2. Jste v pořádku?

11.01.2010 15:23

 

 

„Slečno, jste v pořádku?“ zatřásl se mnou jemně ten muž, když jsem se stále nevěřícně dívala do jeho očí.

„Pro-promiňte. Já, s někým jsem si vás spletla.“ Omluvila jsem se rychle a sklopila svůj pohled zpět k rozsypanému obsahu mé kabelky a papírům, které se válely všude okolo, kam jsem jen pohlédla. Tolik mi ty oči připomněly Cullenovi. Ta zlověstná čerň poukazovala na nebezpečí, stejně jako u upírů.

„Pomůžu vám s tím.“ Nabídl se okamžitě a jeho ruce začaly hbitě sbírat mé věci. Zkoprněla jsem, když jsem spatřila jeho bílé ruce a srdce se mi prudce rozbušilo. Bylo by možné, abych v městě, kde žije víc, než osm milionů lidí potkala upíra? A to hned první den, kdy sem přijedu?

 

Pořádně jsem si toho muže prohlížela a porovnávala ho s Culleny. Tolik bolelo nechat vyplavat obrázky jejich překrásných tváří znovu na povrch, když byly uvězněné někde hluboko v zákoutí mé mysli. Porovnávala jsem ho s jejich zářivou bílou pokožkou, hbité pohyby, oči tmavé jako nejhlubší noc. To přeci není možné.

„Děje se něco?“ Zeptal se pobaveně, když si všiml mého zkoumavého frustrovaného pohledu.

„N-ne. Promiňte, kdo vlastně jste?“

„Ani jsem se nestačil představit. Jmenuji se Aaron Deathbry. Moc se omlouvám, že jsem do vás tak narazil. Vůbec jsem nekoukal na cestu.“ Usmál se na mě zářivě a odhalil své zuby. V tu chvíli ve mně hrklo a rychle jsem vstala.

„A vy jste?“

„Bella Swanová.“ Představila jsem se krátce a stále ho bedlivě pozorovala. Aaron ke mně natáhl ruku a já mu jí opatrně stiskla. Byla velmi chladná, ale ne tak jako pokožka Cullenových.

 

Nevěřícně jsem zavrtěla hlavou. Už jsem vážně paranoidní. Kruci Bello, vzpamatuj se a už na ně nemysli! Nechtějí s tebou být, tak už je jednou pro vždy vymaž ze svého života a začni se chovat normálně! Už i ten Aaron si o tobě musí myslet, že jsi naprostý blázen, když na něj pořád tak civíš, nadávala jsem si v duchu.

„Vážně ti nic není?“ zeptal se opatrně a zkoumavě se na mě podíval.

„Ne, nic mi není.“ Usmála jsem se pokud možno přesvědčivě. Myšlenky na upíry a Cullenovi jsem zašoupla hluboko do svého podvědomí a věnovala se té krásné osobě, která stála přede mnou. Musela jsem uznat, že Aaron je vážně pěkný. Černé krátké vlasy, černé oči, příjemný úsměv a poměrně vypracovaná postava. Tou se sice nemohl rovnat Emmettovi, ale Edwardovi určitě, a to i svou krásou.

 

„Pracuješ tady?“ Zeptal se mě náhle Aaron a podíval se do útrob budovy.

„Ano, právě jsem se sem přistěhovala kvůli práci.“

„Tak to se budeme potkávat. Mohl bych tě na něco pozvat, jako omluvu za svou nepozornost?“

„Promiň, ale právě jsem přiletěla a ještě jsem neměla šanci se pořádně zabydlet.“

„To nevadí, tak snad někdy jindy.“ Usmál se na mě Aaron a podal mi zbytek mých věcí.

„Děkuju. Ráda jsem tě poznala, Aarone. Ahoj.“ Rozloučila jsem se s ním a vydala se ven.

„Ahoj Bello.“ Zaslechla jsem za sebou, když jsem vycházela ze dveří.

 

 Před budovou na mě čekal John s připraveným autem.

„Tak jak to šlo?“

„Skvěle.“ Usmála jsem se a nastoupila do auta.

„Tak, kam to bude? Domů?“

„Kdepak, do centra na nákupy.“ Zasmála jsem se a pohodlně se usadila na kožené sedačce.

„Mám na tebe počkat?“ zeptal se John, když zastavil před jedním z mnoha luxusních obchodů, které se na téhle ulici nacházely.

„Pokud nikam nechvátáš, můžeš jít se mnou.“ Smála jsem se a sledovala jeho reakci.

„Dobře, tak já někde zaparkuju.“ Odpověděl mi John s úsměvem do zpětného zrcátka, a jakmile našel volné parkovací místo, vydali jsme se do víru nákupů.

 

Už to bylo dlouho, co jsem byla nakupovat s někým, ale byla to příjemná změna, zvlášť když tady se mnou byl John, který měl po ruce vždy nějakou vtipnou hlášku. Koupila jsem si krásné kostýmkové šaty na svůj zítřejší první den v nové práci a spousty dalších věcí, které mi John schvaloval. Čas šíleně plynul a během chvíle už jsem byla i já i John oběšená taškami jak vánoční stromeček, a tak jsem rozhodla, že je na čase vyrazit domů.

 

Doma jsem si sedla k notebooku a hledala na internetu různé vybavení do bytu. Vyhlédla jsem si novou postel, sedací soupravu, prostě veškeré vybavení do bytu a druhý den jsem se hodlala dojít vše koupit. Šla jsem si brzy lehnout, abych byla na zítřejší první poradu a setkání s novými kolegy odpočatá. Ráno jsem vstala a můj žaludek se nepříjemně houpal nervozitou. Přesvědčovala jsem se, že vše bude dobré, všichni budou milý a příjemní, ale nepomáhalo to. Mou nervozitu dokázala uklidnit jediná bytost, která už se mnou nechce mít nikdy nic společného.

 

Po osmé hodině už jsem vycházela z domu a nastupovala do auta, abych na svou první poradu nepřišla pozdě. Na sobě jsem měla nové krémové šaty, které obepínaly mou postavu a přes to jen lehký kabátek stejné barvy. John se snažil co nejrychleji proplétat ulicemi New Yorku, ale ty byly bez výjimky ucpané. Před budovu firmy jsem se dostala pár chvil před devátou hodinou a rychle vystřelila z auta. Zběsile jsem mačkala tlačítko výtahu, ale ten jako na potvoru byl ve vyšších patrech. Konečně jsem se s ním dorachotila do čtyřicátého patra a jako velká voda vletěla do své kanceláře.

 

„No kde jsi? Všichni už jsou v zasedačce.“ Popoháněla mě Emma.

„Já vím, byla hrozná zácpa.“ Vysvětlovala jsem jí bezdechu a rychle si svlékala kabát. Emma mi vrazila do rukou nějaké papíry a kelímek s kafem a popoháněla mě do zasedačky.

„Tak hodně štěstí.“ Otevřela dveře a vstrčila mě dovnitř.

 

„Dobrý den. Omlouvám se, že jdu pozdě, ale byla hrozná dopravní zácpa.“

„Nic se neděje, Isabello. Akorát jsme se tady sešli.“ Usmál se na mě mile pan Smith a otočil se k ostatním v místnosti.

„Vážení, dovolte, abych vám představil vaší novou kolegyni, Isabellu Swanovou. Isabello, tohle je Samantha, Bob, Peter, Katie, Duke, Megan a můj zástupce Aaron.“ Ukázal na posledního muže v místnosti, který k nám stál zády. Při vyslovení svého jména se muž otočil a zářivě se na mě usmál.

 

„Ahoj Isabello.“

„A-ahoj.“ Pozdravila jsem zkoprněle Aarona.

„Nevěděla jsem, že tady pracuješ.“

„Neptala ses, kde pracuju.“ Připomněl mi s úsměvem Aaron.

„Vy se znáte?“ zeptal se překvapeně pan Smith.

„Včera jsme se tady s Bellou srazili v hale.“

„Aha. Dobrá tedy, jsem rád, že už ses stihla alespoň s někým seznámit. Teď bychom měli konečně přejít k práci. Posaď se prosím Bello.“ Usmál se na mě pan Smith a ukázal na židli vedle Aarona.

 

Nervózně jsem se posadila a snažila se vnímat téma. Brzy jsem se zorientovala a mohla jsem přihodit nějaké své nápady. Když se porada blížila ke konci, vyfasovala jsem svojí první oslavu v New Yorku a než porada skončila úplně, ozvala se Samantha.

„Bello, připravili jsme pro tebe dnes takový menší uvítací večírek. Tady máš adresu toho klubu, buď tam v osm, jo?“

„To jste nemuseli, ale dobře. Budu tam.“ Usmála jsem se a vzala si od Sam ten papírek, na kterém byla napsaná adresa nějakého New Yorského klubu. Posbírala jsem si věci a vydala jsem se do své kanceláře, kde jsem se chtěla začít věnovat přípravám toho večírku. Cestou mě však dohonil Aaron.

 

„Ahoj.“

„Ahoj. Ty si věděl, že spolu budeme pracovat?“ zeptala jsem se ho a pokračovala v cestě.

„Dozvěděl jsem se to až dneska.“

„Aha.“ Na lepší odpověď jsem se bohužel nezmohla.

„Tak se uvidíme večer. Ahoj Bello.“

„Ahoj.“ Rozloučila jsem se a dala se do práce. Natolik jsem se do toho ponořila, až jsem zapomněla dokonce i na oběd, na který mě vytáhla Emma. Byla to příjemná osůbka, s kterou se krásně povídalo. Bohužel jsem nikdy nebyla z těch, které by si rády povídaly a navíc jsem ani neměla moc o čem povídat.

 

„No a máš nějakého přítele?“ Zeptala se z ničeho nic Emma na to nejožehavější téma.

„Neříkej mi, že nemáš přítele? Copak někdo takovou krásku nechce?“ Pokračovala dál ve vyzvídání Emma a mě do očí vhrkly slzy. Ne, opravdu mě nikdo nechce. Tedy nechce mě ten, kterého jsem chtěla já.

„Ježiš Bello, promiň, to jsem nechtěla. Já, nevěděla, že…“ Začala se omlouvat, když si všimla mých lesknoucích se očí.

„V pořádku Emmo. Nemohla jsi to tušit. Už bych se z toho měla vzpamatovat.“

„Neboj, bude jich další spousta. Určitě nestál za to, když tě nechal.“ Ach, Emmo ani nevíš, jak moc stál za to.

„Nevrátíme se radši?“ snažila jsem se odvést téma.

„Dobře.“ Souhlasila okamžitě Emma a já za nás za obě zaplatila oběd. Emma mě sice přemlouvala, ale nenechala jsem se.

 

Vrátily jsme se zpátky do firmy a ještě se na chvíli pustily do práce. Ve čtyři odpoledne jsem však už odcházela, abych si stihla oběhat obchody s nábytkem a bytovými doplňky. John mi zase skvěle radil a já mu za to byla vděčná. Díky němu jsme byli do dvou hodinek hotoví a já se mohla jít připravit na večer. Byla jsem ráda, že jsem si včera koupila světlé flitrové šaty na jedno rameno, které jsem mohla dneska využít. Vlasy jsem si vyčesala a zdůraznila tím odhalený krk a lehce, přesto vyzývavě jsem se namalovala. Na nohy jsem nasadila boty na vysokém podpatku a zhlédla se v zrcadle. Tam jsem spatřila odraz té druhé Isabelly Swanové. Té, která vymete každý druhý večírek a alkohol jí není cizí. Dneska jsem se však chtěla od pití držet dál. Přeci se neznemožním před kolegy hned první večer.

 

Po osmé mě vyzvedl John a dovezl mě do klubu.

„Dojedu zaparkovat auto a hned přijdu.“

„Dobrá.“ Kývla jsem na souhlas a vešla dovnitř. Klub byl plný, ale už od dveří jsem uslyšela rozjařený hlas Emmy.

„Bello! Konečně jsi tu. Pojď, dovedu tě za ostatními.“ Chytila mě za ruku a táhla mě přes celý klub někam k odlehlejším stolům, nad kterými vysel plakát „Vítej Bello“.

„Dobrý večer všem.“ Popřála jsem s úsměvem, když jsme dorazili ke stolu plného lidí.

 

„Aaa, Bella je tady. Pojď, připijeme si.“ Zahlaholil Duke, jakmile mě spatřil. Byl už trošičku pod parou a do rukou mi strkal panáka. Vzala jsem si ho, se všemi si přiťukla a hodila ho do sebe. Mírně jsem se oklepala a rozhodla se, že tohle byl poslední panák dnešního večera. Všimla jsem si, že Aaron si s námi nepřipil. To zas přimělo vytanout na mou mysl vzpomínky na upíry. Nikdy nic nepili, nikdy nic nejedli stejně jako Aaron. Ale třeba jen nechtěl pít alkohol, kdo ví. Nesmím být tak podezíravá. Nevydržela jsem a kopla jsem do sebe asi další dva panáky tequilly, abych zapomněla na své ztřeštěné myšlenky.

 

„Pojď tancovat Bello.“ Vytáhla mě na nohy Megan spolu s Emmou. Nenechala jsem se dlouho přemlouvat a o pár vteřin už hýřila na parketu. Periferním viděním jsem spatřila Aarona, jak si šel sednout na bar a objednal si vodu. Vidíš Bello, máš jen bujnou představivost, jak by mohl být Aaron upír. To že má někdo černé oči a chladnou pokožku přeci ještě nic neznamená, napomínala jsem se v duchu a stále Aarona lustrovala. Když se naše pohledy setkaly, okamžitě jsem tím svým uhnula a hodnou chvíli se na něj nepodívala, ale byl pro mě jako magnet, takže jsem se snažila vždy alespoň koutkem oka podívat, co dělá.

 

„Pojď Bello, jdeme na panáka.“ Chytily mě holky a táhly mě k baru. Cestou se k nám přidali ještě kluci a hromadně objednali snad deset panáků vodky.

„Počkej, počkej, nás je ale jedenáct.“ Napomenula jsem Petera a ukázala na Aarona.

„Ne, díky já nechci.“

„Ale ale, panášek je snad abstinent?“ Zašišlala jsem na něj a hrozně se rozesmála.

„Bello, myslím, že už by si neměla pít.“

„Nekecej mi do toho. Vím, co dělám.“ Ukázala jsem na něj prstem a šťouchala ho jím do prsou.

„Jdeme tancovat.“ Zavelela jsem a chytila Aarona za ruku. Táhla jsem ho na parket a ostatní šli poslušně za námi.

 

Začali hrát zrovna pomalou písničku, a tak jsem si obmotala Aaronovi ruce okolo pasu a své jsem spojila za jeho krkem.

„Bello, myslím to vážně, když říkám, abys už nepila.“

„Nebuď takovej pimprla. Jsem dospělá, můžu si dělat, co chci a ty Edwarde, mi v tom nebudeš bránit.“ V tu chvíli mi došlo, co jsem řekla, chytila jsem se za pusu a začala se šíleně smát.

„Ty nejsi Edward, ale jste si šííííleně podobný. Ty oči, bledá pokožka. Jste si strašně podobný. Já už si myslela, že se vás nadobro zbavím a ono ejhle v New Yorku potkám další.“ Smála jsem se jak blázen.

„Co to povídáš?“

„Ale niiiiiic.“ Smála jsem se a praštila ho do prsou.

„Týý jo. Ty máš svaly.“

„Víš, co? Pojď si na chvíli sednout. Koupím ti něco k pití, jo?“

„Ale jen když v tom bude alkohol.“

„Jasně.“ Usmál se na mě Aaron a vedl mě zpátky k baru.

 

Snažila jsem se vylézt na barovou židličku, ale snaha marná. Noha mi sklouzla a já se připravovala na uvítání s podlahou. Včas mě však zachytily pevné ruce a postavily mě zase na mé vratké nohy.

„Jééé. Ono to klouže.“ Smála jsem se.

„Počkej, pomůžu ti.“ Povzdechl si Aaron a vysadil mě na zrádnou barovou židličku. Chvilku na to přede mnou stála sklenice plná nějakého žlutého pití.

„Co to je?“ Zeptala jsem se a škytla si.

„Džus s vodkou.“

„Dobře.“ Vzala jsem sklenku a obrátila ji do sebe.

„A nezapomněli tam dát tu vodku?“ Ptala jsem se, když jsem dopila a zkoumala dno skleničky.

„Ne, nezapomněli.“ Usmál se na mě Aaron, ale z druhé strany mi na rameno poklepala něčí ruka.

„Jééé, ahoj Bobe. S tebou jsem si ještě nepřipila.“
„No to musíme napravit.“ Zaculil se Bob a objednal whisky.

„Ale to já nepiju.“

„Všechno je jednou poprvé.“ Rozumoval Bob a přiťukl si se mnou. Hlasitě jsem polkla a obsah skleničky nechala protéct mým krkem.

„Tak to už nikdy nechci.“ Kašlala jsem a otočila se na Aarona.

„Už mě to nenech pít. Je mi blbě.“ Ukázala jsem na něj, ale nikde tam nebyl.

 

„Aarone?“ Zeptala jsem se zmateně a rozhlédla jsem se okolo sebe. To se dělá? Nechávat opilou slečnu na baru samotnou? Naštvaně jsem sklouzla ze židličky a jen tak tak to ustála. Obsah mého žaludku však zaprotestoval a mně se udělalo šíleně nevolno. Potřebovala jsem trochu čerstvého vzduchu a tak jsem se začala potácet z klubu ven. Po pár neúspěšných trefách mezi dveře, kdy jsem to omylem naprala do futra, jsem se konečně dostala ven. Začala jsem zhluboka dýchat a můj žaludek se trochu zklidnil. Začala jsem pochodovat před vchodem do klubu, abych to trošku rozchodila. Do hlavy se mi začal vracet zdravý mozek a já musela uznat, že jsem to poněkud přepískla. Blížila jsem se zrovna k postraní tmavé uličce, když jsem zaslechla hlasy.

 

„Kdo jste?“ Promluvil vyděšeně mužský hlas.

„Však ty to víš. Přišel jsem si pro tebe.“ Ozval se druhý hlas, hlubší a zlověstnější. Přišel mi povědomí, ale nemohla jsem k němu přiřadit obličej.

„Už bylo dost tvých špatností. Je na čase to skoncovat.“ Pokračoval ten zlověstný hlas. Byl mi tak povědomí. V něčem mi připomínal Edwardův sametový, byly v něm stejné kadence, ale tenhle byl zlověstný. Čišel z něj strach. Najednou se z uličky ozval hrozný výkřik, při kterém tuhla krev v žilách. Přikryla jsem si ústa rukou, abych taky nevykřikla. Nohy mi ztuhly, a i když jsem chtěla jít tomu muži na pomoc, nemohla jsem.

 

Z uličky se následně ozval ještě jeden výkřik, který mě probudil. Odtrhla jsem nohy od chodníku a rozběhla se k té uličce. Zastavila jsem se těsně před ní a spatřila siluetu, jak se sklání nad tělem ležícím na zemi. Děsivě jsem vykřikla a zakryla si oči. Hned mi došlo, jakou jsem udělala chybu a oči zase odkryla. Pohlédla jsem do uličky, ale v ní už nikdo nestál. Zmateně jsem se rozhlížela okolo sebe, ale nikde jsem nikoho neviděla. Pomalu, opatrně jsem vešla do uličky a obezřetně se blížila k tělu, které leželo na zemi. Prosím, žij, žij! Modlila jsem se v duchu.

 

Došla jsem až k tomu tělu, které leželo na boku zády ke mně a přetočila ho. Pohled mi padl na vytřeštěné oči, v kterých byl vidět strach. Přiložila jsem prsty k jeho krku, ale necítila jsem žádný tep. Tělo bylo chladné, jako by ho někdo vytáhl z mrazáku. Z úst se mi vydral další výkřik, ale najednou jsem ztuhla. Za mnou se ozvala hrozná rána. Úlekem jsem se otočila a vyděšeně se dívala na siluetu, která ke mně pomalu kráčela.

Diskusní téma: 2. Jste v pořádku?

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek