25. kapitola

„Někdy jsem nervózní a lidé si myslí, že jsem zlá. Ale já vidím obklíčení a obruč, která se postupně stahuje kolem země. Prožívám muka všech lidí a nemůžu, a ani to nesmím, vysvětlit, protože mne neustále přísný hlas upozorňuje, že se nemám pokoušet nic vysvětlovat, protože lidé si zaslouží takový život, jaký vedou.“

– Baba Vanga

Nemohla jsem se dočkat, až se Jasper vrátí domů, abych ho opět mohla vytáhnout ven na další trénink. Než se tak ale stalo, ozval se v pokoji můj, sotva pár týdnů nový, telefon. Volala mi Alex. Zvala mě ven. Už jsme se víc jak týden neviděly a ona toužila po novinkách z fronty mého vztahu s Colem. Nemohla jsem se její zvědavosti divit, přestože jsem neměla nic tak zajímavého, co bych jí řekla. Nechtěla jsem jí totiž strašit současnými událostmi ve světě.

I tak jsem ale nakonec souhlasila.

Z prapodivného nutkání jsem nakonec změnu původních plánů ohlásila i Coleovi. Netuším, proč jsem to udělala, ale přišlo mi to správné. Páry si přece říkají, co plánují a tak… ne? Na zpět mi přišla vcelku stručná zpráva, ve které mi psal, abych si to užila a že on spolu se Stevem a partou vyráží propátrat jednu stopu.

Trochu mě přitom zamrazilo, ale už jsem nemohla Alex slíbenou schůzku zrušit. Oblékla jsem si něco trochu reprezentativnějšího, nasedla do auta a vyrazila do centra města. Ulice byly rozzářeny nespočty světýlek. Na náměstí už dokonce svítil i velký vánoční strom, pod kterým se symbolicky vršily prázdné kartonové krabice obalené v zářivých balících papírech. Esmé se práce skutečně povedla. Z nádhery vánočního stromku div nepřecházely oči.

Vpravo od stromku byl postaven malý živý betlém – tohle byla na Bemidji jedna ze zvláštností, jelikož tuhle tradici přechovali navzdory nepohodlí mnohých zúčastněných. Ve většině měst na celém světě nahradil živý betlém ten ze dřeva.  Nalevo od stromku pak postavili malé pódium, kde skupinka dětí v zimních bundách a rukavicích a zpěvnících v malých ručkách, zpívala naučené koledy. Dokonalá vánoční pohoda. Jeden by až nevěřil, co všechno se za tou krásou kolem dokola, skrývá za nebezpečí.

 Alex jsem zaznamenala už ve chvíli, kdy se objevila na náměstí. Nebylo tu zrovna nacpáno a její hlas se nedal přeslechnout. Hlavně ne s citlivým sluchem, jakým jsem byla opatřena.

„Alex, co bylo tak důležité, že jsme se musely hned vidět?“ zeptala jsem se zvědavě, jen co jsem se k ní dostala. Vesele se bavila s Derekem a já jsem jenom opatrně nahlížela, jestli se v jejich blízkosti nenachází i Paul. Měla jsem ale štěstí, jelikož jsem ho nikde neviděla. Ani tak se mi ale nechtělo věřit, že by se chtěla bavit o mém vztahu s Colem zrovna tady před Derekem, který byl nejlepší kamarád mého expřítele. Taková masochistka nebyla ani Alex.

„Táta se zčistajasna rozhodl, že na vánoce vyrazíme někam pryč a podle jeho představ odjíždíme už zítra brzo ráno. Návrat je plánován až po Novém roce, takže mi přišlo vhodné se s vámi ještě v tomhle roce setkat,“ vychrlila to na nás oba Alex. Na okamžik jsem čekala, že s tou novinkou obeznámila Dereka už předem, ale asi to nechtěla vysvětlovat víckrát, než bylo potřeba.

„Kam vás chce vzít? Nemůžeš zůstat doma?“ začal hned vyzvídat Derek.

„Jedeme někam na lyže. A protože je ségra ještě na základce, chce jí táta dopřát společné rodinné vánoce, takže moje účast je vlastně povinná. Mrzí mě to. Ráda bych tu samozřejmě zůstala. Takhle mi ale nezbyde nic jiného, než vám dát vánoční dárky s předstihem,“ odvětila a začala z velké tašky, které jsem si všimla až teď, tahat dvě zabalené krabičky. „Tahle je pro Ness,“ podala mi jednu z krabiček, „a tahle pro tebe,“ usmála se na Dereka a když mu předávala krabičku, lehce ho políbila na rty. „Doufám, že se vám to bude líbit.“

„Alex, měla jsi něco naznačit do telefonu. Nenapadlo mě sebou brát dárek,“ namítla jsem, ačkoliv jsem tu její mlčenlivost docela uvítala. Dárek jsem neměla nejen pro členy rodiny, ale ani pro přátele. Tedy kromě Paula, kterému jsem dárek koupila pří mí poslední návštěvě obchodního centra.

„To je v pohodě. Dárky mi můžete dát, až se vrátím,“ mávla nad tím rukou. „A teď si pojďte někam sednout, protože je tu pěkná zima. Navíc si myslím, že znám tátu moc dobře na to, abych odhadla, že pojedeme někam na hory. Správné vánoce se přece bez pořádné hromady sněhu neobejdou, ne?“ prohodila vesele a měla pravdu. V Bemidji sice sníh byl, ale rozhodně se to nedalo srovnávat s horami.

Společně jsme pak zamířili do blízkého baru, kde nám Paul objednal sváteční punč. Když nám ho donesli, krásně voněl po hřebíčku a pomeranči. Zhluboka jsem se nadechla a na malý okamžik se ode mě odplavila všechny starosti. Stále to ale nebylo dokonalé. Skutečně klidné a šťastné vánoce jsem nezažila už hodně dlouho.

„… co si myslíš ty, Ness?“ Zaslechla jsem Alex, jak zmiňuje mé jméno a tak jsem zvedla pohled od hrnku v mé ruce až k páru přede mnou.

„Omlouvám se, trochu jsem se zamyslela. Co jsi říkala?“ Rozhovor přede mnou plynul bez mého vědomí a mě to zamrzelo. Neměla bych se v přítomnosti přátel takhle toulat myšlenkami.

„Jenom jsem říkala, že je dneska na náměstí nějaké promítání filmu. Něco jako letní kino jenom v zimě. Nechceš na to zajít?“

Musela jsem přiznat, že v letním kině jsem nikdy nebyla. A v letním kině, které by se odehrávalo v prosinci, už vůbec ne. Znělo to lákavě, ale při pohledu na Dereka a Alex jsem měla chuť odmítnout. Oba se k sobě budou tulit pod dekou a já tam budu sedět jako křen. To jsem neměla zapotřebí.

„Cullenová! Tenhle výraz znám a rovnou ti řeknu, abys nepřemýšlela nad tím, že se k nám nepřidáš. Klidně napiš i ty víš komu, aby se k nám přidal,“ navrhla Alex a spiklenecky přitom na mě mrkla, když schválně vynechala Coleovo jméno. Stejně to nebylo co platné. Derek se to dříve nebo později dozví, pokud se v nejbližší době nesemele nic, co by mi zabránilo v tom, mu to říct.

„O kom mluvíte?“ zajímal se.

„O nikom,“ namítla jsem rychle. „A rozhodně tomu nikomu nebudu psát. Je mi totiž jasné, že bych dostala košem,“ ujistila jsem Alex. Coleova zpráva o jeho připravovaném nočním putování se Stevem a zbytkem přátel, byla jasným důkazem, že by mě odmítl. Na druhou stranu by bylo jistě zajímavé, ho o něco podobného požádat. Nepatřil k lidem, kteří by něco podobného podnikali.

„Dobře, tak půjdeme jenom my tři. Dávají starou vánoční klasiku. Grinch!“ jásala Alex nedočkáním. Já jsem tenhle příběh někdy v průběhu dětství rovněž zaznamenala a považovala ho za vtipný. Byla to taková vtipná vánoční komedie z počátku nového milénia.

„Dobrá, přemluvila jsi mě. Ten film mám docela ráda,“ přiznala jsem se.

Derek za nás poté, jako pravý gentleman, zaplatil útratu a vyvedl nás z baru, abychom společně opět zamířili na náměstí, kde se už rozestavěly lavičky a židle. Pomyslné vstupné bylo dva dolary a mělo to jít na veřejné fondy města. Po zaplacení jsme každý obdrželi huňatou deku a mohl si vybrat místo, odkud budeme sledovat film. Každých přibližně šest míst od sebe byly rozestavěny koše s hořícím ohněm, dobře chráněné před zvědavými dětskými prstíky, tak aby všem zajistili ještě další způsob zahřátí, pokud deky nebudou dostatečně účinné.

Domů jsem se vracela někdy kolem půlnoci v příjemném rozpoložení. V celém domě se svítilo jako na hradě, takže i v té černočerné tmě, která zalévala okrajové části Bemidji, jsem neměla šanci jej minout. Odhadovala jsem, že se domů vrátila máma s Esmé a možná i Carlisle si našel cestu z nemocnice a tak teď celá rodina pracuje na novém vyšetřování.

Asi tím nejdůležitějším, co bylo potřeba vypátrat, kromě faktu, kolik novorozených se chystá rozpoutat válku, byl fakt, kdo za vším stojí. Kdybychom odhalili viníka této revoluce, dokázali bychom zřejmě rozklíčovat i to, co ho k tomu vedlo a jaké jsou jeho cíle.

K mému překvapení však v domě byla jenom Esmé a Alice. Všichni ostatní byli někde venku a po něčem pátrali. Po čem konkrétním jsem zjistila v okamžiku, kdy Alice ustala ve svém nervózním pochodování po obývacím pokoji, kdy všech pozornost věnovala tmě za okny. Esmé se ji snažila chlácholit, ale moc to nepomáhalo.

„Stalo se něco?“ zeptala jsem se a přitom tušila, že to něco nějak úzce souvisí s Alicí.

„Jasper…,“ zašeptala a já se lekla. Ne! Ne, Jasper, ne! – Chtělo se mi vykřiknout, ale z otevřených úst se mi nevydrala jediná hláska. Esmé si mého zděšeného výrazu všimla a ujala se dát věci, a hlavně informace, na správné místo.

„Neděs se, zlatíčko. Jasper je určitě v pořádku. Jenom prostě není k nalezení a Alice měla takovou vizi, která nic konkrétního taky neřekla.“ Tak tohle jsem za uklidňující proslov nepovažovala. Jakákoliv dobrá nálada ze mě opadla jako bych se propadla přes led do jezera. Celou mě obklopil chlad zamrzlé vody a nemohla jsem dýchat. Z celé rodiny mi byl Jasper tak nějak nejbližší – samozřejmě kromě rodičů a Rose. Jasper byl takový druhý táta. Emmett zůstával pořád strýčkem, který s vámi dělá blbosti a Carlisle dědečkem. Jasper byl někdo, kdo se mnou řešil problémy, se kterými jsem se tátovi nechtěla svěřovat. Byl takový táta 2.0. Proto mě taky fakt, že se mu nejspíš něco stalo, tak vyděsil.

„Co jsi viděla, Alice?“ obrátila jsem se na jeho ženu.

„Útržky boje, kterého se účastnil. Muselo to být těsně předtím, než se to stalo, nezahlédla jsem totiž to samotné rozhodnutí. Ale potom to všechno zmizelo. Museli se k tomu přimotat nějací další nesmrtelní,“ zamumlala a zhroutila se Esmé do náruče. Ta ji hladila po zádech a šeptala uklidňující slůvka.

„Zkoušela jsi mu volat? Třeba se to ještě nestalo…,“ navrhla jsem, ale tušila jsem, že je to hloupost. Telefonát byl jistě tím prvním, co je napadlo. A když Jasper nekomunikoval, vydali se ho všichni hledat do noci.

„Volali jste Coleovi?“ pokračovala jsem ve vyptávání. Dneska byl venku. Spolu s celou partou, která by si jistě s útočícími novorozenými poradila. Záleželo však na tom, kde se zrovna nacházeli. Mohli se vydat opačným směrem, než byl Jasper a… Sakra! Jak se k nám mohli dostat tak blízko, aby mohli někoho z nás ohrozit na životě?

Okamžitě jsem z kapsy od bundy vyndala telefon a vytočila Coleovo číslo. Zvedl ho asi po šestém zazvonění. Bylo jsem ochotná ho nechat zvonit ta dlouho, jak bylo nezbytně nutné, než by hovor přijal. „Teď ne,“ vyhrkl a hovor ukončil. Překvapeně jsem hleděla na telefon, který jsem stáhla od ucha. On mi to položil?

Tak to tedy ne. Znovu jsem vytočila jeho číslo a doufala, že dostanu nějaké vysvětlení. Ale vyzváněcí tón se ani neozval – rovnou jsem spadla do hlasové schránky. Naštvaně jsem tedy hovor ukončila a nenechávala žádný vzkaz. Co se tady, ksakru, děje!?

„Myslíš, že se mohli zaplést do té šarvátky a proto jsem neviděla konec té vize?“ zeptala se s nadějí v hlase Alice. Měla o svého partnera strach, a já se jí vůbec nedivila. Nevěděla jsem ale, jak jí odpovědět. Cole byl zaneprázdněn natolik, že si raději vypnul telefon, aby se mnou nemusel ztrácet čas. Netušila jsem ale, kam se dneska v noci chystají.

„Netuším,“ zašeptala jsem. Tolik jsem chtěla říct ano, že mu určitě pomohli proti přesile novorozených, ale nemohla jsem. V tomhle typu zbytečného tlachání vynikala Esmé. Zřejmě proto tu také s tetou zůstala. Aby ji uklidnila a dodala naději. Stejně jsem se ale divila, že Alice vydržela jenom tak nečinně přecházet po pokoji, místo toho, aby se vydala hledat Jaspera sama.

Zbytek noci, kdy byla celá rodina na nohách někde v lese, jsem seděla v obývacím pokoji, stočená v křesle. Hlava mi padala únavou, ale nemohla jsem si dovolit zavřít oči. Co kdyby se náhodou něco stalo. Musela jsem zůstat vzhůru.

Někdy kolem třetí ráno se podařilo Esmé přimět Alici, aby si s ní sedla na pohovku a trochu se uklidnila. Ta ale ani tak nepřestávala hledět z okna. Její výraz jasně napovídal, že čeká na svého vojáka, až se jí vrátí domů, celý zmuchlaný z boje, ale živý. Pohled na zničenou Alici nebyl nijak příjemný. A hlavně Alice byla tím důvodem, proč jsem každou hodinu vytáčela Coleovo číslo a marně se snažila dovolat. Potřebovala jsem informace, kterých se mi nedostávalo.

V sedm ráno, když už jsem toho měla všeho tak akorát dost a po deváté se dovolala do hlasové schránky, jsem se zvedla, rozhodnuta něco udělat. Takhle mě ignorovat nemohl!

„Co se chystáš udělat?“ vzhlédla ke mně Esmé.

„Netuším. Jediné, co vím je, že už tu nevydržím dál čekat bez jakékoliv informace, co se tam venku děje,“ prohlásila jsem rezolutně a Alice se na mě podívala takovým tím plačtivým výrazem, který mohl mít jenom upír. Žádné slzy řinoucí se po tváři. Pouze nevyslovitelná muka, která byla vidět v jejich očích. Žádala mě o pomoc a zároveň se v těch očích zračil strach i o mou maličkost.

„Nemyslím si, že je vhodné, abys teď šla kamkoliv do lesů,“ zavrtěla Esmé hlavou. „Proto jsme ti taky nevolali, když jsi byla s přáteli venku. Nechtěli jsme, aby ses do toho jakkoliv angažovala. S Jasperem jsi sice trénovala boj, ale tohle jsou novorození. Nic pro tebe,“ rozmlouvala mi to.

„Nehodlám se bezhlavě pouštět do nějakého boje. Jenom potřebuju nějaké odpovědi… A mám takový dojem, že mi je Cole s tou jeho partičkou poskytne. Nemůže to být jenom náhoda, že se Alicin vize jenom tak ztratila. Hlavně když se včera večer vrátil do města Steve. Cole mi vysvětloval, jak to chodí s verbováním nesmrtelných do boje proti upírům. Takže si myslím, že zrovna Steveova skupinka má na starosti Minnesotu,“ informovala jsem je. Tohle jsem asi konkrétněji včera nevysvětlila, ale teď to bylo jedno.

„Chceš jít tedy za nimi, zjistit co se stalo?“ zeptala se Alice a trochu pookřál. „Pokud ano, jdu s tebou,“ rozhodla se okamžitě a viděla jsem na ní, že ji to nerozmluvím.

„Fajn, pokud jdete vy dvě, jdu taky. Mám vás na starosti. A sama bych tu rozhodně nevydržela,“ prohlásila Esmé a tak jsme se všechny tři vydali na druhou stranu jezera, kde se podle všech mých odhadů měl nacházet Coleův dům. Nikdy jsem u něj ve skutečnosti nebyla. Netušila jsem, kudy se tam jde. Ve snu jsem se prostě jednou ocitla přímo před otevřenými dveřmi. Teď bylo potřeba, abych si vzpomněla na všechno, co by mě dovedlo na konkrétní místo.  

… Zběžně jsem si ho prohlédla. Dům byl celý obložený dřevem a natřen na bílo. Asi polovina domu měla dvě patra. Okna nezdobily žádné záclony ani květiny a nebýt kouřícího se komínu, hádala bych, že je dům naprosto prázdný. Díky dýmu jsem ale mohla hádat, že se v něm někdo přece jenom nachází…

Popsala jsem scénu ze snu Esmé. Ta jistě studovala místní architekturu v rámci svého zaměstnání, takže bych se vlastně ani moc nedivila, kdyby nás zavedla přímo k domu. Možná by taky bylo fajn, abych věděla, kde můj přítel ve skutečnosti bydlí. Dům jsem částečně poznala ve snu, ale neměla jsem nejmenší zdání, kde se nachází. A jelikož mi Cole nikdy nenabídl, abych se za ním přišla podívat, neměla jsem tu tendenci za ním jít.

„Řekla bych, že přesně tuším, kde se dům nachází!“ prohlásila vítězoslavně Esmé. V tomhle nikdy nezklamala. Nasedly jsme tedy do auta a vyjeli na západní břeh jezera. Tam jsme auto zaparkovali na okraji hlavní cesty a vydali se na ty boční. Ze snu jsem si pamatovala, že dům byl obklopen lesem. Cesta tu byla celkem pohodlná, takže by to auto zvládlo, ale všechny jsme potřebovaly trochu prostoru kolem sebe a stísněný prostor auta to neumožňoval. Vydali jsme se po cestě spojující dvě hlavní silnice vedoucí z a do Bemidji. Někde kus za polovinou cesty se Esmé vydala po užší cestě, kterou vyjezdily kola jednoho auta. Během minuty upířího tempa, jsme se pak zastavili na dohled od Coleova domu.

Něco se tam dělo. Až sem k nám, doléhal zvuk probíhající hádky. Podle hlasu jsem poznala, že hlavními aktéry je Steve a za všech okolností jinak vyrovnaný Liam. Všechny tři nás ta situace zaskočila. A jak se říká, že by se nemělo poslouchat za dveřmi, protože se jinak dozvíte něco, co byste jinak slyšet neměli, bylo mi trochu proti srsti poslouchat tu hádku. Ale nešlo to, se jenom tak obrátit a odejít.

Až nakonec jsme to uslyšely. Všechny tři tak jasně, jako by to byl jediný zvuk v okolí.

Hádka skončila a Steve se naštvaně vydal z domu. Hlasitě za sebou třískl dveřmi tak, že se div nerozbily. Z domu jsme pak už jen slyšely tichý rozhovor mezi Colem a Liamem. Rozeznávala jsem hlasy, ale už ne to, co si říkají. V těle se mi však začínala vařit krev. Esmé s Alicí měly co dělat, aby mě udržely na místě, když jsme zahlédli vycházejícího Stevea. Chtělo se mi po něm skočit a něco mu udělat, ale babička s tetou mi v tom zabránili. Nechápala jsem jejich chování. Hlavně pak ne to Alicino. Jak může být tak klidná?

Nakonec místo toho, abych si to vyřídila se Stevenem, vydala jsem se k domu. Coleovou přítomností jsem si byla jistá.

Jeho osobní vůně mě zavedla až do kuchyně, kterou jsem předtím, ve svém snu, neviděla. Tehdy jsem celou noc strávila v obývacím pokoji u hořícího krbu, který byl tentokrát zhasnutý. V celém domě navíc nebylo takové teplo, jak jsem si to pamatovala. Hádala bych, že tu bylo jenom o pár stupínků tepleji, než venku.

Kuchyň, do které jsem vešla, byla zařízena jednoduše a velmi prakticky. Vzhledem k tomu, že hned naproti dveřím stál kulatý dřevěný stůl, jsem mohla hádat, že v domě něco jako samostatná jídelna nefunguje. Cole seděl za stolem, čelem ke dveřím, takže mu můj příchod neunikl. Beze slova se na mě díval a před sebou měl na stole položenou misku s nějakým jídlem.

Krev se ve mně vařila při pohledu na jeho klidný výraz bez jakékoliv snahy mi něco vysvětlit.

Ještě jednou jsem se rozhlédla po celé kuchyni. Byla sestavena do písmene „L“ a poslední díl byl hned vedle mě. Na předposledním byl instalován dřez a na ten poslední byly odkládány umyté kousky nádobí. Dneska je ještě nikdo nestačil schovat.

Vzala jsem jeden talíř a mrštila jím po Coleovi. Ten se přikrčil a prudce se na židli odsunul od stolu. Talíř dopadl na stěnu nad dřezem a rozletěl se na stovky drobných porcelánových střípků. Popadla jsem další talíř, ale to už Cole vyskočil ze židle. Byla jsem na něj tak naštvaná, že jsem dokonce zapomněla i správně mířit - tentokrát se talíř odrazil od ledničky a dopadl na podlahu u Coleových nohou, kde se rozbil na dva stejně velké kusy. „Jak jsi to mohl provést? Věřila jsem ti. Kde je Jasper? Co se mu chystají udělat?“

„Nic,“ řekl Cole. „Je v pořádku. Včera večer jsem ho viděl-“

„Předtím, než jsi mi položil telefon nebo až potom?“

„Vážně si myslíš, že jsem úplně v pohodě?“ Cole vydal nějaký přidušený zvuk, téměř podobný smíchu. „To tedy musím být lepší herec, než jsem si myslel.“ Na tváři mu hrál pokřivený úsměv. Tím mě dopálil ještě víc: jak se opovažuje se mi v takové situaci smát? Natáhla jsem se pro mísu s ovocem, ale ta mi najednou přišla naprosto nedostačující. Odkopnula jsem židli, která mi stála v cestě, a vrhla se na něj, protože jsem věděla, že je to ta poslední věc, kterou by od ode mě teď čekal.

Zaútočila jsem na něj tak rychle, že jsem ho zastihla nepřipraveného. Narazila jsem do něj a on se zapotácel a musel se zachytit okraje kuchyňské linky. Dopadla jsem na něj celou vahou svého těla a slyšela, jak přitom zalapal po dechu. Slepě jsem napřáhla ruku, i když jsem ještě vůbec netušila, co se vlastně chystám udělat…

Díky vší té zlobě, jsem dokonce na okamžik zapomněla, jak dokáže být Cole rychlý. Má napřažená ruka, která se v pohybu změnila v pěst, neměla ani šanci dopadnout k předem určenému cíli. Místo o tvář, jsem se zarazila o jeho pozvednutou ruku. Zachytil mou pěst a donutil mě, abych napřaženou paži spustila podél těla. Najednou jsem si intenzivně uvědomovala, jak blízko k němu stojím – opírala jsem se o Colea, podobně jako tehdy na parkovišti, a svou muší vahou ho tiskla zády ke kuchyňské lince. „Pusť mě.“

„Jestli tě pustím, praštíš mě?“ Jeho las byl drsný a zároveň jemný a oči mu plály.

„Nemyslíš si, že by sis to zasloužil?

Cítila jsem, jak se mu pohnul hrudník, když se smutně zasmál. „Myslíš, že jsem to všechno plánoval? Opravdu si myslíš, že bych udělal něco takového?“

„Netuším, co si o tom všem mám myslet. Zaslechla jsem hádku, kterou vedle Liam se Stevem těsně před mým příchodem…,“ dala jsem se do vysvětlování. Jeho sevření trochu povolilo, ale stále jsem neměla dost prostoru k manévrování, takže jsem se musela vzdát.

„Takže tušíš, co se stalo. Ale zřejmě jsi toho neslyšela dost na to, abys neútočila hned na mě,“ podotkl s takovým tím kyselo-smutným úsměvem. Zklamalo ho, jak málo jsem mu věřila? A co jsem, sakra, měla asi udělat, když jsem slyšela to, co jsem slyšela?

„Vysvětli mi to,“ pobídla jsem ho mírným hlasem.

„Nikdo z nás netuší, jak se to vlastně stalo. Ani kdy to všechno naplánovala. Od chvíle, co znám Stevea, byla Zoya po jeho boku. Věrná družka, která s ním šla od boje k boji. Její plamenné proslovy a síla, jakou Steve vyzařoval, z nich tvořila dokonalou dvojici, která pro své cíle dokázala získat všechny. Dokážeš si jenom na okamžik představit, jak těžké to pro Stevea teď musí být?“

„Zradu jejich společných snad zřejmě z její strany nečekal,“ přitakal jsem a úplně stáhla pěst. Cole mě pustil a já si povzdechla. Nikdo nečekal, že by se Zoya mohla obrátit k Stevenovi zády. A jakkoliv to bylo těžké, dozvěděli jsme se zrovna, kdo stojí v čele toho chystaného povstání. „Jak jste na to přišli?“

„Jak už to tak bývá, tak jenom náhodou. Myslím, že kdyby to bylo čistě na Zoye, tak jsme se nikdy nedozvěděli, co plánuje, kdyby se to s Jasperem nepokazilo,“ odvětil Cole a unaveně si promnul čelo.  Já jsem došla ke stolu, natáhla se po jedné židli a přitáhla si ji blíž k té, co stála vedle Colea. Vypadal unaveně. Podle všechno nespal celou noc, stejně jako já. Jenže jeho noc byla podle všeho daleko kritičtější.

Oba jsme si sedli na židličky a Cole se dal do vyprávění, jak se vydali pro prohlídku místního okolí. Vydali se zpětně po stopách toho prvního novorozeného, které jsme potkali v lesích blízko Horního jezera. Doufali, že se jim podaří i po tom týdnu najít něco, co by je dovedlo správným směrem. Zoya trvala na tom, že na tomhle místě už nic nenajdou a měli by se vydat jiným směrem. Steve byl ale opačného názoru a proto v pátrání pokračovali až do chvíle, než narazili na šestičlennou skupinku novorozených, která se zrovna snažila odtáhnout vzpouzejícího se Jaspera někam pryč. Jeden z té skupinky za nimi vytrvale maskoval stopy, ale asi ani jeden z nich nečekal, že místo toho, aby je někdo stopoval, objeví se problémy přímo před nimi.

„…Dva novorození zůstali držet Jaspera a ostatní se hned rozestavili do bojových pozic a zaútočili na nás. Všechno to bylo tak rychlé… rychlejší, než když bojuješ s normálním, starým, upírem. Čtveřice, se kterou jsme bojovali, měla neuvěřitelnou sílu… Podařilo se jim zabít Toma…“

Tak tohle jsem nečekala. Včerejší no byla v mnohém velmi zlomová.

„Tom byl ve skupině nejkratší dobu, ale jeho odhodlání dokázalo vynahradit všechnu nedokonalost mládí. Všechny nás porazili, ale kromě Toma, který se bránil nejzuřivěji, nikoho nezabili. Bylo to velmi divné. A myslím, že někdy v tu chvíli zaznamenal Steve pohled, který jeden z těch novorozených vrhl na Zoyu.“

Cole se odmlčel a já jsem si nedočkavě poposedla na židli. Tohle nebyla vhodná chvíle na dramatickou pauzu, ale nemohla jsem se mu divit. Zoyu znal už několik dlouhých desetiletí. Jistě byla i jeho přítelkyní. A proto ho její zrada musela zasáhnout. Možná ne tak silně, jako Stevena, ale určitě i tak dost.

„Co se stalo potom?“ zeptala jsem se, když už pauza byla opravdu dlouhá.

„Spolu s Jasperem se jim podařilo utéct, než jsme se zmohli na jakýkoliv odpor. A potom se Steve rozhodl Zoyu konfrontovat. Chtěl to s ní řešit bokem od nás všech. Spolu s Peterem a Bridget jsme se snažili zjistit, jestli se nám nepodaří Toma nějak zachránit, ale už to nešlo. Soukromá hádka mezi Stevem a Zoyou ale brzy přešla v hádku normální a nakonec Zoya odešla.“

„Vysvětlil vám Steve, proč to udělala?“ zeptala jsem se opatrně.

„Podle všeho nechtěla dál sloužit. Když se poprvé vzepřela, udělala to proto, aby se zbavila Volturiů, kteří byli jejími pány. Teď cítila, že nad ní mají moc i obyčejní lidí a to se jí nelíbilo. Proto se rozhodla jednat.“

„Vždyť je to pěkně praštěný nápad. Nejdřív málem zredukuje rasu, která ji vytvořila a potom se ji snaží obnovit aby… co vlastně? Vždyť pokud se stanou opět upíři mocní, tak se stane opět někým v jejich službách!“

„Nejsem si jistý, jestli to domyslela,“ zavrtěl hlavou Cole.

„A proč se vůbec Liam hádal se Stevenem?“

„Liam… Obviňoval Stevena, že si jistě musel něčeho všimnout dřív. Že není možné, aby se Zoya utrhla z řetězu bez jediné známky. Což je ale stejně možné jako fakt, že nikdo nevěděl o novorozených, které vytváří. Nikomu to nedává přesně smysl.“

„Tuší aspoň někdo z vás, co plánuje s Jasperem? Z toho, cos mi řekl, ho nezničili, ale jenom zajali. Proč by to dělali?“

„V tom jsem možná trochu na vině i já,“ přiznal Cole a já se na něj šokovaně podívala. „Když se tu všichni objevili, říkal jsem jim, jak jsem byl na tvém tréninku s Jasperem a… asi jsem ho nějak moc vychválil a Zoya si nějak usmyslela, že by snad mohl její novorozené naučit nějaký fígle v boji. Netuším. Možná to plánovala už od poslední návštěvy Bemidji, když viděla Jaspera bojovat.“

Bylo to asi poprvé, co strýce tituloval jménem a nenazýval ho pouze tím upírem. Udělalo to na mě dojem, ale teď nebyl čas na to, abych se tím nějak víc zaobírala. Podle jeho slov byla možnost, že je strýček v pořádku a naděje, že s ním ještě někdy budu moct trénovat bojová umění, se zvýšila.

„Musím to jít říct Alici. Jdeš se mnou?“ zeptala jsem se a doufala, že bude souhlasit.

„Teď to nejde. Musíme pohřbít Toma.“

Ta informace mě neměla překvapit. Natolik jsem se však vzhlédla v tom, že budeme moct zachránit Jaspera, že jsem na jeho mrtvého kamaráda zapomněla. Vyjádřila jsem mu tedy dodatečně upřímnou soustrast a lehce ho políbila na rty. To ho donutilo se trochu usmát, ale jeho oči byly pořád plné smutku.  

Alice s Esmé celý náš rozhovor slyšely, takže nebylo potřeba jim všechno opakovat.  Co však potřeba udělat bylo, vrátit se domů a sdělit všechny ty informace zbytku rodiny. Konečně jsme věděli, proti komu stojíme, i když jsme nepovažovali důvod, který k tomu všemu vedl, za správný.

Zoya se ukázala jako žena mnoha tváří a hlavně s velkým tajemstvím.

Do téhle chvíle jsem byla schopna respektovat i své nepřátele. Ale pokud se i oni vzepřou vlastním cílům, co to z nich potom dělá?

Podle všeho někoho, kdo si důvěru nezaslouží. Podkopala všechno, o co se její, a vlastně tak i můj, druh několik desetiletí snažil. Vždy jsem ten boj považovala za zbytečný a marný. A nakonec se to všechno vrátí do starých kolejí, jako by se těch posledních osmdesát let nic nestalo.

Paráda! – pomyslela jsem si kysele.

Vždy se ptej, kde leží tvá loajalita. Lidé, kterým věříš, ji budou očekávat, tví největší nepřátelé po ní budou toužit a ti, kterých si vážíš nejvíc, ji zaručeně zneužijí. Někdo říká, že loajalita vzbuzuje naději. A i když by to tak mohlo být, je v tom háček. Vybudovat si skutečnou loajalitu, trvá roky…ale k jejímu zničení stačí pouhé vteřiny.