3.kapitola - Kuchařka ze mě nebude

17.01.2010 10:15

Esmin pohled:

„… nakrájet cibuli, osmažit…“ to je tak nádherné, mít nového člena rodiny a navíc budu moc oprášit své dávno zapomenuté kuchařské umění. Beth se zdála tak milá, přestože ji štvalo chování některých členů naší rodiny, a to jsem si vždycky myslela, že je vychovávám dobře. A přitom jsou to takoví nezdvořáčci. I Edward a to byl vždy nejrozumnější ze všech, přesto mi neušel jeho pohled na Beth. Jen doufám, že ti moji nevychovanci to jednou nepřeženou a Beth neodejde. „…hotovo!“

Se spokojeným úsměvem jsem si prohlížela své první jídlo, které jsem za poslední století uvařila.  Nadvakrát mi to nevonělo, ale snad jí to bude chutnat.

„Beth, zlatíčko!“ zavolala jsem ji a v duchu doufala, že jí to oslovení nebude vadit. Zrovna jsem vytahovala talíř, když Beth vešla do kuchyně. Otočila jsem se na ni a ona mi věnovala nesmělý úsměv. „Sedni si ke stolu, já ti hned naložím. Jenom předem upozorňuji, že nevím jak to chutná, bohužel jsem to nemohla sama ochutnat, což jistě chápeš.“ Usmála jsem se na ni a položila před ní talíř s kouřícím jídlem a vedle příbor. Čekala jsem na její reakci.

Beth si talíř s jídlem prohlížela, potom vzala do rukou jednu špagetu a vložila si ji do úst. Chvíli přežvykovala a potom si vzala do rukou příbor a pustila se do jídla. Zřejmě jí to chutná. Dmula jsem se pýchou, že se mi to povedlo. Beth si vložila do úst další sousto, ale její obličej se změnil. Ještě chvíli přežvykovala, když s potížemi polkla.

„Copak se děje?“ zeptala jsem se trochu přiškrceným hlasem.

„Víš Esme, vím, že ses snažila, ale tohle se opravdu nedá jíst. Co to vůbec mělo…“zarazila se a vytáhla kousek cibule „… proč je tam slupka od cibule?“ zeptala se a hleděla na mě, co ji na to řeknu.

„No, měla to být sýrová omáčka.“ Odpověděla jsem nervózně, tak takhle moje první vaření dopadnout nemělo. Věděla jsem, že to bude chtít několik zkušeností, než to bude bezchybné, ale takhle to zase zkazit.

„Sýrová? A proč je tam ta slupka od cibule a proč je taková tmavá?“

„Ona nemá být tak tmavá? V knížce je přece napsané, osmažit cibuli a míchat směs dokud se dostatečně neprohřeje.“ Došla jsem pro kuchařku a ukázala Beth na příslušnou stránku. Ta se začetla do receptu.

„No, to je sice pravda, ale je tu také napsané, oloupanou cibuli, a že omáčka má být smetanová,“ Ukázala na kousky textu, kterých jsem se zřejmě nevšimla. „Promiň, Esme, nechci se chovat nezdvořile, ale kdyby ti to nevadilo, vařila bych si sama.“

„Ne, samozřejmě, že mi to nevadí.“ Souhlasila jsem s jejím nápadem, přestože mě to moc nepotěšilo, doufala jsem, že budu moct něco dělat, něco co zpříjemní ty nekonečně dlouhé dny věčnosti.

„Pokud ale chceš, můžeš vařit se mnou, mohla by být zábava.“ Dodala, když si všimla mého zklamaného obličeje a já se na ni vděčně usmála a objala ji. Beth mě taky váhavě objala a já jsem byla moc spokojená.

 

Bethin pohled:

Esme byla moc ochotná, když se nabídla, že mi připraví jídlo, ale její pokus dopadl katastrofálně. Prostě se to nedalo jít, jedno sousto jsem s přemáháním polkla, ale k dalšímu jsem se prostě nedokázala donutit. Nikdy ve svém životě jsem nejedla nic horšího, a to sem jedla hodně hnusných jídel.

