2.kapitola - Noví sousedé

Bellin pohled:

Další ráno jsem byla vzhůru stejně brzy jako včera. Dnes mě, ale nevzbudil otravný Peter, který se nemohl dočkat, až mi poví nějakou noviny. Zbudily mě náklaďáky, projíždějící kolem našeho domu. Aha, stěhují se naši noví sousedé. Ode dneška nebudu mít moc klidu, určitě se mi sem nastěhují holky z Rush a to tím tuplem pokud budou ti noví kluci hezcí. Nikdy mi nevadilo být obklopena přáteli, ale co je moc je příliš a já potřebovala trochu soukromí.

Ještě nějakou chvíli jsem se převalovala v posteli, než jsem se donutila vstanou a jít si nachystat snídani. Neměla jsem ani na nic chuť a tak jsem si do misky nasypala trochu müsli a smíchala ho s jogurtem. Tomuto typu jídla říkám rychlá a jednoduchá snídaně. Po snídani jsem se šla nahoru převléknout a trochu Henrymu uklidit, sám se mi včera v autě přiznal, že se tu sám ještě moc nevyzná, je tu teprve dva měsíce a pořádně neví, kam si dal při stěhování většinu věcí. Rozhodla jsem se mu ve věcech udělat trochu pořádek.

Nestihla jsem douklízet ani jeden pokoj a vyrušil mě domovní zvonek. Kdo to zase jenom může být. Nechtělo se mi odcházet od rozdělané práce, ale nakonec jsem se přece jen zvedla ze země, kde jsem seděla a šla neočekávané návštěvě otevřít. Poslední dobou si připadám jako poskok u hotelu, co musí každému otevírat dveře.

Za dveřmi ovšem nestál nikdo z mých známých ani nikdo z města, pokud jsem mohla soudit. Holky by se o tak pěkném klukovi určitě zmínily. Měl trochu delší hnědé vlasy, které měl neposedně rozcuchané a nádherné zelené oči. Tohle musel být jeden z mých nových sousedů.

„Ehm, ahoj. Já jsem Victor Ewing, jsem tvůj nový soused.“ Byl tak bezprostřední, hned přišel do tykání

„Ahoj, já jsem Bella Walsh.“ Odpověděla jsem, když jsem se nabažila jeho vzhledu. Vypadal opravdu dobře, jakoby zrovna vyšel z nějakého časopisu s pánskými modely. I jeho oblečení vypadalo značkově.

„Promiň, že tě obtěžuju, ale zrovna vyklízíme krabice a nikdy nemůžeme najít šroubovák, nemohla bys mi ho půjčit. Zkoušel jsem klepat už u jiných sousedů, ale nikdo nebyl doma.“ Aby někdo doma byl, všichni jsou dopoledne v práci a nikdo z téhle ulice nemá děti, tedy pokud je mi známo.

„Jo, klidně. Hned pro ně dojdu. Pojď zatím dovnitř.“ Vybídla jsem ho a zmizela v útrobách domu. Victor mě, ale následoval, a když jsem se chtěla za ním vrátit, hrozně jsem se lekla, protože stál rovnou za mnou.

„Omlouvám se, jestli jsem tě vyděsil.“ omlouval se sotva jsem popadla dech a trochu se z toho šoku vzpamatovala.

„To je dobrý, jenom jsem nevěděla, že jsi šel za mnou. Vůbec jsem tě neslyšela.“

„Hmm, to se mi stává docela často, že mě lidi neslyší a pak se leknou. Čím to asi bude?“ dělal, že se hodně zamýšlí, čím to může být, ale nakonec to vzdal a oba jsme se uvolněně rozesmáli. „Tak tedy děkuju za šroubovák, a pokud bys chtěla tak se můžeme později zase vidět, tedy potom, co vybalím aspoň sto krabic.“

„Myslím, že by to šlo. Mohla bych tebe a tvého bratra seznámit s mými přáteli.“

„Tak tady už všichni vědí, že mám bratra jo?“ zeptal se udiveně.
            „Jasně, že ví. Znáš to, malé město, všichni ti tu vidí, až do talíře. Zvykej si.“ a vyprovodila jsem ho ke dveřím. Tam se ještě na okamžik zastavil. Byl mi opravdu sympatický a cítila jsem se s ním tak uvolněně, doufám, že budeme přátelé.

„Takže se uvidíme později, Bello!“ rozloučil se a pomalu odešel směr jejich nový domov.

Edwardův pohled:

Dlouho jsem přemýšlel o tom, že bych navštívil Victora. Jako jediný člověk zná mé tajemství a já zase to jeho. Potkali jsme se před pěti lety ve městě, kam jsme se s rodinou přestěhovali. Victor nedlouho potom naše tajemství odhalil, ale vůbec ho to nevyděsilo, ba dokonce jsme se stali dobrými přáteli.

Nikdy v celé mé existenci mě nikdo neznal tak dobře jako Victor. Moc si mi po něm stýskalo a navíc mě ta moje zamilovaná rodina štvala. Tedy ne přímo oni, ale jenom jejich myšlenky. Ano, slyším myšlenky ostatních, ale to není mé největší tajemství. To největší tajemství, a nejen moje, ale celé mé rodiny, je to, že jsme všichni upíři, ale na rozdíl od ostatních našeho druhu se naživými lidskou krví, ale pouze zvířecí.

Po četných úvahách jsem se nakonec přece jen rozhodl, že za Victorem pojedu. Podle posledních zpráv, které jsem od něj dostal, se přestěhovali někam do okolí Dublinu. Ještě jsem se nestihl ani podívat na to, jaké je ve Swords počasí a už mi Alice klepala na dveře. Nemělo cenu ji odmítat.

„Pojď dál, Alice!“ vyzval jsem ji nakonec.

„To nemyslíš vážně, Edwarde!“ obořila se na mě sotva vešla.

„Proč bych to neměl myslet vážně?“ zase ji jedna z jejich vizí prozradila mé plány do budoucna, přesněji na tyhle prázdniny.

„Vím, že jste s Victorem dobří přátelé, ale svou návštěvou ho vystavuješ zbytečnému nebezpečí, copak jsi zapomněl na Volturiovi?“

„Toho jsi sem vědom taky, ale neboj, budu opatrný.“ ujišťoval jsem ji, že její obavy jsou naprosto nemístné.

„Nedáš si to tedy rozmluvit?“ zkusila to z posledních sil.

„Ne, nedám.“ stál jsem si pevně za svým.

„Ani bys měl vědět, že ti Victor bude chtít představit svou dívku.“ prohodila jako by nic, když odcházela. To ale zaujala mou pozornost.

„Říkáš dívku?“ okamžitě jsem ji zastavil. Proč jen jsem před chvíli blokoval její myšlenky?

„Ty to nevíš?“ zeptala se naprosto překvapeně, ale pak jí něco došlo „Vlastně, ty to ani vědět nemůžeš, oni spolu teprve začnou chodit.“ Ať jsem se snažil, jak jsem chtěl, v jejich myšlenkách jsem tu dívku neviděl „jo a mimochodem, je moc hezká!“

Její poslední poznámku jsem přešel bez většího zájmu a šel jsem si konečně zjistit to počasí. Tase jsem to nestihl a v hlavě se mi začala odehrávat Alicina předpověď na následující měsíc. Takže je to jasné do Swords pojedu příští týden, tenhle je tam moc slunečný, ale potom by to šlo.

Když už jsem byl na cestě k počítači, rozhodl jsem se přece jenom Victorovi o své návštěvě napsat.

Bellin pohled:

Victor byl neskutečný a s jeho bratrem Nealem byla opravdu zábava. Oba se brzy spřátelili se všemi z party. Všechny holky z Rushe mi záviděli mé nové a pěkné sousedy. S oběma jsem si skvěle rozuměla a začínala jsem mít pocit, že k Victorovi cítím něco víc, než jen přátelství a přála jsem si, aby tomu bylo i z jeho strany.

„Bello, půjdeš se s námi vykoupat? Peter navrhl, že bychom si mohli zajít společně na bazén.“ přišel za mnou Victor a tím mě vytrhl z mého přemýšlení.

„Jasně to je dobrý nápad, ale budu se muset ještě stavit pro plavky.“ Byli jsme totiž znovu v Rush. Victor s Nealem byli konečně úplně nastěhovaní a mohli se plně věnovat svým novým přátelům a tedy i mě.

„Vezmu tě domů, pojď.“ Nabídl se Victor. S díky jsem to přijala. Asi za dvacet minut jsme už stáli před naším domem a já si šla pro ty plavky. Schody do patra jsem vyběhla opravdu v rekordním čase. Vzala jsem si jenom malou tašku, do které jsem si dala osušku a plavky a vyrazila jsem dolů za Victorem.

Když jsem sbíhala ze schodů, vůbec mě nenapadlo, že by Victor nečekal v autě. Chyběly mi jenom poslední dva schody a v tom jsem vzhlédla a uviděla Victora stát u prvního schodu. Lekla jsem a trochu mi škobrtla noha.

Už jsem se viděla na zemi u Victorových nohou, ale nic takového se nestalo. Místo na zemi jsem se octla přímo v jeho náručí. Byli jsme u sebe tak blízko. Vzhlédla jsem k němu. Vůbec se neusmíval, tvářil se vážně a hleděl mi přímo do očí.

Přestože jsem už pevně stála na zemi, Victor mě z náruče nepouštěl. Stále jsme si hleděli do očí a já jsem ani nepostřehla, že se jeho obličej přibližuje k mému, dokud se naše rty nespojily v polibku. Nechápala jsem, co to mělo znamenat, ale polibek jsem Victorivi začala vracet.

„Promiň, Bello.“ omluvil se Victor po tom, co se ode mě odtáhl a pustil ze svého náručí. Byla jsem zmatená, nevěděla jsem za, co se mi to omlouvá.

„Proč se omlouváš?“ musela jsem vypadat opravdu nechápavě.

„Já… neměl jsem … tě políbit.“ Tak teď jsem to chápala ještě míň než před chvílí.

„Ale, to se neomlouvej, mě to nevadilo.“ byly to opravdu nesnesitelné.

„Bello, můžu se tě na něco zeptat? Ale odpovíš mi po pravdě?“

„Zeptej se, na co chceš. Pokud budu znát odpověď na tvou otázku, klidně ti odpovím.“ zajímalo mě, na co se mě asi bude chtít zeptat. Vypadal opravdu nešťastně.

„Co ke mně cítíš?“ tak tohle jsem nečekala.

„Nejsem si jistá, Victore. Myslím, že něco víc než jen ke kamarádovi.“ Opravdu jsem si nebyla jistá, co přesně k němu cítím, ale rozhodně jsme po tomhle polibku nemohli zůstat jenom kamarádi. „A co cítíš ty ke mně?“ odvážila jsem se po několika minutách ticha zeptat jí jeho.

„Myslím, že to samé.“ nedíval se mi do očí, pozoroval podlahu a přitom já jsem začínala být skutečně šťastná. Potvrdilo se mi mé přání, aby Victor opětoval mé city, ale jak to vypadá, on z našich citů nemá vůbec radost.

„Victore? Je něco špatně? Udělala jsem něco?“ zeptala jsem se po nekonečné době, kdy pořád sledoval podlahu.

„Ne, nic se nestalo ani jsi neudělala nic šatně.“ Potom zvedl konečně obličej a podíval se mi do očí, potom pokračoval „Víš, říkal jsem si, jestli bys to se mnou nechtěla zkusit…. Jako jestli bys se mnou nechtěla zkusit chodit?“ byl tak roztomile nejistý, když se mě na to ptal. Nedokázala jsem odolat a sešla ten poslední schod, který mě od něj dělil.

„Můžeme to zkusit.“ a začala ho líbat. Victor na nic nečekal a polibek mi začal náruživě oplácet. Byla jsem neskutečně šťastná, tyhle prázdniny budou jedny z nejlepších, jaké jsem v poslední době zažila. Nikdy ani ve snu by mě nenapadlo, že ve Swords potkám kluka, se kterým budu chodit.

Netuším, jak dlouho jsme se líbali, ale když jsme konečně přestali, oba jsme byli zase uvolnění a šťastní. Vzali jsme se za ruce a společně jsme vyšli před dům, kde jsme nasedli do auta a vyrazili za ostatními na koupaliště.