19. kapitola

Večer jsem ležel na posteli a hrál si s telefonem. Věděl jsem, že bych měl Belle nějak vysvětlit to, co jí Monica ukázala v mysli, ale nevěděl jsem jak na to. Takovéhle situace se vysvětlují obtížně pokaždé a ne jenom tehdy, pokud máte přítelkyni upírku a dívka, co vás líbala, je vlkodlak.

Nakonec mě nenapadlo nic lepšího než klasická otřepaná fráze. Není to tak, jak to vypadalo.

Před odesláním jsem trochu zaváhal, jestli tam nemám ještě připsat to, jak ji miluju, ale nehodlal jsem pokoušet štěstí. Mohla by to přijmout dobře, ale zároveň by to mohla ta slova jenom zkazit. I když na druhou stranu – jak by vyznání lásky mohlo něco zkazit?

Každopádně jsem to dal odeslat bez toho dodatku. A čekal jsem, jestli bude zpráva doručena.

Ale doručenka nepřicházela. Nakonec jsem samým čekáním usnul. Někdy v průběhu noci jsem slyšel tiché pípnutí, ale byl jsem natolik mimo, že jsem si příchozí zprávu ani nepřečetl. Nechal jsem si ji tam do rána.

A ráno jsem si ji skutečně přečetl. Jak jsem předpokládal, zpráva byla od Belly. Chvíli jsem si dodával odvahu k tomu, abych ji otevřel a přečetl si, co mi napsala, ale potom jsem to udělal.

Vím, že to tak nebylo. Jenom se mě to dotklo.

Nic víc tam nebylo, ale nejdůležitější na té zprávě bylo to, že mi věřila. Nepotřebovala dlouhé vysvětlování, stačila krátká zpráva a všechno bylo zase v pořádku. Alespoň v tom prozatímním, ve kterém jsem nevěděl, kde se mi Bella potuluje – přestože to asi nemohlo být moc daleko, když byla o víkendu v Olympii. Určitě tam byla i v tu sobotu, pohled do jejích očí se mi nemohl zdát. Přesto mi ale nedávalo smysl to, že odešla už tehdy. V tu neděli jsem to dokázal pochopit, ale proč i v sobotu? Mohli jsme si spolu po dlouhé době promluvit a ona odejde.

Leda by za tím byla opět Monica. Jenže… Nevěděl jsem, co by mohla udělat, aby Bellu odehnala. Navíc tam byla Monica sama, neměla po ruce svou smečku, takže se jí Bella čistě teoreticky mohla postavit na odpor. Ale to ona neudělala. Možná tu zafungovalo to pravidlo o moudřejších, co ustupují. Přesto jsem však byl zklamaný z toho, že se Bella aspoň nesnažila přijít za mnou blíž.

Opět jsem se natolik ponořil do myšlenek na Bellu a naši současnou situaci, že jsem zapomněl na čas a to, že je dneska pondělí a měl bych vstávat do školy. Což mi však připomněl Emmett. Dneska se vrátil ke svému zvyku bušit mi na dveře, dokud mu neotevřu.

„Fajn, už vstávám!“ zakřičel jsem na něj přes dveře a vyhrabal se z postele. Do normálního odchodu do školy mi pořád zbývala půl hodina a to bylo pořád dost vzhledem k tomu, že v sobotu jsem byl připravený vyrazit za osm minut.

Jen co jsem si vyčistil zuby a oblékl se, vyrazil jsem do kuchyně sehnat něco k jídlu. Měl jsem hrozný hlad a k mé smůle jsme toho doma moc neměli. Když nebyla Esmé s Carlislem doma, nebyla potřeba nakupovat, a tak jsem popadl jenom jeden z pátečních, ne zrovna moc měkkých, croissantů a vydal jsem se zjistit, jak jsou na tom s přípravou do školy ostatní sourozenci.

„Neříkali jste náhodou něco o tom, že dneska do školy nejdete?“ zajímal jsem se u Emmetta, když zrovna scházel ze schodů a přes hlavu si převlékal svetr.

„Jo, to sice někteří zmínili vzhledem k tomu, že si vlastně neužili víkend, jelikož reprezentovali školu, a taky proto, že vyhráli. Stejně si ale myslím, že dorazí všichni. Rodiče jim podobné ulívání neschválí… Tedy kromě poslední hodiny, to už jsme se domluvili s trenérem, že dnešní tělocvik nám odpadá, takže budeme končit dřív a můžeme to vítězství, jak se patří oslavit,“ informoval mě a já nestačil zírat, kolik novinek na mě po ránu chrlí.

„Chcete slavit i dneska?“ ujišťoval jsem se, že jsem slyšel dobře.

„Samozřejmě, včerejší ‚oslava´ se za skutečnou oslavu nedá považovat. Bylo to jenom něco… nevím, prostě aby se neřeklo. Takže jsme se s Paulem domluvili, že vyrazíme odpoledne do La Push, uděláme menší táborák na pláži… Jako posledně, pamatuješ?“ nadhodil a já jenom zamračeně přikývl.

Dobře jsem si pamatoval chvíli, kdy jsem se seznámil s Jacobem a zjistil, že on o Belle a její rodině zná pravdu už dlouho. Štvalo mě to tehdy a štve mě to i teď. Nechtěl jsem se s ním setkat, ale nemohl jsem tu možnost vyloučit, pokud už tam s ostatními pojedu. Zase na druhou stranu se o nás nebude muset zajímat, nebude tam Bella, takže nikdo, s kým by si nutně potřeboval promluvit.

„Pojedeme nejspíš všichni, takže počítám i s tebou. Dneska to předneseme na obědě ostatním, zatím to víš jenom ty a Paul a nejspíš bys to mohl tlumočit i Monice, jestli nepřijde do školy,“ prohodil, když jsem zvažoval možnost, že bych tam s nimi jel. Neznělo to jako špatný nápad. Posledně bylo v La Push docela dobře.

„Nevím, jestli by jela,“ namítl jsem, přestože jsem nemohl znát její reakci na případný doraz. Mohla by chtít jet, ale to bych potom nejel já. Neměl jsem na ni vůbec náladu, přestože jsem věděl, že rozhovor s ní musím uskutečnit co nejdříve. Potřeboval jsem se ale obrnit proti řečem všech, co vědí o tom polibku.

„Jak si tím můžeš být tak jistý? Mám se jí zeptat?“ zajímal se.

„To nebude potřeba,“ namítl jsem rychle. „Zeptám se jí sám,“ dodal jsem rychle, aby ho nenapadlo to uskutečnit. Přece jenom jsem měl malou možnost jí to rozmluvit, kdyby chtěla jet.

„Ale určitě se jí na to zeptej. Docela rychle se vrátila do starých kolejí a zaujala své místo v partě. Doufám, že to podobně dopadne i s Mikem,“ prohodil a já přikývl. Snad si dá říct a zkrotí své vlčí já podobně jako Monica. Zatím se drží vcelku dobře, pokud můžu vzít v potaz to, že nedošlo k žádnému dalšímu útoku od toho posledního, co měla na starosti Monica.

Pak už nebylo co řešit. Počkali jsme na to, až se k nám připojí i zbytek, a mohli jsme vyrazit do školy.

Dopoledne probíhalo velmi nudně. Na hodinách jsem byl myšlenkami mimo snad po celou dobu. Vracel jsem se k tématu, kterým jsem se zaobíral celé ráno, dokud mě Emmett nevyrušil. Teď jeho funkci zastal zvonek označující konec hodiny.

Cestou na oběd jsem si ani nevšiml, že se ke mně připojila Monica.

„Tak na kdy odkládáš náš rozhovor?“ zajímala se a já se zastavil. Co vlastně dělá ve škole? Odkdy se vrátila ke svému původnímu životu? S její přítomností nebudu mít šanci nic vyvrátit – a zvlášť ne tehdy, pokud spolu vejdeme do jídelny a všichni nás uvidí. Monica pomalu dosahovala toho, co chtěla. A to se mi nelíbilo. Připadal jsem si jako ryba v síti, neměl jsem možnost uniknout.

„Neodkládám ho, jenom na něj zatím nebyl čas. Spíš by mě ale zajímalo, co děláš ve škole?“ zajímal jsem se, když jsem se probral z toho šoku, že ji tady vidím.

„Říkala jsem si, že když už jsem zvládla strávit víkend s partou, mohla bych to vyzkoušet i ve škole… No a zatím to docela jde, možná se sem vrátím už nadobro a přece jenom střední dodělám ve správném roce,“ prohodila usměvavě.

„To by bylo fajn,“ zabručel jsem. Na jednu stranu bylo fajn, že se vrací ke starému životu, přál jsem jí to, ale nevěděl jsem, jak se postavit ke skutečnosti, že se budeme vídat každý den. Možná mi zase poleze na nervy tak jako předtím. Opět se jí budu snažit vyhýbat a nebudu její společnost vyhledávat, jako tomu bylo v poslední době, kdy se chovala normálně, přestože prožívala jedno z nejtěžších období svého života.

Zase by se mohla snažit o to mě získat, porušit naše přátelství.

„Pořád jsi naštvaný kvůli tomu polibku?“ zajímala se, když jsme spolu vcházeli do jídelny a já spatřil náš stůl, kolem kterého už seděla většina z členů party. První, kdo si nás všiml, byla Alice, ale ta decentně mlčela, než si nás všiml i Emmett, kterému to nedalo a musel na nás přes celou jídelnu zamávat a naznačit nám, abychom si sedli za nimi. Jako by to nebylo dost jasné i bez toho.

„Kvůli tomu polibku trochu, ale převážně mě štve to, cos provedla Belle,“ namítl jsem přísně.

„A dokážeš se nad to nějak povznést?“ vyzvídala, když si nabírala salát a neperlivou vodu.

„Nad tím se budu muset ještě zamyslet. Pokud mi slíbíš, že se nebude opakovat ta situace ze soboty, možná bych to mohl hodit za hlavu a být nadále tvůj kamarád,“ prohodil jsem a doufal, že to přijme.

„Možná by to tak být mohlo, ale netvrď mi, že se ti ten polibek nelíbil,“ trvala si na svém. Chtěla potvrdit to, že se mi polibek líbil – což byla naprostá hloupost. Jediné, co byla pravda, bylo to, že ten polibek byl jiný. Nedá se srovnávat oheň a led… Sakra, nechápal jsem, kde jsem to přirovnání vzal, ale bylo docela trefné, pokud se to vezme kolem a kolem.

„Tohle říct nemůžu,“ namítl jsem.

„Je mi to jasné. Protože kdybys řekl, že se ti ten polibek líbil, tak bys tím rovnou i přiznal to, že tvé city k té upírce nejsou tak silné, za jak silné je vydáváš,“ prohodila a vítězně se usmála. Tak z tohoto jsem nemohl vyváznout živý. Ať bych řekl cokoli, překroutila by si to k vlastní spokojenosti.

 „Tak to není, ale je mi jasné, že ti těžko vysvětlím, jak moc Bellu miluju,“ namítl jsem, popadl tác s dnešním obědem a zamířil si to k ostatním, kde se zrovna slova ujal Paul.

„Co byste řekli na výlet do La Push?“ zajímal se Paul. „Už nějakou dobu je s těmi útoky klid a pochybuju, že by se to zvíře odvážilo až do vesnice.“

„To je pravda,“ souhlasil s ním Emmett, když viděl, že ostatní přece jenom váhají a já byl taky docela nerozhodný. Stále jsem s tou vesnicí měl spojeného Jacoba a nechuť ho znovu potkat byla tak obrovská, že bych oželel i společný výlet s partou. Navíc jsem se obával toho, že by se Monica chtěla přidat. Nějak jsem jí nestihl říct, aby to pozvání odmítla.

„Sázet na to, že se to divoké zvíře bojí lidí, je pěkná hloupost,“ namítala Rose. Moc se jí ten nápad nezamlouval. Stále jsem ji slyšel, jak vyváděla cestou do Port Angeles, když si z toho Emmett dělal legraci. Z téhle jejich dvojice je Rosalie ta zodpovědnější.

„A věřit místní odchytové službě, že to zvíře po tak dlouhé době polapí, je ještě větší,“ začínal se s ní Emmett dohadovat.

„Mysli si, co chceš, ale já do La Push nepojedu. Je to moc blízko místu, kde se to zvíře pohybovalo,“ odmítla Rose společnou akci a k ní se přidalo i několik holek z týmu. Kluci naopak stáli při Emmettovi. Osazenstvo stolu se tedy rozdělilo na dva tábory a zarputile si stálo za svým.

„Co ty, Edwarde, pojedeš s námi?“ obrátil se po chvíli Emmett ke mně a lákal mě do jejich ‚party´. Pohled, který na mě ale v tu chvíli vrhla i Rose, byl opravdu hodně naštvaný. Jasně mi jím dávala najevo, co si o cestě do La Push myslí.

„S tou odchytovou službou s tebou souhlasím, ale nevím, jestli do La Push pojedu, mám ještě nějakou práci,“ vymluvil jsem se.

„To je divné, Esmé jsi nic neslíbil a ve škole toho tolik nemáme, aby ses s námi nemohl jet trochu pobavit,“ poznamenal trochu podezřívavě. „Copak se to chystáš dělat za našimi zády? Je to něco tajného?“ vyzvídal a já jenom zavrtěl hlavou. „Nebo plánujete něco s Monicou?“ pokračoval v hádání a významně pak mrkl na Monicu, která už stála opět vedle mě.

„Nic společně naplánovaného nemáme. Nemáme důvod k tomu, abychom si spolu něco plánovali,“ namítl jsem, ale nikoho jsem tím nepřesvědčil. A své sourozence už vůbec ne.

„A co kdybyste jeli do La Push s námi? Monico, co ty na to?“ navrhl a já se už chystal namítnout, že nepojedu ve chvíli, kdy řekne, že ona pojede.

„Jela bych hrozně ráda… Ale nejde to,“ dodala po chvíli. „Slíbila jsem našim, že jim s něčím pomůžu, když už jsem nebyla o víkendu doma,“ omluvila se okamžitě.

„Opravdu je to jenom kvůli tomu? Nebojíš se toho divokého zvířete v lesích?“ zajímal se.

„Nebojím,“ odvětila rozhodně a sebejistě. Jasně, jak by se mohla bát sama sebe? Nemůže si ublížit, ale i tak se mi nezdála ta výmluva s rodiči. Bylo to podivné. Možná jenom nemohla přiznat pravdu, že rodiči myslí svou smečku, ať už do ní kromě Mikea patřil kdokoliv.

„Vidíš to, Rose? Monica se nebojí,“ pokýval směrem k sestře Emmett.

„Možná sis toho nevšiml, ale já nejsem jak Monica. A v tuhle chvíli se jenom potvrdilo to, že jsem zodpovědnější a tedy i dospělejší,“ odpověděla mu mrazivě a opětovala mu pohled tak urputně, že nakonec Emmett ustoupil.

„Dobře, takže Monica nejede, Rose se nedá přemluvit a co zbytek?“ snažil se to zamluvit.

„Já… Já bych možná taky jela,“ ozvala se najednou Jessica. „Promiň, Rose, ale nehodlám sedět doma zavřená jenom kvůli tomu, že máme ve městě neschopné lidi. A pravděpodobnost, že se ten medvěd, nebo co za zvíře to bylo, objeví v La Push na pláži, je opravdu malé,“ vysvětlila na svou obranu.

„V tomhle má Jessica pravdu, taky si nemyslím, že se tam to zvíře objeví,“ souhlasila s ní Monica.

„Jak myslíš, já stále trvám na tom, že do La Push nepojedu, a to je moje konečné rozhodnutí,“ odvětila rozhodně. Nakonec k ní zůstaly loajální jenom některé dívky, protože ostatní se chtěly bavit za každou cenu.

K velkému překvapení všech se ještě před naší cestou do La Push konalo setkání zástupců města s obyvateli, kam zamířila i Esmé, jelikož Carlisle měl službu v nemocnici a nemohl si jenom tak odejít na městské zasedání, které se navíc konalo během polední pauzy na oběd. Mělo to být jenom krátké oznámení pro obyvatele.

Po návratu ze školy jsme se od Esmé dozvěděli, že pravděpodobný útočník byl odchycen a probíhá jeho přesné zkoumání.

„Teď tedy můžeš jet s námi,“ obrátil se Emmett na Rosalii, která si zprávu vyslechla rozhodně méně nadšeně než my ostatní.

„Dokud nebudu mít černé na bílém to, že je to skutečně to zvíře, co napadlo ty lidi, tak tam nepojedu,“ odmítala zatvrzele a Emmett to s ní konečně vzdal. Nehodlal si zničit zábavu v rezervaci s naší otravnou sestřičkou. Prostě a jednoduše jsme ji nechali doma a společně jsme se naskládali do Volva a zamířili jsme si to k Paulovi, kde jsme se měli všichni sejít.

„Slyšeli jste to o tom zvířeti?“ zajímal se okamžitě, jen co jsme dorazili.

„Jo, Esmé nám to tlumočila, jen, co jsme dorazili domů, takže nebyl problém jí oznámit, že jedeme do La Push,“ podotkl Emmett. „Jenom Rosalii se nám nepodařilo přesvědčit. Potřebuje to mít prý písemně. Nehodlá riskovat život kvůli tomu, že odchycené zvíření není to, co útočilo,“ odvětil a snažil se přitom napodobit Rose.

„Náhodou, Emmette, v tomhle ji chápu, ale o to víc to bude dobrodružnější,“ namítla Jessica.

„Dobrodružství spojené s oslavou vítězství, to zní naprosto dokonale,“ pochvaloval si Emmett, když spojil její slova s původním významem toho výletu. „Dneska si určitě užijeme hodně zábavy,“ zamumlal a spokojeně si protřel ruce. A možná jsem byl v tu chvíli jediný, komu neušel ten zlověstný úšklebek na jeho tváři. Zase něco připravoval, ale mohl jsem se jenom dohadovat, co to asi může být. Jedním jsem si ale byl jistý, nebude to nic, co by se mi líbilo.

„Edwarde, nebude vadit, když s námi v autě pojede i Madison?“ přitočil se ke mně Jasper.

„Ne, nebude to vadit. Když nejede Rose, máme jedno místo volné,“ souhlasil jsem. „A když tedy pojede s námi, můžu si to vyložit, jako že se aspoň někomu sobota vydařila?“ zajímal jsem se a Jasper se spiklenecky usmál.

„Ještě jsem ti neměl kdy poděkovat za to, žes mě donutil si s Mad promluvit. Takže to chci teď napravit. Díky, brácho,“ pronesl a poplácal mě po rameni. Takže se to skutečně povedlo! Aspoň něco. Měl jsem z Jaspera radost.

„Nemáš vůbec zač děkovat. Jsem rád, že jste s Madison spolu,“ namítl jsem.

„A kdybys náhodou s čímkoliv chtěl pomoct ty, nevidím nejmenší důvod, proč bys nemohl přijít za mnou. Rád ti s čímkoliv pomůžu. Třeba i s Monicou, protože se od soboty chováte fakt divně,“ nadhodil a já jsem jenom stěží potlačil zlostné zavrčení.

„Problém, který mám s Monicou, mi pomůže vyřešit jenom to, když si všichni přestanete myslet, že s ní chodím – tohle je totiž ten jediný problém, který musím vyřešit. S Monicou jsme jenom přátelé… Teda, asi jsme byli,“ namítl jsem, když jsem si uvědomil, co jsem Monice po tom polibku řekl. Ona se mě snaží skutečně získat i přesto, že jsem jí nabídl pouhé přátelství. Takhle to nebude moct dál fungovat.

„Takže ten polibek, co jsme v sobotu všichni viděli…,“

„Nic neznamenal. Monicu ještě prostě nepřešlo to počáteční poblouznění a chce jenom využít toho, že tu Bella není,“ odvětil jsem sklesle.

„Dobře, tak tohle chápu, jenom… Co budeš dělat, pokud se Bella už nevrátí?“ zajímal se a já nad tím začal znovu přemýšlet. Už párkrát mě to napadlo, ale nechtěl jsem nad tím moc uvažovat, stále jsem tam viděl tu maličkou naději, že se Bella přece jenom vrátí. Ale potom, co zmizela v tu sobotu ještě před zápasem, aniž by mi řekla jenom ‚ahoj´, pomalu jsem tu naději opět ztrácel. Bylo to šílené, skoro jako na horské dráze – v jednu chvíli jsem nahoře a plný optimismu a hned na to jsem někde dole a ztrácím poslední naději na to, že by se náš vztah mohl vrátit do normálu.

„Tomu nevěřím. Stále jsme v kontaktu a o víkendu se byla podívat i na zápas,“ namítl jsem.

„Opravdu byla v Olympii? A proč se k nám nepřidala?“ vyzvídal jako bych snad znal odpověď.

„To netuším, asi pospíchala, ale… Teď je to jedno, nebudeme to řešit, jediné, co bych uvítal, je, abys s ostatními promluvil a vymluvil jim tu absurdnost s tím, že chodím s Monicou. Byl bych ti neskutečně vděčný, kdyby se o tom přestalo úplně mluvit,“ ukončil jsem tenhle rozhovor a nasedl do auta.

Auta jsme zaparkovali hned vedle pláže tak jako posledně. A až v tu chvíli jsem si všiml, že si Paul a Chris vzali surfovací prkna. Na tuhle zábavu mi nepřišlo zrovna vhodné počasí, ale nevymlouval jsem jim to. Asi vědí, co dělají, a počasí tady se asi nikdy nevyrovná tomu, co bývá v Austrálii u Korálových útesů, kde se tak často obvykle surfuje. Nebo třeba v Kalifornii, to je přece hotový ráj surfařů.

 „Není na ten sport ještě docela zima?“ zajímal jsem se Jessicy, když jsem je tak pozoroval, jak dovádějí na poměrně velkých vlnách.

„Zima? To určitě je, ale Paul s Chrisem jsou tak trochu blázni. Ještě s nimi takhle dováděl i Mike. Tohle byla jejich oblíbená zábava, surfovat, dokud jim to počasí dovolí, a bylo jedno, jestli je teplo nebo ne,“ namítla.

„Tak to bychom měla asi nasbírat nějaké dříví na oheň. Až vylezou z vody, bude jim zima. Navíc Emmett říkal něco o táboráku, jako jsme ho tu měli posledně, takže to dřevo bude nutnost,“ prohodil jsem a chystal se vyrazit za ostatními kluky do lesa. Přestalo je totiž bavit sbírat jenom naplavené kusy a zároveň se chtěli trochu pobavit u přílivových jezírek, u kterých jsme tu byli posledně.

„Jo, to je dobrý nápad. S holkami vám hned přijdeme pomoct. Jen co tu všechno vybalíme,“ souhlasila, tak jsem šel i bez ní.

Bez námahy jsem všechny v lese našel. Jejich veselý křik a smích nešel přeslechnout, ale tak nějak se do lesa vůbec nehodil. Ale nedalo se s tím nic dělat, všichni se bavili naháněním po lese, přeskakováním mělkých jezírek, ve kterých bylo jenom minimum vody, jelikož příliv byl ještě daleko, a úplně zapomněli na nebezpečí, které představovalo divoké zvíře. Neřešili to. Byli tak bezprostřední a bez zábran si užívali výhru nad Olympií. Z tohohle by se Rosalie určitě zbláznila, kdyby je viděla tahle pobíhat po lese.

A jakkoliv byla jezírka mělké, neobešlo se to bez toho, aby se Lauren nenamočila. Nebyla to ale tak úplně její nešikovnost, která zapříčinila onu nehodu. Víc jak z poloviny za to mohl Chris a Lauren mu to dávala pěkně sníst – všechny ty její nadávky a nenávistné pohledy.

Všechno bylo tak, jak mělo. Smích se střídal s dobrosrdečným popichováním a já se musel po chvíli začít smát. Tenhle výlet nebyl vůbec špatný. A jelikož tu nebyla Monica a nikdo ji ani neřešil, mohl jsem si ho skutečně užít naplno. Tak jak už dlouho nic.