3.kapitola

05.05.2010 17:19

V této chvíli jsem byla opravdu ráda, že mám pokoj sama pro sebe. Nechtěla jsem, aby někdo věděl, že jsem to opět nezvládla a rozbrečela se. I když mi teta Kate a strýc John několikrát ujistili, že jsou rádi, že mě tu mají a jsem tu doma, já si tak pořád nepřipadala, časem se to snad zlepší. Vzpomínala jsem na rodiče, na svůj bývalý domov, na své přátele. Angela mi nabídla přátelství a seznámí mě i se svými přáteli abych si tu nepřipadala tak cizí.

            Víkend uběhl jako voda, ve znamení nákupů a jiných bláznivin. Všichni dělali jako bych do této rodiny patřila odjakživa. Kluci mi přichystali pár překvapení na uvítanou, v podobě petard na schodech a dýmovnice v pokoji, na svůj věk jsou velice vynalézavý, nejvíc mě však vytočila imitace pavouka v mé posteli, asi jsem to nezmínila, ale trpím arachnafóbií. Ječela jsem tak nahlas, že přišli dokonce i sousedi jestli u nás někoho nezabili. Byla jsem rudá až na zadku, když jsem jim vysvětlovala, že mám pavouka v posteli, a že se jich bojím. Strýc mě po krátkém pohledu na postel ujistil, že to není opravdový, ale hračka. V ten moment kluci vykřikli překvapení a se slovy, vítej doma, utíkali z mého pokoje a snad z celého domu, protože jsem se stihla vzpamatovat a se slovy, to si odskáčete, jsem vystartovala za nima. K jejich smůle jsem je dohonila ještě před domem a bez známek úvahy honila kolem celého domu, dokud mě to nepřestalo bavit a šla vymýšlet lepší pomstu. Holt v tom nemám trénink. Angela mě ujistila, že je to za chvíli přestane bavit a šla si po svých.

            Když jsem tak přemýšlela nad Angelou ona vůbec byla taková tichá, ideální společnice, nevalí ti klíny do hlavy a nesnaží se do tebe narvat všechny místní drby. Což mě nezajímalo, jelikož jsem se o takové věci nestarala ani v Rochestru.

            Mrkla jsem se na hodinky abych věděla kolik je hodin. Půlnoc. Pondělí. Za šest hodin vstávám a čeká mě nový školní začátek. Chtěla bych, aby mě vzali mezi sebe, popravdě mi bude stačit parta kolem Angely, nejsem večírkový typ, ale proti večírkům jsem nic moc neměla. Pobavím se ráda, ale nemám ráda, když na mě lidi civí jako na bacila, který se omylem zatoulal do lékárny.

            Bože můj, co je to za otravný zvuk? Zvedla jsem hlavu z polštáře a rozhlédla jsem se kolem sebe. Po třech dnech mě tenhle pokoj už nevyděsí jako to v sobotu ráno, když jsem nevěděla, kde jsem a vykřikla jsem. Teď už je to skoro rutina, na tu si jeden zvykne rychle. Ten zvuk nepřestal otravovat a já teprve teď zaznamenala budík na nočním stolku vedle postele, který ukazoval něco málo po šesté hodině. Za co? Nemám sice páru za co, ale vstát musím, jinak se nedostanu do koupelny. Šest lidí v baráku a dvě koupelny, to je taky na provaz.

            Ha, mám štěstí, koupelna je volná. V rychlosti abych nezdržovala, jelikož teta, která pracuje v místním obchodu s potravinami, a strýc, automechanik, taky vstávají v šest ráno spolu s ostatními. Vyčistila jsem si zuby, hodila rychlou sprchu a umyla si vlasy, vysuším a upravím je u sebe, jsem opustila koupelnu, u které stála opřená Angela a čekala až se uvolní. Usmála jsem se na ní.

            „Měla jsi na mě houknout, vyřešila bych to rychleji,“ s úsměvem jsem se na ní podívala a řekla jsem jí to.

            „V pohodě, klidně počkám,“ oznámila mi a vyměnili jsme si místo.

            „Nevíš, jak je venku a kolik má být stupňů?“ zeptala jsem se, ještě než zavřela dveře do koupelny.

            „Pod mrakem, ale teplo. Dneska výjimečně i bezvětří,“ odpověděl mi místo Angely strýc.

            „Šestnáct stupňů nad nulou, bude opravdu hezky,“ řekla mi Angela a zapadla do koupelny.

            Páni šestnáct nad nulou, a ona to řekne stylem, že má být třicet nad nulou. Hm, takže džíny, triko, triko na ramínka, mikina, bunda a nohy botasky.

            Šla jsem se dolů nasnídat a sedla si na poslední volný místo, bylo to zvláštní, ale přišla jsem poslední. Než jsem si sedla, jsem se podívala, jestli něco není se židlí, poučila jsem se, nic jí nebylo. Mrkla jsem se po stole a všimla si toustů se šunkou a volského oka. Prima. Nandala jsem si to na talíř a pustila se do toho, jelikož bylo skoro sedm a já si potřebovala zařídit ještě nějaké papíry ohledně přijetí. Papíry, které měl vyplnit poručník, teta vyplnila a dala mi je už včera.

            Dojedla jsem a zjistila, že je čtvrt na osm. Měla bych vyrazit. Vlastně nevím, jak se do školy dopravuje Angela. Třeba by mohla jezdit se mnou.

            „Angelo,“ oslovila jsem sestřenku a ta se na mě s tázavým pohledem podívala, stejně jako ostatní. „Chtěla jsem se zeptat, jak vlastně jezdíš do školy.“

            „Nejezdím, chodím pěšky je to kousek,“ odpověděla mi a já se na ní skoro bojácně podívala, ne že by mi chůze dělala problémy, ale tohle je trochu moc.

            „No, nechceš jezdit se mnou? Pěšky se mi chodit nechce,“ zeptala jsem se a usmála se na ní.

            „Vlastně proč ne. Díky,“ řekla a taky se usmála.

            „Není zač. Dosnídala jsi? Nevím, jak je to daleko a potřebuju zajít ještě do kanceláře s papíry,“ oznámila jsem jí.

            „Jo, už jsem po jídle. Můžeme vyrazit,“ odvětila a vstala.

            V předsíni jsme si vyzvedli batohy a se slovy ahoj, jsme odešli z domu. Nasedli do mého autíčka a vyrazili. Ve škole jsme byli za deset minut. Nebyli jsme tam zdaleka první, pár aut už tam stálo. Nevím, jestli se ty plechovky daly nazývat auty, ale raději jsem to nekomentovala a vystoupila z auta následovaná Angelou. Najednou jsem za sebou uslyšela pískot a pozdravy určené Angele. Otočila jsem se na ní a zjistila, že jde přímo ke zdroji hluku. Mrkla na mě, abych šla za ní.

            „Ahoj lidi, tohle je moje sestřenice Loren a bydlí u nás,“ oznámila věcně Angela a podívala se na mě, jestli ještě něco doplním. Neměla jsem náladu ani chuť se svěřovat lidem, které prakticky neznám.

            „Můžu se zeptat,“ začal jeden vyšší blonďák.

            „Ne,“ řekla jsem prudce, až pár lidí trochu nadskočilo. „Promiň, ale já o tom moc mluvit nechci. Můžu ti jenom říct, že rodiče jsou mrtvý a já se přestěhovala k Angele a její rodině. Nic víc.“

            Všichni se na mě soucitně dívali. A zaslechla jsem pár vět, co obsahovala slova upřímnou soustrast. Kývla jsem na znamení díků a zeptala se, kde je tady kancelář. Dozvěděla jsem se, že je v budově jedna.

            „Jsem Mike,“ představil se mi ten blonďák a cpal mi ruku na seznámení.

            „Loren,“ přijala jsem ruku, abych nebyla nezdvořilá.

            „Nechceš doprovodit? Ukázal bych ti pak, kde máš učebnu,“ říkal mi.

            „Ne, dík. Mám smysl pro prostorovou orientaci. Učebnu najdu hravě a jsem si jistá, že se na nějaké hodině určitě uvidíme. Díky za info, Ang uvidíme se u oběda, pokud to nebude dřív na nějaké hodině a domluvíme si zbytek a odvoz domů. Ráda jsem Vás poznala,“ mluvila jsem směrem k ostatním, s úsměvem jsem se otočila a odcházela směrem k budově jedna.

            V kanceláři jsem vše potřebné vyřídila během deseti minut. Dostala jsem mapu školy, rozvrh, učebnice a papír, který mi mají všichni učitelé podepsat. Mrkla jsem se na rozvrh a zjistila, že mám jako první hodinu anglinu v budově pět, plánek ukazoval, že je to vzdálenější budova od téhle, stačilo jít rovně, minout tři budovy a zahnout doprava. Nic těžkého.

            Dorazila jsem do třídy a zjistila, že ještě není plně obsazená. Musím počkat, abych věděla, kam si můžu sednout. Hodinky ukazovali za deset osm. Do třídy vešel učitel a šla za ním. Zaregistroval mě až u katedry. Představila jsem se mu a podala mu papír na podepsání, který bez mrknutí oka podepsal. Rozhlédl se po třídě a požádal mě, abych vydržela do osmi, aby věděl kde je volné místo. Na to, že je březen nemá moc velký přehled.

            Třída se zaplnila a jediné volné místo bylo vedle Jessiky. Byla to jedna z těch holek, se kterými se Angela zdravila na parkovišti. Sedla jsem si vedle ní a po minutě zjistila, že mám o zdroj informací postaráno, jelikož jsem jí stačila říct jenom ahoj a ona už mě ke slovu nepustila. Říkala mi něco o každém z té jejich party, o učiteli dalších členech profesorského sboru, o klucích a tak. Vytrhla mi rozvrh z ruky, hodnotila ho, mlela o hodinách, které máme společné a kde se s kým uvidím a tak. Upřímně jsem její informace vypouštěla jedním uchem tam a druhým ven. nemusím vědět vše.

            Dozvěděla jsem se, že tu nejsem jediný nováček. Na začátku školního roku v září nastoupili do školy nějací noví žáci. Bylo jich pět a všichni byli z jedné rodiny. Bezva, jenže oni už jsou tu víc jak půl roku, zatímco já jeden den. Uvažovala jsem. Jsou prý zvláštní a všichni adoptovaní. Nevím sice, co je na adopci zvláštního, mě si teta vlastně taky adoptovala i když mám své příjmení.

            „Co je na adopci zvláštní?“ zeptala jsem se jí ve chvilce, kdy se nadechovala, aby mi mohla sdělit další informace.

            „Na samotné adopci nic. Zvláštní je na nich to, že jsou už skoro dospělý, někteří už jsou. A jejich rodičům je něco po třicítce,“ sdělila mi.

            „V kolika je adoptovali? A proč nemají vlastní děti?“ skočila jsem jí do řeči, jelikož tohle mě zaujalo.

            „Paní Cullenová nemůže mít asi vlastní děti a tak si je adoptovali. Dvojčata jsou s paní Cullenovou skoro deset let, teď je jim osmnáct, a ti aby nevyrůstali sami tak k nim adoptovali ještě dva kluky a jednu dívku. Jeden z těch kluků je bratr té dívky, takže taky sourozenci. Pan Cullen pracuje jako v místní nemocnici jako lékař na chirurgii, a je to kus, každá sestřička se za ním otočí, ale on zájem nemá je vidět, že miluje svojí ženu a ty děti, má rád jako své vlastní. Paní Cullenová je opravdu krásná, což jí nejedna žena v jejím věku závidí. A teď se dostaneme k dětem, tak tam je to trochu složitý. Dám ti radu, neplýtvej energií a nesnaž se žádného z těch kluků sbalit, u všech třech je to předem prohraný boj. Dva kluci jsou zadaní, chodí se svými adoptovanými sestrami, blonďák se sestrou svého bratra a její bratr zase s dvojčetem toho blonďáka, takže si vlastně jen prohodili sestry. A pak ten nejmladší a nejhezčí z nich má bronzovou až měděnou barvu vlasů, tak ten je sólo, ale o žádnou holku nestojí, s nikým nechodí a nemá zájem. Na rande ze zásady nestojí. Všech pět se straní ostatním a o nikoho se nezajímají, s nikým se nebaví jen mezi sebou. U oběda sedí u samostatného stolu a běda ti jestli si k jejich stolu sedneš, jsou pak hrozně nevrlý, zvláště pak ta blondýna, dvojče blonďáka hází hrozně vražedný obličeje. Jsou hodně zvláštní, jde z nich respekt a možná trochu děs. Vlastně je uvidíš celkem brzo. Ta černovláska a ten s měděnými vlasy chodí s námi do druháku a ten zbytek do třeťáku,“ dopověděla mi na jeden nádech a dala mi trochu prostoru k přemýšlení.

            „Dík za varování,“ řekla jsem a byla ráda, že zazvonilo. Uvědomila jsem si, že mi neřekla jejich jména, ale moc jsem to neřešila, prý je brzo uvidím. Další hodinu jsem měla matematiku, na které jsem se potkala s Angelou a Mikem. Vedle Ang bylo volné místo a tak jsem seděla s ní, nikoho ze záhadných Cullenových jsem na hodině nepotkala. Škoda, začínají mě zajímat.

            O dějepise, který následoval za matematikou, se vše změnilo. Sotva jsem přišla do třídy a rozhlédla se, zjistila jsem se, že se na mě dívá menší černovlasá dívka, která byla hrozně bledá. Chudinka asi trpí chudokrevností. Byla jediná, kdo seděl sám a tak jsem si to k ní zamířila. Učitel měl však jiný názor než já, potrpěl si na představování.

            „Dobrý den, jmenuji se Loren Stevensová a je mi šestnáct let, až do teď jsem žila v Rochestru. Po smrti mích rodičů jsem se přistěhovala ke své tetě a její rodině sem do Forks. Škola mě celkem baví, mezi mé oblíbené předměty patří dějepis a jazyky. Moje záliby patří aerobik, běh, plavání, bruslení, běžky, lyže a cyklistika. Z těch klasičtějších je to pak četba, kino a historie. Zajímám se o historii hlavně Anglie, Francie, Španělska a Itálie, dle mého názoru mají jedny z nejzajímavějších historií světa. Vlastním originální meč ze sedmnáctého století, je to tzv. Katův meč, kterým kati stínali hlavu na rozkaz svých pánů. Otec mi ho sehnal k šestnáctým narozeninám. Dál se zajímám o magii, doma mám několik druhů výkladových karet, např.: cikánské a tarotové karty. No a to je tak asi všechno,“ vychrlila jsem ze sebe a šla si sednout vedle té černovlásky.

            „Slečno Stevensová,“ oslovil mě učitel a já se na něj podívala. „Sdělila jste nám, že máte originální meč ze sedmnáctého století, chtěl bych Vás poprosit, jestli byste byla tak laskavá a nepřinesla ho do školy. Chápu, že je to velice cenná relikvie, nevyčíslitelné ceny, ale možnost vidět originál na vlastní oči a sáhnout si na něj, to se jen tak nepoštěstí,“ říkal a vypadal jako fanatik. Ne, že bych já taky nebyla. Vlastně jsem ho chápala, možnost sáhnout si na originální meč se nevyskytne v životě mockrát, pokud se taková příležitost naskytne, tak ji nechtěl promarnit.

            „Chápu, pane profesore, a velice ráda meč přinesu,“ sdělila jsem mu a on se zatvářil jako dítě, kterému jste pod stromeček dala vysněnou hračku.

            Prohlídla jsem si svou sousedku, udělala jsem to schválně moc okatě, aby si toho všimla a měla možnost nějak reagovat. Zareagovala přesně tak, jak jsem chtěla.

            „Ahoj, jsem Alice Cullenová, ale říkej mi Alice,“ představila se mi a usmála se na mě. Teď když jsem měla možnost dívat se zblízka, mi připadala jako elf, ale takový ten veselý měla úsměv skoro od ucha k uchu.

            „Ahoj, já jsem Loren Stevensová, ale říkej mi Loren,“ představila jsem se stejným způsobem a úsměv opětovala.

            „Ty máš vážně pravý meč?“ zeptala se mě se zájmem.

            „Ano, taťka mi ho sehnal k šestnáctinám. Byla jsem hrozně nadšená, když jsem ho vybalila z papírů. Myslela jsem, že mi sehnali repliku, kterých dělají tisíce, ale tohle byl originál. Byla jsem z něj nadšená, asi stejně jak náš profesor. Vyrobily ho v Itálii. Byl majetkem nějakého šlechtického rodu, je na něm erb a to jeho cenu ještě zvyšuje.

            „Páni, tak to se máš,“ řekla mi a dodala, že je jí líto mích rodičů. Pohodila jsem hlavou a naznačila jí, že je to už celkem v pohodě.

            „Máš zajímavý koníčky,“ řekla po delší odmlce, kdy jsme poslouchaly výklad profesora.

            „Díky,“ odvětila jsem.

            „Myslíš, že bys ty karty mohla někdy přinést. Vidět budoucnost nemusí být špatný,“ řekla a zvláštně se usmála.

            „To není, ale vždycky ti něco neřeknou nebo tě nepřipraví na všechno. Smrt rodičů jsem tam nenašla,“ odpověděla jsem jí a smutně se usmála.

            „Alice, ty máš nějaké sourozence?“ zeptala jsem se jí.

            „Už jsi o nás slyšela, že jo?“ odpověděla s úsměvěm.

            Provinile jsem se usmála a kývla.

            „Takže mám tři bratry a sestru. Rosalie a Jasper jsou dvojčata. Já chodím s Jasperem, nejsme pravý sourozenci, takže to není protizákonný. Mám vlastního bratra Emmeta, ten zase chodí s Rosalií. No a nakonec je tu Edward, ten ještě nenašel tu pravou a tak je sám. Holky mu hodně nadbíhají, ale v žádné ještě nenašel to co hledá. Všichni jsme adoptovaní,“ dopověděla a usmívala se.

            „Páni, taky trochu složitý. Nevím, proč to všem připadá divný, mě ani ne,“ řekla jsem popravdě. „Mírně zvláštní, ale když to nevadí vašim, tak do toho ostatním nic není,“ dodala jsem ještě.

            „Našim to opravdu nevadí, jsou rádi, že my jsme šťastní, jen jim trochu dělá starosti Edward, ale ona na něj taky nějaká vyjde,“ sdělila se smíchem, který zněl jako zvonkohra.

            „Chtěla jsem se zeptat,“ sdělila mi a já se na ní otočila. „Nešla by jsi někdy nakupovat?“

            „Nakupovat?“ zeptala jsem se zmateně.

            „No jo, nakupovat. Jako kamarádky. Chtěla bych se s tebou přátelit,“ sdělila mi a čekala na mou reakci.

            „Jasně, že se chci s tebou přátelit. A co se týče těch nákupů, půjdu moc ráda, o víkendu jsem toho moc nenakoupila. Jen pár kousků oblečení víc jsem nestihla,“ sdělila jsem jí a byla ráda, že mám o jednu kamarádku navíc. A to ještě není ani poledne.

            „To je skvělý, se mnou nikdo nechce chodit nakupovat. Nechápu proč,“ sdělila mi teatrálním divadelním hlasem a já se nahlas rozesmála a ona se mnou. Čímž jsme na sebe upoutali pohled našeho profesora, jenže než stihl něco dodat, zazvonilo. A my se společně vydali na oběd.

Diskusní téma: 3.kapitola

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek