20. kapitola

25.07.2011 18:30

Zbytek týdne proběhl celkem normálně a najednou tu byla sobota. Každý by řekl, že je to naprosto obyčejný den jako každý jiný. Den, kdy se můžete flákat, nic nedělat a spát klidně až do oběda. No, co o to, spát jsem mohl klidně do oběda taky, nic nedělat rovněž, ale věděl jsem, že by mě to nebavilo. Navíc jsem byl opět pozván k Belle domů.

„Ráda tě opět vidím, Edwarde,“ přivítala se se mnou už v hale Renée. Tentokrát si nenechala ujít příležitost vidět přítele své dcery naživo.

„Já tebe taky, Renée… jsem rád, že jsem mohl přijít,“ usmál jsem se na ni a následoval ji do obýváku. Dnešek neměl být vůbec uspěchaný. S Bellou jsme k nim domů dorazili už chvíli po poledni, abychom spolu navzájem mohli strávit více času.

„U nás jsi vždy vítán,“ ujistila mě. Byl jsem za to rád. Už mi chybělo naklonit si na svou stranu jenom Cordyho a všechno bude tak, jak bych si přál.

„Charlie přijde dneska pozdě?“ zajímala se Bella, když jsme společně usedli v obývacím pokoji. Naštěstí jsem tentokrát byl poučen z minulé návštěvy, na co bych se neměl ptát, aby to nedopadlo katastrofou - ať už by to byl rozchod nebo moje smrt. Bella tvrdila, že její sebeovládání není stále dokonalé a nedala si to vymluvit, mohl jsem tedy být rád, že naši poslední krizi jsme zažehnali ještě v počátku, než stačila přerůst do neúnosných mezí.

„Volal, že se zřejmě zdrží, mají prý nějaký případ. V okolí se objevilo snad nějaké divoké zvíře nebo co a mělo by dojít k jeho odchytu, takže mapují terén, kde by se mělo nacházet. Dokonce prý zranilo dva turisty,“ odpověděla jí obšírněji.

„Aha,“ zamumlala a zdálo se, že tímto směrem se rozhovor uzavřel.

„Bella mi říkala, že bys měla zájem o rekonstrukci domu,“ nadhodil jsem nové téma, o kterém se mi Bella posledně zmínila.

„Ano, uvažovala jsem nad tím, že by to skutečně chtělo nějakou změnu. Už jsem o tom dokonce včera mluvila s tvou mámou. V pondělí se tu má stavit, abychom dohodly všechny podrobnosti,“ souhlasila.

„Musím říct, že sis nemohla vybrat na rekonstrukci nikoho lepšího,“ chválil jsem mámu. Její práce mě vždy fascinovala. Zvlášť ve chvílích, kdy mi ukazovala fotografie objektu před a po rekonstrukci.

„Taky si to myslím, Esmé mi ukazovala i to, jak zrekonstruovala váš dům. Popravdě, nejdřív jsem si myslela, že jsem úplně v jiné ulici, když jsem projížděla kolem,“ usmála se a já se s ní rozhodně nemohl hádat, fotky našeho domu před nastěhováním jsem neviděl, ale věřil jsem, že si na tom máma dala hodně záležet. „Ten dům byl vlastně na prodej, už když jsme se sem stěhovali, dokonce jsem nad ním uvažovala, ale byl moc blízko ostatním lidem a zbytečně velký,“ dodala.

„To asi skutečně, nás je sedm a je to tak akorát,“ souhlasil jsem s ní.

„Všimla jsem si. Esmé mi celý dům ukázala.“

„Aha.“ Nějak jsem nevěděl, co víc na to říct.

„Bello, myslím, že Edward ještě neviděl náš dům, nebo se pletu?“ otázala se Renée.

„Ne, nepleteš. Edwarde, chceš, abych ti ukázala to svoje království?“ zajímala se, a tak jsem se zvedl ze sedačky a následoval ji do patra. Kuchyň a obývák jsem viděl už minule a Bella mě, zdá se, vedla do jejího pokoje, kde trávila čas, když zrovna nebyla se mnou a nebo na louce.

Vešli jsme do druhých dveří napravo. Na to, jak se tenhle dům zdál malý, byl pokoj neuvěřitelně prostorný. Francouzským oknem, které zabíralo polovinu délky stěny, jsem viděl do lesa za jejich domem. Druhou polovinu zabíraly police s knihami.

„Říkala jsem, že hodně čtu,“ usmála se, když si všimla, co si prohlížím.

„Pamatuju si to,“ přitakal jsem a dál se rozhlížel po místnosti, která měla jednu stěnu vybarvenou blankytnou modrou, a ostatní zůstávaly bíle. Na psacím stole měla položený laptop a stálo tam taky několik fotografií. Hodně starých fotek.

„Chtěla jsem si zachytit některé okamžiky z našich cest. Je sice pravda, že fotky jednou vyblednou a naše vzpomínky ne, ale je to příjemné to mít pořád na očích,“ podotkla a já vzal do ruky jednu fotku, kterou pořídili v dešti. Byla na ní Bell a Cordy. Chovali se na ní jako malé děti, zrovna skákali do nějaké louže a smáli se tomu.

„Tohle bych do Cordyho neřekl,“ zamumlal jsem.

„Hodně lidí si o něm myslí všemožné věci, které jsou tak daleko od pravdy,“ namítla smutně a já se k ní obrátil. Taky koukala na tu fotku a i ve tváři měla napsaný smutek. Přišel jsem k ní blíž a objal ji. „Kdybys někoho znal tak dlouho jako já Cordyho, věděl bys, že není tak špatný,“ povzdechla si.

„Já ti věřím a budu rád, pokud tuhle stránku jeho osobnosti poznám.“

„Tak to je fajn. Uvidíš, pokud mu dáš čas, aby si na současnou situaci zvykl, tak se spřátelíte… ale teď už dost o něm. Za chvíli je doma a nebyl by jistě nadšený, že se bavíme zrovna o něm,“ usmála se nad tou představou.

„Dobře, jak myslíš - a kde to bylo foceno?“ zajímal jsem se dál a tak Bella shrnula všechny fotky, vzala je do náruče a odnesla na postel, která se nacházela naproti oknu. Sedla si a já si k ní přisedl.

„Tahle byla pořízena tady - před osmdesáti lety,“ ukázala zrovna na tu fotku v dešti.

„Páni, neuvěřitelné,“ zašeptal jsem ohromeně a Bellu to rozesmálo. „Čemu se směješ?“

„Tobě, tedy tvojí reakci na to, co jsem řekla. Ale není to nejstarší fotka. Tahle je ještě starší, loni měla sto let. To jsme byli zrovna v Anglii. Bylo zataženo a tak jsme se procházeli po městě. Jako spousta lidí jsme se snažili rozesmát palácovou stráž, ale ani jednomu z nás se to nepovedlo. Připomínali mi občas někoho z nás - stáli tam tak nehybně, skoro jako sochy. Bylo to zvláštní, jak se v něčem může člověk podobat upírovi,“ odpověděla mi zamyšleně a ukazovala mi fotku s jedním ze strážců. Z jedné strany stála Bella a z druhé Renée, Charlie klečel před nimi.

„Kde je Cordy?“ Vím, že jsme se o něm neměli bavit, ale mě to zajímalo.

„Tehdy s námi ještě nebyl, přidal se až o deset let později, to jsme se zrovna stěhovali, a protože byla zima, nikde nebylo zrovna moc slunečno, tak jsme mohli vyrazit i do Španělska a Francie. Tam jsme ho poprvé potkali… bylo to zvláštní,“ odpověděla, ale tu zvláštnost dál nerozebírala.

„A tahle vznikla kde?“ vyzvídal jsem a ukázal na další fotku, kde byla jenom ona s Renée.

„To bylo chvíli po tom, co se ke mně a Charliemu přidala. Bylo to někde na Aljašce. Napadl tam první sníh a sám vidíš, jak to dopadlo,“ odpověděla a opět se spokojeně usmívala. Teď jsem stoprocentně nepochyboval o tom, že Renée v sobě skrývá malé dítě. Je tak trochu ztřeštěná, ale jenom tak správně.

„Skoro bych řekl, že bych takové rodiče bral,“ oplatil jsem jí úsměv, když jsem odložil další fotku.

„Já si zase myslím, že si nemáš vůbec na co stěžovat,“ prohodila.

„Vždyť to já vím taky. Vlastně jsem rád za to, že mě adoptovali právě Carlisle s Esmé,“ podotkl jsem. Kdyby tomu bylo jinak, nevím, jaký bych vedl život. Možná bych neměl tak fajn sourozence, jaké mám teď, a byl jsem si také víc než jistý, že bych nepotkal Bellu.

 

 

Když jsem si doprohlížel všechny fotky, které měla vystavené, začal jsem zkoumat její knihy. Podle toho, co člověk čte, prý nejlépe zjistíte, jaký je to člověk. A já si tuhle teorii mohl v praxi už vyzkoušet - na členech mé rodiny. A vždy to sedělo do posledního detailu.

„Omluvíš mě na chvíli?“ zeptala se z ničeho nic Bella.

„Samozřejmě. Děje se něco?“ zajímal jsem se, a když jenom zavrtěla hlavou, uklidnil jsem se. Bella tedy vyšla z pokoje a já dál studoval tituly jejich knih. Měla jich tu opravdu nespočetně a dokonce jsem tam našel ten originál knihy, kterou mi slibovala.

Vytáhl jsem ji tedy z police a začal v ní listovat. Tvrdila, že je to ve španělštině, která mi nedělala problémy, takže jsem se hned začetl do jedné z oblíbených pasáží. V hlavě mi zněl překlad, který jsem četl, ale v drobných detailech se lišil od skutečného textu.

Natolik jsem se zabral do četby, která mě i napříč staré španělštině chytla, že jsem přečetl deset stránek a až poté si všiml, že Bella se ještě nevrátila. Uvažoval jsem, jestli bych neměl jít zjistit, co se děje, měl jsem totiž takový pocit, že se něco muselo stát. Ve chvíli, kdy Bella odešla z pokoje, se totiž vrátil Charlie ze stanice.

Zvědavost nakonec vyhrála, a tak jsem odložil opatrně knihu na stůl a vydal jsem se ke dveřím. Ačkoliv jsem věděl, že nemá cenu zkoušet být potichu, dal jsem si záležet, abych dveře otevřel, jak nejtišeji to šlo, a vyšel jsem na chodbu. Na schodech jsem se však zastavil, zaposlouchal jsem se, ale nic jsem neslyšel. Mluvili moc potichu, a jelikož věděli, že jsem na chodbě, nemělo cenu se vracet do pokoje.

„Bello, stalo se něco?“ zeptal jsem se, když jsem sešel dolů a celá její rodina seděla v obývacím pokoji. Netvářili se zrovna spokojeně, takže se podle všeho muselo něco dít.

„Nic kvůli čemu by sis měl dělat starosti,“ odpověděla mi a mně neušlo, jak se Cordy zatvářil. Byl to takový ten vítězný pohled. Byl rád, že mi Bella neříká pravdu a nesnažil se to ani skrývat.

„Opravdu se nic neděje?“ ujišťoval jsem se.

„Vážně, Edwarde, nedělej si starosti. Tohle je… ehm, rodinná záležitost,“ odpověděla mi Renée.

Ano, rodinná záležitost. Pochopil jsem, že je to něco spojeného s upíry a všemi těmi tajemstvími kolem nich, které se nemám nebo spíš nesmím dozvědět. Renée a Charlie mě sice přijali jako Bellina přítele a chovají se ke mně mile, ale stále mám takový pocit, že mě považují za někoho, kdo se do jejich světa jenom vtírá. Byl jsem někdo, kdo do jejich světa nepatřil.

„Asi bych měl už jít. Určitě to potřebujete dořešit,“ nadhodil jsem.

„Ne, Edwarde, nechoď. Jak řekla Renée, není to nic důležitého, klidně zůstaň. Doma jsi přece říkal, že se vrátíš až večer,“ snažila se mě zastavit Bella.

Měla pravdu, kdybych se vrátil domů už teď, tak by Esmé měla jistě spoustu otázek a těm jsem se chtěl vyhnout, takže mi nezbývalo než tu s nimi strávit odpoledne. Což na druhou stranu nebylo zase tak špatné. Trávit čas s Bellou bylo příjemné.

„Dobře,“ souhlasil jsem a sedl si vedle Belly na sedačku.

 

 

„Jedu za Jacobem,“ oznámil asi po hodině Cordy a zvedl se k odchodu.

„To nemá cenu, promluvíš si s ním jindy,“ odporovala mu Bella a já koukal na tu jejich slovní přestřelku, která z Cordyho strany pokračovala zřejmě v myšlenkách. „Nemyslím si,“ odpověděla na nějakou jeho nevyslovenou otázku. „Tak fajn, dělej, jak uznáš za vhodné, podle mě je to zbytečné,“ uzavřela jejich diskusi a já si připadal, jako bych poslouchal něčí telefonní hovor. Slyšet jenom jednu část toho rozhovoru. Bylo to zvláštní, Bella takhle přede mnou s nikým ještě přes myšlenky nekomunikovala.

„Cordy, počkej, pojedu s tebou, slíbil jsem Billymu, že se tam co nejdřív stavím,“ zavolal za ním Charlie a tak se oba vyhrnuli ze dveří jako velká voda. A já měl pocit, že ten Billy a Jacob musí něco o jejich tajemství vědět, že do něj nějak zapadají, ačkoliv jsem neměl nejmenší ponětí jak. Možná mi to jednou Bella sama řekne, anebo bych se mohl pokusit opět něco najít na internetu. Ale trochu jsem se bál, co by na to Bella řekla, když o tom sama nechtěla mluvit. Tvrdila, že to opět není jenom jejich tajemství a ona nemá právo mi o tom víc říct.

„Charlie!“ zavolala za nimi ještě Renée, než stačili zavřít.

„Ano?“ dotázal se Bellin táta.

„Ať jste do šesti doma, potom bude bouřka,“ upozornila ho. Zamyšleně jsem se na Renée podíval a ona se začala smát. „Zapomněl jsi, co ti Bella říkala o mém daru? Je spolehlivější než nějaká družice,“ odsvětila mi spokojeně.

„Samozřejmě… já jen, proč by se měli vrátit ještě před bouřkou. Jízda by vám s vašimi reflexy za deště neměla dělat problémy, nebo snad ano?“ Byl jsem trochu mimo a možná si i Bella o mně pomyslí, že jsem úplně hloupý, ale - když něco nevím, tak se snad zeptám, ne?

„Jasně, že nám nedělá potíže, když prší… tohle upozornění bylo kvůli něčemu jinému.“

„Při bouřkách máme takový malý rodinný zvyk - chodíme hrát softball,“ odpověděla mi místo Renée Bella.

„Za bouřky?“ ujišťoval jsem se trochu překvapeně.

„No, pro naši hru potřebujeme speciální podmínky,“ pokrčila rameny a nevinně se usmála.

„Tak to bych tu vaši hru jednou rád viděl,“ prohodil jsem. Docela by mě ty jejich speciální podmínky zajímaly. Nebo spíš, jak oni ten softball hrají, že u něj potřebují bouřku.

„Jestli chceš, můžeš jít dneska s námi,“ navrhla Renée. To byla docela rychlost.

„Pokud vám to nebude vadit, rád se podívám,“ souhlasil jsem.

 

 

Do šesti potom čas utíkal rychle. Ještě jsem zavolal domů, že se vrátím později, než jsem plánoval, tak aby o mě neměli starost, a už jsem se moc těšil na tu podívanou, kterou mi Bella slíbila. Hrát ve čtyřech sport určený pro dva týmy po devíti je rozhodně hodně zajímavé. Samozřejmě s jejich rychlostí by to bylo jistě možné, ale i tak… proč zrovna za bouřky?

„Na, vezmi si to,“ podávali mi Renée čepici na softball. Přijal jsem ji a nasadil si ji na hlavu.

„Vidíš, sluší ti,“ došla za mnou i Bella, která na sobě měla tričko na softball s číslem 3. „Ještě počkáme na kluky a můžeme vyrazit,“ podotkla a podívala se přes záclonu z okna. Venku bylo zataženo a skutečně se schylovalo k dešti.

„Nevím, na jak dlouho se to protáhne, ale asi by ses měl najíst, aby se Esmé nezlobila, až tě vrátíme,“ usmála se na mě poťouchle Renée.

„To není nutné, nemám hlad,“ odmítl jsem a chtěl si znovu sednout na pohovku, když mě Bella zarazila.

„Ani to nedělej, kluci už jsou tu a můžeme vyrazit, ať to stihneme, než se moc rozprší,“ ponoukala nás Bella, a tak jsem si na sebe oblékl bundu a vyrazili jsme před dům, kde zrovna zastavovalo auto. „Renée, jeď s nimi, já pojedu s Edwardem druhým autem,“ rozhodla a Renée jenom přikývla a nastoupila si do auta, které hned nato zase odjelo.

„Tak co, stále jsi zvědavý na naši hru?“ usmívala se na mě Bella, když jsem jí pomáhal naskládat do auta tři pálky a několik míčků. Nechápal jsem, na co jich můžou tolik potřebovat, ale věděl jsem, že se to za chvíli dozvím.

„To si piš, že jo. Kdybych věděl, že vás to nebude moc omezovat, mohla jet i moje rodina, ale takhle jsem rád, že berete aspoň mě.“

„Doufám, že se budeš bavit… Ale teď nasedni, ať můžeme vyrazit a ostatní nemusí dlouho čekat,“ pobídla mě a tak jsem nasedl a společně jsme vyjeli od jejich domu. Minuli jsme školu i tělocvičnu a vyjížděli jsme z Forks.

„Kam to jedeme?“ zajímal jsem se zvědavě, když několik kilometrů za městem odbočila z hlavní cesty a auto začalo kodrcat po nějaké hliněné cestě plné výmolů a kamenů.

„Na staré letiště, které je už hodnou chvíli nevyužívané. Asi tak před třiceti nebo čtyřiceti lety ho zavřeli, protože bylo zbytečné, aby fungovalo, když další letiště je jenom šedesát mil od Forks. A tak jsme si z něho udělali vlastně takové naše malé hřiště. Ostatní lidé už na něj dávno zapomněli,“ vysvětlila a před námi se mezi stromy rozprostřela velká mýtina, kde už stálo Charlieho auto a kolem postávali ostatní členové Belliny rodiny.

„To je dost, že jste už tu - neslyšelas to hřmění?“ obrátil se na sestru Cordy.

„Slyšela, ale neboj, tohle nebylo nejhlasitější,“ klidnila ho s úsměvem na rtech.

„Bella má pravdu. Ještě to bylo celkem daleko, takže můžeme začít,“ ujišťovala ho i Renée a vytáhla z auta pálku a míček.

Venku začínalo drobně mžít, ale zdálo se, že ostatním to vůbec nevadí. Vlastně, jenom ve Washingtonu skutečnost, že leje jako z konve, nemá vůbec žádný dopad na hraní venkovních sportů. Trochu jsem v tu chvíli zalitoval, že jsme se s Bellou nezastavili u nás, abych si vzal aspoň nepromokavou bundu. Nějak mě to v tu chvíli nenapadlo.

„Tak co bude s tou hrou? Nemělas ho tahat sebou, bude tě jenom rozptylovat a já jenom lehce vyhraju - jako bych vlastně pokaždé nevyhrál,“ brblal nespokojeně Cordy, když ke mně Bella došla nazpět a opřela se o kapotu auta.

„Měla bys jít hrát nebo si sympatie tvého brášky nezískám,“ namítl jsem a slyšel jeho jasné zavrčení.

„Neboj se, on to zvládne a ty taky,“ ujistila mě. „Tedy pokud mě nebudeš skutečně moc rozptylovat,“ dodala a odlepila se od auta, aby si mohla stoupnout přede mě a obejmout mě. „Jsem ráda, že jsi tu teď s námi, přestože mě tvoje vůně opět velmi šimrá v nose,“ zamumlala.

„Mám jít raději někam jinam?“ zeptal jsem se obezřetně.

Povzdechla si. „Nemusíš, na tohle si holt musím zvyknout,“ odpověděla a potom mě jenom lehce políbila na rty. Mohl jsem jenom tušit, jak je to pro ni teďka těžké. A já nevěděl, jak jí to ulehčit - tedy, jedna možnost tu byla, ale tu jsem zavrhl hned ve chvíli, kdy jsem na ni jenom pomyslel. Vzdát se Belly by bylo to nejtěžší, co bych v životě musel udělat, a já doufal, že to nějak spolu zvládneme.

„Můžeme začít,“ oznámila Renée a zamávala na Bellu, která se tedy ode mě odtáhla a lehkým poklusem přeběhla za ostatními, kteří stáli dobrých čtyři sta metrů od aut. A jen co k nim Bella doběhla, lesem kolem nás otřáslo hluboké zadunění hromu a pak udeřilo západně směrem k městu.

Zamyšleně jsem jejich rodinu pozoroval. Renée a Charlie mě přijali bez problému, jenom Cordy mi jasně dával znát, že mezi ně nepatřím. Uvažoval jsem, jestli mě jenom považuje za špatnou partii, možná by na mém místě raději viděl Jacoba. Nevěděl jsem, co si o tom všem mám myslet, ale doufal jsem, že bude mít Bella pravdu a nakonec z nás budou přátelé. Věřil jsem, že bude akceptovat to, že si mě Bella vybrala.

Než jsem stačil nějak více rozvinout možné teorie a další myšlenky, ozvala se další hromová rána. Zaměřil jsem se tedy víc na sledování dvou dvojic, které se vytvořily. Bella hrála s Charliem proti Cordymu a Renée. Bella stála daleko v poli a pohazovala si s míčem.

Daleko na druhé straně stál Cordy a máchal hliníkovou pálkou. Pro normální, lidské hráče softballu by to byla neuvěřená vzdálenost, kterou by nemohli přehodit ani ti nejlepší z nejlepších hráčů, ale jak to tak vypadalo, pro tuhle rodinu to nebylo žádné omezení.

Všichni se najednou uklidnili a já jenom sledoval Bellu, jak se napřahuje ke švihu. Bylo to elegantní, plynulé a prostě perfektní. Vložila do svého hodu značnou sílu, že jsem málem nepostřehl letící míček, který najednou přistál v Charlieho ruce.

Strike, pomyslel jsem si a to už Charlie mrštil míčem zpátky do Belliny nastavené ruky. Pobaveně se na něho usmála a to už se znovu napřahovala k dalšímu hodu. Tentokrát se však Cordymu podařilo míček odpálit a vyběhl ze svého stanoviště. Běžel skutečně rychle, chvíli jsem měl pocit, že se proměnil v rozmazanou šmouhu.

Bella mezitím běžela za odpáleným míčkem. Na nějakou dobu také zmizela mezi stromy, ale poté se z nich vynořila a ve zvednuté ruce měla míč. Na tváři se jí rozhostil široký úsměv, který jsem viděl i já.

„Tak co tomu říkáš?“ zeptala se, když se z ničeho nic objevila u mě.

Stále jsem však nepřestával hledět na prostranství, kde se vesele bavila Renée s Charliem. Jejich bezprostřední chování, když se nemuseli skrývat. Ta přirozenost, rychlost… „Kdybych se naučil tahle rychle běhat, mohl bych si příště zahrát s vámi?“ zašeptal jsem omámeně.

Z toho transu mě probral až Bellin smích a já si v tu chvíli uvědomil, co jsem to řekl. Trochu jsem se zastyděl, ale nakonec jsem si uvědomil, že to musí být určitě úžasný pocit, běhat si takhle po louce, cítit vítr ve vlasech - určitě daleko lepší než rychlá jízda v autě.

„Tak, pokud ten běh zvládneš, tak s tebou budeme počítat, zatím můžeš jenom koukat,“ zazubila se. „No nic, jsem na pálce,“ řekla a namířila si to na stanoviště.

 

 

Bella se vrátila do hry a skóre se neustále měnilo. Najednou jsem chápal, proč potřebují ke hře bouřku, protože odpaly jejich míčků vydaly za další hromy.

Charlie se zrovna chystal k odpalu, když se Renée zastavila v půli pohybu a zahleděla se někam do dálky. Poté jenom vyjekla a já si všiml, jak se na ni Bella jenom zvědavě podívala. Jistě v jejich myšlenkách všechno viděla.

„Renée?“ zeptal se napjatě Charlie.

„Někdo si s námi chce zahrát,“ odpověděla zastřeně Renée. „Budou tu tak do dvou minut.“

Diskusní téma: 20. kapitola

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek