21. kapitola - Nerozhoduj o mně!

30.09.2010 19:04

Isabella Swan

„Bello, máš tu návštěvu,“ ozval se Alicin hlas.

„Kdo to je?“ zeptala jsem se, když se za Alicí objevila známá postava.

„Ahoj, Bello.“

„Gabriel? Co tu děláš?“

 

„Přišla jsem si popovídat,“ pokrčila rameny a pousmála se.

„Tak se posaď,“ vybídla jsem ji a pokynula k židli, kde ještě před malou chvílí seděla Esmé, jež nám nechala soukromí. „Tak co se děje?“ zeptala jsem se zvědavě.

„Chtěla jsem se omluvit za svou reakci.“

„Reakci?“ zamračila jsem se nechápavě.

„Ano, když nám táta řekl, že jsi těhotná, nereagovala jsem správně.“

„Naopak, tvá reakce byla taková, jaká být měla,“ odporovala jsem.

„Ne, nebyla. I když to bude znít hloupě, jsem ráda, že jsi těhotná, moc vám to s tátou přeju a těším se na nevlastního sourozence,“ usmála se přátelsky Gabriel. Nebyla jsem schopná slova. Ona je… šťastná? Je ráda, že bude mít sourozence? Nevlastního? Nevadí jí, že jí beru jejího otce?

„Bello?“

„He?“

„Jsi v pořádku?“

„Jo, jo, promiň… Jen mě to překvapilo. Potom, co Aaron strávil veškerý svůj čas s tebou a tvou mámou, jsem si myslela, že…“

„Počkej, jak veškerý čas?“ divila se Gabriel. „Táta se objevil až včera, do té doby o něm neměl nikdo potuchy.“

„Vážně?“

„Ano,“ přikývla Gabriel. „Víš, moc lituji toho, že jsem sem mámu přivedla. Táta mi vyprávěl, jak je to mezi ním a tebou skvělé, a já vám to pokazila. Moc se za to omlouvám, Bello. Nechtěla jsem zničit váš vztah, ale nechtěla jsem tátovi dál lhát, neustále mu zatajovat, že je máma živá.“

„To je v pořádku, Gabriel. Já a tvůj táta jsme měli problémy už dřív, nemůžeš za to.“

„Ale ano, můžu. Kdybych nepřivedla mámu, byli byste šťastní. Nezapírám, že chci, aby se k sobě vrátili, ale ne takhle. Nechtěla jsem, aby se musel táta rozhodovat mezi tebou a mámou.“

„Gabriel,“ vzdychla jsem a pohladila ji po ruce, „nesmíš vinit sebe. Stalo se to, co se mělo stát, a ať se Aaron rozhodne jakkoliv, bude to správné rozhodnutí, já tomu věřím.“

„Jsi moc hodná, Bello, je mi líto, že ti naše rodina tak ubližuje.“

„Nikdo mi neubližuje, neboj se.“

„Myslíš, že bych za tebou zase mohla někdy přijít?“ zeptala se s neskrývanou nadějí v hlase.

„Určitě, vždy tu budeš vítaná,“ usmála jsem se.

„Děkuju. Už budu muset jít, povinnosti volají.“

„Ach, ano. Občas zapomínám, co jste s Aaronem nuceni dělat.“

„No, není to procházka růžovým sadem, ale nestěžuji si, mohlo mě potkat něco horšího.“ Gabriel se smutně usmála a vstala od stolu.

„Doprovodím tě.“

„Není potřeba, trefím sama. Opatruj se, Bello.“

„Ty taky, Gabriel,“ usmála jsem se a vyprovodila ji pohledem z kuchyně. Osiřela jsem sama nad nedojedeným jídlem, na nějž jsem už neměla chuť. Vstala jsem a zbytek vyhodila, snad se Esmé nebude zlobit. Umyla jsem po sobě nádobí, uklidila ho do skříněk a vrátila se do svého pokoje.

Za okny už moc nad krajinou převzala noc a oblohu osvětloval měsíc se svými společnicemi, hvězdami. Dívala jsem se na zpustlý les, v němž už všechna zvířata ulehla k zaslouženému spánku. Probírala jsem se v myšlenkách dnešním dnem. Vzpomínala jsem na příběh Kim, která ztratila násilím svou lásku a i tak byla se svým životem spokojená, smála se a užívala si nesmrtelnosti plnými doušky. Jak se dokázala se svou ztrátou vypořádat? Byla bych schopná po ztrátě své lásky být taky taková? Odpověď jsem znala. Ne. O svou lásku jsem přišla před lety v deštivém Forks uprostřed lesů, kde jsem po společně strávených měsících zůstala sama. Nikdy jsem se nedokázala se svou minulostí plně vyrovnat. I když mi z části pomohl Aaron, který mě vytáhl z nejhlubšího dna, jenže má minulost si mě znovu našla a i Aaron, jenž dal mému životu znovu nějaký řád, vše pošlapal.

Co si počít dál? Čekat na smilování, či vše skončit sama? Opustit otce svého dítěte a žít na vlastní pěst? Nebo snad doufat, že se Aaron vrátí? Budu silná a nechám ho jít, nebo tak slabá, že se nechám odkopnout? Měla jsem tolik podnětů k přemýšlení, ale nemohla jsem se jim věnovat, protože většinu mých myšlenek zabíralo mé miminko. Usmála jsem se a představila si ten krásný pocit, až ji budu mít poprvé ve své náruči. Až prvně otevře očka a pozná svět, až uslyším její sladký smích a první slůvka a uvidím první malé krůčky. Dřív jsem na to nepomyslela, ale věděla jsem, že jednoho dne se mé Daisy budu muset na nějaký čas vzdát, aby se smířila se svým osudem, jenž jí byl nadělen, aby dokázala ovládat své schopnosti a vyrovnala se s nesmrtelností.

Převlékla jsem se do saténového pyžama a zalezla do postele mezi kupu polštářů. Cítila jsem, jak mě po těžkém dni přemáhá spánek a nemohla se dočkat, až se znovu objeví můj sen, kde budu zase se svou malou Daisy.

Ležela jsem v posteli a probudila se z hlubokého spánku. Tentokrát bylo něco jinak. Neslyšela jsem obvyklý, tichý pláč, vlastně žádné zvuky, které by naznačily, že nejsem v pokoji sama. Vstala jsem z pokoje a přešla k dětské kolébce, kde mělo ležet mé dítě, má malá Daisy, ale postýlka byla prázdná. Dočista prázdná, povlečení nedotčené a na něm ležely dětské šatičky. Vzala jsem je do rukou a přitiskla si je na hruď. Cítila jsem, jak mi slzy stékají po tvářích.

„Bello?“ Tenhle hlas do mého snu nepatřil…

„Bello?“ optal se Edward a já ucítila chladnou ruku na své tváři. Odlepila jsem od sebe víčka a vylekaně se posadila. Zhluboka jsem oddechovala a v očích mě pálily slané, hořké slzy, které se draly na povrch spolu se vzlyky, doposavad ukrytými hluboko v mém nitru.

„Ššš, Bello, klid, to jsem já. Neplakej, byl to jen špatný sen, jen špatný sen.“ Edward mě pevně objal a já mu slanými krůpějemi smáčela košili. „Copak se ti zdálo? Chceš mi o tom vyprávět?“ Zavrtěla jsem hlavou. „To nevadí, povíš mi to jindy, teď bys měla zase spát.“

„Ne, j-já už nechci spát.“

„Bells, je půlnoc, musíš si ještě odpočinout.“

„Ne, já se nechci vrátit do toho snu, nechci…“ Nedokázala jsem přes vzlyky mluvit a přes závoj slz jsem skoro neviděla do Edwardovy tváře. „Buď tu se mnou, prosím,“ úpěla jsem a prsty mu zaryla do ramene.

„Zůstanu tu, neboj, nenechám tě tu samotnou.“ Edward se zdál mým chováním vyvedený z míry. Viděla jsem v jeho očích obavy. Přikývla jsem a položila hlavu zpět do polštářů. Edward se natáhl vedle mě a já se stočila do klubíčka a nechala se od něj obejmout. Tiše mi broukal do vlasů mou ukolébavku, hladil mě po zádech a já předstírala spánek; nemohla jsem dál spát, nechtěla jsem se vrátit do toho hrozného snu. Snažila jsem se klidně a pravidelně oddechovat, abych nevzbudila Edwardovu pozornost.

„Spí?“ ozval se Carlisleův hlas od dveří a můj dech se na chvíli zadrhl. Cítila jsem, jak se Edward vedle mě napjal, proto jsem zase začala pravidelně oddechovat.

„Myslím, že ano,“ šeptl. „Vím o tom, slyšel jsem váš rozhovor. Myslím, že si to pořádně neuvědomuje, věří svým snům… Vyprávěla mi o nich, vídá věci, které se staly, nebo teprve stanou a v posledních dnech se jí zdá jen o Daisy. Skálopevně tomu věří, věří, že bude Daisy zdravá… Já vím, já vím,“ povzdechl si. Kruci, proč zrovna on musí být čtenář myšlenek? Co mu to Carlisle povídá? Proč se baví o Daisy a mých snech? „Snad ano, musíme tomu všichni věřit. Jsem si jistý, že by to nepřežila.“ Kdo, co nepřežije?! Ugh, někdy je tohle opravdu hrozné. Zavrtěla jsem se v Edwardově náruči a on znovu zpozorněl.

„Raději půjdu,“ promluvil Carlisle nahlas a o chvíli později se dveře znovu zaklaply. Otevřela jsem pomalu oči a zvedla hlavu k Edwardovi.

„Promiň, nechtěli jsme tě vzbudit, to byl jen Carlisle. Klidně spi dál,“ uklidňoval mě Edward a pohladil mě po tváři.

„Děkuju,“ zašeptala jsem.

„Za co?“ podivil se.

„Za vše, co pro mě děláš. Musí to pro tebe být tak těžké, tolik ti ubližuji…“

„Bello, neubližuješ mi. Kdybych to tak cítil, nebyl bych tu.“

„Jsi dobrý lhář,“ poznamenala jsem.

„Musím být, ale teď ti nelžu. Jsem tu, protože tu chci být.“

„Je špatné, když i já chci, abys tu byl?“

„V jistém ohledu ano. Ale pro mě? Vůbec ne.“ Smutně jsem se pousmála. „Povíš mi, co se ti zdálo?“ Hrdlo se mi stáhlo, když jsem si vzpomněla na ten sen a tváře mi znovu smáčely slané potůčky slz. „To to bylo tak hrozné?“ Přikývla jsem a zhluboka se nadechla. „Jestli nechceš, tak mi to nevyprávěj, ale myslím, že by se ti ulevilo.“

„Dobře,“ přikývla jsem. „Víš, jak se mi zdávají ty sny… o Daisy a tak?“

„Ano…?“

„Byl to zase jeden takový. Jako už tolikrát jsem se probudila u sebe v posteli, jenže tentokrát bylo něco jinak. Nevzbudil mě pláč, ani šustění pokrývek. Vstala jsem a přešla ke kolébce a ta…“ zarazila jsem se a potlačila vzlyky. „Byla prázdná. Ležely v ní jen dětské šatičky, ale Daisy ne.“ Teď už jsem dala pláči volný prostor.

„Nevím, co to může znamenat, Edwarde,“ štkala jsem.

„Ššš, určitě to nic není.“

„Ale co když ano? Co když je to zase nějaká předzvěst a já jen nevím, s čím si ji spojit?“

„Neboj se, určitě to nic neznamená,“ uklidňoval mě Edward. „Prosím, pokus se spát, pomůže ti to, uvidíš.“

„Dobrá,“ přikývla jsem a znovu se mu schoulila do náruče.

„Spi sladce,“ šeptl a políbil mě na čelo. Zavřela jsem oči a zavrtala hlavu do důlku jeho klíční kosti. Edward zabořil svůj obličej do mých vlasů a tiše broukal mou ukolébavku tak jako už tolikrát. A kupodivu jsem se o pár minut později ponořila do sladkého nevědomí.

 

Zdálo se mi, že jsem spala dlouho, a pokud by mě neprobudily sluneční paprsky, které mě šimraly na tváři, spala bych dál. Otevřela jsem oči a chvíli přivykala dennímu světlu.

„Dobré ráno,“ pozdravila jsem Edwarda, který seděl v křesle u okna, a tak polovinu jeho tváře ozařovalo slunce. Pohled na jeho blyštící se pokožku mě uchvátil tak jako poprvé na louce. Lehce jsem zalapala po dechu a snažila se skrýt rudnoucí tváře.

„Dobré poledne,“ opravil mě Edward a připojil můj oblíbený pokřivený úsměv.

„Poledne?“ podivila jsem se.

„Ano, spala jsi dlouho,“ přikývl. „Esmé s Alicí mezitím stihly drobné nákupy. Chtěly tě vzít s sebou, ale přesvědčil jsem je, že potřebuješ spát,“ mrkl pobaveně.

„Děkuju,“ vydechla jsem úlevně. Nákupy by mě asi zabily.

„Něco ti koupily, tedy vám,“ zašeptal a střelil pohledem k druhému konci pokoje. Vstala jsem opatrně z postele a přešla k dětské postýlce, tolik podobné té ve snu. Útroby se mi sevřely, ale nahlédla jsem dovnitř. Ležely tam ty stejné šatičky, o kterých se mi zdálo, a já si oddechla, tohle měl znamenat ten sen? A já se tolik strachovala… Vrátila jsem šatičky zpět na své místo a potěšeně se usmála, bude v nich kouzelná. Tak jak jsem byla, pouze v pyžamu, jsem vyšla z pokoje a šla najít Alici a Esmé. Obě dvě byly v obývacím pokoji a rozplývaly se nad nějakými časopisy. Vzhlédly, když mě slyšely přicházet, a usmály se.

„Dobré ráno.“

„Dobré, mockrát děkuji za tu postýlku a šatičky, jsou kouzelné.“

„Věděla jsem, že se ti to bude líbit,“ zakřenila se Alice.

Rozhlédla jsem se po pokoji, ale nikdo kromě mě, Alice, Esmé a Edwarda, který si sedl za piáno a tiše brnkal, tady nebyl. Vzpomněla jsem si na včerejší den, na fotky, které jsem měla doma, a své věci, které jsem si přála mít u sebe. Zatoužila jsem po jediné věci.

„Ne, Bello, dnes to nepůjde, svítí slunce,“ odpověděla Alice.

„Zvládla bych to sama,“ šeptla jsem.

„Nepřichází v úvahu,“ ozval se Edward, jenž doposud tiše přihlížel. „Byla jsi vážně zraněná…“

„Ale už nejsem,“ přerušila jsem ho pokrčením ramen.

„Co kdyby se ti udělalo zle?“

„Edwarde, jsem dospělá, a když řeknu, že si chci dojet domů pro své věci, nikdo mi v tom nebude bránit.“

„Nevydrží to do zítra, kdyby mohl jet někdo s tebou?“

„Nač čekat do zítra, když mohu jet dnes? Jsem tu zavřená už dlouhou dobu, také potřebuji pryč. Nemáš žádné právo o mně rozhodovat!“ vztekala jsem se.

„Nerozčiluj se,“ šeptl tiše.

„Krucinál, nepoučuj mě pořád a neříkej mi, co smím!“ Otočila jsem se na patě a vyběhla zpět do svého pokoje, kde jsem hlasitě třískla s dveřmi. Zamířila jsem rovnou do koupelny, kde jsem se umyla, učesala a nalíčila. V šatně jsem popadla první džíny a košili, jež mi padly pod ruku, a s kabelkou přes rameno zamířila zpět do obývacího pokoje.

„Esmé, mohu si půjčit tvoje auto?“

„Jistě,“ přikývla Esmé a odběhla pro klíčky. Během vteřinky byla zpátky. „Jeď opatrně.“

„Neboj se,“ pousmála jsem se. „Vrátím se večer.“

„Bello,“ zaúpěl Edward.

„Nech toho,“ sykla jsem naštvaně a prošla okolo něj do garáže. Nasedla jsem do Esméina mercedesu, kabelku položila na sedadlo spolujezdce a plynule se rozjela po příjezdové cestě zpět k New Yorku.

Zaparkovala jsem na rušné newyorské ulici a vystoupila ven. Zhluboka jsem se nadechla a po tváři mi přeběhl úsměv. Scházel mi ten městský vzduch, v němž byl cítit spěch, práce a zábava. Moc mi chyběl můj předchozí život, kdy jsem chodila bezstarostně do práce, zařizovala oslavy a bály a užívala si svého bytí. Po práci jsem se vrátila domů, kde na mě čekala má láska, Aaron, v jehož náruči jsem spokojeně zavřela oči a následovně se probudila do nového dne plná stejného očekávání jako vždy. A teď byl všemu konec. Přišly zkázy v podobě Victorie, mě a Edwarda a Camille a vše je jinak. K tomu připočtu své těhotenství a vím, že můj život už nikdy nebude takový, jaký býval. Ale své těhotenství neberu jako zlo, naopak, je to ta nejlepší věc, která mě za poslední léta potkala.

Přešla jsem ulici a zamířila do budovy, kde sídlila firma JS Party, kde jsem byla stále zaměstnaná. Vzpomněla jsem si, za jaké situace jsem těmito dveřmi procházela naposledy. Utíkala jsem před Victorií společně s Edwardem. Při pomyšlení na Edwarda se mé nitro bouřilo, opravdu mě dnes ráno namíchl. Já vím, že si o mě dělá starosti, ale nemůže mi neustále mluvit do života, to nejde. Jsem dospělá, umím o sobě rozhodovat sama a jsem soběstačná. Pokud vím, že je mi dobře, tak je mi dobře! A pokud chci jet pryč, protože jsem byla v domě Cullenových zavřená opravdu dlouho, a i když mi tam nic nechybělo, člověk potřebuje prostě na chvíli vypadnout, prostě pojedu pryč! Tečka.

Už zase mnou zmítal vztek. Nastoupila jsem do přivolaného výtahu a nechala se vyvést do čtyřicátého patra. Zhluboka jsem oddechovala, abych zklidnila svou rozbouřenou náturu a snažila se ignorovat lehké pobolívání v podbřišku. Výtah cinknul a dveře se otevřely. Vystoupila jsem a rovnou zamířila k sobě do kanceláře.

„Bello!“ vypískla Emma, jen co mě spatřila mezi dveřmi.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ji s úsměvem a objala ji stejně pevně jako ona mě.

„Už jsi zdravá? To je skvělé, vrátíš se do práce?“

„Přemýšlela jsem nad tím,“ přiznala jsem.

„To by bylo skvělé, moc nám tu všem chybíš.“

„Taky mi chybíte,“ pousmála jsem se, „proto jsem se za vámi přišla podívat.“

„Tak si sedni, dáš si něco k pití?“

„Vodu,“ přikývla jsem a posadila se.

S Emmou jsme si povídaly asi hodinu, než se omluvila, že se musí vrátit zpět do víru práce. Přislíbila jsem, že se zase brzy stavím, a s úsměvem na rtech se vrátila na ruchem žijící ulici. Chvilku jsem se jen tak procházela, než jsem zalezla do jednoho butiku s dětským oblečením. Nemohla jsem si pomoci, ale táhlo mě to tam. Byla jsem unešená těmi drobnými oblečky. Pak jsem spatřila nádherné, zelené dupačky a nemohla jinak, než že jsem je koupila. S připitomělým úsměvem na tváři jsem vyšla s taškou z obchodu a tentokrát zamířila někam, kde budou mít něco pro mě.

Po vyčerpávajících nákupech, kdy jsem pořídila i něco pro Alici, abych si ji udobřila, že jsem ji nevzala sebou, jsem naskládala tašky do kufru auta a rozjela se k mému bytu, kam jsem celý den směřovala. Zaparkovala jsem auto před domem a otevřela si skleněné vstupní dveře. Vyjela jsem výtahem do čtvrtého patra a vešla do mého bytu. Byl to příjemný pocit, být zase doma. Ano, u Cullenových mi bylo opravdu fajn a oni sami vytvářeli pocit domova, nicméně se to nevyrovná tomuto místu, které je jen a jen mé a vůně domova na mě dýchá každým coulem.

Prošla jsem kuchyní a obývákem až do své ložnice. Nic se tam nezměnilo, vše bylo tak, jak jsem to tady naposledy nechala, když jsem se tu stavovala s Alicí a Edwardem. Přešla jsem ke skříni a otevřela jeden z nejnepoužívanějších šuplíků. Sáhla jsem co nejhlouběji a vytáhla krabici s mými poklady. Sedla jsem si na postel a odkryla víko, pod kterým se schovávaly fotky ukořistěné v domě Cullenových ve Forks spolu s cédéčkem, na kterém byla má ukolébavka od Edwarda. Pousmála jsem se a začala si prohlížet fotky, když se otevřely dveře a bytem se rozlévaly hlasy.

„Camille, já prostě nevím, je to tak těžké.“

„Já vím, Aarone, já vím.“ Zatajila jsem dech a tiše napínala uši.

„Nechci ji trápit. Má tak těžký život, vždy ho měla a já jí to jen stěžuji. Jak jí to mám povědět.“

„Já nevím… Je mi jí líto. Je mi líto, co jsem provedla…“

„Nic jsi neprovedla, Camille.“

„Neměl jsi vědět, že žiji. Byli byste s Bellou spokojená rodina, narodila by se vám dcera a všichni byste byli šťastní.“

„Camille, nech toho, prosím…“

„Vždyť je to pravda. Aarone, ta holka se trápí, měl bys jí to říct.“ Opatrně jsem zaklapla víko a vstala z postele. Cítila jsem, jak se mě zmocňuje beznaděj a hysterie.

„Řeknu jí to,“ přitakal Aaron a pak bylo ticho. Přešla jsem ke dveřím a nakoukla do obývacího pokoje. Naskytl se mi výhled na líbající se dvojici. Svět se se mnou zatočil a já se stěží chytala futra, abych nespadla.

„Je tady někdo?“ zvolal Aaron a já zalapala po dechu. Pak se jeho mohutná postava objevila ve dveřích a já zírala do jeho překvapeného obličeje. „Bello?“

„Překvapení,“ ušklíbla jsem se ironicky. „Děláš si z mého bytu hnízdečko lásky?! Že ses vrátil ke Camille, jsi mi mohl říct rovnou včera a odpustit si ty hloupé věty, z kterých jsem si dělala naděje.“

„Bello, prosím, poslouchej mě.“

„Ne, Aarone. Už toho mám dost. Čekala jsem tak dlouho, tak dlouho jsem trpěla, tolikrát jsem se tě snažila vyslechnout, ale nic nepomohlo! Skončilo to tak, jak jsem si myslela. Takže teď prosím odejdi! Oba dva! Jděte a nechtě mě už být! Nebo víte co, půjdu radši já.“ Prosmýkla jsem se okolo Aarona, na Camille jsem ani nepohlédla a vyběhla ze dveří. Do očí se mi tlačily slzy hněvu, ponížení, a i když jsem byla rozzuřená, hrozně to bolelo. Srdce mi bušilo jako o závod, útroby se mi bolestně stahovaly a mé city právě proplouvaly tou nejhorší bouří. Vyběhla jsem ze skleněných dveří a na dálku odemykala auto. Ve spěchu jsem si otírala mokré tváře a nastupovala do auta. Dosedla jsem do kožené sedačky a hlavu si opřela o volant. Mé tělo otřásaly hluboké, dávivé vzlyky a mysl byla v dalekých končinách. Z tohoto rozpoložení mě vytrhla až hrozná bolest v podbřišku. Zhluboka jsem vydechla a položila ruku na své břicho.

„Bello!“ uslyšela jsem Aaronův hlas a dveře auta se otevřely. „Prosím, dovol, abych ti to vysvětlil.“

„Aarone,“ zaúpěla jsem a on si všiml mého křečovitého držení těla a bolestného výrazu ve tváři.

„Co se děje?“

„J-Já nevím, hrozně to bolí,“ plakala jsem.

„Klid, Bell, klid, odvezu tě do nemocnice, vydrž.“

„Aarone, nedovol…, aby se naší holčičce… něco stalo,“ sípala jsem a pak už byla jen tma, která obepnula mé tělo, mou mysl a stáhla mě do svých hlubinných spárů čiré temnoty, strachu a beznaděje…

Diskusní téma: 21. kapitola - Nerozhoduj o mně!

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek