2. Asi jsem se zamiloval

11.01.2010 15:34

 

 

Vypráví Edward

Mé naděje byly pohřbeny hned, jakmile se k nám přihnala Alice s podivnou vizí. No podivnou, pro mě byla nesnesitelná! Bella se líbala s Derekem. Vypadá to, že i přes to, že se nepotkali, je k sobě nějaká náhoda přitáhne. Co náhoda! My to budeme, jakmile Derek půjde do školy, potkají se a já s tím ni neudělám.

V tu chvíli mi připadalo, že mé mrtvé srdce krvácí tou ztrátou. Ztrátou dívky, kterou jsem poznal teprve před hodinou, a která zaryla ostrou vzpomínku do mého už tak dlouho mrtvého srdce.

„Já už si brášku převezmu.“ Usmála se Alice na Bellu. Ta jen pokývala hlavou a odešla. Dlouhou dobu jsem se za ní díval, neschopen pohybu a jakékoliv reakce.

Neboj, jednou spolu budete! Oznamovala mi Alice v myšlenkách a jako důkaz mi ukázala jinou vizi. Jako kdybych jí teď dokázal uvěřit. Víc než kdy dřív jsem si přál, aby Derek do školy nikdy nešel.

Bude to dobré a teď už pojď, jsme poněkud nápadní! Přikazovala mi Alice v myšlenkách. Měla pravdu, venku začal příšerný vítr a všichni se utekli schovat, jen my dva tam stáli a minimálně já jsem koukal do blba.

Tak moc bych si přál, toužil jsem po tom, aby se vrátila, vrátila ke mně. Nechtěl jsem se stát jen kamarádem, chtěl jsem být víc. Jenže to víc od ní měl získat Derek. Nestálý a hlavně s malou sebekontrolou. Nepochybuji, že její vůně, dost sladká, by ho mohla lákat. Mě to problémy nedělalo, po století odolávání to opravdu nebyl problém.

Tak pojď, v jídelně na ni můžeš zase zírat! Okřikla mě znovu Alice a já se tentokrát opravdu dal do pohybu. Pomalu jsme došli do jídelny, vzali si své rekvizity a pomalu se odloudali ke stolu k našim sourozencům.

Sednul jsem si na místo, ze kterého jsem měl perfektní výhled a spatřil opravdu nesmělou dívku. Seděla u stolu s mnoha lidmi, avšak s žádným z nich se nebavila. Bylo by vůbec možné, aby se jí lépe mluvilo s krvelačným upírem?

Rozhovor u jejich stolu se točil snad kolem každé malé pitomosti, která se stala v tomhle malém městečku. No jo, jenom tady se může stát největším drbem dům, který je léta prázdný. Město ho chce zbourat, ale místní se bouří. Tak tomu říkám debata do školní jídelny.

Belly si u stolu téměř nikdo nevšímal, kromě jedné téměř stejně plaché dívky Angely, která svou plachost velmi elegantně skrývala a jistého Mika Newtna, který si s Bellou představoval opravdu nechutné věci.

Několikrát jsem měl opravdu na mále, abych se nezvedl ze židle a nenaučil ho slušnému chování. Vím, jsou to jen myšlenky, ale i přes to mi nesmírně vadily. K té dívce jsem cítil cosi zvláštního, cosi co mě nutilo ji chránit a to za jakýchkoliv podmínek. Bylo mi jedno, co bude se mnou, hlavně, když ona bude šťastná a v bezpečí.

Na koho se to dívá, tohle jsem z něj ještě nikdy necítil. Zapřemýšlel se Jasper. Střelil jsem po něm pohledem, ale on se netvářil tak, že by chtěl svou myšlenku rozvést, spíš se opět začal zabývat Alice. Nebo spíš tím, jak by se vykroutil z dnešních nákupů.

Dál jsem je neřešil a zapřemýšlel se sám nad sebou. Jasper měl pravdu, něco takového jsem ještě nikdy necítil, ne s takovou intenzitou. Poznal jsem lásku k rodině, ale nikdy ne k ženě. Nevěděl jsem co dál, jak se chovat, věděl jsem, že s ní nemůžu zůstat už jen proto, že ona je člověk a já upír a pak bohužel proto, že Derek k ní měl nějak blíž.

Zachvátil mě vztek a neskutečná zloba. Napadlo mě, že takhle asi vypadá žárlivost. Žárlivost k někomu, koho znám jen pár hodin. Skvěle Edwarde, to si to dopracoval. Jak ses mohl tak rychle zamilovat a začít být tak neskonale žárlivý.

***

Zbytek dne ubíhal relativně klidně, jen na tělocviku jsem málem přizabil učitele, když jsem po něm mrštil míč příliš prudce. Emmet to vysvětlil jako adrenalinový záchvat a raději mě odvedl k autu.

„Co to vyvádíš, chlape?“ ptal se.

„Raděj se mě ani neptej!“ odpověděl jsem a zdá se, že tahle odpověď ho nenadchla.

„Chlape, seber se, vypadáš, jako bys někoho nejraděj zabil.“ Zubil se na mě, ani nevěděl, jak blízko je pravdy.

Zakroutil jsem hlavou a nasedl do auta. Tam jsem se zapřemýšlel a přišel k názoru, že není tak těžké někoho milovat, ale dát mu volnost, pokud o ni stojí. Ona mi nabídla přátelství a tak jej příjmu. Ano nabízet přátelství někomu, kdo chce lásku je jako dát žíznivému chléb, ale je to aspoň něco a já se naděje nevzdávám.

Budu jejím přítelem, nejlepším kamarádem. Prostě budu tím, čím ona mě bude chtít, vše jen pro její štěstí, na mě už mi nezáleží. Je mi to jedno.

Na chvíli jsem si připadal jako v hloupé romantické knížce, kde se hlavní hrdina bičuje, za vše co udělal. Na stranu druhou bych si přál, aby můj život měl takový děj. Romantické knížky mají vždycky svůj Happy End, kde hlavní hrdina je s ní. S tou jedinou, která navždy zasáhla jeho srdce.

S tou, která jeho srdce zmrzačila a znovu slepila. S tou, která ho nutila dýchat, když chtěl přestat, s tou, která ho milovala, ať spáchal sebehorší věc. S tou jedinou pravou, jak to bývá v dlouhých věčnostech upírů.

***

Po nějaké době se k nám přidal i zbytek rodiny a vyjeli jsme domů. Tam jsem se beze slova vydal ke svému pokoji. Jediný kdo mě, jak jinak než zastavil, byla Alice.

„Nevzdávej se! Slib mi to!“ Podívala se na mě tím svým psím pohledem a já jí nebyl schopen odolat.

„Slibuju.“ Slíbil jsem a pomalu se odšoural do svého pokoje.

Tam jsem se posadil na pohovku a začal přemýšlet nad Bellou. Budu s ní mít zítra hodinu? Budu s ní moct mluvit? Bude se ona chtít bavit se mnou? Budeme aspoň přátelé?

V podobném duchu jsem strávil zbytek dne a ještě noc. Ráno mě vyrušila až Alice s novou dávkou oblečení.

„Tvůj plán je dokonalý bráško!“ pochválila mě s úsměvem. Jen jsem zakroutil hlavou. Jak to myslela?

***

Do školy jsme dorazili dřív než Bella a tak jsem se rozhodl na ni počkat na parkovišti. O chvíli později opravdu přijela a já se vydal k jejímu autu. S úsměvem jsem jí otevřel dveře a zdvořile ji pozdravil.

„Ahoj, rád tě zase vidím.“ Usmíval jsem se na ni. Věděl jsem, že i když mě možná nikdy nebude chtít, tak mě bude stačit jediný její pohled.

„Jé ahoj, děkuju moc.“ Usmála se na pozdrav. „Jak ses měl?“

„Dobře,“ odpověděl jsem. Skepticky se na mě zadívala, nejspíš v reakci na můj výraz a já dodal: „Opravdu.“ A začal jsem se smát.

„No když to říkáš…“ pokrčila rameny a pomalu se vydala směrem do školy.

„Co máš první hodinu?“ ptala se.

„No matně tuším, že asi angličtinu.“ Mírně jsem pokrčil rameny a začal hrabat v batohu. Nepotřeboval jsem to, ale jsem tu přece jen jeden den. „Jo, anglina.“ Usmál jsem se.

„Tak to pojď se mnou. Mám ji taky.“ A popadla mě za ruku. „Nechceš se mnou sedět? Vypadá to, že s tebou se nudit nebudu.“ Jen jsem kývnul a divil se, že se neštítí mé chladné pokožky. „Tak jo.“ Zasmála se a já se na ni tázavě podíval. „Jess pukne vzteky.“ Zahihňala se a mě napadlo, že to bude ta dívka ze včerejšího oběda. Konkrétně ta s nechutnou myslí, kterou jsem odmítnul poslouchat.

Bella mě dostrkala až ke katedře, kde seděl postarší učitel a něco si škrábal do notesu.

„Pane profesore Barku?“ oslovila ho Bella. „Toto je nový žák Edward Cullen.“ Představila mě.

„Ano, ano jistě.“ Pokýval hlavou profesor a dál si mě nevšímal.

„Tak pojď.“ Vybídla mě Bella a táhla mě k lavici.

„To bylo celé?“ ptal jsem se jí.

„Jo, ale neboj, on si to ještě vychutná. Pořád píšeme nějaké hloupé slohovky. Však uvidíš.“ Zasmála se.

„Jo, tak na to se těším.“ Řekl jsem sarkasticky. Jen se ušklíbla a začala se věnovat profesorovi, který zahájil výklad.

***

Zbytek dne jsem ji už neviděl, dokonce ani na obědě ne. Podle Alice někde zakopla a teď ji nechtějí pustit z ošetřovny. Byl jsem otrávený sám ze sebe, že jsem tam nebyl a nezachytil ji včas, aby si nemohla ublížit, avšak v myšlenkách sestry jsem viděl, že to není tak zlé.

Bella se prostě jen chtěla vykroutit z hodiny tělocviku a tak požádala sestru, se kterou se už důvěrně znaly, aby ji omluvila. Ta nic nenamítala a byla ráda, že se nemusí strachovat, kolik lidí zmrzačí Bella na tělocviku.

To pomyšlení mi přišlo zábavné, asi byla opravdu nemehlo. Jak mi došlo z dalších myšlenek lidí v okolí, byla schopná zakopnout na dokonale rovném povrchu. Když už o nic jiného tak o vlastní nohy. Páni jak mohla doteď přežít? Smůla se jí lepí na paty a nakonec se do ní zamiluje upír. No tedy vlastně dva.

Derek o ní nevěděl a já mohl být jen její přítel. No uvidíme, jak se nám to ještě všechno vyvine. Bella zdá se nebezpečí přitahovala a nijak se ho nebála, na rozdíl od jiných lidí. Ti když nás potkali, drželi se od nás dál, ale to by Bell ve snu nenapadlo. Ona si z upíra udělá nejlepšího kamaráda a z druhého… Ne nemysli na to!!! Okřiknul jsem se okamžitě v myšlenkách.

Byl jsem vděčný Alice, že mi dávala naději. Pořád mě přesvědčovala, ať se nevzdávám a já to nehodlal udělat, kdybych měl zůstat jen jejím přítelem, nejlepším kamarádem, vrbou a strážným andělem. Hloupé přirovnání na upíra, ale mě se to líbilo.

Změny, které se se mnou děly mně uklidňovaly a dokonce se mi i líbily, stal se ze mě mnohem lepší člověk/upír, než jsem kdy byl. Byl jsem šťastnější a spokojenější. Věděl jsem, že tohle mě přejde ve chvíli, kdy Bella potká Dereka a zamiluje se do něj. Zatím se to však nestalo a já byl rád, že tráví tolik času se mnou.

***

O týden později se s námi chystal do školy i Derek, byl jsem smutný z toho, že od teď si Bell nebudu moct jen tak přivlastňovat, zároveň jsem byl rád, že stále nebudu muset poslouchat, jak moc se těší a kolik se toho změní a jak je to úžasné.

Hned jakmile pochopí, že škola je vlastně strašná otrava a dohromady se tam nic neděje, přejde ho celé to jeho ujeté nadšení. Jak já si přál, aby se nikdy nemusel potkat s Bell.

***

Před školou jsme zaparkovali a Derekovi dali pár posledních rad. Vystoupili jsme a ještě chvíli zůstali stát na parkovišti. Derek se fascinovaně rozhlížel a všechno mu připadalo, jak jinak než úžasné. Připadal mi jako prvňáček prvního září. Uchichtnul jsem se nad tím přirovnání a všichni se na mě zkoumavě podívali.

„To nic, jen ten jeho výraz… Připomněl mi prvňáčka na prvního září.“ To nevydržel Emmett, který v záchvěvech smíchu opakoval ta poslední slova.

„Bráško, a já myslel, že neumíš dělat vtipy.“ Řehtal se. Jen jsem nad tím zakroutil hlavou a dál pozoroval parkoviště. Tak moc jsem ji znovu toužil vidět, zároveň jsem však nechtěl vidět, co se stane, až uvidí Dereka.

„Ahoj,“ ozvalo se mi za zády.

„Jé ahoj, překvapila’s mě.“ Usmál jsem se na Bellu.

„Jdeš na hodinu?“ zeptala se.

„Jo jdu. Ehm pardon. Tohle je Derek můj bratr, nastupuje až dneska.“ Představil jsem ho, když mě spaloval pohledem. „A tohle je Bella.“ Ukázal jsem na ni. Nevěděl jsem co říct, nechtěl jsem, aby byla jen spolužačka, nebo kamarádka, chtěl jsem, aby byla něco víc. To zatím nešlo.

„Těší mě.“ Usmála se na něj a pak pohled stočila ke mně. „Tak jdeme?“ Jen jsem přikývl a vyrazil za ní. Fain tak láska na první pohled to nebude.

Mé mrtvé srdce poskakovalo radostí nad tímhle mým novým objevem. Spolu s Bellou jsme dorazili do třídy, kde už nervózně přešlapoval nový učitel. Jeho myšlenky byly zoufalé, samozřejmě, začátky jsou hrozné pro všechny, nejen pro studenty. Posadili jsme se a dál nevyrušovali. Proč mu to ztěžovat?

Diskusní téma: 2. Asi jsem se zamiloval

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek