22. kapitola

„Zařizujeme si budoucnost podle toho, co nám vyhovuje dnes, nevědouce, zdali nám to bude vyhovovat zítra; děláme si o sobě úsudek, jako bychom byli stále stejní, a přitom se každodenně měníme. Kdo ví, zdali budeme milovat, co milujeme, chtít, co chceme… Zdali probíhající změny tělesné nezmění naši duši a zdali nenalezneme své neštěstí právě v tom, co si zařizujeme pro své štěstí?“

– Jean Jacques Rousseau

Skutečně to řekl. A já nevěděla, co si počít. Chtěla jsem být šťastná – vždyť se do mě zamiloval kluk, kterého s největší pravděpodobností miluju taky. Ale místo toho jsem pocítila strach. Uvědomovala jsem si, do jakého kluka jsem se to zamilovala. A to mě děsilo.

Jak jsme mohli mít fungující vztah, když se jeho negativní postoj k upírům nezměnil? A to že se nezměnil, jsem zjistila už ve chvíli, kdy jsem ho chtěla pozvat do domu. Pomohl mi zařídit odtah auta a nakonec mě doprovodil až domů – což bylo překvapující. Ale přes práh jsem ho nedostala. Ani když jsem mu řekla, že je doma jenom Rose a Emmett a nikoliv celá rodina. Jeho pohled mluvil jasně.

Ten den se se mnou rozloučil rychlou pusou a potom se, s rukama zabořenýma do kapes od bundy, vydal domů. A já si byla víc než jistá, že jsem se musela zbláznit. Tenhle vztah nemohl nikdy fungovat.

Další den jsem zvažovala možnost, že bych se za ním stavila. Nevěděla jsem, kde přesně bych dům měla hledat, ale určitě bych ho poznala – ve snu jsem ho přece už viděla. Ale nakonec jsem to zavrhla. Vzhledem k tomu, jak se ke mně choval, by to měl být on, kdo za mnou přijde. Nebudu se přece doprošovat jeho pozornosti.

Snažila jsem se na něj nemyslet před spaním. Tušila jsem, že když mi k němu zabloudí myšlenky, nějak nás to potom ve snu spojí. A sen by představoval nějakou formu doprošování.

S Alex jsme ve středu vyrazily na vánoční nákupy. Stále jsem neměla vymyšlené dárky pro jednotlivé členy rodiny. A když jsme míjeli obchod s hudebninami, svěřila jsem se Alex s rozhovorem, který proběhl mezi mnou a Paulem a který nakonec ukončil náš krátce-trvající vztah. Samozřejmě byla v šoku, ale už ne tak velkém, jako když jsem téma rozchodu nadhodila. I tak jsem ale do obchodu zamířila, měla jsem pocit, jako bych Paulovi něco dlužila a takhle jsem to chtěla napravit.

„Takže teď jsi sama?“ zajímala se Alex. „Věděla bych o někom, kdo by si určitě dal říct.“

„Prosím tě, hlavně mi nikoho nedohazuj. To, že jsem se rozešla s Paulem mělo svůj důvod a nebyly to jenom ty sny. Problémy s Colem jsou trochu závažnějšího charakteru a tohle by nevydýchal asi žádný kluk,“ namítla jsem a probírala se několika CD, které tady měli jako vzpomínku na dobu minulou. Na stěně nad pokladnou vyselo dokonce několik LP desek, které byly ještě o několik desetiletí starší. V celém obchodě hrála nějaká hudba, ale nedokázala jsem ji přiřadit k žádnému ze současných interpretů.

„Co je to za písničku?“ zeptala jsem se prodavače, když jsem mu podávala vybrané zboží. Melodie se mi opravdu líbila. Na rozdíl od klavíru, který jsem doma poslouchala skoro denně, jsem teď uším dopřávala kytarové sólo.

„Majitel dovoluje partičce kluků z místní vysoké tady sem tam trénovat,“ odpověděl a namarkoval zboží. Zaplatila jsem a rozhodla se zjistit, kdo ve škole je tak talentovaný. Došla jsem až do zadní části obchodů, kde se za vystaveným zbožím do rytmu pohybovalo několik slečen, které jsem od pohledu znala ze školy. Došla jsem tedy až k poslední řadě vystaveného zboží, když jsem zahlédla kluka, hrajícího na kytaru. Vůbec mě nemělo překvapit, že to byl Paul… ale povedlo se to. Nečekala jsem, že ho uvidím takhle brzy po našem rozchodu. Myslela jsem, že ho možná zahlédnu někdy po novém roce, kdy se mu prostě nebudu moct ve škole vyhnout – už jenom proto, že Alex chodí s jeho nejlepším přítelem.

„Kdo to hraje? Znáš je?“ houkla na mě Alex, když šla za mnou.

„Je tam Paul, takže já se dekuju,“ prohodila jsem, popadla Alex za bundu a vyrazila jsem z krámu pryč. Nechtěla jsem, aby si mě všiml. Stejně jako já, i on potřeboval čas, aby ten rozchod nějak vstřebal. A vánoční svátky k tomu byly jako stvořené.

„Myslela jsem, že toho využiješ a dáš mu ty věci, co jsi zrovna koupila,“ namítla zmateně Alex, když jsme se zastavili na frekventované chodbě, kde se lidé všech věkových kategorií sháněli po dárcích. Komerčnost těch svátků byla opravdu strašná.

„Ani je nemám zabalené, takže bych to stejně nemohla dát,“ odmítla jsem její návrh.

„Jak myslíš. Vlastně si můžeš zahrát na tajemného Santu a dát mu to rovnou pod stromeček,“ navrhla. „Vůbec o tobě nemusí vědět… A co kdyby ses mu vyhýbala ještě tak půl roku? Potom se určitě přestěhuje někam, kde bude moct aplikovat, co vystudoval a ty už ho nikdy v životě neuvidíš.“

„Kdyby to bylo tak jednoduché, byla by to paráda,“ prohodila jsem a vydala se pro jistotu na druhou stranu nákupního centra. Stejně jsem věděla, že se mi tady nepodaří sehnat nic z toho, co by se mohlo rodině líbit. Finančně jsem žádné extra limity neměla, ale stejně budu muset s největší pravděpodobností zabrousit na internet a pohledat v zapadlých antikvariátech. Pro někoho, kdo má všechno se hold dárky vybírají těžko. Nebýt to tradice mého dětství, asi bychom to rovnou zavrhla.

Od toho polibku uplynuly tři dny a já pořád nevěděla, na čem jsem. A mé myšlenky byly zřejmě k nevydržení, protože se ke mně vydal táta. S Bellou si teď střídali rodičovské povinnosti, nebo co.

Ta poslední myšlenka, kterou Edward zaslechl před tím, než vešel do mého pokoje, se mu asi nelíbila.

„Měla by sis s ním jít promluvit. Možná si myslí, že je teď řada na tobě,“ prohodil bez nějakého toho úvodního proslovu. Šel rovnou k jádru věci. Fajn.

„Já jsem ten krok udělala – pozvala jsem ho přece k nám. Nemůžu za to, že se rozhodl, že mě bude nejspíš milovat, ale nedokázal potlačit svou nenávist k upírům. Jste moje rodina, a pokud to neakceptuje, tak si myslím, že se nemáme o čem bavit,“ namítla jsem trochu naštvaně.

„Běž a tohle mu řekni,“ trval na svém táta a já jenom zakoulela očima. „Myslím to vážně, Ness.“

„Fajn. Stejně si ale myslím, že je to zbytečné,“ odsekla jsem, zvedla se z postele a zamířila po schodišti z přízemí. Dobu, kdy jsem po ´hádce´ vyskakovala rovnou z okna, jsem měla dávno za sebou. I když to v mnoha případech bylo jisté zadostiučinění.

Daleko jsem ale nedošla. Respektive pouze k hlavní cestě, která byla od domu vzdálená natolik, abychom někoho tak tichého, jako je Cole neslyšeli, avšak dost blízko, abychom měli přehled o lidech. Zastavila jsem se v půli kroku. Cole si mě v prvním okamžiku vůbec nevšiml. Sněhová pěšinka prošlapaná u okraje silnice mi dala jasně najevo, že už tu nějakou chvíli je, ale nedostal se k tomu, aby došel až k nám.

Když se otočil, aby se dal na cestu zpátky po své pěšince, konečně si mě všimla. „Příšerko,“ oslovil mě a usmál se.

„Chystáš se ještě někdy vstoupit do domu, kde s rodinou žiju?“ zeptala jsem se přímo.

„Co?“

Zřejmě jsem ho svou otázkou musela překvapit. Na malý okamžik vykulil oči, ale během okamžiku opět získal zpět svůj klid. Pouze úsměv, se kterým mě před okamžikem vítal, byl ten tam a myslím, že ho dneska už neuvidím.

 „Nedělej ze sebe blbce, Cole,“ požádala jsem ho, jak nejslušněji jsem uměla. „Když jsi mě posledně doprovodil k domu, nešel jsi dál. Teď tu už nějakou dobu pochoduješ sem a tam – měl jsi vůbec v plánu dojít až k domu, zaklepat a… já nevím, pozvat mě třeba ven?“ rozhodila jsem rukama. Nevím, jak jsem si náš rozhovor po tom polibku a vyznání představovala, ale takhle určitě ne. Cole si za to ale může sám, neměl se chovat jako blbec a rovnou přijít k nám. Na škole si hraje na velkého machra, který se upírů nebojí, ale postavit se mé rodině, která by mu na rozdíl od ostatních upírů nic neudělala, na to koule nemá.

„V plánu jsem to měl, ale nevěděl jsem, jak to uskutečnit,“ namítl.

Pozorně jsem si ho prohlížela – to kdyby se mi totiž rozhodl lhát. V tom případě bych ho totiž poslala někam, zřejmě hodně daleko, a zvažovala, jestli bych v tomhle městě měla zůstávat. Nezdál se být úplně jistý tím, co mi říkal. Ale rozhodla jsem se mu věřit. Alespoň pro tentokrát.

„Fajn,“ skončila jsem s výslechem a uvolnila svůj postoj, kterým jsem kolem sebe dávala jasně najevo své aktuální rozpoložení. Cole tak mohl přijít ke mně a bez jakéhokoliv ostychu mě hned políbil. Bylo to tak divné. Od první chvíle, kdy jsem ho viděla jsem z něho měla divný pocit. Tehdy mi jeho úsměv připadal úžasný a na malý okamžik se mi rozklepala kolena, ale po dalším setkání jsem si byla jistá, že spolu přáteli rozhodně nebudeme. No, a teď byl tady a dokonce mě líbal. Nechápala jsem to. Kde se stala chyba? Nebo byla chyba to jeho předchozí chování?

Prsty jsem mu zapletla do krátkých vlasů, které na rozdíl od Paulových, nevoněly po šampónu, ale po čerstvém vzduchu a… slunci. Opravdu. Samotnou mě tahle podivnost nemohla překvapit víc, než se to stalo. Polibek jsem mu oplácela, ale nakonec jsem to stejně byla já, kdo se odtáhl první.

„Asi bychom si měli promluvit o tom, jak to mezi námi bude, protože jsem víc než přesvědčená, že pokud neakceptuješ mou rodinu, tak nám to nevydrží, ať už si dar myslí cokoliv,“ upozornila jsem ho na aktuální problém.

„To vyřešíme následovně. Teď pojď se mnou,“ vzal mě za ruku a vedl mě hloub do lesa a pryč od domu.

„Kam jdeme?“ zajímala jsem se. Nemohla jsem si pomoct, ale ještě jsem mu tak úplně nevěřila. To, že se srdce bláznivě do někoho zamiluje, neznamená, že mozek odjede na dovolenou. V mém případě to tak rozhodně nebylo a zdravá dávka podezřívavosti byla v Coleově případě víc než na místě.

„Uděláme si takový malý výlet,“ odpověděl tajemně a já se zamračila. Výlet?

Zřejmě musel vycítit to napětí, které mě celou zaplnilo, protože se z ničeho nic zastavil a obrátil ke mně. „Copak mi nevěříš?“ zeptal se a hleděl mi přitom do očí. „Fajn,“ povzdechl si. „Několik mých předešlých činů nebylo zrovna příkladem věrohodnosti, ale snažil jsem se. Navíc si myslím, že se situace mezi námi docela změnila a měli bychom na tom zapracovat. Proto ten výlet. Potřebujeme být spolu sami i v realitě, nejenom ve snech, které vytváříš.“

„Chceš, abychom spolu strávili den?“ Ujišťovala jsem se, že jsem všechno pochopila dobře.

„Ano. Pořád mi nevěříš, že jsem schopen i jiných citů, než nenávisti. Tím, jak jsi na mě vyjela hned po mém příchodu, jsi mi to dokonale předvedla. Proto si uděláme něco jako romantický výlet, kdy si budeme jenom povídat a nebudeme se hádat, jasné?“

Do hajzlu. Jeho slova mě dostala. To snad musel celou noc sledovat nějaké romantické filmy, aby se na podobnou vlnu dostal. Nechápala jsem totiž, jak jinak by se mohl takhle rychle změnit. Nemohl přece žít společně se Stevem, Zoyou a ostatními a být citlivka. Protože jejich skupina byla tvořena dobrovolnými členy. Takže Cole nemohl být takový cíťa. Několikrát jsem tedy zamrkala, abych se ujistila, že se mi to celé nezdá, ale pořád to vypadalo jako realita.

 „Myslím… ehm, je to dobrý nápad,“ přitakala jsem. Bude zajímavé sledovat, kolik se toho naučil z těch romantických filmů – protože jsem ho s každým jeho dalším slovem podezírala víc a víc, že se jimi inspiroval.

„Co bys řekla trochu běhu, Příšerko?“ zazubil se na mě.

„Přestaň mi tak říkat, nelíbí se mi. Jsem Ness,“ upozornila jsem ho.

„Vždyť ti tak říkám, Příšerko,“ trval si na svém a než jsem stačila namítnout cokoliv dalšího, rozběhl se pryč a já ho musela následovat. Se stopami ve sněhu bych ho sice jenom tak neztratila, ale rozhodně bylo dobré, mít ho neustále na očích. Kdo ví, co vlastně chystal. Určitě měl namířeno na nějaké konkrétní místo. A bylo nutno dodat, že nebylo na škodu, držet se dva kroky za ním. Pohled na jeho zadek stál opravdu za to.

 „Klidně přidej do kroku, můj zadek můžeš obdivovat i později,“ ozval se Cole asi tak po půl hodiny, kdy jsme byli stále na cestě.

„Neobdivovala jsem tvůj zadek,“ namítla jsem, přestože se trefil do pravého důvodu, proč jsem s ním ten krok nesrovnala. Ale rozhodně jsem mu to nehodlala přiznat. Na to si chlapeček bude muset ještě nějakou dobu počkat. Nejdřív ať předvede všechny svoje triky, než začnu s jeho obdivováním nahlas.

„Tak se mnou srovnej krok, už tam za chvíli budeme,“ prohlásil. Dávno jsme se dostali z lesa, který se rozprostíral kolem Bemidji. Byla jsem si dokonce víc než jistá, že jsme překročili hranice a jsme tedy v Kanadě. Mířili jsme severovýchodním směrem a o několik minut později se vzduch kolem nás změnil. Cítila jsem vodu.

„V které části Hořejšího jezera jsme?“ Zeměpis jsem ovládala skvěle na to, abych poznala, kde přibližně se nacházíme. Ale konkrétní pozici jsem netušila. Cole to věděl. Měl namířeno na konkrétní místo, tím jsem si byla víc než jistá.

„Kousek od Thunder Bay,“ informoval mě jenom tak zběžně, aby se neřeklo.

„Máš konkrétní důvod, proč míříme zrovna tam?“ vyzvídala jsem dál.

„Uvidíš.“ Nehodlal mi to prozradit ani když už jsme byli skoro na místě. To ale musí být pořádné překvápko.

Doběhli jsme až k jezeru. Kam až lidské oko dohlédlo, bylo jezero zpevněno ledovou krustou. Můj upíří zrak však viděl i ty tenké kousky ledu, které omývala voda ve středu jezera, která nikdy nezamrzala. Jednou jsem tady už byla. Tedy ne konkrétně tady, ale spíš u tohoto jezera. Půl roku jsme bydleli s rodinou na opačné straně ve městě s názvem Sault Ste. Marie.

S Colem po boku jsme dorazili až k malé chatce, která byla do poloviny postavena z částečně opracovaného kamene a od oken až po střechu potom pokračovala v dřevěném provedení. Celou stavbu na výšku zakončoval, opět kamenný, komín, ze kterého se kouřilo. Někdo byl tedy doma. Ale nikoho jsem uvnitř neslyšela.

Cole ani neklepal a rovnou vešel domů. Překvapeně jsem ho následovala.

„Znáš majitele?“ zajímala jsem se. V domě bylo příjemné teplo na rozdíl od venku, kde byla na prosinec nezvyklá zima. Tu jsme naštěstí zahnali během, ale i tak jsem si ráda stoupla vedle krbu, ve kterém hořel oheň.

„Je jím Liam,“ odpověděl nenuceně. „Dáš si čaj nebo něco?“ obrátil se ke mně, když si sundával bundu.

„Ne, děkuju,“ odmítla jsem a taky si sundala svůj kabát. Ve vytopeném domě jsem ho nepotřebovala. Přitom jsem se trochu porozhlédla po té jediné místnosti, která tvořila celý dům. V jedné části bylo uměle vytvořeno druhé patro, které ale nepředstavovalo nějakou oddělenou místnost. Spíš to vypadalo jako místo pro spaní. Pod ním byl vytvořen malý kuchyňský koutek, u kterého byl snad ještě menší stolek se čtyřmi židlemi.  Zbylou část domu tvořilo něco připomínající obývací pokoj. Sedačka tu sice chyběla, ale na dřevěné podlaze bylo na hustém koberci vyskládáno několik těch obrovských sedacích polštářů, které jsem viděla už ve snu, kdy jsem údajně navštívila Coleův dům.

Posadila jsem se na nejbližší, abych zůstala v těsném kontaktu s ohněm. „Má to tady hezké,“ prohlásila jsem po krátké prohlídce a to už se Cole vydal za mnou.

„Dlouho se tady nezdržíme. Trochu si odpočineme a potom pro nás mám připravenou jinou zábavu,“ prohodil a na tváři měl spokojený úsměv. Popadl jeden z polštářů a přisunul ho blíž k tomu mému. Následně se do toho svého svalil, zaklonil hlavu a chviličku hleděl do střechy nad sebou. Nad čím asi přemýšlí? – Blesklo mi hlavou, ale nezeptala jsem se.

Místo toho jsem si všimla, že vojenské známky, které jsem už dvakrát zaznamenala na jeho krku, jsou teď schované pod černým tričkem s krátkým rukávem, které dávalo vyniknout jeho svalům, které na pohled jenom hrály. Nedivila jsem se, že ho holky neustále obletovaly. Se svou vizáží si mohl vybírat. Kdežto s povahou to bylo horší.

„Co mají znamenat ty vojenské známky?“ zeptala jsem se, když už mi to opravdu nedalo. Cole chtěl strávit ten společně, abychom se trochu víc poznali. Tedy, poznali se po té lepší stránce, bez toho všeho špičkování.

„Tyhle?“ zeptal se a zatáhl za řetízek kolem krku, aby je vyndal. „Označení,“ poznamenal a na tváři se mu objevila zamračená vráska. Na řetízku visely dvě známky. Na jedné bylo vyraženo Coleovo jméno, jak už jsem si dříve všimla. Tentokrát jsem dostala možnost zjistit i to, co je na té druhé. Seděli jsme kousek od sebe, takže jsem se jenom trochu natáhla a vzala si známky do ruky. Bez talentu. Přesně tohle stálo na druhé známce. K mému překvapení ale bylo na té první s jeho jménem ještě něco dalšího. Text byl vyražen na obou jejích stranách. 15. 8. 2031

„Tohle vám dávali v Itálii?“ zeptala jsem se opatrně. Nechápala jsem, proč jinak by to měl na krku.

„Jo. Kdybychom se jim náhodou ztratili. Bylo to jako známka na psa. Už tam chybí jenom telefonní číslo na recepci ve Voltéře,“ odpověděl kysele.

„Proč je tedy nosíš, když jsou s nimi spojené jenom špatné vzpomínky?“ zajímala jsem se dál.

„Abych nezapomněl, kdo jsem. Pouhý experiment, který se nepovedl. Vidíš?“ Ukázal na známku druhou známku. „Tyhle dvě slovo – Bez talentu – mě odsunuly na druhou kolej. Ale i tak si myslím, že nejsem vadné zboží. Co myslíš?“

„Že na hodnocení kvality je ještě brzy?“ zkusila jsem odpovědět s nevinným úsměvem na rtech. Nemohla jsem ho chválit a už vůbec jsem mu nechtěla říkat, jaký je zmetek, přestože moje předchozí zkušenosti s ním nebyly zrovna nejlepší.

„Dobrá, ale rád si to hodnocení vyslechnu co nejdříve. A doufám, že nebudeš škudlit na superlativech,“ odpověděl namyšleně a ve tváři mu zmizely jakékoliv známky předchozích chmur. Oči se mu lišácky leskly a já už popravdě čekala, že opět něco vyvede, takže jsem nebyla až tak překvapená, když si mě přetáhl k sobě do polštáře a opět mě políbil. Jeho polibky se mi líbily.

Cole mě nechal, abych se zahřála a potom mě opět vytáhl ven. Tam zamířil k malé boudě kousek od jezera a ven vyšel s dvěma páry bruslí. Šokovaně jsem hleděla. Bruslení na zamrzlém jezeře bylo něco, co mi k němu nesedělo, takže to byla asi další inspirace z filmu. A jelikož jsem už dlouho nebruslila, hodlala jsem toho využít. Možná se konečně věci trochu uklidní a já budu moct žít normálním životem, jak jsem si při příjezdu do Bemidji přála. Asi bylo potřeba tím vším projít, aby to tak dopadlo.

Oba jsme si tedy nazuli brusle a vyrazili na jezero. V téhle oblasti bylo liduprázdno. U dálky k nám ale doléhal smích a veselé klábosení lidí, kteří si stejně jako mi užívali zimních radovánek. S Colem jsme zamířili dál od břehu. Užívala jsem si toho klidu a rozhodla se Colea trochu vyzpovídat, když už byl tak sdílný ohledně těch vojenských známek. Takže jsem při návratu zpět na břeh věděla, že ve Voltéře žil deset let, během kterých podstupoval bojový výcvik, jelikož nebyl obdařen žádným darem. Stejně jak jako jeho bratr, který byl o třináct let starší než on. V našem měřítku to není mnoho, ale v celkovém pohledu na věc bylo jasné, že Liam byl ten, co se dokázal smířit s každou životní situací – nevadilo mu sloužit pro Volturiovi, jako jeho bratrovi.

Potom jsem zjistila, i jakou roli měl v celém to převratu. Nebyl nejdůležitější, ale to už jsem věděla dávno, všichni totiž znali Phillipa. Někdy v té době se poprvé seznámil se Stevem, který byl vychováván odděleně (i Volturiovi dost prosazovali segregaci) vzhledem k tomu, že patřil k talentovanému potomkovi Demetriho. Tehdy s ním však nezůstal. To bylo až o pár let později, kdy si Steve našel družku a Coleovi se podařilo, s Liamovou pomocí, zabít vlastního otce, kterého nezachránil ani jeho dar.

  Dál jsem se ve vyptávání nedostala, protože se do mě pustila zima. Jenom šoupání nohama po ledě mě po pár hodinách nedokázalo zahřát, proto jsme se také vrátili na břeh. Hodlala jsem se v domku trochu ohřát, ale když jsme dojeli blíž, všimla jsem si, že z komínu se už nekouří, takže teplo jistě uniklo všemi neutěsněnými spárami v celém domě.

„Jsi ochotná tu se mnou zůstat na tak dlouho, aby stálo za to v domě rozdělávat oheň?“ zeptal se Cole, když si rozvazoval šňůrky na bruslích.

„Myslím, že bych to mohla zvládnout,“ pokrčila rameny a s bruslemi v ruce vešla do domu, kde jsme je chtěli nechat obeschnout, jakmile se rozdělá oheň. Stejně jsem se divila, že Cole s Liamem preferují jako zdroj tepla v domě zrovna krb. My jsme ho v domě měli dvakrát, ale vždy to byl takový ten s uzavřeným ohništěm. Asi to mělo co dělat s faktem, že upíři jsou extra hořlavá rasa a já jsem rozhodně nechtěla přijít o některého člena rodiny. Zatímco Cole jistě oheň uvítal jako nutnou zbraň k trvalému zničení upíra.

Domů jsme se vydali až za tmy. A vzhledem k tomu, že tma byla skutečně velmi brzy, nevracela jsem se nějak pozdě. Bohužel návrat zkazil celý, řekněme idylický, den.

Na rozdíl od cesty sem, jsem teď věděla, kam míříme a nemusela jsem se tedy držet za Colem. Běžela jsem mu po boku, když najednou změnil směr. Nechápavě jsem se zarazila, jelikož mi k tomu neřekl ani jediné slůvko vysvětlení. Povzdechla jsem si a chtěla vyrazit za ním, když jsem to zavětřila. Tím to myslím zcela specifickou upíří vůni.

Byli jsme už opět na půdě Spojených států, někde u městečka Grand Marais a mě překvapilo, že se Cole vydal za tím upírem sám. Copak si myslí, že dokáže tohle nesmrtelné stvoření v boji porazit? On je to vážně pořádný blbec! – pomyslela jsem si, když jsem se vydala po jeho stopě. Nemohla jsem ho nechat jenom tak zabít. Vždyť se sám nedokázal ubránit ani Jane. Je tedy pravda, že Jane se svým darem byla opravdu nebezpečná. Ale tenhle upír může být taky nějak talentovaný.

Zastavila jsem se kousek od hlavní cesty vedoucí do města. Na dohled jsem měla první domy, Coleova záda a obličej a nakrčené tělo upíra. Oči měl tak černé, že už to snad víc ani nešlo. Vrčel na Colea a ten se zdál vcelku v pohodě.

„Do toho města nevstoupíš, leda přes mou mrtvolu,“ upozornil ho a já jenom zavrtěla hlavou. Vážně? Přes jeho mrtvolu? Tak to se upír jistě v krátké době navečeří. Jeho pohled totiž byl divoký nejenom z očekávání boje, ale z jasného vyhladovění. Musel se hodně dlouho držet mimo lidská sídla. A jenom tahle skutečnost trochu vyrovnávala Coleovy možnosti. Ale opravdu jenom trochu.

„Tak do toho,“ pobídl ho upír se škodolibým úsměvem na tváři.

Došla jsem tedy až k Coleovi a položila mu dlaň na jeho ruku, abych mu ukázala to, co vidím já. Cole totiž musel být slepý, když si chtěl něco začít s upírem, který byl pomalu šílený hlady. Dokonce jsem zašla ve své vizi tak daleko, že jsem mu ukázala, jak by to mohlo dopadnout – a to rovnou smrtí nás obou. To, že jsem trénovala s Jasperem, ještě neznamenalo, že bych si troufla na upíra. Na to jsem až moc často skončila v těch soubojích mrtvá.

„Tu mu chceš dovolit, aby se krmil na nevinných lidech v tom městě?“ obrátil se na mě šokovaně.

„Samozřejmě, že ne. Ale jsem realista,“ odsekla jsem mu šeptem. Realista, který nechce zemřít. A to je podle mě vcelku důležité.

„V tom případě bys měla vyrazit domů. S tímhle upírkem si poradím sám. Nehodlám akceptovat, že by měl někdo přijít o život. Tedy kromě téhle kamenné mrtvoly,“ obrátil se na upíra, které jsem neznala a podle všeho viděla tedy i poprvé v životě. Chystala jsem se ho oslovit a mírnit přitom Coleovy slovní výpady, ale neměla jsem šanci ani otevřít pusu, když se upír k nám rozběhl a odhodil Colea do stromů.

Z dálky se ozvalo zapraskání a hned na to se řítil jeden ze stromů k zemi.

Jakkoliv jsem se boji chtěla vyhnout, nemohla jsem teď otálet. Upír se zastavil pouze dva kroky ode mě a já věděla, že mě rozhodně neušetří. Proto jsem musela být první, kdo zaútočí a trochu ho zaměstná, než se vrátí Cole, aby mi s ním pomohl.

Začala jsem zuřit. Tohle jsem fakt neměla zapotřebí. Bojové umění a strategii útoku jsem studovala jenom proto, abych mohla v budoucnu, až na to přijde, mohla dokonale chránit svou rodinu. Nikdy jsem si nepředstavovala, že bych mohla být tím, kdo jakýkoliv konflikt bude vyvolávat.

Udeřila jsem upíra vcelku silně do hrudi, ale on jenom zavrávoral a hned mě popadl, aby se mnou v následující sekundě mrsknul opačným směrem, než odhodil Colea. Zastavila jsem se až o asfalt blízké cesty. Dopadla jsem ale tak, jak mě to Jasper naučil, takže se mi podařilo dopadnout do pozice startujícího běžce a rozdřela jsem si jenom dlaně, do kterých se mi tak dostal asfalt. Hned jsem ale mohla vyrazit zpátky.

To už se s upírem vypořádal Cole. Tentokrát byl na jeho útok připraven, tak se vcelku mrštně vyhýbal jeho ranám. Já využila jeho nepozornosti a mrštně se mi podařilo za běhu vyskočit a dopadnout upírovi za krk. Zaujala jsem opravdu výhodnou polohu. Ale ta mi dlouho nevydržela. Upíra to ještě víc rozzuřilo a podařilo se mu mě strhnout na zem tak, že má bunda byla tvořena několika cáry.

Z nárazu na zem, kdy jsem si málem vyrazila dech, mě všechno bolelo. Tohle nemůže být jenom hlady šílený upír. Tohle musí být hlady šílený novorozený! Jakákoliv výhoda možného oslabení z hladu se tedy vytratila. Viděla jsem, jak se mu podařilo, dostal Colea k zemi. Nohu měl položenou na jeho krku a já viděla, jak se Coleovi hrne krev do hlavy. Byl úplně brunátný a vypadalo to, že nemáme vůbec šanci nad ním vyhrát. Bylo potřeba mu opět zachránit krk – a tentokrát to bylo doslova.

Zatnula jsem zuby, vyškrábala se na nohy a ještě v rozběhu se mi podařilo upíra strhnout bokem a v několika kotrmelcích ho dostat dost daleko od Colea, aby ten měl šanci se trochu vzpamatovat. Sevřenou pěstí jsem ho udeřila do obličeje, ale měla jsem pocit, že to víc musí bolet mě, než jej. I tak se ale zašklebil a podařilo se mu vyměnit naše pozice. Tentokrát do sněhu tlačil mně. Klečel mi na hrudníku a ztěžoval mi dýchání.

Škubala jsem sebou pod jeho hubeným tělem, které by se dalo přirovnat k záchodovému pavoukovi – samá ruka a noha. Byl vcelku vysoký a atletický, proto pro něj boj nepředstavoval žádnou větší námahu. Zajímalo mě, koho napadlo, provést tu neuváženost, že ho proměnil. Žádný hrdý otec, nebo matka, se tu totiž nepotloukal.

Periferním viděním jsem zaznamenala, jak se Cole zatím vzpamatovával z toho útoku. I on musel tohohle upíra podcenit. Nebo jenom zapomněl, že mu záda nekryje ta jeho podařená partička, ale jenom já?

Podařilo se mi vykopnout nohu a zasáhnout upíra nade mnou do citlivých míst. Pro něj sice tak citlivé nebyly, ale mužský reflex stále měl a jeho sevření na setinu vteřiny povolilo a já se mu mohla vykroutit. To už Cole zaujal místo na jeho zádech a když se ho snažil upír shodit jako před okamžikem mě, chytil ho pevně za bradu a upír se s dalším škubnutím usmrtil vlastně sám.

Nechala jsem Colea, aby rozdělal hranici, na které bychom upíra spálili, a sama jsem si procházela následky toho boje. Roztržená bunda byla to nejmenší. Dlaně mě pálily, jak se snažily zahojit, ale asfalt, který byl do nich zadřen, jim v tom bránil. Sykla jsem bolestí, když jsem se jeden z těch kamenných úlomků snažila dostat ven. Nebylo to zrovna dvakrát příjemné.

„Jsi v pohodě?“ sklonil se nade mnou Cole, když vzduch zaplnil nasládlý pach pálícího se upíra.

„Nemluv na mě!“ okřikla jsem ho a zvedla se ze země, kde jsem seděla opřená o strom. Oblečení jsem měla stejně zničené, takže sníh, který mi kompletně promočil kalhoty, už byla jenom vedlejší oběť toho všeho.

„Nemohl jsem ho nechat vstoupit do toho města. Byl šílený hlady. Dokážeš si vůbec představit, jak by to město nakonec dopadlo?“ oplatil mi to skoro stejným tónem.

„Neboj se, dokážu si to představit dokonale. Ale jsem realista, a pokud vidím, že proti mně stojí někdo, kdo je daleko silnější, než jsem já, tak se do boje neženu. Leda bych se chtěla nechat tím novorozeným zabít.“ Nehodlala jsem na něj být nijak milá. Tenhle můj tón si zasloužil.

„Chceš říct, že to byl novorozený upír?“ podivil se.

„Vševědoucí Cole to nepoznal?“ zeptala jsem se sarkasticky. Vždy, když jsem se s ním hádala, jsem sklouzla k sarkasmu. Nikdy dřív jsem ho v tak hojném množství nepoužívala.

„Kde by se tu asi tak vzal novorozený? A kdo by byl tak blbý, že by nějakého tvořil?“ divil se.

„Ani na jedno odpověď neznám, ale novorozeného poznám. Možná bys měl zavolat těm svým kumpánům, aby ses zeptal. Když tu byl jeden, tak se jich může objevit i víc. Někdo se možná rozhodl, že obnoví upíří moc,“ nadhodila jsem uštěpačně. Vůbec jsem si nepřála, aby se Steve vracel, ale pokud by tu někdo opravdu tvořil upíry, asi by to nebylo na tak velkou škodu. Nebo ano? Dokázala bych uchránit svou rodinu teď, když o nich věděl a měl tolik šancí vymyslet nějakou strategii?

Alice byla vůči jeho rozhodnutí slepá, a proto bylo těžké odhadnout, co se děje v mozku podobného maniaka. A dnešní den toho byl jasný důkaz. Stačilo zavětřit něčí pach a žene se do nebezpečí. A to by se s ním popral i sám, kdybych tu nebyla – tím jsem si byla víc než jistá. Co se tedy potom musí honit v mozku někoho, za kým stojí dalších pět nebo šest podobných?

Nečekala jsem na to, jestli nakonec nevytáhne z kapsy v bundě telefon a skutečně Stevovi zavolá. Místo toho jsem se rozhodla pro návrat domů. Ruce mě zatraceně pálily a promočené kalhoty se snažily zmrznout na mých nohách. Potřebovala jsem teplou sprchu a trochu klidu. Rozběhla jsem se tedy do lesa, tím správným směrem k nám domů.

Za sebou jsem ještě zaslechla, jak mě Cole volá tou příšernou přezdívkou, kterou mi vymyslel.

Nehodlala jsem se ale zastavit. Měla jsem na něj vztek. Nechápala jsem, proč si musel hrát na hrdinu a dokonale tím tak zkazit den.

Cole mě doběhl až kus od mého domu. Když jsem naštvaná, běhám opravdu rychle. Aspoň tehdy se projevuje nadání mého otce. Nejrychlejší upír v rodině se prostě nezapře.

Venku byla tma jak v pytli a do toho všeho svítily jenom světla v našem domu. Osvětlovaly tak i Liamovo auto, které před ním stálo. Jeho majitel musel tedy být u nás.

„Svou svéhlavostí jsi ohrozil další osobu. Z tohohle incidentu se jen tak neoklepeš,“ upozornil ho naštvaně Liam ve chvíli, kdy jsme vešli do domu. Musel na nás čekat a všechnu zlost obrátil hned na svého bratr. Pohled na naši dvojici musel být opravdu k nezaplacení a zároveň všeříkající.

„To nemám v úmyslu,“ odpověděl mu Cole. „Nechci se z ničeho oklepávat. Mám vykloubené rameno.“

„Kdybych aspoň věděl, že se poučíš z fyzické bolesti,“ zamumlal Liam a dál si bratra naštvaně měřil. Při pohledu na staršího z bratrů jsem měla pocit, jako bych se jen stěží ovládal, aby tomu mladšímu nedal výchovný pohlavek. Znal povahu svého bratra, takže ho ani na okamžik nenapadlo, že bych v tom mohla mít prsty. A já je fakt neměla. Pohled na mě byl myslím horší jak na Cole, ačkoliv jemu se pěkně vybarvovala modřina, ve tvaru upírovy boty, na jeho krku.

                Potom ale Colea zavedl za Carlislem do pracovny a já se protáhla po schodišti do svého pokoje, kde jsem za sebou rovnou i zamkla, abych tím dala najevo, že o pozornost zvědavých, anebo křičících, upírů nemám zájem. Liamova scéna s Colem zřejmě všem v domě vzala vítr z plachet a proto se ani na mě nikdo nevrhl. Vysvlékla jsem si potrhané oblečení a rovnou si to zamířila do koupelny, abych ze sebe smyla všechen asfalt, který se mi zadřel v kůži, a zkontrolovala, jak vážné jsou následky toho boje.

„Život je plný zklamání a je to celkem v pořádku. Maso chutná nejlíp po hladu a postel je nejměkčí po těžké cestě.“

Jack London