3.kapitola - Že by hezký den?

09.02.2010 17:56

Ve Volteře  Aro:

Zase další nudný den už mě to unavuje, večer slyším slastné vrčení mých bratrů, jak si užívají s manželkami a já jenom sedím na zadku ve své pracovně a čtu si. Marcus s Caiusem říkají: „Najdi si taky ženu, Aro,“ to se jim vážně lehce říká.

Jenomže moje žena musí být dokonalá, vzpurná a přirozená vládkyně. Nejsem jako oni, že si jednou večer někam zašli a druhý den se už oženili. Bože, zvedl jsem se ze svého křesla a zamířil do věže. Líbí se mi Volterra za třpytu slunce. Vypadá to, že je něco kolem dopoledne, ani nevím, hodiny mě nezajímají.

Stoupnul jsem si do věže a podíval se po náměstí. Hm, moc lidí tu není, jedna žena co si nesla mléko domů a radostně si pobrukovala, pekař otvírající svou pekárnu. No jo, jako vždycky jsem se otočil, že odejdu zpět do své komnaty, když mi do očí padl zlatý paprsek. Podíval jsem se, co to způsobilo a jakmile jsem jí spatřil, zůstal jsem stát jako přimražený. Směrem k hradu šla dívka, na sobě měla zlaté šaty, vlasy kaštanové do půlky zad a nádhernou smetanově bílou pokožku.

„Ach,“ zasténal jsem, její kráse by se těžko mohl někdo rovnat.

„Co se děje Aro?,“ uslyšel jsem za sebou hlas Caiuse.

„Jo, stojíš tu a díváš se jako by ti uletěly včely,“ řekl se smíchem Marcus. Naštvaně jsem se na něj podíval, ale hned nato jsem se obrátil zpět k té krásce. Mark s Caiem se postavili ke mně a já jsem ukázal prstem na onu dívku. Oba se na ni zaměřili, chvíli si ji prohlíželi a dokonce jsem uslyšel jak Caius obdivuhodně vydechl.

„Takže sis našel nevěstu?“ zeptal se mě Marcus a uculoval se. No na to jsem vlastně ani nepomyslel, i když nevím, nechtěl bych jí ublížit.

„Tak co Aro?“ zeptal se zase Caius.

„Já nevím,“ řekl jsem popravdě. Dívka došla až k hradu a obdivně i trochu s hrůzou si jej prohlížela.

„Jaký nevím, jsi Aro Volturi, ty si můžeš vzít kohokoliv a cokoliv,“ řekl zvýšeným hlasem Caius a Marcus jenom kývl hlavou na souhlas.

„Ano, máš pravdu, bude má,“ řekl jsem a začal si představovat naší svatbu a svatební noc. Samozřejmě jí budu muset přeměnit. Dívka se najednou podívala na mě a já si všiml, jaké má nádherné čokoládové oči. Poté zamrkala očima a usmála se.

„Už mi hrabe,“ pronesla, zakroutila hlavou a vyrazila k pekařství. Má krásný hlas, usmál jsem se a zamířil si to do sálu. Sedl jsem si na trůn a začal přemýšlet, jak jí dostat k nám. Asi si pro ni prostě dojdu.


Ráno Bella:

Převalovala jsem se z boku na bok, slunce mi svítilo do okna a já ačkoli nerada, jsem odlepila oční víčka od sebe. Párkrát jsem zamrkala očima a dlouze zívla. Po chvíli se ozvalo zaklepání.

„Dále,“ křikla jsem a do pokoje vstoupil s úsměvem Luke.

„Dobrý jitro,“ řekl. Všimla jsem si, že v ruce nese tác s jídlem.

„Ahoj,“ řekla jsem pro změnu já a posadila se na posteli. Luke přišel blíž a tác s ovocem a čerstvým pečivem mi položil na postel.

„Nudil jsem se,“ řekl, když jsem se na něho trochu naštvaně podívala. Nemusí mi přece dělat sluhu.

„Děkuji,“ řekla jsem mu, usmál se a odešel. Zasmála jsem se a s chutí se pustila do jídla. Po dobré snídani jsem navštívila menší koupelnu, vzala jsem si na sebe ty levandulové šaty, co jsem si včera koupila.

Vlasy jsem si stáhla do ne moc upraveného drdolu.

No, není to zas tak zlé, připustila jsem, vzala jsem tác a vyšla z pokoje. Zamkla jsem za sebou dveře a už si to kráčela k recepci, kde pracoval Luke.

„Mockrát děkuji, bylo to skvělé,“ Luke se ke mně s úsměvem otočil.

„Není zač,“ řekl a sjel mě pohledem od hlavy až k patě. Mírně jsem se začervenala a odvrátila hlavu. „Páni, sluší ti to,“ řekl uznale. A dál si mě prohlížel.

„Děkuji. Jdu ven a do večera bych tu měla být,“ řekla jsem mu a připadala si jako doma.  Všechno všem hlásit. Luke jenom kývl a tak jsem se otočila a vyšla ven z motelu. Zde je krásně slunečno. Miluju sluníčko a v Anglii moc nesvítí. Znova jsem prošla tou uličkou a ocitla se zase u hradu. Pamatuju si, jak jsem včera ve věži uviděla osobu. Pro jistotu jsem se podívala na věž a nikdo tam nebyl. Opravdu se mi to asi jenom zdálo. Uznala jsem, že bych si mohla hrad prohlídnout zezadu a nebo radši ne.

„No tak Bello, čeho se bojíš?“ zeptala jsem se sama sebe a jen jsem pokývla rameny. Vydala jsem se druhou uličkou, která obklopovala hrad. Udělala jsem pár kroků vpřed, ale co, snad se mi nic nestane. Páni, od kašny vypadá malý, ale je to obrovský hrad. Už jsem ho skoro celý obešla, když jsem za sebou uslyšela zvonivý hlásek.

„Trochu strašidelný nemyslíš?“ leknutím jsem nadskočila snad dva metry nad zem.

„Bože, to jsem se lekla,“ řekla jsem a podívala se na osobu před sebou. Byla to drobná dívka v černých dlouhých šatech i v plášti. Stála ve stínu a dívala se na mě.

„Promiň, nechtěla jsem tě vyděsit,“ řekla, usmála se na mě a sundala si kápi. Měla krátké černé vlasy, které jí trčely na všechny strany, velmi bledý obličej a karamelové oči.

„To je v pořádku,“ řekla jsem a pořád na ní zírala. Byla až neskutečně krásná. Úsměv mi oplatila.

„Jsem Alice,“ řekla a natáhla ke mně svou ručku. Přišla jsme až k ní a potřásla si s ní.

„Já jsem Bella,“ řekla jsem jí.

„Chtěla bys vidět jedno místo?“ zeptala se mě, ale co když je to nějaká past? Sice je malá a vypadá nevinně, ale co kdyby.

„Nic ti neudělám,“ řekla jako by mi četla myšlenky.

„Dobře,“ řekla jsem a ve stínu uličky se vydala za Alicí. Na konci ulice jsme zašly ke stěně, kde stály menší železné dveře. Alice je otevřela a vešla dovnitř. Opatrně jsem šla za ní. Zavřela jsem za sebou dveře a všimla si malé zahrádky se samými květy a houpačkou u stromu. Celá zahrada byla ve stínu, ale i tak byla nádherná.

„Páni,“ vydechla jsem. Alice se usmála a poklepala na místo vedle sebe u houpačky.

„Sem chodím nejradši,“ řekla, když jsem si k ní přisedla.

„Je to nádhera. Viděla jsem hodně krásných věcí, ale tohle,“ řekla jsem a rukou mávla k louce.

„Ano, to ano,“ řekla a usmála se.

„Ty tu bydlíš?“ zeptala se mě najednou.

„Ne, jsem tu na menší dovolené,“ odpověděla jsem. No hezká dovolená když princezna Anglie je na útěku.

„Aha, já jenom, že bych si tě jinak pamatovala,“ řekla mírně zamračená.

„A co ty tu děláš?“ zeptala jsem se jí.

„No já žiju na hradě se svojí rodinou,“ řekla, ale slovo rodina vyznělo spíš jako nenávist než radost.

„Myslíš s Volturiovými?“ zeptala jsem se.

„Ano s nimi. Moc toho o světě nevíš, že?“ utahovala si ze mě.

„No, tohle mě moc nezajímá. Víš, kde kdo bydlí, kdo kde vládne. Na tohle moc nejsem,“ přiznala jsem se a oči zabodla do země. Alice se zasmála. Jo, já vím, vtipný. Přiznala jsem v duchu.

„Jsi tu sama?“ další chytrá otázka.

„Ne, mám tu bratra Luka.“ Promiň Luku, půjčila jsem si tvé jméno. Chvíli si mě měřila a vypadá to, že mi to nezbaštila. Provinile jsem svěsila hlavu. Nerada lžu, jen když je to nutné.

„Tak jo,“ řekla už zase s úsměvem. Ty jo, ta rychle umí měnit nálady.

„A co tvůj přítel?“ zeptala se znovu.

„Já nikoho nemám. Rodiče mě chtěli provdat za jednoho grázla, no a já jsem proto utekla,“ řekla jsem jí a nějakým způsobem jsem se jí svěřila.

„Aha, tak proto to lhaní,“ řekla spíš pro sebe než pro mě.

„No, já už budu muset jít,“ povzdechla si Alice a vstala z lavičky.

„No. já taky, Luke bude mít starosti.“ Alice přikývla a vyšly jsme ze zahrady. Možná bych sem mohla zase někdy zajít, třeba sama. Alice mě vyprovodila skoro až do města. Zastavila se až na konci uličky.

„Ráda jsem tě poznala, doufám, že se zase někdy uvidíme,“ řekla a lehce mě objala. Je docela studená, ale asi to je tím, že jsme ve stínu. „Já tebe také Alice,“ řekla jsem jí a vydala se přes náměstí do motýlku.

Alice:

Bella je vážně milá a nádherná, na to že je člověk. Ráda jsem jí poznala. Ve Volteře se s nikým nebavím, kromě Gianny, Renaty a Demetriho. Ti tři jsou jako mí sourozenci. Bella by byla skvělá sestřička, musím na ni dávat pozor. Nechci, aby se jí něco stalo, uvažovala jsem cestou do svého pokoje. Sedla jsem si na postel a znovu začala přemýšlet, když v tom někdo zaklepal na dveře.

„Hm?“ zabručela jsem a dovnitř vstoupil Demetri.

„Ahoj Alli,“ řekl, ale nevypadal nějak nadšeně.

„Ahoj, co se děje?“ zeptala jsem se ho.

„Máš jít za Arem,“ řekl. Kývla jsem na něho, že rozumím. Taky kývnul a vypařil se. Vstala jsem a vyšla z pokoje ven. Co mi asi Aro chce? Prošla jsem několika chodbami, až jsem se zastavila před Arovou pracovnou. Lehce jsem zaklepala a vešla dovnitř. Aro seděl ve svém křesle a něco si čmáral na papír. Jen ke mně vzhlédl, usmál se a ...

Diskusní téma: 3.kapitola - Že by hezký den?

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek