22.kapitola - První verze konce

Edwardův pohled:

To co jsem uviděl na louce, by mi zajisté vyrazilo dech, kdybych ještě dýchal. Ta scéna se mi vryla do paměti. Victor seděl na zemi a v slzách objímal Bellu. Nad ním stát Dimitrij a mě ve tváři spokojený výraz.

„Varovali tě.“ Řekl a já až teď pochopil, že je tu mocc delké ticho. Slyšel jsem pouze jedno srdce. Victorovo srdce.

„Né!“ zařval jsem a chystal se vrhnout na Dimitije, ale někdo mě včas zastavil. Byl to Emmet a za ním hned přibíhala i Rose, Alice, Jasper, Esme a Carlisle. Alice musela mít vizi, co se tu stalo a tak opět stačila zasáhnout právě včas.

„Edwarde …“ přiběhla ke mně Alice a objala mě, jako jediná z rodiny věděla, co právě prožívám. Když jsem se podíval na celou rodinu, uviděl jsem, že ještě Jasper ví, jak na tom teď sem.

„Bello, né.“ Vzlykal nad jejím tělem Victor. Měl jsem chuť za ním jít a její tělo mu vyrvat z náruče. Přece jenom jeho vinou zemřela. Neměl jí o mě říkat pravdu, věděl, že je to tajemství a nesmí být prozrazeno a on přece všechno řekl. Začal jsem ho nenávidět. Bella je mrtvá kvůli němu. Já jsem ji nechtěl ohrozit tím, že bych jí řekl pravdu a on ji pravdou zabil.

„Alice, ona je mrtvá.“ zašeptal se zničeně Alici. „Jak to mohl dovolit.“

„On to, ale nevěděl. Nečekal, že Bella půjde za ním, ani že ho tu Dimitrij najde.“

„Proč jsi ji zabil?“ vytrhl jsem se z jejího konejšivého náručí a obořil jsem se na Dimitrie, který doteď postával kousek od našich dvou skupinek.

„Varovali ho a on jednoduše neposlechl. Říkal jsem, že zakročím, jestli se to někdo dozví a ona to věděla.“ odpověděl svým mrazivým klidem. Jeho oči byly jasně červené a na rtech měl mrazivý úsměv, takový jaký mají všichni lidé bez duše a pro upíry z Voltéry to platí dvojnásob. Nemají duši. Ale copak já ji mám? Tím, že nezabíjím lidi, se od nich ještě moc neodlišuju.

Tehdy jsme se všichni dozvěděli, že se nikdo nesmí dozvědět o tom, jak Bella zemřela, ale zároveň jsme nemohli přijít do nemocnice, kde bychom nahlásili nehodu, jejímž následkem ztratila velké množství krve a tak zemřela. Vždyť jí nic nebylo, jenom několik oděrek a upířího kousnutí na krku.

Místo, kde jsme Bellu pohřbili, jsem vybral já. Bylo blízko moře a nikdo by ho zde nehledal. Ve Swrods po ní hned vyhlásili pátraní a samozřejmě začali s vysýcháním všech známých. Tedy mě, mé rodiny a Victora. Nic se, ale nedozvěděli.

Henry se nechtěl vzdát a hledal svou malou holčičku ještě snad rok, kdy byla nakonec prohlášena za mrtvou. Tolik se mi po Belle stýskalo. Po jejím šťastném úsměvu a jiskřičkách v očích, když měla radost. Po jejích slzách když byla smutná a po jejích rtech, které mě líbaly na tvář.

Tolik jsem toužil ji ještě naposledy sevřít náručí a aspoň jednou ji znovu políbit na její hebké a horké rty. Jeden polibek. Dal bych za něj celou věčnost. Proč? To jsem si nezasloužil aspoň trochu štěstí? Za těch dvěstě let, co bloudím světem sám, si snad zasloužím kousek toho obyčejného štěstí, ale to odešlo stejně rychle, jako přišlo. Odešlo spolu s mým andělem. S mou Bellou.

Ve chvíli kdy jsem byl na malý moment šťastný, musel zakročit osud a mé štěstí mi vzít. Osud v podobě Dimitrije. Nebýt Alice nezbyl by z něj dneska už ani popel, natož aby odcházel po svých do Voltéry se spokojeným úsměvem na rtech.

Po jejím pohřbu, který jsme ji s rodinou přichystali, jsem se s rodinou vrátil do Norska, ale brzy nato jsme se odstěhovali do jednoho amerického městečka na Olypijském poloostrově jménem Forsk. S Victorem jsme si přestali psát. Vlastně jsme si nepsali vůbec od chvíle, kdy jsme se naposledy viděli ve Swords. Ani jeden jsme nemohli unést Bellinu smrt. Bylo to moc těžké.

Ještě před naším odjezdem se vrátila Jane s Alecem. Přesně jak předpověděla Alice, bylo to vlastně ještě před Belliným pohřbem. Vyřídili nám Arovo rozhodnutí a tak se tedy Victor vydal s nimi do Voltéra jelikož ho chtěl Aro poznat a neopustit přitom své město, kde už žije tolik tisíců let, že už to ani nepočítá. Victora potom také prohlásili za nezvěstného, protože se doma neukázal od chvíli, kdy zmizela i Bella. Všichni si mysleli, že spolu někam utekli. Jediní, kdo znali tu krutou pravdu o Belle jsem byl já a moje rodina.

Po roce mi, ale přišla zajímavá zpráva. Když jsem zjistil, že je od Victora, chtěl jsem ji zničit, ale nedalo mi to a začetl jsem se.

Edwarde,

vím, že bys tento dopis rád vyhodil nepřečtený, ale rád bych ti něco sdělil. Začal jsem opět stárnout. Nevím, jak je to možné, ale opravdu stárnu. Aro si myslím, že jste na něj ušili boudu, ale to se mu snažím rozmluvit. Netušíš, co se to děje?

Kletba byla zrušena, ale netuším jak. Tím, že jsem opět smrtelný rozhodl se mě Aro proměnit. Moje tajemství bylo zničeno a vaše opět ohroženo. Brzy budu jedním z vás.

Pozdravuj rodinu, Victor

Takže on se stal smrtelným? Mohl zemřít a tak se zbavit tíhy, která zůstala po Bellině smrti, ale je vidět, že to nestihl a ve Voltéře si ho hlídají moc pečlivě. Bude opět nesmrtelným, ale nebude mít tak jednoduchý život, jako měl až doteď. Do dnešního dne mohl žít obyčejný lidský život, ale teď bude závislý na lidech. Na své potravě. Na jejich krvi, kterou bude potřebovat.

Teď se stane tím, co chtěl mít z Belly, uvidíme, jak moc se mu to bude líbit. Nikomu jsem nepřál stát se upírem, ale … ne dost! Nikomu nebudu přát, aby zažil to, co musí zakusit každý upír. Vidět ten strach v očích svých obětí, bez kterých bychom nepřežili.

Po dlouhém přemlouvání ze strany Esme jsem začal chodit do školy. Všechny dívky se přede mnou jenom nakrucovaly a jejich myšlenky mi stále jenom lezly na nervy. Potřeboval jsem klid. Snažil jsem se vzpomínat na ty šťastné chvíle s Bellou, ale jejich myšlenky mi to znepříjemňovaly.

Složil jsem novou skladbu. Byla plna smutku, ale přesně vypovídala o mých citech. Jasper nemohl zůstavat moc dlouho v mé společnosti. On a Alice byli jediní, kdo věděli celou pravdu. Před Esme a Carlislem jsem se snažil držet. Emmet se snažil zvednou mě a Alici náladu. Sám Bellu poznal jenom okrajově, ale já ji miloval a Alice ji měla hodně ráda.

Jednou nás dokonce navštívil Eleazar z Denali. Přijel spolu s Irinou, Kate a Tanyou. Strávili u nás týden a já se nemohl Tanye zbavit. Byla jako klíště, které se na vás přichytí a nechce vás pustit. Už jednou jsem ji řekl, že ji mám rád jenom jako kamarádku, ale ona to nedokázala pochopit a protože si nenašla žádného druha, pokoušela se opět získat mě. Nakonec to dopadlo tak, že Carlisle je musel zdvořile vyhodit. Vysvětlil Eleazarovi celou situaci a on i se svou družkou Kate a jejími sestrami odjel.

A já mohl konečně alespoň trochu volně dýchat. Pořád jsem myslel na Bellu a její obraz z mé paměti nikdy nevymizí, ale snažil jsem se žít. Žit abych nezpůsoboval všude kolem sebe jenom bolest.