22. kapitola - Cizinec ve vlastním těle

30.09.2010 19:05

Isabella Swan

„Aarone,“ zaúpěla jsem a on si všiml mého křečovitého držení těla a bolestného výrazu ve tváři.

„Co se děje?“

„J-Já nevím, hrozně to bolí,“ plakala jsem.

„Klid, Bell, klid, odvezu tě do nemocnice, vydrž.“

„Aarone, nedovol…, aby se naší holčičce… něco stalo,“ sípala jsem a pak už byla jen tma…

Nechtěla jsem se ponořit do té svírající tmy a zuby nehty se snažila držet svého vědomí. Snažila jsem se otevřít oči, zjistit, co se právě děje, ale nešlo to. Víčka byla příliš těžká na to, abych s nimi alespoň zatřepotala jako motýl svými křídli. Mou poslední nadějí byl sluch, který mě alespoň pro zatím neopouštěl.

„Bello?“ volal mě Aaronův hlas a já cítila, jak se mnou jeho ruce lehce třesou. „Camille!“ zakřičel z plna hrdla.

„Co se děje?“ ozvala se Camille. „Panebože!“ zvolala vyděšeně a její hlas byl blízko.

„Na, vytoč číslo Carlislea Cullena a vyřiď mu, že do nemocnice přivezu Bellu!“ Neslyšela jsem Camillinu odpověď, ale po chvíli už drmolila do telefonu a já zaslechla jen něco o krvi. Ne, ne, ne… „Budou připraveni,“ hlesla tiše, ale já už nic víc neslyšela. Má snaha udržet své vědomí na uzdě přišla na zmar, ruka sklouzla z okraje, neboť jsem se propadala bezednou tmou, kde se nedalo zachytit záchranného lana…

 

Edward Cullen

Od chvíle, kdy odjela z domu, jsem nepřetržitě kráčel sem a tam obývacím pokojem. Zřetelně jsem viděl a slyšel, jak svou rodinu znervózňuji, ale nemohl jsem si pomoci. Jak jsem ji mohl nechat jet samotnou? Vždyť je to teprve pár dní, co se jí zahojila zpřelámaná žebra a holenní kost a já ji nechal jet na vlastní pěst do města tak nebezpečného, jako je New York.

„Edwarde, uklidni se, Bella New York zná, nic se jí nestane,“ mírnila mou náturu Alice a významně pohlédla na Jaspera. Než si však jakkoliv stačil pohrát s mými pocity, zpražil jsem ho pohledem.

„Opovaž se, Jaspere,“ sykl jsem rozzuřeně.

„Panebože, Edwarde, kdyby se něco dělo, tak to Alice uvidí!“ spráskl nade mnou ruce Emmett. Nemohl jsem to vydržet. Nemohl jsem snést Emmovy bezstarostné myšlenky, Rosaliino uvažování nad novým motorem, který si včera dala do svého BMW, rozptyloval mě můj vlastní odraz v Esmeiných myšlenkách…

„Jdu ven,“ rozhodl jsem a vypadl z toho domu hrůzy. Cožpak tam pro mě nemá nikdo pochopení? Ano, možná Carlisle, který se taktně odklidil do své pracovny. Rozběhl jsem se lesem a nevnímal, kam mě nohy nesou, nebylo to podstatné, hlavně, že jsem byl daleko od kohokoliv, komu bych dokázal vidět do hlavy.

Když jsem seznal, že jsem dostatečně daleko od domu a mé klidné, s-ničím-si-hlavu-nelámající rodiny, posadil jsem se do mechu a hlavu si opřel o statný kmen vysokého listnáče. Mohl jsem se uklidňovat snad jen vizemi, které viděla Alice, ale nebylo to stejné, jako kdybych byl Belle nablízku. Vím, že jsem neměl právo, ji jakkoliv rozkazovat, či poroučet, ale nemohl jsem jen tak potlačit strach, který jsem o ni měl. Takový už prostě jsem, nikdy se nepřestanu strachovat o tu věčně zakopávající, nehody přitahující Bellu. Však důkazem, že magnet na pohromy skutečně vlastní, jsem byl já sám. Moc dobře vím, že jsem ta největší katastrofa, která ji kdy potkala. Zničil jsem jí život, její budoucnost, polámal to křehké srdce a čistou duši. Zanechal jsem za sebou paseku, kterou za mě napravovali jiní, a nehorázně jsem toho litoval. Věděl jsem, že i kdyby mi Bella stokrát odpustila, i kdyby byla sebevíc šťastná, budu si vyčítat ty měsíce, během nichž se trápila kvůli někomu, jako jsem já.

Přemýšlel jsem, zda-li jsem ji před jejím odjezdem moc nerozrušil, odcházela opravdu naštvaná. To jsem to natolik přehnal? Měl jsem snad jen hluše přihlížet, když mi na ní tolik záleží? Ne, to prostě nešlo.

Když jsem zchladil svou rozbouřenou náturu natolik, abych nekřičel na nikoho z rodiny, vrátil jsem se domů. Jen co jsem vstoupil do domu, vyhledal jsem Alici s otázkou v očích.

„Nakupuje a pak pojede k sobě domů. Je v pořádku, neměj o ni strach.“

„To se ti lehce říká,“ povzdechl jsem si a sedl si za klavír, jedinou věc, která mě kromě Belly a její přítomnosti dokázala alespoň z části uklidnit. Nechal jsem prsty klouzat po klávesách a v podstatě ani nevnímal, co hraji.

Alice se mi snažila zvednout náladu a ukazovala mi, jak si Bella prohlíží naše společné fotky, které si schovávala ve své skříni, když celá její vize najednou zmizela.

„Alice, co se děje?“ zeptal jsem se zmateně a snažil se potlačit strach, který si hledal cestu mými útrobami.

„Nevím, takovéhle výpadky mívám, když je poblíž Belly Aaron.“

„Ach ne,“ vzdychl jsem a složil hlavu do dlaní.

„Neboj, ještě to nemusí znamenat nic zlého,“ uklidňovala mě Alice. Nemusí to znamenat, že si Aaron vybral Bells a ona se k němu vrátí...

„O to přece vůbec nejde!“ vztekal jsem se. „Bellu rozruší jen jeho přítomnost!“

„Uklidni se, Edwarde,“ zašeptala Alice, ale v jejím hlase jsem slyšel neochvějnou váhu jejích slov. Než jsem se nadál, polila mě vlna klidu a rodinné pohody, až mi málem unikl šťastný úsměv.

„Jaspere!“ zavrčel jsem.

„Jen se ti snažím pomoci.“

„Nestojím o to,“ zavrčel jsem. Zavřel jsem oči a zhluboka se nadechl. „Promiň, Jazzi, takhle jsem to nemyslel, já jen…“

„Já vím, vím, jak se cítíš,“ uklidňoval mě můj bratr a věnoval mi soucitný úsměv. Pokýval jsem hlavou, znovu na chvíli zavřel oči, zhluboka dýchal a mnul si kořen nosu. Snažil jsem se uklidnit, dostat své rozbouřené pocity znovu na únosnou mez.

„Carlisle, telefon!“ zavolala Alice pár vteřin předtím, než se mobil rozdrnčel.

„Carlisle Cullen, prosím,“ ohlásil se do telefonu. Nepovažoval jsem to nijak za důležité, a tak jsem neposlouchal a věnoval se jen hudbě, která vznikala pod mými prsty, nicméně Carlisleovy myšlenky mě vyděsily. Byl rozrušený, a i když venku zářilo na obloze slunce, začal si balit všechny věci a s rozloučením, že hned vyráží, položil telefon.

„Carlisle, co se děje?“ zeptala se zmateně Esmé.

„To byla Camille, Aaron veze Bellu do nemocnice.“

„Cože?!“ vykřiklo několik hlasů najednou včetně mého, a tak mi v myšlenkách Carlisle přehrál rozhovor s Camille.

„Na co čekáme, musíme jet!“ Vyskočil jsem od piána a popadl klíče od auta.

„Co se děje?“ zeptala se zmateně Kim.

„Zdá se, že u Belly začal samovolný potrat,“ prohlásil smutně Carlisle.

„Panebože,“ zašeptaly Rose s Esmé unisono.

„Musíme jet,“ rozhodl Emmett. Na nic jsme nečekali a poskládali se do aut. Vyjel jsem z garáže jako první a uháněl se svým volvem co největší rychlostí do nemocnice, kde Carlisle pracoval.

***

Zastavil jsem před nemocnicí ve stínu jednoho ze statných stromů a oblékl si bundu a čepici, kterou mi podala Alice. Vylezli jsme z auta a co nejrychleji se snažili dostat do nitra nemocnice, kde nehrozily žádné sluneční paprsky. Když jsme přecházeli po parkovišti, úpěnlivě jsem sledoval silnici a své boty, ale pečlivě jsem pátral po jakékoliv zmínce prozrazení. Teprve když jsem stál v „bezpečí“ nemocnice, zvedl jsem hlavu. Do nosu mě okamžitě udeřila vůně desinfekce a krve. Vyděšeně jsem pohlédl na Jaspera, jak to zvládá, ale jak jeho mysl, tak výraz nenaznačovaly žádné velké rozrušení, či touhu po krvi.

Carlisle nás vedl směrem k ambulanci, kde před jedněmi dveřmi seděl Aaron s hlavou v dlaních a Camille ho objímala okolo ramen.

„Počkejte tady, jdu zjistit, co se děje,“ oznámil nám Carlisle a vklouzl rychle do dveří ambulance. Soustředil jsem se na jeho myšlenky, ale zaujala mě Alice, která šla za Aaronem.

„Aarone,“ oslovila jej tiše a čekala, než vzhlédne. „Co se stalo?“ Aaron jen nešťastně zavrtěl hlavou a já viděl vše, co se odehrálo v Bellině bytě.

„Ty!“ zařval jsem a vrhnul se k němu. Chytil jsem ho za triko a vytáhl na nohy. Chtěl jsem mu vrazit pěstí do toho jeho vypočítavého obličeje, ale zadržel mě Emmett.

„Edwarde!“ vypískla vyděšeně Esmé.

„Jak jsi mohl?!“ křičel jsem na Aarona a zmítal se v Emmettově sevření. „Věřila ti, doufala a tys ji takhle zradil!

„Ty mi tu nemluv o zradě!“ sykl Aaron. „Nebyl jsem to já, kdo ji nechal před lety samotnou v temném lese!“

„Nic o tom nevíš,“ odpověděl jsem nenávistně. „To jen kvůli tobě je teď tady a bojuje o život svého dítěte.“

„To dítě je i mé,“ šeptl Aaron a v myšlenkách se toulal kdesi daleko.

„Tak ses podle toho měl chovat a ne si vodit milenku do jejího bytu!“

„Tak to vůbec nebylo!“ rozkřikl se Aaron.

„Ne?!“ zeptal jsem se hystericky. „A jak to tedy bylo, Aarone?! Chceš mi tvrdit, že tvé myšlenky lžou?!“

„Není to tvá věc, Edwarde! Buď tak laskavý a nestrkej nos do věcí, o kterých nic nevíš a které se tě netýkají.“

„To se pleteš.“

„Ne, to ty se mýlíš. Tohle je mezi mnou a Bellou a co se týká Belly, už nesouvisí s tebou, o tu šanci jsi přišel před lety.“

„Myslíš?“ zeptal jsem se posměšně, i když jsem věděl, že má pravdu. „Jenže já na rozdíl od tebe jsem se jí snažil pomoci, to tys zavinil tohle všechno!“

„Edwarde, pojď, potřebuješ se trochu uklidnit,“ strkala do mě Alice, která vše zděšeně pozorovala stejně jako zbytek mé rodiny.

„Ještě si to vyřídíme,“ sykl jsem směrem k Aaronovi, vytrhl se Emmettovi a odešel.

 

Isabella Swan

Dlouho nebylo nic, jen prostor a čas plynoucí v nesmyslných liniích okolo mě. Snažila jsem se zachytit, vrátit se, ale nešlo to. Putovala jsem proudem bolesti a nezmaru. Nevěděla jsem, kdo nebo co jsem, byla jsem jen neurčité nic, které se vznášelo v nevědomí. Nebyl tu žádný záchytný bod, podle kterého bych snad mohla zjistit, kým jsem, co tu dělám, či snad proč mě ta sužující temnota pohltila a pevně mě drží ve svých spárech bez viditelného náznaku toužebného úniku. Nebylo nic, podle čeho bych mohla určit, jak dlouho se ve stavu této bolestivé bezmoci nacházím. Tušila jsem, že snad mám oči, kterými bych mohla pohlédnout skrz mlhu zakrývající mé vzpomínky, ale k tomu bych potřebovala jen nepatrný záblesk mihotavého světla, abych mohla zorientovat své smysly.

A pak se to stalo. Temnotu, svírající mou mysl, prosvítil záblesk záře, která přinesla veškeré vzpomínky, všechny mé myšlenky, zážitky a prožitky... a bohužel také pocity. Byla to jako rána mezi oči, srdce se mi sevřelo, když jsem si vzpomněla na poslední chvíli, během které jsem byla schopná vnímat své okolí. Vše uvnitř mě se bolestně stahovalo, kroutilo a zmítalo pocitem obrovské nejistoty. Patrně jsem cítila, že mi něco schází. Co se stalo poté, kdy jsem upadla do vln bezvědomí? Naplnily se mé nejhorší obavy? Nechtěla jsem si to připustit, bylo to nemožné, nesmyslné… Nemohla jsem být přeci tak krutě potrestána, život už mě naučil dost, zničil mě a dal mi šanci se znovu sebrat a zažít snad něco normálního. A osud, ten zlý, nepřejícný stařec mou šanci na obyčejný život znovu ukradl. Vyrval mi mé štěstí, cítila jsem to. Nicméně jsem pevně doufala a potřebovala vědět, zda se mé tušení mýlí.

Začala jsem se soustředit a snažila si uvědomit veškeré záhyby svého těla. Své ruce, trup, nohy…, až jsem se dopracovala k očním víčkům. Vždy bylo tak jednoduché zatřepotat s nimi a zvednout je, ale teď se mi to jevilo jako ten nejtěžší úkol ze všech. Možná to bylo tím, že se mé tělo, mé vědomí bránilo otevřít oči do té hrozivé skutečnosti, ale já to potřebovala vědět, nechtěla jsem se užírat těmi pocity, které mě spalovaly, kdyby to nebyla pravda. Ale co když to pravda je? Není lepší, alespoň prozatím, zůstat ve sladké nevědomosti?

Sebrala jsem veškeré své síly a pokusila se odlepit víčka od sebe. Cítila jsem, jak se jemně zachvěla a v duchu se zaradovala. Zkusila jsem to znovu a víčka od sebe konečně odlepila. Do očí mě udeřila salva bílého světla, až jsem oči znovu vyděšeně přivřela. Když jsem přivykla ostré záři, která pálila v očích, rozhlédla jsem se okolo sebe. Obyčejný nemocniční pokoj s oprýskanými, zelenými stěnami, holé vybavení a vedle mé postele jediná židle. Na ní seděl Aaron, hlavu opřenou o zeď a svůj zrak upínal kamsi ke stropu.

Lehce jsem se ošila a cukla sebou, když jsem si hýbla s jehlou, jež jsem měla zavedenou do jedné z žil na ruce. Svým neopatrným pohybem jsem vyrušila Aarona z jeho strnulosti. Pohlédl na mě a v jeho očích se zračila úleva…

„Bello,“ zašeptal tiše a přešel ke mně blíž. Odhrnul mi z tváře vlasy, ale nenechal mi možnost, abych se mu mohla zahledět do očí, které vždy prozradily vše, byla to brána do jeho nitra, skrz ně jsem mohla spatřit, co si myslí, co cítí.

„Aarone,“ šeptla jsem prosebně a on mi konečně dovolil pohlédnout do černých očí, které se utápěly v hlubokých vodách smutku, lítosti a ztrát. „Ne…“

„Je mi to tak líto, už se nedalo nic dělat…“

„Ne,“ šeptala jsem a nevěřícně vrtěla hlavou. Pomyslná hráz se probořila a mé tváře skrápěly potůčky slaných slz. „To ne,“ kvílela jsem.

„Bello, ššš, uklidni se, bude to dobré, bude to dobré…“ opakoval Aaron bezradně a tiskl si mou ruku k sobě.

„Nebude to dobré,“ odpověděla jsem plačtivě. „Jdi. Jdi pryč, prosím,“ žadonila jsem a převrátila se k němu zády. Slyšela jsem, jak se za ním zavřely dveře, to byla poslední věc, kterou jsem byla schopná vnímat. Ztratila jsem se ve svém vlastním těle a nedokázala jsem najít cestu pryč od té bolesti, která mě uvnitř upalovala zaživa, nedokázala jsem jí utéct a ona mě pohltila svými plameny…

Topila jsem se žalem, ze rtů unikaly tiché vzlyky a slané slzy smáčely chvějící se tváře. Připadala jsem si jak cizinec uzamčený v jiném těle, jež bylo pekelným očistcem. Toužila jsem se rozplynout, rozptýlit jak prach a necítit. Nenechat se spalovat tou ukrutnou bolestí a ztrátou, zmizet, rozplynout se jako dým… Přála jsem si odejít, nechat tu vše, své myšlenky, tužby, pocity, opustit své ztrápené tělo a již se nevrátit.

Nic nedávalo smysl, svět se přestal točit, ale zemská přitažlivost mě nechtěla nechat se oprostit od těch hrůz mého života. Proklínala jsem Boha. Kdyby přeci existoval, nedopustil by takové trápení. Rouhala jsem se? Nežila počestným životem? Co jsem udělala tak hrozného, že mi všechno vzal? Prve mi ukradl srdce a rozpoltil duši a teď, teď mi vzal to jediné, na co jsem byla pyšná, co jsem milovala celou svou existencí, pro co jsem dýchala a žila.

Čas plynul kolem mě. Chtěla jsem ho uchopit konečky prstů a vrátit o několik dní zpět. Stačilo by pár chvil změnit a vše by bylo jinak. Ale čas se nedal chytit, nemohla jsem ho urychlit ani donutit k pomalejšímu tempu, mohla jsem pouze sledovat, jak se krátké vteřiny mění v minuty a urputné hodiny. Sledovala jsem tváře, které se nade mnou skláněly, ale nevnímala jejich slova. Litovali mě? Říkali, že vše bude zase dobré? Nevím, nerozuměla jsem jim. Můj svět byl daleko od toho skutečného. Uzamkla jsem se ve své hlavě a ukájela se svými představami a ztracenými sny. Odřízla jsem trpící srdce od zbytku těla a doufala, že s tím veškeré trápení zmizí. Jak bláhová to naděje…

„Bello,“ volal mě medový hlas a já zaostřila na obličej, na oči, jež se vpíjely do mých. Co asi viděly? Beznaděj, bláznovství? „Vrať se k nám, vše bude zase dobré, všechna bolest jednou přejde, spolu to zvládneme…,“ šeptal ten líbivý hlas a já před jeho půvabným, zkroušeným majitelem zavřela oči. Nechtěla jsem vidět další bolest, ani s tou svou jsem se nedokázala poprat. Nedokázala jsem se srovnat s beznadějí a prázdnou budoucností, jež se před pár okamžiky zdála tak jasná. Měla jsem pro co žít, zač bojovat, o co se prát, ale už ne, nezbývalo nic, co by stálo za tu námahu postavit se všemu a hlavně vlastnímu utrpení a zkáze. Z propastných hlubin mé nicoty už nebylo úniku. Pohltila mě a odmítla nazpět vydat světu do náručí muže, který mě stále dlouhá léta miloval a sliboval mi lepší zítřky…

Diskusní téma: 22. kapitola - Cizinec ve vlastním těle

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek