17. Jsem mocný, stejně jako ty

10.01.2010 19:37

  

Vypráví Bella

Snažila jsem se soustředit na dění okolo sebe, ale stále mi hlavou probíhala jen ta jediná otázka. Co mi chce Brian říct, že s tím dělá takové tajnosti. Je vždy tak vážný, nejistý když se k tomu tématu dostaneme. Řekla bych, dokonce i smutný. Hlavou mi probíhali tisíce variant, co by mi mohl chtít. Napadalo mně tisíce scénářů, ale ani jeden se mi nezdál být pravděpodobným. Taky jsem přemýšlela nad tím, že by mi mohl chtít Brian říct o své minulosti, protože jsem toho o něm moc nevěděla, ale proč by byl tak tajemný? Proč by mi to nemohl říct před mou rodinou?

 

Den ve škole mi utíkal hrozně rychle. Sice jsem tu nebyla přes týden, ale nikdo si mě nijak moc nevšímal. Jen učitel matematiky, který by už od pohledu nepříjemný, si nenechal ujít poznámku k mé absenci. Slušně jsem mu naznačila, že se o tom, co jsem dělala, nehodlám bavit. Myslím, že jsem si tím vysloužila učitelovu nenávist. Na mě si ale moc nesmlsne. Já jsem přece vzorná, chytrá studentka, která vše ví a nikdy neudělá sebemenší chybičku ve výpočtu. To taky byla jediná chvíle, kdy jsem se myšlenkami vrátila na tento svět. Jakmile mi dal učitel pokoj, moje mysl se zase toulala ve vzdálených končinách a přemýšlela úplně nad něčím jiným, než jsou lineární rovnice.

 

Jako robot jsem šla na oběd a sedla si se svým tácem k plnému stolu. Nevnímala jsem nic okolo sebe. Probudilo mě, až když mi někdo zamával rukou před obličejem.

„Bello? Vnímáš mě?“ Zatřepala jsem hlavou a podívala se na Alici, která mě už zase vyrušila z mého zamyšlení. Podívala jsem se po ostatních a všichni, dokonce i Edward se na mě zamyšleně dívali. To jsem vážně tolik mimo? Otočila jsem se zpátky k Alici a chtěla ji dát odpověď na její otázku, ale došlo mi, že jsem její otázku neslyšela. Jsem vážně mimo.

„Co jsi říkala?“ Zeptala jsem se lehce otráveně. Alice po mně hodila zkoumavým pohledem, ale nijak můj tón neřešila.

„Co ti dneska je? Děláš si starosti ohledně té věci s Brianem?“ Jako vždy přesně uhodla, to co mě trápí, i když Brian nebyl jediný, kdo mi dnes vlezl na mysl. Hodně často se mi v myšlenkách taky objevoval Edward.

„Ano. Trápí mě to. Vždy je najednou takový smutný, vážný a nejistý, když se k tomu tématu dostaneme. Vůbec nevím, co bych měla očekávat.“ Zavrtěla jsem hlavou a svěsila ramena.

„Netrap se, to bude v pořádku.“ Objala mě Alice okolo ramen.

„Díky Alice. Promiň, nechovám se teď k tobě hezky. Ty si takovéhle chování nezasloužíš.“

„Chápu to. Nemáš to teď jednoduché.“ Při těch slovech střelila pohledem po Edwardovi a já její pohled následovala. Edward jen zavrtěl hlavou a ve tváři měl vepsaný nezájem. Jeho oči však tvrdily něco jiného. Byla v nich bolest. Zamrzelo mě, když jsem si vzpomněla, že za to můžu nejspíš já. Nemohla jsem se dívat na ten výraz, který drtil mé mrtvé srdce, a tak jsem raději sledovala Emmetta s Jasperem, jak se o něčem dohadují.

 

Edward se z ničeho nic plynule zvedl a odnesl svůj tác s nedotčeným jídlem do koše. Blížila se naše společná hodina biologie. Přežiju sedět vedle něj a stále ignorovat jeho existenci? Povzdechla jsem si a vstávala jsem také.

„Zatím. Uvidíme se na tělocviku.“ Rozloučila jsem se s ostatními a pomalu jsem se šourala k učebně biologie. Edward už seděl v naší lavici. Nevěnoval mi ani jediný pohled, když jsem si sedala na své místo po jeho pravici. Stále pozoroval provazce vody, které s hlasitým tříštěním dopadaly na vlhkou zem. Seděla jsem jako socha, ruce založené na prsou a sledovala jsem tabuli přímo před sebou. Znovu se mi hlavou honily myšlenky o naší včerejší hádce. Snažila jsem se je potlačit, ale Edwardova přítomnost mi to nedovolovala. Neustále mi na paměť vyplouvala všechna ta slova.

 

Ne, už na to nechci myslet. Moc to bolí, myslet na ta zlá slova, která jsem slyšela z jeho úst a také moc bolí ta slova, která jsem řekla já. Snažila jsem se myslet jen na Briana. Na jeho polibky a doteky, které mi nepřišli nijak zvláštní. Zase jsem se vrátila ke svému přemítání, o tom jestli upír může pocítit takovou lásku, jako člověk. Je možné, že to co cítím k Brianovi, je ten nepřemožitelný cit zvaný láska? Cítí to stejné má sestra Rose k Emmettovi, nebo cítí něco víc? Miluji Briana? Na tyhle otázky jsem si nedokázala odpovědět. Neznala jsem odpověď.

 

Hodina konečně skončila. Sotva co se ozvalo zazvonění, už jsem byla v lavici sama. Povzdechla jsem si a sbalila si své učebnice. Vstala jsem ze svého místa a vydala se pomalu do tělocvičny, kde jsem měla následující hodinu se zbytkem mých sourozenců. Byla to ta nejnudnější hodina dne. Nikdo z nás nemohl využívat svou sílu. Stále jsme se museli krotit, abychom nikomu neublížili. Po hodině a půl konečně přišlo vysvobození v podobě zvonění. Konečně pomyslela jsem si a vydala se do šaten, kde jsem se rychle převlékla a letěla k autu. Málem bych zapomněla na své sourozence. Seděla jsem netrpělivě v autě a bubnovala do volantu. Konečně se po dlouhých pěti minutách objevili.

„No konečně. Kde se loudáte?“ Začala jsem, jakmile Rose s Emmem nasedli do auta.

„Drahá sestřičko, nikdo z nás nemá motor v zadku jako ty.“ Poplácal mě smířlivě po rameni Emmett.

„Haha, moc vtipné, ale já vážně chvátám.“

„Co se děje?“ Zeptala se, se zájmem Rosalie.

„Brian mi chce něco říct. Vždy okolo toho dělá takové tajnosti. Jsem hrozně zvědavá a zároveň mám hrozný strach. Ale ještě než si s ním promluvím, potřebuji na chvíli mluvit s Esme. Nestačila jsem se ji ještě nijak omluvit za ten svůj útěk.“

„To bys měla. Esme byla hrozně smutná a strachovala se o tebe, když ses nám neozvala. Jedinou útěchou jí byly Aliciny vize, v kterých jsme tě viděli na živu.“

„Já vím. Moc mě to mrzí, ale potřebovala jsem čas a klid.“ Rosalie jen chápavě přikývla a já jsem se plně věnovala cestě přede mnou.

 

Konečně jsem zajela autem do garáže a vystoupala po schodech do obýváku, kde už na mě s otevřenou náručí čekal Brian.

„Chyběla jsi mi.“ Řekl mi na přivítanou a zlehka mě políbil.

„To ty mě taky. Co jsi celý den dělal?“

„Nic zvláštního. Četl jsem si nějaké knížky. Jaký jsi měla den ty?“

„Škola. Takže nic zajímavého. Přemýšlela jsem nad tím, co mi chceš říct.“ Musela jsem to opatrně naťuknout, aby věděl, že jsem na to nezapomněla.

„Víš, ještě než mi to povíš, potřebuji se promluvit s Esme.“ Dodala jsem, ale než stačil nějak reagovat.

„Dobře, počkám na tebe tady.“

„Děkuju.“ Políbila jsem ho zlehka na rty a vydala se do prvního patra, kde měla Esme svou pracovnu. Zhluboka jsem se nadechla a zaťukala na dřevěné dveře.

„Dále.“ Ozval se zevnitř hlas mé milované matky. Otevřela jsem a nakoukla dovnitř. „To jsem já. Můžu?“

„Jistě, pojď dál. Co se děje?“ Zeptala se starostlivě Esme, která se do teď skláněla nad nějakými návrhy, které měla rozložené na stole. Vstala a přešla ke mně. Pevně jsem ji objala a začala jsem se omlouvat.

„Vím, že jsem tě zklamala. Nejdříve jsem odjela bez jediného slůvka, křičela na tebe, pak o sobě nedala vůbec vědět. A teď ses za mě musela stydět kvůli té hrozné hádce. Moc mě to všechno mrzí.“ Vzlykala jsem jí na rameni.

„Šššš, Bello. To je dobré. Já se nezlobím.“

„Ale měla bys. Chovala jsem se špatně.“

„Neříkám, že jsi to nepřehnala, ale každý z nás má někdy své dny. Ty sis je vybrala teď. Věřím, že už to bude jen dobré, a že už nikdy takhle nezmizíš.“

„Nikdy. Ale co ta hádka?“

„Srdíčko, každému občas rupnou nervy. Nezachovala ses hezky, ale to ani Edward. To mi však nebrání mít vás stejně pořád ráda. Víš, ti tři mi přirostli k srdci stejně jako ty, Rosalie a Emmett. A Carlisle? Lepšího muže jsem nemohla potkat.“

„Však já vím.“

„A co ty a Brian? Jsi šťastná?“ Pokrčila jsem rameny a natáhla jsem k ní svou ruku. Nechtěla jsem, aby tenhle rozhovor slyšel Brian. Esme mou ruku pevně uchopila a já jí poslala své myšlenky.

Jistým způsobem jsem šťastná, ale mám strach. Brian mi něco tají a já se bojím, že by mohl mít třeba Edward pravdu. A zároveň se bojím, že to co cítím k Brianovi, není pravá láska.

 

Bello, broučku, nemusíš si lámat hlavu, váš vztah je teprve na začátku, znáš ho chvíli. Nemusíš ho ihned milovat. Ta láska, kterou čekáš, se může objevit časem.

 

Anebo nikdy.

 

To je taky možnost. Teď si s tím nelam hlavu. Běž za Brianem a vyslechni ho. Třeba se dozvíš, co ti tajil.

„Děkuji ti, mami.“ Řekla jsem už nahlas a znovu ji pevně objala. Esme mé objetí opětovala a políbila mě do vlasů.

„Tak běž.“ Popoháněla mě. Vřele jsem se na ni usmála a utíkala ke dveřím. Vletěla jsem do obývacího pokoje jako velká voda a hnala se k Brianovi.

„Pojď, znám skvělé místo, kde si můžeme v klidu promluvit.“ Chytila jsem ho za ruku a táhla ho ven dveřmi. Venku jsem se rozběhla a stále jsem svírala Brianovu ruku pevně ve své. Brian mi běžel po boku a soustředil se na cestu, jedinkrát se na mně nepodíval. Vedla jsem ho na mou loučku u Seattlu. Chtěla jsem se o ní s ním podělit.

 

Když jsme se však blížili k loučce, ucítila jsem pach nějakého upíra. Ta nádherná vůně mi něco připomínala, ale nedokázala jsem si vůbec vzpomenout co. Věděla jsem, že je to něco ve Forks. Něco, co jsem snad cítila u nás doma, ale nemohla jsem si přesně vybavit, co to bylo. Vůně byla tak překrásná, že by se z toho člověku zamotala hlava. Dokázala bych ji vdechovat celé roky a nikdy by mě to neomrzelo. Nelámala jsem si hlavu tím, že tu byl nějaký další upír, byla jsem naprosto omámená. Protřepala jsem hlavou, abych si ujednotila zpět své myšlenky a vedla Briana houštinami na loučku.

 

Prodrala jsem se kapradím a vešla na mou mýtinku. Nic se tady od včerejšího večera nezměnilo, snad jen ta vůně tu byla intenzivnější než v lese. Ohlédla jsem se zpět na Briana, který se konsternovaně díval okolo sebe.

„Tohle je moje místo, kam ráda chodím přemýšlet. Je tu takový klid.“ Porozhlédla jsem se okolo sebe a mírně se usmála.

„Je to nádherné.“ Vydechl okouzleně Brain. Tohle místo ho dostalo stejně jako mě.

Přešla jsem doprostřed louky a všimla si obrysu v trávě. Někdo tady ležel. Posadila jsem se do té prohlubně a poklepala na místo vedle sebe na znamení, aby si ke mně Brian sedl. Ve vteřině byl u mě a objímal mě okolo ramen.

„Tak začni.“ Pobídla jsem ho a natočila tělo směrem k němu, abych mu viděla do obličeje. Brian se zhluboka nadechl, ale pak jen zavrtěl hlavou.

„Nevím, kde mám začít.“

„Tak začni úplně od začátku.“

„Dobře.“ Přikývl Brian a já viděla, jak se jeho oči zahleděli kamsi do prázdna, jak se rozpomínal nad tím příběhem, který mi chtěl vyprávět.

 

„Po tomto světě chodím už něco přes sto let. Pro upíra nijak zvlášť dlouhá doba, ale pro mě to jsou neskutečně dlouhé a těžké roky. Víš, můj stvořitel, Gaspar, mě přeměnil jenom z jediného důvodu. Vycítil, že bych mohl být velice mocný a nespletl se. Stejně jako ty i já mám více darů. Ano vím o tvých darech.“ Dodal, když si všiml mého nevěřícného pohledu. Byla jsem si jistá, že jsem mu o svých darech zatím neřekla.

„Jak to víš?“

„Edward ti v jedné věci nelhal. Měl pravdu, když řekl, že dokážu rozpoznat dary jiných upírů, ve všem ostatním ti však lhal. Vím, je to tvůj bratr, a proto mě mrzí, že se kvůli mně hádáš se svou rodinou. Ale zpátky k mému příběhu. Po mé přeměně se u mě začaly rozvíjet dvě schopnosti. Jak už jsem řekl, jedním z nich bylo právě rozpoznávání darů jiných upírů. A ten druhý je velmi zvláštní, je velmi podobný daru, který má Jane Volturi, s tím rozdílem, že já ti dokážu způsobit nejen psychickou bolest, ale i fyzickou. Časem jsem svou moc zdokonalil a jsem velmi mocným upírem. Nikdy jsem se nesetkal s nikým, na koho by můj dar neplatil, až na tebe. Zkoušel jsem to tehdy v lese, v Edmontonu, ale nedařilo se mi. Až pak, když jsem se zaměřil na tvé schopnosti, jsem zjistil, že jsi štít, velmi účinný štít.“

„Naučíš mě s ním zacházet?“ Vyhrkla jsem bez přemýšlení a přerušila tak jeho vyprávění.

„Moc rád ti pomohu.“ Usmál se na mě mile.

„Děkuju a promiň, už tě nebudu přerušovat.“ Udělala jsem, jakože si zamykám pusu na zámek a ten jsem zahodila. Zasmál se mému počínání, ale k mé radosti pokračoval ve svém vyprávění.

„Jak jsem říkal, velice dobře jsem se vycvičil, jak v boji se svými dary, tak bez nich. Gaspar byl velmi dobrým bojovníkem a vycvičil mě. Byl ochotný postoupit tu bolest, kterou mu způsobovala moje moc, jen proto, aby mi pomohl se zdokonalit. Pak se však ukázalo, že mě cvičil hlavně proto, aby se později mohl pomstít některým upírům za vraždu jeho manželky a rodiny. Jeho pomsta se však zvrhla. O jeho činech se dozvěděli až v Itálii a samotný Aro se vydal do Ameriky vše napravit. Gaspara potrestal zabitím, ale mě ušetřil. Dal mi milost, nechtěl zmařit můj talent. Věděl moc dobře, jak jsem mocný. Skvěle bych v jeho řadách vyjímal a nahradil Jane, ale mě se nechtělo už nikomu sloužit. Vysvětlil jsem mu své důvody a on mě k mému velkému potěšení a překvapení propustil. Různě jsem se tedy potuloval a stále potuluji po severní Americe a snažím se nepřipomínat se Arovi, aby si náhodou své rozhodnutí nerozmyslel. Potkal jsem již spousty upírů, z pár jsem trávil nějaký čas, ale žádný mě neuchvátil natolik jako tvá rodina a především ty.“

 

Stále jsem vstřebávala vše, co mi tu Brian vyprávěl. Stále jsem nechápala, proč mi to chtěl vyprávět v soukromí, ale nijak jsem to neřešila. Brian je vážně velmi mocný upír. Nedivím se, že Aro o jeho dary stál. Proto mě velmi překvapuje, že Briana jen tak propustil. Ale vlastně mohu být Arovi vděčná, jinak bych Briana nikdy nepotkala. A Edward měl pravdu, Brain umí vycítit dary ostatních. Měl však pravdu i ve všem ostatním? Ne, to ne. Neměl.

„Kdy jsi naposledy viděl Volturiovi?“ zeptala jsem se. Vlastně ani nevím proč, jen mě to zajímalo.

„Naposledy jsem je viděl v ten den, kdy mi dal Aro svobodu. Je to něco okolo padesáti let, možná ani ne.“ Jen jsem přikývla hlavou.

„Měl jsi Gaspara rád?“

„Ano, přirostl mi k srdci. Považoval jsem ho za svého otce.“ Svěsil hlavu a v očích mu probleskl smutek. Už jsem chápala, proč byl tak smutný, když jsme se dostali na toto téma. Nechtěla jsem, aby na to dál myslel a trápil se. Zvedla jsem se ze země a natáhla k němu ruce.

„Pojď, dostala jsem nápad, jak se dnes v noci zabavit.“ Brian na mě nechápavě hleděl, ale vstal. Chytila jsem ho za ruku a rozběhla se z louky zpět k nám domů.

 

Cesta utíkala rychle, doma jsme byli za krátkou chvilku. Vletěla jsem do domu, kde byli všichni kromě Edwarda.

„Nechtěli byste si zahrát baseball?“ Zeptala jsem se s úsměvem na tváři.

„Jo, zahrajeme si baseball.“ Poskakoval Emmett, jako malé děcko a plácal u toho rukama.

„Uklidni se Emmette. Myslím, že to nebude možné, nemá být bouřka.“ Prohodila vševědoucně Alice.“

„Víš, Alice, věřím, že jsi mnohem důvěryhodnější, než kdejaká meteorologická stanice, ale tentokrát ses spletla.“ Posmíval se Emmett mé nejlepší kamarádce.

„Musím říct, že má Emmett mimořádně pravdu. Nikdy bych nevěřila, že bys dokázala zapomenout na to, co umím.“ Mrkla jsem tajemně a venku zazněl hrom. Alici se na obličeji ihned objevil chápavý výraz a Emmett začal znovu poskakovat, jako malé dítě.

„Půjdeme si tedy zahrát?“ Zeptala jsem se znovu.

„Myslím, že to není špatný nápad.“ Prohodil Carlisle a všichni ostatní jen přikyvovali.

„Už se zbývá zeptat jedině Edwarda.“ Prohodil Jasper.

„Víte někdo, kde je?“ Zeptala se starostlivě Esme.

„Tady jsem.“ Ozvalo se ode dveří. „A přivedl jsem návštěvu.“ Všichni se bleskově otočili ke dveřím, já však byla poslední. Ještě než jsem se stihla podívat na naší návštěvu, spatřila jsem, jak Brian ztuhl a nevěřícně zíral na osobu stojící mezi dveřmi.

Diskusní téma: 17. Jsem mocný, stejně jako ty

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek