2. kapitola - Věštba

Takový zmatek jako dnes jsme ve vesnici nezažili už dlouho. Možná tak od minulého léta, kdy se tu objevila jiná skupina cikánů. Ti však nezůstali, pouze projížděli do sousední vesnice a u nás si dělali pauzu. Letos se však centrem zábavy stala naše ves.

Protáhnou se mezi všemi těmi lidskými těly, které se na sebe mačkaly a pokřikovaly po sobě, bylo docela namáhavé. Zvlášť v kombinaci s tím, že jsem za sebou táhla Maru. Nechtěla jsem ji v tom davu ztratit, a proto jsem její ruku svírala jako to nejcennější, co v životě mám. Nikdy by mě nenapadlo, že naše ves má tolik obyvatel. Během dnů byli lidé roztroušeni po vlastní práci, večer muži posedávali v krčmě a ženy připravovaly večeře. Jenom ti nejstarší posedávali pod stromem na návsi a vyprávěli těm nejmenším pohádky. Málo kdy jsme se jako vesnice sešli všichni pohromadě. Největší skupinky vznikaly vždy o žních, kdy bylo potřeba sklidit úrodu, dokud se počasí neobrátí proti nám. Do té doby ale zbýval ještě měsíc.

Po několika minutách, kdy jsem myslela, že ten dav nemá konec, jsem se mohla volně nadechnout. Mara mi následně vrazila do zad, jak byla stále v tom probojovávacím módu.

„Promiň,“ omluvila se mi a já nad tím jenom mávla ruku.

„Vždyť se nic nestalo. Teď pojď, chci si nechat zjistit budoucnost z karet,“ pobídla jsem ji s úsměvem.

„Můžeš se jí zeptat na svého budoucího muže. Třeba ti pomůže si vybrat,“ šťouchla mě lehce do žeber. „Co myslíš, bude to někdo ze vsi nebo nějaký cizinec, který tudy bude jenom procházet?“ zajímala se, jako bych snad já sama uměla vidět do budoucnosti. O svých pocitech, které mě sem tam obklopovaly, jsem se jí nezmínila. Ale to, jak mluvila o nějakém muži – mohlo by tohle znamenat tu osudovost tohoto léta? Potkám snad muže mého života?

„Zeptám se Isabelly a uvidím,“ zazubila jsem se na Maru a dál pospíchala na louku, kde se cikáni usadili.

Jen co jsme vešly do osady, kterou si cikáni vytvořili ze svých obydlí sestavených do kruhu kolem velkého ohně, nad kterým už byl zavěšen kotlík, ze kterého se kouřilo, zahlédla jsem tu dívku s přátelským úsměvem. A i ona zahlédla mě. Rychle na mě zamávala a pokynula mi, abych k ní přišla.

„Miracle, ráda tě vidím!“ přivítala mě a krátce přátelsky objala.

„Dovol, abych ti představila mou kamarádku Maru. Doufám, že nevadí, že jsme přišly už teď, vidím, že máte ještě pořád spoustu práce,“ prohodila jsem a ukázala kolem sebe, kde se snad nikdo ani na okamžik nezastavil. Shon tu by skoro srovnatelný s popraskem na návsi.

„S tím si nelam hlavu. Tohle je náš denní chléb a jsme na to zvyklí,“ namítla Isabella a v rychlosti mi představovala všechny členy své rozsáhlé rodiny, jak se postupně míhali v našem zorném poli. U každého hned dodala jeho dovednost a já nestačila zírat, jak moc talentovaní všichni jsou.

„Isabello, buď nám pomůžeš, nebo nepřekážej,“ obořil es na ni jeden lehce zamračený kluk, když nás míjel a táhl přitom velkou bednu.

„Neměj obavy, už mizím,“ usmála se na něj a mladík jenom zavrtěl hlavou. Přechytl bednu a pokračoval v cestě. „To byl Cingar. Něco jako můj bratr a rovnou se omlouvám za jeho chování. Dneska je celý den nějak podrážděný. Možná bychom se přece jenom mohly schovat u mě v maringotce,“ prohodila a už nás vedla k nejbližšímu z vozů.

Poznávala jsem ho. Byl to ten červený se žlutým zdobením, který jsem obdivovala ve chvíli, kdy mě míjeli na cestě. Následovala jsem Isabellu po třech schůdcích dovnitř a Maru jsem měla v těsném závěsu za sebou. Během okamžiku jsme se octly v lehce stísněném prostoru, který nebyl ani zdaleka dobře osvětlen. V celém voze byly dvě malá okénka, která nepropouštěla zrovna dostatek světla. Ale i tak jsem si mohla prohlédnout vkusně zařízený a velmi barevný interiér. Všude se válely barevné polštáře a různé šátky. Na nízkém stolku jsem zahlédla rozložené karty a zvědavě se k nim sklonila.

Než jsem si však stihla prohlédnout alespoň obrázky na těch malovaných kartách, Isabella je jednou rukou shrábla na jednu hromádku. „Promiňte, dneska jsem ještě neměla čas tu pouklízet,“ zamumlala a dala se do přeskládávání velkých polštářů tak, abychom si s Marou mohly sednout.

„I tak to tady máš moc pěkné,“ namítla jsem a prohlížela si dál to skromné obydlí. I vevnitř měl vůz stěny červené, ale většina z nich byla zakryta nástěnnými koberci nebo truhlami. Celá místnost však očividně sloužila právě návštěvám. Za Isabellinými zády se totiž nacházel zvlněn závěs, který tuhle část vozu odděloval od jejího pokoje. Už podle toho, jak nevelký vůz byl, jsem odhadovala, že tam bude jenom její postel. Nic víc by se tam vejít rozhodně nemohlo.

„Pokud máte zájem, mohla bych vám pomocí karet nakouknout do budoucnosti. Co vy na to?“ zeptala se po chvíli a já hned dychtivě přikývla. Možná až moc rychle, jelikož se Isabella nad mou reakcí zasmála. Mara přikývla jenom velmi váhavě. Očividně mě chtěla podpořit. Odvaha z odhalování budoucnosti, kterou měla ještě před několika minutami tam venku, náhle zmizela.

„Jestli tě tím nebudu hned po příjezdu moc otravovat, tak bych si ráda nechala předestřít svou budoucnost,“ prohodila jsem už trochu klidněji a Isabellin úsměv se ještě rozšířil. Měla mě prokouknutou. Vzala tedy do ruky balíček karet, které před okamžikem shrábla ze stolu a dala se do jejich míchání.

„Maro?“ obrátila se během míchacího procesu na mou kamarádku. „Mohla bych tě požádat, abys nás s Miracle nechala o samotě? Vždy věštím jen v přísném soukromí. Následně je čistě na dané osobě, jestli se se svou věštbou svěří nebo si ji ponechá jenom pro sebe.“

Mara zaváhala a střelila pohledem ke mně. Povzbudivě jsem na ni mrkla. Neměla se čeho bát. Budu v pořádku. Jako by mi snad Isabella mohla něco udělat. Mara se tedy nejistě zvedla a odešla z maringotky. Jen co za ní zapadly dveře, Isabella ustala v míchání karet a balíček položila na stolek před námi. 

„Vyber si deset karet,“ pobídla mě a já už se natahovala, abych tak učinila, když mě zarazila. „Karty musíš z balíčku vytahovat levou rukou, ta je blíže k srdci,“ poučila mě a já hned ruce vyměnila.

„Ještě jsem si nikdy nenechala vyložit karty, takže se omlouvám,“ zamumlala jsem.

„Měla jsem tě na to upozornit hned na začátku. Občas prostě zapomínám na to, že ne všichni, kterým vykládám budoucnost, mají tytéž znalosti jako já,“ brala mou chybu hned na svá bedra. Vděčně jsem se na ni usmála. Nechtěla jsem si zničit budoucnost jenom tím, že bych karty snímala špatnou rukou. Nikdo přesně neví, jak velká moc se za jejich věštbou skrývá.

Vybrané karty jsem podala Isabelle a čekala na její výrok. Ta pečlivě pokládala jednu kartu vedle druhé do dvou řad po pěti kartách. Přitom je velmi důkladně studovala… A já studovala ji. Obrázky na kartách mi nic neříkaly, ale výraz v její tváři nevěstil nic dobrého. S každou další kartou se jí na tváři objevovala hlubší a hlubší vráska. Soustředěně na karty mhouřila oči a já cítila, jak mi začíná zběsile bušit srdce.

Najednou jsem dostala strach z toho, jak moje budoucnost může vypadat. Neměla by se Isabella usmívat, pokud by má budoucnost byla zalitá sluncem?

„Tak? Co jsi viděla?“ pobídla jsem Isabellu, když už moc dlouho jenom tak hleděla na karty.

„Máš nějaké tajemství. Je velké a nikdo o něm nesmí vědět a to tě sužuje. Fakt, že nikomu o sobě nesmíš říct pravdu. Nebýt toho tajemství, měla bys skvělý život, ale kvůli svému původu se ti něco přihodí… Vidíš? Tady,“ ukázala na jednu z karet a mě po zádech přeběhl mráz. Jak se z karet mohla dozvědět, že mám tajemství?

Chtěla jsem se jí na to zeptat, ale pohled, který stále upírala do karet, mě od původní otázky odradil.

 „Ta příhoda… Je to něco špatného? Umřu kvůli tomu tajemství?“ zajímala jsem se šeptem. Vůbec jsem nezpochybnila její předchozí slova. Lhát se nemá a já skutečně jedno tajemství měla. To o svém původu. Ale to už Isabella věděla. Mohla by z karet zjistit, jaké že to je, to mé tajemství?

„Karty to neříkají moc jasně, ale je tu muž, kvůli kterému budeš hodně riskovat,“ prohodila a ukázala na další kartu. Stěží jsem vnímala obrázky, které na nich jsou namalované. Všechno mi to splývalo do jedné velké šmouhy a já vnímala pouze Isabellin hlas. Současně jsem si však nedokázala představit, jak velké pouto mě bude v budoucnu vázat k onomu neznámému muži, že kvůli němu budu riskovat. Znala jsem všechny mladíky z místní vesnice, ale všechny jsem brala pouze jako bratry, které jsem neměla. Nikdo mezi nimi nevyčníval natolik, abych mu důvěřovala tak moc, že bych mu sdělila své tajemství.

Ten neznámý to ale bude vědět. Pocity, které se mi usadily kolem srdce, mluvily jasně. On to bude vědět.

„Muž?“ zašeptala jsem a snažila se zhluboka nadechnout.

„Ano. Bude to cizinec, ale víc mi karty ukázat nechtějí.“ Isabella se zamračila a shrábla karty opět do balíčku. Mnou ale stále doznívala její poslední slova. Cizinec…

V tu samou chvíli mě napadlo, že bych se na něj mohla zeptat svého otce. Třeba bych se od něj dozvěděla to, co Isabelle karty ukázat nedokážou. Každopádně pokud se k tomu kroku odhodlám, budu si muset dát pozor, aby se o tom nedozvěděla máma. Neměla ráda, když jsem něco podobného dělala.

„Omlouvám se, že ti nemůžu říct víc. Někdy jsou karty až moc tajemné,“ povzdechla si.

„To vůbec nevadí. Asi bych jenom nerada slyšela, že v nich vidíš mou blízkou smrt a ještě k tomu i její přesný den,“ pokusila jsem se o uvolněný tón, ale dalo to opravdu zabrat. „Jsem ráda i za to málo, co jsem se dozvěděla.“

„Tvá budoucnost toho pro tebe má nachystaného hodně. Vše se nějakým způsobem motá kolem tvého tajemství. Budeš potřebovat hodně síly, ale tu prokazuješ dennodenně. Kdybys ale potřebovala pomoct, kdykoliv přijď. Karty sice neříkají, kdy se co stane, ale upozorňují na nevyhnutelné.“

Isabellin hlas byl smutný a podivně přepadlý. Zřejmě ani ona sama nečekala podobnou věštbu. Rychle jsem se tedy vymluvila na matku a rozloučila jsem se s ní. Čas, během kterého Isabella zkoumala mou budoucnost, rychle pokročil a do setmělé maringotky pronikalo stále méně a méně světla. Musela jsem domů, jinak se po mě máma bude opravdu shánět.

Před maringotkou na mě čekala Mara a trochu se mračila. Nechápala jsem, co ji štvalo. „Půjdeme?“

„Řekneš mi, co ti vyčetla v kartách?“ zeptala se má kamarádka po hodně dlouhé chvíli mlčení, kdy jsme se dostaly až na okraj vesnice.

„Samozřejmě. Řekla, že sem přijede cizinec, že se do něj zamiluju…“ Ano, jenom to pozitivní. Nemá smysl přidělávat starosti ještě někomu dalšímu.

„A budeš šťastná až na věky, to znám. Samé pohádky,“ zamumlala kysela a já měla chuť ji zastavit a zeptat se, co se jí honí hlavou. Stmívající obloha mi to však ztěžovala – nemohla jsem se zdržet, přestože mi na kamarádce záleželo jako na nikom jiném. Na matčině zdraví a klidné mysli jsem si ale zakládala daleko víc.

„Tohle ale skutečně řekla,“ bránila jsem Isabellinu věštbu. S každým dalším krokem k domu jsem ale byla přesvědčenější, že si musím promluvit s tátou, ať už si o tom máma myslí cokoliv.

„Jak myslíš. Podle mě to říkají všem, aby z nich vymámili peníze,“ prohodila.

„Já jí věřím, zněla důvěryhodně,“ namítla jsem a potom se rozhodla změnit téma. Potřebovala jsem odvést Maryiny myšlenky od cikánů. Netuším, co se stalo od chvíle, kdy vešla do Isabelliny maringotky, ale něco ji trápilo. Něco, s čím se mi nechce svěřit. Pro dnešní den jsem se ale vzdala snahy něco z ní dostat. Navíc jsme se blížili k návsi, která najednou zela skoro prázdnotou. Jenom několik sousedek a mezi nimi i má máma. Všechny se vesele o něčem bavily.

Isabellin pohled

Nemohla jsem pochopit, jak někdo tak milý a vlídný, jako je Miracle, může mít tak strašný osud. Stále mě mrazilo z faktu, co mi karty ukázaly a co všechno jsem té dívce zatajila. Její smrt byla už předurčena někým jiným a přitom to měl být nejspíš trest za snahu pomoct. Odkdy se dobré skutky odměňují trestem? S jistotou jsem totiž mohla prohlásit, že Miracle si žádný trest nezaslouží. Když jsem ji zahlédla poprvé, jak k nám běžela po louce, dlouhé plavé vlasy za ní vlály, vypadala jako anděl. Tolik jsem jich viděla vytesaných do kamene nebo namalovaných na svatých obrazech v různých kostelech a klášterech ve všech městech a vesnicích, kde jsme se zastavili na své pouti po Španělsku a Francii, ale Miracle byla snad ještě hezčí.

Neměla jsem to srdce jí definitivně potvrdit to, že karty jí předpověděly smrt. Přesto jsem měla takový dojem, že ona sama to tuší. Nechápala jsem to. Navíc to tajemství. Tajemství, které skrývá před světem je moc těžké proto, aby ho nesla na svých zádech jako břemeno jenom jediná osoba a Miracle se zdála tak křehká.

„Isabello, Isabello. Zase sníš?“ zeptal se lehce posměšně Cingar když mě s houslemi v ruce míjel na cestě ke svému karavanu. Seděla jsem na schůdcích do mého obydlí a stále se mi hlavou honil obraz Miracle.

„Alespoň jsem užitečnější než ty,“ odpověděla jsem mu špičatě. Takhle jsme se častovali už jako malé děti. Byli jsme dobří přátelé a tohle naše špičkování bylo na denním pořádku, bez něj by byl den moc nudný.

„Náhodou jsem si říkal, že se pro tebe zastavím, aby ses přidala k naší společnosti. Děcka už přinesla dřevo na oheň a já si ladím housle. Co kdybys nám tedy zatančila?“ zajímal se a já přikývla. Postavila jsem se, trochu se přitom protáhla a následovala ho k ohni, kdy se tísnil snad celý náš tábor. Všichni si toužili poslechnout Cingarovu hru na housle. Byl to ten nejlepší houslista jakého Španělsko i Francie kdy zažili a já jsem jeho hudební číslo často doplňovala tancem. U tance jsem mohla vypustit všechny starosti, které trápily mou mysl.

„Kde jsi byla, cérko?“ oslovila mě Chavi, jen co mě spatřila ve světle ohně. Byla mi matkou od chvíle, kdy mě objevili na prahu jedné z maringotek. Nepatřila jsem k této rodině cikánů – alespoň ne pokrevně. Srdce jsem to však cítila jinak. Lepší rodinu jsem si nemohla ani přát. Chavi se mě ujala a nakonec jsem se od ní naučila všechno, co dneska umím. Nebylo to však všechno, co uměla ona. Jedno velké tajemství si stále nechávala pro sebe se slibem, že až přijde ten správný čas, naučí mě, co jen budu potřebovat.

„Byla tady jedna dívka z vesnice a chtěla, abych nahlédla do karet a řekla jí, co ji čeká. Byla strašně milá, ale její budoucnost se mi vůbec nelíbila,“ povzdechla jsem si a přisedla si vedle ní.

 „Copak si viděla, má milá?“ zajímala se a současně dál pozorovala hemžení u ohně. Cingar stále usilovně ladil housle a sem tam se nocí rozneslo pár tónů.

„Smrt, Chavi. Viděla jsem smrt,“ odvětila jsem popravdě a dál jsem se na tohle téma nechtěla bavit. Cingar mě sem přivedl, abych se bavila a mohla tak na chvíli zapomenout. Nikdy předtím jsem ještě nikomu z karet smrt nevyčetla. Trochu mě to děsilo, ale nemohla jsem s tím nic dělat.

„Všechno bude v pořádku, uvidíš,“ poplácala mě po ruce a usmála se na mě svými skoro hnědými zuby, které získaly svou barvu od věčného popíjení kávy. Od dalšího rozhovoru nás ale odvedla Cingarova hra na housle, která se začala nést po celém táboře. Chavi mě pobídla, aby se k Cingarovi přidala uprostřed kruhu. Jenom o tři místa vedle jsem zahlédla sedět Jessenii a tak jsem ji čapla za ruku a spolu s ní zamířila k Cingarovi.

Všichni najednou upírali svůj pohled k naší trojici. Slyšela jsem, jak začali tleskat, ale hovor zanikl. Dala jsem se do tance. Sukně se mi točila až u kolen, vlasy létaly kolem hlavy a já se uvolněně smála na celé kolo. Prach kolem mých nohou se divokým tancem zvířil a lepil se mi na nohy, ale vůbec mi to nevadilo, byla jsem uvolněná a šťastná, jako pokaždé, když jsem mohla tančit. Na vše jsem zapomínala a naslouchala jenom té opojné hudbě, kterou dokázala vyčarovat jenom Cingar.

Při všem tom tanci se mi podařilo zapomenout na Miracle i tu děsivou věštbu, ale má mysl si se mnou dneska hodlala ještě jednou pohrát. Přihrála mi totiž vzpomínku na nedávný rozhovor, který jsem vedla s Chavi při podobné události.

„Bude se muset oženit,“ poznamenala jednou Chavi, když jsme společně seděly u ohně a Cingar se opět věnoval své hře na housle. Nechtělo se mi jejímu prohlášení věřit. Nechtěla jsem přijít o svého společníka do deštivých a pochmurných dnů, protože jsem věděla, že jeho budoucí žena není z našeho kmene a on se bude muset vydat do jejich.

„Ještě je čas,“ snažila jsem se uchlácholit sama sebe. Cingar nesmí odejít. Nepředstavitelně by se mi po něm stýskalo. Jeho veselý smích dokázal vykouzlit úsměv na mé tváři. Jeho hudba dokázala roztančit mé tělo i srdce. Cingar prostě patřil do našeho tábora, byl jeho duší, a když někdo přijde o duši, je to jako by nežil a já jsem zrovna v tu chvíli chtěla tolik žít.

  Dokončila jsem poslední otočku a s tím utichly i Cingarovy housle. Vydala jsem se zpět za starou Chavi. Její pohled byl upřen do plamenů ohně. Sedla jsem se vedle ní, ale jako by si toho nevšimla.

„Zase věští,“ pošeptal mi do ucha Cingar a sedl si vedle mě. Dokázal to poznat ještě dřív než já. Někdy je Chavi takto duchem nepřítomná normálně, ale někdy se tak upřeně zadívá do budoucnosti, až to mnohé děsí. Já se ještě tyto stavy nenaučila tak dokonale rozeznávat jako Cingar, proto jsem jenom přikývla a nalila si do hrníčku teplý čaj. Chavi mi ani nedovolovala pít něco jiného, prý proto, abych si udržela mysl čistou a vnímavou, potom budou i věštby přicházet samy a já jsem neměla důvod jí nevěřit.

„Isabello,“ pronesla najednou mé jméno a podívala se na mě očima, které hleděly z velké dálky. „Ach, Isabello,“ zašeptala nešťastně a to mě ještě více znepokojilo. Čekala jsem, jestli řekne ještě něco víc, ale Chavi se zase zhroutila a její oči se dívaly zase stejně jako vždy. Rodičovsky se starostí, ale bylo tam ještě něco víc.

„Co jsi viděla, moudrá Chavi?“ zeptala jsem se.

„Přesně to, co ty, děvče. Smrt a je moc blízko,“ promluvila a já jsem musela pomyslet na Miracle a její nešťastný osud. Když to teď viděla i Chavi měla jsem obavy dvojnásobné, nikdy se nemýlila, zatím co já jsem chyby ještě dělala. Cokoliv, co Chavi předpověděla, se stalo. Nevěděla jsem, kde bere tu moc, ale doufala jsem, že někdy budu umět to co ona a nebudu se muset ptát ani karet, prostě to uvidím.

„Dnes to ale nebudeme řešit, dnes se budeme bavit.“ Cingar se ještě jednou napil, pozvedl housle v ruce a vydal se opět do středu našeho kruhu, aby mohla pokračovat ve hře. Následovala jsem ho a toužila se ztratit ve všech těch tónech. Chtěla jsem na smrt ještě na jeden den zapomenout. Chtěla jsem se bavit.