3.kapitola - První setkání (Lucasův pohled)

Takže jsem ji našel. Isabella Montenegrová. Je skutečně moc hezká, možná víc než na obalu své knihy. Tak dost, nesmím na ni myslet, jako na hezkou dívku. Stýká se přece s námi. Tedy ne úplně s námi spíše bych měl říct s nimi. S vegetariány.

Přestože jsem ji viděl v jejich společnosti, připadala mi hodně smutná. Nevím možná to byl jenom můj pocit, ale přišlo mi, jako by jí jejich společnost vadila. Poprvé jsem ji uviděl, když vysedala ze žlutého Porsche, které řídila menší upírka, kterou oslovovaly Alice. Vezla tehdy Isabellu do nějakého klubu. Divil jsem se, že může i ona sama vejít do takového klubu, kde to pro ni musí být neuvěřitelně těžké, kvůli ovládání svého pravého já.

Stál jsem v temné uličce a čekal, jak dlouho se zdrží, abych se o Isabelle mohl dozvědět něco víc. Najednou mi zazvonil telefon.

„Ano, pane?“ volal mi totiž Caius.

„Našel jsi ji?“ šel rovnou k věci a nedělal žádné okliky.

„Ano, našel.“

„A co si myslíš, o tom, jak zjistila naše tajemství?“

„Zatím nemám tušení. Před chvílí jsem ji našel a zrovna vešla do klubu, kam za ní jít bohužel nemůžu.“

„A jsou tam Cullenovi?“

„Jestli tu jsou, dobře se skrývají, zatím jsem nikoho neviděl.“ Zalhal jsem. Chtěl jsem se o Isabelle dozvědět víc, a kdyby se Caius dozvěděl, že se s Cullenovýma stýká, rozkázal by mi, abych ji okamžitě zabil.

„Dobrá, sleduj ji, ale jakmile udělá něco, čím by na nás přivedla pozornost, víš, co máš dělat.“ Nestačil jsem ani odpovědět a Caius telefon položil. Ano, věděl jsem, co budu muset udělat, pokud zjistím, že Isabella zná naše tajemství.

Stál jsem v té uličce snad hodinu. Lidé chodili pořád dovnitř a ven, ale já čekal jen na jednu osobu. Konečně jsem se dočkal. Vyšla z klubu a oblékla si na sebe bundu. Stála před klubem a jako by nad něčím přemýšlela. Najednou se opět zvedl vítr a zavál ke mně její neodolatelnou a nezaměnitelnou vůni. V ústech se mi začal tvořit jed, ale odolal jsem. Sám jsem se divil, že teprve po dvaceti letech jsem schopný se nerozběhnout po tak lákavé vůni, když to dělá problémy i mnohem starším upírům.

Potom jsem zahlédl, jak upřela pohled svých oříškových očí do míst, kde jsem stál. Jako by přesně věděla, že tam někdo stojí. Jako by věděla, že tam stojím já. Sledovala uličku, ve které jsem stál, nepřetižte. Neodtrhla od ní svůj pohled ani na malou chviličku. Vzpamatovala se, až za ní přišla jedna z upírek a zeptala se jí, jestli je v pořádku. Potom jí Isabella odpověděla a za malou chvíli už z klubu vyšly i ty dvě další upírky. Isabella si nasedla do porsche a Alice ji odvezla domů. Sledoval jsem ji, dokud nevešla do domu a nezvřela za sebou dveře.

Sedl jsem si na střechu sousedního domu a pozoroval hvězdy. Užíval jsem si té volnosti, jaké se mi ve Voltéře nedostávalo. Do mysli se mi však jako zloděj vloudil obraz Isabelly. Nechápal jsem to, jsem tu, abych tu dívku zabil, a přitom na ni nedokážu myslet jinak než jako na opravdu hezkou dívku, která se mi snad i líbí.

Proseděl jsem tak celou noc. Párkrát jsem se podíval i do jejího okna, ale stále jsem zůstával v bezpečné vzdálenosti. Ráno před jejím domem zastavilo stříbrné Volvo, ze kterého vysedl další z té upíří rodiny. Podle popisu z knihy bych hádal, že to bude Edward. Isabella vyšla z domu a políbila ho! Nedivil jsem se, že se ho nebála, ale že ho políbila? Tohle jsem nechápal.

Odpoledne foukla ostrý vítr a tehdy se i Edward dozvěděl o mé přítomnosti. Slyšel jsem ho zavrčet, ale to bylo vše. Společně potom vešel s Isabellou do domu.

Původně jsem byl rozhodnutý skrývat se a pozorovat Isabellu tajně, ale nějak jsem to nemohl vydržet a potřeboval jsem znát odpověď na všechny otázky, které mě už nějakou dobu vrtaly v hlavě. Počkal jsem tedy u Edwardova Volva, dokud nevyjde ven.

„Kdo jsi?!“ vyštěkl na mě, sotva vyšel ze dveří a začal na mě potichu vrčet.

„Jmenuju se Lucas…“ představil jsem se.

„Kdo tě poslal? Caius?“ uhádl to hned na první pokus, ale zřejmě to věděl a ani hádat nemusel. Jeho povedená sestřička Alice mu to musela říct.

„Proč se ptáš, když už to víš. Alice ti to přece dávno řekla.“

„Nic mi neřekla.“ Odsekl hrubě „a odkud znáš Alici?“ tak tuhle otázku jsem čekal a tak jsem z brašny, kterou jsem nosil neustále sebou, vytáhl knihu, kvůli které jsem vlastně celou tuhle cestu podnikl. „Co to je?“ zeptal se překvapeně, protože název knihy nebyl vidět.

„Důvod toho, proč jsem tady.“ odpověděl jsem klidně. Naštvaně mi vytrhl knihu z ruky, aby zjistil, co jsem mu vlastně ukazoval.

„Co Caiusovi vadilo na té knize?“

„Kniha samotná. Je tam odhaleno naše tajemství.“

„Nikdo tomu nevěří.“ odporoval.

„To vím, ale Caius si musí být jistý, že naše tajemství zůstane tajemstvím.“ Potom jsem si říkal, že je konečně čas na některé z mých otázek. „Ten příběh jste jí řekli vy?“

„Ani by nás to nenapadlo. To tajemství je stejně tak vaše jako naše. Co bychom z toho měli, kdyby se někdo něco dozvěděl?“

„To netuším, ale jak na to přišla?“

„Nasedni si a pojedeme k nám, tam ti povím víc.“ řekl, obešel auto a nasedl na místo spolujezdce. Já jsem, ale nenasedl. Zůstal jsem stát vedle auta a čekal jsem, jak na můj postoj k jeho nabídce zareaguje. „Nasedni si.“ Znělo to jako by mi to přikazoval, ale já pořád stál.

„Nikam nejedu a k vám už vůbec ne.“ odmítl jsem.

„Nenechám tě tady.“ vystoupil a starostlivě se podíval do okna, kde se zrovna rozsvítilo malé světlo. Byl to Isabellin pokoj, ještě jsme se chvíli dívali, když jsme zahlédli její siluetu v okně. Potom se v pokoji opět rozhostila tma a my mohli pokračovat v našem rozhovoru.

„Nic jí neudělám. Zatím.“ nechtěl jsem jí nic udělat, pokud to nebude nutné a zatím to nutné opravdu nebylo.

„JÁ ti nedovolím jí něco udělat.“  A začal na mě znovu vrčet.

„Tak na tohle nemám opravdu náladu.“ obrátil jsem se k němu zády a normálním lidským krokem jsem se vydal pryč. Jeho hrdinské chování bylo opravdu směšné. Chápu jednou už o svou lásku přišel, ale tehdy byla ona také upírka. Teď se zamiloval do člověka.

„Počkej!“ zastavil mě, když jsem byl tak deset metrů od něj. Pomalu jsem se k němu otočil a čekal, co si zase vymyslí. Musel jsem na lov a nehodlal jsem se tu s ním moc dlouho vybavovat. „Co máš za dar?“ zeptal se z ničeho nic. Nechápal jsem jeho otázku.

„Co, prosím?“ proč ho to zajímá?

„Ptám se, jaký máš dar.“ a přišel ke mně blíž, přestože by ani na tu dálku nemusel křičet.

„Nevím.“ ani za těch dvacet let jsme nepřišli na dar, kvůli kterému mě tehdy přeměnili na upíra. „Proč tě to zajímá?“ zeptal jsem se.

„Ty můj dar znáš?“ odpověděl na mou otázku otázkou.

„Jo, čteš myšlenky.“ díky knize jsem jejich rodinu znal docela dobře.

„Správně, ale ty tvoje nemůžu. Jsi snad štít?“ cože? On moje myšlenky neslyší? To je, ale hodně dobrá zpráva. „Jak je, ale možné, že svůj dar neznáš?“

„Nikdy nebylo potřeba ho zjišťovat, celý život jsem byl jen ve Voltéře.“ Odpověděl jsem mu popravě, přestože jsem neměl potřebu se mu svěřovat. Sám jsem také začal uvažovat nad tím, co mi ve Voltéře šlo nejlíp. Třeba vynikám zrovna v tom. Ale nějak si nemůžu vzpomenout na něco výjimečného a rozhodně to nebude mojí pamětí.

Netvářil se, že by mi zrovna věřil, ale co je to přece jen jeho problém, já mu řekl pravdu. Bylo vidět, že se mu odtud nechce, střílel pohledem ze mě do okna, kde už bylo dávno tma.

„Odejdi.“ zašeptal prosebně. Já se otočil a pokračoval v chůzi, ale rozhodně jsem neodešel navždy. Nehodlal jsem Edwardovi dělat radost. Po několika dalších metrech jsem uslyšel zakvílení pneumatik a kolem mě se prohnalo Edwardovo Volvo.

Na střechu jsem se už nevrátil, co kdyby se Edward vrátil a rozhodl se zkontrolovat, jestli se nepotuluju v blízkosti Isabelly. A pokud by si vzal Emmeta nebo někoho jiného z rodiny neměl bych šanci.

Ráno bylo opět pošmourno a tak, když jsem Volvo nikde neviděl, rozhodl jsem se využít své příležitosti na seznámení i Isabellou Montenegrovou. Stoupl jsem si na první ze tří schodů, které vedly do jejich domu, a čekal jsem. Isabellini rodiče už byli pryč a ona se chystala do školy.

Zanedlouho se otevřely dveře a ona vyšle. Její první výraz byl netrpělivý, zřejmně čekala někoho jiného, ale potom se změnil a byl v něm strach. Pochopila, kdo jsem a s kým má tu čest se seznámit.

„Ahoj jsem Lucas …“