3.kapitola - Ples

Bella: 

Od té podivné návštěvy Volturiových byl taťka hrozně opatrný. Po jejich odjezdu mě ani nechtěl pustit do školy, dalo mi hodně práce ho přesvědčit, aby mě tam zase poslal. Nakonec se přeci jen povedlo a já mohla zas chodit do školy s ostatními dětmi. Chodila jsem do třídy s huberťáky a musela se snažit být stejná jako oni, ale líbilo se mi trávit čas s nimi. Být totiž stále jen ve společnosti mého tatínka nebylo také ono. Mohla jsem se mu se vším svěřit, ale také jsem potřebovala někoho jiného. Ženu, kamarádku, matku, které bych mohla říct úplně vše.

Viděla jsem tátu, jak mě občas pozoruje. Věděla jsem, že mu připomínám mou mrtvou maminku. Mrzelo mě, že kvůli mně o ni přišel, ale ani jedinkrát mi to nevyčetl. Vždy říkal, že já jsem to nejlepší, co ho v životě potkalo, ale já mu to nevěřila. Máma byla to nejlepší, co ho potkalo.

Seděla jsem ve svém pokoji a četla si jednu z mnoha knih, kterou obsahovala naše obrovská knihovna, když na mě táta zavolal z obývacího pokoje.

„Bello?“

„Ano, tati?“ Ozvala jsem se za jeho zády, kam jsem stihla za tu kratičkou vteřinku seběhnout. Vždy mě bavilo používat mou upírskou rychlost, ale musela jsem se naučit pohybovat normálně, kvůli dětem ve škole.

„Pojedeme do Volterry.“ Oznámil mi táta.

„Do Volterry? Jako do Itálie?“ Usmála jsem se potěšeně a v duchu si představovala krásné italské ulice, památky a teplé slunce a také další upíry.

„Ano do Itálie. Budeme ti muset pořídit nějaké šaty, protože Aro nám poslal pozvánku na ples k výročí oslavám svátku Svatého Marca.“

„Oslavy Svatého Marca? Toho Marca?“

„Ano, toho Marca, bratra Ara. Kdysi dávno otec Marcus vyhnal z Volterry upíry. To oslavují dodnes lidé. Volturiovi oslavují pravý opak, ovládnutí tohoto města.“ Vysvětlil mi ve zkratce taťka a já v paměti vylovila nějaké příběhy o Volturiových a mé vlastní zkušenosti. Pamatuji si, jakoby to bylo dnes, jak jsem se poznala s Arem. Hrozně mě fascinovala jeho bělostná pokožka, která vypadala jako tenký papír.

„Aha, a kdy pojedeme?“ Zeptala jsem se ještě na poslední důležitou otázku.

„Za dva dny. Jdu nám zamluvit letenky.“ Rozhodl táta a vydal se do své pracovny, odkud se za chvíli ozval jeho hlas, jak telefonoval s někým z letiště. Vydala jsem se zpátky do svého pokoje a do rukou si vzala opět knížku. Nemohla jsem se však na ta drobná písmenka soustředit. Pořád jsem přemýšlela nad nadcházejícím výletem do Volterry. Těšila jsem se na jiné prostředí, spousty dalších upírů a hlavně na ten ples.

Hned druhý den jsme museli s tátou vyrazit na nákupy. Já potřebovala nějaké šaty a on nový oblek. Bylo štěstí, že ani jeden z nás nákupy moc nemusel. Tedy, mě by to možná bavilo, ale uznejte sami, že nakupovat s tátou není zrovna žádná legrace. Naštěstí jsme pořídili velice rychle a vyrazili zase domů, kde jsem si začala balit kufr. Zdálo se mi, že mám věcí, jak kdybych někam letěla na měsíc, ale když jsem se těmi věcmi probírala, přišlo mi, že všechny potřebuju. Pokrčila jsem nad tím jen rameny a skočila na kufr, abych ho mohla zapnout.

„Jsem hotová!“ zavolala jsem spokojeně do útrob domu a oprášila jsem si ruce.

„Já také, takže můžeme vyrazit?“ zavolal na mě táta odněkud.

„Můžeme.“ zakřičela jsem zpět. Popadla jsem svůj ohromný kufr a táhla ho do předsíně, kde už na mě čekal oblečený táta.

„Na jak dlouho tam jedeš?“ zeptal se pobaveně, když viděl, co za sebou táhnu.

„Nikdy nevíš, co se může hodit.“ Pokrčila jsem rameny.

„Ženský.“ Povzdechl si s úsměvem táta a odnesl kufry do auta. Zavrtěla jsem nad ním hlavou a zamkla dveře od domu.

Táta objednal zase ty luxusní místa v první třídě, takže jsem ihned po startu usnula jako dřevo. Zdál se mi krásný sen o nadcházejícím plese. Vypadala jsem jako princezna a všichni přítomní upíři se okolo mě točili. Najednou mi někdo poklepal na rameno. Ohlédla jsem se a tam stál můj táta.

„Belli, musíš vstávat, už jsme tady.“ Usmíval se na mě shovívavě. Cože? Vstávat? Vždyť jsem vzhůru. Proč bych měla vstávat, když jsem na plese? Táta však mým ramenem zatřásl ještě víc a já zprudka otevřela oči. Jeho hlas mi vlezl dokonce i do snu.

„Vstávej, už jsme tady.“ Usmál se na mě znovu a vytáhl mě na nohy. Ještě v polospánku jsem si vzala tašku a vykráčela z letadla do černočerné tmy. Chvilku jsme počkali na kufry a pak už si to mířili letištní halou ven na chladný noční vzduch. Zářivá světla v hale už mě docela probrala, ale víc zapůsobila skupinka, která postávala u východu. Okamžitě jsem věděla, že jsou to upíři a jednu z nich jsem dokonce poznala. Byla tam, když nás ohrožovali ti neznámí upíři.

„Jane, rád tě zase vidím.“

„Carlisle, Bello, vítejte v Itálii. Aro se na vás už moc těší. Poslal mě, abych vás doprovodila do Volterry.“ Přitom se nepatrně ušklíbla. Bylo vidět, že je jí proti srsti dělat někomu sluhu, ale neodvážila by se vzdorovat svým pánům. Nesměle jsem se na ní usmála, ale ona mi věnovala jen zakyslý úšklebek.

„Prosím, následujte mě.“ Vyzvala nás Jane a vyšla z letištní haly ven, kde nastoupila do velkého černého auta. Naskočila jsem hned za ní a nahrnula se k okénku, abych mohla pozorovat panenskou toskánskou krajinu, zahalenou v roušce tmy.

Zdálo se mi to jako chvilička, když jsme projížděli starobylými branami Volterry. Auto o pár vteřin zastavilo ve velkém sklepení plném podobných drahých aut a my se vydali temnými chodbami napříč hradem. Ač moje zvědavost překračovala zdravé meze, musela jsem nutit své oči, aby zůstaly otevřené. Kdyby mě táta nepodpíral v pase a nevedl mě dál, asi bych zůstala stát a usnula na místě.

Jane najednou otevřela dveře do nějaké velké místnosti a probudila mě tím trochu k životu. Vstoupila jsem nesměle za svým otcem a ohromeně se rozhlížela po velkém sále, kde se na druhé straně tyčily tři trůny, na nichž seděli tři upíři.

„Carlisle, drahý příteli. Tak rád tě zase vidím. A přivezl si sebou i svou rozkošnou dceru.“ Radoval se Aro, jediný, kterého jsem znala.

„Také tě rád vidím, Aro.“ Opětoval s úsměvem táta a potřásl si s ním rukou.

„Ach, Isabello. Jsem rád, že tě znovu vidím. Není to ani pár let a ty jsi vyrostla do krásy.“ Otočil se ke mně a políbil mou ruku.

„Děkuji, Aro.“ Začervenala jsem se a hned na to hlasitě zívla.

„Promiňte Bellu, potřebuje spánek.“ Pospíšil si táta s omluvou.

„Samozřejmě. Jane, zaveď naše vzácné hosty do jejich pokojů.“

„Jistě, pane.“ Kývla Jane a pokynula nám rukou, abychom jí následovali. Zase nás vedla tou spletí chodeb, až se zastavila před tmavými dřevěnými dveřmi.

„Prosím.“ Otevřela Jane dveře a odešla pryč. Nakoukla jsem do místnosti a spatřila obrovskou společenskou místnost s velkými pohodlnými křesly. V místnosti byly další troje dveře, jak jsem předpokládala do dalších pokojů. Místnosti to byly vskutku hezké, jediné co mě na nich děsilo, byla ta všudypřítomná červená barva.

„Tak tati, já jdu spát.“ Zívla jsem a popadla svůj kufr, který už sem někdo donesl.

„Dobrou Belli.“ Políbil mě na čelo táta a já vyrazila k nejbližším dveřím. Měla jsem štěstí, vešla jsem do velkého pokoje, překvapivě vybarveného červenou barvou, s obrovskou postelí. Neobtěžovala jsem se s převlékáním do pyžama, stejně by trvalo hrozně dlouho než bych ho v té hromadě věcí našla, a svalila jsem se do postele, kde jsem ihned usnula.

Po dlouhém příjemném spánku mě probudil až hrozný hlad. Byli jsme sice před odjezdem na lovu, ale já potřebovala i lidské jídlo. Vypotácela jsem se z postele a šla do společenské místnosti, kde jak jsem doufala, jsem našla tátu a na stole tác s jídlem. 

„Konečně jsi vzhůru. Spala jsi nějak dlouho, až jsem se začínal bát.“ Vzhlédl táta od rozečtené knížky.

„Zas tak dlouho to snad nebylo, ne?“ ptala jsem se s plnou pusou.

„Že nebylo? Spala jsi skoro celý den. Za pár hodin začíná ples.“ Oznámil mi pobaveně táta.

„Cože? Vždyť se nestihnu upravit!“ Vyšilovala jsem.

„Neboj, to nějak zvládneš.“ Začal mě utěšovat můj vždy klidný táta. Najednou se ozvalo zaklepání.

„Dále.“ Vyzvala jsem neznámého, aby vstoupil. Dveře se otevřely a dovnitř vešla Jane.

„Jane, děje se něco?“ Zeptal se překvapeně táta.

„Vlastně ne. Aro mě posílá, abych Belle pomohla se připravit na dnešní ples.“ Pousmála se na mě Jane. Moment, pousmála?

„Vá-vážně?“ Vykoktala jsem ze sebe překvapeně.

„Ano. Vezmi si prosím své šaty a pojď do mého pokoje, mám tam vše potřebné.“ Pobídla mě Jane a já jen strnule přikývla a rozběhla se do svého pokoje, kde jsem z kufru vyhrabala vše potřebné. V cuku letu jsem zase vyběhla ven a vydala se za Jane, která na mě čekala mezi dveřmi.

„Zatím, tati.“ Rozloučila jsem se, než jsem za sebou zabouchla dveře. Dohnala jsem Jane, která byla už na konci chodby a zařadila se po jejím boku.

„Víš, nemusíš to dělat, pokud nechceš. Aro se to nedozví.“

„Aro by se to určitě dozvěděl, to za prvé a za druhé mě to nevadí. Baví mě to, ale tady ve Volteře není moc upírek, na kterých bych se mohla vyřádit.“

„To znám moc dobře. Taky by mě to asi bavilo, kdyby pod naší střechou byla nějaká žena, protože na tátovi se toho vážně moc dělat nedá.“

„Jo, to věřím. Tady je alespoň třeba Heidy, která se nechá občas přemluvit, ale jinak nic.“ Zasmála se Jane a otevřela dveře do svého pokoje.

„Prosím.“

„Díky, máš to tady hezký. Už jsem se lekla, že na celém hradě jsou snad jen červené zdi.“ Zasmála jsem se, když jsem viděla, že má pokoj vymalovaný do žluta.

„Tady byly taky, ale štvalo mě to. Sedni si.“ Hodila rukou směrem k židličce před toaletním stolkem. Položila jsem tedy věci, které jsem si přinesla na postel a posadila se.

„Tak se podíváme na ty šaty, ať vím, jak tě nalíčit a učesat.“ Mluvila si pro sebe Jane a rozepnula vak s šaty.

„Páni, jsou krásné. Ty sis vybírala sama?“ zeptala se mě Jane a já jen přikývla na souhlas.

„Máš dobrý vkus. Tak se do toho dáme.“ Zamnula rukama Jane a začala pracovat na mých vlasech.

„Mohla bych tě pak taky na oplátku učesat? Tedy jestli chceš?“ Nabídla jsem Jane po hodné chvilce ticha.

„Když budeš chtít, bylo by to fajn.“ Usmála se přívětivě a mě stále překvapovalo, jak je milá.

„Jane, můžu se tě na něco zeptat?“ „Jistě, Bello.“

„ Ty jsi mě neměla ráda, že?“

„ To je těžké vysvětlit. Nejde o to, že bych tě neměla ráda, jen nejsem zrovna společenský tvor, je to část mě samotné, ale musím říct, že jsi opravdu fajn.“ Usmála se na mě Jane do zrcadla a já jí úsměv opětovala.

„Děkuju, to ty taky. Vždycky se o tobě vypráví, že jsi krutá, ale není to pravda.“

„Bello, ale já umím být krutá a zlá, ale pouze na ty, které neznám a ani je znát nechci. Občas musíš věřit tomu, co se říká, ale samozřejmě to neplatí vždy. Jako například u Demetriho. Povídá se o něm, jaký je zlý, ale doopravdy je s ním hrozná sranda.“ Smála se Jane.

„A Demetri je který?“ Zeptala jsem se.

„Takový ten vysoký, s tmavými vlasy. Byl s námi včera na letišti.“

„Ten hromotluk? To, že je vtipálek k pohledání? Nevěřím.“

„Vážně, však sama uvidíš.“ Smála se dál Jane a vrhla se na můj obličej. Při tom mi vyprávěla spousty historek a vtípků, které kdy Demetri vyvedl a já měla problém udržet vážnou tvář. Bylo to krásné, moci si takhle s někým popovídat. S Jane jsem probrala úplně všechno, drby z Volterry a dokonce jsem z ní vypáčila jméno upíra, který se jí líbí.

„Jane, tak mi to pověz. Nikomu to přeci neřeknu.“

„Ne, tady mají i stěny uši.“

„Ale no tak, Jane. Prosím.“ Hodila jsem na ní psí oči.

„No dobrá.“ Povzdychla si a naznačila prstem, abych se k ní sklonila. Odložila jsem tedy hřeben, kterým jsem jí projížděla vlasy a sklonila se.

„Demetri.“ Zašeptala mi Jane do ucha a zase se odvrátila.

„Já jsem si to myslela. A proč mu to neřekneš?“

„Blázníš? Pochybuju, že on by cítil něco podobného.“

„To přeci nezjistíš, dokud mu to nedáš najevo. Řekla bych, že dneska musíš být ta nejhezčí upírka na plese.“ Rozhodla jsem a dala se plně do práce na jejím účesu a líčení.

„Tak, hotovo. Teď už jen šaty.“ Prohlásila jsem vítězně a šla k posteli, kde ležely ty moje. Rychle jsem se do nich oblékla, nazula si střevíčky a čekala na Jane, až vyjde ze své šatny. O pár chvilek přeci jen vyšla ven a já na ní zůstala koukat.

„Páni Jane, myslím, že opravdu budeš ta nejhezčí.“ Vydechla jsem a pozorovala jí v krásných nadýchaných rudých šatech.

„Díky Bello, ale neviděla jsi sebe.“ Kývla směrem k zrcadlu a já se otočila. Zastavil se mi dech. Vypadala jsem přesně jako v tom snu, který se mi zdál v letadle, vypadala jsem jako princezna. Ještě chvíli jsem pozorovala svůj odraz v zrcadle a nemohla uvěřit, že jsem to skutečně já, když se na dveře ozvalo lehké zaklepání.

„Dále.“ Vyzvala Jane příchozího. Dveře se otevřely a v nich stál můj táta, v obleku, náležitě připravený na začínající ples.

„Přišel jsem pro-.“ Zasekl se, když mě spatřil.

„Tohle, že je má dcera?“ Zeptal se překvapeně a mě po tváři přeběhl stín smutku. Nelíbím se mu?

„Bello, jsi nádherná. Vypadáš přesně jako tvá matka.“

„Děkuju tati.“ Usmála jsem se a políbila ho na tvář. Viděla jsem dojetí v jeho očích s jakým mě neustále pozoroval.

„Ehm, vyrazíme?“ Zeptala jsem se poněkud taktně po pár chvílích trapného ticha a tátova neustálého zírání na mou osobu.

„Jistě, jistě.“ Přikývl rychle a nabídl mi své rámě, já jsem se však ještě otočila k Jane a objala ji. Svým činem jsem ji zaskočila, ale objetí mi opětovala.

„Mockrát děkuju, Jane a budu ti držet pěstičky. Však ty víš s kým.“ Mrkla jsem na ní spiklenecky a zasmála se.

„I já děkuju Bello. Uvidíme se v sále. Hezky se bav.“

„Ty taky.“ Rozloučila jsem se a vyšla za tátou, který na mě čekal venku, aby nás nerušil.

Čím více jsme se blížili k hlavnímu sálu, tím více jsem slyšela zvuky zábavy, která již byla v plném proudu. Slyšela jsem krásnou hudbu a hlasy, které si spolu potichu povídaly. Vpluli jsme nenápadně dovnitř a přidali se do víru oslav. Táta mě ihned vyzval na taneční parket a díky lekcím, které mi on sám dával, jsem nemohla jinak, než přijmout. Ráda jsem tančila, ale nebyla to zrovna má silná stránka, protože se občas ukázala lidská část mé podstaty a já zakopávala o své vlastní nohy. Táta pak uviděl nějaké známé, a tak jsme z parketu zamířili rovnou k nim. Stála jsem vedle něj a pozorovala tančící páry a skupinky upírů, které si povídaly a v rukou držely skleničky s červenou tekutinou. Hned jak jsem vstoupila do místnosti, jsem ucítila závan lidské krve, ale nebyla pro mě lákavá. Možná tím, že jsem z části člověk mě pití lidské krve odrazovalo stejně jako tátu.

„Isabello, smím prosit?“ Ozval se za mnou hlas. Překvapeně jsem se otočila a pohlédla do rudých očí samotného Ara.

„Já-já, jistě.“ Přikývla jsem a pousmála se. Arose podíval na mého otce, který nás celou dobu pozoroval.

„Doufám, že ti nevadí, když vyzvu tvou rozkošnou dceru k tanci, Carlisle?“ Optal se Aro.

„Jistě že ne.“ Pousmál se táta, ale v jeho očích jsem viděla něco jiného. Zkoumavě jsem na něj pohlédla, ale on jen krátce zavrtěl hlavou a začal se znovu bavit se svými známými.

„Velice ti to dnes sluší, Bello. Musím Jane pochválit, odvedla výbornou práci. Nechci tím říci, že jindy nejsi překrásná, ale dnes jsi opravdu úchvatná.“

„Děkuji za kompliment.“ Začervenala jsem se a odpoutala svůj pohled od jeho. Viděla jsem tátu, který nás po očku sleduje a dokonce jsem viděla i nastražené uši, jak se snažil poslouchat, co mi Aro povídá. Musela jsem se pousmát, ale zároveň mi to přišlo zvláštní.

„Děje se něco, má drahá?“

„Kdepak, jen jsem si na něco vzpomněla.“ Zavrtěla jsem hlavou a dál se věnovala tanci.

„Krásně tancuješ.“

„Děkuji, ani ty nejsi k zahození.“ Zasmála jsem se a Aro se ke mně přidal.

„Léta zkušeností.“

„Ano, to věřím.“ Přikývla jsem, zrovna když hudba skončila.

„Bylo by asi troufalé vyzvat tě k dalšímu tanci?“

„Nebylo, ale půjdu na chvíli za svým otcem. Ráda si zatancuji později.“

„Budu si to pamatovat, Isabello.“ Uklonil se Aro a políbil mou ruku.

„Děkuji za tanec.“ Špitla jsem ještě, než jsem se vrátil po bok táty.

„Tak, jak sis zatančila?“ Zeptal se bez zájmu táta, ale já na něm viděla, že ho to zajímá až moc. Co se to s ním děje?

„Dobře.“ Odpověděla jsem krátce a dál si nevšímala jeho zkoumavého pohledu. Rozhlédla jsem se po nádherně vyzdobeném sálu a spatřila Jane, jak tančí s Demetrim? Musela jsem se usmát, říkala jsem jí přece, že se mu bude určitě líbit. Za chvilku se na mě dokonce Jane podívala a tak jsem jí ukázala zdvižený palec. Jane se na mě zašklebila a pak se dál věnovala Demetrimu, který jí něco vyprávěl.

Ples mi hrozně rychle utekl. Možná to bylo tím, že jsem se dobře bavila, nebo tím, že jsem ho celý protancovala. Ano, kromě mého otce a Ara jsem tančila snad s půlkou Volterry, dokonce i s Demetrim, který byl vskutku velice zábavný, jak Jane říkala. Teď když byl už sál poloprázdný na mě začala dopadat znovu ta hrozná únava. Jak jsem záviděla ostatním, že nepotřebují spánek a mohou dále tančit a bavit se. I když někdy byl spánek dobrý, mohla jsem tak utéct před nepříjemnými myšlenkami.

„Tati, myslím, že si půjdu lehnout.“

„Dobrá, doprovodím tě.“ Přitakal s úsměvem a vyvedl mě ze sálu zpátky do pokoje. Tam jsem se vysvlékla z šatů, rozpustila jsem si složitý účes a propadla se do říše snů.

Carlisle:

„Tati myslím, že si půjdu lehnout.“ Oznámila mi Bella, když se vrátila z tanečního parketu, kam už ji asi po sté někdo vyzval.

„Dobrá, doprovodím tě.“ Přitakal jsem a odváděl jí do našich pokojů. Viděl jsem, že sotva plete nohama, a tak jsem měl svou ruku připravenou, kdyby náhodou zakopla. Nebylo to naštěstí potřeba a Bella došla sama bez úhony do pokoje. Tam ihned zapadla k sobě a po chvílí se zpoza dveří začalo ozývat spokojené oddychování. Nakoukl jsem do jejího pokoje a viděl ji, jak leží roztažená přes celou postel a s úsměvem na tváři spí. Zase jsem zabouchl a šel se převléci do něčeho pohodlnějšího.

Sotva jsem si dopnul košili ozvalo se lehké zaklepání na dveře. Došel jsem tedy otevřít a spatřil jsem za nimi Demetriho.

„Děje se něco?“

„Ano, Aro by chtěl s tebou mluvit. Můžeš mě prosím následovat?“

„Ale jistě.“ Přikývl jsem a zabouchl za sebou dveře.

„Něco důležitého?“ zeptal jsem se.

„To nevím.“ Zavrtěl hlavou Demetri a dál pokračoval chodbou. Nevedl mě však do sálu, kde nás Aro přijal, když jsme přijeli, nýbrž do jeho vlastní kanceláře, jak jsem zjistil, když mi Demetri otevřel.

„Děkuji Carlisle, že jsi přišel. Posaď se prosím.“ Promluvil Aro, který seděl za nádherným vyřezávaným stolem. Posadil jsem se tedy naproti němu a rozhlédl se. Stěny zdobily nádherné obrazy a přes celou jednu část se táhla obrovská knihovna.

„Za co vděčím tvému pozvání?“ Zeptal jsem se, ale Aro si mě nevšímal. Začal přecházet po pracovně a nad něčím přemýšlel. Trpělivě jsem čekal, než spustil.

„Carlisle, máš překrásnou a velmi milou dceru.“

„Ano vím, děkuji. Všiml jsem si, že tě Bella uchvátila.“

„Ano, to ano. Je výjimečná a jak jsem říkal velice krásná. Velmi se podobá své matce.“

„Zdědila po Esme veškerou krásu a inteligenci, ale myslím, že tady nejsme kvůli tomu, abychom rozebírali půvaby mé dcery, nebo snad ano?“

„Není to tak zdaleka pravda. Opravdu ta věc, o které s tebou chci hovořit, se týká Belly.“

„Tak co se tedy děje?“

„Carlisle, chci si tvou dceru vzít za ženu.“ Vyslovil konečně svůj verdikt Aro a ve mně vypukla vlna vzteku a nenávisti. Proč mi chce vzít to jediné, co na světě mám? Měl jsem to tušit a Bellu sem vůbec nevozit. Já hlupák!

„Aro, vskutku mě těší, že tě má dcera takto okouzlila, ale nemohu ti odpovědět na otázku, o které musí rozhodnout sama Bella.“

„Myslím, že se mýlíš Carlisle. Ty mi jen nechceš přislíbit její ruku, že? Nelži mi, víš, že to mohu snadno zjistit.“ Zaklepal si na hlavu.

„Máš pravdu Aro, nechci, aby se za tebe Bella provdala. Má právo, vybrat si sama s kým chce žít. Nepřislíbím ti její ruku.“

„Carlisle zapomínáš na jistou službu, kterou jsem ti před léty prokázal? Nebýt mě, tvá dcera ani ty, už byste nebyli na tomto světě. Ať chceš nebo ne, Bella bude má. Buď se za mě provdá, nebo zemře, tak jak měla před lety.“

„To neuděláš. To nemůžeš!“„Drahý příteli zapomínáš, že já mohu všechno. Přislib mi ruku Belly, nebo zemře!“

„Ne.“ Odmítal jsem zatvrzele dál. Nevěřil jsem, že by byl schopný ji zabít.

„Felixy? Demetri?“ Zavolal Aro a ve dveřích se ihned ukázali oba dva jmenovaní.

„Nedělej to! Nech ji žít a přísahám, že si tě Bella vezme, ale až jí bude osmnáct let.“

„Dobrá příteli. Spoléhám na tvé slovo. Jinak víš, co tvou dceru čeká, pokud nesplníš svůj slib. A pamatuj, že přede mnou se neschováš.“

„Jistě Aro. Smíme už s Bellou odjet?“

„Ano, ale nezapomeň.“ Připomněl mi naposledy Aro a já na nic nečekal a vyběhl z jeho pracovny.

Jako velká voda jsem vletěl do Bellina pokoje a probudil jí.

„Vstávej a sbal si věci. Odjíždíme.“

„Cože?“

„Odjíždíme.“ Zavolal jsem ze svého pokoje, kde jsem házel rychle všechny věci do kufru.

„Proč? Co se stalo?“ Vyběhla za mnou Bella.

„Nic se nestalo. Prostě si sbal.“ Bella ještě chvíli stála mezi dveřmi, ale pak odešla a z jejího pokoje se ozvalo otevírání a zavírání skříní.

Během pěti minut jsme byli sbalení a já odnášel věci do sklepení, kde na nás už čekala Jane s připraveným autem.

„Je mi líto, že musíš už odjet.“ Objala Jane mou Bellu.

„To mě taky. Nevím, co mu přeletělo přes nos.“

„Já to slyšel.“

„Však já to vím.“ Vyplázla na mě jazyk a dál se věnovala Jane.

„Doufám, že se zase brzy uvidíme.“

„Já taky. Měj se Bello.“

„Ty taky Jane.“ Rozloučila se Bella a nastoupila do auta.

„Sbohem Jane.“ Řekl jsem těsně předtím, než jsem nastoupil do auta.

„Sbohem Carlisle.“ Slyšel jsem ještě její hlas, ale to už jsem dával rozkaz řidiči, aby rychle odjel. Chtěl jsem být z těchto zdí, co nejrychleji pryč a doufal jsem, že ty léta, která mi s Bellou zbývají, nebudou utíkat, jak voda.