3. kapitola

Po dlouhé době jsem si večer v přítomnosti Belly skutečně užil. Netvářila se zamyšleně a neustále se snažila nějak vtipkovat, což jsem ocenil. Horkotěžko mě pak musela přemlouvat, že přece jenom, na rozdíl od ní, potřebuju spánek a měl bych se do školy vyspat.

„Musíš mi ale slíbit, že tě tu ráno najdu,“ vynucoval jsem si její slib.

„Nemusíš se bát. Ráno si zahraju na tvůj budík, dobře?“ souhlasila s úsměvem a já doufal, že svůj slib splní. A nebylo to jenom proto, že jsem si nějak odvykl se probouzet sám.

„Doufám, že budeš lepší budík než ten, co mám na nočním stolku,“ podotkl jsem. „Při jeho zvuku mám totiž každé ráno ještě menší chuť vstávat a nejraději bych ho někam hodil, jenom aby přestal vydávat ten otravný zvuk.“

„Takže mi radíš, abych vymyslela nějaký způsob, který bude lepší, než klasický budík?“ zamýšlela se. „Co bys se mnou udělal, kdyby se mi to nepovedlo?“ vyzvídala.

„To si nepřej vědět,“ varoval jsem ji a na tváři se mi objevil úsměv, když mě napadlo, jakým způsobem bych ji potrestal. Rozhodně to nebyl špatný nápad a stál by za zvážení. Vlastně - jaképak zvažování, rozhodně bych to měl někdy uvést do skutečnosti.

„Co když to ale vědět chci?“ nedala se jenom tak odbýt.

Převalil jsem se na posteli na bok, abych na ni pohodlněji vidět, a zahlédl tak jiskřičky v jejích očích, které mě jasně vybízely, abych své hrozby uskutečnil. Věděla, že jí ublížit nemůžu, a proto ji muselo zajímat, co jsem vymyslel. Tak nějak jsem ale tušil, že to ví, nebo aspoň tuší.

„Fajn, pokud je to tvoje přání,“ souhlasil jsem a přitáhl si ji do náruče, kde jsem ji okamžitě políbil. Ani na okamžik nezaváhala a polibek mi okamžitě oplácela. Hrál jsem si s jejími vlasy, líbal ji po tváři, krku, až k dekoltu, kde jsem se chtě-nechtě zastavil a vracel jsem se zase zpět.

„Tohle je podle tebe trest?“ zamumlala mezi polibky, kdy jsem se věnoval její tváři.

„Zdá se, že jsem to špatně promyslel. Tohle nakonec bude trest spíš pro mě než pro tebe,“ odvětil jsem a raději se odtáhl a nechal si Bellu spočívat jenom na hrudi. Dál jsem si pohrával s dlouhými prameny jejích vlasů a snažil si uklidnit srdce. Už její blízkost se mnou dokázala zamávat, natožpak tohle, což se rozhodně nedalo považovat za nějaký trest. Snad možná jenom mučení, které bylo ale neskutečně krásné.

„Hmm, asi bys měl jít už spát,“ zamumlala a já naprosto spokojený konečně zaspal i přesto, že mi to její blízkost velmi znesnadňovala.

Ráno jsem se skutečně dočkal perfektního probuzení, ale jelikož jsem si to nechtěl rozházet s Emmettem, musel jsem zamítnout jakékoliv návrhy zůstat s Bellou v posteli.

„Tak já už raději půjdu, uvidíme se na biologii,“ poznamenala, když se chystala prolézt oknem.

„Počkej vteřinku,“ zastavil jsem ji a rychle přešel k oknu, kde jsem si od ní ukradl ještě jeden z těch úžasných polibků a až potom jsem ji nechal odejít. „Tak tedy na biologii.“

„Edwarde! Doufám, že máš dneska už nastavený budík!“ zaslechl jsem přes dveře ještě Emmetta, který si neodpustil ani malé rýpnutí. Dneska mi to ale ani v nejmenším nevadilo. Byl jsem v dobré náladě jako už dlouho ne.

„Neboj, dneska je mi těch dveří moc líto na to, abych zase zaspal!“ zakřičel jsem na něj a odpovědí mi byl jenom jeho smích.

„Jste nenapravitelní,“ zavrtěla hlavou Bella, které to bylo všechno k smíchu.

„No to víš, tolik let pohromadě. Museli jsme si to nějak odlehčit a to špičkování bylo jako dobrá varianta,“ vysvětlil jsem.

„Však já nic neříkám. Mně se to líbí - jste taková normální rodinka. To u nás by něco takového nebylo vůbec možné. Ten dokonalý sluch je občas - vlastně skoro pořád - naprosto na zabití. Ale teď už opravdu musím, uvidíme se ve škole,“ rozloučila se rychle a než jsem se nadál, zahlédl jsem její záda, jak mizejí za prvními stromy.

Zbytek týdne probíhal ve velmi podobném stylu. S Emmettem jsme se neustále špičkovali, Bella během noci už nikam nemizela, a tak jsem se ráno co ráno probouzel vedle ní, což bylo perfektní, protože kromě společných nocí jsem s ní moc společného času nestrávil - ve škole mi ji neustále okupovala Alice s tím, aby doladila podrobnosti oslavy.

Vlastně do zbytku týdne se taky nic jiného ve škole neřešilo. Všichni byli nadšení z toho, že Monica slaví osmnáctiny. Bylo to fajn, ale už mi to plánování trochu lezlo krkem. Nechtěl jsem vědět, jak to dopadne, až budu narozeniny slavit já, nebo kdokoliv z mé rodiny.

„Jestli chceš, můžeš zase přijet po škole k nám, abychom se spolu mohly připravit, a potom společně odjedeme i na oslavu,“ navrhovala Alice Belle při obědě.

„Pokud to Esmé nebude vadit, tak nejsem proti,“ souhlasila Bella váhavě.

„Samozřejmě, že jí to vadit nebude. Ráda tě uvidí, pokud vůbec bude doma. Poslední dobou tráví snad veškerý svůj čas v Port Angeles při rekonstrukci jednoho domu, takže ji moc čas nevídáme,“ mávla nad tím rukou Alice.

„A Carlisle má dneska směnu celý den, takže ten to taky řešit nebude,“ dodal jsem, aby se neměla na co dalšího vymlouvat. Sám jsem byl rád, že Bella pojede s námi, i přesto, že jsem měl naplánováno, že se pro ni ještě stavím, abychom přijeli spolu.

„Tak to nemám co dodat. Vyzvednu si doma jenom oblečení na převlečení a dojedu k vám,“ přikývla.

„Páni, už se těším, ale musíš přijet co nejdřív, abychom to všechno stihly,“ nabádala ji Alice.

„Dobře, dobře… Budu tam, jak nejdříve to půjde,“ usmívala se nad Alicinými slovy a já nad tím jenom kroutil hlavou. Co jí proboha může tak dlouho trvat na tom, připravit se na jednu oslavu narozenin? Potom jsem si ale vzpomněl, jak dlouho jim trvalo připravit se na ples. To se ale nedalo s obyčejnou oslavou srovnávat.

Jenže odpoledne mě vyvedlo z omylu. Ta příprava byla pro holky snad důležitější než na ples! Všechny tři si, hned po Bellině příchodu, šly umýt hlavu a pak se na čtyři hodiny zavřely u Alice v pokoji, kde se krášlily.

Do osmé pak už chybělo jenom dvacet minut, když jsem to vzdal a šel zaklepat na její dveře.

„Alice, doufám, že už jste hotové, protože do osmé už vám moc času nezbývá,“ upozornil jsem je přes dveře.

„Samozřejmě, že jsme nachystané,“ odvětila mi Alice okamžitě, jak otevřela dveře. Významně se na mě dívala - tentokrát z očí do očí, aniž by musela koukat do výšky - a usmívala se. „Doufám, že ses na oslavu pořádně připravil, protože po dnešku si Bellu budeš muset hlídat ještě víc, nebo tedy hlavně dneska,“ dodala a ustoupila od dveří tak, abych mohl vejít.

„Máte to ale jenom tak-tak, akorát stihneme dojet k Monice včas,“ podotkl jsem, ještě než se ke mně otočila Bella. Páni…

Jednoduchost a zároveň elegance, která z Belly i mých sester čišela, byla přímo překvapující. Všechny zvolily džínové modely a vysoké podpatky, takže teď i Bella byla na stejné úrovni jako já.

„Tak jak se ti líbíme?“ zajímala se a ještě se přede mnou celá protočila.

„Nádherné, jako vždy,“ vydechl jsem omámeně, když se ke mně přiblížila a lehce se mi dlaněmi opřela o hruď, aby mě mohla políbit. A až teď mi přišlo na mysl, jak Belle neskutečně sluší modrá. Halenka šatového střihu s modrým květinovým potiskem na ni vypadala skvěle a modrý šátek, který měla kolem krku, měkce dokresloval nazlátlou barvu jejich očí.

„Fajn, myslím, že ses vynadíval dost, můžeme jít,“ popadla mě za ruku Alice a než jsem se nadál, vedla mě ze schodů. „Doufám, že dárky jsi dal už do auta,“ připomněla, když si přes to růžové skoro nic, co měla na sobě, přehazovala černé sáčko.

„Vaše dárky jsou v autě, jenom nemám ten, co budeme Monice dávat spolu s Bellou,“ odpověděl jsem popravdě.

„Neboj, ten náš společný mám v autě v batohu,“ ujistila mě Bell, když za námi scházela ze schodů přioděná jenom v bílém svetru. „Nechtěla jsem ho vyndávat, abychom ho někde nezapomněli. Navíc stejně k Monice jedu svým autem, takže je to vlastně jedno,“ pokrčila rameny a v zrcadle si ještě upravovala vlasy.

„Počkej, ty nejedeš s námi v autě?“ podivila se Alice.

„Ne. Od Monicy se nějak musím dostat domů a navíc tu nemůžu nechat auto a to nejenom proto, že by tu jistě zavázelo,“ odpověděla jí Bella a mě překvapilo, že Alice ještě víc neprotestovala – například tím, že by u nás Bella mohla nocovat a auto by si odvezla až zítra ráno.

„Jak myslíš, stejně se, podle mě, ta oslava protáhne až do rána. Takhle můžeš jet k Monice s Edwardem a my s Rose dojedeme Volvem, pokud mi můj drahý bratr svěří klíčky,“ usmála se na mě takovým tím vemlouvavým úsměvem, který používala na každého, po kom něco chtěla.

„Dobře, ale jenom pro tentokrát. A navíc je svěřím Rose,“ souhlasil jsem, ale ne úplně ve všem, což mi oplatila vypláznutým jazykem, aniž by dbala na to, že se to nehodí k její současné image. „Chováš se jako malá, sestřičko,“ promluvil jsem trochu káravě a klíče od Volva, které jsem vylovil z bundy, jsem svěřil Rose, která se k nám zrovna připojila.

„Takže můžeme vyrazit? Emmett s Jasperem už by tam dávno měli být. Čekají na nás, aby mohli Monice popřát – dárky nechali totiž na nás,“ vysvětlila ještě Rose a taky přes sebe přehodila svetr. Společně jsme vyšli před dům a já ještě zamkl.

„Chceš řídit?“ zajímala se Bella, když jsme došli k jejímu autu.

„To záleží jenom na tobě, je to tvoje auto,“ odpověděl jsem trochu nejistě. Řídil bych opravdu rád, ale nemohl jsem to říct naplno. Tak nějak mi přišlo správnější, že kluk někam veze svou dívku, než naopak.

A Bella to zřejmě pochopila, hodila mi klíčky od jejího auta a sama si sedla na místo spolujezdce. „Ne že ho ale poškrábeš. Cordy by z toho moc nadšený nebyl. Tohle auto patří k jeho miláčkům,“ podotkla, když jsem si zapínal pás.

„Neboj, jezdím opatrně.“

„Já vím, to bylo jenom tak, aby řeč nestála,“ zasmála se a já se k ní přidal.

Když jsme za deset minut dorazili k Monice, oslava už začínala být v plném proudu. Stále ale byla v klidu, aby nerušila zbytečně okolní sousedy. Ani zdaleka se to nepodobalo divokým večírkům, které pořádají lidi v našem věku v televizních seriálech.

„Tak jsme tady,“ prohodil jsem, když jsem zaparkoval. „A auto přežilo,“ poznamenal jsem jenom tak mimochodem a lehce se u toho usmál. Sice by mě skutečně zajímala reakce Cordyho, kdybych mu to auto poškrábal, ale nehodlal jsem to riskovat, přece jenom je to upír, a kdyby se mi náhodou stala nějaká ta nehoda, nebylo by to vůbec nic divného.

„Máš pravdu, ale teď už pojď, zapomněl jsi, že na nás všichni čekají?“ připomněla mi a odepínala si pás. Rychle jsem ji napodobil a než stačila vysednout z auta, otevřel jsem jí dveře. Dalo mi to sice značnou práci, zachovat se jako gentleman při její rychlosti, ale když zřejmě zaznamenala moji snahu, zůstala sedět, dokud jsem ty zpropadené dveře neotevřel.

„Doufám, že se jí bude náš dárek líbit,“ zamumlal jsem trochu roztržitě.

„Neboj se, mluvila jsem o tom s Renée a všechno bude v nejlepší pořádku. Nemohli jsme vybrat nic lepšího.“

„Samozřejmě ani nic trefnějšího, pokud uvážíme, od koho to dostane,“ neodpustil jsem si připomínku na adresu dárku.

„Jestli chceš, můžeš jí ten dárek dát sám. Mně to přišlo jenom jako pěkné a navíc sám moc dobře víš, že na těch povídačkách o upírech, co se vykládají malým dětem, není ani špetka pravdy,“ ohradila se Bella.

„Snad jsem tě neurazil?“ podivil jsem se její nedůtklivosti. Dneska mělo být všechno v pohodě a já jsem to tu svým poznámkami kazil, jak jen to šlo.

„Ne, jenom… Ale to je vlastně jedno, dneska se jdeme bavit a navíc – myslím si, že bys Monice měl popřát ty, vzhledem k našemu menšímu nepřátelství,“ pronesla rozhodně, když jsem zazvonil na zvonek u dveří. Po chvíli jsem musel zazvonit znovu a nakonec nám stejně otevřel někdo úplně jiný než skutečná hostitelka.

„Pojď, jdeme najít Emmetta s Jasperem a půjdeme popřát Monice, potom se můžeme začít bavit,“ navrhl jsem, když jsem někde v obývacím pokoji, plném bavících se lidí, spatřil Rosaliiny dlouhé vlasy, které prostě nešly přehlédnout.

„Fajn,“ souhlasila, ale při pohledu na ni mi přišlo, jako by snad nakrčila nos, jako by jí tady něco smrdělo. Nenápadně jsem ji napodobil, ale nic jsem necítil.

 „Je všechno v pořádku?“ ujistil jsem se, když jsem ji vedl za ruku přeplněným domem ve snaze najít všechny mé sourozence, aby to měla Monica z krku najednou.

„Jasně že je,“ usmála se na mě a stiskla mi lehce ruku. „Je to jenom trochu jiné než se s ostatními vídat ve škole – tam mi nikdy nepřišel pach lidí tak silný,“ dodala šeptem a já se trochu zarazil. S tímhle jsem nepočítal. Mohlo mě napadnout, že v tomhle by mohl být problém, ale ani na okamžik jsem o tom skutečně neuvažoval. Zdálo se, že to Bella všechno zvládá v pohodě. Měl jsem mylně za to, že pokud chodí do školy, není pro ni lidská krev takovým pokušením, ale… úplně jsem zapomněl na to, že tady budou menší místnosti, spousta lidí a málo čerstvého vzduchu.

„Asi jsem na to měl myslet, co? Jestli chceš, můžeme Monice popřát a hned se i vypařit. Myslím, že by si toho nikdo nevšiml,“ navrhl jsem ochotně.

„To nebude potřeba. Budeme se bavit, a kdybych to už nemohla vydržet, tak se na chvíli vytratím ven,“ pozměnila moje řešení, a pokud jí to takhle vyhovovalo, nic jsem nenamítal. Navíc jsem zjistil, že moji sourozenci se mezitím všichni tak nějak našli a my se k nim jenom přidali.

„Konečně jsme všichni,“ vyhrkl teatrálně Emmett. „Jde se přát!!! Kde je oslavenkyně?“ rozkřikl se po místnosti, aby překřičel reproduktory s hudbou. Na místě i trochu poskakoval, aby přes ten dav lidí zahlédl Monicu.

„Jak jsme přicházeli, zahlédla jsem ji v jídelně,“ ozvala se tentokrát i Alice a společně jsme se tedy vydali do jídelny, kde jsme skutečně Monicu našli. Zrovna se s někým živě bavila, když k ní došel Emmett a najednou ji vyzvedl do vzduchu, až Monica úlekem vykřikla.

„Blázne, co to děláš?!“ obořila se na něj, jen co ji pustil.

„Poutám tvoji pozornost, společně se sourozenci jsme ti chtěli popřát,“ vyhrkl omluvně.

„Upoutat mou pozornost jsi mohl i jinak… Ale, tak doufám, že to tvoje úděsné chování napraví aspoň nějaký pěkný dárek,“ vyhrkla nadšeně a přijala od Emmetta dárek. Ten si k němu však ještě vymínil polibek. No prostě celý Emm.

Pak následovala ještě Alice, Jazz a Rose, na konci té řady jsem stál já s Bellou a v ruce jsem držel malou zabalenou krabičku.

„Á, můj nejoblíbenější člen Cullenovic rodinky,“ zajásala Monica a hned mě i objala a chovala se, jako by Bella vedle mě vůbec nestála. „Tak copak jsi mi přinesl ty?“ zajímala se s očekáváním, a tak jsem jí jenom popřál asi přesně to, co pokaždé slyšela od každého z přítomných.

„A tady je jenom taková drobnost ode mě a Belly,“ dodal jsem a podal jí krabičku.

„Páni, kdybys neřekl, že je to i od Belly, tak by si myslela, že v té krabičce schováváš zásnubní prsten,“ zasmála se a já se trochu zarazil. Samozřejmě to nebyla pravda, ale nějak jsem na její slova nedokázal najít vhodnou odpověď. „Je to prsten?!“ všimla si samozřejmě mojí reakce a vypadala značně vyjeveně, přestože jí muselo být jasné, že to prsten není.

„Myslím, že bys to měla otevřít a uvidíš,“ ponoukla ji Bella.

„Jestli jste mi vy dva koupili prstýnek, tak jste ten nejdivnější pár, co znám,“ smála se a přitom rozbalovala krabičku. Moc jí to ale nešlo, Renée se to podařilo zabalit skutečně perfektně. No, a protože její slova vzbudila v nejbližším kroužku docela poprask, nikdo se nemohl dočkat, co za dárek se objeví v krabičce. Proto se také Emmett galantně nabídl, že si s balícím papírem poradí.

„Tady to máš, ale je to fakt nějaká krabička,“ pobídl Monicu a ta nejistě přijala zpátky dárek ode mě a Belly. Připadal jsem si tak nějak divně, jak na nás všichni koukali a moc mi nepomohlo ani to, že mě Bella držela za ruku a zdála se naprosto klidná.

Monica otevřela krabičku a v tu chvíli jsem zatajil dech – samozřejmě aniž bych si to nějak osobně uvědomoval. Byla to zřejmě jenom nedočkavost na její reakce. Hrozně jsem chtěl, aby se jí dárek líbil a i přesto, že Renée něco v tom smyslu říkala, nemohl jsem si pomoct.

„Páni…,“ vydechla, jen co spatřila obsah krabičky. „Lidi… To je naprosto perfektní a… A promiňte, jak jsem před chvíli docela nemístně žertovala ohledně toho prstýnku. Tohle – to je něco naprosto úchvatného,“ rozplývala se nad stříbrným přívěškem ve tvaru křížku, ozdobeného čtyřmi červenými kamínky. Popravdě – moc jsem nevěřil tomu, že je to stříbro, ale kvůli tomu jsem se s Bellou dohadovat nechtěl. Prostě jsem ze sebe jenom dělal hloupého a byl klid.

„Jsme rádi, že se ti to líbí,“ usmála se na ni Bella a Monica se na ni po dlouhé době nedívala s nevraživostí, která ji vlastně neodpustila od chvíle, kdy jsme se s Bellou dali dohromady.

„Je to perfektní, moc vám děkuju,“ odpověděla nadšeně a hned mě i Bellu objala. Potom si začala nemotorně rozepínat stříbrný řetízek, co měla kolem krku, aby si na něj mohla pověsit přívěšek. „Tak a teď, jelikož jsme konečně všichni, může začít skutečná oslava!“ vykřikla a znovu se začala družit s ostatními.

„Chceš si zatančit?“ zeptal jsem se Belly, když si nás chvíli nikdo nevšímal.

„To by bylo fajn, ale… musím na chvíli na čerstvý vzduch, jestli ti to nevadí?“

„Samozřejmě že ne. Nechceš, abych šel s tebou?“ nabídl jsem se okamžitě, ale to Bella samozřejmě odmítla a už si prodírala cestičku ke dveřím. Zůstal jsem tam stát sám, a jelikož jsem nevěděl, jak dlouho může být má polovička venku, rozhodl jsem se najít v davu aspoň nějakou známou tvář a začít se nějak bavit.

Než jsem to však stačil udělat, všimla si mé osaměle stojící osoby Monica a hned taky ke mně zamířila.

„Pojď si zatancovat,“ natáhla ke mně ruku. Rozhlédl jsem se, jestli se náhodou Bella už nevrací, ale jelikož jsem ji nikde neviděl, přijal jsem nabízenou ruku a vydal se s Monikou tančit. „Ještě jednou bych ti chtěla poděkovat za dárek. Moc se mi líbí,“ ozvala se během tance a rukou si přejela po křížku a potom ve svůdném gestu pokračovala i trochu níž k velmi nedecentnímu výstřihu.

„Monico, prosím…“

„Neboj, jenom tě zkouším. Myslela jsem, že sis na to už za tu dobu zvykl,“ zasmála se a já si oddechl. Nechtěl jsem si ji rozhádat, a tak jsem byl rád, že to bere – tak jak to bere. „Kde máš vůbec Bellu? Snad už neodešla?“ zajímala se najednou. „Copak by mi tě nechala jenom tak napospas?“

„Je někde venku, chtěla se jenom nadýchat čerstvého vzduchu, je tu na ni moc lidí,“ zamumlal jsem.

„A já se už lekla, že mě opravdu tak nesnáší, protože se tě snažím jí přebrat,“ zasmála se znovu a při tanci se ke mně přece jenom trochu víc přitiskla.

„Nemyslím si, že by tě Bella neměla ráda. Ona jenom… To je vlastně jedno. Navíc se zrovna vrátila, takže bych se k ní měl připojit. Omluv mě, prosím, a pěkně to oslav – osmnáct má člověk jenom jednou za život,“ rozloučil jsem se s ní, vymanil se z jejího objetí a vydal se za Bellou. Stála jen kousek od nás a netvářila se zrovna moc nadšeně.

„Bavíš se dobře?“ zajímala se, když jsem k ní došel. Dokonce se i usmála, ale mě neobalamutila. Viděl jsem na ní, že ji něco znepokojilo, během té chvíle, co byla venku.

„Jenom jsem trochu tančil s oslavenkyní. A co ty? Je všechno v pořádku?“

„Jistě, v tom nejlepším,“ odvětila, ale z jejího tónu jsem jasně vycítil, že to není tak úplně pravda.

„Tak pokud se opravdu nic neděje, jdeme se bavit,“ opět jsem se snažil přejít tu její očividnou lež, kterou se mi snažila vnutit.

„Dobře, ale jenom jeden tanec, pak budu muset jet domů,“ souhlasila a já se podivil té její zvláštní podmínce, nechápal jsem ji. Bella nebyla typ dívky, která mívá večerky a přesně danou dobu návratu domů. Něco se skutečně stalo.

Snažil jsem se nedat najevo svoje znepokojení a skutečně jsme si s Bellou zatančili. Potom jsme se bez nějakého zbytečného loučení vydali ven.

„Řekneš mi konečně, co se děje?“ udeřil jsem na ni nedočkavě, když jsme seděli v autě. „Nevěřím ti totiž, že se nic neděje.“

„Ve městě jsou vlci.“