19. kapitola - Kam zase jdeš?

24.08.2010 17:02

Isabella Swan

 

Aaron otevřel a já spatřila vysokou černovlasou dívku, velice podobnou Aaronovi.

„Gabriel, co tady děláš?“ zeptal se zmateně své dcery.

„Ahoj, tati, věděla jsem, že tě najdu tady. Já už to před tebou nemůžu dále tajit, musím ti říct pravdu.“

„Stalo se něco? Pojď dál.“

„Ne, to ne. Já… chtěla bych ti někoho ukázat.“ Gabriel ustoupila za dveří a já si teprve teď všimla, že za ní někdo stojí.

„Ahoj, Aarone,“ ozval se jemný ženský hlas a Aaron celý ztuhl.

 

„C-Camille?“ zakoktal překvapeně Aaron a já zalapala po dechu. Ve dveřích stála malá půvabná blondýnka, které mohlo být maximálně třicet let. „J-jak…?“

„Jak to, že žiju?“ zeptala se a připojila váhavý úsměv. Aaron jen němě přikývl a dále zíral na svou dřívější lásku, kterou považoval léta za mrtvou. Byla jsem stejně mimo jako on. Co se to tu děje? Kde se tu vzala právě ona? Jak to, že je naživu? „Je to přeci úplně jednoduché, jsem nesmrtelná,“ pokračovala Camille uvolněným smíchem. „Necháš nás stát mezi dveřmi, Aarone?“ zeptala se škádlivě a ve mně se vzedmula vlna žárlivosti.

„Jistě, že ne,“ vyhrkl a ustoupil ze dveří, aby vpustil naši návštěvu dovnitř.

 

Narovnala jsem se na pohovce a upravila si rozcuchané vlasy. O vteřinu později do středu obýváku vstoupil Aaron, jeho dcera a její matka. Zaraženě se na mě dívaly, tedy spíše Camille, Gabriel ke mně ihned přiskočila.

„Ahoj, ty musíš být Bella, že? Táta mi o tobě hodně vyprávěl. Těší mě, že tě konečně poznávám.“

„A-ahoj, mě taky,“ odpověděla jsem zaraženě. Myslela jsem si… Vlastně nevím, co jsem si myslela. Možná, že mě nebude mít ráda, protože okupuji jejího otce místo toho, aby byli úplná rodina. A nebude se teď o něco takového snažit? Proč řekla Aaronovi o Camille až teď? Chce, aby konečně utvořili pravou rodinu? A chce být Aaron raději s Camille?

 

Zvedla jsem zrak a všimla si, že mě Camille zkoumavě pozoruje. Aaron stále zasněně hleděl na svou dávnou přítelkyni a zdálo se, že tomu nemůže uvěřit.

„Ehm,“ odkašlala si Camille, „myslím, že nás Aaron nepředstaví, já jsem Camille.“

„Bella,“ odpověděla jsem a pokoušela se vstát, abych jí podala ruku, což konečně zaznamenal Aaron a pomohl mi na nohy.

„Neměla by ses přepínat,“ zašeptal mi do ucha.

„Jsem z toho všeho ležení už unavená. Nejsem invalida, abych se nemohla postavit a přivítat našeho hosta,“ odpověděla jsem kousavě.

„Bello, buď rozumná, prodělala jsi náročné operace, měla jsi zlomená žebra a jsi těhotná.“

„Těhotná?“ vyjekly Camille a Gabriel jednohlasně.

„Ach, ano, přitakal nervózně Aaron a opatrně pohlédl nejdříve na Camille a pak na svou dceru. „Zlato, chystal jsem se ti to říct, ale sám jsem se to dozvěděl před pár hodinami.“

„Já budu mít sourozence?“ optala se znovu nevěřícně Gabriel.

„Ano,“ souhlasil Aaron vážně. Viděla jsem nesouhlas v Gabrieliných očích a už vůbec nechtěla vědět, co si myslí Camille.

 

„Zlatíčko, myslím, že bychom měli jít,“ řekla Camille a položila svou drobnou ručku na Gabrielino rameno.

„Ano, mami, asi ano.“

„Gabriel, Camille, neodházejte, chtěl bych si s vámi promluvit. Prosím.“

„Nikdo ti v tom nebrání, Aarone, ale někde jinde a v příhodnější dobu,“ odpověděla Camille cestou ke dveřím. „Nashledanou, Bello.“

„Nashledanou,“ rozloučila jsem se šeptem a pohledem zůstala viset na zavřených dveřích, kde před chvílí zmizela Aaronova minulost.

 

„Bello? Bello jsi v pořádku?“ třásly se mnou chladné ruce. Zavřela jsem oči, abych zapomněla na naši návštěvu a pohlédla do očí Alice, která si mě vylekaně měřila.

„Kde je Aaron?“ zeptala jsem se místo odpovědi.

„Když jsme se vrátili, byla jsi tu sama. Kdo byla ta žena, která přišla s Gabriel?“ zeptala se Alice, která naši návštěvu viděla nejspíš ve své vizi.

„Camille, její matka,“ zašeptala jsem.

„Cože?!“ vykřiklo více hlasů najednou.

„Počkej, já myslel, že je mrtvá,“ ozval se Emmett.

„Ano, to i Aaron, ale jak se ukázalo, je živá až dost.“

 „Ale jak je to možné?“ ozvala se Esme.

„Nevím, jediné, co řekla, bylo, že je nesmrtelná. Nevím, čím je, nicméně je stále naživu a Gabriel to celou dobu věděla.“

„No, tohle bude zajímavé,“ zasmál se Emmett.

„Emmette!“ zavrčela Rosalie a zkoumavě si mě prohlédla. Zavrtala jsem svůj pohled do pohovky, aby neviděli mé rozčarování.

„Mohl by mi někdo pomoci zpět nahoru?“ zeptala jsem se šeptem a nemusela jsem ani hádat, kdo to bude. O setinu vteřiny později už mě svíral Edward ve svém pevném náručí a nesl mě do pokoje pro hosty, vlastně teď už mého pokoje.

 

Když jsme došli do pokoje, Edward mě opatrně položil do postele a přikryl mě dekou. Otočila jsem se na bok a dívala se z okna do lesa.

„Bello, jsi v pořádku?“ zeptal se ustaraně.

„Jo, neměj starosti.“

„Neumíš lhát,“ zasmál se zlehka a posadil se na postel.

„Asi bych se to měla naučit alespoň tak dobře, jako to umíš ty,“ řekla jsem naštvaně a Edward se zachmuřil.

„Ano, lhaní a předstírání mi jde dobře, žiji v tom, ale ty přeci ne. Nepotřebuješ ke svému životu lži.“

„Dopřál jsi mi je,“ zašeptala jsem i přesto, že jsem věděla, jak ho má slova raní.

„Máš pravdu,“ zašeptal a po tváři mu přeběhl bolestný stín. „Nikdy si to nepřestanu vyčítat, Bello, a budu doufat, že mi jednoho dne alespoň z části odpustíš, i když já sobě nikdy.“

„Jdi, Edwarde. Chci být sama.“ Snažila jsem se, aby mi z hrdla neunikl jediný vzlyk, dokud se za ním nezavřou dveře, ale jeden mi unikl.

„Bello, i kdyby se stalo cokoliv, přísahám, že nikdy nebudeš sama.“

„Edwarde, jdi!“ zvýšila jsem hlas a tvrdě se mu podívala do očí. Edward si povzdechl a odešel. Zabořila jsem hlavu do polštářů a rozvzlykala se nahlas.

 

Co si jen počnu? O co se bude Camille snažit? Šel Aaron hned za ní? Nebo jen vstřebává, že je Camille naživu? Ne, určitě šel za ní, aby se dozvěděl, jak je to možné. Vždyť měla být přeci mrtvá. Všichni to Aaronovi tvrdili! Tak co se stalo?! Zoufale jsem ničemu nerozuměla. Měla jsem tolik palčivých otázek a na jedinou jsem neznala odpověď. A to mi ztrpčovalo život ještě víc. Konečně jsem se začala uzdravovat. Rány na mém těle se začaly uzavírat, ale v srdci se pomalu otevírala rána nová. Možná to bylo předčasné, ale cosi mi říkalo, že skončím sama. Opuštěná. Jen s mou malou Daisy. Anebo už Aaronova láska ke Camille vyprchala a on se mnou zůstane. Je pošetilé v to doufat? Možná ano, možná ne. Co já vím o budoucnosti? Zhola nic.

 

***

O pár dní později

 

Od té povedené návštěvy jsem v podstatě nevystrčila nos z pokoje. Aaron se vrátil až pozdě v noci; probudil mě ze spánku, když ulehal ke mně do postele. Věděl, že jsem vzhůru a neřekl nic, vůbec nic, což se stalo v podstatě pravidlem. Na všechny mé otázky od té doby odpovídal jednoslovně, nebo se snažil naši debatu rychle ukončit. Každé ráno odcházel brzy pryč a vracel se až pozdě v noci. Cítila jsem, jak mi uniká. Snažila jsem se s ním mluvit, ale byl netečný. Na vše. Na mé doteky, polibky, slova... Nevěděla jsem, co si počít. Cítila jsem blížící se konec. Trávil tolik času mimo domov a já si nemusela domýšlet s kým. Bylo to více než zřejmé. Vždy se nemohl dočkat, až odejde a mě zanechá v slzách v našem pokoji. Domů se pak vracel s častým úsměvem na tváři a mnohdy se ho přede mnou nesnažil ani skrývat.

 

„Kruci, už toho mám dost!“ zakřičela jsem jednoho rána, když se chtěl zase vypařit z pokoje. Překvapeně se na mě otočil a zíral do mých očí. „Už mě to nebaví, jak se každý den vytrácíš pryč a myslíš si, že jsem tak hloupá, že mi nedojde, s kým celý den jsi? A nesnaž se mi tvrdit, že jsi dostal úkol. Moc dobře víš, že bych ti neuvěřila, protože tvá „práce“ tě nikdy nebavila, nikdy ses nevracel s úsměvem na tváři!“

„Bello, prosím tě…“

„O co mě prosíš? Abych tady zase celý den nečinně seděla a utápěla se v slzách, zoufalství a přemýšlela, kdy nastane to ráno, že odejdeš a už se nevrátíš? Aarone, čekám tvé dítě. Nechci, aby to byla skutečnost, kterou si tě k sobě připoutám, chci, abys byl šťastný a tvé rozhodnutí bylo naproto svobodné, ale tohle tahání za nos mě ubíjí a to není pro miminko dobré. Tak už se kruci rozhodni, co chceš!“

 

Aaron stál a koukal mi do očí. Viděla jsem ten souboj, který se v něm odehrával. Zhluboka oddechoval, než konečně promluvil.

„Promiň, Bello,“ zašeptal, otočil se a odešel.

„Aarone!“ zavolala jsem za ním a zvedla se z postele. Ležela jsem dlouho, a tak nebylo divu, že se mi zatočila hlava a já se řítila k zemi. Než jsem stihla okusit tvrdost podlahy, zachytily mě něčí paže. Se slzami v očích jsem vzhlédla k Edwardovi, který se na mě vyděšeně díval. Chytila jsem ho okolo krku a přitiskla se k němu. Sednul si se mnou na zem mezitím, co jsem mu smáčela bělostnou košili svými slzami, a hladil mě po zádech.

„Uvidíš, že to bude dobré,“ šeptal mi do vlasů. „Všechno bude zase dobré.“

„N-nebude,“ vzlykla jsem a zabořila mu hlavu do důlku pod klíční kostí.

„Ale bude,“ šeptal. „Bude to dobré.“

 

 

„Promiň, Edwarde, za to co jsem před pár dny řekla. Nebylo to správné, neměla jsem si tvůj vztek vylévat na tobě…“

„Nic se přeci neděje. Měla jsi těžký den.“

„Já jen chci, abys věděl, že jsem ti odpustila. Vše jsem ti odpustila.“ Zvedla jsem hlavu a podívala se mu do očí. Po tváři mu přeběhl krátký pokřivený úsměv, který mi tolik chyběl.

„I tak si to nikdy nepřestanu vyčítat, byla to největší hloupost, kterou jsem během své existence udělal.“

„Ano, to byla,“ zasmála jsem se po dlouhých dnech uvolněně a byla ráda, že i Edwardovi se na tváři znovu objevil ten roztomilý úsměv. Díval se mi do očí a během chvilinky už se neusmíval. Cítila jsem to napětí, které mezi námi najednou panovalo, a dostala chuť přitisknout se k jeho rtům, jež mě k tomu vybízely. Ale to jsem přeci nemohla. Ne, to nejde. Odvrátila jsem hlavu a zadívala se do země. Edward si povzdechl a políbil mě na tvář. Pak se zvedl a položil mě zpět do postele.

 

Když jsem se uvelebila, chytila jsem ho za ruku, o kterou se zlehka opíral.

„Mám strach,“ zašeptala jsem. „On se vrátí ke Camille. Vím to, cítím to. Pověz mi, co si myslí?“

„Bello, to je tajemství každého.“

„Ale ty ta tajemství znáš,“ protestovala jsem.

„To ale neznamená, že je budu šířit dál.“

„Edwarde, prosím.“
„Ne, Bells, tohle si musíš s Aaronem vyřídit sama. Ne prostřednictvím mě. On ti musí odpovědět na všechny otázky, ne já.“

„Ale on se mnou nemluví.“

„Tak ho k tomu budeš muset donutit. Musíte si o tom promluvit.“

„Ano, to musíme,“ zašeptala jsem a slíbila si, že až se Aaron vrátí, vše si spolu vyjasníme.

Diskusní téma: 19. kapitola - Kam zase jdeš?

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek