28.kapitola - Musela jsem je vidět

11.01.2010 19:07

Nevím kolik dalších dnů uplynulo. Pořád se všechny opakovaly, až jsem je přestala vnímat. Vždy když jsem byla sama, jsem myslela na Edwarda a na to jak to všechno v den jejich příjezdu udělám, aby se jim nic nestalo. Musela jsem něco vymyslet, něco co by je ochránilo a taky něco, co by jim můj čin vysvětlilo. Potom mě to napadlo. Napíšu jim dopis. Všem. Arovi, Edwardovi i zbytku rodiny, ale zároveň každému zvlášť. Chtěla jsem se do psaní pustit hned, ale bála jsem se, že by někdo mohl ty dopisy najít a prozradit Arovi moje plány.

Ležela jsem tedy dál na posteli a už snad po sté jsem zkoumala rýhy na dřevěných nebesích mé postele. Zkoušela jsem zaměstnat mysl tím, že jsem v těch rýhách hledala nějaké povědomé obrazce. Moc se to nedařilo, ale dalo se to počítat mezi úspěšně zabitý čas a prázdnou mysl. Díky této „činnosti“ jsem nebyla schopná na nic myslet, soustředila jsem se jenom na ty rýhy.

Z mého přemýšlení mě vytrhlo až zaklepání. Dotyčný ani nečekal, až ho vyzvu ke vstupu a sám vešel dovnitř. Tím narušitelem byla Chiara.

„Že neuhádneš, co se stalo?“ přiletěla do pokoje jako tornádo.

„Ty mi tu určitě řekneš.“ posadila jsem se na posteli a čekala, co z ní vypadne.

„Už jsou tady!“ takže proto!

„A co tu tedy děláš? Neslíbila jsi mi něco?“ chvíli přemýšlela a potom hned odběhla. Počkala jsem, až se za ní zavřou dveře a přešla jsem k psacímu stolu, kde jsem na připravený papír začala psát dopis, jehož obsah jsem si předem připravila. Nebylo na tom nic těžkého prostě se jenom omluvit a všem vymluvit jejich nerozvážnost v dalších činech. Netrvalo to ani pět minut a měla jsem je napsaná. I přesto jak rychle jsem je psala byly všechny napsány krasopisně, ještě jsem každý zabalila do obálky a nadepsala ji jménem toho, komu byla určená. Potom jsem je vzala do ruky a pomalým opatrným krokem jsem se vydala k sálu.

Během cesty jsem si musela dávat pozor, abych někoho nepotkala. Všichni věděli, jak o mě Aro nechce přijít a tak, kdyby mě někdo zahlédl, musel by mě odvést do pokoje. K mému velkému štěstí jsem, ale nikoho nepotkala, všichni chtěli být u toho, až Cullenovi přijedou a nikoho nenapadlo chodit po chodbách a hlídat jestli se na ně také nejdu podívat.

Zastavila jsem se až za dveřmi a zaposlouchala jsem se do dění v sálu.

„Nemůžete ji vidět.“ odpověděl Aro na nějakou předem položenou otázku.

„Proč ji nemůžeme vidět?“ zeptal se Edward. Aro se zřejmě usilovně snažil nemyslet na podmínku u mého trestu jinak by to Edward možná vzdal. Zřejmě ho chtěl přimět, aby odjel bez celé pravdy, aby si mysl, že ho doopravdy nechci vidět.

„Bella vás nechce vidět.“ řekl naprosto chladně Aro.

„To je lež.“ utrhl se na něj Edward.

„Proč bych ti měl lhát, kdyby vás vidět chtěla, nemyslíš, že by tu s námi byla?“

„Někde jste ji zavřeli.“ řekla naprosto bez zaváhání.

„Bella je moje dcera, co si to o mě myslíš? Nikdo ji nezakazoval, aby se s vámi viděla, rozhodla se tak dobrovolně po tom, co se dozvěděla, že přijedete.“ Svým způsobem jim řekl pravdu, ale Aro pořád neznal můj plán. Chtěla jsem už vejít dovnitř a všechno ukončit, ale rozhodla jsem se ještě několik minut vyčkat.

„Právě proto, že je to tvoje dcera, ji nechceš vidět s námi.“

„Křivdíš mi, Edwarde. Když za mnou podruhé přijela a řekla mi o vaší lásce, souhlasil jsem dokonce s vaší svatbou, kdybys ji požádal o ruku, ale to se nestalo. Místo toho Bella zabila Paula a Caius ji chtěl potrestat. Tím trestem je její doživotní přítomnost tady ve Voltéře.“ nedořekl, že trest má ještě podmínku, ale to bylo vlastně jedno.

„To už nikdy Voltéru nesmí opustit?“

„Nikdy.“

„Ale Aro, oni se přece milují a ty jsi s jejich svatbou souhlasil.“ postavil se za Edwarda někdejší Arův přítel Carlisle.

„Ano, se svatbou jsem souhlasil, ale Edward se tehdy nevyjádřil a jak víte, mezitím se stalo hodně věcí, kvůli kterým ani při nejlepší vůli nemůžu svatbu dovolit.“ Celý aro, všechno musí náležitě okomentovat, ale nakonec řekne zase to samé co předtím akorát jinými slovy.

„Promiň Aro, ale tohle nechápu. Co brání tomu, aby se vzali? Pokud tu Bella bude muset zůstat potom tu Edward zůstane s ní a ty získáš jeho schopnost. Tak co tomu brání?“ nedal se jen tak odbít Carlisle.

„Můj drahý příteli, jsou tu ještě věci, o kterých nevíte a původně jsem vám to ani nechtěl říkat, ale nedáváte mi jinou možnost.“ Celou dobu mluvil medově sladkým hlasem a osoby, které ho znaly, věděly, že má něco za lubem.

„Jaké okolnost?“ zeptal se ten nejkrásnější hlas na celém světě.

„Edwarde, rád bych tě přivítal do své rodiny, ale nemůžu jít proti přání mé jediné dcery. Vím, že to pro tebe bude těžké, ale Bella se už zasnoubila s jedním z nás odtud z Voltéry a je s ním šťastná.“ Jak nehoráznou lež to Aro vypustil z úst. Sama jsem až zalapala po dechu. Tohle přece nemůže myslet vážně!?

Dál už jsem to nemohla vydržet. Tolik lží, Aro mě očerňoval a mě naplňoval vztek. Ani jsem se nenadála a ráznou rukou jsem otevřela dveře do sálu. Všichni jako na povel ztichli a jenom na mě nechápavě zírali. Najednou se mi začaly třást nohy, přesto jsem pomalým krokem přešla až před Ara. Sledovala jsem reakce všech v sále. Arova, Chiařina a Emíliova byly překvapené a nesouhlasné. Caius s Jane měli z mého příchodu neskrývanou radost. Edward s rodinou se na mě šťastně usmívali, ani jeden netušili, co se v následujících minutách stane.

První se vzpamatoval Aro.

„Proboha Bello, co jsi to udělala?!“ zeptal se naprosto zničeně.

„Odpusť mi to tati, ale musela jsem to udělat. Už jsem to nemohla vydržet.“

„Víš, co jsi svým příchodem do sálu způsobila?“ jako by se mě ptal, jestli jsem si jistá, že chci umřít.

„Ano vím, co jsem způsobila a ta to se ti také omlouvám, nechtěla jsem tobě ani nikomu jinému ublížit.“ otočila jsem se na Chiaru a Emília, kterým se v očích zračila neskutečná bolest a smutek „ale pochop mě. Pochop co cítím a jak by mi celou věčnost bylo!“ pořád jsem ho upřeně sledovala.

„Nechceš nikomu ublížit a přitom děláš tohle. Vůbec to nechápu Bello.“

„Možná to pochopíš, až si přečteš tenhle dopis.“ vybrala jsem dopis nadepsaný Arovým jménem a podala jsem mu ho. Aro se ho chystal hned otevřít, ale zarazila jsem ho „přečteš si ho až potom.“ potom jsem se otočila na Edwarda.

„Edwarde“ to jediné slovo stačilo a rozběhla jsem se mu do náruče.

„Bello. Tolik se mi po tobě …“ nestihl to ani dopovědět a já už drtila jeho rty těmi svými ve velmi naléhavém a přitom vášnivém polibku plném touhy. Nemusela jsem na nic čekat a Edward mi svými rty začal vycházet vstříc. Splnilo se mé přání a je na čase za něj i náležitě zaplatit. S velkým sebezapřením jsem se od Edwarda odtáhla. Nechápavě se na mě podíval, ale já už přistupovala od jednoho člena mé rodiny k druhému a objímala je, musela jsem se s nimi rozloučit. Bylo to tak těžké, hlavně s Alicí a Esme, která mi byla jako druhá matka.

„Myslím, že už by to stačilo.“ ozval se rázně Caius.

„Caiusi přece to nemůžeš chtít!“ otočil se na svého bratra Aro.

„Podmínka je podmínka a ta má nebyla splněna, takže můžu vlastně ne musím žádat trest!“ můj příchod mu udělal velkou radost. Paulova smrt ho hodně zranila a protože se Aro postavil na mou stranu rozhodl se Caius stejnou bolest způsobit i jemu.

„Jaká podmínka? Bello?“ podíval se na mě nechápavě Edward.

„Musím zemřít.“ ta slova jsem jenom zašeptala, ale v sále jako by vybuchl granát. Nikdo nepromluvit, opět mě všichni sledovali, ale zároveň se dívali i na Ara a Caiuse a vyčkávali co se bude dít dál.

„Bell, tohle není vtipné.“ Zděsil se po mých slovech i Edward.

„Já nežertuji, ale asi to lépe pochopíš, až si přečteš tenhle dopis.“ Podala jsem mu dopis s jeho jménem a v ruce mu zůstal už jen poslední. Otočila jsem se na Alici „Alice, tohle je pro vás, doufám, že to pochopíte a zachováte se, tak jak bude napsáno v tom dopise.“ potom jsem se naposledy podívala na mou rodinu a přešla blíže ke trůnu.

„Takže už můžeme jít, nebo chceš být zničena před zraky své rodiny?“

„Myslím, že můžeme jít.“ Nechtěla jsem jim způsobovat ještě větší bolest, než jakou jim způsobím svou smrtí. Caius vstal ze svého trůnu a spolu s Jane, Alecem a několika dalšími upíry šli ke mně.

„Bello, takhle to přece nenecháš. Jsi silná, ty je přemůžeš.“ ozvala se Alice, ale nikdo z rodiny se nehnul ani o kousek, aby mi v mém případném boji pomohli. Pochopila jsem, že na ně působí jeden upír z Arovy gardy. Naprosto je ochromil a oni tam stály jako sochy a sledovali, jak mě odvádí. Je pravda, že díky své moci jsem mohla utéct a zachránit se, ale přesto bych nikdy nemohla žít klidný normální život. Pořád bych si musela dávat pozor, jestli mě náhodou Caiusovi špehové nenašli a mě a mé rodině nehrozí nějaké nebezpečí.

Následovala jsem tedy svůj doprovod ven ze sálu. Všichni byli jako paralyzovaní, nikdo z přítomných zřejmě pořádně nechápal, co se tady před chvílí skutečně stalo. Sotva se za námi zabouchly dveře, sál najednou ožil. Ten kdo všechny paralyzoval, musel být v mé malé skupině.

„Bello, prosím tohle né!!“ zaslechla jsem Edwarda jak buší do dveří a nechce si přiznat, že za několik málo okamžiků už budu mrtvá „Bello proboha bojuj!“ i přesto, že mě jeho křik strašně bolel a chtěla jsem se za ním vrátit do sálu a společně s ním odejít někam do neznáma pokračovala jsem klidným a vyrovnaným krokem po chodbě, která vedla do jedné z částí hradu, kde jsem ještě nikdy nebyla.

„Tak milá Bell, Aro tě varoval a ty sis i přesto raději zvolila smrt. Hodně jsi mě tím překvapila. Aro si byl jistý, že zůstaneš v pokoji, dokud Cullenovi neodjedou a ty jsi i přesto, že tě teď čeká smrt, přišla a s Cullenovýma ses setkala.“ Nechápavě nad mým chováním kroutil hlavou.

„Víš strýčku“ to slovo jsem skoro vyplivla z úst „takhle přesně jsem to plánovala, poslední pohled na mou rodinu mi za smrt stojí.“ řekla jsem hrdě.

„Rodinu, copak vy jste nějaká rodina?“

„Věř v to nebo ne. My jsme byli taková rodina, jakou ty a tví lidé nikdy nepoznáte.“

„Nenech se mýlit Bello, my tady jsme jedna velká rodina.“ a rukama naznačil, že tím myslí celý hrad. „Vy jste právě ti vyvrhelové, co ničí naše jméno. Jste jako černá ovce rodiny se zlatýma očima.“ Očividně bylo vidět, že vegetariány nemá moc v lásce, stejně jako my neměly moc v lásce normální upíry, ale přesto jsme je snášeli.

„Nebudu ti to vymlouvat, ale díky našemu jídelníčku jsme se stali lepšími, můžeme se zapojit do normálního lidského života, který vy nikdy už nebude moct vést. Můžeme se stýkat s lidmi bez obavy, že jim ublížíme. Kromě slunečných dní nás nic před lidmi nemůže odhalit.“ věděla jsem, že sebeovládání je někdy hodně těžké, ale pro mě to bylo něco přirozeného, jediný kdo s tím měl ještě trochu problémy byl Jasper, ale díky Alicině pomoci to lehce překoná a bude si užívat života jako ostatní.

„Jsi bláhová, Bello, ale to je vlastně jedno, za chvíli stejně skončí tvůj život.“

„Musíš z toho mít opravdovou radost, když můžeš ublížit Arovi, že ano?“ v sále to bylo vidět, jak se škodolibě usmíval, při mém příchodu a jak jednoznačně Arovi odepřel možnost nějak mě zachránit.

„Aro je ten velký vůdce. Ten koho všichni pokládají za krále, ale beze mě a Marcuse by nebyl nic. To díky nám je tím, čím je. To díky nám ho celý upírský svět poslouchá. Bez nás by nebyl nic. Jenom hodně starý upír se schopností číst myšlenky, když se někoho dotkne, ale ta schopnost se nedá nijak využit.“

„Takže to všechno je jen proto, že Ara považují za vládce a tebe s Marcusem jenom za jeho slabší bratry?“ tak tohle mě opravdu dostalo, začala jsem se pronikavě smát. Takhle mě už nikdo hodně dlouho nepobavil. „A nemyslíš, že je to opravdu tak?“ zeptala jsem se ho, když jsem smích trochu utišila a mohla jsem konečně mluvit.

„Ne tak to rozhodně není, ale teď je aspoň vidět kdo má navrch. Aro se musí podřídit slabšímu bratrovi, kdo to kdy viděl, pokaždé měl Aro poslední slovo a teď? Teď ho měl jeho bratr.“ stále se udržoval v dobré náladě.

Pomalu jsme došli až k jedněm zavřeným dveřím, tam se všichni jako na povel zastavili. Jeden ze stráží Caiusovi otevřel dveře a on se mnou v závěsu vešel dovnitř. Byl to jeden obyčejný pokoj. Nebyl ničím zvláštní, tedy kromě toho, že tu zemřu.

„Tak Bello, máš nějaké poslední přání?“ zeptal se škodolibě.

„Žádné, které by jsi mohl splnit, takže se pusť do toho.“

„Nikdy jsem nikoho neviděl umírat s takovou radostí. Ty se na svou smrt snad i těšíš.“ Z toho už neměl takovou radost, nejspíš bych mu radost udělala tím, že bych o svůj život prosila, ale to jsem nehodlala udělat. „čím to asi bude? Co myslíš, Jane?“ zeptal se upírky po své pravici.

„Vůbec nic mě nenapadá, ale když se tak těší, aspoň ji to utrpení trochu prodloužíme.“  Potom kývla na jedno upíra z našeho doprovodu. Ten mi přiložil své dlaně na tvář a chvíli je tam nechal, když je odložil a ustoupil, ucítila jsem pronikavou bolest. Při pohledu na Jane jsem pochopila, že to je její schopnost. Ten upír musel nějak odstranit můj štít.

Bolest se stále stupňovala a já nevěděla, kdy přestane. Jane se v mém mučení musela vyžívat, v pokoji byl slyšet její zvonivý smích. Po nějaké době má bolest najednou ustala a já se podívala na Caiuse. Ten se spokoje usmíval, dělalo mu dobře vidět mě trpět.

„Bello, asi by mi mělo být líto, že zemřeš, ale popravdě vůbec mi to nevadí. Teď se rozluč se svým životem.“ Nevím proč to říkat, já už jsem několik týdnů normálně nežila a tak jsem smrt vítala s otevřenou náručí. Jane se na mě znovu usmála a bolest spalující mé tělo začala znovu, přesto jsem nevydala ani hlásku, myslela jsem na Edwarda. To ji muselo ještě víc rozzuřit, protože se bolest stupňovala a já i nadále mlčela a myslela na mou jedinou lásku.

„Edwarde, miluju tě, vrátím se za tebou.“ tohle byla moje poslední myšlenka, než jsem se začala propadat do tmy. Bolest pomalu ustupovala a já uvolňovala mé ztuhlé tělo.

Diskusní téma: 28.kapitola - Musela jsem je vidět

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek