22. kapitola

„Jakto, že nám to nikdo neřekl?“ brblal si pro sebe Emmett během snídaně a přitom vrhal zamyšlené pohledy na mě a Bellu, která seděla vedle mě. Samozřejmě, že tak měl Emmett skvělý výhled, jelikož seděla naproti němu.

„Nemusíš všechno vědět, je to soukromí tvého bratra,“ odpověděl mu decentně Carlisle a upil ze šálku své kávy. V noci jsem ho už neslyšel přicházet, takže jsem musel spát, ale nezdálo se, že by mu krátký spánek nějak vadil. Asi si za dobu svého doktorství zvykl, že ho neustále tahají z postele i ve dvě ráno, a tak musí docenit každé chvíle - byť sebemenší.

„Ale stejně si myslím, že jsme to měli vědět. Mohl jsem si například k snídani vzít lepší tričko,“ namítl rozhořčeně, protože si ho Bella mohla prohlédnout v jeho domácím oblečení. Což zahrnovalo prošoupané staré rifle a obyčejné jednobarevné, trochu vytahané tričko.

„Přede mnou se přece nemusíš stydět, skoro švagře,“ odpověděla a oslovení raději jenom zašeptala.

„Vidíš, Bella to bere normálně, tak zase nevyváděj,“ podotkla Esmé.

Během celé snídaně probíhala klidná konverzace typu, co se za uplynulý týden stalo nového, a já celou dobu nepatrně pozoroval Bellu, jak její talíř zůstává stále plný, přestože si toho moc nenaložila. V ruce držela malou stříbrnou vidličku a neustále do toho jídla šťourala.

„Copak se děje, Bello? Nechutná ti snad?“ zajímala se trochu nešťastně máma, když si jí také všimla.

Bella k ní zvedla obličej. „Ne, to rozhodně ne, já jenom… nejsem zrovna na sladké, jinak jsou ty vafle skutečně úžasné, Esmé,“ lichotila mámě.

„Ach - omlouvám se, měla jsem se tě zeptat. Pokud chceš, můžu ti připravit něco jiného,“ nabízela se a už se chystala vstát od stolu, aby Belle připravila něco jiného. Ta ji však včas zadržela.

„To je v pořádku, nemusíš se obtěžovat,“ zarazila ji.

„Ale jaképak obtěžování. Prostě mi jenom řekni, co obvykle snídáš,“ navrhla máma a já měl co dělat, abych udržel vážnou tvář, protože jsem si dokázal živě představit, jak by se asi tvářili mí drazí členové rodiny, kdyby jim Bella oznámila, že nejraději má k snídani nějakou divokou kočku, například pumu, a k večeři si občas zakousne grizzlyho.

„Opravdu to není nutné, prosím, sedni si, Esmé,“ požádala mámu a na důkaz, že si opravdu od mámy nic nepřeje, si vložila do pusy sousto, několikrát zkousla a nakonec polkla. Všechno to dělala s velkým přemáháním, ale co mohla dělat.

„Bylo to opravdu vynikající, Esmé,“ pochvalovala mámě Bella snídani, když jsme všichni dojedli.

„Jsem ráda, že ti to i přes to všechno chutnalo,“ odvětila spokojeně máma.

„Máma je vynikající kuchařka, nikdo na ni ve vaření nemá,“ pochvaloval si Emmett a přitom se spokojeně hladil po břiše. Jo, jo, ten jeho apetit ho jednou dovede až k infarktu. Kdyby denně nesportoval, začal by pomalu všem připadat jako pěkně kulatý soudek na víno.

„Příště mi musíš říct, pokud něco nejíš,“ poznamenala, když jsme jí pomáhali sklízet ze stolu.

„Samozřejmě, příště na to nezapomenu,“ souhlasila Bella.

„Tak co dneska podnikneme?“ zajímal jsem se, když jsme se vrátili ke mně do pokoje.

„Nejdřív bych měla zavolat Renée, jestli jsou doma a kde je naše návštěva, potom něco vymyslíme,“ navrhla a mě nezbylo nic jiného než s ní souhlasit.

Vytáhla si tedy z bundy telefon a okamžitě vytočila číslo k nim domů. Jenom ze zvyku jsem očekával, že bude čekat aspoň tři zazvonění telefonu, než bude hovor přepojen, ale spletl jsem se. Opět jsem zapomněl na jejich rychlé upíří reakce.

„Zdravím, Renée… Ne, nic se neděje, všechno je v pořádku. Jenom jsem se chtěla zeptat, jak to jde u vás… Aha, rozumím… Hmm… Dobře, snad ano… Tak zatím, ahoj,“ rozloučila se po dvouminutovém rozhovoru a netvářila se zrovna dvakrát nadšeně.

„Dělají noví známí problémy?“ zajímal jsem se, když odložila telefon.

„Ne, právěže nedělají, což mi přijde podivné,“ namítla zachmuřeně Bella. „Zrovna se všichni chystají na menší výlet,“ dodala zamyšleně.

„Proč se ti nezdá to jejich chování? To je většina upírů tak hrozná, že jejich vzorné chování je tak překvapující?“ zeptal jsem se a trochu si ji přitom dobíral. Nechtěl jsem však, aby to vyznělo špatně - nechtěl jsem ji naštvat.

„Ne, tak bych to neřekla, ale když se tihle upíři takhle chovají, tak mají něco v úmyslu a to něco se mi v tomhle případě vůbec nelíbí. A věř mi, že znám hodně případů, kdy se nepozornost mnohým nevyplatila, takže si budu muset vymyslet nějakou hodně dobrou výmluvu pro to, abych tu mohla s vámi bývat, jak nejdéle to půjde, aspoň do chvíle, než odejdou,“ začala přemýšlet nahlas.

„To přece nebude potřeba. Dneska je neděle, můžeme něco podniknout, anebo zůstat jenom tak doma. Potom by nebylo na škodu, pokud mě nechceš nechat nehlídaného, někdo stavil a ty bys odjela s autem. Pak se můžeš vrátit a zůstat na noc. Nevím totiž, jak moc by byla Esmé shovívavá, kdybys tu nocovala dvě noci po sobě.“ Byl jsem si jistý, že by máma nic nenamítala jenom proto, že to má v povaze, ale určitě by se jí to moc nelíbilo.

„Tak to bychom se asi neměli vůbec zmiňovat o těch neoficiálních nocích, že?“

„Správně. Máma je tolerantní, ale tohle by nepřekousla,“ ujistil jsem ji.

„Je to správná máma… no, ale teď zpět k tvému plánování,“ směřovala pozornost zpět k problému mé ochrany před Gracielou a Christinou.

„Fajn - takže, ráno bys mě musela asi chvíli nechat nestřeženého. Pochybuju, že by zaútočila v domě, kde je plno lidí,“ argumentoval jsem a Bella se na mě zamračila. „Fajn, zaútočit by mohla, ale nevěřím v to. Ty s Cordym byste se pro mě mohli stavit a já bych dal klíče od auta Jasperovi, aby ostatní hodil do školy. Měla bys mě pod dohledem a ve škole rozhodně nezaútočí,“ stál jsem si za svým a Bella tentokrát váhavě přikývla. Zřejmě o těch třech neměla skutečně dobrý názor. Nevěděl jsem totiž, co jí mohla Renée říct a taky, co si mohla Bella přečíst v jejich myšlenkách.

„Až na ten detail, kdy zůstaneš sám ráno doma - nemysli si totiž, že by se Graciela zdráhala zaútočit na dům plný lidí - je to docela dobrý nápad,“ souhlasila a já se potěšeně usmál.

„Tu chvíli to budu muset nějak přežít.“ Pohodil jsem rameny a došel až k ní, abych ji mohl obejmout kolem pasu a polibkem zahnat vrásku na jejím čele, která ji sice dělala neuvěřitelně sexy, ale zároveň mi to neustále připomínalo, že máme nějaké nedořešené problémy.

„Mám o tebe jenom starost, tak to, prosím tě, nezlehčuj,“ napomenula mě, ale obtočila mi ruce kolem krku.

„Nic nezlehčuju, jsem jenom rád, že spolu budeme trávit tolik času,“ zamumlal jsem a sklonil se k jejímu uchu, kde jsem lehce obtiskl své rty.

„Děláš, jako bychom spolu i tak netrávili skoro všechen volný čas,“ namítla.

„Já si to uvědomuju, ale nejsem si jistý, jestli ty víš, jak je příjemné s tebou trávit čas,“ prohodil jsem a cestoval svými rty od jejího ušního lalůčku po hraně lícní kosti. A Bella přitom spokojeně nastavovala tvář. Kdyby to byla kočka, asi bych ji slyšel i příst blahem.

„To je mi víc než jasné. Ale teď bys toho měl nechat, nebo mě tu Esmé příště nenechá oficiálně nocovat. Zrovna vychází totiž poslední schod a míří si to do tvého pokoje,“ zamumlala a tak jsem se chtě nechtě musel odtáhnout. To jiskření mezi námi totiž bylo patrné na první pohled.

„Můžu dál?“ ozval se za dveřmi během minuty mámin hlas.

„Jasně, jen pojď dál,“ vyzval jsem ji a tak jenom nakoukla, aby se ujistila, že nejde nevhod, a až poté vklouzla do pokoje. Dveře však za sebou nechala otevřené.

„Chtěla jsem se jenom zeptat, co budete dneska podnikat, pokud tedy můžu?“ zajímala se a tak jsem kouknul na Bellu, jestli rychle něco vymyslí. „Víte, Carlisle si šel ještě na chvíli lehnout, ty noční jsou opravdu hrozné, Alice a Jasper už někam odešli a doma zůstala jenom Rose s Emmettem, no a já musím odejít na chvíli do kanceláře. Zrovna mi volal klient, že má problém, který do zítra nepočká,“ povzdechla si.

„Někteří lidé dokážou být pořádně otravní,“ souhlasila s ní Bella.

„Ani nevíš jak, holka… A proto mě právě zajímalo, co hodláte podniknout.“

„Zatím jsme nad tím neuvažovali,“ odpověděl jsem popravdě.

„Ale nejspíš zůstaneme tady. Můžeme uvařit nějaký oběd a potom se podívat na film,“ navrhla Bella okamžitě.

„Snad bys tady nevařila?!“ zhrozila se trochu máma.

„A proč by ne? Máš toho moc a já přitom hrozně ráda vařím. Navíc bude mít Carlisle teplé jídlo, až se vzbudí, jistě za to bude rád,“ odporovala jí Bella a máma se trochu zdráhala. Ne že by nechtěla nechat Bellu vařit, ale přece jenom to byl její host a tohle bylo proti všem zákonům pohostinnosti, které znala.

„Já nevím…“

„Dobrá, uděláme to takhle. Slibuju, že nebudu vařit - vařit bude Edward,“ dodala okamžitě a pobaveně na mě mrkla. Já, který jsem uvařil nanejvýš těstoviny, bych měl dělat oběd?

Podobná myšlenka musela blesknout hlavou i Esmé. Tvářila se trochu pochybovačně. Mužského v kuchyni viděla jenom velmi nerada. Tedy jen ve chvíli, pokud se jednalo o mužské z téhle rodiny. Všichni jsme na kuchařské umění byli leví a díky Esmeiným pochutinám i líní se to naučit.

„Já myslím, že bych měla raději říct Rosalii,“ namítla pochybovačně.

„Esmé, věř mi trochu. Naučím Edwarda připravit jedno jídlo tak, že se budete všichni olizovat až za ušima,“ dušovala se Bella a máma nakonec povolila a souhlasila s tím, že nám tedy pro dnešek svěří kuchyni. Ale že doufá v to, že ji bude moci používat nadále i po dnešku. Což ji Bella svatosvatě přislíbila a máma se odešla připravit na schůzku s klientem.

„Myslím, že mé kuchařské dovednosti značně přeceňuješ,“ upozornil jsem Bellu, když mi pomáhala zavázat si kolem pasu zástěru.

„Ale neboj se, budu tě krok po kroku navádět a všechno spolu zvládneme,“ ujišťovala mě a pak se vyhoupla na linku. „Jenom se, prosím, podívej, jestli máte višňový kompot, bez něj by to nešlo,“ podotkla a tak jsem se vydal ke spíži, abych omrkl, co všechno tam Esmé skrývá.

„Jsou to višně?“ optal jsem se pro jistotu, když jsem objevil sklenici s něčím kulatým a červeným vevnitř. Nemělo to žádnou etiketu a tak jsem trochu váhal. Nakonec jsem to podal Belle a ta mi potvrdila, že jsem to skutečně višně. „Stačí jedna sklenička nebo raději dvě?“ zajímal jsem se.

„Vezmi dvě, višně nejsou nikdy na škodu,“ odvětila a tak jsem se vrátil k lince se dvěma sklenkami kompotu. „Tak, a teď si nachytej sýr - nejlíp čedar, jestli máte, a pak mléko, čtyři mrkve, máslo, mouku, olej, kuřecí prsa… a to je zatím všechno,“ vyjmenovávala z paměti a já jenom nahlížel do skřínek a vyndával všechny potřebné ingredience.

„Co teď?“ zajímal jsem se. Tohle bylo zatím jednoduché, to těžší mě teprve čekalo.

„Vyndej to maso ze sáčku a pořádně ho opláchni pod vodou,“ rozkázala a tak jsem také udělal. Trochu jsem však zaváhal o tom, že je to maso čerstvé, bylo takové kluzké a vypadalo trochu slizce. Alespoň mě to tak přišlo.

„Je to maso v pořádku?“ ujišťoval jsem se.

„Neměj obavy, jenom ho opláchni a očisti tady od toho bílého… jo, přesně takhle,“ pobídla mě a dál jenom přihlížela, zatímco jsem se snažil dělat všechno podle jejich instrukcí. Jak Esmé slíbila, tak se také stalo. Nevařila. Vařil jsem já a popravdě jsem byl moc zvědavý na to, jak to dopadne a jestli to na konci bude vůbec jedlé. Přece jenom Bella lidské jídlo nejedla víc jak sto padesát let, tak jsem popravdě trochu pochyboval. Ale jenom trochu.

„Můžeš mi říct, co to aspoň vařím?“ vyzvídal jsem, když jsem očištěné maso okořenil a dal péct do trouby.

„Moje oblíbené jídlo,“ usmála se.

„A já myslel, že mezi tvá oblíbená jídla patří spíš grizzly nebo puma,“ odpověděl jsem pobaveně.

„Nech si toho. Tohle bylo mé oblíbené jídlo ještě před tímhle. Jinak se zatím podívej, jestli máte doma sherry nebo nějaký višňový likér,“ řekla rozhodně a tak jsem se vydal do obýváku, obhlédnout zásoby alkoholu.

„Co tam hledáš?“ oslovila mě najednou Rose, která se objevila za mnou a pěkně mě vyděsila. „Vidíš to? Nemáš čisté svědomí, proto ses lekl… páni, co to tu voní?“ změnila okamžitě téma a už se dál nezajímala o to, co hledám ve skřínce s alkoholem, ale začala šmejdit v kuchyni. „Páni, vy dva vaříte?“

„Já ne, Edward,“ odpověděla jí Bella pohotově a seskočila z linky. „Tak co, máte sherry nebo nějaký podobný likér?“ zajímala se, když jsem se vrátil. Zavrtěl jsem však hlavou. Likéry u nás byly nedostatkovým zbožím. „No, tak ho někdo bude muset zajít koupit,“ rozhodla bleskově a obrátila se na Rose.

„Na mě nekoukej, já jsem si přišla jenom pro jablko a jdu se zase učit, zítra píšeme test.“

„Fajn, tak nezbývá nic jiného, než zaúkolovat Emmetta,“ rozhodla a vydala se s Rose nahoru, zatímco mě nechala napospas vaření. Nevěděl jsem však, co mám udělat nejdřív a tak jsem usoudil, že by nebylo od věci oškrábat ty mrkve. Špinavé je, doufám, používat nechce.

Emmett se svého výsostného úkolu zhostil se ctí rytíře, který zachraňuje krásnou pannu z nesnází. Hrdinsky se v tom zamračeném počasí vydal do obchodu, aby Belle obstaral na vaření likér. Byl jsem si víc než jistý, že kdybych ho o to požádal já, tak by mi nevyhověl.

Já se mezitím s Bellou vrátil k vaření. Kuřecí se pomalu peklo a kuchyně se zaplňovala příjemnou vůní pečeného masa, višňovou omáčkou a sýrem.

„Musím říct, že to s tebou není zase až tak ztracené. Esmé by ti měla víc důvěřovat,“ prohodila, když jsem strouhal nahrubo sýr a za celou dobu jsem se ještě ani jednou neřízl nebo jinak neporanil. Což bylo, vzhledem k Bellině přítomnosti, jenom dobře.

„Nevím, nevím. Tohle je jenom díky tomu, že mám tak výbornou pomocnici,“ namítl jsem.

„Jakoupak pomocnici? Vaříš snad sám, ne? Já tu sloužím jenom jako mluvící kniha receptů,“ odmítla svoje zásluhy. „Zatím si rozpusť to máslo a pak tam přidej mouku,“ rozkázala, když jsem dostrouhal sýr.

„Kde ses tohle vůbec naučila?“ zajímal jsem se a ukázal k hrnci.

„Bavilo mě to. Sice jsem patřila do lepší společnosti, ale pořád jsem ještě nebyla ta zhýčkaná dcerunka bohatých rodičů. A ty vůně šířící se z kuchyně - kdo by jim odolal? Prostě jsem tehdy požádala Mary, naši hospodyni, aby mě naučila nějaké své recepty, když nebyli naši doma,“ odpověděla a na rtech měla takový zasněný úsměv.

„Bývala si často doma sama?“ vyzvídal jsem.

„Víc, než si dokážeš představit. Kromě plesů a čajových dýchánků jsem čas trávila s učiteli a Mary. Rodiče jsem vídala jenom při snídani a při večeři. Měli jsme vcelku tichou domácnost. Pokud tedy nepočítám všechny ty zábavy. Manželství mých rodičů bylo z rozumu, nikoli z lásky. Přesto jim to spolu klapalo,“ vzpomínala dál. „Táta, když jsem byla ještě hodně malá, mě brával ve své pracovně na klín a vyprávěl mi příběhy, stejně jako pradědeček, o kterém jsem se ti jednou už zmiňovala. Tehdy mi řekl, že i kdyby mu na tomhle světě nemělo zůstat vůbec nic, zůstane i tak šťastný, protože bude mít mě,“ zamumlala.

„Rodiče tě velmi milovali,“ odvětil jsem.

„Na tyhle jeho slova jsem, ve chvíli svého pobláznění do upíra, úplně zapomněla. Nezajímala jsem se o to, co s mými rodiči bude dál beze mě. Tehdy jsem se zachovala jako sobec… A ty bys teď neměl zapomínat míchat, jinak se ti všechno připálí a na oběd budete mít jenom jablko,“ napomenula mě, když jsem se plně ponořil do jejího příběhu a úplně zapomněl na to, že bych měl dělat ještě něco jiného, než poslouchat její melodický hlas.

Okamžitě jsem se tedy vzpamatoval a rychle zamíchal tmavnoucí směs v hrnci.

„Teď tam nalij trochu vývaru a mléka a nepřestávej to míchat. Potom tam přidáš už jenom mrkev, sýr a dochutíš to pepřem a solí. A co se týče té omáčky ke kuřeti, tak si vytáhni druhý hrnec a nalij do něj oba kompoty a přiveď je k varu. Pak to dochutíš tímhle a tímhle… a tímhle,“ řekla a na linku vyskládala všechno možné koření.

„To snad není možné!“ zamumlala Bella, když jsme společně seděli na kuchyňské lince a čekali, až Emmett přinese ten likér. „Tohle nemůže být pravda,“ vrtěla nešťastně hlavou.

„Co se stalo?“ zajímal jsem se.

„Vydrž moment, hned se to dozvíš,“ odpověděla a jenom minutu na to se otevřely vstupní dveře a vešel Emmett - což jsem poznal podle jeho hlasitého pozdravu. Nechápal jsem, co je na tom tak hrozného, konečně přece dorazil, ne?

Aspoň to jsem si myslel do chvíle, než došel do kuchyně a v závěsu za ním vešla dovnitř i Graciela!

„Zdravím, vážení,“ pozdravil nás zvesela, položil vedle nás likér a s rukou obtočenou kolem Gracielina pasu se nesl zpátky do obývacího pokoje, kde se oba posadili na pohovku. Než tam však došel, zastavil se. „Směl bych vám představit tuto krásnou dámu?“ zajímal se a tvářil se přitom velmi světácky.

„To nebude potřeba, my se s Gracielou známe,“ odpověděla mu trpce Bella.

„Opravdu? Tak to bude jistě větší zábava, než jsem si myslel. Počkat - i ty ji znáš, Edwarde?“ obrátil se Emmett na mě, když mu došla Bellina slova.

„Poznali jsem se jednou v Port Angeles, když jsem si byl koupit knihu do školy,“ odpověděl jsem a Emmett se na mě na chvíli zamračil.

„A to si říká bratr, schovávat přede mnou takovou krásnou dívku,“ povzdechl si teatrálně.

Já si jenom pomyslel, že kdyby to bylo možné, schoval bych spíš Emmett před ní, než naopak.

„Ale snad by ses na svého bratra nezlobil,“ usmála se Grace a Emma hned zlost přešla. Ten blázen jí byl natolik učarován, že kdybychom teď byli v padesátém patře nějakého mrakodrapu a ona řekla - skoč, Emmett by si jenom poslušně otevřel okno a skutečně by skočil. A neptal by se proč.

„Samozřejmě. Tak a když se tedy všichni známe, tak můžeme něco podniknout, co vy na to?“

„Omlouvám se, Emmette, ale my s Gracielou budeme muset už jít. Grace je spolu se svou sestrou a bratrem u nás na návštěvě a máma se dneska rozhodla udělat slavnostní večeři,“ zarazila jeho plány. „Viď, Grace?“ Podívala se na upírku a dávala jí jasně najevo, že pokud s ní teď hned neodejde, bude mít velký průšvih.

„Máš pravdu, Bello, jako vždy,“ usmála se na ni mile Grace. „Ale nechtějí se Edward s Emmettem připojit? Myslím, že by to mohla být zábava,“ navrhla a já věděl, co si pod pojmem zábava představuje.

„To by mohla být opravdu zábava,“ souhlasil s ní nadšeně Emmett.

„Jídlo bude jenom pro sedm,“ namítla Bella.

„Já klidně nemusím jíst,“ navrhl Emmett.

„My budeme mít jídlo doma,“ zarazil jsem ho i já a Emmett si jenom povzdechl.

„Jednou ho někdo pustí k vaření a hned je moc důležitej,“ zamumlal a pak se obrátil znovu ke Graciele. „Rád bych tě, Grace, lépe poznal, doufám, že u Swanů zůstanete dlouho.“

„Dokud nás nevyhodí,“ přislíbila mu.

„Bello,“ obrátil se můj bráška na mou přítelkyni, „ne aby vás napadlo tohle rozkošné stvoření vyhazovat z domu, jasné?“ varoval ji a poté si opět zálibně prohlížel Gracielu, která se vítězoslavně usmívala.

Já ale i tak pochyboval, že ji Bella s rodinou bude trpět nějak dlouho. Myslím, že Graciela, Christina i Hunter zmizí mnohem dřív, než si Emmett myslí.

„Uvidíme,“ zamumlala Bella. „No, my už musíme jít, mějte se tu pěkně, kluci.“ Bella se zvedla k odchodu a výhružně se podívala po Grace, která stále seděla vedle mého bratra a nějak se neměla k odchodu. Hladila ho po hrudi a pomalu mi připomínala Monicu ve chvíli, kdy se mnou chtěla chodit. Stále jsem měl na paměti tu přezdívku, kterou jsem jí dal tehdy v jídelně. Had škrtič - kvůli její plazivosti. Ale Emmett si to, na rozdíl ode mě v minulosti, teď užíval. „Grace, jdeme,“ řekla rozhodně Bella a úst jí uniklo tiché zavrčení, které jsem postřehl jenom já, jelikož jsem byl blízko, a Gracieala, díky svému perfektnímu sluchu.

Já se pak musel vrátit k vaření. Což bylo o trochu horší. I přesto, že jsem měl všechny nezbytné instrukce, vařit bez Belly bylo něco jiného.