2.kapitola - Lekce nového života

08.05.2010 18:03

Bellin pohled:

Stála jsem opřená zády a tu kamennou zeď, která byla do výšky mého pasu obložena dřevem. Damon s tím druhým upírem kolem sebe kroužili a já je pozorovala. Byla to zajímavé, ale mé myšlenky se při prvním výpadu změnili a já si vzpomněla na to, jak se začali kočkovat s Edwardem na té malé louce.

Znovu jsem před svýma očima viděla ty zelené stromy lesa ve Swords a vzpomněla jsem si na tátu a Elinor. Při vzpomínce na ně se mi sevřelo srdce, ale musí být silná, stará a věčně ubrečená Bella přece umřela, teď bych měla být silná a rozhodná, která bude vždy bojovat za to, co chce. Chtěla jsem se tedy vrátit do přítomnosti, ale vzpomínky mě plně polapily a nehodlaly mě pustit.

Ucítila jsem vůni soli a teplý letní vánek, který mi čechral vlasy, vždy když jsem si sedla na útesy a dívala se na to rozbouřené moře, které mě však až podivně uklidňovalo. Někdy mi připomínalo samu sebe, když jsem měla problém. Z dálky jsem byla klidná, ale když se ke mně někdo přiblížil, až moc poznal, jaká skutečně jsem.

„Bello, myslel jsem, že tě to zajímá, ale ty jsi myšlenkami na hony vzdálená od tohohle místa.“ Zamával mi před očima rukou Damon a já se konečně vrátila od svého místečka kousek od Dublinu.

„Promiň, jenom jsem se trochu zamyslela,“ omluvila jsem svou nepozornost.

„To jsem si všiml, nechceš jít raději do pokoje?“ navrhl, ale já jsem odmítla.

„Ne, už jsem tam byla víc jak dva dny a vůbec mě to nebaví. Moc se omlouvám, že jsem nedávala pozor, ale mě to opravdu zajímá a pro příště už pozor budu skutečně dávat, jenom ať nemusím zase zpátky do pokoje, připadám si tam jako vězeň.“

„Tak dobře, a aby ses mi zase myšlenkami netoulala někde daleko, zkusíme to teď spolu, co ty na to? Začneme spolu cvičit, tím pádem nebudeš muset být stále v pokoji a přitom ještě pro sebe něco uděláš,“

„Ne, Damone, to si děláš legraci, já neumím bojovat!“ snažila jsem se mu v jeho šíleném nápadu odporovat, ale docela se mi líbila myšlenka nebýt zavřená v pokoji.

„Legraci si nedělám. Pojď,“ řekl a táhl mě za sebou.

„Počkej! Neblázni, slyšíš? Zastav se. Něco jsem ti říkala.“ Mluvila jsem na něj, ale všechny mé pokusy byly tak trochu marné a tak jsem se nechala dotáhnout doprostřed sálu a čekala, co bude dál. Moc se mi nevyplatilo být myšlenkami mimo.

„Slyšel jsem tě, ale ty mě znáš a víš, že jsem sice pro legraci, ale tohle jsem myslel vážně, tak se začni bránit,“ řekl s úsměvem a pokusil se na mě zaútočit. První můj reflex, když jsem viděla jeho blížící se ruku, byl zavřít oči a tak jsem tak udělala a čekala, kdy mě udeří, ale nic takového se nestalo, místo toho se začal hrozně smát a tak jsem otevřela oči a podívala se na něj.

„Co je tady k smíchu?“ zeptala jsem se ho trochu pobouřeně.

„No přece ty? Copak se takhle bojuje? Kdyby jo, tak vyhráváš, protože by se nepřítel nad tvým bojovým uměním rozesmál a nemohl by přestat. Čím bys ho dokonale zneškodnila,“ vymáčkl za sebe a stále se smál, kdyby mu mohly téct slzy smíchy, tak už ani nevidí,

„Tak to jsem ráda, že jsem tě pobavila!“ řekla jsem trochu uraženě a se zvednutým nosem jsem se vydala ke dveřím, ale jen co jsem se chystala odejít, mě zastavila jeho ruka na mé paži.

„Počkej, takhle jsem to nemyslel. Omlouvám se. Pojď, něco ti ukážu.“ Omluvil se mi a zase mě vedl zpátky. Copak já tomu jeho Bukovskému šarmu nikdy neodolám? Edward je tak rozdílný, jeho kouzlo je takové jiné a možná právě proto si s jeho bratrem dokonale rozumím.

„Nebudeme bojovat?“ zeptala jsem se ho pochybovačně.

„To sem neřekl,“ odpověděl mi, a když jsem ho plácla po zádech, zvedl v obranném gestu ruce. Teď jsem se pro změnu usmála já. Cítila jsem se najednou hodně uvolněná, rozhodně víc, než když jsme se bavili, když jsem byla člověk.

„Tak co chceš dělat?“ pokračovala jsem ve vyzvídání, když se ke mně otočil a já zaznamenala, že stojíme opět uprostřed sálu. Damon mi ale neodpověděl, namísto toho mi zvedl ruce a dal je do obranného postoje. Zmateně jsem na něho koukala, co se jako chystá dělat, když v tom ode mě poodstoupil a sám si stoupl do podobného postoje.

„Chci tě naučit bránit se,“ řekl jednoduše. „Teď mě pečlivě sleduj, budu ti všechno ukazovat pomalu a sama brzy přijdeš na to, že je to vlastně hodně jednoduché a není se čeho bát. Dívej!“ Vybídl mě a velmi pomalu naznačil ten samý pohyb, co před chvíli, kdy jsem zavřela oči. Jeho předloktí jemně narazilo na mou ruku a potom se znovu stáhl.

„To bylo všechno?“ zeptala jsem se trochu překvapeně.

„Ne tak docela, teď budu ruce střídat a pokus se mě odrazit.“ Vysvětloval a začal na mě útočit trochu rychleji. Jeho ruce se mi míhaly před očima, ale v podobném obranném gestu, které mi ukázal, jsem ho odrážela, ale zároveň jsem i couvala, až jsem narazila zády o stěnu.

Damon stál těsně vedle mě a ruce měl opřené vedle mé hlavy. Hleděla jsem do jeho vínově červených očí a pomalu se v nich utápěla, když se na mě mile usmál. Byla jsem jako omámená a to jenom jeho blízkostí. Přestože jsem nepotřebovala dýchat, stále jsem ten reflex v sobě měla a tak se můj dech s jeho blízkostí zrychlil. Cítila jsem jeho dech na své tváři a potom mi zmizely jeho oči pod víčky a já ucítila lehký dotek jeho rtů na mých. Bylo to úplně jiné než ty vynucené polibky. Tohle bylo něco neskonale krásného, jako by se mých rtů dotýkali motýlci.

Po chvíli přestal a já dál stála se zavřenýma očima natisknutá na stěnu. Cítila jsem jeho pohled na své tváři a tak jsem otevřela oči. Neusmíval se, jeho tvář byla vážná, ale v očích jsem viděla jiskřičky. Připomínal mi malého chlapce. Čekala jsem, co bude dál, ale Damon stáhl své ruce k tělu a o jeden krok ustoupil.

„Takhle bys útočníka odrovnala stejně dokonale, ale i přesto tvoje technika není dokonalá,“ řekl s mírným úsměvem. Byla jsem zmatená, před chvílí mě tu líbal a najednou se mi zase pošklebuje, že bych neodrazila útočníka.

„Tak to zkusíme ještě jednou.“

„Jak myslíš,“ odpověděl znovu s úsměvem a pokynul mi, abych šla zase do středu sálu. Následovala jsem ho a v duchu si sama nadávala, jak jsem hloupá, že jsem se nechala vyprovokovat k tréninku. „Tak ukaž co v tobě je,“ vybídl mě a já se postavila do toho samého postoje.

Damon začal útočit stejně jako před chvílí. Jeho pohyby však byly čím dál rychlejší. Snažila jsem se udržet na jednou místě, ale i tak jsem sem tam byla nucena kousek ucouvnout, abych se mohla lépe bránit.

„A teď zkusíme něco jiného,“ řekl jako by jenom pro sebe a udělal nečekaný chvat. V momentě jsem ztratila pevnou půdu pod nohama a začala padat. Rukama jsem začala šermovat kolem sebe a najít nějaký pevný bod, o který bych se mohla zachytit. Ten jsem našla, ale nakonec se nezdál tak pevný, protože spolu s ním jsem se řítila k podlaze. Ona věc, které jsem se chytila, byla Damona košile a tak jsme teď oba leželi na podlaze.

Damon ležel na mě a vzpíral se na rukách, aby na mě nedopadl celou svou vahou. Jeho vlasy mě lechtaly na tváři a na kůži jsem opět cítila jeho dech. Tak nějak jsem doufala, že mě znovu políbí, ale Damon se opět zachoval jinak. Jednou rukou mi odhrnul pramen vlasů, který jsem měla přes obličej, usmál se na mě a potom si stoupl a napřáhl ke mně ruku, aby mi pomohl vstanout.

„Myslím, že pro dnešek toho bylo dost, co ty na to?“

„Asi máš pravdu.“ Souhlasila jsem s ním a společně jsme odešli ze sálu. Díky tomu, co se stalo v té místnosti, jsem byla celá nesvá. Měla jsem zmatek v citech i myšlenkách a to jenom díky Damonovi. Být v jeho společnosti mě neskutečně těšilo, ale stále jsem nemohla přestat myslet na Edwarda a to, jak moc se bude trápit, až mu někdo z rodiny oznámí, že jsem mrtvá.

Byla to hrozná představa, když jsem si uvědomila, kolik bolest všem způsobím, ale nemohla jsem udělat nic jiného. Teď jsem někdo jiný, byla jsem pěvně rozhodnutá se změnit a to musím dokázat, pokud tu budu muset žít, ale nejdůležitější v tuhle chvíli bylo, naučit se ovládat natolik, abych nezabila hned prvního člověka, který se nachomýtne v mé blízkosti.

 

Edwardův pohled:

Byl jsem jako na trní z toho věčného nevědomí. Nikdo nic nevěděl a telefon také vytrvale mlčel. Už několikrát jsem měl hroznou chuť ho zvednout a znovu zavolat Elinor do Atlanty jestli nemají nějaké nové zprávy ohledně Belly, ale pokaždé jsem skončil jenom s telefonem v ruce, neměl jsem prostě odvahu vytočit to. Měl jsem strach, že se dozvím něco, co se mi nebude líbit.

Nejhůř z celé rodiny na tom byl Jasper, vnímal všechny naše emoce, všechnu naši beznaděj, která se každou chvíli prohlubovala. Slyšel jsem myšlenky všech a někteří už ani nevěřili, že by se Bella mohla kdy najít a potom se to stalo.

Jedno zasněžené odpoledne v polovině ledna zazvonil telefon. Alice se ho chystala vzít, ale když mě zahlédla, tak se zarazila a nechala ho to na mě. Sama už věděla, kdo volá a díky jejím myšlenkám jsem to věděl taky.

„Edwarde Cullen u telefonu,“představil jsem se a zaslechl tiché zavzlykání.

„Edwarde, tady Elinor. Víš, tohle se po telefonu říká hodně špatně, ale chtěl si vědět, když budeme mít nějaké nové zprávy ohledně Belly no a my je teď máme. Víš, Bella…“ mluvila ztěžka a její řeč proťal další vzlyk, který nevěstil nic dobrého, ještě než něco řekla nahlas, tušil jsem, co se chystá říct, „Bella je mrtvá. Je to dva dny, co ji našli. Identifikace byla sice složitá, ale je to ona,“ řekla rychle a znovu se do telefonu rozbrečela.

„Takže je to jisté,“ řekl jsem bezradně nahlas.  V tu chvíli jsem si nebyl jistý, jestli je lepší nevědomost nebo jistota, že už se Bella nikdy nevrátí. Elinor jsem vyjádřil upřímnou soustrast a ukončil hovor, stejně by mi toho víc neřekla, protože stále jenom brečela a vše co řekla, musela dvakrát opakovat.

„Edwarde?“ přišla ke mně Alice a položila mi ruku na rameno.

„Bella uhořela v autě, při nějaké autonehodě,“ řekl jsem a snažil se urovnat ty slova, která mi zněla v hlavě jako ozvěna. Alice mě sice od chvíle, kdy jsme se dozvěděli, že Bella zmizela, na podobnou možnost připravovala, protože ji neviděla ve svých vizích, ale já jí odmítal věřit a teď je to pravda.

Tolik jsem v tu chvíli zatoužil jet do Atlanty a naposledy se s ní rozloučit u jejího hrobu. Naposledy jí říct, že jsem ji miloval a nikdy milovat nepřestanu.

„Víš, že nemůžeš,“ namítla tichým hlasem Alice, když viděla mé chvilkové rozhodnutí tam jet a já věděl, že opravdu nemůžu. Potom bych se rovnou mohl vydat do Voltéry! Jen co jsem na to pomyslel, Alice mi stiskla rameno a já se na ni podíval. Netvářila se nijak nadšeně, přímo se na mě mračila, ale copak já můžu za své myšlenky?

Když jsem nad tím však chvíli přemýšlel, došel jsem k rozhodnutí, že výlet do Voltéry by nemusel být vůbec marný. Mohl bych se konečně více poznat s Damonem, protože tohle jeho nové já jsem moc nechápal. Stefan mi byl mnohem blíž, ale pokud mu Damon a jeho chování vyhovuje, naučím se s ním vycházet a teď nemám ani nejmenší důvod zůstávat ve Swords. Bella je mrtvá, a jestliže jsem ještě před chvílí marně doufal, že by se přece jenom mohla jednou vrátit a nakonec bychom byli spolu teď poslední naděje s její smrtí, zemřela také.

„Vážně si myslíš, že je to nejlepší rozhodnutí?“ zeptala se v myšlenkách Alice a já ji to jenom odkýval. Alice tedy jenom pokrčila rameny a já se připravoval na to, jak oznámím svou cestu do Voltéry Esme a Carlisleovi, který byl stejně v nemocnici, takže budu muset počkat, dokud se nevrátí, abych to nemusel říkat několikrát.

„Půjdu si zabalit,“ řekl jsem prostě, zvedl se z křesla a vydal se zpátky do pokoje, kde mi zase hrál Debussy své klidné melodie na klavír a mě to překvapivě trochu uklidnilo. Ani jsem to nečekal, ale bylo příjemné mít jistotu, že aspoň Debussy a jeho melodie se nikdy nezmění.

 

„Carlisle, Esme, rád bych vám něco řekl, můžete si, prosím, oba sednou?“ zeptal jsem se, když se Carlisle vrátil z práce a ještě se nestihl zavřít ve své knihovně, kde by opět něco velmi zajímavého zkoumal.

„Jistě, o co se jedná?“ zeptal se Carlisle a objal Esme kolem pasu.

„Jak asi oba víte, konečně našli Bellu, tedy spíše její tělo. Bohužel je mrtvá a mě tady teď nic nedrží. Tím samozřejmě nechci říct, že tu s vámi nechci zůstat, ale rád bych jel na nějaký čas za Damonem do Voltéry. Myslím, že by měl vědět o tom, že je Bella mrtvá a tak nikdo neohrožuje naše tajemství a také bych ho chtěl více poznat, během doby, co tu byl, jsme to nějak nezvládli.“

„Asi máš pravdu. Každopádně by to měl vědět, a pokud si přeješ být nějakou dobu se svým bratrem, nemůžeme ti v tom bránit. Přece jenom je to tvůj bratr a bratrem také zůstane. Pamatuj si, že kdykoliv budeš chtít, máš dveře do tohoto domu otevřené,“ řekla Esme a málem se rozvzlykala. Přešel jsem po obývacím pokoji až k sedačce, kde oba s Carlislem seděli, klekl jsem si před Esme a vzal její ruce do svých a políbil jí je.

„Mám tě rád, mami,“ zašeptal jsem a trochu se nadzvedl, abych jí mohl dát pusu na tvář. Esme mě mateřsky objala kolem ramen a dala mi pusu na čelo.

„Pozdravuj od nás Damona a vyřiď mu, že kdyby se s tebou chtěl vrátit, najde tu také domov a vlídně ho přijmeme,“ dodal Carlisle a vstal, aby mě mohl obejmout. Tihle dva lidé se za tu mou dlouhou věčnost stali nejlepšími a nechápajícími rodiči, jaké jsem si kdy mohl přát.

„Děkuju vám oběma, ale už musím jet, za dvě hodiny mi letí letadlo a nerad bych ho zmeškal,“ řekl jsem a vykroutil se s Carlislova sevření. Alice mi už donesla tašku s oblečením dolů a čekala u dveří, aby se mohla se mnou také rozloučit.

„Měj se pěkně, sestřičko, a hlavně mi tu celou rodinu neumuč na nákupech,“ dobíral jsem si ji s lehkým úsměvem, načež na mě Alice vyplázla jazyk. Potom jsem ji objal a s taškou v ruce jsem se vydal ven, kde jsem nasedl do auta a vydal se do Dublinu a poté na letiště směr Florencie.

 

Let byl příjemný, přestože velmi únavný. Měl jsem dokonce tolik štěstí, že jsme do Florencie přiletěli v brzkých ranních hodinách a tak jsem se nemusel skrývat před všudypřítomnými slunečními paprsky, které by mě mohly prozradit.

V půjčovně hned u letiště jsem si pronajal auto velmi podobné tomu, které jsem nechal v Dublinu a vydal se toskánskou krajinou do toho starobylého města, kde jsem chtěl strávit několik klidných týdnů se svým bratrem a doufal jsem, že se mi podaří aspoň na chvíli přestat myslet na Bellu, už tak jsem celou cestu letadlem nedělal nic jiného. Její obličej mě pronásledoval kamkoliv jsem se hnul.

S prvními slunečními paprsky mě přivítaly hradby Voltéry. Brána byla otevřená a tak jsem pomalu vjel do městských uliček, které byly zatím prázdné a zastavil jsem až kousek před hradem. Zamknul jsem auto a vysedl. Vysoké domy vrhaly naštěstí dost stínu, aby mě slunce neprozradilo a tak jsem se vydal k hradu.

Protáhl jsem se úzkým, krajním vchodem a spletí chodeb páchnoucích zatuchlinou jsem se dostal až do honosné recepce, kde stála lidská žena. Překvapeně na mě hleděla, ale podle myšlenek jsem zjistil, že o upírech ví všechno, takže se nemusím bát nějaké prozrazení.

„Přijel jsem za Damonem,“ řekl jsem, když jsem došel až k jejímu stolu.

„Smím vědět, kdo jste, pane?“ zeptala se zdvořile.

„Ano, jsem jeho bratr,“ odpověděl jsem jí. Hned na to zvedla sluchátko a někomu oznámila můj příjezd. Po chvíli pro mě přišla Jane a zavedla mě do sálu, kde se Damon s Arem o něčem vzrušeně dohadovali. Než jsem však stačil něco říct, abych na sebe upoutal pozornost, otevřely se jedny boční dveře a do sálu vešla…

„Damone, měli jsme mít trénink!“ řekl trochu naštvaně Bella! V sále se v tu chvíli rozhostilo hrobové ticho a já na ni jenom hleděl, chvíli to trvalo, než si mě všimla.

Diskusní téma: 2.kapitola - Lekce nového života

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek