21. kapitola

 „Jacobe, o tohle jsem se tě neprosila,“ odvětila potichu a mířila si to přímo k nám. Najednou jsem nemohl uvěřit tomu, že ji skutečně vidím a jenom si ji nepředstavuju.

„Ublížil ti a já chci, aby za to zaplatil,“ odporoval jí naštvaně, ale Bella si ho moc nevšímala. Její zlaté oči se vpíjely do těch mých a nějaký Jacob nám v tu chvíli mohl být ukradený. Ani jeden z nás dvou mu nevěnoval patřičnou pozornost, přestože se o to chlapec snažil.

„Je mi jedno, co ty sám chceš. Tohle jsem ti zakázala. K téhle konfrontaci nemělo dojít,“ ujišťovala ho, aniž by přitom na něj jenom pohlédla. Hlas měla klidný a skoro až mrazivý. Jacob ji skutečně vytočil. A pokud je to opravdu nějaký rodinný přítel, měl by mít dost rozumu na to, aby ji dál nepokoušel a zařadil zpátečku, dokud je to možné.

„Bello,“ zašeptal jsem konečně, když jsem našel ztracený hlas, a doufal, že tím, že na ni promluvím, mi někde nezmizí nadobro. „Jak to, že…,“ došly mi slova, nevěděl jsem, na co se vlastně chci zeptat první. Jediné, co mě v tu chvíli napadlo, bylo rozevřít náruč. Nevěděl jsem, jestli je to dobře, jestli o tohle Bella stojí, ale já jsem doufal, že ano. Toužil jsem ji opět sevřít v náručí a z plných plic vdechovat její omamnou vůni.

Stačil okamžik. Bella nezaváhala ani na chviličku a už jsem ji objímal a tiskl k sobě, jak jsem toužil po její blízkosti.

„Nemůžu… Nemůžu tomu uvěřit,“ mumlal jsem jí do vlasů. „Konečně tě zase vidím. Už nikdy mi takhle nesmíš zmizet,“ káral jsem ji, přestože jsem to neměl vůbec v úmyslu. Chtěl jsem ji jenom svírat v náruči a nikdy ji nepustit. „Jsem tak šťastný,“ zašeptal jsem, když se trochu odtáhla a s úsměvem se na mě dívala.

„Taky jsem hrozně ráda, že jsi tady – přestože jsem si takhle naše opětovné shledání vůbec nepředstavovala,“ zamumlala a nevraživě pohlédla na Jacoba, který stále postával na svém místě, a nevypadalo to, že by se měl k odchodu. Nehodlal nám dopřát žádné soukromí.

„Moc dobře víš, proč jsem to udělal,“ odvětil naštvaně a ukázal si na hlavu, aby mu to Bella přečetla v myšlenkách. Něco přede mnou oba tajili, ale já jsem to v tuhle chvíli nehodlal řešit, měl jsem u sebe svou Bellu a to bylo to hlaví. Žádná další tajemství, jenom ona, její úsměv a dokonalá vůně, která mě opět obklopovala. To bylo všechno, co mi stačilo ke štěstí.

„O tomhle jsme spolu už jednou mluvili a nehodlám se opakovat. Moc dobře víš, co bych ti řekla,“ odvětila na jeho myšlenky a zněla docela naštvaně. Nelíbilo se jí, na co Jacob myslí, a já nechtěl Bellu, krátce po našem shledání, vidět naštvanou. Přitáhl jsem si ji do náruče a doufal, že ji tím trochu uklidním, než úplně vypění.

„Až se něco stane, tak si za mnou nechoď stěžovat, protože já tě varoval,“ dodal uraženě a konečně se obrátil k odchodu. Naštvaně si to rázoval po pláži někam do tmy, ale to už jsem se jím dávno nezabýval. Jeho pohltila tma, zatímco já před sebou měl své slunce.

„Asi musíš mít hodně otázek, co?“ porušila po chvíli ticho, které nás obestíralo.

„To sice mám, ale teď mi dej ještě chvilku na to užít si tvou blízkost,“ odpověděl jsem a dál vdechoval její dokonalou vůni, které jsem se nemohl nikdy nabažit. Na svou odpověď jsem potom zaslechl jenom její tichý smích, ale nic nenamítala.

Věděl jsem, že náš společný rozhovor bude opravdu na dlouho, a tak jsem na okamžik zaváhal, když jsem si uvědomil, že nejsem v La Push sám a navíc mám u sebe klíče od auta. Měl jsem přece na starosti odvoz sourozenců domů a to tak nějak nešlo, pokud bych se nerozhodl opustit Bellu.

„Ehm… Ještě než začneme s mými otázkami, potřebuju si něco vyřídit. Budeš tu, až se za okamžik vrátím?“ zajímal jsem se z obavy, že by zase mohla někam zmizet.

„A kam bych tak měla asi jít?“ zajímala se s úsměvem.

Sklonil jsem se k těm usměvavým rtům pro polibek. „Nevím, jenom mě to tak napadlo,“ odvětil jsem, když jsem se odtáhl. Potom, abych neztrácel drahocenný čas, jsem se rozběhl zpět k ohni, kde už se všichni zvedali k odchodu.

„To je dost, Edwarde, že ses konečně objevil. Už jsme chtěli vyhlásit pátrání,“ dobíral si mě po mém příchodu Emmett. Ale já na něho neměl čas a na ty žertíky ani náladu.

Rychle jsem mezi spolužáky vyhledal Alici, abych jí předal klíčky. Jí anebo Jasperovi jsem byl ochoten svěřit klíče. A jelikož Jazz byl zaneprázdněn Madison, byla Alice jasná volba. Navíc se nebude moc vyptávat a nějak mě omluví i doma.

„Stalo se něco? Vypadáš tak nějak – rozjařeně,“ zeptala se trochu zmateně, když jsem vytahoval z bundy klíče od auta.

„Myslíš, že bys mohla řídit a omluvit mě doma? Já tu dneska zůstanu,“ odvětil jsem, když klíče přijala a překvapeně si je prohlížela. Potom pohlédla na mě a v očích měla obrovské otazníky. „Je tady Bella,“ dodal jsem vysvětlení a ty otazníky se rozplynuly a místo nich se tam objevilo hotové nadšení.

„V tom případě se na mě můžeš spolehnout a myslím, že když povím Esmé pravdu, tak by to nějak skousnout mohla. Bellu si moc oblíbila a byla smutná i za tebe, když odjela,“ prohodila. „Tak tedy hodně štěstí,“ dodala a už se hnala pomoct s přípravami k odjezdu domů. Já se potom už s nikým neloučil a vracel jsem se k místu, kde jsem nechal Bellu.

I přesto, že mi řekla, že tam bude, jsem měl trochu obavu, že by přece jenom mohla znovu zmizet a tentokrát bych ji už nikdy nenašel. Přesto byl tenhle strach naprosto neoprávněný, protože Bella tam stála, dívala se na moře a večerní vánek si pohrával s jejími vlasy. Vypadala přímo božsky. Málem bych zapomněl na tu její dokonalou krásu – ačkoliv se to zdálo nemožné. V mých vzpomínkách mohla být sebedokonalejší, ale originálu se ty matné obrázky v mé hlavě nemohly vyrovnat ani náhodou.

„Tak, všechno už jsem zařídil. Máme pro sebe celou noc a celý zítřejší den,“ informoval jsem ji, jen co jsem došel blíž. Měl jsem chuť ji opět sevřít v náruči, ale tak nějak jsem cítil, že teď na to není vhodná doba. Bella věděla, že potřebuju odpovědi aspoň na některé mé otázky, a z jejího postoje jsem odhadoval, že se na to připravuje.

„To je dobře. Ono to bude asi na hodně dlouho,“ odvětila trochu nepřítomně. „Možná bychom se mohli ještě trochu projít, než se vrátíme do vesnice, co ty na to?“ zajímala se a já jenom přikývl.

Šli jsme vedle sebe potichu a já zvažoval, jak začít. Co všechno bych jí měl říct? Na co všechno se zeptat? V hlavě se mi honilo tolik myšlenek a zároveň jsem ji měl úplně vymetenou. Nedokázal jsem si myšlenky utřídit do nějakého souvislého běhu.

„Během toho, co jsi byla pryč - vlastně co jsi byla tady - se toho ve Forks událo docela hodně,“ poznamenal jsem, když už to mlčení bylo opravdu divné a nějak jsme začít přece museli.

„Já vím, jsem o tom informovaná,“ přitakala.

„Od Monicy jsem se dozvěděl, že jsi přesně věděla, že ona je vlk. Proč jsi mi to neřekla ten večer, co jsme se o tom bavili? Musel jsem to zjistit až v ten den, kdy měla skutečné narozeniny. Jenom několik málo hodin před její první proměnou ve vlka.“

„Neměla jsem žádné právo ti to říct. O vlcích ses ode mě sice dozvěděl, ale já ti to nemohla sama od sebe jen tak říct. Jsou určitá pravidla a ty se musí dodržovat jak v mém světě, tak i v tom tvém, nebo Moničiném,“ namítla.

„Fajn, ale aspoň naznačit, že ten vlk se pohybuje v mé bezprostřední blízkosti, to jsi mohla,“ trval jsem si na svém. Aspoň ze slušnosti mi to říct mohla – přece jenom jsem vystavoval všanc svůj život, když jsem se snažil s Monicou promluvit a neztratit její přátelství. Jako mladý vlkodlak byla skutečně velmi nevyzpytatelná a já mohl skončit jako Emily anebo nedej bože Sam!

 „To jsem udělat sice mohla, ale nějak mě to v tu chvíli nenapadlo. Navíc mi hned potom došlo, že na to stejně brzy sám přijdeš. Ty a Alice jste na tohle opravdu velmi všímaví. Naštěstí ti však Alice věří, že nadpřirozeno v této chvíli existuje jenom ve filmech a knížkách,“ přitakala.

„Ano, je velmi všímavá a občas mám problém s tím jí její názory vyvracet. V tuhle chvíli ale zaměřila svůj zájem na něco jiného a naplno ji to pohltilo,“ postěžoval jsem si a zároveň jsem byl rád, že Alici upíři a především vlkodlaci omrzeli. Přestože jsem se tak trochu obával, že s tím znovu začne v době Mikeovy proměny. Byly tam tak očité signály. Ale naštěstí byla tak zabraná do choreografie roztleskávaček, že si toho nevšimla.

„Myslím, že tahle její záliba jí ještě chvíli vydrží,“ podotkla.

„To ano, ale o Alici jsem se bavit nechtěl. Trochu se mě dotklo to, žes mi o Monice neřekla, ale nakonec ta její proměna přece jenom přišla včas, zachránila mi život, když se v Port Angeles objevila Christina a chtěla se pomstít za Gracielu,“ oznámil jsem jí, přestože o Christině možná věděla - tedy pokud mě Renée zrovna viděla v jedné ze svých vizí.

„Co všechno o tom víš?“ zajímala se najednou, když už jsem to zmínil.

„Nevím, co tím myslíš. Ale tak pokud to chceš vědět, tak jsem byl zrovna v Port Angeles v jednom knihkupectví a cestou zpátky jsem se trochu ztratil a najednou se u mě objevila Christina a začala mi vyhrožovat smrtí. Než jsem stačil něco bezhlavě podniknout, objevila se tam Monica s nějakým dalším vlkem a Christinu zahnala a nejspíš se o ni i nadobro postarali,“ pokrčil jsem rameny.

„A nepřišlo ti divné, že se jenom tak z čista jasna objevila v ulicích Port Angeles?“ podivovala se Bella.

„V tu chvíli jsem nad tím zrovna dvakrát nepřemýšlel. Popravdě jsem byl rád, že žiju. A potom už jsem se na to Monicy neptal,“ namítl jsem a teď, když na to Bella poukázala, jsem se tím skutečně začal zabývat. Bylo opravdu neobvyklé, aby se jenom tak potulovala ve své vlčí podobě po městě. Vlci přece patří do lesa, natož pak tak velcí vlci jako jsou vlkodlaci.

„Mohlo mě napadnout, že ti neřekne, jak to celé bylo,“ odvětila najednou.

„Tak mi to potom řekni ty, jak to celé bylo,“ pobídl jsem ji zvědavě, přestože jsem už začínal tušit, co se mi chystá říct.

„Renée zahlédla Christinu v jedné ze svých vizí, viděla ji v Port Angeles a potom ses tam objevil i ty. Věděla jsem, k čemu se tedy schyluje, a protože jsem nemohla zrovna v tu chvíli opustit La Push, překonala jsem svou hrdost a zavolala Monice, jestli by ti nemohla pomoc. Vysvětlila jsem jí celou situaci a naštěstí jsem ji nemusela ani trochu přemlouvat. No, a zbytek už víš,“ ukončila tu krátkou epizodu.

„Takže jsi mě vlastně zachránila ty,“ zašeptal jsem omámeně. „Proč mi to ale potom Monica neřekla, když jsem se s ní bavil?“ zajímal jsem se.

„Chtěla na tebe zapůsobit tím, jak ti zachránila život. Copak nevíš, že tě miluje? Zřejmě si myslela, že tě to natolik ohromí a budeš jí tolik vděčný, že se do ní i zamiluješ,“ navrhla jedno z možných řešení.

„Pokud si to myslela, tak se jenom velmi spletla. Byl jsem jí vděčný, že mi zachránila život, ale tím to pro mě skončilo. Považoval jsem ji jenom za dobrou kamarádku a to až do chvíle, kdy mě v Olympii políbila. Tehdy se sama rozhodla zahodit naše přátelství,“ namítl jsem. O jejích citech ke mně jsem věděl, přestože jsem si snažil namluvit pravý opak. Mohlo mě už na začátku napadnout, že láska jenom tak nevymizí. Přesto jsem ale spoléhal na to, že Monica ke mně cítí jenom nějaký druh náklonnosti a potom, co se stala vlkodlakem, to všechno zmizí – že se zaměří daleko víc na její současný stav než na neopětovanou lásku. Anebo jsem jenom tak moc chtěl být jejím kamarádem, že jsem všechny signály opomíjel. Nevím.

„Pak tedy mohla doufat v to, že tvoje vděčnost se promění v něco víc. Přece jenom jste se stali dobrými přáteli bez jakýchkoliv tajemství, takže proč by nemohla doufat v to, že by se to mohlo změnit v něco víc, pokud bych se už nikdy nevrátila?“ prohodila a tím se trefila přímo do černého. Mě však zajímalo něco daleko jiného – podstatnějšího.

„A Monica věděla o tom, kde zrovna jsi?“ Pokud mi neřekla to, že mě zachránila jenom na Bellin pokyn, mohla mi zatajit i tohle, jenom aby mě udržela ve Forks.

„Myslím si, že to nevěděla. O La Push ale ano, poznala to po čichu. Upírů tu žije celkem dost, takže náš pach jde cítit celkem intenzivně i po okolí až po hranice,“ vysvětlovala.

„Počkej – co tím myslíš, že tady žije docela dost upírů?“ zarazil jsem ji okamžitě. O tomhle mi nikdy nic neřekla a neměl bych mít právo vědět, že se v mém okolí vyskytuje přece jenom víc upírů, než rodina mojí přítelkyně?

„Kromě mě a mojí rodiny je tady ještě pár dalších upírů,“ dodala a mně to konečně dávalo smysl – ta Mikeova proměna. Nechápal jsem, jak se mohl proměnit, když v jeho blízkosti nebyli upíři, ale ono to tak nebylo. Bella byla možná jenom začátek, potom to Monica svedla na Christinu, ale nakonec to mohl být kterýkoliv upír z La Push!

„Pár dalších? A… Jsou jako vy – myslím tím, vegetariáni?“ upřesnil jsem svůj dotaz. O žádných podivných zmizeních jsem neslyšel, což by se asi jenom tak neututlalo, kdyby tu žili normální upíři a jenom tak si pokaždé někoho zakousli k svačině.

Bella jenom zavrtěla hlavou v odmítavém gestu. A já přemýšlel dál. Utajit by to přece šlo, vždyť místní šerif je přece taky upír!

„Já měl za to, že většina normálních upírů se moc nezdržuje na jednom místě,“ namítl jsem. Tohle jsem popravdě jenom hádal. Vycházel jsem z toho, jak jsem poznal Gracielu a její nomády. Oni hodně cestovali, nezapouštěli kořeny někde na moc dlouho.

„Ti upíři, co zde žijí, tu mají jisté poslání,“ zamumlala a nervózně si skousla ret. Konečně jsem ji taky zastavil a obrátil k sobě, abych se jí mohl podívat do tváře. Jaké poslání tu můžou mít upíři?

„Asi by bylo nejlepší, kdybys mi to všechno řekla pěkně na rovinu a nechodila kolem horké kaše. Stejně ti už muselo dojít, že každou další otázkou se blížíme víc a víc k tomu, že se to nakonec všechno dozvím,“ pobídl jsem ji.

„Já bych ti to všechno hrozně ráda řekla, ale je to složité. Nevím, jestli bys to dokázal pochopit a přijmout,“ váhala a já nevěděl, jak ji přesvědčit.

„Copak jsi mě za tu dobu, co se známe, vůbec nepoznala? Víš, že zase tak nechápavý nejsem a tolerantnosti mám na rozdávání,“ nabádal jsem ji k tomu, aby mi sdělila všechno, co ji tíží. Když už to nakousla, bylo nezbytné, aby to dovyprávěla.

„Nemyslíš, že je už docela pozdě?“ zeptala se místo odpovědi. Překvapilo mě, jak neskrývaně odbočila od tématu. „Možná bychom si o tom měli promluvit až zítra,“ pokračovala.

„Doufám, že nechceš z tohohle rozhovoru jenom tak vycouvat,“ upozornil jsem ji na její snahu mi to dneska neříct.

„Popravdě nad tím uvažuju,“ přiznala a lehce se i usmála. „Ale vím, že pokud mezi námi nemají být žádná tajemství, tak bych ti to měla říct… Jenže všechno, co se týká mě anebo jenom upírství celkově, není tajemství jenom mé osoby. Patří všem, co se ho snaží uchovat. A když mi tady už několik týdnů neustále všichni tloukli do hlavy, abych ti to neříkala, že to ublíží nejen tobě a našemu vztahu, ale i mně a mojí rodině – pocítila jsem jisté výčitky svědomí, že ti to chci říct,“ dala se do vysvětlování své složité situace a mně stačil jeden pohled do jejích utrápených očí, abych pochopil, jak moc je pro ni tohle rozhodnutí těžké.

„Pokud ti to udělá radost, můžeme s tím počkat do rána,“ souhlasil jsem a všimla si, jak se na mě vděčně usmála.

„Doufám, že ti to moc nevadí, že jsem ti to neřekla,“ zajímala se, když jsme se zase dali do kroku. Pomalu jsem přestával vidět na krok před sebe, ale nehodlal jsem to přiznat nahlas. Nechtěl jsem tenhle okamžik s Bellou na pláži jenom tak zničit.

„Vím, jaké to je mít před někým tajemství – sám jich mám před ostatními nespočetně. Jenom naštěstí nemusím řešit to, jestli mám mlčet nebo to někomu říct. Musí to být dilema, zvlášť pokud to odhalení může někomu ublížit,“ odvětil jsem souhlasně.

„Navíc, pokud ti to povím, nebude to tajemství jenom mezi námi – to že to víš. Všichni v La Push se to dozví ve chvíli, kdy ti to řeknu. Vlastně i teď všichni upíři ve vesnici slyší, o čem si tady povídáme,“ připomněla mi dokonalý sluch, kterým jsou upíři obdarováni.

Potom jsme se už jenom chvíli procházeli po pláži, dokud i Bella neusoudila, že je skutečně tma a od vody šla i docela zima. Jí to nevadilo, ale moje tělo mělo docela problém se studeným větrem a oči měly problémy i přesto, že se snažily přizpůsobit.

Do jednoho z domů ve vesnici jsme dorazili kolem jedné ráno. Prošli jsme ho skoro celý, ale na nikoho jsme nenatrefili. Přišlo mi to divné, protože mi bylo hned jasné, že tady Bellina rodina bydlí. Tenhle dům byl jejich náhrada za ten ve Forks. Byl však daleko menší, navíc jenom přízemní, ale očividně jim to stačilo.

„Nikdo tu není,“ poznamenal jsem tu očividnou věc.

„Já vím, všichni jsou někde venku, chtěli nám dopřát trochu soukromí,“ informovala mě.

„To je od nich milé, zvlášť pokud stejně všechno slyší,“ odvětil jsem trochu kysele, ale bylo mi to vlastně jedno. Renée a Charlieho bych sice viděl rád, ale o setkání s Cordym jsem moc nestál. Dneska bylo kyselých a naštvaných obličejů docela dost. Nejdřív Jacob a potom i Bellin bratr? Ti dva z nějakého důvodu stáli na stejné straně a já tušil, že to má co dělat s tím tajemstvím, které mi Bella nechce říct. Cordy přece nemá rád lidi, tak proč mu Jacob nevadí?

„S tím bohužel nic nenadělají,“ usmála se a dovedla mě až do úplně posledního pokoje v jejich domě. Když jsem tak nad tím zapřemýšlel, nikdy jsem vlastně u nich nenocoval – tedy ve Forks, většinou Bella spala u mě doma. Jednou oficiálně a snad každý jiný večer neoficiálně.

„Zůstaneš tu se mnou nebo se jdeš přidat ke své rodině?“ zajímal jsem se, když jsem si lehl do postele, která kupodivu voněla po Belle. Asi v ní musela strávit hodně času. Celý ten pokoj vyzařoval její příjemnou vůni. Navíc byl přímo jako ona. Ve svém zařízení odrážel to, jaká ve skutečnosti Bella je – žádná ledová královna, jenom jedna holka se srdcem plným citů.

„Pokud chceš, abych tu zůstala, tak zůstanu,“ souhlasila a já si konečně připadal šťastný, když si lehla vedle mě do postele. Bylo to skutečně jako předtím. Jakoby nikdy neodešla a ty dlouhé týdny, kdy byla pryč, jako by byly jenom zlou noční můrou.

„Miluju tě,“ zašeptal jsem jí do vlasů těsně předtím, než jsem usnul.

Ráno mě nečekalo probuzení v podobě Emmetta, takže už jenom proto to bylo dobré ráno. No, a když jsem se otočil na posteli a pohlédl do Belliných zlatých očí, nemohl jsem si lepší probuzení ani přát.

„Jak ses vyspal?“ zajímala se a dál se na mě jenom dívala.

„Tak dobře, jak už dlouho ne,“ odvětil jsem a natáhl se pro polibek. Až potom bylo to ráno přímo dokonalé. „Přesně tohle mi celou tu dobu nejvíc chybělo, usínat vedle tebe a ráno se probouzet s pohledem do tvých očí,“ dodal jsem.

„Taky mi naše společné noci chyběly,“ přitakala, a než jsem se stačil nadát, začala vstávat. Překvapeně jsem se na ni podíval. Dneska jsem do školy nemusel – pokud to Alice nějak zařídila – tak proč bychom se nemohli ještě chvíli jenom válet v posteli a užívat si vzájemnou blízkost? „Jdu ti připravit nějakou snídani,“ vysvětlila a předtím, než za sebou zavřela dveře, stihla dodat: „Všechno, co budeš potřebovat, najdeš v koupelně,“ a ukázala na dveře na protější stěně.

A abych neprodlužoval chvíli, kdy nejsem s Bellou, zařídil jsem se podle jejích slov. V koupelně jsem našel čisté tričko a džíny - Renée ji musela informovat o tom, že se tu objevím, a tak se Bella asi připravila - vyčistil jsem si zuby a prsty si prohrábl vlasy.

Potom jsem se vrátil do pokoje a vyšel stejnými dveřmi jako Bella. V domě to už vonělo, takže se stačilo vydat po té lahodné vůni a neměl jsem problém najít kuchyni. Bella stála u sporáku a připravovala zřejmě lívance. Alespoň podle vůně.

Došel jsem tedy až k ní a objal ji kolem pasu. „Nádherně to voní,“ zašeptal jsem jí do ucha a políbil ji na tvář.

„Doufám, že ti to bude chutnat,“ prohodila, když mi lívance nakládala na talíř a polévala je javorovým sirupem. Vonělo a vypadalo to naprosto úchvatně, takže jsem se do nich s chutí pustil. Úplně jsem u toho vypustil to, že mi dneska Bella měla říct to jejich velké tajemství, které obestíralo celé La Push.

Zapomněl jsem na to až do chvíle, dokud mi to Bella sama nepřipomněla.

„Až pojíš, půjdeme se trochu projít, souhlasíš? Včera jsem ti slíbila ještě pár odpovědí a myslím, že bude jenom fajn, pokud budeš všechno vědět. A budu taky spoléhat na to, že se nikdo mimo La Push nedozví o tom, že jsem ti to řekla,“ dodala trochu zachmuřeně a já jenom přikývl.