„Esme, víš během doby, co jsem byla … mimo, se toho hodně změnilo, a už ve své době jsem měla ráda hudbu, myslíš, že bych si někdo mohla poslechnout nějakou novodobou hudbu?“ zeptala jsem se, když jsem se opatrně vymanila z jejího objetí.

„Ale jistěže, donesu ti mp-3. Mladí lidé na ní poslouchají hudbu.“ Snažila se mi vysvětlit, když jsem se na ni zvědavě podívala. MP-3 mi něco říkalo, ale pořád jsem nedokázala pochopit, jak se do té malé krabičky vejde celá skupina i s nástroji. Esme hned odešla pryč a já zůstala v kuchyni sama. Ale jenom na několik málo sekund. Pak mi už podívala svou mp-3. Vzala jsem si ji do rukou a zvědavě si tu malou krabičku prohlížela.

„Mami, ale ona chtěla moderní hudbu, ne to co posloucháš ty. To je z roku 123.“ Vešla za námi do kuchyně Rose. Pořád jsem si pamatovala, jak pohlavkuje Emmeta a tak jsem raději o krok ustoupila, nechtěla jsem další pohlavek schytat já.

„Jak z roku 123?“ zeptala se uraženě Esme.

„Promiň, nechtěla jsem tě urazit, ale to co posloucháš, dnešní mladí lidé už považují za vykopávky. Na, tady máš něco opravdu moderního.“ Podala mi druhou krabičku. Už sama ta krabička vypadala moderněji. Pořád mi, ale vrtalo hlavou, jak to funguje.

„A může mi někdo říct, jak to funguje?“ zeptala jsem se trochu nejistě.

„Jasně, tady to tlačítko PLAY spouští ty písničky, STOP zastavuje, tlačítko VOL je jak hlasitě ti to bude hrát a ty dvě šipky po stranách jsou tam od toho, aby sis přesunula na další písničku.“ Vysvětlovala mi Rose.

„Tak moc díky.“ Rose hned na to zmizela z kuchyně a já jsem se podívala na Esme. Co tím myslela, že její hudba je z roku 123? Tak stará nejsem ani já a přišlo mi, že Esme taky není tak stará, maximálně jedno nebo dvě století. No nic, nebudu tu řešit otázky věku, vrátila jsem Esme její přehrávač, rychle jsem ještě nakoukla do lednice a vytáhla nějaký ovocný jogurt, protože mi začínalo kručet v břiše. Vzala jsem si ještě lžičku a vydala se do svého pokoje.

V pokoji jsem si sedla na sedačku stojící u okna a snědla ten jogurt. Chutnal zvláštně, byla to směs ovoce a smetany, jak jsem byla zvyklá, ale i přesto to nebylo přesně to samé. Dojedla jsem ho, kelímek nechala ležet na stolku a plácla sebou do postele, do uší jsem si dala sluchátka od mp-3 a zmáčkla to kouzelné tlačítko PLAY, abych si tedy mohla poslechnout tu moderní hudbu.

Do uší mi začaly proudit první tóny té nové hudby. Nevím, co to bylo za skupinu, ale hudba to byla opravdu rytmická. V pozadí se ozývaly různé nástroje, ne jenom flétna a nějaký strunný nástroj, jak jsem byla zvyklá, ale nedokázala jsem je pojmenovat, zvyky, které tyto nástroje vyluzovaly, byly nové.

Hudba mě nutila k tomu, abych se zvedla a dala se do pohybu. Nevěděla jsem, jak se na tu hudbu tančí a tak jsem se podřídila jenom jejím tónům. Pomalu jsem se začala pohybovat v bocích, potom jsem přidala i ruce a jak se zrychlovala hudba i rytmus mého těla nabíral na rychlosti. Když v tom jsem se zastavila a zírala na svoji ruku.

Panebože! Já jsem tu celou tu dobu chodila s tím flekem na ruce? Zděsila jsem se. Proboha, co když si toho všimli? Hudbu jsem dál vnímala, ale začala jsem hledat nějaký ručník, protože jsem byla rozhodnutá zajít se osprchovat. Počkat, kde je vlastně sprcha?

Otevřela jsem jedny dveře v mém pokoji, ale byla to šatna. Z větší části byla prázdná, ale na policích byly položeny osušky. Jednu jsem si tedy vzala a vydala se na chodbu, najít koupelnu. Zkusila jsem otevřít jedny dveře a hned na mě spadl kyblík a hned za ním smeták. No tak tohle asi koupelna nebude. Nacpala jsem to tedy zpátky a zavřela dveře.

Přešla jsem k dalším dveřím a tentokrát jsem je začala otevírat pomaleji, aby na mě zase něco nespadlo. Tentokrát jsem, ale měla štěstí. Když jsem nahlédla do místnosti, zjistila jsem, že jsem našla koupelnu. Spokojeně jsem tedy vešla dovnitř a zavřela za sebou dveře. Se sluchátky stále na uších jsem se začala svlékat. Když už jsem stála celá nahá před zrcadlem, začala jsem se prohlížet. Nikdo mi tenkrát neřekl, jestli se za pět století nějak změním anebo ne. Po celkové prohlídce jsem byla celkem spokojená, kromě pár šmouh, kterých jsem si při oblékání nevšimla, jsem pořád vypadala stejně, ba možná ještě líp. Určitě bych se Demetrimu líbila.

Se spokojeným úsměvem jsem se vydala do sprchy. Sprchový kout ladil s celou koupelnou, přesto jsem nevěděla, jak se do něj dostat, přece jen jsem byla zvyklá na necky. Potom jsem, ale chytla úchytku a otevřela, přesto jsem však zůstala stát venku, jako bych zamrzla. Díky sluchátkům na uších jsem neslyšela tekoucí vodu a tak mě vůbec nenapadlo, že nejsem v koupelně sama.

„Edward!?“ to je jediné, co ze sebe dostanu. Panebože, vždyť on tu přede mnou stojí úplně nahý! No, tak to by zase takový problém nebyl, já stydlivostí netrpím, ale větší problém je, že se nemůžu ani pohnout a stále na něj hledím.

Až když si Edward odkašlal, jsem si uvědomila, jak to musí celé vypadat. Rychle jsem se proto obrátila, popadla osušku a s „promiň.“ Jsem chtěla vyletět z koupelny, ale sotva jsem otevřela dveře, tak tam stál Emmet a v rukou držel foťák. Jak to proboha mohl vědět? ALICE! Jak jsem jen na to mohla zapomenout. Praštila jsem Emmeta vší mou silou, ale on se jenom trochu zakymácel a začal se hrozně smát.

Běžela jsem do pokoje a pro jistotu jsem za sebou zamkla dveře. Tak tohle mi tu vážně scházelo. Proboha, co je tohle za rodinu? Naštvaně jsem se začala oblékat do svršků, co jsem našla v šatně a snažila se trochu uklidnit hlubokým nádechem a výdechem, ale moc se to nedařilo.

„Alice!“ zařvala jsem na celý barák. Sluchátka jsem už odložila a tak jsem mohla slyšet tiché plíživé kroky, které stoupaly po schodech nahoru a potom nejistě došly až k mým dveřím. Sama jsem k nim taky došla a odemkla. Prudce jsem otevřela dveře a hleděla do Alicina obličeje.

„Přeješ si něco?“ zeptala se s klidem v hlase. Ten její klid mě, ale vytočil ještě víc. Prvně jsem jí chtěla jenom seřvat, ale v tu chvíli jsem viděla rudě. Chytla jsem jí pod krkem a s tou zlobou, kterou jsem cítila v celém těle, jsem ji vyhodila zavřeným oknem ven. Alice jím proletěla jako dobře mířená střela a já jsem ještě stačila zaregistrovat její šokovaný výraz, protože to neviděla. Aspoň něco. Najednou jsem si připadal úplně klidná, když jsem mohla Alici něco udělat.

Hned jak Alice zmizela v roští ve  300m vzdáleném lese, všichni zbylí členové rodiny už stáli na chodbě a s otázkou v očích hleděli střídavě na mě a pak na rozbité okno. Nakonec se ale pohled všech zastavil na mě, dokonce i Edward, teď už oblečený, se na mě díval s otazníky v očích a já jsem jenom rudla a chtěla se propadnout nejmíň sto sáhů do země.

„Kde je Alice?“ zeptal se jako první Jasper. Jenom jsem ukázala prstem k rozbitému oknu a Jasper se chystal jít ji hledat. To však nemusel, po schodech už přicházela značně pocuchaná Alice a z vlasů si vytahovala další větvičku. „Alice, jsi v pořádku, lásko?“ přešel až k ní Jasper a snažil se ji obejmout. Alice se mu ale vytrhla a nasupeně si mě měřila.

„Esme, promiň za to okno.“ Omluvila jsem se a rovnou zalezla do pokoje. Hned na to se dům začal otřásat v základech, jak se Emmet začal smát. No, aspoň někomu to přijde směšné. Pomyslela jsem si a taky se mi po tváři rozlil úsměv, když jsem si vzpomněla na Alicin šokovaný výraz. Takže tady rozhodně nebude nikdy nuda. S povzdechem, že jsem se nedostala do sprchy. ale stále s úsměvem na rtech, jsem si lehla na postel a doufala v trochu klidu. Toho jsem se však nedočkala.

„Alice, miláčku, ani mě nepustíš?“ zaslechla jsem Jasperův prosící hlas po tom, co se zabouchly jedny dveře a já jsem si byla víc než jistá, že ty byly dveře do Alicina pokoje. Asi jsem to s tím vyhozením z okna trochu přehnala, když je Alice tak moc naštvaná, ale trochu si o to koledovala, nejdřív mi chtěla z mé rakve, do které mě před pěti stoletími Demetri dal, udělat táborák, a potom dopustila, abych si udělala takový trapas. Takže shrnuto do jedné věty: Je to její vina!

Ani nevím, jak dlouho jsem tam tak ležela, spát se mi chtělo a tak jsem přemýšlela. Prohrávala jsem si vzpomínky všech fextů, abych se přesvědčila, jestli nikdo z nich Demetriho vážně nepotkal, ale měla jsem smůlu. Z přemýšlení mě vyrušilo až něčí zaklepání na dveře. Znělo tak váhavě. Vyhoupla jsem se do sedu a potom se hned postavila na nohy a šla dotyčnému otevřít.

„Můžu dál?“ zeptala se trochu utrápeně Alice.

„Jo, pojď.“ Vyzvala jsem jí a udělala jí prostor, aby mohla vejít. Vešla do pokoje a zůstala stát uprostřed místnosti, já jsem za ní zavřela dveře, pohodlně si sedla na postel a čekala, co z ní zase vyleze za moudro.

„Asi bych se ti měla omluvit…“ začala s omluvným výrazem „… ale rozhodně ne za všechno. O tom, že půjdeš do koupelny, jsem vážně nevěděla. Já tě ve svých vizích nevidím. Viděla jsem jenom Edwardův zvláštní pohled, a když se mě potom Em, zeptal, co jsem viděla, myslela jsem, že mi to pomůže dát dohromady a ne, že si vezme foťák.“

„Dobře, tak když to nebyl tak úplně úmysl, měla bych se taky omluvit. A jen tak mimochodem, jaký byl let?“ zeptala jsem se a kotky mi cukaly od potlačovaného smíchu.

„Příště si to vyzkoušíš sama a uvidíme, co na to řekneš,“ Slíbila mi Alice „jo a koupelnu máš vlastní. Jsou to ty dveře u postele.“ Řekla a s úsměvem vyšla z mého pokoje. Tak a teď snad budu mít klid. Znovu jsem se natáhla na postel a začala si užívat ticha.

Diskusní téma: 3.kapitola - Kuchařka ze mě nebude

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek