2.kapitola - Voltéra

29.01.2010 19:54

Celou cestu jsem přemýšlela co se teď děje u nás na zámku, otec už určitě vyhlásil pátrání, jen doufám, že se ta informace tak rychle do Itálie nedostane. Musím si zařídit nějaký nocleh, ale co, nějaký hostinec nebo motel se tam určitě najde

„Ale co budeš dělat dál Bello?“ zeptala jsem se sama sebe. No, něco už snad vymyslím, nejvíc se těším na postel, no a pak bych si mohla sehnat nějaké obyčejnější šaty, přeci jenom v těhlech bych byla nápadná. Z mého přemýšlení mě vytrhl cizí hlas.
„Slečno, nechci tu tvrdnout celou věčnost!“ zahřměl ten muž co řídil loď. Nepříjemný to chlapík. Naštvaně jsem se na něj podívala, ale jeho výraz ukazoval, že jestli se nepohnu, tak mě asi vyhodí ručně.
„Jistě, děkuji za upozornění,“ řekla jsem a přihodila menší úsměv, i když si ho vůbec nezaslouží, neřád jeden. Vylezla jsem z lodi a podívala se po okolí. Takže Itálie, ale jaký město? Aspoň kdyby to tu měli napsaný.
„V jakým jsem městě?“ zeptala jsem se ho, než spustil provaz z přístavu.
„Ve Volteře, slečno,“ houkl na mě, ale mě to připadalo jako by si říkal: "bože ta je, ale blbá" jenom jsem kývla a otočila se směrem dopředu, takže Volterra, no kolem města je zeď, ale až vejdu dovnitř, tak uvidím i víc. To víte, když vás z domova nikdy nikam nepustili. Párkrát jsem o Itálii slyšela, ale to nebylo nic moc. Prošla jsem kolem přístavu a namířila si to k městu. Kolik by mohlo být tak hodin? No možná tak poledne, víc určitě ne, ale přesto svítilo sluníčko, jak je hezké. V Anglii moc nesvítí a tady. Dostala jsem se až k bráně, kde bylo na ceduli anglicky Vítejte ve Volteře! to druhé bylo asi italsky, myslím. Vstoupila jsem dovnitř a hned si na mě slunce posvítilo. Párkrát jsem zamrkala, super už můžu zase koukat. Páni nádherné město, sice né moc velké, ale přeci jenom i když je to tu samá ulička, no podívám se po té, co je napravo a doufám, že se dostanu do města. Vyhrnula jsem si šaty a zamířila do uličky, no bála bych se jít tu večer sama. Cestou jsem potkala jednu ženu, vypadala prostě a asi tak na let, okamžitě se mi poklonila a začala něco povídat italsky, jenom jsem jí kývla a usmála se. Ještě něco zabrebentila, taky se usmála a šla dál. Kdybych aspoň uměla italsky, zasmála sem se svým, no jak by se to dalo říct, skřehotavým smíchem a šla jsem dál. Musím najít nějaký... áá tady, motýlek. Vešla jsem dovnitř, no vypadá líp než zvenčí. Vevnitř byla menší recepce a za ní seděl mladý muž, no spíš kluk, vypadal tak na 19 let. Jakmile mě uviděl, otevřel pusu a prohlížel si mě, ach jo. Přišla jsem blíž a usmála se na něj, úsměv mi oplatil.
„Buona giornata,“ zase italsky, povzdechla jsem si.
„Angličanka?“ promluvil po druhé, no super umí anglicky.
„Ano,“ usmála jsem se, úsměv mi oplatil.
„Co si budete přát slečno?“ zeptal se mě a zase se usmál, no jo muži, znovu jsem se usmála.
„Nějaký útulný pokojík,“ řekla jsem. Začal se přehrabovat v papírech.
„Á tady pokoj číslo 7. Je to náš nejlepší pokoj," řek a mrkl na mě.
„Skvělé!“ zapískla jsem a trochu zčervenala.
„Pojďtě za mnou,“ řekl a vedl mě po schodišti nahoru. Šli jsme menší chodbičkou až na konec a zastavili se u dveří číslo 7. Otevřel dveře a ukázal mi pokoj v modro-béžové barvě. Usmála jsem se, tuhle barvu miluju.
„Vyhovuje?“ zeptal se mě.
„Zajisté,“ řekla jsem a znovu se usmála.
„Dobře, tady máte klíč. Peníze a délku pobytu vyřídíme až se zabydlíte,“ řekl. Asi mi věřil, no když mám na sobě diamanty.
„Dobře budu ráda,“ řekla jsem a sundala si plášť. Z vlasů jsem vytáhla sponu takže se mé vlasy po dlouhých loknách sesypaly až k pasu a ještě si vytáhla korunku teď jí potřebovat nebudu.
https://www.4ladies.cz/jewellery-goods/K703b05.jpg

„Wow,“ uslyšela jsem za sebou. Rychle jsem se otočila a všimla si, že ten kluk pořád na mě zírá. No když bych k tomu přidala sliny, fůj hrůza.
„Přejete si ještě něco?“ zeptala jsem se trochu ostřejším hlasem.
„Omlouvám se, už jdu,“ řekl a se skleslými rameny odešel. Sundala jsem si perličky z vlasů a uložila to i s korunkou do šuplíku u dubového stolu. Plášť jsem si pověsila na háček a šla rozdělat do krbu oheň. Nakonec se mi to povedlo i bez nějakého úrazu, usmála jsem se a zamířila ke dveřím budu si muset obstarat aspoň dvoje šaty a hřeben. Došla jsem zpátky k recepci, kluk vypadal trochu smutně, znovu jsem se na něj usmála, což ho překvapilo a znovu mi úsměv oplatil.
„Tak na jak dlouho tu chcete být slečno?“ zeptal se mě. No pro zatím týden ještě nevím.
„Týden,“ řekla jsem a úsměv mu pohasl. „Zatím týden,“ dodala jsem a úsměv se mu vrátil.
„Dobře takže to bude 120 dolarů, prosím,“ řekl. S úsměvem jsem otevřela váček a peníze mu dala.
„Jo, zapálila jsem krb byla bych ráda kdybyste mi to hlídal,“ řekla jsem a znovu se usmála.
„Zajisté,“ řekl „Ještě něco, vaše jméno?“ zeptal se mě.
„Isabella S-Swan,“ řekla jsem mu jenom kývl a zapsal si to. No docela hezké jsem si vymyslela příjmení.
„Já jsem Luke,“ řekl a podal mi ruku

„Říkej mi Bella,“ řekla jsem.
„Dobře Bello, co budeš chtít k večeři?“ zeptal se mě.
„No já si něco koupím, ale k snídani bych si dala ovoce, díky!“ řekla jsem. Jenom kývl a začal se věnovat své práci. Milý kluk. Vyšla jsem z motýlku a zamířila směrem nahoru a ocitla se znovu u dalších uliček, no tak zvolíme levou Vydala jsem se po ní, no asi to nebyl dobrý nápad, nahání mi husí kůži, ale přestože jsem měla pocit, jako by mě někdo sledoval, šla jsem dál. Začala jsem vidět světlo a zachvíli jsem se objevila ve městě. Rozhlídla jsem se kolem. Á tamhle je krámek s oblečením a támhle zase kavárna, no tam se asi najím. Šla jsem dál, více k městu přede mnou stála obrovská kašna a u ní hrad, byl obrovský, docela hezký, není to jako ten náš, u nás je vidět, že je to místo královské rodiny, no vlastně i tenhle tak vypadal, ale zároveň i tajemně a děsivě. Podívala jsem se výš na věž s hodinami, zase jsem dostala ten pocit, jako když vás někdo sleduje. Podívala jsem se kolem sebe, ale nikdo kromě malých dětí, co si hrály na honěnou tu nebyl, asi začínám být paranoidní. Ušklíbla jsem se a svou pozornost obrátila zpět k hodinám 11:00 hodin to říkám, poledne. Usmála jsem se a všimla si něčeho černého, co stálo ve věži. Cože černého? No vlastně, zaměřila jsem svůj zrak, ano postava a vypadá to, jako by se dívala na mě.
„Jsem cvok,“ konstatovala jsem a otočila se směr kavárna. V kavárně jsem si dala broskvový čaj a dva crosianty s čokoládou. Zaplatila jsem a vyšla ven, pro jistotu jsem se podívala na tu věž, uf... nikdo tam není, asi mi vážně hrabe. Tak, těď jen nějaké kosmetické potřeby a šaty. Doufám, že tu nemají nic moc výstředního, spíš bych brala nějaké krátké a nebo jednoduché. Zapadla jsem do obchodu se jménem Lissais. U pultu stála paní okolo 35-ti let, blondýnka s hezkým obličejem a oranžovými šaty.
„Co si přejete slečno?“ zeptala se mě a já na ni koukala.
„Umíte anglicky?“ zeptala jsem se jí.
„Ano, narodila jsem se tam,“ řekla a usmála se na mě.
„No, chtěla bych nějakou kosmetiku a troje šaty, né moc výstřední.“ Žena na mě kývla a zavedla mě k pultu. No, jestli jsem řekla výstřední, tady jich měli, to je jako moje šatna.
„Půjdu pro kosmetiku, asi přírodní, vy jste moc krásná, takže líčidla minimálně,“ brblala si pro sebe. Jen jsem přikývla a vydala se na průzkum šatů. Nakonec jsem si vybrala troje, první jsou levandulové
https://nd01.blog.cz/015/537/9e69e06c2a_17791385_o2.jpg.
Druhé byly růžové, taky hezké aspoň, že to není samá mašle a krajka
https://www.budgetfashionreport.com/image.axd?picture=2009%2F1%2F6315_regular[1].jpg.
A poslední byly asi z těch tří nejhezčí, jsou černo-modré, ty se mi budou hodit na večerní procházky
https://farm1.static.flickr.com/2/1929843_c902651983.jpg.
No musím říct, že se to hodně liší od našich šatů, to je samá stuha, krajka, volánek a tohle je takové volnější. Došla jsem zpátky k pultu, kde už mi ta žena připravila hřebínek, toaletní potřeby a balzám na rty.
„Á vidím, že jste si už vybrala,“ řekla žena a dívala se na šaty.
„Vybrala jste opravdu nádherné a ve všech budete kouzelná,“ řekla, zapsala si to do sešitu a počítala. Zaplatila jsem jí za šaty, pozvala jí zítra na kafe. Aspoň si mám s kým popovídat. Rozloučila jsem se a zase vyrazila ven. Začínalo se pomalinku stmívat, prošla jsem kolem kašny a zamířila do motýlku. No, doufám, že jdu správně, šla jsem zase jednou uličkou, nikdo nikde... vážně je to strašidelný, ošila jsem se, zase ten pocit, jako když se někdo kouká, sleduje každý váš pohyb. Isabello ty jsi buď naivní a nebo blázen, řekla jsem si. No sakra snad jsem nezabloudila.
„Bello?“ ozvalo se na konci uličky, Luke! Zachránil mi krk, asi bych se jinak počůrala.
„Luku co tu děláš?“ zeptala jsem se jakmile jsem dorazila na místo, kde stál. Vzal mi bez povídání tašky a zazubil se na mě.
„Šel jsem pro to ovoce,“ řekl.

„Dobře tak jdeme,“ navrhla jsem a spolu jsme se vydali na motel.
„Díky za pomoc,“ řekla jsem, když jsme stáli v recepci.
„Není zač,“ řekl, usmála jsem se a vydala se k sobě na pokoj. Otevřela jsem, byl krásně vyhřátej. Vyndala jsem si šaty, dala si je do dubové skříně, vyndala potřeby a hřebínek na stůl a šla si rozestlat. Když jsem měla odestláno, ještě jsem zavolala na Luka „Dobrou noc,“ a zamkla dveře. Vydala jsem se do koupelny, je menší, ale to nevadí. Napustila jsem si menší vanu a svlékla ze sebe mé zlaté šaty, nechala jsem si bílou spodničku, jako košilku na spaní. Šaty jsem vzala a hodila do ohně, už je nebudu potřebovat, zalezla jsem do vany a jemně zavrčela. To je přesně to, co potřebuji. Mohla uplynou asi hodina, ale mě to bylo jedno, vylezla jsem ven, oblékla košilku, učesala vlasy, i když se mi pořád vlnily a zalezla do pelíšku. Sfoukla jsem svíčku a nechala se unášet sny...

Diskusní téma: 2.kapitola - Voltéra

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek