24. kapitola - Nashledanou nebo raději sbohem?

24.10.2010 14:34

Bellin pohled:

„Bello, můžu dál?“ zeptala se s nevinným úsměvem Tanya hned, když nakoukla do škvíry mezi dveřmi do mého pokoje. S těžce skrývaným povzdechem jsem ji pozvala do pokoje a doufala, že se nebude chtít zase bavit o Edwardovi. Tohle bych fakt už nezvládla, přestože mě Alice uklidňovala, že všechno dopadne dobře a Edwardovi ani Damonovi se nic nestane.

„Potřebuješ něco?“ zeptala jsem se.

„No, já… nechci, aby to znělo vlezle, jako, že ti strkám nos do soukromí, ale nemohla jsem přeslechnout, že se bavíš s Alicí Cullenovou,“ začala a mně bylo jasné, že to její (ne)vlezlé chování pramení právě z toho, že slyšela snad celý můj rozhovor s Alicí. Tedy jenom jednosměrný, ale to jí asi stačilo, aby si domyslela spoustu věcí.

„Ano, mluvila jsem s ní,“ přiznala jsem.

„Víš, nedalo se přeslechnout to, žes´ mluvila o Edwardovi, což, přiznám se, upoutalo trochu mou pozornost. Ne, nemysli si o mně, že jsem nějak vlezlá, tohle opravdu nebylo úmyslně, začala se obhajovat, když jsem si ji změřila od hlavy až k patě.

„Tak, proč jsi tu?“ zeptala jsem se konkrétně.

„Přemýšlela jsem o tom, cos´ mi minule řekla. Jako, že mezi tebou a Edwardem to ještě tak nějak neskončilo, a tak jsem ti chtěla říct, že ti do zelí nepolezu, kdyby ses k němu chtěla vrátit,“ vychrlila rychle, ale přesto mi přišlo, jako by neříkala všechno, jenom část toho, co mi říct chtěla.

„Aha, a to je všechno?“ pokračovala jsem v dalších úsečných větách.

„Ne tak docela. Mám jenom takovou drobnou otázku. Když mi na ni odpovíš tak, jak doufám, nechám tě na pokoji a už tě nebudu otravovat, ano?“ zeptala se a mně svitla malá naděje, že by mě opravdu nechala na pokoji a dál se se mnou nechtěla vybavovat, protože témat na naše společné rozhovory rozhodně nebylo tolik, abychom se mohly bavit pořád tak, jak by chtěla.

„Dobře, zeptej se a uvidíme,“ vybídla jsem ji.

„Viděli jste se s Edwardem od té doby, co ses stala upírem?“ zeptala se a naprosto mě svou otázkou zaskočila. Nechápala jsem, kam tím směřuje. Co může z mé odpovědi zjistit o mém vztahu k Edwardovi důležitého, že jí stačí jenom tahle jedna prostá odpověď?

„Ano, viděli jsme se. Nějakou dobu žil se mnou ve Volteře, než se vrátil do Swords,“ odpověděla jsem jí popravdě a na její tváři se objevil spokojený úsměv, což se mi moc nelíbilo. „Proč ses ptala?“ zeptala jsem se pro změnu já.

„To je jedno. Vlastně jsem tak nějak očekávala tuhle odpověď. Nemusíš na to už myslet. Byla to otázka jako každá jiná,“ řekla rychle, a než jsem stačila zopakovat svou otázku nějak konkrétněji, tak zmizela z mého pokoje jako pára nad hrncem.

Co tohle proboha mělo znamenat? Ptala jsem se sama sebe. Tanyina otázka přece nemohla být položena jenom tak a pokud ji to ještě uspokojilo a vyvolalo na tváři úsměv, začínala jsem mít podezření, že mi neřekla všechno, co věděla.

 

 

Snažila jsem se přijít na to, co tím chtěla říct, ale vůbec se mi to nedařilo. Myslela jsem taky na Edwarda a Damona. Na to, jak moc se nemusí, přestože jsou to bratři. Vlastně, neměli se zrovna v lásce jenom kvůli mně. Kdybych se neobjevila v Edwardově životě, nepoznala bych Damona a oni by si to spolu všechno vysvětlili, Damon by třeba zůstal s Edwardovou rodinou a všechno by bylo v pořádku. Ale potom tu bylo to velké ale… vždycky jsem na tohle slovíčko měla alergii. Vždy, když něco bylo pěkného, objevilo se tam a muselo všechno zkazit.

 

 

Damonův pohled:

Tábor jsem měl projitý už celý a Edwardův pach jsem cítil stále z Patrikova stanu. Nedovedl jsem si představit, o čem se ti dva můžou tak dlouho rozprávět. Opět mě tak trochu nemístně napadlo, že by mě zradil a možná, že bych měl zmizet bez něho. Nestarat se o jeho zadek a být rád, že se z tohohle průšvihu dostanu sám a možná tak i ztratím konkurenci v Bellině lásce.

Ale to jsem přece nemohl udělat. Je to můj bratr a rozhodl se riskovat, když se nabídl, že mi pomůže. Nemůžu ho tu nechat, přestože jsem na malou chvíli myslel, že nás podrazil a přidal se k Patrikovi a díky jeho vědomostem a daru by byl hodně cenným členem v téhle sebrance.

„... Edwarde, rozmysli si to dobře. Nic se ti nestane,“ zaslechl jsem útržek Patrikových slov, když jsem procházel kolem jeho stanu, avšak v dostatečné vzdálenosti, aby mě nikdo nemohl podezírat z toho, že si tu hraju na špiona.

„Už jsem řekl, že nemám zájem, a ty teď nejsi vůbec zásadový. Řekl jsi, že druhé šance nedáváš, a teď už mi podruhé nabízíš, abych se k tobě přidal. Tohle správný vůdce nedělá, škemrat bych měl já, nikoliv ty,“ odpověděl mi přísně Edward. To je ono, bratře, pomyslel jsem si a bylo mi jasné, že to slyšel.

„Neškemrám!“ rozčílil se Patrik. „Já nikdy neškemrám, zapamatuj si to!“ burácel jeho hlas jako hrom, ale přitom ani pořádně nekřičel. „Stráže!“ zavolal své poskoky a ti hned vešli. „Odveďte ho za tím druhým,“ řekl trochu klidněji, a tak jsem se rozhodl využít situace.

„Já si ho převezmu,“ řekl jsem, jen co stráže s mým bratrem vyšli ze stanu.

„Jak myslíš,“ odpověděl jeden ze strážců a Edwarda mi předhodil. Ten to však ustál a nerozplácl se na zemi. V myšlenkách jsem mu začal rychle vysvětlovat plán útěku a Edward se na mě překvapeně podíval.

„Myslím to dobře,“ zašeptal jsem mu, když jsem ho držel za paži a před strážci předstíral, jak ho vleču do stanu. Tomu jsem se chtěl však obloukem vyhnout. Budeme muset zmizet dřív, než se ten strážný, jehož podobu jsem si vypůjčil, vzpamatuje a všechno řekne ostatním.

„Jsi si jistý, že nemá nikdo podezření?“ zeptal se, když jsme míjeli další stan, u kterého seděla menší skupinka. Bujaře se bavili u karet a vesele se smáli hláškám přísedících, ač vůbec vtipné nebyly.

„Zatím nikdo podezření nemá, ale musíme si pohnout, než se ten strážný dá dohromady a všechny tady zburcuje,“ upozornil jsem ho šeptem a se skupinou jsem si vyměnil jeden z pozdravů. Dál jsem si jich nevšímal a oni mě taky ne. Bylo poměrně rychlé okoukat, jak to tu chodí, a tak zde také rychle zapadnout. Rozhodně jsem ale neplánoval, že bych se tu nějak dlouho hodlal zdržovat. Čím dřív budeme pryč, tím to bude lepší jak pro mě, tak pro Edwarda.

„Máš pravdu,“ řekl a společně jsme se dostali až k hranici posledních stanů, které nás oddělovaly od lesa. Byli jsme sice na opačné straně, než kudy jsme přišli, ale pokud se vše zdaří, tak si všimnou, že jsme zmizeli až pozdě.

 

 

Podařilo se nám dostat až za poslední hlídku a já se konečně mohl změnit v sebe samého. Už mě nebavilo vypadat jako ten strážný.

„Byl to pěkně pitomý nápad,“ ulevil si Edward, když jsme se vydali zpět do Volterry. Zastavil jsem se v půlce kroku a podíval se na něj. Pokud tohle byl podle něho pitomý nápad, tak proč sakra nevymyslel něco jiného! „Hrozně jsme riskovali!“ odpověděl mi na moje myšlenky.

„Jasně, tak to bys raději zdechnul v tom jejich smradlavým táboře?“ nechápal jsem jeho postoj k našemu útěku. Místo, aby byl rád, že jsme konečně venku a můžeme pomoct Arovi a jeho bratrům s Patrikem, protože máme dost informací, by tam raději snad i zůstal. Navíc, teď jsme se mohli ujistit, že je Bella v pořádku!

„To netvrdím, ale kdyby nás někdo chytil, tak…“

„Ale nikdo nás nechytil, takže to přestaň řešit a přidej do kroku, stále jsme moc blízko a já bych se nerad nechal znovu chytit,“ upozornil jsem ho na naši bezprostřední blízkost od tábora nepřátel.

„Jak myslíš, jdeme,“ souhlasil a mohli jsme se vydat na jih do Volterry. Ale ani tam jsme nedoběhli. Nebylo to potřeba. Několik mil od Patrikova tábora se už, skryt před lidským zrakem, rozprostíral tábor gardy a v něm strážený stan Volturiů.

„Hmm, tak to bychom měli,“ poznamenal jsem, když jsem tábor zahlédl. Všude se trénovalo. Všichni si procvičovali jak dary, tak své bojové schopnosti. Bylo vcelku štěstí, že tábor byl daleko od lidí, protože hluk, který odtud vycházel, by jim jistě neunikl.

„Damone!“ zaslechl jsem hned po příchodu Petera, který nám šel naproti.

„Petere, rád tě vidím, příteli,“ pozdravil jsem se s ním a poplácal ho po rameni.

„To samé bych mohl říct já. Měli jsme o tebe… a tvého bratra všichni strach. Byl to jeden z nejméně uvážených činů, jaký jsi kdy podnikl,“ plísnil mě. „Ale teď mi řekni, jak se vám podařilo dostat z tábora?“ začal okamžitě vyzvídat.

„Na to je času dost, Petere, teď musím za Arem,“ zadržel jsem ho.

„Ano, ano, to máš pravdu,“ přitakal a už mě doprovázel ke stanu bratrů. „Předem tě ale upozorňuju, že nemá vůbec dobrou náladu, moc se mu nelíbila ta  naše akce na vlastní pěst.“

„S tím jsem počítal už na začátku. Teď ale… ještě mi řekni, kde je Bella?“ požádal jsem ho po cestě ke stanu. Peter se však překvapeně zastavil a nechápavě si mě měřil.

„Já myslel, že jste ji šli zachránit?“ řekl nechápavě.

„Takže Bella se do tábora nevrátila?“ promluvil na něj konečně i Edward. Peter jenom zamítavě zakroutil hlavou a dál si nás nechápavě měřil. „Takže Bella utekla, ale do Volterry se nevrátila,“ zhodnotil celou situaci nahlas Edward. Nějak mi ale nedocházelo, proč by tohle dělala? Kam by šla?

„Mysleli jsme si, že je tam s vámi,“ řekl Peter a já doufal, že Patrik přece jenom nelhal a nedrží Bellu někde zavřenou. Doufal jsem, že se Belle podařilo utéct, byť jsem neměl nejmenší tušení, kam by šla.

„Patrik nelhal, nehlídal si myšlenky, ale Bellu jsem v nich neviděl,“ odpověděl mi znovu Edward na nevyslovenou otázku. Trochu mě to štvalo, ale možná bych si na to mohl někdy zvyknout. Ne že bych toužil být v jeho společnosti napořád. To by mi asi po chvíli lezl krkem stejně jako to jeho čtení myšlenek. „Nápodobně,“ řekl.

„Grrr, zase mi lezeš do hlavy?“ měl jsem toho dost. „Ne, tenhle rozhovor nikam nevede. Jdu teď za Arem, snad budu o něco chytřejší,“ ukončil jsem tohle dohadování o Belle a čtení myšlenek a vydal jsem se do stanu, na který mi ukázal Peter.

„Ale, kdopak se to ukázal?“ neopomněla si rýpnout Jane, která spolu s Alecem stála u vstupu do stanu. Jenom jsem se na ni zamračil a vešel do stanu, jako bych nešel vůbec k vládcům.

„Damone! Rád vidím, že se ti nic nestalo,“ promluvil chlácholivě Aro. Zastavil jsem se několik kroků od něho i jeho bratrů a poklonil se. Nemohl jsem se teď chovat zpupně nebo urážlivě. V tuhle chvíli jsem musel doufat, že jejich verdikt nebude nic hrozného. „Jsme rádi, že se ti podařilo dostat od nepřítele, přestože jsi tam neměl co dělat, stejně jako Peter a ostatní Cullenovi. Co vás to proboha napadlo?!“ zvýšil trochu hlas Aro a od vstupu jsem zaslechl, jak se Jane uchichtla.

„Pane, omlouvám se za neuposlechnutí příkazu,“ řekl jsem se skloněnou hlavou.

„Ty můžeš být rád, že ještě žiješ!“ procedil skrz semknuté rty Caius.

„Ano, pane,“ odpověděl jsem pokorně a čekal. Nezbývalo mi nic jiného.

„Teď nebudeme řešit tyto malichernosti. Damone, teď nám řekni vše o nepříteli, každá informace by se nám mohla hodit při našem útoku,“ rozkázal chladně Aro a já se konečně odvážil na ně podívat. Aro jako jediný stál, oba jeho bratři seděli na podobných trůnech, jaké mají ve Volteře.

„Dobře, takže…,“ a začal jsem jim vyprávět všechno, co se událo od chvíle, kdy jsme se s Edwardem dostali do tábora. Řekl jsem mu i o Rebece, čemuž se velmi podivil, zmínil jsem mu Patrika jako vůdce a opět mě překvapilo, že nikoho takého nikdo z trojice vládců nezná. Takže někdo neznámý, bezvýznamný se rozhodne, uchvátit všechnu moc v našem světě.

 

 

„Tak co říkal Aro?“ začal se zvědavě vyptávat Edward, jen co jsem byl propuštěn od vládců a vyfasoval jsem nový plášť. Edward celou dobu zatím strávil se svou rodinou, která odmítala opustit tábor, dokud se o nás nic nedozví.

„Večer zaútočíme na Patrikův tábor, vy byste asi měli odejít,“ tlumočil jsem mu ve zkratce Arova slova. „A co je s Bellou asi nikdo z vás neví, že?“ zeptal jsem se Cullenových a všiml si Alicina úsměvu. „Ty něco víš?“

„Jo, vím,“ odpověděla.

„Tak už sakra mluv!“ vypěnil jsem na ni, když se neměla ke slovu. Potřeboval jsem vědět, kde je a jestli je v pořádku, a pokud mi to tenhle elf neřekne po dobrém! Z úst mi uniklo zavrčení, a tak si Jasper stoupl ochranitelsky před Alici.

„Je v pořádku. Nějak se jí ten útěk nepovedl, ale teď je u jedněch našich známých.“

„Kde tedy je?“ snažil jsem se trochu uklidnit.

„V Denali,“ odpověděla a vzala Jaspera za ruku, potom oba vyšli ven ze stanu. Stejně jsem nějak nechápal, proč jsou tu stany, bylo to divné, ale zdálo se, že to nikomu nepřišlo. Teď jsem však byl překvapen odpovědí, kterou mi Alice dala.

„V Denali?“ zeptal jsem se překvapeně zbytku rodiny.

„Ano, myslím, že poslední dva nebo tři dny se tam zdržuje,“ odpověděl mi jistě Carlisle. Ostatní se mnou nemluvili, nevěděl jsem proč, ale bylo mi to jedno. Hlavní teď bylo, že je Bella v bezpečí, aspoň relativním bezpečí. Teď se jí nemůže nic stát, pokud jí ti vegetariáni nějak neublíží, až se dozví, že patří ke gardě.

„Nic by jí neudělali, jsou to naši přátelé!“ zavrčel na mě Edward.

„Zatraceně, tady aby si jeden musel pořád hlídat myšlenky!“ vybouchl jsem, tohle bylo na mě trochu moc. Vlastně se to všechno stupňovalo od chvíle, kdy jsem poznal Edwarda a celou tu jeho rodinu a špičku toho pomyslného ledovce tvořila má láska k Belle. Potřeboval jsem vypadnout, vybít si na něčem, možná i někom, svůj současný vztek.

„Běž,“ řekl trochu klidněji Edward, a tak jsem se otočil a vyšel ven, kde většina gardistů nechápavě hleděla na stan, ze kterého jsem zrovna vyšel, a jen co mě uviděli, zahanbeně sklopili zrak.

„Co hledíte?!“ rozkřikl jsem se i po nich a pak jsem se rozběhl pryč. Doufal jsem, že se Arovi a bratrům podaří naplánovat ten útok co nejdříve. Nemohl jsem se dočkat, až Patrikovi utrhnu hlavu a potom uvidím, jak se jeho tělo škvaří v plamenech.

 

 

Bellin pohled:

Seděla jsem u sebe v pokoji na posteli a dívala se z velkého proskleného okna ven. Příroda tu byla tolik jiná od Atlanty, Swords nebo Volterry. Nedala se s žádnou z těchto krajin srovnávat, ale tohle nebyla krajina, kterou jsem teď toužila vidět při pohledu z okna. Mé srdce podvědomě toužilo po těch řídkých listnatých italských lesících s nepříliš chutnými srnami a sluncem spálenou trávou.

„Bello, můžu dál?“ ozvala se Kate a nakoukla do pokoje.

„Jasně, jenom pojď,“ souhlasila jsem a Kate si přisedla vedle mě na postel.

„Stýská se ti po domově?“ zeptala se, jako by přesně věděla, na co v tuhle chvíli myslím. Nemusela jsem tedy vymýšlet, co bych řekla, stačilo pouze přikývnout. „Mám takový pocit, že u nás asi dlouho nezůstaneš, co?“ zeptala se dál. Otočila jsem k ní tedy hlavu a zkoumavě jsem se na ni podívala.

„Máš pravdu, tady není můj domov a já se musím vrátit,“ přiznala jsem.

„Do Volterry?“ pokračovala a já opět přikývla. „Musíš, to jako proto, že patříš do gardy nebo…,“ nedořekla to, ale myslím, že pochopila, proč musím odjet pryč.

„Obojí, Kate. Jsem součást gardy, ne sice velmi podstatná, ale pokud se budu snažit a můj dar nebude selhávat pokaždé, když budu nervózní,“ při té myšlence jsem se musela pousmát, „bych mohla být i dobrá. Navíc je tam někdo, kdo… nevím, koho mám ráda?“ zkusila jsem to. Nevěděla jsem, jak bych jí tu změť pocitů vysvětlila, ale doufala jsem, že to nějak pochopí.

„Tak, asi mi tedy nezbude nic jiného, než ti popřát hodně štěstí v budoucnu a omluvit se za Tanyu. Jí na Edwardovi hodně záleží a myslím, že jsi docela poznala i to, že na něj nějak nepřestala myslet a nepřenesla se přes to, že ji odmítnul. Tanya je hrdá žena a pokud ji někdo poníží, nese to těžce. Možná je to jenom dobou, v jaké žila, to nevím,“ podotkla na Tanyinu obranu a potom mě jenom lehce objala.

„Jsi skvělá kamarádka, Kate. Sice tě skoro neznám, ale jsem ráda, že jsem tě poznala,“ zašeptala jsem a objetí jí oplatila.

 

 

Ještě ten večer jsem se rozloučila s celou rodinou. Pořád jsem sice nechápala Tanyina slova ohledně mě a Edwarda, ale nějak jsem to neřešila. Myslím, že moje cesta byla u konce a je na čase se vrátit domů.

„Ráda bych vám poděkovala za vaši pohostinnost. Za to, jak rychle jste mě vzali do rodiny. Jsem vám za to všechno neskutečně vděčná, ale teď budu muset odejít,“ vyhrkla jsem rychle.

„My jsme tě taky rádi poznali,“ ujistila mě Irina a objala mě.

„Vždy u nás budeš vítaná,“ přidal se i Eleazar, a tak jsem se na něj vděčně usmála. Byli tak přátelští a mně přišlo tak divné využívat jejich pohostinosti a nijak jim ji neoplatit. Tohle nebyl můj styl, ale nemohla jsem přijít na žádný způsob, jak se jim odvděčit, že se mi jejich dům stal na malou chvíli také domovem.

„Ještě jednou vám moc děkuju,“ řekla jsem dojatě a naposledy všechny objala. Pak už jsem otevírala dveře a vycházela ven. „Snad se ještě někdy uvidíme,“ vyslovila jsem poslední slova, zamávala jsem jim a jen tak jsem se rozběhla zpátky. Tentokrát bez všech zbytečných zastávek. Už jsem toužila vidět známé tváře, přestože jsem nerozluštila vlkovo tajemství, nepochopila všechny své city a ani nepoznala sama sebe, ale naučila jsem se ovládat, a to bylo taky velmi důležité.

 

 

Damonův pohled:

Když jsem se trochu zklidnil, vrátil jsem se zpět do tábora, kde byl až neobvyklý ruch. Všichni někde pobíhali a vzrušeně mluvili, až mi to bylo divné, a tak jsem se zastavil a dozvěděl se, že bratři se konečně dohodili na postupu proti Patrikovi, což jsem jenom uvítal, nemohl jsem se dočkat, až uvidím jeho obličej, až nás tam všechny uvidí.

„Damone, asi bych měl říct, že kvůli tomu, že ses protivil mým příkazům, bys neměl do akce zasahovat, ale teď budeme tvé znalosti z boje potřebovat,“ promluvil z ničeho nic Aro, který stál vedle mě.

„Ehm, pane, samozřejmě,“ souhlasil jsem a lehce se poklonil.

„Vyřiď i tvému bratrovi a jeho rodině, že očekávám, že se nebudou vrhat do ničeho po hlavě a rád bych je měl po svém boku,“ ukončil naši krátkou rozpravu a já se vydal za Cullenovými a svým bratrem.

Přetlumočil jsem jim Arova slova a společně jsme se pak vydali ven z tábora, kde se pomalu šikovala celá garda tak, aby hned od příchodu vypadali impozantně, a tak vzbudili u protivníka jistý respekt a strach. Tohle jsem už sám dlouho neviděl, vždy na mise jezdíme tak po pěti a je to vyřízeno během několika málo minut, tohle bylo něco naprosto nepopsatelného. Vidět všude ty schopné členy gardy s plášti od nejsvětlejší šedé až po tu nejtmavší, kteří se shlukovali kolem středu této skupiny a tedy přesněji kolem vládců, kteří byli rozhodnuti zúčastnit se boje a dokázat nepříteli, že stojí za svými lidmi - za svou gardou a nejsou to zbabělci.

„Copak?“ zeptal se vedle mě Edward a poplácal mě po rameni. Rychle jsem se tedy vzpamatoval, v záporném gestu zakroutil hlavou a stoupl si na své místo. Zkontroloval jsem si ještě plášť a to už se vyrovnali i ostatní členové gardy. Cullenovi se zařadili až za Ara a jeho bratry, potom jsme mohli vyrazit.

 

 

Z tábora nepřítele byl slyšet hluk, a tak jsem se mohl jenom dohadovat, že to mohl způsobit náš útěk… anebo taky ne. Což mi bylo jasné ve chvíli, kdy jsme do něj vstoupili. Garda byla stále sešikovaná, ale už trochu roztrhaná, když jsme museli procházet kolem stromů. Patrikovy stáže, procházející kolem tábora, zneškodnili nejníže postavení gardisti, ti výše postavení, mezi něž jsem patřil i já, si šetřili síly na větší sousto.

Nepřítel nebyl tak seřazený jako my, stál proti nám, jako bychom je zrovna probudili po prohýřené noci. Podstatný detail byl však ten, že upíři nemohli spát, takže jsme je rozhodně nemohli zbudit.

„Patrik je náš,“ promluvil Aro a to byl pokyn pro všechny, aby mohl začít boj. V řadách nepřítele jsem dokonce zahlédl strážného, který se dal už do pořádku, ale jistě to stálo nějakého nebohého člověka život. Ve chvíli, kdy jsem ho uviděl, si i on všiml mě a v očích se mu divoce zalesklo. Bylo rozhodnuto.

Všichni jsme se s vervou pustili do boje. Ta impozantní garda se pustila do boje s nepřítelem, který mě málem připravil o Bellu a navíc prozradil tajemství lidem. V uších mi zněly jenom výkřiky a hukot ohně. V nose mě štípal pach pálících se těl nepřátel a možná i našich bojovníků, ale to bylo jediné, co jsem tak nějak postranně vnímal. Prvotní pro mě byl boj, záchrana vlastního života a strážení vládců. Práce všech členů gardy.

Odrážel jsem rány od nepřátel, chvíli jsme bojoval jenom s jedním a jindy se jich na mě vyřítilo i pět. Během mé obchůzky tohoto tábora mi ani nepřišlo, že jich je tu tolik, ale vlastně to bylo jedno. Mně to bylo jedno, byl to další novorozený, který nedodržoval pravidla. Ostatní se na to mohli dívat jinak, ale já to viděl jenom jako práci, kdybych se na to totiž podíval jinak, nemohl bych se pak podívat sám na sebe, tolik zmařených životů.

 

 

Další nepřítel ležel roztrhán na kousky u mých nohou a po mé pravici se rozhoříval nový oheň, na kterém už se měnilo v prach další tělo. Cítil jsem horkost toho ohně, slyšel jeho hukot, jak plameny olizovaly ty roztrhané kousky, a doufal jsem, že takhle nikdy neskončím. Tedy aspoň ne dnes.

„Tohle není konec,“ zaslechl jsem ve vřavě Patrikův hlas. Byl klidný a vyrovnaný ,a tak jsem se otočil směrem, odkud vycházel. Patrik klečel v prachu na zemi a Aro mu svíral hlavu.

„Pleteš se, tohle je konec,“ odpověděl mu a na důkaz svých slov mu utrhl hlavu.

 

Diskusní téma: 24. kapitola - Nashledanou nebo raději sbohem?

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek