24. kapitola

20.08.2016 13:11

Revoluce začíná, když jsou touhy mnohých prezentovány činy jednoho. Je to řetězová změna, která začíná, když je po někom s mocí vržen kámen, a končí pouze porážkou jedné strany, nebo když se ze dvou stran stane jedna.

 

Jeden by řekl, že se všichni, a nemluvím jenom o lidech, ze všech těch bojů o moc, konečně poučí. Vždy to totiž končí stejně. Zničením skoro všeho, pro co se bojovat začalo. Proto jsem se tedy velmi obávala toho, co by se mohlo stát, pokud by skutečně došlo k nějakým dalším bojům. Nedokázala jsem si to vlastně ani představit.

Během poslední války, která se na Zemi udála, nedošlo k velkým ztrátám na lidských životech. Tehdy byli v největším počtu decimováni upíři. Poloupíři se sami zvolili jako ochránci lidí a stali se takříkajíc ovčáckými psy strážícími stádo. Dokud se tu ale tito psi neoblevily, ovce neměly o vlcích ani ponětí a jejich život byl spokojený.

Se psi přišel jiný druh spokojenosti. Ačkoliv to lidé ani nepostřehli.

A tento klid byl opětovně ohrožen.

„Dobrý večer, Minnesoto.“ Takhle začínaly další večerní zprávy. S rodinou jsme během posledního týdne před vánoci prozkoumávali okolí, abychom zjistili něco víc o tom novorozeném, na kterého jsme tuhle s Colem natrefili. Nic nového jsme se však nedozvěděli a tak nezbývalo jiné řešení, než sledovat televizní přenosy, které by nás upozornili na něco neobvyklého.

Každý večer jsme tak začínali se zprávy z Minnesoty a následně pokračovali s ostatními státy. Carlisle s tátou se dali do studia na internetu. Procházeli jakékoliv podivné zprávy z celého světa. To, že se novorozený objevil zrovna zde, mohla být jenom náhoda.

„Nezmínil se Cole, kdy čeká příjezd Stevea?“ zeptala se máma v průběhu zpráv, které monitorovala spolu se mnou.

„Nejsou zrovna v Americe, takže si tím není jistý. Prý řeší nějakou situaci v Evropě,“ odpověděla jsem a dál pozorně sledovala jednotlivé reportáže. V ruce jsem držela hrnek s horkou kávou a postupně upíjela. S hlídkami se totiž nějak nedal skloubit nějaký pořádný lov, takže už to bylo nějakou chvíli, co jsem byla na těch lidských náhražkách. A nedokázala jsem si ani představit, jak těžké to musí být pro ostatní členy rodiny, kterým se dobrou kávou nezavděčím.

„Už jste spolu dlouho nemluvili,“ pronesla jenom tak do prostoru máma. Neušlo jí, že za ten týden, kdy je náš vztah tak trochu víc oficiální, se tu zrovna dvakrát dlouho nezdržel. Vlastně – Cole do domu ani nezavítal. Během týdne jsem ho viděla jenom třikrát a z toho jednou to bylo ve snu. Dvakrát mi pak poslal zprávu na mobil, abych se s ním sešla.

„Naposledy před dvěma dny,“ zamumlala jsem a zamračila sena moderátorku na obrazovce, která zrovna ohlašovala zmizení dvou mladíků z Millwaukee. Nebyla to sice Minnesota, ale pokud jde o pátrání po zmizelých, vždy se zapojí i okolní státy. Udělala jsem si tedy poznámku, aby se to prověřilo. Navíc to podle všeho nebylo první podobné zmizení za posledních pár měsíců. Vzpomněla jsem si na zmizení těch dvou dívek z vysoké kousek od Bemidji. Steve se Zoyou a ostatními se tehdy vydali vypátrat, jestli za tím nestojí nějaký upír, ale potom jsme to už nějak neřešili. Další poznámka – Zjistit, jak to s těmi holkami bylo.

„Měla bys ho k nám pozvat. Chtěla bych ho víc poznat, podle Liama totiž není tak špatný, jak se většině rodině zdá. Navíc s ním chodíš a já bych ráda věděla, s kým se má dcera vídá.“

Rodičovská starost, tohle mi fakt chybělo. Nevím, co by na tohle Cole řekl, ale byla jsem si jistá, že by se mu nezamlouval ani ten nápad, natož jeho realizace.

„Necháme to na někdy jindy. Chce to trochu klidu,“ namítla jsem neurčitě. Pokud se mi někdy podaří přemluvit Colea, aby dobrovolně přešel přes práh našeho domu, budu moct slavit. Jeho averze k mé rodině mi nedávala spát. A to byl taky důvod, že jsme se ve snu potkali jenom jednou za celý týden.  Druhým důvodem bylo to, že jsem pořád nevěděla, jak ty sny ovládat. Přicházeli ke mně vždy naprosto nečekaně, přestože mě už nijak nepřekvapovaly. Navíc jsem se posledně objevila v té malé chatičce u jezera, kde mě posledně Cole vzal. Liamův domek se mi skutečně líbil. Bylo to tam příjemné a zároveň soukromé – přestože ve snu nás ani tak nemohl nikdo vyrušovat. Byl naprosto v mé režii.

Po dvou probdělých nocích jsem si šla konečně lehnout. Doufala jsem, že se mi ve snech podaří spojit s Colem, jelikož jsem byla ještě natolik hrdá, abych k němu přišla osobně a doprošovala se jeho přítomnosti. Bohužel, sen nás společně nespojil. I tak jsem se ale propadla do opravdu hlubokého spánku už ve chvíli, kdy jsem ulehla na postel, a přitáhl si k sobě Vlka.

 

Vzbudila jsem se někdy nad ránem a musela jsem tu noční můru, která se mi prodrala do spánku, pořádně rozdýchat. Dokonce jsem sama sebe musela ujistit, že se mi to opravdu jenom zdálo. Ve snu jsem totiž přišla skoro o polovinu mé rodiny. A ta druhá byla natolik zničena tou ztrátou, že sama nechtěla žít… Bylo to příšerné. A všechno to měli na svědomí novorození, kteří se spojili s Arovými experimenty…

V domě bylo ticho a za okna ještě stále tma, takže jsem si zase položila hlavu na polštář a dívala se do stropu, dokud se scenérie neproměnila.

 

„Kde jsi, proboha, byl?“ zeptala jsem se Colea jen co se mi zhmotnil před očima. Začínala jsem totiž tušit, jak se tyhle sny uskutečňují. Většinou se odehrávaly, když jsem s Colem potřebovala mluvit nebo na něj nějakým způsobem usilovně myslela. V tu chvíli, kdykoliv jsem šla spát a Cole spal taky, mohli jsme spolu mluvit.

„Co tím myslíš - kde jsem byl?“ divil se. Postával přede mnou jenom v tmavě modrém tričku a džínách. Vlasy měl čerstvě umyté a ještě vlhké. Zjevil se mi tak, jak teď vypadá? – podivila jsem se.

„Od večera se s tebou snažím spojit,“ odpověděla jsem mu.

„Neměl jsem žádné zmeškané hovory,“ odvětil a výmluvně vytáhl telefon z kapsy od kalhot. „Vidíš?“ ukázal mi display, na kterém nebyla jediná zmínka o tom, že bych se mu pokoušela dovolat. Jak by tam taky mohla být? Tenhle způsob komunikace jsem nezkoušela.

„Myslela jsem, že se s tebou pokouším spojit ve snu. A to tak nějak dobře nejde, pokud ty sám nespíš,“ upozornila jsem ho naštvaně. Jak je možné, že tenhle kluk u mě vyvolává tak smíšené pocity? V jednu chvíli bych ho pro jeho nezodpovědnost nejraději uškrtila a v tu druhou se mu věším kolem krku a div nevzdychám jeho jméno!

„Byl jsem na obchůzce a před chvílí se vrátil,“ odpověděl.

„Sám?“ zajímala jsem se.

„Ne, Liam mě doprovodil,“ odvětil. Tón jeho hlasu mě ale překvapil. Zněl naštvaně. „Konec výslechu?“

„Tohle nebyl výslech. Jak už jsem ti před pár dny řekla, byla bych raději, kdybys na sebe dával pozor o trochu víc, než jsi to dělal do teď. Navíc… Ale to nic,“ mávla jsem rukou nad tím, co jsem chtěla říct, dál, ale Colea to zaujalo a rozhodl se dozvědět víc.

„Stalo se něco?“

„Já… Jenom… Před chvílí jsem se vzbudila z dost otřesné noční můry, kdy jsem přišla o většinu své rodiny. Už dlouho se mi něco podobného nezdálo. A proto jsem na tebe nejspíš vyjela, když jsi zmínil, že jsi byl na obchůzce. Promiň.“ Zašeptala jsem omluvu a došla až k jeho těsné blízkosti, abych ho mohla obejmout a stulit se v jeho náruči. Bylo fajn mít někoho u sebe, když se probudíte z podobného snu… Bohužel pro tohle objetí jsem si musela zajít do dalšího snu.

„To je mi líto. Ale nemusíš se bát. Slíbil jsem ti, že nebudu vrhat do nebezpečných situací po hlavě,“ ujišťoval mě a políbil mě do vlasů. Jakkoliv jsme spolu chodili už nějakou chvíli, stejně jsem byla z toho jeho romantického chování trochu nervózní a rozhodně pořádně naměkko. Neustále jsem ho totiž podezřívala z toho, že musí potajmu sledovat nějaká slaďáky, aby následně mohl všechny činy, těch naprosto dokonalých mužů, aplikovat v praxi.

„Díky.“ Co víc říct na to, že se pokusí zůstat v bezpečí, když jsem ho o to požádala.

„A co vy? Pokročili jste s nějakou dokumentací, kde by se mohl skrývat tvůrce našeho novorozeného?“ zeptal se a rovnou tak přešel zpět k nejaktuálnějšímu tématu. Dokonce daleko aktuálnějšímu, než jsme my dva a to, že mě zrovna drží v náručí. Dneska jsem od něj vlastně nedostala ani jeden z těch dokonalých polibků, které mi vždy podlomí kolena.

„Nic konkrétního. Dalších několik zmizelých v Millwaukee, což je nejblíže ze všech měst, kde někdo zmizel. Takže – buď se ten upír spolu s novorozenými přesouvá po Státech, což považujeme za méně pravděpodobné, - nebo je těch upírů, kteří se rozhodli pro tuhle revoluci, daleko víc, než si myslíme.“

„Jeden upír cestující po Státech spolu s novorozenými – hmm, velmi nepravděpodobné. To bychom tu totiž měli jistě daleko víc zmizelých, nebo naopak velmi mnoho mrtvých,“ zamýšlel se nahlas Cole a de facto tak opakoval myšlenky Jaspera. Tyhle spekulace se sice honily hlavou asi všem členům rodiny, ale jenom Jasper je takhle konkrétně formuloval.

„Proto jsme přišli s možností, že je těch upírů víc. Ale je to jenom odhad. Poté, co se vám tak úspěšně podařilo rozprášit největší upíří společnost na světě, se moc upírů společně nezdržuje, natož aby potom plánovali něco tak převratného. Má rodina je asi ta největší skupina, která žije pohromadě.“

Nesedělo to. Ani jedna z těch teorií nedávala smysl. Ale jedna z nich skutečná být musela. Jinak by to nedávalo smysl. Stejně jako bylo nepravděpodobné, že by zkušený upír nechával své novorozené bez dohledu a cestoval sám, aby vytvářel nové a nové upíry v různých městech. Neměl by přece přehled o tom, jestli mu někdo jeho dílo nezničil a zároveň by tak mohl přijít o moment překvapení, kdyby se ve městech zvedla vlna násilně zavražděných lidí bez krve.

„Měli bychom pátrat usilovněji. Někde se určitě něco děje, cítím to,“ trval na svém Cole a vrtěl přitom hlavou. Samozřejmě, že se něco dělo! Ale pokud se nějakému upírovi, nebo upírům, daří vytvářet novorozené, aniž by to svět nějak víc zaznamenal, budeme muset počkat na jejich další krok, než budeme moct naplánovat nějakou akci.

„Taky proto jsem se domluvila s Jasper, že by se mnou dneska trénoval. Pokud se schyluje k boji, měla bych být připravená,“ poznamenala jsem.

„Můžu se k vám přidat? Ten upír zřejmě ví, jaké to je, být v boji.“

„Pokud mu budeš říkat Jaspere nebo jinak, jakkoliv strýc uzná za vhodné, budeš se moc přidat.“ Ta podmínka byla nesmírně důležitá. Cole se bude muset naučit odlišovat mou rodinu od upírů, kteří se zřejmě rozhodli zničit tenhle svět. Jinak jsem si nového novorozeného nemohla vysvětlit.

„Budu se snažit,“ slíbil trochu neochotně. Ale potom mi zvedl hlavu, abych se na něj podívala. „A teď mi dej pusu, Příšerko. Jinak tenhle den nebude stát vůbec za nic.“

Svou prosbu nemusel opakovat dvakrát. Po té puse jsem přímo prahla. Takže jsem se lehce vyhoupla na špičky, deseticentimetrový rozdíl je prostě deseticentimetrový rozdíl, a konečně se dotkla jeho rtů, které na těch mých příjemně hřály. V břiše jsem pak cítila přímo hejno motýlů.

 

Znovu jsem se probudila až někdy v průběhu dopoledne. Do okna se mi prodíralo slabé slunečné světlo a ohlašovalo nový den. Pohledem do kalendáře jsem zaznamenala, že do vánoc zbývá pouze šest dnů. Stále jsem ještě neobstarala žádné dárky, nějak na to nebyl čas… A dneska nebude taky. Čekal mě pořádný trénink. A pochybovala jsem, že budu večer ve stavu, abych mohla ještě procházet internetové antikvariáty a objednávat dárky, které stejně nedojdou včas.

Vymotala jsem se z deky a zamířila rovnou do koupelny. Rychlá sprcha měla přesně ten účinek, který jsem potřebovala – probudila mě. Pohledem do zrcadla jsem si potvrdila, že své tělo už nebudu moct dlouho šidit lidskými oblbováky jako je káva, jídlo nebo spánek. Potřebovala jsem krev. A to neodkladně… nebo alespoň s odkladem na zítra.

„Dnešek bude opravdu náročný,“ pronesla jsem ke svému odrazu, promnula si obličej a nakonec si zapletla vlasy do copu, který jsem nakonec ještě stočila do drdolu na temeni hlavy, aby mi nikde nezavazel. V pokoji jsem pak na sebe hodila černé upnuté, ale pohodlné, kalhoty a zároveň černé tričko s dlouhým rukávem. Nebyla jsem blázen, chtěla jsem sice Coleovu pozornost odvést trochu stranou, ale nemínila jsem při tom umírat na omrzliny.

Na ruce jsem si natáhla ještě kožené rukavičky bez prstů, obula jsem si těžké černé kožené boty a byla jsem připravena vyrazit trénovat.

„Kdybys neměla jít s Jasperem trénovat, hádal bych snad nějakou vražednou misi. Vypadáš skoro jako Nikita,“ zasmál se Emmett, když jsem kolem něho procházela.

„Nikita byla skvělá bojovnice, alespoň z lidského hlediska,“ namítla jsem.

„A zatraceně sexy,“ zazubil se. „Nemáš v plánu odvádět Jasperovu pozornost, že? Věř totiž, že by se ti to nepovedlo. Jsi opravdu pěkná, ale Jasper má oči jenom pro Alici a nějaké rozptýlení… myslím, že máš navíc.“

„Nemíním nikoho rozptylovat, a už vůbec ne Jaspera,“ zalhala jsem. Tedy jenom tak napůl. Strýčka jsem totiž rozptylovat nechtěla, ale někoho dalšího určitě ano.

„Jak myslíš. Jasper na tebe už čeká na obvyklém místě,“ dodal, když jsem vycházela z domu.

Zamířila jsem si to rovnou na prostranství kus od domu, kde jsme s Jasperem obvykle trénovali. Po Coleovi tu zatím nebyla ani památka. Určitě sem ale trefí – přece jenom už mě tu jednou „zachraňoval“ před „zlým“ upírem, když jsme tu s Jasperem takhle trénovali.

„Dobré ráno,“ pozdravila jsem strýce, když jsem ho zahlédla mezi stromy. Přecházel na druhé straně toho malého palouku, přibližně mezi druhou řadou stromů. „Stalo se něco?“ zeptala jsem se ostražitě, když jsem na tu dálku zaznamenala jeho výraz. Nevěstil nic dobrého. Byl zachmuřený a na čele se mu vytvořila hluboká brázda.

 Když odpovídal, obrátil se ke mně a výraz jeho tváře se uvolnil. „Nic se neděje, jenom jsem si to tady chtěl trochu projít,“ namítl, ale já mu nevěřila.

„Vím, že byl Cole skoro celou noc na nějaké pátračce, takže mi ani ty nenakecáš, že se tady potloukáš jenom tak, místo abys na mě počkal v domě,“ zavrtěla jsem hlavou a složila si ruce křížem na hruď. Balamutit se nenechám. Nejsem už malá, aby mi věšeli bulíky na nos.

„Máš podezření, že jsou ti novorození někdy tady v okolí?“ Uvolnila jsem trochu svůj postoj a doufala v zápornou odpověď, přestože jsem tušila, že nepřijde.

„V dnešní době není možné něco odhadnout. V době, kdy jsi ještě nebyla na světě, bylo všechno jednodušší. A když se tehdy někde objevil jeden divoký novorozený, mohlas očekávat další a rovnou i válku klanů o území. Dnes může být jeden novorozený nedbalá náhoda, nebo varovný signál něčeho většího, co se daří dobře ututlat i v našem světě.“

„Toho něčeho většího se bojím. Jeden převrat jsem zažila a doufala jsem, že pokud se druhý někdy uskuteční, nebude to zase tak brzy,“ povzdechla jsem si a rozhodla se strávit chvíli času, než se tu objeví Cole, rozcvičkou.

„Kdo ví, co má ten upír za lubem. Třeba se chce stát novým Arem – vládnout a být uznáván.“

„I to je možné. Jenže do Ara bude mít daleko. Teď sice vypadá jako skvělý stratég, pokud něco plánuje, ale potom z něho nebude nic jiného, než rebel volající po krvi a bude se spíš podobat někomu z Rumunska než zrovna Itálie. Jo a… dneska se k nám přidá Cole na trénink,“ poznamenala jsem, když jsem při jednom z předklonů, zahlédla mezi svýma nohama, přicházet mého přítele. Znělo to tak divně, titulovat Colea mým přítelem, ale měla bych si zvykat.

„Nečekal jsem, že se mi hned při příchodu naskytne takováhle podívaná, Příšerko,“ prohodil vesele, když jsem se narovnala a uhladila si pár vlasů, které se mi uvolnilo z jinak pevného účesu.

„Tyhle řečičky si nech od cesty, přišel jsi snad bojovat a ne mě okukovat,“ pokárala jsem ho naoko naštvaně.

„Jedno se druhým nevylučuje,“ pokrčil rameny a pak až vzal na vědomí i Jaspera a kývl k němu hlavou na pozdrav. Hmm… Víc asi na začátek očekávat nemůžu.

„Jak chceš začít?“ obrátil se na mě Jasper. Obvykle jsme se předem domluvili na tom, jak bude naše výuka probíhat. Většinou nějaké to zklidnění smyslů a protažení s tai chi a potom hned pořádná zabíračka formou boje. Nevěděla jsem, jestli je to ale vhodný postup pro dnešek. Protažená jsem byla, ale nervy jsem zklidnit nedokázala. Cítila jsem každou buňku v těle, které přímo křičely, že je mi Cole na blízku a že budeme bojovat.

„Když už je tu Cole, měli bychom ho pořádně využít,“ prohodila jsem. „Viděl jsi ho bojovat pouze jednou a to ještě proti Jane, která na něj používala svůj dar, takže ve skutečnosti ani nevíme, jak na tom je. Možná by sis ho měl otestovat,“ navrhla jsem naprosto nevinně strýci.

„Nezapomínej, že jednou jsme spolu už bojovali,“ namítl Cole. Ano, ta moje nechvalná záchrana.

„Dobrá, tak tedy dneska to bude bez mého zásahu. Ukážeš nám, jak jsi schopný sám zvládnout upíra,“ pobídla jsem ho a stoupla jsem si trochu stranou, abych mu uvolnila prostor k boji.

 

Chvíli se nic nedělo. Zády jsem se opírala o nejbližší strom a pozorovala oba zúčastněné. Jednu nohu jsem si pokrčila v koleni a opřela o kmen. Na zemi se válelo asi deset centimetrů sněhu, který si prodral cestu mezi větvemi stromů. Na palouku toho sněhu bylo trochu více. Jasper s Colem postávali proti sobě, jako by se snažili z těch nehybných póz odhadnout soupeřův první krok.

První kdo to vzdal, byl Jasper. Spoléhala jsem na jeho taktizování, takže mě sice trochu překvapilo, když zmizel mezi stromy, ale nakonec jsem to pochopila. Aplikoval na Cole postup náhlého útoku. Cole tedy nemohl tušit, kdy a odkud na něj zaútočí. Což byl přesně opak toho, co se děje, když se Cole vydá lovit upíry. Spolu s tou jeho partičkou, měli vždy naplánovaný postup boje. A to upír byl ten překvapený.

Takhle jsem tedy mohla sledovat, jak se Cole ostražitě rozhlíží po okolí a nakonec se rovněž rozběhl mezi stromy. Následoval Jaspera po jeho stopách ve sněhu. Jediná nevýhoda boje ve sněhu. Ačkoliv ti šikovnější z upírů se již naučili, jak to maskovat.

Zaslechla jsem tupou ránu a zostražitěla. Hleděla jsem směrem k místu, kde oba zmizeli. Doufala jsem, že je budu moct při boji sledovat a tak třeba i něco obkouknout od Colea, ale takhle jsem neměla šanci.

Další rána a hned na to i zanaříkání stromu. Tohle je opravdu pořádný boj!

Nedalo mi to, odlepila jsem se od stromu a vydala se zjistit, jak postupují kdo má nad kým navrch. Nebyla jsem si ale jistá, která situace mě potěší víc. Kdyby Jasper, jakožto vegetarián, a ještě k tomu dlouho nekrmený vegetarián, porazí Colea v boji, mohlo by mu to trochu srazit ten jeho namyšlený výraz. Co by se ale stalo, pokud by ten poražený byl Jasper? Byl by Cole schopen strýce zabít, když už by byl v tom bojovém vytržení? Rozlišil by fakt, že se nejedná o skutečný boj na život a na smrt?

Přidala jsem do kroku. Rány se ozývaly stále častěji a já i přes opravdu tlustou podrážku bod cítila, jak se mi pod nohami chvěje země.

Na místo boje se mi podařilo dorazit ve chvíli, kdy Jasper dokonale učebnicovým chvatem znehybnil Colea. Držel mu ruku zkroucenou za zády, což pekelně bolelo – věděla jsem to z vlastní zkušenosti, a kolenem ho tlačil do zad tak, že měl přitisknutý obličej do sněhu.

„… nikdy nepodceňuj sílu férového boje.“ Zaslechla jsem už jenom poslední slova, které pronesl.

Následně Colea pustil a ten okamžitě, jako kočka, vyskočil na nohy a zamračeně na strýce pohlížel. Oblečení na obou bylo promočené, špinavé a roztrhané. Ani jeden to však neřešil. Cole byl ten poražený.

„Chtěl jsi boj vyhrát nepoctivě?“ zajímala jsem se, ale nikoliv škodolibě.

„Tolik bojů s upíry, kolik mám za sebou, tě naučí, že nepoctivý boj je mnohdy jedinou možnou cestou, jak vyhrát,“ zabručel a pomalu se na mě ani nepodíval. Tolik k jeho pošramocenému egu.

„Ness, jsi na řadě,“ pobídl mě Jasper a uhladil si vlasy tak, aby mu nezacláněly v obličeji.

Než měl šanci mi někam utéct a bojovat ze zálohy, rozběhla jsem se proti němu, abych rovnou zaútočila. Jasperovy tmavé oči dávaly najevo bojové rozpoložení stejně tak jako hlad po krvi, který se den ode dne zvyšoval. Pokud se dostaneme do boje proti novorozeným, budeme potřebovat všechnu naši sílu.

Odrazila jsem se od země a podařilo se mi zachytit nejnižší z větev tak, abych mohla Jaspera kopnout do hlavy. Ze začátku se mi podobné aktivity nezamlouvaly. Ale postupem času jsem pochopila, že je nezbytné se je naučit. A Jasper byl velmi ochotný učitel.

Kopnout se mi ho však nepodařilo. Cítila jsem, jak se pevnost větve změnila a kousek od mých rukou praskla. Důvod toho byl jednoduchý. Jasper můj počin zaregistroval a oplatil ho, jak nejlépe mohl. Zachytil mou nohu v letu tak, že se mou trhl a já jenom sekundu na to dopadla na zem tak nepohodlně, že jsem si málem vyrazila dech.

Vymrštila jsem se na nohy, aby se mohla postavit protivníkovi čelem, ale ten už přede mnou nebyl.

Zahlédla jsem pouze Colea, který zaujímal podobnou pozici jako já před okamžikem, a sledoval situaci před sebou. Bez náznaku úsměvu. Zamyšleně.

Rychle jsem se otočila. Neslyšela jsem Jaspera, ale měla jsem pocit, jako by se někdo blížil. A jak mi Jasper jednou řekl, na pocity bych měla při sebeobraně dát hlavně.

Před jeho útokem se mi podařilo uhnout jenom tak tak. V zápalu boje se mi podařilo mu podtrhnout nohu a ozvala se rána, jak dopadl na zem. Tohle se mi opravdu povedlo – musela jsem se v duchu pochválit. Následně jsem se snažila provést podobný chvat, jako udělal Jasper Coleovi v okamžiku, kdy jsem dorazila k jejich bojující dvojici, ale strýc mi to nedovolil.

Ve chvíli, kdy jsem ho chtěla znehybnit, ucítila jsem prudkou a tupou bolest, jak se mu podařilo mě uhodit do žaludku. Netuším, jak se mu to povedlo, ale neměla jsem ani šanci to zjišťovat. Před obličejem se mi totiž opět objevil Jasperův obličej s divoce černýma očima, které na mě shlížely z výšky. Kdy se znovu postavil? A jak jsem se na ty kolena dostala já?

 „Ty si nedáš říct! Tenhle trik nesmíš používat, dokud nejsi dostatečně blízko, abys ho provedla už ve chvíli, kdy upír letí k zemi,“ káral mě Jasper. Jasně, měl dost dechu na to, aby mě ještě mohl upozorňovat na mé vlastní chyby. Už nesčetněkrát mě od podobného postupu odrazoval, ale já jsem to nakonec vždy udělala po svém a potom toho zatraceně litovala.

Snažila jsem se vyšvihnout na nohy, ale ta tupá bolest, kterou jsem vnímala, nebyla jenom od zranění. Strýčkova noha ležela na mé noze a tím ji znehybňovala. Nemohla jsem se zvednout.

„Teď bych si tebou mohl udělat, cokoliv bych chtěl a nikdo by mě nezastavil,“ podotkl a potom uvolnil svou nohu a podal mi ruku, aby mi pomohl vstát.

„Omlouvám se, že jsem opět porušila svůj slib ohledně toho triku. V zápalu boje na to pokaždé zapomenu a… skončím poražená,“ pronesla jsem omluvně. Na tom, že mě Jasper opět porazil, nebylo nic k smíchu. Zatím to byl trénink… Zatím skutečně nešlo o život. Ve skutečném boji bych prohrála všechno na čem, kdy záleží. Přišla bych o vlastní život.

„Zajímavé,“ pronesl najednou Cole a tak mi připomněl jeho přítomnost. Třikrát se mu podařilo spojit dlaně v krátkém tlesknutí.

„Doufám, že jste se oba něco naučili.“ Změřil si nás pohledem, který se dívá trenér na své žáky. Nebyl úplně zklamaný, ale nadšenému se nepodobal už vůbec. Oba jsme ho trochu zklamali. Možná dokonce víc, než jenom trochu. Přece jenom – Cole žije pro zabíjení upírů, ale i tak je žalostně porazitelný, pokud bojuje sám. Tohle se dneska potvrdilo. A myslím, že se to nelíbilo ani samotnému Coleovi. Aniž by si to uvědomoval, vždy spoléhal na spolubojovníky. Sám proti protivníkovi neměl žádnou šanci.

„Trochu si odpočineme a večer se dáme opět do tréninku, co ty na to?“ navrhla jsem.

„Jak sama dobře víš, mě je to úplně jedno. Všechno záleží pouze na tobě a tvém příteli,“ odvětil Jasper a s kývnutím hlavy se vydal k domu, který teď byl pěkný kus za námi.

 

Mezi mnou a Colem panovalo ticho. Jeho uražené ego se nemohlo vzpamatovat z porážky. Cítila jsem to.

„Přidáš se i večer?“ zeptala jsem se, abych porušila to ticho, které protínaly jenom závany větru, které rozpohybovaly větve stromů a na nás se tak snesl jemný poprašek sněhu.  

„Nejspíš ne, musím vyrazit na prohlídku okolí. Navíc by měl dorazit Steve s ostatními,“ informoval mě.

„Proč jsi mi to neřekl už ráno?“ zeptala jsem se překvapeně.

Tušila jsem, že se tu co nevidět objeví, ale i tak jsem nevěděla, kdy přesně to bude. Poslední informaci o jejich místní lokaci jsem získala od Cole před pár dny, kdy mi sdělil, že se pohybují někde po Evropě. Prověřovali tam nějaké další případy zmizení, nebo co to vlastně dělali.

„Sám jsem se to dozvěděl až cestou sem. A to nebyla vhodná příležitost nadhazovat podobné téma. Steve se mi ozval až když vysedli z letadla v Minneapolis. Do telefonu pak říkal, že chtějí prověřit nějaká zmizení v St. Paulu a na večer potom dorazí sem.“

„Nevěděla jsem, že v St. Paulu došlo k nějakým zmizením,“ podivila jsem se.

„Je to vcelku nová informace, která zatím neměla šanci prosáknout do zpráv. Ví o tom jenom pár lidí. A ti už si začali spojovat jisté informace a proto taky kontaktovali Stevea.“

Nevím, co mě překvapilo víc. Jestli to, že už i lidé začínají teoretizovat o nějaké revoluci mezi upíry, a nebo fakt, že mají číslo na Stevea, jako by to byl nějaký jejich žoldák, kterého si najímají na špinavou práci. Tak nějak jsem očekávala, že se po světě pohybují pouze na základě toho, co se objeví v televizi a nikoliv, že si je někdo konkrétní zavolá.

Můj překvapený obličej Coleovi samozřejmě neušel. „Netušila jsi, jak tahle síť upírovrahů funguje, že?“

Usmíval se na mě, ale nebyl to škodolibý úsměv. Spíš takový jemný. I jeho pohled už pozbýval zamračenosti a přísnosti, která se v něm odrážela poté, co ho Jasper dostal k zemi.

„Nečekala jsem, že se do toho lidé angažují, to je celé, proto mě to překvapilo,“ odpověděla jsem.

„Ne všechna zmizení se dostanou do zpráv. A když už se tam objeví, je to jeden ze způsobů, jak k sobě povolat naši skupinu. Po světě nás existuje spousta. Máme mezi sebou svět tak nějak rozparcelovaný. Víme, komu jsou dané zprávy určeny. A pokud už se zprávy dostanou až do zpráv, bývá to obvykle špatné,“ pokračoval ve vysvětlování, jak celá ta jejich organizace funguje.

„Takže když jste jeli zasahovat do Grand Forks, nejednalo se pouze o ty dvě zmizelé dívky?“ Spojila jsem si dvě a dvě dohromady. Doma jsem se naučila, jak pokládat ty správné otázky.

Cole přikývl.

„O kolik obětí se tedy jednalo?“ dožadovala jsem se nějakého konkrétního čísla. Nedokázala jsem si představit, co už lidé považují za špatné, aby si na to zavolali odborníky. Jak jinak nazvat Stevea a ostatní, kteří jsou asi jediní s nějakou šancí na úspěch.

„Deset v krátké době a dohromady asi dvacet za poslední půl rok,“ odvětil.

Nepodařilo se mi skrýt šok. Tohle totiž mohla znamenat, že skupina novorozených může být daleko větší, než jsme očekávali. Podobnou informaci jsem musela okamžitě předat rodině. Jak je vlastně možné, že nás o tom Cole neinformoval už mnohem dřív? My jsme se potýkaly s daty a čísly, které jsme se dozvěděli na internetu, televizi anebo jinými dostupnými zdroji. Tohle ale byl jenom vrcholek ledovce!

„Tenhle fakt, jsi nám měl říct už dávno!“ zvýšila jsem na něj hlas. „Musíme vyrazit domů a říct to i ostatním,“ prohlásila jsem a chystala se odejít, když mě napadla ještě jedna důležitá otázka. „Když jste se v Grand Forks objevili a podle všeho i zneškodnili toho upíra, co se stalo s těmi lidmi? Byli všichni… mrtví?“

„Ne. Z dvaceti zmizelých jsme našli jenom devět těl, takže můžeme předběžně kalkulovat s jedenácti novorozenými. Se Stevem jsme předpokládali, že se té dvojici upírů, které jsme zabili, podařilo použitá těla lépe skrýt, a proto jsme pátrání uzavřeli. Nečekali jsme podobný zvrat situace.“

„To asi nikdo,“ odtušila jsem odpověď a vydala se domů. Bylo už pozdní odpoledne a začínalo se stmívat. Doma do sebe hodím jenom nějaké rychlé jídlo a znovu se vypravím s Jasperem trénovat. Informace o tom, že se v okolí může pohybovat daleko víc novorozených, než kolik jsme očekávali, byla v mnohém velmi motivující k ještě tvrdšímu výcviku.

 

Domů jsem došla už sama. Cole se ode mě odpojil někde v polovině cesty, aby se i on vydal k sobě domů, kde se chtěl dát do pořádku před příjezdem svých přátel. Chystala jsem se, že svolám rodinnou radu a všem najednou sdělím nové informace o aktuální situaci, ale v domě se pohybovala stěží polovina jeho osazenstva. Esmé byla s Bellou někde ve městě, kam je zavolali z radnice kvůli neodkladným záležitostem. Carlisle byl opět v nemocnici a Jaspera jsem rovněž nikde neviděla.

Novinky jsem tedy mohla oznámit pouze v tátovi, Alici, Emmettovi a Rose. Nikdo z nich ale nebyl nadšený ze zvratu, který se v situaci odehrál. Pokud se dalo spoléhat na to, že v různých městech po celém světě vznikají dva novorození, bylo to akceptovatelné a zvládnutelné, dokud se všichni nespojí. Jestliže se ale naopak jednalo o skupinku větší než deset – nevypadalo to vůbec dobře.

A to jsme ještě netušili, kdo ji vůbec vede…

 

Aby uspěla, vyžaduje revoluce naprostou oddanost navzdory nepřejícímu štěstí. V momentě se štěstí může otočit. A každá oběť přiloží do ohně, abychom za každou cenu vyhráli. Protože revoluce zaručuje pouze to, že jako první padnou nevinní.

Diskusní téma: 24. kapitola

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek