19. Proč lhal?

10.01.2010 19:39

 

  

 

Vypráví Bella

Viděla jsem, jak Brian stojí jako opařený, když zahlédl tu dívku, kterou nám Edward později představil jako Kiru. Nevěděla jsem, jestli mě víc štve, jak se na sebe Kira a Biran neustále dívají, nebo že Kira stojí tak blízko u Edwarda. Ale proč by mi mělo vadit, že stojí vedle Edwarda? Nechápavě jsem zavrtěla hlavou. Edward nás postupně představoval. Mě a Briana si nechal na konec. Viděl snad taky ty pohledy, kterými se Kira a Brian častují, nebo si přečetl něco v jejich myšlenkách? Znají se už z dřívějška? Znají se důvěrně? Nebo se dnes vidí poprvé a našli v sobě zalíbení? A co když se do ní zamiloval Edward? Jen to pomyšlení mě bolelo. Proč mi ale vadí, že by se mohl Edward do někoho zamilovat? Proč?

 

„A tohle je Bella a Brian.“ Konečně se na nás dostala řada. Ustoupila jsem kousek od Briana a nasadila falešný úsměv. Přišla jsem ke Kiře a lehce jí potřásla rukou.

„Moc mě těší.“ Přihodila jsem další falešný úsměv, ale jak se zdálo, Kira si ho vůbec nevšímala. Neustále střílela očima po Brianovi. Po mém Brianovi. Stáhla jsem se kousek do zadu a nechala volné pole působnosti pro Briana. Zatajila jsem dech, jak jsem očekávala, co přijde, ale naprosto mě překvapilo, když Brian natáhl formálně ruku, aby si s Kirou mohl potřást. Jak jsem správně z jejího výrazu usoudila, taky jí to překvapilo, ale brzy svůj výraz zamaskovala vřelým úsměvem, který jsem jí ani za mák nevěřila.

„Moc mě těší.“ Dokončil svou úlohu Brian a vrátil se zpět, kde si mně k sobě majetnicky přivinul. Viditelně se mi ulevilo, že se tyhle dva neznají z dřívějška, ale i tak jako by mezi nimi panovalo nějaké tajemné pouto. Edward se nadechl a vypustil z úst slova, která bych nečekala.

„Briane, ty nepoznáváš Kiru? Jak jsem si přečetl ve vašich myšlenkách, už se nějaký ten pátek znáte.“ Cože? Tak oni se přeci znají? Vymanila jsem se z Brianova sevření a zle jsem se po něm podívala. Periferním pohledem jsem viděla, že se Edward usmívá.

 Proč Brian lhal? Proč tady teď řekl, že Kiru rád poznává, když už ji dávno zná? Všimla jsem si, že se Kira nedechla, aby mohla něco říci, ale Brian ji ihned přerušil.

„Setkali jsme se před pár lety a nějaký ten měsíc jsme společně cestovali, ale oba jsme spíše samotáři, takže jsme se rozdělili.“

„Hmm. Zvláštní, že si Kiru ihned nepoznal, že?“ Vrtěl nechápavě hlavou Edward a mnul si bradu.

„Nepoznal jsem ji.“

Edward se potichu uchechtnul. „Ta špatná upíří paměť.“ Zavrtěl hlavou.

 

Ironie z jeho hlasu čišela. Bylo vidět, jak si tuhle situaci užívá. Dokazuje mi tu, že mi Brian lže. A bohužel tentokrát má Edward pravdu. Ale proč to dělá? Chce mi ubližovat? Chce mi jen dokázat, že on má pravdu a já jsem se v Brianovi vážně zmýlila? Ne, Brian by mi přeci neublížil. Ale jak to můžeš vědět, našeptával mi nějaký hlásek vzadu v hlavě. Ticho! Ne, já Brianovi věřím, ale tohle mi bude muset ještě vysvětlit. Nechápu, proč by musel zatajovat, že se zná s nějakou upírkou, která se u nás nečekaně objeví. Leda kdyby s ní něco měl a nechtěl, abych to věděla. Jiný důvod mě vážně nenapadá.

„Ehm.“ Odkašlal si Carlisle, aby trochu odlehčil to tíživé ticho, které zde panovalo. „Zrovna jsme tu řešili, zda bychom si nedošli zahrát baseball. Chtěli jsme se tě zeptat, jestli se k nám připojíš, Edwarde. Samozřejmě naše nabídka platí i pro Kiru.“ Ne, ne, ne. Já nechci, aby s námi šli. Prosím. Ne, ne, ne.

„Proč ne. Kiro, přidáš se k nám? Myslím, že to všechny velmi potěší.“ Nee. Dobře, Edwarda ještě zkousnu, ale ona tam prostě nemůže jít. Nechci jí tam. Nesmí tam s námi jít. Nepatří do rodiny a tohle měla být rodinná záležitost.

Edward se na Kiru mile usmál a objal ji okolo ramen. Obličej mi zamrzl šokem a píchlo mě u mého dávno mrtvého srdce. Proč, by mi mělo vadit, že ji Edward objímá?

„No, tak dobrá. Myslím, že by to mohla být zábava, ale já jsem baseball ještě nikdy nehrála.“ Souhlasila nakonec Kira. Ne, to ne. To nepřežiju. Proč se tak vtírá do naší rodiny? Nikdo ji tady, kromě Edwarda nechce, tak ať si jde zase putovat světem jako dřív. Vždyť tady s námi ani nemůže žít. Prozradila by naší pravou identitu. Museli bychom se kvůli jejímu způsobu života znovu stěhovat. Proč hned myslím na to, že u nás bude bydlet? Zamiloval se do ní Edward? Mé uvažování přerušili až Emmettova

slova.

 

„Neboj, naučíme tě to.“ Mrknul na ní laškovně Emmett a vysloužil si tím pohlavek od Rose.

„Co je? Jen jsem chtěl bejt milej.“ Zvedl Emmett omluvně ruce a následně si Rose k sobě připoutal svými ocelovými pažemi a políbil ji.

„Ehm, ehm.“ Odkašlala jsem si. Bylo mi jasné, kam by tohle vedlo. Bylo tudíž nejlepší zarazit je hned na začátku.

„Moc nás těší, že se máte tak rádi, ale měli bychom vyrazit na ten baseball.“ Připomněla jsem ji taktně.

„Moment, vy chcete jít hrát baseball, když venku není bouřka? Chcete nás prozradit?!“ Vyšiloval Edward. Bože, tady si asi vážně nikdo nepamatuje, co dokážu.

„Další, kdo se nechal nachytat.“ Zasmál se Emmett. „Zapomněl si, že Bella umí bouřku přivolat?“ Pokračoval během svého výbuchu.

„Aha. Vážně jsem zapomněl.“ Pokrčil Edward lhostejně rameny. Aha. Vážně jsem zapomněl. Bla, bla, bla.

„Hahaha. Dneska tady máme dva upíry, kteří zapomínají. To je gól.“ Smál se dál Emmett. Vrhla jsem po něm zlostný pohled, který jsem ihned přesunula zpět na Briana. Připomnělo mi to jeho lež, že Kiru nikdy neviděl. Samé žvásty. Proč dnes všichni lžou a ubližují?

 

„Dobře. Emmette ty se uklidni a my všichni se jdeme převléknout. Sejdeme se za deset minut na louce.“ Zavelela Esme a všichni se začali řídit jejími rozkazy. Emmett se přestal okamžitě smát a zasalutoval pro Esme.

„Alice, mohla bys půjčit nějaké oblečení Kiře?“ Zeptal se Edward. Čekala jsem, že Alice začne jásat, že může někoho oblékat, ale její chování mě překvapilo.

„Nemám její velikost.“ Pokrčila rameny, chytila Jaspera za ruku a vyběhla z domu. Že by jí Kira nesedla stejně jako mě?

„Rosalie?“ Zeptal se Edward mé sestry.

„Jistě, pojď se mnou.“ Přikývla Rose a vydala se s Kirou nahoru po schodech do svého pokoje. Následovala jsem je, ale na konci schodiště jsem se vydala na druhou stranu chodby a zamířila k sobě. Cítila jsem, že jde Brian za mnou. Vešla jsem do svého pokoje a přibouchla mu dveře přímo před nosem.

 

Slyšela jsem, jak si povzdychl a zaťukal.

„Bello, můžu dovnitř?“ Nevšímala jsem si jeho otázky a přešla do šatny, kde jsem hledala nějaké vhodné oblečení. Po chvilce se ozvalo další ťukání.

„No tak Bello.“ Zaprosil. Neodpovídala jsem. Nezajímalo mě, co mi chce říct. Ať si to nechá pro někoho jiného. Jenže Brian se rozhodl, že nepotřebuje mé svolení k tomu, aby mohl vstoupit do pokoje, takže se během vteřiny objevil vedle mě. Stále jsem se dívala do skříně a hledala nějaké oblečení vhodné na baseball. Brian mě chytil za ruce a otočil směrem k sobě. Chtěl, abych se mu dívala do očí, ale já svůj pohled upírala do země. Jemně mi palcem zvedl hlavu a já se zadívala do jeho očí, které pomalu dostávaly zlatavý nádech.

„Promiň mi to. S Kirou jsme se nerozešli v dobrém. Naprosto jsem ji vymazal tenkrát ze svého života. Nevzpomněl jsem si na ni, vážně.“ Propaloval mě svým pohledem a já mu proti své vůli začínala věřit. Jak mu ale můžu věřit takovou ubohou výmluvu?

„Když jste se nerozešli v dobrém, tak jste spolu něco museli mít.“ Snažila jsem se o poslední marný protest.

„Ne to, co si myslíš.“ Vydechl mi do obličeje a já byla omámena jeho vůní. Nebyla tak nádherná, jako ta na louce, ale i přesto byla krásná. Přiložil svá ústa k mému uchu a něžně mi do něho zašeptal krásná slůvka.

 „Miluji jen tebe. Kira pro mě nic neznamená. Věř mi. Miluji tě.“ Podíval se mi zpříma do očí a já jsem musela překonat tu poslední vzdálenost mezi námi. Musela jsem ho políbit. Řekl mi, že mě miluje. Jak snadno jsem se nechala přesvědčit. Edward bude hodně zklamaný, až uvidí, že mi Brian nelhal.

 

Konečně jsem se od Briana odtrhla.

„Měli bychom jít na louku. Všichni budou čekat. Doběhni si za Rose, určitě ti najde něco, co by ti bylo.“ Poslala jsem Briana pryč, aby měl také nějaké věci na převlečení, a sama jsem se mezitím převlékla. Seběhla jsem do obýváku, kde už čekal Emmett s připravenými pálkami. Jednu jsem si od něj vzala a on mi ještě na hlavu nasadil baseballku.

„Tak, teď už můžeš jít.“ Zakřenil se na mě.

„Díky, ale ještě na někoho čekám.“ Mrkla jsem na něj. V tu chvíli však z patra scházeli poslední opozdilci. Rosalie nakonec přeci jen vyhrabala nějaké to oblečení pro Briana a dokonce i pro Kiru. Brian přešel ke mně a zlehka mě políbil. Jen co se ode mě odklonil, jsem rychlým pohledem střelila po Kiře, která nás celou dobu sledovala.

„Tak vyrazíme?“ Zeptal se vzrušeně Emmett, když všem nasadil čepice. Všichni jsme naráz přikývli a vyrazili z domu na louku kousek za městem. Emmett běžel jako první, jak se nemohl dočkat. Během pěti minut jsme byli na louce a čekali jsme, až dorazí i zbytek.

 

Stála jsem vedle Briana a dívala jsem se do pustého lesa. Brian mi právě vyznal svou lásku. Řekl mi, že mě miluje. Ale budu mu já moci říct ta stejná slova? Dokážu mu říct, že ho také miluji? A vlastně, miluji ho? Jak se tohle pozná? Nikdy dřív jsem to nezažila. Jediné, co jsem o lásce věděla, jsem zjistila buď pozorováním mých sourozenců, nebo čtením. Teorii jsem zvládala dokonale, ale v praxi jsem zatím značně pokulhávala. Vím, že vždy když je hlavní hrdinka zamilovaná až po uši, tak je ráda, když je se svým princem. Poletují jí v břichu motýlci, jakmile se jí její milovaný dotkne. Nemůže bez něj vydržet ani minutu, okamžitě jí chybí. Jediné, co jsem na sto procent věděla, bylo, že jsem s Brianem ráda, ale nikdy mi v břiše nepoletovali motýlci. Asi to vážně není u upíra možné.

 

„Tak rodinko, pojďte všichni sem.“ Uslyšela jsem hlas Carlisla. To už jsou tady? Vůbec jsem si nevšimla, že by přišli. Došli jsme s Brianem k ostatním členům rodiny a čekali, co nám chce Carlisle říct.

„Takže, jak se rozdělíme do týmů?“ Ptal se Carlisle.

„Já mám nápad. Dovolte mi to udělat.“ Prosil nás Emmett a nasadil smutný výraz.

„No tak dobrá, Emmette, je to na tobě.“ Povzdechla si Esme. Chtěla mu udělat radost.

„Jo!“ Zavýskl Emmett a začal přemýšlet a po chvilce řekl naše rozdělení.

„Takže v prvním týmu bude Esme, Jasper, Rosalie, Bella a Edward a v druhém Carlisle, Alice, Brian, Kira a já.“ Emmett se usmíval, jak byl spokojený sám se sebou, že to tak hezky vymyslel, ale nikdo z nás tak moc spokojený nebyl. Viděla jsem na Carlislovi a Jasperovi, že jim vadí hrát proti jejich polovičkám. Mně zas vadilo, že je Brian s Kirou v jednom týmu a já musím být s Edwardem. To mi snad Emmett udělal naschvál.

 

Všichni jsme si povzdechli a rozdělili se do týmů, jak určil Emmett. Naším slabším místem byla Esme, která nebyl moc rychlá, ale jejich zase Kira, která baseball neuměla hrát. Dál jsem to neřešila a stála jsem vedle Esme a poslouchala, co nám Jasper, jako kapitán týmu říká. Měla jsem jít jako první na pálku. Stoupla jsem si do pole a čekala jsem, až Alice hodí míček. Brian za mnou dělal chytače svému týmu. Všichni se na mě zvláštně dívali.

„Co se děje?“ Zeptala jsem se zmateně, když jsem viděla jejich pohledy.

„Miláčku, nemůžeme hrát, dokud se nespustí bouřka.“ Zašeptal mi něžně do ucha Brian.

„No, jo. Já na to úplně zapomněla. Omlouvám se.“ Pleskla jsem se do čela a hned napravila svou chybu. Zavřela jsem oči a soustředila se na svou sílu. Po chvilce se na obloze objevil první blesk, následovaný opožděným hromem.

„Tak, hotovo. Můžeme hrát.“ Zasmála jsem se. Brian mě lehce políbil a já zpět uchopila svou pálku. Než jsem se však postavila do správné pozice, rozhlédla jsem se okolo sebe. Viděla jsem Kiřin zmatený pohled, jak střílela pohledem ke mně a k místu, kde se před chvíli objevil první blesk. Musela jsem se zasmát.

Kývla jsem na Alici, že může začít, připravila jsem se do správného postoje a pevně uchopila svou pálku.

 Alice se napjala, přizvedla nohu a lehce míček hodila přímo ke mně. Viděla jsem, jak se míček točí s lehkou falší. Rozpřáhla jsem se a míček jsem odpálila daleko. Hned na to jsem upustila pálku a rozběhla se po obvodu hřiště. Byla jsem rychlá. Měli jsme první homerun. Další šel na odpal Edward. Povedlo se mu míček odpálit stejně jako mě a stihl oběhnout celé hřiště. Vedli jsme už o dva body. Další byla na řadě Esme. Ta však nebyla dostatečně rychlá, tudíž ji Emmett stačil vyoutovat a jeho družstvo mohlo jít na pálku. A tak ubíhala celá hra, chvílemi jsem se střídali ve vedení, ale nakonec jsme si po zbytek hry udržovali značný bodový odstup od Emmettova týmu.

 

Šla jsem znovu nadhazovat a na pálku se postavila poprvé Kira. S omluvným úsměvem se otočila na své družstvo. Brian si povzdechl a přešel k ní. Stoupl si za ní, chytil její ruce, v kterých pevně svírala pálku, a ukazoval jí, jak míček odpálit. Projela mnou vlna žárlivosti a potichu jsem zavrčela. Brian s Kirou ke mně vzhlédli. Kira měla ve tváři vypsaný hněv, ale Brian se tvářil omluvně a ihned od Kiry odstoupil. Jeho místo zaujal Edward. Chytil Kiřiny ruce stejně, jako před tím Brian a učil jí odpalovat míček. Nevěděla jsem proč, ale když se Edward dotýkal Kiry, vadilo mi to ještě víc, než u Briana. Jenže tady jsem si nemohla dovolit vrčet. Edward mi nepatřil. Žádné pouto nás k sobě nevázalo. Bože, co to se mnou zase je?

Ačkoliv jsem se snažila, tiché mručení mi stejně uniklo. Edward překvapeně vzhlédl a zkoumavě se na mě zadíval. V jeho očích plála zvědavost a ještě něco, co bych přirovnala k naději? Nechápala jsem to. Své mručení jsem zamaskovala kašlem.

„Můžu už?“ Zeptala jsem se a pohodila při tom míčkem do vzduchu.

„Myslím, že ano.“ Přikývl Edward a šel se znovu postavit na místo chytače našeho družstva.

Pozvedla jsem nohu, pořádně jsem se napřáhla a s falší jsem hodila míček, který přistál Edwardovi v připravené chytačce. Strike. Pousmála jsem se. Náš tým už teď vyhrával a Emmett byl velmi nervózní z toho, že jeho mužstvo značně zaostává.

„Neboj, Kiro. Snaž se. Teď se trefíš.“ Povzbuzoval ji Emmett. To ve mně vyvolalo dávku nenávisti vůči Kiře. Chtěla jsem jí ukázat, co proto. Znovu jsem se napřáhla a hodila míček. Kira, jak jsem předpokládala, očekávala faleš, jako předtím, ale já jsem pro tentokrát zvolila čistý nadhoz, který znovu přistál v Edwardově chytačce. Kdyby se mi povedl další takovýhle nadhoz, náš tým by už vedl o slušnou řádku bodů a Emmettovo družstvo by už nás nestihlo dohnat, tudíž bychom ukončili zápas. Porazila bych Kiru. To bylo velmi lákavé pomyšlení. Po tváři se mi rozlil škodolibý úsměv.

 

Kira se lehce předklonila. Moc dobře věděla, že pokud tenhle míček neodpálí, její mužstvo prohraje. Propalovala mě nenávistným pohledem a já jí ho zdatně oplácela. Kdyby nás spatřil někdo cizí, mohl by si myslet, že se tu neschyluje k možná poslednímu nadhozu ve hře, ale ke rvačce. I když jsem to nepotřebovala, zhluboka jsem se nadechla a zavřela oči. Soustředila jsem se, aby přišel zase další hrom, ale přivedla jsem s ním i hrozný déšť. To bylo tím rozrušením. Poprvé za celou hru jsem byla nervózní. Celé mé mužstvo mi věřilo. Cítila jsem to napětí, které tady panovalo. Chudák Jasper, ten se v tuhle chvíli musel cítit z nás asi nejhůře. Podívala jsem se na Esme, Jaspera a Rosalie, kteří stáli na metách a vše teď s napětím pozorovali. Nakonec jsem pohlédla na Edwarda. Ten nepatrně přikývl a pousmál se na mě. V tu chvíli jsem myslela, že půjdu do kolen. On se na mě poprvé usmál. Měl tak přenádherný úsměv, že jsem mu ho musela rozechvěle opětovat. Znovu jsem se zhluboka nadechla a napnula paži. Pokrčila jsem nohu v koleni a zpomaleně jsem jí zvedla nahoru. Napřáhla jsem ruku, a co nejrychleji jsem s míčkem švihla směrem ke Kiře. Sledovala jsem míček, jak rychle letí směrem ke Kiře, a doufala jsem, že se mi podaří další strike. Míček už byl jen pár metrů od Kiřiny připravené pálky. Kira se rozpřáhla a nějakým nevysvětlitelným pohybem ten míček minula a on skončil po třetí v Edwardově chytačce.

 „Neeee!“Zařval srdceryvně Emmett.

„Joooo!“ Výskala jsem pro změnu já. Skákala jsem vysoko do vzduchu a radovala se.

 

Najednou mě někdo objímal a radoval se semnou. Bylo mi jedno kdo to je. Pevně jsem toho dotyčného objala a nechala sebou zatočit do kola. Nakonec mě postavil na zem a já vzhlédla, kdo se to semnou takhle radoval. Myslela jsem si, že to bude Jasper, ale překvapilo mě, když jsem zjistila, že paže, které mě pevně svíraly okolo pasu, patří Edwardovi. Podívala jsem se do jeho rozzářených medových očí a spatřila svůj radostný a zároveň šokovaný výraz, který se odrážel od jeho očí. Zhluboka jsem se nadechla a do nosu mě udeřila ta překrásná vůně, kterou jsem cítila tenkrát na své louce. Znovu jsem se pořádně nadechla a zjistila, že ta vůně, ta nádherná vůně, z které se mi točí hlava a mohla bych jí vdechovat celou svou věčnost, patří Edwardovi. Proto mi připomínala něco z domova. Připomínala mi Edwarda, který mě stále svíral ve svém náručí.

 

„Ehm, ehm.“ Ozvalo se vedle nás. Zbrkle jsem se otočila a vymanila se z Edwardova sevření. Pohlédla jsem do Brianových očí, ve kterých se zračil šok smíchaný s nenávistí, která byla směřovaná k Edwardovi.

„Gratuluji.“ Usmál se na mě a vášnivě mě políbil. Nemohla jsem si ten polibek ani dostatečně užít. Stále jsem byla zmatená mým nejnovějším zjištěním. Vymanila jsem se i Brianovi, protože jeho polibky zacházely daleko za hranici slušnosti.

„Nech toho.“ Zasyčela jsem na něj a otočila se na zbytek své rodiny. Jedna půlka se radovala z výhry a druhá smutnila nad prohrou. Nejvíce však smutnil Emmett. Viděla jsem, jak se mu Kira omlouvá, ale on tvrdil, že to nebyla její vina. Hahaha, byla to hlavně její vina. Vůbec se tu neměla objevit. Nechápu, proč ji tady stále trpíme.

 

Po tom, co jsme posbírali všechny věci, které jsme si sem přinesli, jsme se vrátili zase zpátky všichni do domu. Brian se ode mě odloučil v půli cesty, že si musí ještě něco zařídit. Nijak jsem to neřešila a běžela jsem sama do domu, kde jsem ihned usedla za klavír a začala hrát. Zbytek rodiny se trousil po dvojících a každý se vydal do svého pokoje. Najednou se vedle mě někdo posadil. Počítala jsem s tím, že je to Esme. Často takhle sedávala vedle mě a pozorovala mě, jak hraju. Začala jsem tedy hrát skladbu, kterou jsem složila pro ni.

 „Nádhera. To jsi složila ty?“ Ozvalo se vedle mě a já zjistila, že to není Esme, ale Edward. Koukal na mě stejně jako dnes na louce a já vdechovala jeho omamnou vůni. V jeho hlase jsem zaslechla obdivný podtón.

„Ano, to jsem složila pro Esme.“ Pousmála jsem se.

„Je to moc pěkné. Máš talent.“ Usmál se na mě.

„Děkuju. Vím, že hraješ, ale skládáš taky?“

„Tak trochu.“ Přitakal a jeho prsty se rozběhly po klávesách a skvěle doplňoval různými kudrlinkami mou skladbu. Musela jsem se usmát. Skladba dohrála a poslední tón zůstal viset dojímavě ve vzduchu.

„Páni.“ Vydechla jsem a podívala se na Edwarda. Ten se na mě usmíval, takovým zvláštním pokřiveným úsměvem a já jsem musela uznat, že tohle je zatím nejhezčí chvíle, jakou jsem s ním zažila, ještě hezčí než ta na louce.

 

 Moje prsty se bezděčně znovu rozběhly po klávesách. V hlavě se mi rodila nová melodie, ke které mě inspirovala tahle situace. Edward skvěle doplňoval melodii obtížnými akordy a domem se rozléhala hudba tak nádherná, že se tomu dalo stěží uvěřit. Já jsem zase nemohla uvěřit tomu, že sedím u klavíru a skládám novou píseň s tím posledním člověkem, kterého bych si na jeho místě představovala. Ale musím říct, že mi Edwardova společnost zas až tak nepříjemná nebyla. Možná jsem se v něm přeci jen spletla, nebo jsem jen omámená jeho vůni a tím pocitem, že se ke mně po dlouhé době chová hezky. Přála jsem si, abychom mohli být jako bratr a sestra, ale zároveň jsem chtěla i něco víc. Zavrtěla jsem hlavou a věnovala se jen melodii.

 

 Začátek skladby byl poněkud agresivnější – připomínal mi naše první setkání s Edwardem, ale postupně se melodie stávala velice hravou. Pak znovu značně potemněla, vkládala jsem do těch tónů patřičný hněv, který mě zaplavil při naší hádce, ale Edward hrál stále stejně něžně a měkce. Velice mě překvapilo, že i když jsme spolu nikdy nehráli, docílili jsme ke konci úplně ve stejnou chvíli a skladba potichu utichala v záplavě mnohem melancholičtějších tónů.

„Bello, Edwarde, to bylo nádherné. To jste složili spolu?“ Vydechla dojatě Esme, která nás nejspíš pozorovala celou dobu ze schodů. Vůbec jsem si nevšimla, že přišla. Byla jsem natolik omámená hudbou a Edwardem, že jsem nevnímala nic okolo sebe. Nesměle jsem přikývla a Esme přišla k nám a pevně nás objala.

„Bylo to moc krásné.“ V Esmeině hlase se mísilo dojetí s hrdostí. Plaše jsem se usmála na Edwarda a rozhlédla se po místnosti. Zřejmě se na nás přišla podívat celá rodina. Alice se smála od ucha k uchu a bylo vidět, že ví něco víc, než všichni okolo ní.

„Kde je Kira?“ Zeptala jsem se Edwarda s náznakem posměchu v hlase. Zkazila jsem tím tu nádhernou chvíli a v duchu si za to nadávala.

„Nevím. Kde je Brian?“ Zeptal se, se stejným posměchem v hlase.

„Šel si něco zařídit.“ Pokrčila jsem rameny a otočila se zpět ke klavíru. Viděla jsem, že Alice na chvíli měla ten svůj nepřítomný výraz, který má vždy, když má nějakou vizi. Edward se na ni zmateně podíval, ale ona jen zavrtěla hlavou a vyšla z domu. Postupně obývák opustili i ostatní a já jsem tam znovu zůstala s Edwardem sama. Začala jsem znovu hrát a Edward mě pohotově doplňoval. Hrály jsme tak asi dalších deset minut, než to ticho zaplněné jen hudbou Edward prolomil.

„Bello, musím ti něco říct.“ Zmateně jsem se na něj podívala a čekala, co z něj vyleze. Byla jsem napjatá a zvědavá. Co mi chce jen říct? Cítí podobné napětí, které mezi námi teď panuje?

Z ničeho nic se však rozrazily dveře a já se k nim zmateně a zároveň vyděšeně podívala.

Diskusní téma: 19. Proč lhal?

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek