29. Dohady

11.01.2010 15:11

 

 

Vypráví Bella

Spokojeně jsem ležela na Edwardově hrudi a rozhlížela se okolo sebe, abych našla oblečení, které se válelo snad po celé louce. Měli jsme rozum a snažili se ho zanechat v celku, ale v návalu vášně ani jeden z nás nedával pozor, kam to oblečení vzduchem doplachtilo. Konečně jsem v křoví zahlédla modrý odlesk mých šatů. S velkým přemáháním jsem vyskočila na nohy a šla si pro ně pár desítek metrů od místa, kde jsme s Edwardem leželi.

„Co se děje?“

„Nic, jen se pokouším najít naše oblečení,“ vysvětlila jsem mu se smíchem a hledala dál.

 

Nalezené kousky jsem házela na Edwarda, který pobaveně pozoroval mé počínání.

„Ehm, neviděl si někde mojí podprsenku?“zeptala jsem se v zápalu hledání. Jak jsem se rozhlížela, došlo mi, že to je poslední kousek oblečení, který schází. A zrovna to byla podprsenka, která si mi tolik líbila a nejspíš i Edwardovi.

„Tady,“ smál se a točil s ní v ruce. Přiskočila jsem k němu a chtěla mu podprsenku vytrhnout z ruky, ale Edward mě povalil do trávy a zasypával má ňadra polibky.

 

„Edwarde!“ smála jsem se.

Po chvilce přestal a s uličnickým úšklebkem mi podprsenku podal. Opatrně jsem se oblékla a prohlédla si šaty, jestli nejsou někde poničené.

„Ne!“ zaúpěla jsem a Edward, který si zrovna oblékal kalhoty, ke mně přiskočil a chytil mě za ramena.

„Co se děje?“ ptal se vystrašeně.

„Alice mě zabije. Roztrhli jsme ty šaty,“ lamentovala jsem a v duchu si představovala Alici, jak běsní nad malým poničeným kusem látky. Edward si z toho však nedělal těžkou hlavu a zplna hrdla se rozesmál.

„Já už se lekl, co se děje a ty tady běduješ nad trošičku poničenými šaty.“

 

„Nedělej si z toho srandu. Alice je mnohem horší než-.“

„Než kdo? Volturiovi? Kira?“ namíchl se Edward.

„Ne, to jsem říct nechtěla. A nezačínej s tím znovu. Myslím, že už to stačilo. Slibuji, že se mi nic nestane. Kira už se nevrátí a Volturiovi nemají potuchy, kde začít hledat.“

„Bello, vidíš to moc jednoduše. Pokud ten Nico ví, že jsi Cullenová, no dobrá Brownová,“ opravil se, když spatřil můj naštvaný výraz. „Tak máme pořádný průšvih. Volturiovi jen tak nezapomínají zvlášť, pokud jim zničíš člena jejich gardy.“

„Tak za prvé, já mám průšvih a za druhé vím, že byla blbost zabít Heidy, ale bylo to v sebeobraně.“ Mluvila jsem hrozně rychle a okolo sebe rozhazovala rukama. Edward mě za ně chytil a přitáhl k sobě.

 

„Však já vím. Nic z toho ti nevyčítám, jsem rád, že si se bránila. Co bych si tady bez tebe počal, ale v jedné věci s tebou nesouhlasím.“ S přimhouřenýma očima jsem se na něj podívala a čekala, co z něj dál vypadne.

„Není to jen tvůj problém. Jedeme v tom všichni, minimálně my dva.“

„Ale to není pravda. Je to jen a jen můj problém.“

„Bello,“ zaúpěl Edward. „Myslíš, že bych tě já, nebo zbytek naší rodiny nechránil? Myslíš, že bychom tě nechali jít samotnou proti gardě Volturiových?“ Sklopila jsem oči a záporně zavrtěla hlavou.

„Tak vidíš. Jsme v tom všichni společně a už nechci slyšet žádné námitky,“ utnul mě Edward, když viděl, jak se nadechuji, abych spustila svou vlnu protestů.

„Pojď, vrátíme se domů,“ povzdechl si Edward a zatáhl mě za ruku, já však zůstávala stát na jednom místě.

 

„Ty jsi tak tvrdohlavá. Takhle to prostě je, nic s tím neuděláš, tak nebuď naštvaná,“ pohladil mě Edward smutně po tváři.

„Ale já nejsem naštvaná, jen mi vadí, že máš o mně takový strach. Nechci, aby ses o mě takhle bál a trápil se kvůli tomu,“ přiznala jsem pravý důvod mého zachmuření. Nechala jsem plavat to, že by se postavil mně po boku proti Volturiovým, protože pomyšlení jen na to, že by mu kdokoliv ublížil, trhalo mé srdce na malé kousíčky. Teď mě trápilo víc, že si o mě Edward dělá takové starosti. Vzpomněla jsem si, jak byl vylekaný a ihned vyskočil, jen když jsem zaúpěla. Nechtěla jsem, aby se Edward takhle bál.

 

„Já se netrápím. Je to přirozené, že mám o tebe strach,“ usmál se na mě shovívavě a políbil mě do vlasů.

„Hrozně moc tě miluji,“ pousmála jsem se a políbila ho. Potřebovala jsem zahnat ty chmurné myšlenky a tohle byla jediná možnost, jak si hlavu vyčistit. Edwardův polibek mě vždy zbavil všech strastí a zbyla jen nepopsatelná touha a horoucí láska. Opřela jsem si hlavu o jeho rameno a vdechovala jeho opojnou vůni. Připadala jsem si jak člověk závislý na droze. Jakmile jsem byť jen chvilinku necítila jeho dotek na mém těle, či jen jeho vůni, nebyla jsem ve své kůži.

„Jdeme?“ zeptala jsem se a na tváři vykouzlila úsměv. Edward přikývl a ruku v ruce jsme se rozběhli zpátky domů.

 

Sotva jsme překročili práh domu, už u nás byla Alice.

„Co si to provedla s těmi šaty?!“ Útrpně jsem se podívala na Edwarda a pohledem mu naznačila, že jsem to říkala.

„Alice promiň, já za to fakt nemůžu. Stěžuj si jinde.“ Přehrála jsem vinu na Edwarda, který se na mě opravdu „vděčně“ díval. Vyplázla jsem na něj jazyk a se smíchem utekla do obýváku, co nejdál ze spárů rozzuřené Alice. Plácla jsem sebou na pohovku vedle Jaspera, který s Emmettem sledoval nějaký zápas. Otočila jsem se za sebe a sledovala Alici a Edwarda, jak se spolu potichu baví v předsíni.

 

„Kdo hraje?“ zeptala jsem se kluků a stále pohledem vysela na Edwardovi a Alici. Co ti dva spolu kují za pikle? Čekala jsem odpověď na svou otázku, ale stále nic. Obrátila jsem tedy pozornost ke klukům, ale ti stále úpěnlivě sledovali obrazovku a můj dotaz ignorovali. Zavrtěla jsem hlavou a pohlédla jsem na Rosalii, která byla začtená do jednoho z těch svých módních časopisů. Povzdechla jsem si, tady si mě opravdu nikdo nevšímá.

 

Po pár dlouhých minutách konečně přišel i Edward s Alicí, která ihned přešla k televizi a jediným stisknutím ji vypnula.

„Co děláš?“ začal se vztekat Emmett.

„Šup šup, je na čase jít se přichystat do školy, za chvíli odjíždíme,“ popoháněla nás všechny s úsměvem Alice. Pak se otočila ke mně.

„Bello, připrav si nějakou omluvu pro profesory, dlouho jsi ve škole nebyla, tak kdyby se náhodou ptali.“ Přikývla jsem na souhlas a vyběhla jsem schody do svého pokoje. Na posteli už leželo připravené oblečení od Alice.

 

Se zvednutým obočím jsem v rukou převracela sukni, kterou mi Alice nachystala. Odhodila jsem ji zpátky na postel a rozhodla se její snahu ignorovat a vybrala si na sebe něco pohodlnějšího dle mého vkusu.

„Sluší ti to, i když tobě by slušel i pytel od brambor, víš?“ pochválil mě Edward, když jsme se střetli na chodbě a svá slova stvrdil polibkem.

„Děkuji, i když Alice si to myslet nebude.“

„Přiznávám, že ti to sluší, ale proč sis nemohla vzít na sebe, to co jsem ti připravila?“ ozvala se za mými zády naštvaná Alice. Usmála jsem se a objala jsem toho malého čertíka kolem ramen.

 

„Protože mi nepřijde normální chodit v únoru v sukni.“

„No dobrá, žádné sukně,“ rezignovala smutně Alice.

„Tak se mi to líbí,“ pochválila jsem ji.

„Ale mě ne,“ protestoval pro změnu Edward. Zkoumavě jsem se na něj podívala, ale tomu jeho pohledu se nedalo odolat. Objala jsem ho okolo krku a políbila ho.

„Budeš to muset přežít,“ škádlila jsem ho.

„Tak pojďte vy dvě hrdličky,“ pobídla nás netrpělivě Alice a seběhla ze schodů. S Edwardem jsme se ještě jednou políbili a pak ruku v ruce zamířili do garáže.

 

„Emme, chytej!“ zavolala jsem na něj a hodila mu klíčky od svého auta. Emmett je obratně chytil a se zvednutým obočím se na mě podíval.

„Pojedu s Edwardem,“ dodala jsem na vysvětlenou a nasedla do jeho auta. Edward za mnou zabouchl dveře a v další vteřině už startoval své Volvo. Netrvalo to ani deset minut a už jsme se proplétali plným parkovištěm, abychom našli nějaké volné místo.

 

„Připravená?“ zeptal se Edward, když vypnul motor.

„Myslím, že to nebude jako první den. Sice jsem tu nebyla dlouho, ale už bych přeci neměla budit rozruch.“

„To ne, já to myslel tak, že tady na nás dva spolu nejsou lidé zvyklí,“ vysvětlil Edward a já cítila prudký nával nervozity. Zase tolik všetečných, zkoumavých a nenávistných pohledů? To už znovu nevydržím. Edward si všiml, jak jsem znejistěla.

„Klid lásko, a když to bude hodné zlé, můžeš je všechny vystrašit. Jsi přeci chladnokrevný mocný upír.“ Jeho pokusy o mé rozptýlení byly vážně milé. Věnovala jsem mu plachý úsměv a pokývla hlavou. Pustila jsem jeho ruku a s těžkým srdcem jsem vystoupila z auta.

 

Edward stál během chvilky u mě a omotal mi svou paži okolo pasu. Celé parkoviště najednou zmlklo a upíralo na nás pohledy. Nehodlala jsem před našimi spolužačkami ukázat, jak mi vadí jejich frustrované a nenávistné pohledy, a tak jsme se ve vzájemném objetí bleskově rozešli ke škole. Ignorovala jsem ty všechny kolemjdoucích, jejichž pohledy se mi zapichovaly do zad. Edward mě doprovodil před třídu, kde jsme chvilku postávali a užívali si posledních pár společných minut, než se budeme muset na dlouhých čtyřicet pět minut oddělit. Sotva jsem se však hlouběji ponořila do našeho polibku, začalo se po chodbách rozléhat mohutné zvonění.

 

Edward si smutně povzdychl, vlepil mi poslední pusu a rozběhl se na svou hodinu. Jako mátožná jsem se vpotácela do třídy, kde už za katedrou přešlapoval profesor.

„Ale, ale, slečna Brownová se rozhodla zúčastnit mé hodiny?“ ozval se netrpělivě profesor.

„Promiňte, pane,“ omluvila jsem se a zaplula na své místo vedle nejlepší kamarádky a sestry v jedné osobě. Alice se mi snažila něco říct, ale já jsem s připitomnělým úsměvem zírala z okna a nevnímala nic, co se dělo okolo mě.

 

Podobně utíkaly všechny mé dny ve škole. O hodinách jsem místo zírání do jednoho místa vzpomínala na předchozí noc strávenou s Edwardem, nebo se bezvýhradně těšila na tu další. Naši milí sourozenci nás měli už v půli týdne dost, a tak jsme se s Edwardem přemístili na naši malou loučku u Seattlu, která se stala svědkem našich vášnivých nocí. Vždy když jsem si vzpomněla na ten opojný pocit, kdy jsme s Edwardem byly jedno tělo a jedna duše, rozlil se mi po tváři blažený úsměv.

 

Během dopoledních hodin jsem se těšila na oběd, který jsme vždy s Edwardem strávili líbáním místo toho, abychom si hráli na lidi. To za nás dělali naši sourozenci. Přišlo mi, že těch společných chvil je hrozně málo. Abych si Edwarda užila dosytnosti musel by den mít čtyřicet osm hodin minimálně.

 

***

Dny bez rodičů utekly jako voda a bylo na čase znovu vyrazit na lov. S Esme a Carlislem jsme byli domluvení, že za námi dorazí na naši víkendovou chatu v Kanadě, a tak jsme se všichni ve čtvrtek večer sbalili a vyrazili. Emmett se těšil, že si konečně pořádně zaloví a pochytá si pořádně velké medvídky, a tak nás všechny popoháněl, abychom už konečně nastoupili do aut a vydali se na cestu.

 

Cesta utekla poměrně rychle. Možná to bylo tím, že jsme si s Edwardem celou dobu povídali, nebo tím, že jsme se co chvíli políbili. Kdo ví, ale já se celou dobu usmívala jako sluníčko. Tedy u mě to nebylo výjimečné, od té doby, co jsem se vrátila z Mexika, jsem se usmívala pořád a na každého. Po příjezdu jsme si každý zalezli do svého pokoje a do rána z něj nevystrčili paty, a že jsme se opravdu nenudili.

 

Bohužel hned ráno v šest hodin se horskou chatou začalo ozývat zběsilé bušení. Zmateně jsem vykoukla z peřin a zaposlouchala se do dění v domě, když v tom se rány začaly ozývat zpoza našich dveří. Dovnitř vtrhnul Emmett a začal divoce gestikulovat.

„Honem, vstávat lenoši. Jde se na loooov!“ A s úsměvem od ucha k uchu vyběhl z pokoje, aby znovu popohnal Jaspera s Alicí, kterým se evidentně taky nechtělo z pelíšku.

„Emmette! Nech je být!“ nesl se domem hlas naštvané Rosalie, ale Emmett si nedal říct. Do našeho pokoje vběhl ještě dvakrát, než jsme se s Edwardem uráčili vylézt z postele, v které bylo tak příjemně.

 

Znechuceně jsem se oblékla a vyšla společně s Edwardem čekat před dům na ostatní. Po chvilce dorazila i Alice s Jasperem, ale náš natěšený Emmett s Rose nikde. Najednou Alice vyprskla smíchy a Edward s ní.

„Co se děje?“ zeptala jsem se zmateně, ale Edward hodil pohledem k domu. Udiveně jsem střelila pohledem na dům, ale nic jsem neviděla. Už jsem se chtěla znovu zeptat, když se mi dostalo odpovědi.

 

 Z chaty se začalo linout bouchání a roztoužené vzdechy. Jednou se k nám dokonce doneslo toužebné „Emmette“ a to už jsem to nevydržela ani já a rozesmála jsem se.

„Emmette!“ zakřičela jsem do domu z plna hrdla. Během pěti minut už před domem stáli naše hrdličky. Byl na ně krásný pohled. Rose si upravovala rozvrkočené vlasy, s kterými si Emmett nedělal vůbec žádnou hlavu.

 

„Tak ty náš vyháníš z postele a nakonec přijdeš poslední,“ vrtěla jsem nechápavě hlavou. Emm jen pokrčil rameny, chytil Rose za ruku a rozběhl se do lesa. Všichni jsme se jeho počínání uchichtli, ale hned jsme ho následovali. V lese jsme se rozdělili, Emmett s Jasperem vyrazili na medvědy, Rosalie s Alicí na srnky a já s Edwardem na pumy.

 

S Edwardem jsme se zprvu jen tak honili po lese, ale pak jsme se dali do lovu. Ulovili jsme si dvě pumy a pár losů. Když jsem dopila už druhého losa, měla jsem pocit, že mi krev poteče i ušima, jak jsem byla plná, ale Edward se mlsně ohlížel ještě po jednom. Pozorovala jsem ho, jak se jeho tělo vyšponovalo ve skoku, když popadl losa do svých pevných paží a přitiskl svá ústa na jeho krční tepnu. I při lovu vypadal nádherně, vlasy mu jemně povlávaly ve vánku a slunce v nich tvořilo zlatavé odlesky. Jeho kůže se třpytila a pod medovýma očima, kterými na mě pohlédl, se mi podlamovala kolena. Jakmile v losovi nezbyla jediná kapička, Edward ho pečlivě schoval a přešel ke mně.

 

Omotala jsem mu ruce kolem krku a on si mě k sobě pevně přivinul. Všimla jsem si, že v koutku úst mu zbylo pár kapiček krve, a tak jsem mu je jemně slíbala. U toho jsem se však nezastavila. Líbala jsem každý kousíček jeho jiskřící kůže, kam jsem jen dosáhla. Edwarda to přestalo bavit, protože jsem se záměrně vyhýbala jeho rtům. Chytil mě za bradu, přitáhl si mé rty na své a spojil je v hlubokém polibku. V břiše se mi probudilo hejno motýlků, kteří splašeně poletovali sem a tam, a já myslela, že se plna štěstím začnu vznášet.

 

Po pár hodinách jsme se vrátili zpátky do chatky. Edward se posadil naproti obrovskému krbu, v kterém plápolal oheň. Stulila jsem se do jeho náruče a pozorovala tančící plamínky. Po pár minutách se otevřely dveře a dovnitř zavanul chladný horský vítr. Ohlédla jsem se, kdo se vrátil z lovu, ale nebyl to nikdo z našich sourozenců.

 

„Mami!“ vykřikla jsem nadšeně a vyskočila z Edwardova náručí.

„Bello!“ usmála se na mě má matka a otevřela mi svou náruč, do které jsem splašeně vběhla.

„Tak jak jste se měli? Líbil se vám ostrov?“ zasypávala jsem je otázkami ihned po tom, co jsem se přivítala i s Carlislem.

„Je to tam nádherné. Možná, že byste si tam vy dva taky mohli zajet,“ mrknul na nás spiklenecky Carlisle.

„To ne, je to přeci váš ostrov,“ protestovala jsem, ale lhala bych, kdybych řekla, že by mi to bylo úplně proti srsti.

„A to je nějaký problém? Však my vám ho rádi půjčíme,“ usmívala se na nás Esme.

„A jak to probíhalo tady? Nějaké novinky? Stalo se něco důležitého?“ vyptával se Carlisle. Nervózně jsem se podívala na Edwarda. Bylo na čase říct všem o Volturiových. Edward pochopil a jen přikývl na znamení souhlasu.

„Nic se nestalo, ale až se vrátí ostatní z lovu, musím vám něco říct.“ Esme se na mě vyděšeně podívala. Snažila jsem se ji uklidnit úsměvem, ale myslím, že se mi až tak nepovedl.

 

Než přišel zbytek rodiny, Esme s Carlislem nám stačili povyprávět, jak se měli na líbánkách a ujistit nás, že je nám ostrov vždy k dispozici.

„Esme! Carlisle!“ vykřikla od dveří nadšeně Rose a hnala se přivítat s našimi rodiči. Nakonec dorazila Alice s Jasperem, která se ihned po uvítání posadila naproti mně do křesla a významně se na mě podívala.

„Tak můžeš začít Bello,“ pobídla mě.

„Začít s čím?“ vyptával se zmateně Emmett.

„Musím vám něco říct,“ vydechla jsem a ohlédla se po Edwardovi, u kterého jsem hledala oporu. Edward mě pevně chytil za ruku a povzbudil mě úsměvem.

 

Povzdechla jsem si a začala s vyprávěním o Volturiových, Heidy a Nicovi, které jsem potkala v Mexiku. Pozorovala jsem Esmein vyděšený pohled, když jsem se zmínila o souboji s Heidy, který jsem nakonec díky velkému štěstí, které mě provázelo, vyhrála.

„To je super! Konečně bude pořádná zábava,“ radoval se Emmett, když jsem domluvila a zamnul rukama.

„Emmette!“ vykřikli unisono Esme s Rosalii.

„Bello, ví Nico, že jsi Cullenová?“ ptal se mě Carlisle a kladl důraz na každé slovo.

„Myslím, že ne. Ani Heidy si tím nebyla jistá a Nicovi jsem se vůbec nepředstavovala.“ Tím jsem si byla jistá. Nico se mi tenkrát představil, ale já mu své jméno neprozradila.

„To je dobře. Alespoň Volturiovým bude trvat déle, anebo nezjistí vůbec, kdo je zbavil Heidy,“ uklidňoval mě Carlisle.

„A pokud by se to dozvěděli a rozhodli se nás navštívit, uvidím to,“ poklepala si Alice na hlavu.

„Neboj se Bello, bude to v pořádku,“ objala mě Esme okolo ramen a políbila do vlasů.

 

„V pořádku? Esme to nebude v pořádku! Zatáhla jsem vás do toho všechny, ale nedovolím, aby si Volturiovi mysleli, že jste se do toho zapletli. Přinejhorším se vypravím do Volterry a ponesu si následky za své činy sama.“

„Bello!“ ozvalo se najednou sedm vyděšených hlasů.

„To tě nesmí ani napadnout!“ vyhrožoval mi Edward a ostatní jen přikyvovali.

„Zlato, do ničeho si nás nezatáhla. Přeci tě nenecháme, aby ses sama postavila proti Volturiovým, co bychom to byli za rodinu? Buď pojedeme všichni, nebo nikdo!“ rozhodla přísně Esme. Musela jsem v duchu uznat, že nápad jet do Volterry nepatřil mezi ty nejchytřejší, jaká jsem kdy vyslovila, ale stále se ve mně tloukly pocity viny, že jsem rodině způsobila problémy, s vděčností, když se má rodina neváhala za mě postavit.


„Já vím, ale-.“

„Ale? Žádné ale. Bello stojíme za tebou, ať chceš nebo ne. A už o tom nebudeme diskutovat, jasné?!“ rozčílila se Rosalie, která na mě během svého projevu upírala tak horoucí pohled, že jsem si jen povzdychla a souhlasila.

„Jasné.“

„Tak je to správně,“ usmála se spokojeně Alice a tím všichni považovali náš rozhovor za uzavřený.

 

Ještě chvíli jsme seděli v obývacím pokoji, ale pak jsme se postupně rozešli do svých pokojů. Edward se šel vysprchovat a já se mezitím posadila na postel a koukala jsem se z okna ven do temného lesa. Pořád jsem si trvala na svém. Není správné, abych ohrozila celou rodinu. Jenže bylo mi jasné, že pokud bych začala znovu protestovat, Edward a rodina by mě ubili argumenty. Byla to předem prohraná bitva. Po chvilce se ke mně připojil Edward. Posadil se za mě, omotal mi ruce kolem těla a já se opřela o jeho hruď.

 

„Není správné, abyste riskovali své životy,“ vydechla jsem zarmouceně.

„Belli, mají pravdu. Postavíme se za tebe. Víš, že bych nedovolil, aby ti kdokoliv ublížil.“

„Já vím,“ povzdechla jsem si a podívala se mu do očí, z kterých jsem vyčetla pravdivost jeho slov.

„Miluji tě, šíleně moc,“ pousmála jsem se a pohladila ho po té dokonalé tváři.

„Já tebe ještě víc,“ zašeptal Edward a položil mě na postel. Začal mě líbat a mé starosti a strasti pomalou odplouvaly pod návalem citů.

Diskusní téma: 29. Dohady

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek