26. Prosím, vrať se

11.01.2010 15:02

 

Vypráví Edward

Jeden jediný prchavý okamžik stačil k tomu, aby uvnitř mě vybuchl ohňostroj štěstí, který hned nato zase pominul. Utekla a já zůstal stát, jak přikovaný na jednom místě. Co jsem udělal špatně? Že by to pro ni neznamenalo tolik, co pro mě? Ne, cítil jsem ten žár, tu vášeň, která při polibku proudila našimi těly. Teď už si ji nenechám vzít.

 

Matný záblesk. Louka? Bella? Kira? Brian?

„Alice, co se to děje?“ zeptal jsem se vystrašeně. Její vize mi nedávaly žádný smysl. Najednou se však v mé hlavě uspořádali do hromady a já viděl ten hrůzostrašný obraz.

„Ne, to ne!“ vykřikl jsem a rozběhl se do lesa. Slabě jsem vnímal, že mí sourozenci jsou mi v patách, ale já myslel jen na její záchranu. Teď mi ji přeci nemohou vzít. Ne, když jsem zjistil, že ji ke mně táhne stejné pouto. Soustředil jsem se na Bellinu jemnou květinovou vůni a snažil se co nejrychleji dostat na tu osudnou louku. Nikdy jsem nebyl dobrý stopař, ale její vůně je jiná. Je pro mě vodítkem, které bych rozeznal i mezi miliony jiných vůní a vždy by mi voněla nejkrásněji. Najednou se do mé mysli začaly vkrádat cizí myšlenky. Viděl jsem Volturiovi a šťastný Kiřin obličej, jak jim předává Bellu. A pak jsem uslyšel hlas, který dokázal mé mrtvé srdce znovu rozběhnout.

 

 „Pusť ji.“ promluvil jsem s ledovým klidem a spatřil Bellin vyděšený pohled. Nepřála si, abychom tu byli, ale copak ji mohu jen tak nechat odejít? Nemůžu si dobrovolně nechat vzít světlo mé existence.

Edwarde, nic nevidím. Poslala mi zoufalá Alice svou myšlenku a já se zhrozil. Vlkodlaci. Prosil jsem, ale Brian nebyl přesvědčený o mé pravdě. Nevěřil mi a vystavil riziku sebe i Bellu. Pak se vše odehrálo nějak rychle. Za Brianovými zády se ozvalo hluboké zavrčení a on k mému překvapení schoval Bellu za sebe. Nechtěl, aby zemřela. Slyšel jsem myšlenky Briana, které se zabývaly pouze záchranou Bellina života. Nestačil jsem pochytit, zdali je to kvůli samotné Belle nebo Kiře, ale najednou má láska letěla vzduchem daleko od vlkodlaků a Brian v momentě ležel rozcupovaný na kousky na promoklé lesní mýtince.

 

Vydejte nám i tu dívku, překročila hranici. Ozval se hlas alfy zdejší smečky. Ale to přeci nejde. Neporušila smlouvu úmyslně, ani Brian, ale tomu už nebylo jak pomoci. Začal jsem jim vše vysvětlovat a bedlivě poslouchal každičkou myšlenku.

To je naposledy, co děláme výjimku. Příště už k tvé malé přítelkyni shovívaví nebudeme. Pak se naráz otočili, posbírali zbytky Brianova těla a odběhli pryč. Bella se zhroutila do mé náruče a začala vzlykat. Snažil jsem se ji utišit, ale cítil jsem tu bolest skrz Jaspera. Cítila se hrozně provinile a za smrt Briana obviňovala sebe. Horší to však bylo s Kirou. V jejích pocitech byl nepřekonatelný smutek, ale v jejích myšlenkách kromě smutku byla i zášť a touha po pomstě.

 

„Kiro, já-.“ Snažila se Bella, ale Kira ji ihned přerušila.

„Ne, nechci to slyšet.“ vykřikla a rozutekla se pryč. Cítil jsem, jak sebou Bella v mém objetí cukla. Vycítil jsem, že chce jít za Kirou, ale chytil jsem ji za ruku a zastavil.

„Bello, nech ji.“

„Ne, musím jí pomoci. Brian zemřel kvůli mně. Ona ho milovala. Chápu ji. Nevím, co bych si počala, kdybych byla na jejím místě. Vím, že mě chtěli vydat Volturiovým, ale jen aby si zachránili vlastní život.“ Snažila se mě horlivě přesvědčit a upřela na mě oči. Nedokázal jsem vydržet tu sílu jejího pohledu a s povzdechnutím pustil její ruku.

„Dobrá, počkám tady na tebe.“

„Hned se vrátím.“ Pousmála se a políbila mě na tvář. Hned na to zmizela v hustém lese.

 

 Podíval jsem se za sebe, ale žádný z mých sourozenců už tam nestál. Všichni se vrátili domů, aby mohli za pár hodin přivítat Carlisla a Esme, kteří se vrátí z předsvatební cesty po Evropě. Posadil jsem se na provlhlý pařez stromu a čekal, až se Bella vrátí. Pozoroval jsem místo, kde mi zmizela mezi stromy, a snažil se zachytit sebemenší náznak kroků, které by mi napověděli, že se ke mně mé slunce vrací.

 

Seděl jsem tam už asi tři hodiny a pozoroval oblohu, po které pomalu cestovalo slunce. Jak moc jsem mu záviděl, že ze své výšky může spatřit vše. Třeba zrovna vidí mou Bellu, jak se prohání lesem. Ale vrací se, nebo stále běží dál a dál ode mě? Najednou jsem uslyšel zvuky. Lehké kroky, pod kterými měkce křupala tráva a opadané jehličí v lese. Prudce jsem se posadil a zkoumal místo, kde by se záhadná osoba měla objevit. Najednou se však ticho v mé hlavě prolomilo a já zaslechl myšlenky mé maličké sestry Alice.

„Edwarde, pojď domů. Bella se teď nevrátí. Slibuji, že se budu dívat a řeknu ti, až bude na cestě. Pojď.“ Natáhla ke mně ruku a pomohla mi na nohy. „Neboj, vrátí se brzy.“ Usmála se na mě soucitně a chytila mě za ruku. Podvolil jsem se jejímu pokusu mě dotáhnout domů a nechal se vést, stále se ohlížejíc, zdali neuvidím malou postavu s hnědě oříškovými vlasy, které rozkošně poletují ve větru a milý úsměv vykrojený těmi nejkrásnějšími rty, které mě pak láskyplně políbí.

 

V domě jsem si sedl za piáno a nepřítomně koukal na klávesy. Snažil jsem si urovnat posledních pár hodin, ale tady to šlo hůř, než na louce, kde mě nerušili ničí myšlenky, nebo zvuk fotbalového zápasu, který sledoval Emmett spolu s Jasperem. Otevřel jsem víko klavíru a přejížděl bříšky prstů po povrchu kláves. Po dalších mučivých hodinách mi v kapse zavibroval mobil.

 

„Prosím?“ řekl jsem nedočkavě do sluchátka a čekal, kdo se ozve na druhé straně. „Ahoj, to jsem já.“ Ozval se ze sluchátka ten nejkrásnější hlas pod sluncem. Vyskočil jsem ze židle a začal přecházet po místnosti.

„Bello,“ vydechl jsem úlevně. „ Bello, kde jsi?“

„Já nevím, někde poblíž San Francisca.“

„Jedu pro tebe.“ Rozhodl jsem se okamžitě.

„Ne, Edwarde ne. Neber si to špatně, ale potřebuji být teď jen pár dní sama. Musím si jen srovnat v hlavě, co vše se teď stalo a co vše mi řekla Kira.“

„Bello, co ti řekla? Co ti provedla?“

„Nic, nic. Prosím poslouchej mě.“ Její hlas zněl velmi vážně. Chtěla, abych udělal vše, co mi řekne.

 „Vrátím se, jen teď potřebuji být pár dní sama a nelekejte se, když mě neuvidíte, budu mít okolo sebe štít. Moc mi chybíš.“

„Bello, ne. Prosím vrať se hned. Bello? Ne, to mi nedělej!“ Křičel jsem do telefonu, ale nikdo mi už neodpovídal.

„Bello?“ Zkusil jsem to naposledy, ale ve sluchátku byl slyšet jen zvuk projíždějících aut. Položil jsem telefon na stolek a nevěřícně se díval před sebe.

 

„Tak co říkala?“ ptal se nedočkavě Emmett a stejně jako všichni ostatní sledoval můj zaražený výraz.

„Nevrátí se.“
„Cože?“ Vyhrkli všichni unisono.

„Nevrátí se. Tedy, ne zatím. Říkala, že potřebuje být nějaký čas sama, a že ji nemáš sledovat. Bude mít okolo sebe štít.“ Svá poslední slova jsem směřoval k Alici.

„Edwarde, je mi to líto.“ Přišla ke mně a pevně mě objala.

„Díky Alice. Já myslím, že půjdu k sobě do pokoje.“ Ostatní jen chápavě přikývli a já se vydal po schodech nahoru. Mířil jsem ke dveřím, za kterými se mi nabízí alespoň trocha klidu a samoty. Procházel jsem chodbou a nemohl si odpustit nahlédnout do jejího pokoje. Otevřel jsem dveře a do nosu mě uhodila ta krásná květinová vůně. Co bych dal za to, kdybych ji tu mohl mít i s její majitelkou. Rychle jsem raději zavřel dveře jejího království a vpadl do svého pokoje, kde jsem se rozvalil na velké posteli. Myšlenky jsem nechal toulat se po dalekých krajích a jen tupě zíral do stropu.

 

Dlouhé hodiny jsem se snažil nevnímat myšlenky ostatních v domě, ale ty Aliciny na mě křičeli.

Edwarde, pojď dolů. Za chvíli přijede Esme a Carlisle. Měl bys tady být, až jim to budeme říkat. Neodpověděl jsem, jen jsem dál ležel na posteli bez pohnutí jako mrtvola, kterou vlastně jsem.

„Edwarde Cullene, okamžitě pojď dolů!“ Zařvala Alice na celý dům, až jsem málem nadskočil. S nechutí jsem vstal a vydal se pomalu do obývacího pokoje, kde jsem sebou praštil na pohovku.

„Esme a Carlisle jsou tu za minutku, tak se snaž tvářit trochu normálně, ať je hned nevylekáš.“ Napomínala mě Alice a upravovala mi límeček u košile. Najednou se okolo mě rozvalila vlna klidu a pohody. Mé trápení jakoby ustoupilo do pozadí a já se mu nemohl plně oddat. Lehce jsem zavrčel na Jaspera a ten zase popustil uzdu mým pravým emocím.

Promiň, Alice mě přinutila. Omlouval se mi Jasper v duchu a já jen nepatrně přikývl.

 

Po pár minutách jsme se skutečně dočkali a před domem zaparkovalo auto. O pár vteřinek déle se otevřeli vchodové dveře.

„Mamííííí.“ Vykřikl Emmett a rozběhl se k překvapené Esme, aby ji mohl sevřít ve svém medvědím náručí.

„Děti moje, tolik jste mi nám chyběli.“ Usmívala se dojatě Esme na všechny strany, ale pak se jí čelo zkrabatilo.

„Kde je Bella? A Brian s Kirou?“ Nervózně jsme se po sobě podívali a já se rozhodl mluvit.

„Posaďte se prosím, všechno vám povíme.“

„Edwarde, neděs mě.“ Strachovala se Esme, když se posadila. Carlisle si sedl na opěrku a Esme objal okolo ramen.

„Tak co se stalo synu?“

„Všechno to začalo, když přišel Emmett, že už je vysvěcený a může oficiálně oddávat…“ Začal jsem s vyprávěním.

 „…A pak Bella běžela za Kirou. Nechtěl jsem ji pustit, ale ona si nedala říct. Čekal jsem na ni na té louce, ale nevracela se. Před pár hodinami volala, že se nevrátí. Prý potřebuje být nějaký čas sama.“ Dokončil jsem celý příběh a sledoval zděšené tváře našich rodičů. Litovali smrti Briana, ale nejvíce je trápila Bellina nepřítomnost. Tak jako každého z nás.

„Je mi líto, že jsem ji nedokázal zastavit.“

„Bella je tvrdohlavá. Ač by ses snažil jakkoliv, prosadila by si svou.“ Uklidňovala mě Esme, ale na jejím hlase bylo znát znepokojení.

„Alice, nemůžeš jí sledovat?“

„Promiň Esme, nemůžu. Bella má okolo sebe štít, ale budu se snažit, kdyby ho na pár chvil stáhla.“

„Děkuju.“ Usmála se na ní vděčně Esme, ale já viděl, jaké si dělá starosti.

 

****

 

Dny ubíhaly, do svatby zbýval sotva týden a Bella stále nikde. Všichni jsme si dělali starosti. Ani jednou se od té doby neozvala a Alice stále neviděla jediný střípek její budoucnosti. Dlouhé noci, kdy jsem nemusel být ve škole, jsem si zvykl trávit v Bellině pokoji, kde jsem vdechoval její vůni, která mi alespoň z části nahrazovala její blízkost. Tolik jsem se o ni bál. Co když se jí něco stalo a my to ani nezjistíme, protože má okolo sebe roztažený štít? Ne, nechtěl jsem myslet na to, že by mohlo být něco špatně. Bylo pro mě těžké zůstat sedět doma a nemoci ji jít hledat, ale bylo to její přání a já jí chtěl vyhovět. Stejně nevím, kde bych ji hledal. Třeba už je teď na cestě domů. Ale to se mi zdálo nemožné. Nechával jsem si už jen malou naději, že by se snad vrátila. Ale přeci nechce zklamat Esme tím, že zmešká její svatbu?

 

Seděli jsme zrovna v přeplněné jídelně a já jako obvykle sledoval praskliny na zdi, když se mi do mysli vloudila Alicina podivná vize. Byla tam Bella, stála ve stínu stromů, ale za ní byly vidět paprsky slunce a v dáli moře. Bella stála přikrčená a vrčela na někoho před sebou. Nebyl jsem schopný rozpoznat, kdo to je, protože dotyčný byl ve vizi zády, ale dlouhé plavé vlasy a držení těla mi napověděly, že je to žena. Bella se napjala ke skoku a najednou vize skončila.

„Alice?!“ vyskočil jsem ze židle, ale Alice mě ihned strhla zase zpět.

„Musíme něco udělat? Kde to bylo? Kdo to byl?“ začal jsem vyzvídat a v duchu spřádal plán, jak Bellu nalézt. Bylo v pozadí něco, co by mě upoutalo, abych poznal místo, kde právě Bella je nebo bude? Co když se jí něco stane? Co když jí ta žena ublíží? Co když ji zabijí? Ne, to ne. To nemohu dovolit. Musím ji najít. Chtěl jsem se zase postavit, ale Alice mě zatlačila silou na židli.

„Nemůžeš jí pomoci. Musí to zvládnout sama.“

„To nejde. Musím něco udělat.“

„A co chceš udělat? Vždyť ani nevíš kde je, nebo kdy se to stane. Třeba to není nic hrozného. Posaď se, Edwarde. Mám ji ráda stejně jako ty a taky mám o ní strach, ale nemůžeme jí pomoci. Tohle musí zvládnout sama. Neboj se o ni.“

 

„Poví nám sakra někdo, co se tady děje?“ vykřikl naštvaně Emmett a Alice začala vyprávět svou vizi. Viděl jsem Rosaliin zděšený výraz. Milovala svou sestru a nechtěla dopustit, aby se jí něco stalo. Zároveň si však uvědomovala, že hledat Bellu je jako hledat jehlu v kupce sena.

„Neboj, ona se o sebe umí postarat.“ Poplácal mě po rameni Emmett.

„Emmette, myslíš, že by se dokázala sama ubránit více upírům?“

„To nevím, ale v té vizi byl jen jeden a dokonce žena.“ Uchichtl se Emm a já se na něj zkoumavě podíval.

„Nerad to přiznávám, ale Bella mě párkrát v našich malých tajných soubojích porazila.“ Procedil Emmett koutkem úst. Nebýt to tak vážná situace asi bych se rozesmál, ale já řešil úplně něco jiného.

„Ale přeci tady nemůžeme jen tak sedět!“ vyhrkl jsem, ale Emmett měl hned připravenou odpověď.

„Musíme. Bella si nepřála, abychom ji hledali. A stejně bychom ji nemohli najít. Může být kdekoliv.“

 

Nedovolili mi jít hledat Bellu, doufal jsem tedy aspoň, že by Esme mohla chtít to stejné jako já, ale mýlil jsem se.

„Nemůžeme nic udělat. Je to jen na Belle.“ Pronesla smutně a z hrudi se jí ozval tichý vzlyk.

„To jí chcete nechat všichni zemřít?!“ Vyštěkl jsem vztekle a udeřil pěsti do stolu, který se pod ní prolomil.

„Edwarde.“ Upozornil mě mírně Carlisle, ale já se nechtěl uklidnit.

„Všichni děláte, jako by se nic nedělo. Vypadá to, že vám na ní vůbec nezáleží. Nedochází vám, že jí mohou zabít?“ Křičel jsem dál. „Když vy nic nechcete udělat, tak já tady nebudu sedět a čekat.“ Rozhodl jsem se a vyšel ke dveřím.

 

„Edwarde, počkej. Posaď se a uklidni se.“ Zastavila mě Esme a Alice významně mrkla na Jaspera. Místností se rozlila vlna klidu a já se posadil zpátky ke stolu.

„Edwarde, taky mi na Belle moc záleží, je to má dcera a já bych za ní položila život. Teď však i přes to, s jakou chutí bych se teď rozběhla, abych mohla najít svou holčičku, a sevřít ji ve svém náručí vím, že tu musíme zůstat a nechat vše na ní. Nedokázali bychom ji najít. Věřím, že to zvládne a vrátí se nejdéle v sobotu na svatbu.“ Objala mě pevně Esme. „Neboj se o ni, vrátí se ti.“

„Díky, Esme.“ poděkoval jsem ji a posadil se zpět do křesla. Najednou se okolo mě strhla debata. Všichni se ptali, jak bylo v Evropě a na Bellu jakoby si už nikdo nevzpomněl. To jsou snad zvyklí, že Bella utíká tak často? Sebral jsem se a odešel zpátky do Bellina pokoje. Posadil jsem se do křesla na balkóně a sledoval slunce putující po obloze. Představoval jsem si, jak na jiném místě téhle obrovské planety sedí Bella a stejně jako já pozoruje tu žhavou kouli nad našimi hlavami.

 

Vypráví Bella

Seděla jsem na okraji lesa a pozorovala slunce nad mou hlavou. Sáhla jsem si na krk a sundala si medailonek, který se mi na něm houpal. Přejela jsem prsty po jeho zdobení a opatrně jej otevřela. Znovu jsem zaslechla tu krásnou melodii, při které mi na mysl vytanuly krásné vzpomínky. Stále jsem na svých rtech cítila ty Edwardovi, stále jsem cítila to jiskření, které mezi námi bylo při našem prvním polibku. Vzpomněla jsem si, jaký krásný to byl pocit, když jsem byla v jeho náručí. V náručí, které pro mě bylo přístavem míru, lásky a naděje. Netoužila jsem po ničem jiném, než aby mě teď sevřely jeho pevné ruce, lehce mě pohladily po tváři a přitáhly si mé rty k jeho sametovým.

 

Prohlédla jsem si medailonek a vzpomněla si, jak jsem ho získala zpět. Za cenu Brianova života. Byl pro mě dobrým přítelem, i když se ukázalo, že jeho úmysly nebyly správné, nechtěl mě zabít nebo mi ublížit. Jen chtěl zachránit svou lásku před věčnou záhubou. Chápala jsem, proč to dělal, ale než abych obětovala někoho cizího, raději bych obětovala sebe na záchranu Edwardova života. Nemohla bych dovolit, aby kvůli mně trpěl ještě někdo. Vzpomněla jsem si, jak teď asi musí být Esme. Vždyť se za pár dní vdává a já tam nejsem. Měla bych se tam vrátit. Přeci nemohu Esme zkazit její slavný den. To přeci nejde.

 

Podívala jsem se na pláž, na kterou pražilo slunce, a toužila jít si zaplavat do moře. Začala jsem se soustředit a donutila jsem mraky, které v dáli hyzdily blankytně modrou oblohu připlout blíž a zakrýt tak sluneční svit, který by mě prozradil. Po chvilce se obloha zatáhla a já vylezla ze stínu stromů. Bylo mi jedno, že budu mít mokré oblečení. Prostě jsem jen šla a cestou jsem skopla své boty. Sledovala jsem přibližující se vlny moře, které pomalu začali omývat mé nohy. Stála jsem na pokraji, když se za mnou ozval úlisný hlas.

 

„Hola seňorita.“ Ztuhla jsem, nestála jsem o nějaké zvědavce, či otravné pány, kteří by mě nejraději sbalili. Otočila jsem se a uviděla krásného upíra s fialovýma očima. Za ním stála upírka s pár lidmi. Že by na lovu? Oba dva si všimli barvy mých očí.

„Kdo jste?“ zeptala jsem se rovnou.

„Jsem Nico a tohle je Heidy.“ Ukázal na upírku za sebou. „Jsme z Volterry.“ Dodal, aby vysvětlil, kdo je tady vznešenější či váženější.

„Na lovu?“ Kývla jsem hlavou směrem ke skupince lidí, kteří nervózně přešlapovali nedaleko od nás, a Nico lehce přikývl.

„To už si Volturiovi ani neumějí ulovit něco k jídlu, když mají hlad?“ zeptala jsem se posměšně, Věděla jsem, že nejsem v situaci, kdy bych si mohla moc dovolovat, ale tohle jsem si nemohla odpustit. Nico si významně narovnal, aby poukázal na své svaly, ale Heidy ho zarazila.

 

„Odveď ty lidi pryč, já to s ní vyřídím. Sejdeme se za dvacet minut ve městě.“ Nico se na ní jen nechápavě podíval. Heidy se na něj významně upřela svůj pohled a mě bylo v tu chvíli jasné, kdo tady má koho na povel.

„Následujte mě prosím.“ Zavelel Nico a odvedl nic netušící oběti pryč.

„Myslím, že bychom si mohli promluvit, třeba támhle?“ Ukázala Heidy do stínu stromů a já jen přikývla. Heidy mě poslala, abych šla první. Bylo nepříjemné mít jí za zády a nevidět každý její pohyb, a tak jsem se chtěla co nejrychleji dostat do lesíka.

„Nechtěla jsem vás nějak urazit. Jen mě překvapuje jakým způsobem si Volturiovi nechávají dovážet potravu.“

„Mí páni jsou natolik vážení, že si to mohou dovolit.“ Pak se na mě zkoumavě podívala.

„Budeš určitě Cullenová, že?“ Jak na to přišla? Zná někoho z Cullenových? Ne, musím zapírat. Co kdybych je tím ohrozila?

„Proč bych měla být Cullenová? Kdo to vlastně je?“

„Jedna rodina, která se neživý obvyklým způsobem, stejně jako ty.“ Slyšela jsem v jejím hlase obrovský chlad a zášť.

„Co ti kdy vegetariáni provedli?“

„Zabili mého přítele. Přísahala jsem, že se pomstím a mou zášť zakusíš ty!“ Vykřikla Heidy a varovně zavrčela. Opětovala jsem jí hlubokým zavrčením a připravila se ke skoku. Nechtěla jsem být první, kdo zaútočí, ale pokud mi nezbude nic jiného, budu se bránit. Mé poslední myšlenky patřily Edwardovi. Miluji tě Edwarde, pomyslela jsem si, než se na mě Heidy vrhla.


 

 

Diskusní téma: 26. Prosím, vrať se

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek