29. kapitola - Kdo s koho

23.01.2011 17:13

Bellin pohled:

Čekala jsem na Edwarda u sebe v pokoji, rozhodnuta mu konečně říct pravdu. Viděla jsem, že je se mnou rád, ale jak ho zároveň tíží být v tomto městě a slyšet všechny ty myšlenky, ať už členů gardy, nebo lidí, které sem vodili jako potravu.

„Jaký byl lov?“ zeptala jsem a rychle vstala z postele, když vešel do pokoje.

„No, rozhodně se to nedá srovnávat s tím, jak se loví ve Swords nebo podobných lesích na světě, ale jsem rád, že se mi daří udržet stále pevnou vůli, co se týče lidské krve,“ odpověděl mi potěšeně.

„To jsem ráda,“ usmála jsem se na něj.

„Děje se něco?“ oplatil mi můj úsměv starostlivou otázkou.

„Ne, mělo by se něco dít?“ otázala jsem se ho nevinně a hned mě taky napadlo, že se asi tak bezstarostně netvářím, když promýšlím, o čem s ním chci mluvit. Teď vlastně dokonce můžu být ráda za to, že mi nemůže číst myšlenky.

„Nevím, asi nemělo, ale zdáš se nějaká ustaraná,“ podotkl. Tak přece jenom to poznal, pomyslela jsem si, když to vyslovil nahlas. Prý ustaraná, usmála jsem se v duchu. Kdybych byla jenom ustaraná, tvářila bych se rozhodně jinak, teď jsem totiž měla přijít o jednu z nejdůležitějších osob ve svém současném životě a rozhodně mi nebylo do smíchu.

„Edwarde…, potřebovala bych s tebou mluvit,“ dostala jsem konečně ze sebe. Pořád se mi do toho nechtělo, ale budu muset ten krok udělat teď, nebo ho neudělám snad nikdy - navíc později by to mohlo být o to těžší, pokud to vůbec ještě jde.

„Samozřejmě, tak mluv, jsem jedno ucho,“ souhlasil a sedl si do křesla, které stálo naproti mně. Nervózně jsem si zkousla ret a přemýšlela, jak začít. Vrátila jsem se raději na postel, kde jsem si na jejím středu sedla do tureckého sedu a zadívala jsem se ven. „Něco se děje, je to tak?“ promluvil znovu Edward, když jsem si sumírovala všechny myšlenky do jedné jasné řeči.

„Ne… aspoň nic důležitého… tedy, pro ostatní - pro nás je to docela podstatné,“ odpověděla jsem mu a tak trochu zahlédla Edwardovo zvědavě nadzdvižené obočí.

„Dobře, tak tedy spusť,“ vybídl mě a já najednou nemohla najít ta správná slova.

„Asi víš, o čem s tebou chci mluvit… Vlastně, měli jsme si o tom promluvit, už když jsi do Volterry přijel poprvé… ehm, tehdy, vlastně až o něco později v mých myšlenkách ses dozvěděl, že… no, vlastně tak nějak nevím, co všechno ses dozvěděl…,“ začala jsem velmi zmateně a doufala, že v tom Edward najde hlavu a patu.

„Počkej, Bello, asi vím, co chceš říct, a měl bych ti říct, že mi to bylo jasné už od chvíle, kdy jsem tě uviděl jako upírku,“ řekl takovým neutrálním hlasem a já se na něj překvapeně podívala.

„Jak…?“ unikla mi ze rtů jednoduchá otázka.

„Je to jednoduché. Ty sis to možná uvědomila až teď a rozhodně na tom není nic divného, ale když už žiješ jako upír nějakou dobu, zjistíš, že v našem světě jsou i jistá nepsaná pravidla. Tedy, ona to možná nejsou tak úplně pravidla, ale mnoho z nás jsou si toho vědomi,“ začal vysvětlovat.

„A proč jsi mi o tom neřekl? Mohli jsme si tohle všechno ušetřit!“ obořila jsem se na něj trochu naštvaně. Kdyby mi to řekl hned na začátku, nemusela jsem se cítit mizerně, že jsem mu celou dobu ubližovala.

„Možná jsem trochu, přiznávám sobecky, doufal, že to nebude pravda,“ řekl potichu a sklonil pohled k zemi. Slunce, pronikající do pokoje, se nám odráželo od nezakrytých částí těla a my se tak třpytili.

„Takže tys doufal? Věděl jsi, že to nebude možné, ale doufal jsi?“

„Ano, od chvíle, kdy jsem tě poprvé uviděl v trůnním sále jako upírku, jsem věděl, že se něco změnilo. Že se změnily tvé city ke mně,“ potvrdil svá původní slova. Já jsem zrovna před pár okamžiky konečně začala chápat tu nesmyslnou otázku, co mi položila Tanya kdysi v Denali a on mi řekne, že to věděl už tak dlouho!

„Edwarde,“ vydechla jsem. On to doopravdy věděl!

„Omlouvám se, že jsem ti to neřekl. Možná to bylo taky tím, že jsem se chtěl přesvědčit, jestli je pro tebe můj bratr ten pravý. Jestli si tě zaslouží…, nevím. Jsem sobec, že jsem ti to neřekl hned, mohli jsme si skutečně ušetřit některé trochu nepříjemné rozhovory,“ přitakal, ale mě zaujalo něco jiného.

„A na co jsi přišel?“ zeptala jsem se.

„Co?“ vrátil mi otázku překvapen mým dotazem.

„No, na co jsi přišel. Je pro mě Damon ten pravý?“ zeptala jsem se s lehkým úsměvem. Tohle mě opravdu zajímalo a hodlala jsem si jeho odpověď pěkně užít.

„To, co teď řeknu, olituju do konce své věčnosti, ale… Damon si tě skutečně zaslouží,“ řekl a potom se na mě vyčkávavě usmál. Ale mě úsměv zase přešel v momentě, kdy jsem si vzpomněla na Rebecu a to, že jsem nechala Damona čekat moc dlouho. „Co se stalo?“ zaznamenal okamžitě mou změnu i Edward.

„Nic, jenom, že je stejně na všechno pozdě,“ odpověděla jsem mu smutně.

„Tohle bych netvrdil. Nikdy není pozdě,“ odporoval mi.

„Ale ty to nechápeš. Damona už omrzelo na mě čekat. Rebeca mu jeho náklonnost opětovala hned od začátku. U ní nemusel tolik týdnů a měsíců čekat…,“ snažila jsem se mu vysvětlit zapeklitost mého problému.

„Je vidět, že zamilovaný člověk je občas pěkně slepý… rád bych to taky jednou zažil,“ řekl a přišlo mi, že úplně odbočil od toho, co chtěl říct.

„Co tím chceš říct? Přijde mi, že jsi úplně odbočil od tématu,“ řekla jsem zmateně.

„Vůbec jsem od tématu neodbočil… tedy, možná jenom trochu, ale to jenom tím, co jsem dodal, takže to, co jsem řekl, je vlastně pravda,“ odpověděl, ale dokonale mě tím zmátl. Vůbec jsem nechápala, o čem mluví.

„Nechápu tě,“ podotkla jsem naprosto mimo z jeho slov.

„Ach jo,“ povzdechl si ve velmi dramatickém gestu a potom se na mě usmál.

„Když mi to polopaticky vysvětlíš, třeba to pochopím,“ navrhla jsem řešení a jeho úsměv se trochu rozšířil. Líbilo se mi, dívat se na něj, jak se usmívá. I jako upírovi se mu kolem očí tvořily drobné vějířky vrásek a já jsem ten úsměv viděla i v jeho očích, takže to byl upřímný úsměv.

„Dobře, jak myslíš, asi nemám ani na vybranou,“ souhlasil.

„No, to tedy nemáš, pokud chceš, abych byla v obraze,“ dodala jsem taky s úsměvem a čekala, co mi řekne.

„A to rozhodně chci… No, ono je to vlastně jednoduché. Ty i Damon jste si v téhle chvíli podobní víc, než si myslíte. Oba si všímáte okolí, ale nevšímáte si jeden druhého. Není to jenom tím, že bych uměl číst myšlenky - někdy je to opravdu šílená schopnost - ale toho, co se tu děje si všimli už snad všichni. Ovšem až na vás dva,“ začal mi odpovídat, a přestože jsem se snažila držet se jeho slov, nějak mi jejich smysl nedocházel - a to jsem se rozhodně nepovažovala za hloupého člověka - upíra. Pokud můžu tvrdit, vždy jsem byla ještě o něco lepší i než Elinor.

„Fajn, co tím chceš říct?“ zeptala jsem se ho s povzdechem. „Co se tu podle tebe děje?“

„Nic moc závažného, jenom mě pomalu začíná štvát poslouchat neustále ty sázky, kdy se všechno rozhodne. Divila by ses, jak všichni ve Volteře pomlouvají a roznáší klevety, je to skoro horší jak na střední,“ odpověděl, ale zase tím úplně odbočil od tématu.

„Žádné sázky jsem neslyšela. Na co se sází?“ zeptala jsem se nechápavě.

„Sází se na tebe a na Damona,“ odpověděl a já se pěkně podivila. Tak o tomhle jsem opravdu neslyšela. Ale ještě víc mě překvapilo, proč sázejí zrovna na nás dva.

„Počkej, ty myslíš, že…?“ Ještě než jsem to stačila dopovědět, tak přikývl. „Ale to je naprostý nesmysl, proč?“

„Protože jste oba slepí a děláte si jenom naschvály. Co myslíš, že pro Damona Rebeca znamená? Nic! Je to prostě jenom jeho rozmar, protože ty trávíš čas se mnou. Chce tě naštvat, vyprovokovat k nějaké reakci. No, jenže ty se chováš, jako bys ty jeho pokusy naprosto nevnímala. Přehlížíš ho a chováš se jako malá. Vlastně vy oba se chováte jako malí. Místo abyste si spolu promluvili, se neustále jenom špičkujete, a to proto se na vás sází. Všichni čekají, kdo to první z vás pochopí!“ vyklopil to nakonec celé a já na něj hleděla, jako by na mě zrovna vylil hrnec horké vody.

„T-to myslíš vážně?“ zadrhla jsem se.

„Sakra, Bello, už jsem ti někdy lhal?“ zeptal se mě poraženě a trochu naštvaně.

„Když nad tím přemýšlím, tak ano,“ odsekla jsem mu uraženě.

„Tak dobře, jednou, ale tohle je něco jiného. V tomhle bych ti nikdy nelhal. Zase až takový nejsem, Bello, to bys mohla po tom, co jsme spolu prožili, vědět,“ naléhal na mé city a já si uvědomila, že ano. V tomhle by mi nelhal, ani kdyby byl největší sobec na světě a pořád by doufal v to, že nakonec budu s ním.

„Edwarde!“ vykřikla jsem nadšeně a už jsem ho svírala v náruči.

„Bello,“ vyhekl překvapením.

„Ani nevíš, jakou radost jsi mi udělal,“ dodala jsem šťastně a dala mu pusu na tvář.

„A… co bude teď?“ zeptal se trochu nejistě, když jsem se uklidnila a samotná si položila v duchu tutéž otázku.

„Hm, to opravdu nevím - co myslíš, mám jít za ním?“ zeptala jsem se nejistě.

„Tak to se mě neptej. Na tohle expert nejsem, možná bys mohla zavolat Emmettovi, ten by měl jistě spoustu nápadů – někdy i velmi extravagantních, ale rozhodně by ti poradil. Nebo možná Alice, co já vím,“ odpověděl a já se na něj musela usmát.

„I tak ti strašně moc děkuju, žes mi otevřel oči. Jsem fakt nehorázně blbá, že jsem si toho nevšimla,“ vyčítala jsem si vlastní tupost.

„No, jako uklidnění pro tebe může být, že ani Damon nepoznal, že mezi námi dvěma už celou dobu nic není - tedy kromě přátelství. Je ale pravda, že jsi ho v tom trochu podporovala, ač nevědomky.“

„Fajn, tak dost o tomhle. Teď… musím něco vymyslet, ale vůbec nic mě nenapadá,“ zaúpěla jsem.

„Něco vymyslíš a rozhodně to bude mít úspěch,“ uklidňoval mě.

„A kdybych potřebovala tvou pomoc, můžu s ní počítat?“ zkusila jsem to.

„Pokud to nebude něco padlého na hlavu, tak se mnou můžeš počítat, ale taky pamatuj na to, že ačkoliv nemáme s Damonem zrovna, kdo ví, jak dobré vztahy, pořád je to můj bratr,“ připomněl mi.

„Myslíš, že někdy budete jako skuteční bratři?“ Bylo to už dávno, ale třeba by to mohlo ještě fungovat.

„Možné to je. Problém je ale v tom, že já znám Stefana, Damon je pro mě pořád ještě cizí. Museli bychom se poznat, ale to bude trochu těžké, protože já budu muset odjet za rodinou a Damon asi Volterru jenom tak neopustí,“ podotkl.

„To máš asi pravdu,“ souhlasila jsem s ním.

„No, asi tě teď nechám o samotě. Máš toho hodně co zvážit,“ řekl z ničeho nic a zvedl se k odchodu. Nepatrně jsem tedy kývla a nechala ho odejít. Svou část už splnil - otevřel mi oči - a já mu za to budu skutečně vděčná, pokud nakonec najdu své štěstí po Damonově boku, jak tvrdí.

 

 

 

Seděla jsem na posteli a přemýšlela, jak se po tomhle prozření mám k Damonovi chovat. Asi by bylo konečně na čase si to s ním vyříkat, ať se potom stane cokoliv, i když ostatní čekají, že se dáme dohromady.

„Sakra,“ zasténala jsem, protože mě vůbec nenapadalo, jak tenhle rozhovor začít. Natož jak mu všechno vysvětlit, aby to zase nevedlo k podobným nedorozuměním jako prve.

Nakonec jsem ale usoudila, že vlastně nemám, co vymýšlet. Prostě za ním teď půjdu a udělám všechno, co bude daná situace vyžadovat. Však ono se nakonec všechno vyvrbí - a snad to bude jenom v dobrý konec.

Zvedla jsem se tedy z postele a tak, jak jsem byla, jsem se vydala po chodbách hradu hledat Damona. Nejdřív jsem jenom pro jistotu nakoukla do jeho pokoje, kde samozřejmě nebyl, a tak jsem se mohla vydat dál. Tak nějak podvědomě mě to táhlo k tréninkovému sálu a přemýšlela jsem, kolik je asi hodin - jestli teď náhodou nemá Damon trénink s Rebecou.

 

 

Damonův pohled:

„… pokrč tu ruku… tak a teď výpad,“ nabádal jsem Rebecu při tréninku. Pomalu mi začínala ta její věčná přítomnost všude, kam se hnu, docela vadit. Byla jako nějaký ocásek, ale nemohl jsem se jí kvůli Arovi zbavit, musel jsem si ji vzít na starosti, přestože jsem tak přicházel o možnost konkurovat bratrovi v okouzlování Belly. Takhle jsem mu vlastně nechal volnou cestu k tomu, aby si ji získal.

Ale bohužel měl smůlu, i kdyby Bellu získal, ona by musela zůstat tu. Aro by to nepovolil a skrz to, že se k Belle chová přísně, ví, že je důležitá. Celého jsem ho dokonce prokoukl. Celý jeho postoj k Belle byl dán kvůli okolnostem její proměny. Rebecu si oblíbil hned, protože ona mu něco dlužila, ale Aro zase něco dlužil Belle, a to se mu nelíbilo. Navíc bych jí odejít nedovolil ani já. Jednou o tom se mnou chtěla mluvit, o tom, že je můj majetek, a já ji odbyl, že je to jenom takové pro všechny, kteří by si na ni chtěli něco dovolit a ona mi věřila, ale teď… teď to bylo jiné. Ona byla moje!

„Tak je to dobře… a teď tohle… natáhni ruku, takhle a teď udělej tohle,“ popisoval jsem jí další útočný postup, abychom na konci dnešní hodiny mohli zkusit, co si zapamatovala v závěrečném boji.

„Damone, mě to nebaví,“ kňourala. „Nemůžeme dělat něco jiného?“

„A co by sis tak představovala? Aro si přeje, abych tě naučil boji, a tak to dělám, vládci se nesmí odporovat,“ namítl jsem.

„Já vím, ale pro dnešek můžeme udělat výjimku, ne?“ odporovala.

„To nejde, potom bychom mohli dělat výjimky se vším, a jak by to s námi nakonec dopadlo? Lidé by o nás věděli, Volturiovi se stali ničím… všechno by se kvůli vyjímce mohlo propadnout v prach.“ Pravidla se musí dodržovat, ať už jsou jenom bizardní nebo naopak životně důležitá.

„Ach jo, ty jsi tak nudný patron,“ povzdechla si.

Chtěl jsem odporovat, já rozhodně nebyl nudný, ale než jsem stačil jakkoliv reagovat, zaslechl jsem ten líbezný hlas, jak vykřikl mé jméno. „Damone!“ A než jsem se nadál, už otevírala dveře do sálu.

Překvapeně jsem na ni hleděl. Vůbec jsem ji nečekal. Pokud vím, měli být někde s mým bratrem. Snad jí něco neudělal! Znepokojil jsem se hned a chtěl si ji prohlídnout, jestli se jí něco nestalo, ale opět jsem neměl možnost.

Vzdálenost mezi námi dvěma překonala velmi rychle a nejednou jsem cítil její měkké rty na těch mých. Ruce mi obtočila kolem krku a celého mě obklopila její dokonalá vůně, která mě vždy omamovala. A tentokrát tomu nebylo jinak. Objal jsem ji kolem pasu a přitiskl si ji k sobě ještě těsněji. Tohle… o tomhle jsem snil už od chvíle, kdy jsem si přiznal, že jsem se do ní zamiloval, a teď se to konečně stalo!

Bylo to dobrovolné, z její iniciativy a já si připadal jako v nebi.

„Miluju tě,“ zašeptala, když se kousek odtáhla a zářivě se na mě usmívala. Když ta dvě slova vyslovila, měl jsem pocit, jako by mi znovu začalo tlouct srdce. Znělo to tak krásně a ona ta slova říkala zrovna mně!

„Taky tě miluju, Bello,“ zašeptal jsem k ní a znovu ji políbil.

Jen někde z dálky jsem slyšel kroky a potom zavření dveří, jak Rebeca z haly odešla a nechala nám soukromí. Teď se výjimka kvůli tréninku udělat mohla, pomyslel jsem si a znovu a znovu jsem Bellu líbal a tiskl k sobě.

Diskusní téma: 29. kapitola - Kdo s koho

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek