24. Vánoce, Vánoce, přicházejí - 2. část

11.01.2010 14:54

 

Vypráví Bella

Na chodbě na mě čekal Brian. Měl na sobě tmavé kalhoty a košili. Usmála jsem se na něj a chytila ho za ruku.

„Moc ti to sluší.“ Naklonil se ke mně a políbil mě na tvář.

„Děkuji, tobě taky.“ Pochválila jsem ho, a ruku v ruce s ním vyrazila ke schodišti vedoucímu do obýváku. Pomalu jsme scházeli po schodech a já si užívala ten krásný pohled na obývací pokoj naplněný ozdobami. Nasála jsem vzduch a do nosu mě uhodila příjemná vůně purpury. Zahleděla jsem se na nádherný strom, který se nám podařilo překrásně nazdobit a pak na nedočkavé tváře zbytku rodiny. Jak se zdálo, s Brianem jsme byli poslední. Všichni už seděli na sedačkách a dívali se na nás. Posadili jsme se k ostatním na pohovku a teprve teď jsem si všimla Emmetta, který postával schovaný za stromečkem. Opravdu si na sebe vzal Santovský převlek. Měl vycpané břicho, bílé dlouhé vlasy a vousy, červený kabátek a kalhoty a přes obrovský pupek pásek s ozdobnou sponou. Vše doplnila už jen Santovská čepice, na jejímž konci měl přivázanou rolničku. Musela jsem se zasmát, když jsem ho uviděla, rozesmála jsem se ještě víc, když Emmett začal se svým představením.

„Ho,ho, hó. Veselé Vánoce ve spolek.“ Vypadal tak komicky, když se kolébal k nám a přes rameno táhl obrovský pytel s dárky. Opatrně ho položil na zem a začal z něj vyndávat nádherně zabalené balíčky. Divila jsem se, že se všichni drželi opravdu malých darů. Největší snad byla krabička, kterou jsem dostala já. Když byl pytel prázdný, Rosalie přinutila Emmetta doběhnout se převléct, a tak jsme s rozbalováním počkali na něj. Nemohla jsem se dočkat věcí, které jsem dostala a zvlášť jsem se těšila na to, co se ukrývá v té větší krabici. Dohodli jsme se, že budeme rozbalovat všichni najednou, ale já jsem se chtěla podívat, co řeknou ostatní na dárky, které jsem jim vybrala, takže jsem ty své prozatím odložila a s úsměvem na tváři pozorovala svou milovanou rodinu.

 

První si dárek ode mě rozbalili Carlisle s Esme. Věnovala jsem jim zájezd po Evropě, aby si mohli užít společné chvíle a podívat se po místech, kde trávil svůj čas Carlisle během svého lidského a raného upířího života. Dále následoval Emmett. Jemu jsem koupila encyklopedii zabývající se medvědy a k tomu jednoho plyšového medvídka. Byl celý růžový a v ručičkách svíral obrovské srdce, na kterém bylo napsáno „I love bears“. Jak se zdálo, Emmett byl mým dárečkem potěšen a já jsem se smála, když se s ním začal mazlit. Chudák Rosalie, teď má v posteli konkurenta. Dál byla na řadě právě Rose a Alice. Oběma jsem jim věnovala letenku do Paříže na obrovské nákupy, které spolu mohou podniknout. Sebe jsem schválně vynechala, protože by mě ty dvě umučili nakupováním. Pak byl na řadě Jasper. Dlouho jsem si lámala hlavu, co bych mu měla koupit, ale nakonec jsem se nechala inspirovat jeho dřívější vojenskou kariérou, a tak jsem mu koupila cínové vojáčky. Jak se zdálo, Jasper byl překvapený, ale pochopil, že šlo o žert a začal se smát. Emmett byl tím dárkem taky nadšený a už s Jasperem připravovali obrovskou bitvu, jak malé děti. Pak vzal do rukou balíček ode mě Edward. Za tu chvíli, kterou jsme už rozbalováním strávili, jsem se na něj ještě ani jednou nepodívala. Podívala jsem se, co už Edward dostal a začala jsem se hrozně smát. Vedle Edwarda na stolečku leželo velké balení aspirinu. Edward zvedl oči a zadíval se na mě. Udivil mě smutek v jeho očích, ale když se na mě podíval, jak se směji, zaplála v nich špetka pobavení. Přestala jsem se s plna hrdla smát a jen se lehce pousmála a kývla směrem k dárku. Edward neuhýbal pohledem a jen rychle škubl prstem pod lepenkou. Z balicího papíru vytáhl krabičku, v které se skrývaly stříbrné hodinky. Přiznám se, že jsem neměla potuchy, co Edwardovi koupit, a tak jsem se rozhodla pro nejjednodušší dárek ze všech. Kiře jsem nic nekoupila a nebyla jsem jediná. Jak se zdálo, dostala asi jen dva dárky. Poslední dárek, který jsem věnovala, a ještě nebyl otevřen, byl Brianův. Chtěla jsem mu darovat něco, co by mu mě připomínalo, ale řekla jsem si, že na to bude ještě času dost, a tak jsem mu ze srandy koupila knížku „100 + 1 způsob, jak držet dietu“. Vzhledem k té vegetariánské, kterou se snaží Brian neúspěšně držet, mi to přišlo jako vtipný dárek, a taky že mě za něj Emmett a ostatní odměnili smíchem.

 

Byla jsem spokojená, všem se mé dárky líbily. Alice s Rose byly nadšené z nákupů v Paříži, stejně tak Esme s Carlislem z výletu po Evropě. Emmettovi se medvídek také líbil, ale možná o trochu víc cínoví vojáčci, které mu nechtěl Jasper půjčit. Edward si své hodinky ihned vyměnil za ty ode mě a Brian se potutelně usmíval nad knížkou. Všimla jsem si, jak se po mě Kira nenávistně dívá a já jí v tom pohledu zdatně sekundovala, dokud mě nevyrušila Esme.

„Zlatíčko, ty nebudeš rozbalovat?“ Zeptala se překvapeně a Emmett se začal smát.

„Promiňte, jen jsem chtěla vidět vaše reakce. Už jdu na to.“ Natáhla jsem se pro podlouhlý balíček a roztrhla balicí papír, z kterého vypadla sametová podlouhlá krabička. Uvnitř krabičky se skrýval překrásný řetízek, na jehož konci se houpalo stříbrné srdíčko, poseté kamínky.

„Líbí se ti?“ Naklonil se ke mně Brian.

„Je krásné. Děkuju. Mohl bys mi to zapnout?“ Poprosila jsem ho a podala mu řetízek. Nadzvedla jsem si vlasy a Brian mi okolo krku připnul přívěšek. Pohladil mě po šíji a políbil na krk. Lehce jsem se zachvěla a pustila své vlasy dolů. Natáhla jsem se pro další dárek a vzala plochou obálku. Rychle jsem ji roztrhla a uvnitř se skrývala letenka do Paříže.

„Jen tak se z toho nevyvlékneš.“ Zasmála se Alice a já si povzdychla. Tolik jsem chtěla do Paříže poslat jen Alici a Rose, ale Alice díky svému daru znala svůj dárek již dopředu, a tak se rozhodla mi zbývající letenku dokoupit. Potvůrka.

Nakonec už zbýval ten největší dárek. Opatrně jsem ho zvedla a roztrhla papír.

 

Uvnitř byla obyčejná hnědá krabice. Byla jsem opravdu napjatá, co mi kdo mohl dát, a tak jsem nedočkavě krabici otevřela a uvnitř byla nádherná šperkovnice. Byla celá stříbrná, ve tvaru srdce. Otevřela jsem ji a uvnitř ležel stříbrný medailonek posetý různými ornamenty. Otevřela jsem jej a místností se začala linout překrásná skladba. Ihned jsem v ní poznala tu, kterou jsme s Edwardem složili. Z hrudi se mi ozval tichý vzlyk. Zavřela jsem oči a vnímala jen tu melodii. Po chvilce jsem oči zase otevřela a podívala se na osobu, která mi tenhle překrásný dárek věnovala a chabě se usmála.

„Děkuji.“ Edward jen přikývl a zlehka se pousmál. Hned na to se však odvrátil ke Kiře a políbil ji. To ve mně vyvolalo další vzlyky, které jsem se snažila uzavřít v sobě. Opatrně jsem medailonek zaklapla a v místnosti bylo najednou hrobové ticho. Položila jsem medailonek zase zpátky na jeho místo do šperkovnice a tu zaklapla.

Přejížděla jsem rukou po jejím víku a strnule na ní hleděla, dokud mě nevyrušil hlas Carlisla.

„Víte, máme pro vás ještě jeden dárek.“ Zmateně jsem vzhlédla a podívala se na své rodiče, kteří stáli a za zády svírali něco v rukou.

„Zavřete prosím oči a nastavte ruku.“ Poprosila nás Esme. „A nepodvádět!“ To bylo směřované k Emmettovi. Všichni jsme se po sobě zmateně podívali, ale poslechli jsme. Cítila jsem, jak mi Esme položila něco malého na ruku a poznala jsem, že je to malá sametová krabička. Co se to tady děje?

„Můžete.“ Promluvila Esme a její hlas se třásl nedočkavostí. Rychle jsem otevřela oči a spatřila na své ruce malou modrou krabičku. Porozhlédla jsem se okolo sebe a spatřila, že všichni moji sourozenci drží v rukou stejnou krabičku jako já. Kira a Brian stříleli pohledem po každém z nás a byli stejně nedočkaví jako já.

„Otevřete to.“ Poručil Carlisle a široce se usmál. Poslechla jsem a pomalu krabičku otevřela. Zevnitř na mě vykoukl malý stříbrný klíč. Vzala jsem ho do rukou a podívala se okolo sebe. Všichni moji sourozenci také drželi stejný klíč v rukou.

„Klíč?“ Zeptal se Emmett a Carlisle si povzdechl.

„Pojďte za námi a vezměte si klíče od auta.“Zavelel a přesunul se do garáže. S Esme, Alicí a Jasperem nasedli do Mercedesu. Já jsem si spolu s Emmem, Rose a Brianem zalezla do své Audi a Edward s Kirou jeli Volvem. Carlisle vyjel a já se rozjela za ním. Tentokrát jsme nemohli závodit, absolutně jsem totiž nevěděla, kam to jedeme.

 

Carlisle přejel přes Forks a mířil si to kousek za město, směr Port Angeles. Najednou odbočil na lesní cestu, které bych si za normálních okolností asi vůbec nevšimla. Vyhodila jsem blinkr a sjela na tu cestu. Začala jsem všemožně namáhat mozek a snažila se přijít na to, co tady vlastně děláme. Vzhledem k okolnostem mě napadla jedna jediná možnost, která by mohla být pravdivá. Po deseti minutách cesty se mé domněnky potvrdily. Zaparkovala jsem auto vedle Carlisla a s úžasem vylezla ven. Přede mnou se tyčil obrovský dům, snad dvakrát větší, než ten dosavadní.

„Říkali jsme si, že když se s Carlislem za dva měsíce bereme, bylo by dobré zařídit nějaké společné bydlení. Nenutíme vás žít pod jednou střechou, ale už teď spolu trávíte tolik času.“ Esme k nám mluvila a byla netrpělivá, protože jsme ještě na dům nic neřekli. Podívala jsem se do užaslých tváří Emmetta, Rosalie a Jaspera. Ostatní to zřejmě věděli a jak se zdálo, i tady Alice podala svou pomocnou ruku. Dům byl již teď vánočně vyzdoben a to v něm ještě nikdo nežil. Už jsem pochopila, kde Esme a Carlisle věčně trávili svůj volný čas.

„Tak co tomu říkáte?“ Zeptala se nedočkavě Esme.

„Já nemám slov.“ Vydechla jsem omámeně a viděla, jak Rosalie přikyvuje.

„Je vážně nádherný.“ Doplnila mě Rose a stále ohromeně zírala na obrovský dům.

„To jsem ráda, tak se pojďte podívat dovnitř.“ Pobídla nás nadšeně Esme a všichni jsme ji následovali do domu přes velkou zastřešenou verandu. Esme otevřela jedním z klíčů vchodové dveře a na mě v tu chvíli dýchla vůně domova. Vešla jsem dovnitř a ohromeně se dívala okolo sebe.

 Stála jsem v uvítací hale spojené s obývacím pokojem. Pokoji dominovalo schodiště, za kterým se skrývaly dveře do koupelny a dva pracovní stoly s počítači. Obývací pokoj byl plně vybaven všemožnou technikou. Viděla jsem Emmettův rozzářený pohled, když jsi všiml nového playstationu. Vše bylo sladěno do bílé, hnědé a oranžové. I tady byl obrovský stromeček, který stál hned vedle schodů, stejně jako klavír. V čele místnosti byl obrovský krb, na kterém teď viselo deset ponožek. Z obývacího pokoje dál vedly dveře do dvou místností, které asi nikdy nevyužijeme, jídelna a kuchyně.

 

Esme nás pobídla, abychom za ní šli dál nahoru a postupně všechny uvedla do svých pokojů. Nakonec jsem zbyla jen já a Brian.

„Tak a tohle je váš pokoj.“ Usmála se Esme a otevřela dveře do posledního pokoje. Máme s Brianem společný pokoj? Tak to ještě zažijeme věci, ušklíbla jsem se v duchu, ale s úsměvem na tváři jsem vstoupila do našeho pokoje. Byl zařízený do hněda a oranžova, mých oblíbených barev. Velká postel ze světlého dřeva stála přímo naproti dveřím. Všimla jsem si velkého prostoru na umístění všech mých knih. Pokoj měl i svůj vlastní balkón a samozřejmě šatnu a koupelnu.

„Děkuji, Esme je to nádhera.“ Usmála jsem se na svou maminku a pevně ji objala.

„Jsem ráda, že se ti to líbí. Říkala jsem si, že byste chtěli nejspíš bydlet spolu.“

„Děkujeme.“ Připojil se ke mně Brian a usmál se na mou matku. Esme mu úsměv oplatila a vytratila se z místnosti. Brian se na mě laškovně usmál a přešel ke mně. Pohladil mě po tváři a políbil mě na rty. Jenže já si v tu chvíli až moc dobře uvědomila, že bych chtěla někoho jiného. Někoho, kdo bydlí za tou pevnou zdí, která od sebe odděluje naše pokoje. Odtrhla jsem se od Briana a spatřila na jeho tváři podivný výraz. Nedokázala jsem ho rozpoznat. Neviděla jsem tam žádný pocit zklamání, spíš podezírání.

„Promiň já-.“ Chtěla jsem mu vše vysvětlit, nelíbilo se mi, že ho musím takhle klamat, ale vyrušil nás Emmett, který vtrhnul do pokoje.

„Převlíkat! Bude sněhová bitka na zahradě za domem.“ Křičel a zase hned vypadl z pokoje. Brian i já jsme se zaraženě dívali střídavě na sebe a na dveře. Pak jsme propukli v hrozný smích.

 

Otevřela jsem dveře, které měli vést do šatny, ale když jsem rozsvítila, připadala jsem si jak v nějakém butiku. Skříně doslova přetékaly naplněným oblečením. Všimla jsem si, že moje věci zabírají tři čtvrtiny z šatny. Rychle jsem přešla ke skříni a snažila se najít nějaké džíny a tričko, v kterých bych mohla jít ven. Měla jsem na sobě stále ty krásné šaty a nechtěla jsem je nijak poničit. Brianovi, který přišel do šatny o pár chvil později jsem v tom masivu oblečení našla taky něco normálního a hodila mu to, aby se mohl převléct. Shodila jsem ze sebe šaty a navlékla na sebe džíny a tričko. Všimla jsem si Brianova pohledu, když jsem byla jen ve vyzývavém spodním prádle, ale nijak jsem to nekomentovala. Nechtěla jsem zase přivést řeč na tu trapnou chvíli, která se odehrála před pár vteřinami v pokoji. Když jsem se vrátila zpátky do pokoje, šla jsem se podívat k francouzským dveřím vedoucím na balkón. Zjistila jsem, že odtud mám výhled právě na zahradu, kde už se zběsile kouloval Emmett s Jasperem a Edwardem. Mávla jsem na Briana, aby ke mně přešel a potichu jsem otevřela dveře. Vylezla jsem na balkón a opatrně přelezla zábradlí. Snažila jsem se dělat, co nejmíň hluku, aby si mě ty dole nevšimli. Počkala jsem, až bude stát Emmett, co nejblíže a pak jsem mu skočila na záda. Povalila jsem ho do sněhu a začala ho na něj sypat a házet po něm sněhové koule.

„Ty potvoro.“ Zasmál se Emmett, převalil se a mě strhl pod sebe. Hrozně jsem se smála a Emmett mi cpal sníh do pusy a za triko.

„Nech toho!“ Vykašlala jsem ze sebe v záchvatu smíchu.

„Kdepak, kdepak. Pojďte mi pomoct.“ Zavolal Emmett na Jaspera a Edwarda, kteří okamžitě s radostí přiskočili a začali na mě sypat obrovské množství sněhu. Za pár chvil už jsem zmizela pod sněhem a spolu semnou i Emmett. Najednou se tam objevila i Rosalie, Alice, Brian a Kira a začala pořádná sněhová bitka. Házela jsem sněhové koule všude okolo sebe a snažila se vyhýbat těm, které na mě házeli ostatní. Nejvíc jsem se však nakonec vydováděla s Brianem, s kterým jsme se vyváleli ve sněhu a smáli se na celé kolo. Úplně jsme zapomněli na tu trapnou situaci před tím v pokoji. Později jsme utvořili družstva a udělali souboj. Carlisle a Esme nás pobaveně pozorovali z obývacího pokoje, ale pak se vytratili do svého pokoje. Vydrželi jsme se koulovat snad půl dne, než jsme se vrátili zpátky do domu, kde jsme se dohodli, že až se převlékneme přestěhujeme veškeré věci ze starého domu sem. Rychle jsem ze sebe tedy svlékla mokré džíny a triko, oblékla na sebe něco suchého a hnala se ven z domu zpět do svého auta, kde už na mě ostatní čekali.

 

Ve starém domě jsem si do krabic zabalila všechny své knížky, pár oblíbených kousků oblečení, i když jsem nevěděla, kam to v nové nacpané šatně dám, a nakonec všechny dárky, které jsem dnes dostala. Když jsem do krabice uklízela i šperkovnici od Edwarda, vytáhla jsem ten medailonek a pověsila si ho na krk. Pak jsem donesla s Brianovou pomocí všechny krabice do auta a dala mu klíčky. Brian odjel napřed a já měla v plánu odvézt si svého sporťáčka. Ještě předtím jsem se ale chtěla rozloučit s celým domem. Postupně jsem procházela celý dům. Nejdelší dobu jsem strávila ve svém pokoji. Když jsem se tak nějak se vším rozloučila sešla jsem do obýváku, kde mi pohled padl na klavír. Vybavilo se mi, jak jsem tady seděla s Edwardem a hrála tu nejkrásnější skladbu, kterou mi nechal zaznamenat do toho medailonku, který se teď schovaný pod trikem, houpal na mém krku. Usedla jsem za klavír a položila prsty na klávesy. Zavřela jsem oči a jen vzpomínala, jaké napětí jsem cítila, když jsem u něj seděla naposledy s Edwardem. Mé prsty začaly bezděčně hrát tu nádhernou melodii, ale bez něj to nebylo ono. Snažila jsem se hrát, ale chyběly mi ruce do páru. Bez něj to nebylo celé. Najednou vedle mě zaskřípala lavice a někdo začal hrát se mnou. Usmála jsem se, ale nechala jsem zavřené oči. Zhluboka jsem se nadechla a ta vůně mi prozradila, že je to opravdu on. Hráli jsme dál, aniž bychom promluvili jediné slůvko a užívali si tu poslední nerušenou chvíli v tomhle domě. Pobyt tady jsem zakončila s osobou, s kterou jsem se od začátku doslova nenáviděla. Tolik jsme si ze začátku ubližovali, ale naše náklonnost a pocity se za posledních pár týdnů změnili. Najednou jsme si byli bližší, bez věčných hádek a naschválů. Byly to nádherné dny a týdny, jenže já si teď musím vybrat, co vlastně chci. Briana, nebo Edwarda? Někde uvnitř jsem věděla, že správnou volbou je Edward, jenže pokud si já vyberu jeho, bude chtít on mě? Vždyť ten ples pro něj vlastně nic neznamenal, tak jak by mě mohl chtít a já nebyla zklamaná? Nezvládla bych být zase sama. To, že mám Briana, alespoň trochu zmírňuje tu bolest a samotu. Uvnitř mě se sváděl nevyrovnaný souboj mezi rozumem a srdcem.

 

Uprostřed písně jsem přestala hrát a aniž bych se na Edwarda podívala doběhla jsem do garáže, kde bylo zaparkované mé auto a odjela od tohohle domu, který mi naprosto změnil život, a kde jsem učinila poslední těžké rozhodnutí, pryč. Uvnitř mě vyhrál rozum. Budu raději sobecká a budu s někým koho nemiluji, než abych trpěla tím, že mě odmítne. Nehodlala jsem jet rovnou domů, potřebovala jsem na chvíli čas vyrovnat se s mým rozhodnutím, které jsem tak sobecky, aniž bych se někoho jiného ptala, učinila. Nevěděla jsem, kam jedu, jen jsem jela na opačnou stranu, než byl náš nový dům. Jela jsem po silnici a z hrudi už se mi dnes po několikáté hrnuly tiché vzlyky bez slz. Když jsem byla kousek za Forks, zaparkovala jsem auto na jedné lesní cestičce a opřela se do pohodlného sedadla. Jen jsem tak seděla a ztuhle pozorovala tančící stromy ve větru a poslouchala šum listí a vody v nedaleké řece. Snažila jsem se vyrovnat s tím, že jsem se rozhodla pro Briana i když vím, že ho nemiluji. Teď už jsem zjistila, co je milovat, protože já se zamilovala do Edwarda. To kdyby mi někdo řekl před pár měsíci, tak bych se mu vysmála do obličeje. Jak je možné, že jsem se zamilovala do upíra, kterého jsem z celého svého mrtvého srdce nenáviděla? Lásku od nenávisti jen malý krůček dělí. Nikdy bych nevěřila, že je to pravda. Teprve teď vím, že jsem byla do Edwarda zamilovaná od první chvíle. Jenže teď ta láska, kterou jsem nikdy neměla šanci mu ukázat, musí navždy z mého srdce zmizet. Nechám ji zamčenou tady a už ji nikdy nebudu volat zpátky. Má krátká pomíjivá láska k Edwardovi zemřela téhož dne, jako se objevila v mé mysli, i když v mém srdci už byla po měsíce.

 

Když jsem uznala, že už jsem se dostatečně přesvědčila o tom, že to bylo správné rozhodnutí, navždy své srdce uzamkla a zanechala jej zde, rozjela jsem se zpátky přes Forks domů. Věděla jsem, že to bude těžké. S Edwardem teď žijeme pod jednou střechou, ale já už se rozhodla a to měnit nehodlám.

„Ty to dokážeš, Bello.“ Povzbuzovala jsem se a s odvahou menší, než jadérko maliny jsem vkročila do domu. K mému štěstí v obýváku nikdo nebyl, a tak jsem nepozorovaně proklouzla do svého pokoje, kde už na mě čekal Brian.

„Kde jsi byla? Měl jsem o tebe strach.“

„Promiň.“ Omluvila jsem se a schoulila se v jeho náručí. Snažila jsem se zadržet vzlyky, jak jen to šlo.

„Stalo se něco?“

„Ne, nic.“ Usmála jsem se na něj a vstala. Sehnula jsem se pro jednu z krabic, které ležely na zemi a chtěla začít vybalovat knížky, ale z pod trika mi vypadl medailonek od Edwarda.

„Ty ho nosíš?“ Zeptal se s nenávistí v hlase Brian.

„Jen jsem si ho zkoušela a zapomněla ho sundat.“ Pokrčila jsem rameny a medailonek z krku sundala.

„Ukaž.“ Nastavil Brian svou ruku a já mu do ní medailonek opatrně spustila. Otočila jsem se pro krabici a začala vybalovat. Potřebovala jsem něco dělat a hlukem, který jsem se pokoušela dělat, jsem se snažila přehlušit tóny skladby, jež se linula z otevřeného medailonku v Brianových rukou. Pak jsem se přesunula do šatny, kam jsem si uložila nějaké své oblečení a boty, a když jsem se vrátila do pokoje, skladba už nezněla. Podívala jsem se na Briana, ale on už medailonek v rukou nesvíral. Usoudila jsem, že ho vrátil do šperkovnice, která teď stála na polici s knihami úplně vzadu, abych na ní neviděla, a kterou jsem neměla v plánu hodně dlouhou dobu otevřít.

 

***

 

Oslavy Nového roku jsme nijak významně neplánovali. Rozhodli jsme se totiž, že si vyrazíme na rodinný lov do hor, kde jsme vlastnili jednu horskou chatu. Byli to příjemně strávené dny. Snažila jsem se vyhýbat Edwardovi, co to šlo. Alice si všimla změny mého chování, ale nenutila mě, abych ji něco vyprávěla nebo vysvětlovala. Chovala se ke mně úplně normálně jako vždy a neřešila to. Nejspíš se rozhodla, že pokud se jí s tím nechci svěřovat, tak to ze mě nebude násilím páčit. I Brian si té změny všiml, ale pochybuji, že by mu to vadilo. I když jsem si s ním předtím jasně řekla, nějaké hranice, kam jsem v našem vztahu prozatím schopná zajít, on netlačil na pilu a nijak mu to nevadilo. Řekla jsem mu, že se s ním ještě nemůžu milovat, že mi to přijde brzy. Jenže pravdou bylo, že já jsem se s ním nechtěla nikdy milovat. Tedy prozatím. Snažila jsem se ho, co nejvíce zabavit, abych nás ušetřila trapných chvil po mém věčném odmítání. Snažila jsem se mu dokázat, že s ním chci být, i když jsem se to více snažila dokázat sama sobě. Trávila jsem s ním veškeré své volné chvíle. Teď jich bylo dost. Alice už mě na zařizování svatby nepotřebovala, protože už bylo vše vyřízené. Konečně jsem se dozvěděla, kde se bude celá svatba konat, a proč jsem to předtím nemohla vědět. Bude to u nás doma na zahradě, kde se nechá postavit obrovský zateplený altánek, v kterém se bude celá svatba odehrávat. Kdybychom nepozvali žádné lidi, bylo by to jednodušší, ale co už se jednou domluvilo a rozhodlo, se teď již nedalo vzít zpět.

 

Kupodivu jsme tedy celé Vánoční svátky přežili poměrně ve zdraví, sice někdo s poraněným či zlomeným srdcem, ale stále to byly krásné Vánoce. Vánoce, které se mi i přes ten sled událostí moc líbily, protože jsem je mohla strávit s lidmi, kteří přirostli k mému srdci, jako nikdy nikdo, s lidmi, které nadevše miluji, a pro které bych byla schopná zemřít. Doma jsem od té doby zažívala jen chvíle pohody. Esme byla naprosto spokojená, měla šest dětí, o které se mohla láskyplně starat. Alice zase panenky, které mohla neustále oblíkat. Samozřejmě toho náležitě využívala. Každý den jsem na posteli našla připravenou hromádku oblečení, které jsem si na sebe musela povinně vzít a Emmett měl neustále okolo sebe skupinu lidí, z kterých si mohl utahovat a společně s Jasperem tropili jeho povedené vtípky, i když Jasper byl poněkud zodpovědnější než Emmett, jeho dřívější způsob života v něm ponechal své důsledky.

 

Když jsme se vrátili z horské chaty, k mému neštěstí nás čekala zase škola. To znamenalo, chvíle bez Briana po boku Edwarda. Ač se to zdálo vlastně nemožné, Brian mi dodával sílu na to, abych vzdorovala pokušení jít za Edwardem a odhalit mu své city i přesto, že jsem přísahala, že je uzamknu a už nikdy nedovolím, aby spatřily světlo světa. Ty dny ve škole byly vždy hrozně těžké. Snažila jsem se být sama s Edwardem jen opravdu krátce, ale i za tu dobu to pro mě bylo hrozné mučení. Choval se ke mně vždy tak hrozně mile a v jeho očích byl smutek, když jsem mu kousavě, či vůbec neodpovídala. Jenže, kdybych si dovolila promluvit, řekla bych něco, co bych nechtěla. Edward už se i po čase přestal snažit, ale i tak jsem viděla, že se vždy nadechl, aby něco řekl, ale hned na to zavrtěl bezmocně hlavou a zase se díval dál z okna. Znovu to bylo, jako by každý z nás seděl v lavici sám. Hrozně mě bolelo, že se takhle k němu chovám, ale já neviděla jiné východisko.

 

 

Zbýval měsíc do svatby a přípravy vrcholily, i když bylo vlastně skoro vše zařízené, Alice pořád pobíhala a někam telefonovala a neustále něco připravovala. Mě už k tomu však nepotřebovala. Vlastně ani Esme. Dalo se říct, že o Esmeině svatbě jsem toho věděla víc, než ona jako nevěsta. Alice chtěla, skoro vše nechat v tajnosti, aby neměla Esme s ničím starosti, mohla si svatbu náležitě užít a byla překvapená. Zrovna jsem seděla v obýváku a dívala se na nějaký pořad v televizi. Nijak mě to nebavilo, ale snažila jsem se nějak zabít čas. Brian nebyl doma. Znovu nevydržel a běžel na lov. Vlastně už jsem vzdala veškeré naděje, že by mohl žít stejně jako my. Doma jsem byla jen já, Alice, Jasper, Rosalie a Edward. Carlisle a Esme odjeli na předsvatební cestu do Evropy, kam jsem je vlastně vánočním dárkem poslala já. A Emmett ten se toulal bůhví kde. Edward seděl u klavíru a já ho po očku sledovala. Alice zase seděla nad nějakými papíry a něco zběsile přeškrtávala, Rosalie se prohrabávala módními časopisy a Jasper přepínal televizi po různých programech, když se otevřeli dveře a v nich stál Emmett. Nevěnovala jsem mu pozornost a dívala se na nějaký zápas, který tam Jasper nechal.

„Mám pro vás novinku.“ Zašeptal dramaticky Emmett. Otočila jsem se v hrůze, co se zase stalo a spatřila sklíčeného Emmetta, jak stojí ve dveřích. Emmett stále mlčel a jen nás pozoroval.

„Kruci Emmette, tak co se stalo?“ Vyštěkla jsem vystrašeně a čekala na odpověď.

Diskusní téma: 24. Vánoce, Vánoce, přicházejí - 2. část

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek