18. kapitola - Co život rozdělí, smrt spojí na věky

Bellin pohled:

Trhnutím jsem se probudila, až jsem zůstala sedět na posteli. Rychle jsem si snažila uvědomit, kde jsem, protože šero v pokoji mi to trochu znesnadňovalo, ale potom jsem ucítila pohyb na posteli a otočila se k tomu. Na posteli vedle mě ležel Edward a spokojeně oddechoval. Takže jsem doma a s Edwardem. Ach, jak se mi ulevilo, ta noční můra byla opravdu hrozná.

Protože bylo ještě poměrně brzy, položila jsem si znovu hlavu na polštář a snažila se usnout. Edward se ke mně podvědomě přitiskl a paží mě objal kolem pasu. Najednou ten podivný sen byl pryč, ale ještě než jsem stačila znovu usnout, ozvala se z přízemí tlumená hádka. Táta se znovu s Elise chytli kvůli tátovým představám o mém dokonalém manželství.

Tolik mě tížilo to, že jsem narušila jejich dokonalou pohodu, možná dokonce kvůli té hádce zruší svatbu! Ne, to se nesmí stát! Podívala jsem se na spícího Edwarda a pak jsem se snažila vyprostit z jeho objetí tak, aby se nevzbudil, což se mi po chvíli námahy taky povedlo a já na sebe mohla hodit župánek a vydat se do přízemí.

***

„Carlisle, pochop to, oba jsou dospělí a Bella se neprovdala z lásky!“ snažila se mu to Elise vysvětlit potichu, ale přitom bylo v tom tónu jasně patrně to, jak by to klidně vykřikla, kdybychom podle ní já a Edward nespali.

„To ty to nechápeš. Bellin manžel je Aro. Nebylas u toho, jak nás s Bellou zachránil před plameny, protože si tři upíři mysleli, že Bella je úplný upír. Tehdy se poprvé viděli a Bella k němu už od té první chvíle měla zvláštní vztah. Když mi potom Aro řekl své rozhodnutí, pojmout Bellu za svou manželku, tak jsem se zdráhal, chtěl jsem pro ni to nejlepší a tehdy mi Aro nepřišel jako ta správná volba. Jenomže potom mě začal vydírat, pokud prý se Bella nestane jeho ženou, dopadneme oba tak, jak jsme měli tehdy, když nás zachránil! Bella to tehdy přijala statečně a já si myslel, že se naučí Ara milovat, nebo aspoň s ním vycházet. Na tom plese, který pro nás připravila, se zdáli jako dokonalý pár… Ach, já to nechápu,“ řekl zničeně táta a s hlavou zabořenou do rukou si ztěžka dosedl do bílého křesla.

„Ehm,“ odkašlala jsem si, když jsem zůstala stát u posledního schodu. Táta hned zvedl hlavu a oči se mu rozšířily poznáním, že jsem slyšela, jak to všechno bylo s mou svatbou. Nebylo to jenom přání otce, ten mě chtěl jenom chránit. „Pokud dovolíš, tak bych ti všechno vysvětlila,“ požádala jsem ho.

„Nemyslím, že mi máš ještě něco vysvětlovat,“ řekl a rychle si stoupl.

„Ale tati, ty to nechápeš! Musím ti to vysvětlit. Sám jsi říkal, žes pro mě chtěl vždy jen to nejlepší, tak teď mě nech vysvětlit, jak to všechno cítím já,“ požádala jsem ho a během toho došla až k němu. Táta tedy pod mým upřeným pohledem přikývl. „Elise, mohla bys prosím tě…“ Otočila jsem se na Elise a ta už byla na odchodu z obývacího pokoje, aby nám poskytla trochu soukromí k tomuto velmi důležitému rozhovoru.

„Tak tedy mluv, máš k tomu příležitost,“ pokynul mi a sedl si znovu do křesla.

„Dobře. Tak tedy, doufal jsi, že se do Ara zamiluju, nebo si k němu vytvořím aspoň přátelský vztah, což se také stalo. Není mi nepříjemný, vlastně nikdy mi nebyl nepříjemný. Měli jsme spolu nějaký vztah už od chvíle, kdy jsem ho uviděla poprvé, ale to, co jsi zatím nepochopil, bylo to, že každá dívka potřebuje prožít takovou tu šílenou všespalující lásku. Nemůžu tvrdit, že tohle přesně zažívám s Edwardem, ale ten vztah, který se mezi námi vytvořil…, nevím, jak to popsat, ale rozhodně to není vztah macechy a syna,“ řekla jsem nejistě.

„Tak to jsem pochopil i bez tebe,“ odpověděl mi nabručeně táta.

„Ano, to asi ano,“ souhlasila jsem s ním a lehce se i usmála. „To však neznamená, že mé city k Arovi se nějak změnily. Tomu, co cítím k Edwardovi, jsem se hodně dlouho bránila a ty si ani nedokážeš představit, jak těžké to bylo. Provdala jsem se bez lásky a nikoho jiného než Ara jsem nepoznala a potom se tam objeví Edward… Moje láska k Arovi je jiná než ta, kterou cítím k Edwardovi. S Arem mě rozděluje moje lidskost a naopak s Edwardem mě to spojuje, oba jsme stejní, chápeš?“ Slova možná zněla zmateně nebo dokonce tak, že nevím, co přesně cítím, ale já jsem to nedokázala popsat.

„A co bude teď? Vrátíš se za Arem do Volterry a budeš se tvářit, jako by se nic nedělo?“ zeptal se po chvíli ticha.

„Nevím. Tedy, vím, že bych mu to měla říct, ale teď na to není zrovna vhodná chvíle. Mám takový zvláštní pocit, že všechno není v takovém pořádku, jak mi Aro tvrdil, když jsem odjížděla, ale kdykoliv bych se ho na to znovu zeptala, tvrdil by mi to samé.“

„Třeba to není opravdu nic vážného, proč by ti lhal?“ zeptal se a zvláštně si mě prohlížel. Bylo mi jasné, co mi tím chce naznačit. Já Arovi lžu, ale… No, to teď není moc důležité.

„Nevím, možná jenom nechce, abych se o něj bála. Proč by mě jinak posílal sem?“

„V tom máš možná pravdu, vždyť zrovna nedávno jsme se s Elise vrátili z Itálie a vy se najednou objevíte tu. Celých pět let, když se nic nedělo, jsi neměla možnost sem přijet a najednou se objeví Rumuni a Aro tě pošle sem i s Edwardem. Ano, přiznávám, je to poněkud zvláštní,“ souhlasil se mnou.

„Mohla bych mu zavolat,“ nadhodila jsem. Už to byly dva dny, kdy jsem s ním naposledy mluvila a rozhodně mi jeho hlas chyběl. Když jsem si tohle přiznala, připadala jsem si zvláštně, možná to bylo jenom tím, že jsem si na Ara za těch pět let tak zvykla, na jeho každodenní přítomnost v mé blízkosti, na jeho rudé oči, chladné ruce…

„To není špatný nápad,“ řekl, a tak jsem si vzala do ruky telefon, vytočila Arovo číslo a… čekala. K velkému překvapení nevzal telefon po jeho prvním zazvonění, ani po druhém, ani po třetím. Nechala jsem telefon zvonit aspoň desetkrát, ale nikdo ho nevzal.

„Nikdo to nebere,“ zašeptala jsem k tátovi.

„To je divné,“ řekl zamračeně a mně samotné se před očima objevilo, jak se třeba Rumuni mohli dostat nějakou lstí až do Volterry a mohli mu něco udělat. Rychle jsem tedy zatřepala hlavou, na tohle teď nesmím myslet. Určitě jenom není v pokoji. Ano, tak to určitě bude, nic víc. „Zkus zavolat na jiné číslo,“ ponoukl mě táta, a tak jsem zavěsila a potom znovu zvedla sluchátko, vytočila číslo do recepce a… pro tentokrát se ozval hluchý tón. Ani na recepci to nikdo nebral. Tak tohle se mi líbilo ještě míň. Znovu jsem hovor ukončila a vytočila ještě Marcusovo číslo. Pokud to nevezme ani on, tak to bude rozhodně znamenat něco divného, ale co?

„Nikdo to tam nebere,“ řekla jsem, když jsem položila už po třetí telefon. Tohle se ještě nikdy nestalo, pokaždé byl aspoň někdo na telefonu, pokaždé se každý dovolal, tak proč teď ne? Může to mít něco společného s tím divným snem? To by pak ale znamenalo, že se Rumuni dostali do Itálie.

„Možná jenom přišla Heidy s potravou,“ snažil se mě uklidnit táta, když viděl můj nepřítomný pohled, který nevěštil nic moc dobrého.

„Ne, to by mi telefon vzala aspoň Giana, ale teď ho nevzala ani ona. Myslíš…, tati…, že je možnost, aby se Rumuni dostali do Itálie? Myslím tak blízko, aby mohli Ara ohrožovat? Víš, že by využili války a chaosu mezi lidmi, nikdo by si války mezi upíry rozhodně nevšiml,“ řekla jsem a doufala v zápornou odpověď.

„To si nemyslím, Aro byl vždy diplomat a není moc věcí, které by řešil bojem,“ snažil se mě uklidnit, ale kdo tu Ara zná líp? No přece jeho manželka, a pokud mám pocit, že něco není v pořádku, tak něco opravdu není v pořádku a nikdo mi to nevymluví.

„Ne, něco se muselo stát,“ namítla jsem.

„A co bys chtěla dělat, kdyby se něco stalo? To bys nás tady všechny zpacifikovala a odjela za Arem, jen aby ses přesvědčila, že je v pořádku a tvůj strach není na místě?“ zeptal se a v tu chvíli musel vidět, jak mě jeho nápad fascinoval a nadchl. „Ne, tak nad tím ani neuvažuj, tohle jsem jenom plácl, ty tu pěkně zůstaneš. Proč si myslíš, že by tě sem Aro jinak posílal, kdyby to bylo bezpečné?“

„A proč si tedy myslíš, že je pro mě návrat do Itálie nebezpečný?“ neudržela jsem hlas na uzdě a vykřikla. To okamžitě přilákalo Elise do pokoje a chvíli na to jsem slyšela vrznout i dveře v mém pokoji.

„Proč si to myslím? Copak ty to nechápeš? Mohlo by se ti něco stát!“ zvýšil teď hlas i táta. „Aro tě poslal sem, protože si myslel, že je to pro tebe nebezpečné, že by ti někdo mohl ublížit. Nejsi nezranitelná, Bello!“

„Tak mě přeměň, potom budu nezranitelná a budu se moct jet sama přesvědčit, proč mi nikdo nebere telefony a jestli je to pro mě opravdu tak nebezpečné,“ plácla jsem první věc, co mi přišla na jazyk, a samotnou mě to zarazilo, až jsem přestala mluvit. Všichni, co teď stáli v obýváku, se na mě překvapeně dívali neschopni nějaké rozumné reakce na má slova.

„Bello…, to… to nemyslíš vážně,“ zadrhl se táta.

„Proč bych to nemohla myslet vážně? Teď už stejně nestárnu a kromě potřeby spánku a jídla se od tebe, Ara nebo Elise vůbec neliším. Chci se jet přesvědčit, že je všechno v pořádku, že jsou všichni v pořádku. Copak to nechápeš? Nejdřív mi tu div neděláš kázání, jak bych měla být svému muži věrná, a teď když ho chci jet morálně podpořit, tak mi v tom bráníš!“

„Bello, uklidni se, táta ti v tom určitě nechce bránit, jenom má strach. Až se uklidníš, všechno to probereme v klidu a potom se rozhodneme, co budeme dělat dál. Aro ti chtěl jenom dopřát chvíli s tátou a Elise, tak proto nás sem poslal a to, že ti zrovna teď nevzal telefon, to přece nic neznamená,“ přidal se do rozhovoru Edward.

„Edwarde, ty umíš číst myšlenky, víš, co se mi kdo kdy snažil utajit. Znáš i ty nejtajnější úmysly každého. Řekni mi, co se Aro přede mnou tehdy ve Volteře snažil skrýt,“ požádala jsem ho zničeně. Pokud je Volterra, pokud je můj domov v ohrožení, měla bych tam být a pomoct ho nějak ochránit. Někoho by tam mohli zranit a já bych se to tady nikdy nedozvěděla. Musím tam, i kdyby se jenom přesvědčit, že je tam klid a zemi ničí jenom lidská válka a nesnaží se do ní zapojit i upíři toužící po moci.

„Nevím. Pokud táta nechtěl, abychom si dělali starosti, maskoval to i v myšlenkách, moc rychle si totiž zvykl na to, že mu dokážu myšlenky číst. Rumuni ho trápili, to ano, ale poslední dobou se zabýval spíš Caiem,“ řekl a nahodil velmi ztrápený obličej.

„Co se stalo s Caiem?“ zajímal se okamžitě táta.

„Ale nic,“ odpověděli jsme mu sehraně s Edwardem najednou. Nechtěla jsem, aby se to dozvěděl i on. Jeho reakce by byla snad ještě horší, než potom co jsem se s Edwardem vyspala dobrovolně.

„Jak myslíte,“ řekl až moc klidně, bylo mi jasné, že to bude chtít při vhodné situaci z jednoho z nás dvou dostat, ale já jsem si odpřísáhla, že o tom nebudu s nikým mluvit. Táta je sice doktor a měl by umět zachovat tajemství, ale to tajemství se vztahuje jenom na zdraví člověka, musel by být kněz, abych mu to mohla říct.

„Bello, holčičko, myslíš si, že je správné, abys teď jela do Volterry?“ vložila se do rozhovoru starostlivě Elise a přešla až ke mně. Měla o mě strach, stejný jako táta, Edward nebo dokonce Aro. Copak si všichni myslí, že jsem neschopná? Pět let jsem s Demetrim trénovala boj, vím, jak se mám o sebe postarat, nejsem taková puťka, jak si myslí.

„Nikomu tady se můj nápad nelíbí a vím, že vás mé rozhodnutí trápí, hlavně tebe, Edwarde, ale pochop to, že mě k tvému otci něco váže. Něco, co nejde jenom tak přetrhnout, je to pět společně strávených let, to nikdo nesmaže, ty roky se prostě udály a já mu aspoň něco dlužím. Navíc, viděl jsi mě trénovat, víš, že se o sebe umím postarat, tak mi nebraň v tom jet zpátky do Itálie.“ Upřeně jsem ho pozorovala a ničil mě výraz na jeho tváři, protože se v ní zračilo pochopení. Chápal, co všechno jsem mu řekla.

„Bello, ale já tě miluju,“ zašeptal do pokoje a já se na chvíli zarazila. Bylo to poprvé, co to řekl v místnosti plné lidí. Tentokrát jsme si nešeptali vyznání v soukromí, tohle bylo veřejné vyznání.

„Já to vím,“ zašeptala jsem a slzy dojetí se mi tlačily do očí. Přišla jsem až k němu a pohladila ho po tváři. „Teď mě ale budeš muset nechat jít, abych to mohla vyřešit, potom budeme moct být spolu, pokud to tvůj otec pochopí.“ řekla jsem.

„Tak v tom případě pojedu s tebou. Nenechám tě mu napospas, když mu o nás chceš říct!“ rozohnil se Edward a mně to vykouzlilo lehký úsměv na tváři. Byl hrozně milý, ale byl to ještě kluk, nechápal, nevěděl nic o životě.

„Ne, ty tady pěkně zůstaneš, musím si s ním promluvit sama,“ uklidňovala jsem teď pro změnu já jeho. Jak rychle se naše role otočily a přitom z toho divného pocitu, toho chladu kolem mého srdce, bylo do mdlob mně. Držela jsem se jenom tak - tak, musela jsem před nimi být silná, jinak by mě nepustili.

***

„Přeměníš mě?“ zeptala jsem se táty už snad po třetí.

„Bello, nevíš, co po mně chceš,“ namítl, ale to já jsem věděla. Chtěli mít jistotu, že se mi nic nestane, a jako polovičnímu člověku se mi to blbě plnilo, musela jsem se stát upírem, kterého jen tak něco nezraní.

„Vím, tati, přesně vím, co po tobě zrovna teď žádám. Taky vím, jak je pro tebe těžké zbavit mě té mé poloviční lidskosti, ale pokud chceš, abych byla šťastná a ještě k tomu v pořádku, tak mě přeměnit musíš,“ naléhala jsem na něj dál. Edward s Elise si naštěstí vyrazili na takový menší lov, a tak jsem toho musela využít, oponovat ještě dalším dvěma protivníkům bych nezvládla.

„Vážně? Pokud mě paměť neklame, ještě před několika málo hodinami jsi mi tvrdila, že tě s Edwardem spojuje to lidství, co se stane potom, co z tebe udělám úplnou upírku? Zničíš toho kluka?“ zeptal se a tím mi zasadil brouka do hlavy. Takhle jsem nad tím ještě nepřemýšlela. Rozhodně to však byla hodně dobrá otázka.

„Ne, to bych nikdy udělat nemohla,“ zapřísahala jsem se.

„Víš, co jsem tě učil. Nikdy neříkej nikdy. Pokud by ses stala tím co já nebo Aro, neměla bys s Edwardem nic společného. Musela by ses ho vzdát, rozdělovalo by vás to, co teď rozděluje tebe a Ara,“ namítal táta a mě dost překvapilo to, jak najednou obrátil. Teď snad byl na Edwardově straně, teď snad chtěl, abych byla s Edwardem a s Arem se rozešla.

„O co se teď snažíš, tati?“ zeptala jsem se podezřívavě.

„O co bych se měl snažit? Jenom ti předkládám skutečnosti a poukazuju na tvá vlastní slova,“ pokrčil nevinně rameny, ale já ho měla přečteného jako nějakou knihu.

„Ne, já přesně vím, co to tu hraješ za hru. Hraješ na mé city, nechceš mě přeměnit v plnohodnotného upíra, takže mi opakuješ, to co jsem ti řekla. Já si ale jsem svých slov vědoma, vím, co proměnou v upíra ztratím i co získám. Je mi jasné, že se to tím všechno zkomplikuje, ale jsem ochotná to podstoupit. Vždy si říkal, že bych před nějakým vážným rozhodnutím měla vždy zvážit všechny možné důsledky, a to jsem teď udělala. Pokud mě do Volterry nechcete pustit jako poloupíra, tak mě proměňte. Nevidím žádné jednodušší řešení. Spokojenost pak bude na obou stranách.“ Snažila jsem se působit klidně, ale další minuty čekání, které jenom oddalovaly mou proměnu a které tak mohly znamenat něčí smrt, to mě úplně ničilo zevnitř.

„Já si však i přesto myslím, že jsi to nedomyslela až do konce. Co bys dělala ve Volteře, pokud by se tam skutečně bojovalo?“ zeptal se mě táta.

„Bojovala bych. Proč myslíš, že jsem celých těch pět let trénovala s Demetrim? Abych byla na podobné případy připravená. Teď nepůjde o nic jiného, jenom budu znovu trénovat. Sice to nebude s Demetrim, ale bude to trénink… navíc nejsem až tak úplně bezbranná, jak si všichni myslíte,“ řekla jsem po krátké úvaze, když jsem si vzpomněla na můj dar. Pokud přijdu během cesty do Itálie na to, jak můj dar funguje, nikdo se mě nebude moci dotknout, když to sama nebudu chtít.

„Co se mi tím snažíš naznačit?“ zeptal se podezíravě pro změnu táta.

„Mám dar, jsem štít, nikdo mi nemůže ublížit už teď, a pokud se stanu upírem, štít se mi ještě posílí a já bych tak mohla ochránit všechny, na kterých mi ve Volteře záleží. A věř mi, že jich není zrovna nejmíň. Jen si vzpomeň na Jane, jak je křehká, dokážeš si ji představit, jak musí bojovat s někým třeba dvakrát tak větším? Nebo Alec? Oba jsou skoro jako mí sourozenci, které jsem neměla. Nemůžu je tam jenom tak nechat, pokud mám pocit, že by mohli moji pomoc potřebovat.“

„Bello, ty ale pochop mě. Oni jsou trénovaní, už byli v mnoha bojích a díky právě jejich dvěma darům se jim opravdu nemůže nic stát. Mám o tebe strach. Přestože si myslím, že tvoje starost není na místě, mám strach,“ přiznal se.

„Neměj, tati,“ zašeptala jsem, přešla k němu blíž a objala ho kolem pasu. Jeho paže mě také objaly a já jsem znovu byla ta malá holčička, ale teď to bylo jiné. Teď jsem věděla, že nejsem tak bezbranná a že večer zpod postele nevyleze žádné strašidlo, protože strašidla neexistují. „Tati, neměj o mě strach,“ zašeptala jsem mu do hrudi.

„To nejde, Bell,“ zašeptal i on a pohladil mě po vlasech, „pořád jsi pro mě ta malá holčička a to se nikdy nezmění,“ řekl dojatě.

„Pro mě budeš taky pořád táta, nic se mou proměnou nezmění.“

***

Elise zdržovala Edwarda na lovu, jak jen to šlo, to jsme s tátou věděli oba. Chtěla nám dát čas k tomuto rozhovoru. Sice asi nevěděla, kam bude úplně směřovat, ale mohla to tušit, ona mě za tu krátkou dobu, co byla s tátou ve Volteře, dokonale poznala.

„Jsi si jistá?“ zeptal se ještě jednou.

„Ano, jsem,“ ujistila jsem ho a sedla si na postel v mém pokoji. Táta si přisedl vedle mě, ale neměl se k tomu, aby mě konečně kousl a tím zpečetil můj poloviční lidský život, který jsem dvacet tři let žila. Bylo třeba, aby se to stalo. „Tati, prosím,“ zašeptala jsem a významně se na něj podívala.

„Víš, že jsem to nechtěl, promiň,“ omluvil se mi předem a potom se nahnul k mému krku. Odhrnul mi vlasy na bok a potom se s lehkým zaváháním zakousl do mého hrdla. Cítila jsem trochu bolest, když mi jeho zuby zajely pod kůži. Potom jsem krátký okamžik necítila vůbec nic, ale když se odtáhl, ucítila jsem ten oheň, o kterém mluví všichni novorození. Šířil se od krku a pomalu zaplavoval celé mé tělo.

***

„Carlisle! Jak tě mohlo napadnout ji proměnit?!“ zaslechla jsem Edwardův vyděšený výkřik, když se konečně vrátil s Elise domů a v tátových myšlenkách si přečetl, co se stalo. Teď stál ve dveřích do mého pokoje a nehýbal se, jenom jeho srdce a jeho rychlý tlukot mi napovídaly, jak je rozrušený.

Snažila jsem se potlačit výkřik, jak se ty plameny šířily mým tělem a jako by ho plamínky olizovaly. Jako bych se v tom ohni dokonce koupala. Byl všude kolem mě i ve mně. To budou hodně dlouhé tři dny, než bude konec, pomyslela jsem si a zadusila další výkřik, nechtěla jsem to nikomu dělat ještě těžší, než to měl teď.

„Mluvil jsem s ní a byla pevně rozhodnutá. Bude to tak lepší, cestu do Volterry bychom jí stejně nerozmluvili,“ namítl táta, když došel také k mému pokoji. Chvíli po něm došla i Elise, její tiché kroky jsem slyšela už z chodby, ale jako jediná se nezastavila u dveří, ale došla až k mé posteli, sedla si vedle mého nehybného těla a pohladila mě svou chladnou rukou po obličeji a odhrnula mi z něj pramen vlasů.

„Já bych jí to dokázal rozmluvit,“ řekl tvrdohlavě Edward a vešel do pokoje taky. Sedl si na druhou stranu postele a do ruky vzal tu mou. „Proč si to udělala, Bell. Mohli jsme to vyřešit i jinak. S tátou bys promluvila, až bychom se spolu vrátili do Volterry a on by to jistě pochopil. Nechal by nás žít vlastní život, nemusela ses nechat přeměnit. Proboha, proč jsi to jenom udělala,“ žehral nad mým tělem Edward. Tolik jsem mu v tu chvíli chtěla říct to, co mu stejně budu jednou muset říct, ale teď jsem nemohla, protože kdybych otevřela ústa, tak by z nich jisto jistě vyšel jenom výkřik a to jsem nemohla.

„Edwarde, byla to její volba, takže se s tím buď smiř, nebo odejdi, teď nepotřebuje, aby jí tu někdo vyčítal ten krok,“ napomenula ho Elise a Edwardovo srdce na malou chvíli ztratilo tempo. Její slova ho zarazila.

„Ne, Elise, nikam nejdu,“ řekl zatvrzele Edward.

„Jak myslíš, ale pokud ji ještě řekneš jedno křivé slovo, tak tě sama z tohohle pokoje vynesu, je ti to jasné?“ zeptala se a já v jejím hlase zaslechla podtón smíchu. Ach, ta Elise, za všech okolností si musí udržet dobrou náladu. Doufám, že to mezi ní a tátou bude zase jako dřív.

„Elise?“ ozval se najednou táta od dveří. „Mohli bychom si prosím promluvit?“ dodal hned a já jsem se v duchu usmála. Ano, teď se jí omluví a budou spolu šťastní, za několik týdnů nachystáme perfektní svatbu a všechno bude tak, jak má být.

***

„Něco se děje, Carlisle!“ zavolal po dni a několika hodinách Edward znovu tátu. Věděla jsem, proč ho volá, a samotné se mi to nelíbilo. Moje srdce pomalu vynechávalo údery a to jsem ještě nebyla ani v polovině proměny.

„Co se děje!?“ vběhl táta do pokoje a v jeho závěsu jsem zaslechla i Elise.

„Nevím, její srdce…, poslechni si ho,“ začal Edward a v tu chvíli jsem ucítila tátovu ruku na své, zkoušel můj tep. Jeho dlaň už nebyla oproti té mé vůbec studená. Vlastně byla stejně teplá. Teploty našich těl se za tu krátkou chvíli už vyrovnaly, ale já jsem věděla, že moje přeměna ještě není u konce. Něco se opravdu děje. Že bych neměla dost silné srdce, abych ten oheň, který mi koloval po těle, vydržela?

„Co s ní je?“ zeptala se s nepředstíranou hrůzou a strachem v hlase Elise.

„Uklidni se, i ty, Edwarde. Možná to nic není. Mohlo by být možné, že její přeměna nebude trvat jako u normálního člověka. Přece jen už byla z části upír, takže její přeměna mohla být o tu dobu uspíšena,“ začal vysvětlovat klidným hlasem táta a mně to docela taky uklidnilo.

Rozhodně budou jeho slova pravdivá. Protože oheň začal pomalu ustupovat, dokázala jsem dokonce pohnout i konečky prstů. Moje srdce vynechávalo údery a i jeho tlukot byl stále slabší, až bylo v pokoji slyšet jenom Edwardovo srdce. Stále ležel na posteli vedle mě a držel mě za ruku.

„Edwarde, asi bys měl jít bokem. Nevíme, jak bude reagovat,“ upozornil Edwarda můj táta, a tak jsem ucítila prohnutí postele, jak si Edward stoupl a přešel po pokoji až k tátovi a Elise. V tu chvíli se taky zastavilo mé srdce navždy.

Nikdo v místnosti ani nedýchal, jak se obávali mé první reakce, a tak jsem se to rozhodla urychlit a otevřela jsem oči. Byla jsem připravená na to, co uvidím, ale i tak mě udivila ta ostrost. Viděla jsem úplně všechno a slyšela jsem toho snad ještě víc.

„Bello?“ zaslechla jsem Edwardův hlas, ale byl trochu jiný. Otočila jsem k němu tvář a uviděla ho stát vedle Elise a táty. Všichni si mě prohlíželi. Táta s Elise s lehkým úsměvem, jenom Edwardovi se ve tváři zračil šok, což mě hodně překvapilo, a já se zamračila. Co se stalo, že je takový šokovaný? Změnila jsem se moc? Nelíbím se mu snad v mé nové upíří podobě.

„Co se děje?!“ zeptala jsem se vyděšeně.

„Nic, co by se mělo dít?“ zeptal se táta a jeho úsměv se stáhl. Poté se obrátil k Edwardovi a pochopil mou otázku. Všichni jsme teď čekali na to, jak nám Edward vysvětlí ten šok ve své tváři.

„Ehm… já… omlouvám se, jenom mi nepřišlo na mysl, že… no, že už nebudeš mít hnědé oči… že už budeš tak nějak vypadat úplně jako… ehm, upír,“ řekl s lehkým zadrháváním a upozornil mě na změnu barvy mých očí. Popravdě, ani mě to nějak nenapadlo. Barva očí bylo to poslední, co mě v tuhle chvíli trápilo, hlavní bylo dostat se co nejdřív do Itálie a dozvědět se, co se děje.

„Aha,“ řekla jsem bezbarvě. Pak jsem se zvedla z postele a na několik málo sekund mě zarazila ta rychlost. Už před proměnou jsem byla rychlá, ale ta rychlost byla součást mě, takže mi mé pohyby vlastně nepřišly ani moc rychlé, ale teď… páni, teď jsem byla opravdu rychlá!

***

Na svou novou rychlost jsem si zvykla až moc rychle a nebyla to jenom rychlost, na co jsem si musela zvykat. Jen co jsem se trochu vzpamatovala z té změny, vydala jsem se s tátou a Elise na první lov. Automaticky jsem se vydala po vůni srn, když v tom ucítila mnohem lepší vůni, a tak jsem se za ní vydala.

Odrazila jsem se a skočila. Dopadla jsem na hřbet medvědovi, který si zrovna v potoce lovil ryby. Můj útok byl tak nečekaný, že se ani nezačal bránit, a já už mu naučeným trikem zlomila vaz a zakousla se do jeho krční tepny. Bylo to tolik jiné, než ty volterrské srny, kterých jsem byla tak přepitá.

„Tak, myslím, že tohle bychom měli za sebou,“ řekla jsem spokojeně, když jsem uhasila žízeň v krku a schovala medvědovo tělo. Táta si při té příležitosti ulovil jednu z těch srn, co jsem sama odmítla, a tak jsme se mohli společně vydat domů, kde na nás jako na jehlách čekal Edward.

„Bylo všechno v pořádku?“ zeptal se okamžitě, když jsme vysmátí vešli dovnitř.

„Měl jsi vidět Bellu při lovu. Rozběhla se za stádem srn, ale potom znenadání změnila směr a za chvíli se octla na hřbetě medvědovi. Bylo to impozantní,“ pochvaloval si mé lovecké umění táta.

„Tak to jsem rád,“ řekl a s lehkým úsměvem mě šel obejmout a políbit na tvář.

„Myslím, že bych se měla vydat na cestu,“ řekla jsem vyhýbavě a všem v místnosti zamrzl úsměv na rtech. „Co se děje? Vždyť jste věděli, proč jsem se nechala přeměnit, byli jste s tím předem srozuměni,“ řekla jsem trochu naštvaně.

„Možná jsme si do teď všichni mysleli, že tě dokážeme přemluvit, abys zůstala,“ řekl Edward a významně se podíval na tátu a Elise, očekával od nich podporu, ale já jsem věděla, že od táty se Edward podpory nedočká. Od Elise by sice mohl, ale zrovna teď se zdálo, že je Elise na mojí straně.

„Víš, že teď musím do Itálie,“ řekla jsem s lehkým úsměvem a natáhla jsem se k tátovi, abych mu mohla dát pusu na tvář. To samé jsem udělala i u Elise a nakonec jsem se zastavila u Edwarda. „Zůstaň s tátou a Elise,“ řekla jsem mu a dala mu pusu na tvář.

„Bello, počkej!“ zavolal, když už jsem stála venku na ulici, a vydal se za mnou.

„Ne, Edwarde!“ zarazila jsem ho. On mě však neposlouchal a šel stále blíž ke mně. Nechci, aby mi ten odchod dělal těžší. Všechno bude s tím další objetím, dalším polibkem mnohem těžší. Moje city se během dvou dnů docela utřídily a já jsem věděla, kdo je mi souzen na zbytek věčnosti.

„Takhle nemůžeš odjet,“ namítl Edward.

„Ale můžu a ty mě musíš nechat odejít,“ řekla jsem a ustoupla o další krok dál od domu, ale Edward se o dva kroky přiblížil. Budu muset utéct, blesklo mi hlavou, jinak mě Edward nenechá odejít. Otočila jsem se k němu zády a chystala se rozběhnout pryč, ale než jsem tak udělala, svíral mi paži ve své ruce a odmítal mě pustit. „Edwarde, pusť!“ sykla jsem, ale on mě nepustil. „Řekla jsem, pusť!“ zvýšila jsem na něj hlas, ale když ani pak nereagoval, stalo se něco, co jsem naprosto nečekala. Nějaká síla ode mě Edwarda odtrhla a ten dopadl na zem o několik metrů dál.

„Co…?“ zeptal se překvapeně. Okamžitě mě napadlo, že to byl můj štít, ale nemohla jsem mu to teď vysvětlovat. Využila jsem toho, že mě nedržel, a rozběhla jsem se tam, kam mě v tuhle chvíli táhlo srdce.

Arův pohled:

Vyčkávali jsme. Stefan s Vladimirem se dostali až k hradbám města, ale zatím se k ničemu neodvážili. Pomalu se to čekání stávalo nesnesitelnější. V hlavách všech se odehrávaly různé scénáře, ale nejtěžší bylo uklidnit Jane. Toužila pomstít Demetriho smrt a já jsem se jí ani nedivil, kdyby se něco stalo Belle…

Ne, na to teď nesmím myslet. Teď je s Edwardem u svého otce a je v pořádku. Teď se musím soustředit jenom na nadcházející boj, protože ten všechno rozhodně.