17. kapitola

Pohled Oprah:

To, jak mě nazval svačinkou, mě tak dopálilo, že jsem se prostě nedokázala ovládnout a ta ohnivá koule se mi nad dlaní vznášela naprosto samovolně. Neuměla jsem ji nijak ovládat, a čím víc jsem si připadala bezradnější, tím veseleji si ona žhnula.

„Abigail! Co mám dělat?!“ křičela jsem v myšlenkách a doufala jsem, že mi můj duch pomůže.

„Aro? Jak bys mi tohle vysvětlil?“ zajímal se – pro mě neznámý – upír, zatímco na mě nepřestával vrčet. Zřejmě ho znervózňoval ten oheň, který by mu beztak neublížil, ale není na škodu, když si to všichni myslí.

„Ona… Ta holka je… Je to svatební dar pro tvou dceru,“ vymluvil se po chvíli, kdy už jsem si myslela, že ani mocný vládce Volterry, nebude mít dostatek slov.

Ale co to, sakra, řekl?! Jaký svatební dar? Zase ze mě dělají jenom obyčejnou věc, kterou můžou všem podle libosti darovat?

„Svatební dar?“ zašeptala jsem zároveň s tím upírem a Caiem. Všechny to překvapilo.

„Samozřejmě. Caie, už nemusíš nic předstírat. Mělo to být překvapení pro drahou Lilian, i pro tebe, Vlade, ale když jsi na to takhle přišel, nemá cenu ti něco nalhávat,“ pokračoval ve lhaní Aro, až jsem se divila, jak dobře mu to jde. Jakmile se chytil toho, že jsem tu jako svatební dar, nedělalo mu problémy pokračovat a navalovat na tu jednu lež další a další.

„Pak tedy musím přiznat, že se ti to překvapení povedlo,“ zašeptal ohromeně a na tváři se mu objevil lehký náznak úsměvu. Aspoň tak to vypadalo, ale možná jsem se mýlila a výraz, co měl, byl jeho obvyklý. K mému velkému překvapení v tu chvíli zmizela i ohnivá koule. Jako by snad sama vycítila, že je na chvíli klid. Přestože to bylo až moc podivné.

„Ano, měl jsem Caiovi říct, ať si dává pozor a netahá tu dívku po celém hradě. Takhle se pokazilo celé překvapení,“ povzdechl si teatrálně.

„Já… Omlouvám se,“ zamumlal Caius a pokorně sklonil hlavu. Takže to už byl druhý člen téhle rodiny nadaný dramatickým cítěním. Vlastně ne, třetí. Málem bych totiž zapomněla na Caiovu matku, z té by byla prvotřídní herečka.

„To je v pořádku, chlapče. Rozhodně se nemusíš omlouvat, nebyla to tvoje vina. Chtěl jsem s tebou mluvit, a tak by k tomu zřejmě došlo tak jako tak. Co se také týče překvapení pro Lilian – ani jeden se nemusíte bát, rozhodně jí o tom nic neřeknu,“ uklidňoval Ara i Caia a já nestačila valit oči.

„Vskutku pozoruhodné herecké nadání,“ prohlásila Abigail, která se najednou objevila vedle mě.

„Kde jsi byla celou tu dobu, co se tě tu v myšlenkách snažím dovolat?“ osopila jsem se na ni najednou a naprosto přestala vnímat vývoj situace na chodbě. Stejně jednou skončím jako jejich svačinka, jak se vždy trefně vyjadřují, pokud se mi nepodaří utéct.

„Promiň, něco jsem si ověřovala a navíc jsem ti chtěla s Caiem dopřát trochu soukromí,“ omlouvala se mi a přitom se tvářila, jako bychom měli s Caiem dělat, bůh ví co.

„Příště, až tě budu potřebovat, tak bys měla být po ruce. Ale to je teď vedlejší, je možné, aby si moje magie dělala, co chce?“ zajímala jsem se a trochu se obávala toho, že to může být pravda. Mohlo by mi to způsobit daleko větší problémy než jenom ten fakt, že ji ovládám. Přivedlo by mě to do smrtelného nebezpečí.

„To je podle mě hloupost. Magie je ovládána svým vlastníkem… Jenom v ojedinělých případech jsem zažila, že by ji majitel nedokázal ovládnout – ale pokud vím, tak to bylo vždy jenom chvilkové, ve vypjaté chvíli,“ mumlala si jakoby k sobě.

„A myslíš si, že když tu teď stojím na chodbě se třemi upíry a dva z toho jsou ještě nějací vládci, tak to není vypjatá situace?!“ vyjekla jsem na ni v myšlenkách, až se Abigail trochu lekla.

„…To, co předvedla s tím ohněm, bylo působivé, ale nemyslíš, že je to trochu nebezpečné?“ zaslechla jsem část toho jejich rozhovoru, když mi Abigail delší dobu neodpovídala. Zřejmě přemýšlela nad vhodnou odpovědí.

„Neboj se, Vlade, všechno mám pod kontrolou. Tady se slečnou máme jistou dohodu,“ chlácholil ho Aro a já uvažovala, co za dohodu to myslí. To, že budu dřív mrtvá, než se o něco pokusím? To jsem za dohodu rozhodně nepovažovala. Já z toho totiž žádnou prosperitu neměla!

„Rozhodně se toho výkyvu nemusíš obávat,“ uklidňovala mě Ab.

„Dobrá, budu ti věřit,“ přitakal Vlad a Arovi se na tváři objevil neznatelný úsměv. Vyhrál. Přesně tohle jsem dokázala vyčíst z jeho obličeje. Přelstil svého nepřítele, který se brzy stane součástí jeho rodiny.

„Caie, měl bys Oprah odvést do jejího pokoje a rozhodně bys ji neměl brát na takového vycházky, vidíš, že jsi tím zkazil dokonalé překvapení,“ pokáral Aro svého syna a ten se mu jenom poklonil. Poté mě chytl silně za paži a odváděl mě zpět do mého pokoje.

Pohled Caia:

Ve chvíli, kdy jsme se chodbou vzdalovali od Ara a Vlada, jsem si konečně odechnul, přestože jsem tušil, že táta tuhle chybu nenechá jenom tak a ještě s ním budu mít vcelku dlouhou řeč.

„Co to mělo znamenat?!“ obořila se na mě Oprah, jen co se za námi zavřely dveře do jejího pokoje.

„Na to bych se měl zeptat spíš já tebe, ne?“ namítl jsem, když jsem si vzpomněl na tu ohnivou kouli. Copak neví, že nesmí svou magii ukazovat před kdekým, kdo se namane?

„Já jsem tě varovala, že na té chodbě nemáme co dělat,“ namítla nevinně, jako by nevěděla, na co se jí vlastně ptám!

„Ale tady nejde o to, že jsme byli na chodbě. To by Aro vysvětlil jednoduše -“

„Jasně, že jsem nějaká tvoje svačinka!“ skočila mi do řeči a zvyšovala tak hlas.

„Ano! To by Vlad pochopil jednodušeji. Víš, jak jsem se o tebe bál, když se ti nad dlaní objevila na ohnivá koule a Vlad ji uviděl? Myslel jsem, že je s tebou konec!“

„Měl jsi o mě strach? Tak fajn, ale nemusíš na mě křičet!“ oplácela mi a já si až teď uvědomil, že jsem na ni skutečně celou tu dobu mluvil zvýšeným hlasem, přestože to nebylo potřeba.

„Promiň,“ zašeptal jsem najednou až moc potichu. „Nechtěl jsem křičet, jenom mě to všechno vyvedlo z rovnováhy. Naštěstí se Arovi podařilo všechno zamluvit, ale podle mě to ještě nebude konec,“ povzdechl jsem si a vysvětlil jí tak všechny své obavy. Oprah byla stále v nebezpečí a teď, když o ní a její schopnosti věděl i Vlad, tak v mnohem větším, než jsem si kdy dokázal přiznat. Pokud by si totiž Vlad špatně vyložil její přítomnost na hradě, mohlo by dojít k nejhoršímu - válce.

„Hmm, asi máš pravdu. Neznám sice tvého otce tak dobře jako ty, ale za tu dobu, co ho znám, jsem si o něm udělala docela slušný obrázek,“ ušklíbla se a posadila se na postel, kam jsem si za ní hned přisedl.

„Tak vidíš,“ přitakal jsem a pohladil ji po tváři. Její kůže tak příjemné hřála tu mou.

„Vidím,“ zamumlala a vtiskla mi do dlaně polibek. „A taky se trochu bojím, co se ode mě bude očekávat, když mám být ten dar pro tvou nastávající,“ dodala a nepatrně se odtáhla. Na tváři se jí zračily chmury a já nevěděl, jak je zahnat.

„To bohužel nevím. Zřejmě budeš k dispozici Lilian, budeš jí dělat společnost…“ navrhoval jsem možnosti, přestože jsem si to neuměl představit. Dívka, kterou si budu brát, bude žít ve společnosti dívky, kterou nade všechno na světě miluji. Připadalo mi to jako velmi nepěkná fraška a komedie zároveň. Přesto mi ale do smíchu rozhodně nebylo.

„A jaká je? Myslím tvá budoucí žena,“ začala se najednou zajímat.

„Z toho, jak jsem ji stačil zatím poznat, je to moc milá dívka. Možná trochu bojácná, ale pokud se Aro rozhodl, že jí budeš dělat společnost, tak si myslím, že ti nebude hrozit žádné nebezpečí,“ odvětil jsem a jenom doufal, že si ty dvě padnou do oka. Protože pokud ne, bude to docela špatné.

„Ach jo… A jak taky předpokládám, bude jistě velmi pěkná, co?“ vyzvídala dál.

„Asi jako každá upírka,“ namítl jsem a všiml si, jak se Oprah zatvářila zklamaně. „Ale svou krásou ti nesahá ani po kotníky,“ dodal jsem na usmířenou a Oprah ke mně vzhlédla.

„Snažíš se mi udělat radost, že?“ usmála se. „Jsi milý, ale mně je jasné, že žádný člověk nemůže být tak pěkný jako nějaký upír. Vy všichni jste totiž tak dokonalí,“ zamumlala. „Svou krásou oslňujete lidi, víš to?“ zajímala se a já jenom přikývl. Věděl jsem, jak na lidi působíme.

„Samozřejmě, že to vím, ale teď dost o mně a Lilian. Mě spíš zajímá to, co se stalo na té chodbě. Proč jsi použila magii?“ stočil jsem rozhovor na něco, co mě zajímalo mnohem víc.

„Nevím,“ pokrčila rameny a hned nato se svalila na postel. Vlasy se jí rozprostřely kolem celé hlavy a vytvářely tak něco velmi podobné svatozáři, kterou připisují lidé světcům. „Byla jsem rozrušená z toho, že nás načapali a potom… To, jak mě nazval svačinkou… Víš, jak jsem si připadala?“

„Muselo to pro tebe být hrozné,“ přitakal jsem a naprosto omámeně jsem si ji prohlížel. Každičký detail její tváře pro mě byl jako část uměleckého díla, kterým bych se mohl kochat celou věčnost. Dokonalost jejich blankytně modrých očí a blonďatých vlasů mi neustále vyrážela dech i přesto, že jsem ji tak viděl už nespočetněkrát.

„Proč se na mě tak díváš?“ zašeptala najednou a trochu se zachmuřila.

„Protože jsi nádherná,“ zamumlal jsem a znovu natáhl ruku, abych se té nádhery směl dotknout. „Nikdy jsem nikoho tak nádherného neviděl. Je to skoro, jako bys nepatřila do tohoto světa. Připadáš mi jako anděl, který nějakou nešťastnou náhodou spadl z nebe, odkud tenhle svět jenom pozoroval.“

„Zní to nádherně, ale já anděl skutečně nejsem,“ ušklíbla se a nadzvedla se. Podpírala se na loktech a opětovala mi můj upřený pohled.

„Jen aby ses nepletla,“ namítl jsem a sklonil se k ní, abych ji mohl políbit. Její blízkost pro mě byla natolik omamná, že jsem si nedokázal pomoct. Oprah mě objala kolek krku a lehce táhla k sobě, dokud sama neležela. Byl jsem položený hned vedle ní, abych jí náhodou nějak neublížil a užíval si téhle chvíle. Něžné polibky přerůstaly v něco většího a naléhavějšího. Chtěl jsem se jí dotýkat všude, kde jen to bylo možné, ale nevěděl jsem, jestli je to přání i Oprah.

I přes veškeré protesty mého těla jsem se nakonec rozhodl zůstat jenom u líbání a hlazení, dokud by Oprah nedala signál k něčemu víc. I tak jsem mohl být spokojený z toho, co mi poskytovala. Její hřejivá náruč byla mnohem víc, než jsem si kdy odvažoval přát.

„Miluju tě,“ zamumlal jsem mezi polibky, kdy jsem se jí po čelisti přesunul až ke krku a věnoval pozornost té pulzující žíle. Kolem ní se šířila omamná vůně její krve, ale já na ni kupodivu neměl vůbec chuť. Putoval jsem po ní až ke klíční kosti a poté se vracel zpátky, dokud jsem se neshledal s jejími rty.

„Asi bych měl jít za Arem a pokusit se urovnat tu nastalou situaci,“ povzdechl jsem si po nějaké době, kdy jsme oba jenom tak leželi na posteli. Oprah mi nezavdala podnět k tomu, abych pokračoval v něčem víc, než bylo jenom líbání, a tak jsem se s tím musel smířit. Ležel jsem na boku a sledoval ji z profilu, jak se zavřenýma očima leží.

„Hmm,“ zamumlala, „to bys asi měl,“ přitakala hned na to.

„Ale nechce se mi odtud,“ namítl jsem škádlivě a čekal, co mi na tohle odpoví. Chvíli se nic nedělo, ale nakonec Oprah otevřela oči a otočila se na bok, aby mi viděla do tváře. V té její se zračila starost.

„Já vím, ale i přesto bys měl jít. Dokážu si představit Ara, jak kráčí po svém pokoji a tiše to v něm vře – tedy pokud už nezdemoloval půlku hradu, což bychom asi slyšeli, ne?“ nadhodila a já s ní musel souhlasit.

„Podle mě to v něm jenom tiše vře. Před Vladem přece na sobě nesmí dát vědět, jak mu tohle malé odhalení zkřížilo plány,“ namítl jsem a pak se už posadil. Opravdu se mi od Oprah nechtělo, ale musel jsem se postavit svým problémům, které jsem vlastním zapříčiněním způsobil. Musím se to pokusit aspoň částečně vyžehlit, pokud to vůbec půjde.

„Doufej, že se nebude moc zlobit,“ zašeptala, když už jsem stál u dveří.

„V to nevěřím, ale doufat můžu, co?“ usmál jsem se na ni a když přikývla, tak jsem vyšel na chodbu a vydal se k otcovým pokojům.

Cestou k Arovi jsem zvažoval jak začít. Pochyboval jsem, že by to obyčejná omluva všechno spravila. Skoro stoprocentně jsem věděl, že nebude křičet – zbytečně by tím vyvolával nechtěnou pozornost, ale i přesto jsem s každým dalším krokem, kterým jsem tomu rozhovoru byl blíž, zpomaloval. Nedokázal jsem se donutit tam jednoduše nakráčet, jako by se nic nedělo.

Nakonec jsem se ale před jeho dveřmi zastavil. Podle jeho jasné vůně jsem poznal, že je v místnosti a ticho v ní narušovaly jenom jeho rázné kroky. Přecházel po místnosti a já šel přímo do jámy lvové.

Zlehka jsem zaklepal na dveře a čekal, dokud mě nevyzve ke vstupu. Což také učinil, ale v pochodování nepřestával.

„Přišel jsem se omluvit,“ vysvětlil jsem mu svou přítomnost, když mě ještě hodnou chvíli ignoroval. Při těch slovech se ale zastavil zády ke mně. Dlouhou chvíli tak stál a nakonec se ke mně obrátil.

„Myslíš si, že nějaká omluva spraví to, cos vyvedl?“ zeptal se naprosto chladně.

„Je mi jasné, že nespraví,“ souhlasil jsem s ním a doufal, že kajícný tón a snaha o usmíření bude k jistému druhu příměří stačit. Jistý jsem si tím ale vůbec nebyl. Domluvy s otcem byly hodně složité a teď jsem za celý svůj život udělal asi tu největší chybu. A to jsem chtěl jenom potěšit dívku, které patří celé mé srdce.

„Zřejmě tuším, co tě k tomu vedlo,“ pokýval hlavou a mě napadlo, jestli se náhodou nebavil s matkou.

„Chtěl jsem Oprah jenom vyvést na chvíli do zahrady, aby se mohla nadýchat čerstvého vzduchu. Poslední týdny trávila buď zavřená ve svém pokoji, nebo ve sklepení. Navíc ona je člověk,“ pokusil jsem se to uhrát na tento argument. Který však nezabral.

„Ven by se dostala, jen co by Vlad se svou manželkou po svatbě odjeli,“ namítl a doslova mě tím překvapil. „Měl jsem v plánu ji vyslat na menší výlet s několika gardisty, její moc sílí, což bylo přesně to, co jsem potřeboval,“ mumlal si jakoby pro sebe. „Takhle ale mám smůlu, abych totiž zakryl tvou neschopnost, musel jsem Vladovi namluvit, že je to svatební dar pro Lilian, hlupáku,“ zasyčel.

„Jak už jsem řekl, omlouvám se. Navíc, nic z toho by se nestalo, pokud bys mě dopředu informoval o svých plánech,“ namítl jsem na svou obranu.

„Od kdy se musím zpovídat já tobě se svými plány?“ podivil se a já raději neodpovídal. „Pořád jsem vládcem já. Celou naši říši řídím už několik tisíciletí a nikdy jsem se nemusel nikomu ze svých činů nebo plánů zpovídat.“

„Tak jsem to nemyslel. Nedávno jsem tě prosil o to, abys nezapomínal, že Oprah je stále jenom člověk a jako k takové bychom se k ní měli chovat,“ pokusil jsem se opět o únik z té pasti, kterou jsem si hloupými řeči jenom víc a víc prohluboval.

„Ano, teď jsem si vzpomněl,“ přitakal a mně to přišlo divné – on nikdy nezapomíná, vždyť to není ani technicky možné. „Rozhovor s tvou matkou, který jsme před časem vedli. Nepřikládal jsem jejím slovům takovou váhu, jakou jsem měl. Ale teď, jak tě poslouchám, jsi pořád jenom samá ´Oprah to a Oprah ono´. Stále jenom ona, a to se mi přestává líbit. Mám takový dojem, že to není nic přechodného… Nebo se snad mýlím?“ pohlédl na mě takovým způsobem, že jsem nedokázal nic zapřít.

Přikývl jsem. „Nech mě to ale vysvětlit,“ požádal jsem ho.

„To nebude potřeba,“ odmítl a já se už nadechoval k protestu, když zvedl ruku a tím mě zarazil. „Nečekal jsem, že by to mohlo zajít až sem, ale když už se to stalo, budu muset učinit nějaké opatření. Tvá svatba s Lilian se nesmí zrušit. Ani kvůli pravé lásce. Sám dobře víš, že prosperita říše má přednost před čímkoliv,“ pronášel, když se dal zase do toho otravného pochodování.

„Ale Oprah by byla přece jenom dokonalý spojenec. Lepší než Vlad a celý jeho Východ!“ rozzuřil jsem se, přestože jsem doteď bral svatbu s Lilian jako naprostou samozřejmost. Potom mi ale došlo všechno, co otec před okamžikem řekl. „Jaké opatření chceš udělat?“ zeptal jsem se obezřetně.

„To nech na mně. Přednostně si navíc budu muset promluvit opět s Vladem. Uvěřil mému příběhu, ale určitě vytušil, že nestavím na pevných základech a brzy by přišel na to, že to celé je jedna velká smyšlenka,“ zamyslel se opět a já nemohl uvěřit tomu, že mi nehodlá svěřit své plány ohledně Oprah. Vždyť teď si sám uvědomil, že se jeho jediný syn osudově zamiloval a on už střádá plány na to, aby té lásky byl konec!

„Než začneš cokoliv podnikat, dovol mi, abych si s Vladem promluvil nejprve já.“

„A o čem by ses s ním asi tak bavil? O tom, jak ses zamiloval do člověka? Myslíš, že by to pochopil a jenom tak, bez nějakých následků by se svou rodinou opustil Itálii a vrátil se domů?“ dobíral si mě Aro ve chvíli, kdy do pokoje přišla i matka.

„Takže už ses dozvěděl tu úžasnou novinu, že?“ přešla až k otci a stoupla si mu po boku.

„Nejen to. Zrovna jsem totiž zjistil, že náš syn naprosto nechápe princip politiky! Neuvědomuje si, že zrušením jeho sňatku s Lilian by došlo k něčemu naprosto zničujícímu!“ rozohňoval se čím dál tím víc.

„Drahý, tady přece nejde o to, že by nechápal vážnost nastalé situace,“ snažila se mě bránit, „je pouze zaslepen svými city k té dívce, která je však, k její velké smůle, smrtelná, a pokud ty budeš chtít nadále využívat její magické schopnosti, budeš muset tento fakt respektovat a nezměnit to. Poté se dočkáme chvíle, kdy ta dívka jednoduše zemře…“

„Mami!“ okřikl jsem matku. „Tohle přece nemůžeš myslet vážně, takhle mluvit o Oprah!“

„A ty, Caie, musíš pochopit, že ta dívka je smrtelná. Myslím si, že pokud bychom si s Vladem a jeho rodinou sedli všichni společně a vysvětlili mu situaci, jistě by se nechal přesvědčit, aby se svatba o pár let odložila,“ navrhla a mně stačil jeden pohled na otce, abych poznal, že v tomhle matka přestřelila. A to u nás obou. Já nehodlal žít s vědomím, že jakmile Oprah zemře, budu se muset oženit. A otci se nelíbilo posunutí termínu svatby, natož představa toho podivného rozhovoru, jaký předestírala matka.

Pohled Oprah:

Zvažovala jsem, co bude dál. Tentokrát měl o mou budoucnost jisté obavy i Caius a dával to jasně najevo. Doteď to vždy sice jenom nadhodil, ale potom se mě snažil uchlácholit, teď to ale bylo jiné. Oba jsme věděli, že o mně ten upír neměl vědět, ale teď už se nedalo nic dělat. Prostě se to stalo a nešlo to odestát.

„Hlavu vzhůru, to se vyřeší,“ pobízela mě Abigail, když opět zaujímala své místo na okenním parapetu a vyhlížela ven. Slunce bylo vysoko na obloze a já si připadala unavená. S životem tady se mi hrozně změnil i můj denní režim. Teď jsem vlastně žádný pořádný neměla, ale přišlo mi skoro až trestné prospat celé odpoledne a probdít noc. Tedy, ne že bych nikdy noc neprobděla, ale… Tohle bylo jiné! Stávala jsem se nočním živočichem, a to u lidí není normální.

„Já se snažím, ale je to těžší, než se zdá. Pořád se mi vkrádá do myšlenek to, co se se mnou může stát, pokud ten Vlad odhalí, že mu Aro lhal,“ namítla jsem a Abigail jenom pokývala hlavou.

„To by mohl být problém, ale ještě se tak nestalo, tak si nedělej starosti. Pro Ara jsi hodně cenná, nedovolil by, aby ti bylo ublíženo,“ chlácholila mě dál.

„I na úkor míru v jeho říši?“ pochybovala jsem. Zase takhle sobecký vládce Aro určitě není. Dobře jsem chápala, že se snaží upíry udržet ve stínu, do kterého lidé nevidí. Bojuje proti zradám, aby udržel mír, a tak by jistě nestál o válku s Vladem, jenom aby mě ochránil.

„Abych ti na tohle odpověděla, na to Ara moc dobře neznám. Podle mě je hodně vrtošivý,“ pokrčila rameny a zahleděla se do poledního slunce. „A všichni upíři mu musí vždy vycházet vstříc, jinak se rozohní a je zle.“

A než jsem jí na to stačila jakkoliv odpovědět, zaslechla jsem na chodbě něčí kroky. První, co mě napadlo, bylo to, že se Caius vrací, přestože mě nenapadlo, proč by to dělal tak brzy. Přece jenom odcházel s tím, že si jde promluvit se svým otcem.

„Tak tady tě tedy ukrývají před okolním světem,“ vešel do pokoje Vlad a já vyskočila do pozoru. Stejně tak se napřímila i Abigail, což jsem zpozorovala jenom periferně.

„Co-co tady děláte?“ vykoktala jsem překvapeně a snažila se o to ho nějak nerozčílit. Vůbec mě nenapadlo, ani v tom nejhorším snu, že by se tu mohl někdy objevit.

„Přišel jsem zkontrolovat svatební dar pro mou dceru, copak se to nesmí?“ zajímal se posměšně.

„Sa-samozřejmě, že se to smí,“ zamumlala jsem a nepřestávala na něj ostražitě hledět zpod řas, abych nevypadala moc troufale, kdybych mu pohlédla do očí. U Ara a Caia nebo i Sulpicie to bylo něco jiného. Ti přesně věděli, co jsem, a já věděla, co si k nim můžu dovolit, ale Vlad byl pro mě někdo cizí a pro koho jsem i já měla zůstat velkým neznámým.

„Jsem rád, že se mnou souhlasíš,“ přitakal a začal se procházet po pokoji. Jenom velmi těsně prošel kolem Abigail, která pohotově uskočila. „Doufám, že se o tebe dobře starají, přece jenom předpokládám, že se zde lidé moc často neohřejí, natož aby tu pobývali stejně jako ty,“ pokusil se zapříst rozhovor.

„Mám všechno, co potřebuju,“ souhlasila jsem.

„Jak dlouho tě tady vlastně drží?“ zajímal se, zatímco si prohlížel vybavení pokoje, jakoby nikdy nic takového, jako je postel nebo rokokově vyřezávaný kosmetický stolek, neviděl.

„Už to nějakou dobu bude,“ odpověděla jsem nic neříkající odpovědí.

„Vedeš si dobře, jenom vydrž a neřekni něco, co by tě příště mohlo mrzet,“ povzbuzovala mě Abigail a nevraživým pohledem si Vlada měřila. Kdyby to nebyla tak vypjatá situace, řekla bych, že mi připomíná kočku, která si nenávistně prohlíží cizího člověka v blízkosti svého páníčka. Už chybělo jenom to, aby začala prskat.

„Nezdá se, že by ti nějak vadilo být zde uvězněna,“ nadhodil, když se zastavil u krbu, který tu byl spíš jenom na okrasu. Nikdy, za celou tu dobu, co jsem tu byla, jsem v něm oheň neviděla ani náznakem. Možná bych to mohla ale napravit.

„To se vám jenom zdá. Nikomu se nelíbí být vězněn a já na tom nejsem ani o trochu jinak,“ namítla jsem a stále se snažila zachovat zdvořilý výraz.

„Nenech se vyvést z míry. Ten upír se o to očividně snaží, ačkoliv netuším proč,“ šeptala Abigail.

„To, co jsi předvedla předtím na té chodbě, bylo fascinující. Pověz mi, jak jsi to udělala,“ pobídl mě a konečně jsem tak zjistila, proč se sem vydal. Nebylo to proto, že by mě chtěl poznat, ale proto, že ho zajímala moje magie.

„Já nevím,“ zamumlala jsem a hleděla do země. Odpověděla jsem mu popravdě, takže bych se neměla bát, ale proč mám ten zatracený pocit, že se mu tahle odpověď nebude líbit?

„Vážně si myslíš, že jsem takový hlupák, jakého ze mě Aro dělá?!“ okřikl mě a než jsem se nadála, stála jsem přiražená ke stěně. Ten jeho nenadálý pohyb a náraz u mě vyvolal heknutí. Docela to bolelo. Ta stěna přece jenom nebyla nejměkčí.

„T-to si opravdu nemyslím,“ vykoktala jsem ze sebe překvapeně a snažila se trhaně nadechnout.

„Tak proč mi tedy neřekneš, co chci vědět?“ zajímal se a z hrudi se mu ozývalo děsivé vrčení.

„Protože to nevím?“ pokusila jsem se najít správnou odpověď. Copak nikdo nedokáže pochopit, že nevím, co se s mojí magií děje? Ona by měla poslouchat mě a ne já ji. Tedy, samozřejmě, že bych měla naslouchat zdroji té magie a tedy přírodě, ale stále bych ji měla mít pod kontrolou a ona by si neměla dělat, co chce, pokaždé, kdy se jenom trochu vynervuju!

„Oprah, jenom mu proboha neříkej o tvé magii,“ nabádala mě dál Abigail. Jako bych to nevěděla! Střelila jsem pohledem k oknu, u kterého pořád postávala a vystrašeným pohledem sledovala události v pokoji.

„Nejsem blbá!“ štěkla jsem po ní možná až moc drze, ale tady šlo o život mně, ne jí. Ona už po smrti přece několik století je!

„Aro ze mě dělá blázna,“ promluvil po chvíli Vlad a poté povolil sevření, až jsem po stěně sklouzla k zemi. Nějak mě neposlouchaly už ani vlastní nohy. „Myslí si, že mi může namluvit, cokoliv chce a já mu všechno spolknu i s navijákem, ale v tom se plete… Ty tu rozhodně nejsi jako dar pro mou drahou dceru, že ne?“ vyzvídal.

Neodpověděla jsem. Co bych mu taky na tohle mohla asi tak říct? Že jsem zbraň na jeho případné zničení? Nejspíš bych to ani nedořekla a už by ze mě zbyl jenom masný flek na téhle stěně. Nemůžu mu říct pravdu a v téhle situaci nejsem schopná si ani něco pořádného vymyslet, aby to znělo důvěryhodně.

„Na něco jsem se tě ptal, takže by bylo vhodné, abys odpověděla!“ okřikl mě a ztrácel se mnou trpělivost. Tohle nevypadalo ani trochu dobře. Kde je teď Caius, když ho tak naléhavě potřebuju?! Bylo mi do pláče a zároveň jsem měla chuť použít magii, abych se ho zbavila.

„Nedělej to, Oprah,“ snažila se mi v tom zabránit Abigail. „To by pro tebe mohlo mít daleko horší důsledky, než kdyby zůstal naživu,“ odrazovala mě od té myšlenky.

„On mě ale zabije, pokud mu neodpovím,“ odvětila jsem jí v myšlenkách.

„Nezabije, neboj se,“ pokračovala v rozmlouvání, zatímco jako ostříž sledovala, jak se Vlad dal do přecházení po pokoji. Připadal mi jako tygr v příliš malé kleci. Tak malé, že jsem se v ní nemohla schovat a já ten úkryt moc potřebovala.

„Dobrá tedy, zeptám se ještě jednou a zároveň i naposledy. Co měla znamenat ta ohnivá koule?“ zeptal se a snažil se o mírný tón. Zřejmě zjistil, že křikem ze mě nic nedostane.

„Já doopravdy nic nevím, prostě se tam objevila zničehonic. Nic jsem neudělala,“ bránila jsem se a doufala, že mi konečně uvěří. Už mi totiž docházela všechna možná slova, kterými bych mu řekla, že opravdu nemám zdání, co to mělo znamenat. A o magii jsem musela mlčet. „Byla jsem rozrušená z přítomnosti dvou vládců,“ vypadlo najednou ze mě něco, co možná mělo znít jako omluva, ale Vlad si v tom našel svou odpověď.

„A teď nejsi rozrušená z mé přítomnosti?“ zajímal se mile. Změna jeho tónu mě vyděsila snad ještě víc.

„Oprah, sklouzáváš na velmi tenký let,“ upozorňovala mě Abigail. Co jsem proboha řekla tak zásadního? Vždyť jsem řekla jenom, že jsem byla rozrušená a…

Sakra! V tu chvíli mi došlo to, co Vladovi a Abigail již před chvílí. Co teď Vlad udělá?

„Co kdybych se tě teď pokusil znovu rozrušit? Předvedla bys mi potom ty svoje kouzla?“ pronesl a já na něj jenom hleděla s očima dokořán. Nezmohla jsem se vůbec na nic. Dokonce ani když se ke mně začal přibližovat se stále rostoucím úsměvem na tváři. Srdce mi uhánělo sprintem a snažilo se mi dostat z hrudi. Byla jsem jako ochrnutá a zároveň jsem si musela spolknout hlas, protože jsem nemohla ani vykřiknout, natož vyřknout nějaké zaklínadlo.

A pak se to stalo. Ještě než dokončil poslední krok k mé maličkosti, zastavil se. Respektive něco ho zastavilo. Ani jeden jsme to neviděli, ale jasně mu to bránilo v tom, dostat se ke mně. Pohledem jsem střelila k Abigail, která si něco mumlala po nosem, ale když spatřila to, že se Vlad zastavil, přestala i ona.

„Co se to ke všem upírům děje?!“ rozkřikl se, když se nemohl dostat ke mně. „Tos´ udělala ty, že?“ osočil mě, přestože jsem nevěděla, co jsem podle něj udělala.

„Oprah, tos´ byla opravdu ty?“ zajímala se i Abigail a já jenom zakroutila hlavou.

„Ty jsi tady mumlala nějaké zaklínadlo, ne?“ oponovala jsem jí.

„To sice ano, ale neměla jsem šanci to kouzlo dokončit, když se Vlad zastavil. Tohle musí být tedy tvoje magie,“ namítala a mně došlo, co se tady stalo. Zase mě ta moje kouzla neposlouchají. Teď jsem ale byla na jednu stranu ráda, že se to stalo, protože jinak nevím… Asi by ze mě byl opravdu ten masný flek na zdi.

„Radím ti, abys toho okamžitě nechala, ať už děláš cokoliv!“ řval jako pominutý Vlad. Bylo to úsměvné, ale jenom pro mě. Navíc jsem se v tu chvíli začala trochu obávat toho, že ta hradba, která mě v tuhle chvíli chrání, najednou zmizí a já mu budu vydána na milost a nemilost. Spíše tedy tu nemilost.

„Co mám dělat, Abigail?“ škemrala jsem o radu u své přítelkyně.

Pohled Caia:

Nedokázal jsem se s nimi domluvit. Každý si trval na tom svém nápadu, který z jeho hlediska byl ten správný. Nikdo ale nehleděl na mé city či přání. Podle nich jsem se musel jenom přizpůsobit nastalé situaci a snažit se všechno urovnat tak, aby Vlad nepojal žádné podezření vůči Oprah.

„Měl by sis zase někam vyrazit s Lilian, to bude nejlepší způsob, jak Vlada přesvědčit, že to všechno myslíme vážně,“ usoudil Aro nakonec a s tímhle dokonce souhlasila i matka.

„My si zatím s Vladem promluvíme a všechno mu vysvětlíme,“ přitakal a toho jsem se skutečně bál.

„Pokusíme se vyžehlit ten tvůj průšvih a ty se snaž na Lilian udělat opět jenom ten nejlepší dojem, aby se přidala jasně na naši stanu. Nejspíš to bude potřeba,“ dodal ještě Aro a společně jsme se všichni vydali na chodbu.

„Nedáte mi rovnou i pokyny, kam bych ji mohl podle vás vzít?“ zeptal jsem se kousavě.

„Myslím, že by se jí mohlo líbit v Lago d´Orta, je to tam naprosto dokonalé,“ zasnila se matka, jen co mi vlastně vymyslela cíl dnešní cesty. „Užijte si to tam,“ popřála mi, ještě než jsem stačil zmizet za prvním rohem. Naprosto bez chuti jsem se tedy vydal k Lilian, abych jí tento výlet navrhl.