18.kapitola - To přece není možné?!

29.06.2010 09:17

Isabella Swan

„Ehm, Bello?“

„Ano, Edwarde?“ zeptala jsem se překvapeně.

„Je tady Aaron a stojí za dveřmi.“ Edward přešel ke dveřím a otevřel je. Tam stál vyjevený Aaron a s vykulenýma očima mě pozoroval.

„Těhotná?“ zašeptal jen a já zavřela oči. Čeká mě právě teď bolestné odmítnutí?

 

„A-Arone,“ vydechla jsem a jeho jméno se mi zadrhlo v krku. Nevěděla jsem v tu chvíli, co bych měla cítit. Strach nebo radost z toho, že je tu? Mám se bát, že mě odmítne, nebo mu skočit okolo krku a radovat se, že otec mého dítěte je se mnou?

„Těhotná?“ zeptal se už hlasitěji a odpovědi se dožadoval po Carlisleovi, kterého propaloval pohledem. Ten se však zvedl od mé postele, pohladil mě po ruce a zamířil ke dveřím.

„Tohle si musíte vyřídit mezi sebou,“ dodal na vysvětlenou a mezi dveřmi se zastavil. „Edwarde?“ pobídl svého syna, který se neměl k odchodu. Pohlédla jsem na Edwarda, který mě úpěnlivě sledoval a dožadoval se mého názoru. Chtěl tu snad zůstat? Myslí si, že náš polibek znamenal něco víc? Ale co když znamenal něco víc, než jsem si ochotná přiznat. Čí přítomnost teď způsobuje zběsilé bušení mého srdce? Aaronova nebo Edwardova? Prosebně jsem na Edwarda pohlédla a on se společně s Carlislem tiše vytratil z pokoje.

 

Otočila jsem se na Aarona, který stále postával u dveří a těkal pohledem mezi mým obličejem a zatím plochým bříškem. Proč nemohu mít Edwardův dar? Tolik bych si přála vidět mu v téhle chvíli do hlavy, vědět, co si myslí. Opustí mě? Opustí nás?

„Bello, jsi těhotná?“ zeptal se Aaron. Do očí mi vhrkly slzy, když jsem zaslechla tu bolest, jíž překypoval jeho hlas. Přikývla jsem a Aaron si povzdechl.

„Bože,“ vydechl tiše a posadil se na mou postel. Hlavu složil do dlaní a já na něj jen koukala. Po tvářích mi stékaly slzy a v hlavě jsem si představovala, jaký vnitřní souboj právě svádí. Zachovat se čestně a zůstat s ženou, s níž čeká potomka, nebo…

 

Pak zvedl hlavu a podíval se na mě. Po tváři mu přeběhl stín, když viděl můj uplakaný obličej. Natáhl ruku a setřel mi slané potůčky valící se po mých tvářích.

„Neplakej,“ zašeptal jemně. Pousmála jsem se přes závoj slz a stiskla jeho ruku ve své. „Kdy jsi mi to chtěla říct?“ zeptal se po chvíli.

„J-já… Nevím,“ vydechla jsem. „Bála jsem se. Po tom, co jsi mi řekl, jsem měla hrozný strach. Nechtěla jsem slyšet tvé odmítnutí, a tak jsem přesvědčila Cullenovi, aby mě odvezli pryč.“

„Bello,“ vydechl ztěžka, „vím, co jsem řekl a za tím si stojím, ale copak sis myslela, že tě opustím, že tě nebudu chtít?“ Lehce jsem přikývla a nechala přetéct slzy tlačící se mi do očí. „Hlupáčku.“

 

Ještě chvilku mě Aaron přesvědčoval, že mě neopustí, jak mě jen něco takového mohlo napadnout…, až jsem zívala únavou.

„Chce se ti spát? Tak já raději půjdu.“

„Ne, zůstaň.“ Chtivě jsem se natáhla po jeho ruce a nechtěla ji pustit.

„Dobrá,“ souhlasil Aaron a natáhl se vedle mě. Položila jsem si hlavu na jeho hruď a on mě objal. „Ničeho se neboj, lásko, vše dobře dopadne. Klidně spi,“ šeptal mi Aaron do ucha a já se snažila ponořit do hlubin spánku, ale nešlo to tak hladce. V hlavě jsem si pořád přehrávala Aaronova slova: Vím, co jsem řekl a za tím si stojím, ale copak sis myslela, že tě opustím, že tě nebudu chtít? Že nebudu chtít, ne vás. On naši malou Daisy nechce přesně tak, jak jsem si myslela. Ale řekl, že neodejde, třeba si to potřebuje nechat projít vše hlavou. Třeba vše dobře dopadne…

 

 

***

Druhého dne ráno jsem se probudila v téže pozici, v jaké jsem usnula. Zvedla jsem hlavu a pohlédla do Aaronovy tváře. Čekala jsem úsměv, na který jsem u něj byla po ránu zvyklá, ale nedočkala jsem se ho. Zachmuřeně se díval z okna a mně nevěnoval špetku pozornosti.

„Dobré ráno,“ pozdravila jsem ho.

„Dobré,“ zašeptal netečně.

„Spal jsi?“ zeptala jsem se zvědavě.

„Ani ne,“ odvětil hořce.

„Aarone, co se děje?“

„Nic, co by se asi tak mělo dít?!“ vystartoval Aaron, vstal z postele a přešel k oknu. Zmateně jsem upírala zrak do jeho týla a snažila se přijít na to, co mu přelétlo přes nos.

„Aarone, pokud vím, tak změny nálad mívají těhotné ženy, ne tatínci,“ snažila jsem se odlehčit tíživou atmosféru hned takhle po ránu.

„Velice vtipné, Bells.“

„Tak mi pověz, co se stalo!“ začala jsem se vztekat a Aaron se otočil.

 

 

„Jak ses vyspala?“ zeptal se náhle.

„Co?“
„Ptám se, jak ses vyspala.“

„J-já nevím… Dobře.“

„Co se ti zdálo?“ pokračoval a přivřel oči. Začalo mi svítat, což poznal zřejmě i Aaron. „Mluvila jsi ze spaní,“ přiznal jednoduše a já zabořila hlavu do polštářů. Zdálo se mi o Edwardovi a v tom snu došlo rozhodně dál než k pouhému polibku.

„Aarone, j-já…“

„Nic mi neříkej, jsem v klidu, vždyť to byl jen sen…“ Opravdu už se zdál klidnější, zato já znervózněla ještě víc. Cítila jsem, jak mi rudnou tváře, a to neušlo ani Aaronovi. „Byl to jen sen, nebo ne?“ zeptal se znovu poněkud rozzuřeně.

„V-v podstatě ano.“

„Jak v podstatě?“

 

„Včera, když jsme tu byli s Edwardem sami…, políbili jsme se, ale nic to nebylo, přísahám. Vážně se nic nestalo, Aarone.“ Úpěnlivě jsem se dívala do jeho očí, v kterých jsem viděla jen zklamání.

„Musím jít, Bello, promiň,“ promluvil náhle a vyrazil ke dveřím.

„Aarone!“ volala jsem za ním zoufale, ale ani jednou se neotočil. Do očí se mi zase tlačily slzy, a když jsem zaslechla, jak dole práskly dveře, nechala jsem jim volnou cestu.

 

V pokoji se objevila Alice, na tváři zúčastněný výraz a posadila se vedle mě.

„Jsi v pořádku, Bello?“ zeptala se jemně a zadívala se mi do očí. Zavrtěla jsem hlavou a Alice mě pevně objala.

„Neboj se, všechno to bude v pořádku. Vrátí se, uvidíš.“

„N-nevrátí,“ vzlykala jsem.

„Ale to víš, že vrátí, jen se s tím potřebuje srovnat. A tebe mezitím nějak zabavíme. Co bys –“ Alice se zasekla a vzala do ruky můj mobil, který ležel na stole. Podala mi ho a já se na ni nechápavě podívala. O vteřinu později začal telefon zvonit, a tak jsem ho vzala.

 

„Isabella Swanová, prosím?“

„Isabello, jsem rád, že tě zase slyším. Už jsi zpátky v New Yorku?“ ozval se hlas mého šéfa pana Smitha.

„Dobrý den, pane. V-vlastně ano, jsem zpátky, ale…“

„Skvělé. Potřeboval bych s tebou probrat jeden problém, mohla by ses tady dnes stavit? Je to opravdu naléhavé, jinak bych ti vůbec nevolal.“

„Jistě, pane, přijdu.“

„Skvěle. Děkuji, Bello. Budu se těšit, zatím nashledanou.“

„Nashledanou.“ Položila jsem telefon a pohlédla na Alici.

 

„Bello, myslím, že to není dobrý nápad. Je to sotva týden, co jsi prodělala závažné operace a ty chceš jít do práce? Vždyť ti ani pořádně nesrostla ta žebra!“

„Alice, potřebuji se tam zastavit. Musím panu Smithovi vysvětlit, proč nemohu už nastoupit do práce.“

„A nemohlo by to pár dní ještě počkat?“
„Nemohlo, navíc pan Smith potřebuje mou pomoc, sama jsi to slyšela. No tak, Alice, nechte mě taky vystrčit nos z domu. Sama jsi říkala, že potřebuji zabavit.“

„No…, dobře, dojdu se poradit s Carlislem.“

„Děkuji,“ usmála jsem se na ni vděčně a položila jsem se do peřin. Alice odešla, ale sama jsem dlouho nezůstala; ve dveřích se objevil Edward s tácem jídla. Trošku jsem se ošila, když jsem ho spatřila a zrudla, když jsem si vzpomněla na náš polibek.

 

„Můžu dál?“

„Pojď,“ kuňkla jsem. Edward přešel k mé posteli a položil mi tác s jídlem na nohy. Vzala jsem do ruky jeden dalamánek a začala z něj uždibovat.

„Je mi to moc líto, to s Aaronem,“ promluvil po chvíli Edward.

„Jo, to mě taky,“ zašeptala jsem.

„Bell, nemyslím si, že je rozumné, abys jezdila do města, zvlášť v tomhle stavu.“

„Potřebuji na chvíli vypadnout, jinak se zblázním.“

„Hm... Od Carlisla to máš dovolené a Alice už ti připravuje nějaké oblečení, ale vážně si to nechceš ještě rozmyslet, jsi na to příliš slabá,“ snažil se mě přemluvit.

„Jsem v pohodě,“ odporovala jsem tvrdohlavě.

 

„Edwarde, mohl bys na chvíli,“ ozvala se mezi dveřmi Alice s kupou oblečení.

„Jistě.“ Edward se zvedl a odešel a do mě se pustila Alice. Nejdříve jsem se s její asistencí umyla a pak mě oblékla do sukně, údajně kvůli mé dlaze, a trička.

„Zavolám Edwarda, aby tě odnesl do auta.“

„A nemohla bys raději ty?“ zeptala jsem se.

„Dobře, tak vydrž chviličku, jen se převléknu.“ Alice zmizela a než jsem stačila napočítat do šedesáti, byla zpátky, vzala mě do náruče a nesla z pokoje po schodech dolů.

„Alice, hlavně opatrně, ano?“ přikazoval nám Carlisle.

„Neboj se.“ Alice mě odnesla do auta a posadila se na místo spolujezdce.

„Kdo bude řídit?“ zeptala jsem se zmateně, ale odpověď přišla záhy v podobě Edwarda.

 

Dívala jsem se z okénka na ubíhající cestu a těšila se, až se zase podívám do toho velkého města, plného života, kde se mi obrátil život na ruby; vlastně už po druhé. Napadlo mě, že bychom se mohli stavit u mě doma, abych si tam vzala nějaké své věci.

„To bychom určitě mohli,“ přitakala Alice z předního sedadla a já se na ni vděčně usmála. Než jsem se nadála, Edward parkoval v podzemních garážích pod sídlem JS Party. Edward s Alicí vystoupili z auta a šli pro něco do kufru. Pak se otevřely dveře vedle mě, Edward mě vytáhl z auta a posadil mě do kolečkového křesla.

„Vy vážně myslíte na vše, že?“ ušklíbla jsem se.

„Edward měl i jinou variantu, ale nebyla jsem si jistá, že by se ti líbila…, takže raději takhle,“ pokrčila rameny Alice a já se podívala na Edwarda, který se na mě pokřiveně usmál a mě začalo splašeně bít srdce. „Ehm, myslím, že bychom měli jít, ať se může Bella brzy vrátit zpět do postele,“ rozhodla Alice a začala tlačit mě i s vozíčkem směrem k výtahům.

 

Vyjeli jsme výtahem do vyšších pater a já jsem si vzpomněla, za jaké situace jsem v tomhle výtahu jela naposledy. Teď už byla Victoria nadobro pryč a už nikdy nemůže ohrožovat mě ani mou rodinu. Nikdy jsem si neuvědomila, jak moc ke Cullenovým tíhnu, jsou skutečně jako má rodina.

 

Navigovala jsem Edwarda s Alicí ke kanceláři pana Smitha a pak se natáhla, abych zaťukala.

„Dále,“ ozvalo se zevnitř. Alice otevřela dveře a Edward mě zavezl dovnitř.

„Dobrý den, pane Smithe.“

„Panebože, Bello, co se ti stalo?“ vyděsil se pan Smith a vyskočil od stolu.

„Počkáte na mě prosím venku?“ zeptala jsem se svého doprovodu, který s tichým nashledanou odešel.

„Menší nehoda. Jak víte, říkala jsem vám, že jsem jela naléhavě za matkou, no a v hotelu, kde jsem se ubytovala, jsem spadla ze schodů, zlomila si nohu a zlámala pár žeber. Nicméně už jsem docela v pořádku.“

„Vypadáš hrozně,“ připustil pan Smith a stále si mě nešťastně prohlížel.

„Nebojte, teď už jen pokvetu. Ráda bych vám totiž oznámila ještě jednu novinku.“

„Tak sem s ní, hlavně pokud je na rozdíl od téhle dobrá.“

„Je dobrá, ba přímo skvělá. Jsem těhotná.“

 

„Och, gratuluji, Bello. Moc vám to s Aaronem přeji.“ Při Aaronově jméně a našem společném štěstí jsem se snažila rychlé skrýt bolest, kterou jsem měla vepsanou ve tváři a doufala, že to panu Smithovi ušlo. „Nicméně pro nás to moc dobrá zpráva není. Brzy nás tedy opustíš.“

„Ano, to ano.“

„Nu, to se nedá nic dělat. Rodina má přednost a dítě dvojnásobnou. Jen v klidu odpočívej, vyléč se a pak už se jen těšte s Aaronem na miminko. Pamatuj, že dítě je dar.“
„Děkuji, pane.“

 

„To přeci není zač. Jak se tak na tebe dívám, tak by bylo lepší, kdyby ses vrátila zpět do postele. Proč jsi mi to neřekla do telefonu, jak jsi na tom po tělesné stránce. Vůbec bych tě sem netahal.“

„Abych pravdu řekla, byla to záminka, jak se na pár chvil dostat ven,“ zasmála jsem se a pan Smith se ke mně přidal. „Ale asi bych už měla jít, čekají na mě.“

„Jistě, Bello. Budu rád, když ještě pár týdnů budeš Emmu navigovat skrz maily a telefon a pak už si užívej jen mateřství. Opatruj se.“

„Děkuji vám, pane Smithe, za všechno. Nashledanou.“ Pan Smith se na mě otcovsky usmál, otevřel dveře, aby dovnitř pustil Edwarda, který mě společně s Alicí odvezl zase zpět do auta, kde mě pořádně zapásal na zadní sedačce.

 

Cestou zpět do domu Cullenových jsme se zastavili u mě doma, kde mi Alice po mém velkém nátlaku zabalila nějaké mé oblečení a pár nezbytných věcí k práci. Byla jsem trošku unavená, a tak jsem cestou usnula. Když jsem však cítila, že mě někdo vyndává z auta, vzbudila jsem se. Pohlédla jsem do tváře Edwardovi, který se na mě usmál.

„Klidně spi dál, odnesu tě do postele.“

„Nemohla bych zůstat chvíli tady dole s vámi?“ zeptala jsem se prosebně a ohlédla se zpět k obýváku, kde se Emmett a Kim dívali na televizi, Rosalie si pročítala nějaké časopisy a Jasper s Carlislem hráli šachy.

„Jistě, že mohla, zlatíčko,“ ozvala se mezi dveřmi vedoucí do kuchyně Esmé. Edward se tedy otočil a posadil mě mezi Emmetta s Kim.

 

„Konečně tě taky vidím, sestřičko,“ zašveholil Emmett a dal mi ruku okolo ramen.

„Nápodobně,“ přitakala jsem. Podívala jsem se na Kim, která mě pozorovala, a nesměle jsem se usmála.

„Už je ti líp?“ zeptala se mě starostlivě.

„Ano, děkuji.“ Kim přikývla a obrátila svůj pohled zpět k televizi.

 

Celé odpoledne jsem se usmívala, poslouchala Emmettovy vtípky, jímž značně sekundovala Kim, a nemyslela na Aarona a náš dnešní ranní incident, dokud se neozval u dveří zvonek.

„To je Aaron,“ pověděl mi Edward, ale jeho poznámka vyzněla spíš jako otázka, zdali ho tu vůbec chci. Alice byla pohotovější a došla Aaronovi otevřít.

„Ahoj,“ pozdravil všechny přítomné Aaron a pak se otočil na mě. „Mohl bych s tebou mluvit?“

„J-jasně,“ přikývla jsem a ostatní Cullenovi mezitím opustili místnost. Aaron přešel k pohovce, na které jsem seděla, a klekl si přede mě.

 

„Chtěl bych se omluvit, jak jsem ráno odešel –“

„Aarone, ty se nemáš za co omlouvat, to já. Já jsem přeci políbila Edwarda, já se musím omlouvat a prosit tě o odpuštění.“

„Bell, prosit přeci nemusíš, miluji tě a na tom jeden polibek nic nezmění. Měl jsem ti to říct už ráno, ale musel jsem nějak skousnout fakt, že tě to k Edwardovi vždycky potáhne, to je pochopitelné a neprotestuj, je to tak,“ zarazil mě, když jsem se začala nadechovat. Rezignovala jsem, protože měl pravdu, k Edwardovi mě vždy něco potáhne.

„Miluji tě,“ zašeptal Aaron a natáhl se, aby spojil naše rty.

 

 

Naši idylku přerušil až zvonek.

„Prosím dojdeš tam?“ zeptala jsem se Aarona.

„Jistě,“ přitakal Aaron, zvedl se a šel ke dveřím. Trošku jsem se zaklonila, abych viděla, kdo je za dveřmi. Aaron otevřel a já spatřila vysokou černovlasou dívku, velice podobnou Aaronovi.

„Gabriel, co tady děláš?“ zeptal se zmateně své dcery.

„Ahoj, tati, věděla jsem, že tě najdu tady. Já už to před tebou nemůžu dále tajit, musím ti říct pravdu.“

„Stalo se něco? Pojď dál.“

„Ne, to ne. Já… chtěla bych ti někoho ukázat.“ Gabriel uhnula za dveří a já si teprve teď všimla, že za ní někdo stojí.

„Ahoj, Aarone,“ ozval se jemný ženský hlas a Aaron celý ztuhl.

 

Diskusní téma: 18.kapitola - To přece není možné?!

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek