16. kapitola

22.06.2016 20:31

16. kapitola

Vítězství nikdy nedosáhnete sami. K překonání vyšších sil se vytváří spojenectví, některá jsou zrozena díky společnému cíli, jiná ze zoufalosti. Ale pokud má spojenectví přežít, tak musíte vědět, jestli je váš spojenec přítel, nebo je to jen převlečený nepřítel.

 

Ne. Ne. Ne!

Chtělo se mi křičet, ale nezmohla jsem se na to, abych vydala jedinou hlásku. Úplně jsem zamrzla, když mi došlo, co se tady zrovna děje. Tak moc jsem se snažila schovávat rodinu před Zoyou a Stevem, až jim nakonec vyjedeme de facto v ústrety.

Jako první jsem zahlédla Zoyu. Seděla za volantem a na malý okamžik vyhodnocovala situaci, kterou zde viděla. Stála jsem tu v obklopení osmi upírů. Tohle pro ni bylo zřejmě jako rozbuška. A pro zbytek její početné party taky. Než jsem se vzpamatovala, všichni vysedli z auta.

„Ness, pojď k nám. Tahle partička upírů ti nijak neublíží,“ pobídl mě Steve.

Proboha, co mám dělat? Rychle jsem pohledem přejela celou jejich skupinku a zaznamenala, že Liam s Colem tam nejsou. Kde vězí, když je člověk potřebuje?

Jen jsem na to pomyslela, zaslechla jsem v zatáčce kola nějaké automobilu a během okamžiku k nám dojelo i Coleovo auto, ve kterém se s ním vezl i Liam. Jasně, mělo mě napadnout, že jeli více auty, přece jenom jsou značně početná skupina a do jednoho by se nevměstnali. Přes přední sklo jsem zahlédla, jak se Cole vesele o něčem baví s Liamem, ale jen co si všiml našich aut zastavených na silnici, což ho samotného donutilo zastavit, jeho výraz se zatvrdil.

„No tak, Ness, pojď. Vidíš, že se síly vyrovnaly. Navíc tohle nebudeme dělat poprvé,“ usmála se na mě Zoya.

„Myslím, že zůstanu tady,“ zamumlala jsem a hledala pomoc u Colea. Ten mezitím, spolu s bratrem, vystoupil z auta a došel k Zoye. Najednou jsem si nebyla úplně jistá, co od něho mohu očekávat. Tohle byli jeho přátelé. A přestože se mi snažil nějakým způsobem pomoci, ani jeden z nás nečekal, že se dostaneme do podobné situace. Pokusí se zadržet své přátele nebo se k nim přidá?

„Cole, dělej něco, takhle bys mohl o svou slečnu brzy přijít. Není zrovna ve výhodné pozici,“ zaslechla jsem, jak Steve zamumlal ta slova k Coleovi. Ano, vlastně, oni mě považovali za jeho přítelkyni. A jako jeho přítelkyně jsem stála v kruhu mezi osmi jejich nepřáteli.

Slyšela jsem, jak někdo za Zoynými zády zavrčel. Steveův přísný výraz ho ale hned umlčel.

Nevědomky jsem natáhla ruku k mámině a ta mi ji automaticky stiskla, aby mě uklidnila. Vůbec mě nenapadlo, co tohle gesto udělá se skupinou před námi. Všichni jako na povel začali vrčet a než jsem se nadála, Tom se dostal před Stevea a Zoyu a zaútočil. Naštěstí stejně pohotový byl i Jasper a jeho první útok odrazil.

Strýc mě sice neustále trénoval na boj s protivníkem, ale teď, když jsem viděla, jak je Tom rychlý a obratný, rychle jsem přehodnotila svá kritéria o mé zručnosti. Ano, boj mi šel, ale ne jak jemu.

Co mě však překvapilo ze všeho nejvíc, bylo to, že se k Tomovi nikdo nepřidal. A stejně tak se všichni od nás drželi bokem od tohoto střetu. Jasper se střídavě vyhýbal Tomovým útokům a stejně tak útočil sám. Vzduchem se neslo vrčení a ostatní zvuky boje. Pro nezasvěceného by to znělo jako blížící se bouřka. Tedy, ne pro nezasvěceného, ale spíš pro toho, co nebyl u tohoto boje přítomen.

Všechno to trvalo několik dlouhých minut, dokud se strýci nepodařilo srazit ho na zem tak, že mu oběma rukama držel hlavu a chystal se trhnout. V posledním okamžiku se ale zastavil a pohlédl na Stevea. Ten měl rozhodnout, jestli Tom zůstane mezi živými. Pohlédla jsem tedy jeho směrem a čekala na to, jak se vyjádří. Jaký postoj mezi sebou vlastně zaujímají? Jsou stejně bezcitní jako někteří upíři nebo si cenní přátelství a života?

Steve mlčel hodně dlouho. Bridget za ním začínala vrčet a chystala se zaútočit, ale Steve ji zadržel. „Ne,“ zašeptal a Jasper pustil Tomovu hlavu a zařadil se opět mezi nás.

„Teď bych rád slyšel vysvětlení toho, co se tady děje. Cole?“ obrátil se na svého někdejšího přítele.

„Tohle,“ ukázal Cole na upíry v mé společnosti, „je Renesméina rodina,“ přecedil skrz zuby.

„Použil jsi velmi zvláštní slovo, když uvážím, že se jedná o upíry. Jak by někdo z nás mohl být tak hloupý a přijmout tu krvelačnou sebranku za svou rodinu?“ podivoval se a přeměřoval si nás tak dlouho, dokud se opět nezastavil na mé ruce, která byla spojená s máminou. Po mé druhé straně stál táta. Steve nás chvíli upřeně sledoval, než je v jeho obličeji objevilo poznání a samozřejmě s ním i šok. Byla jsem na oba rodiče podobná. Barva mých vlasů byla spojením barev jich obou a měla jsem údajně máminy lidské oči.

„Pokud byste, Steve, souhlasil, rádi bychom vám a vaši skupině celou situaci vysvětlili,“ navrhl Carlisle mile.

„O žádné vysvětlování tady nemá nikdo zájem,“ odsekl Steve a než jsem se nadála, nasedal zpět do auta a stejně tak všichni ostatní.

 

Co to, sakra, mělo být?

„Tohle nebude jenom tak,“ odpověděl na mé myšlenky táta.

„Pojedeme za nimi a pokusíme se jim to vysvětlit, ale nebude to jednoduché. Všichni mají značně ohraničené smýšlení o upírech,“ bránil všechny Liam, zatímco Cole nasedl do auta a ještě stačil na bratra zatroubit, aby ho přiměl nasednout. „Omlouvám se,“ zamumlal, nasednul do auta a Cole okamžitě vyrazil za svými přáteli.

„Mohl bys nám odhalit, na co Steve myslel, Edwarde?“ požádal Carlisle tátu, když už zvuk odjíždějícího auta zmizel v dálce.

„Nejsem si tak úplně jistý. Jako by tušil, s kým má tu čest a v myšlenkách neřešil nic podstatného a už vůbec ne nic ohledně nás všech. Bylo to divné. A zřejmě bychom si měli dávat i nadále pozor, moc se mi to totiž nelíbilo,“ přiznal táta a já se ještě víc zachmuřila. Na malý okamžik jsem si myslela, že jsme z toho vyklouzli vcelku jednoduše, možná až moc, mělo mi to být divné. Ale já jsem tak moc chtěla, aby to bylo všechno za námi, až jsem tomu na moment uvařila.

„Takže vyrážíme na ten plánovaný výlet nebo se vracíme?“ vložil se do rozhovoru Emmett, zatímco Alice pomáhala Jasperovi trochu oprášit košili, která se stejně ocitla na konci své životnosti. Tom byl zručný bojovník a látka košile byla na několika místech natržená tak, že odhalovala značné půlměsíčkové jizvy, které strýčkovo tělo pokrývaly. Jasná památka na jeho minulost, která nikdy nezmizí. Ale občas dokáže někoho pěkně vystrašit – ne každý upír dokáže přežít tolik útoků, o kterých ty jizvy vyprávěly.

 „Řekl bych, že ten výlet není od věci. A jelikož Ness nepotřebuje teď nic předstírat, mohla by jet s námi, pokud by chtěla,“ obrátila se na mě máma a já to začala zvažovat. Už to byla nějaká chvíle, co jsem se byla nakrmit. Navíc byl pátek a zatím jsem neměla nic v plánu. S Paulem jsme nebyli na ničem domluvení – což vlastně není nic divného, jelikož se pořád nějak míjíme. A to mě docela štvalo.

„Pokud máš něco v plánu, nemusíš,“ ujišťoval mě táta.

„Ne, o tomhle to není. Ráda s vámi pojedu, jenom si ten výlet trochu zkrátím. Nepotřebuju tak velký doping jako vy,“ usmála jsem se na tátu. „Takže jedem!“ pobídla jsem všechny a tak jsme nasedli do auta a vyrazili jsme.

 

Celou dobu, co jsme se ubírali k cíli, jsem musela přemýšlet nad tím, co by mohl mít Steve v plánu. Z odhalení, že stojím na straně upírů a nikoliv mého druhu. Stejně to bylo šílené, řešit nějaký druh. Pocházeli jsme z upírů – sice jenom napůl, ale pořád byli naším druhem. Je to skoro stejné, jako kdyby lidi řešili, jestli jsou běloši, černoši nebo asiati. Jasně – ze začátku s tím problémy byly, rasismus, diskriminace a podobně, ale myslela jsem si, že už jsme to překonali.

Očividně se ale historie opakovala. Lidé své rozdíly překonali a dokázali se sžít. Náš druh k tomu měl necelé století, zatímco lidé na to měli těch století několik. Asi bude potřeba vytrvat, než dojde k zmírnění napjaté situace. Tedy pokud bude co zmírňovat, což záleželo na tom, jestli někteří upíři vůbec přežijí. Možná to nakonec dopadne tak, že se lidé budou křížit s poloupíry tak dlouho, že nakonec vymizí skoro všechny vlastnosti upíra a zůstanou skoro stoprocentní lidé…

Ale tyhle teorie bych měla nechat na Alex. Možná bych jí tu myšlenku mohla nadhodit a nechat její mozek, aby to nějak zpracoval. Třeba by to mohlo být skvělé téma na diplomovou práci, kterou bude muset za čtyři roky napsat. Měla bych jí o tom rozhodně říct a… Původní myšlenky na Steva se rozplynuly a já na chvíli vypnula ze svého nervózního módu a mohla si užívat poklidnou cestu a těšit se na její závěr, kdy uhasím tu touhu po krvi. Stejně jsem si nějak nedokázala plně představit, jak hrozné to musí být pro ostatní členy mé rodiny, kteří se živí pouze stoprocentní krví a nemohou to ředit lidským jídlem a nápoji.

Po jedné skvělé noci, kdy jsem se opět mohla poddat svým instinktům a chovat se trochu jako zvíře, jsem se pěkně po svých vracela zpět do Bemidji. Skvěle jsem si při tom protáhla svaly. Vyhýbala jsem se městům a stále se držela blízko nich, abych se nedostala do natolik opuštěných míst, kde by se mohli chovávat nějací upíři.

Samozřejmě se nedalo předpokládat, že by se tu nějací upíři pohybovali, aniž by o tom Steve se Zoyu věděli. Ti by se o to hned postarali.

 Kousek před městem jsem zaznamenala v lese lehce netypický zvuk. Ačkoliv jsem nebyla stoprocentní upír, zvířata se mi i tak vyhýbala, jak to jen šlo. Proto se dalo šustění listů na zemi považovat za netypické. Zpozorněla jsem a zároveň i zpomalila. Potřebovala jsem zjistit, odkud zvuk přichází. Ve větvích se nikdo nepohyboval. Zvuk přicházel ze země, jako by někdo schválně šoupal nohama v hromadách listů, které se tady válely.

Zvuk se jednu chvíli přibližoval, jak jsem postupovala směrem k městu, ale potom najednou zmizel.

To mě zarazilo. Nic jenom tak nezmizí.

„Je tady někdo?“ zašeptala jsem. Nechtěla jsem ze sebe dělat blázna, kdyby se tady pohybovali nějací lidé. Spíš ale než je, jsem tady mohla očekávat partičku Coleových přátel. A to mě vyděsilo. Cítila jsem, jak se mi v hrudi rozbušilo srdce divokým tempem a já se nepřestávala rozhlížet kolem dokola.

Opatrně jsem našlapovala v listí, abych nevydávala zbytečný hluk navíc. Snažila jsem se zaměřit na tlukot nějakého srdce… A ten se skutečně ozval.

Bohužel pro mě značně pozdě. Ze stromu přede mě seskočil Cole se spokojeným úsměvem na tváři. Dopadl tak blízko mě, až jsem ztratila balanc a rozplácla se na zemi jak široká tak dlouhá.

„Čekal jsem, že na zadek budeš umět dopadnout daleko elegantněji, když máš v rodině tolik upírů, kteří by tě to měli naučit,“ prohodil sarkasticky a během okamžiku už mi podával ruku, aby mi pomohl se postavit.

Ze země jsem si ho změřila nenávistným pohledem a jeho nabízenou ruku odmítla. „Postavit se dokážu sama,“ odsekla jsem, postavila se a oprášila ze sebe kousky rozpadlého listí.

„Nechtěl jsem tě takhle vylekat, ale nemohl jsem si moct. Chtěla jsem vědět, jestli se tvoje reakce nějak vylepšily, když žiješ tolik let pod jednou střechou s upíry. Bohužel jsem ale zjistil, že opak je pravdou. Co měl znamenat ten roztřesený hlas, když ses ptala, jestli tu někdo je?“ dobíral si mě dál. A já nevěděla, co mu na to odpovědět. Dál jsem se obírala od listů a snažila se je vybrat i z vlasů, kam se mi jich pár zapletlo i cestou zpět do Bemidji a nikoliv jenom tím pádem.

„Co tady vlastně chceš, Cole?“ zeptala jsem se ho, když už mlčel trochu déle, než jsem u něj byla zvyklá. Zvedla jsem k němu obličej a střetla se s jeho zadumaným výrazem, se kterým na mě shlížel. Během toho mého obírání, jsem zaznamenala, že kolem mě krouží, ale ten jeho pohled jsem nečekala.

Upřeně se na mě díval a doslova mě svým pohledem hypnotizoval. Cítila jsem, se mi pod jeho pohledem zadrhává dech, ale nevěděla jsem proč.

Volně jsem se mohla nadechnout, až o několik dlouhých sekund později, kdy pohlédl do strany a přerušil tak ten podivný oční kontakt. „Chtěl jsem s tebou mluvit, toť vše,“ odvětil, ale nepřestával hledět někam do dálky. Zběžně jsem tam pohlédla taky. Co kdyby se tam schovávali ti jeho přátelé a tohle mělo být něco jako poslední sbohem, než se mě rozhodnou zničit?

Nikoho jsem tam ale neviděla. Takže jsem opět pohlédla na Colea. „A co je tak důležitého, že jsi mě musel takhle vylekat?“ vyzvídala jsem dál.

„Říkal jsem si, že bych tě měl informovat o tom, že Steve se Zoyou a ostatními se v Bemidji už zdržovat nebudou,“ prohodil a vypadal při tom tak nějak… Nevím. Nedokázala jsem to popsat ani, když takhle stál přede mnou. Ruce měl vražené do kapes u kalhot, které byly ve vyšisované modré barvě, a dál měl na sobě bílé triko a černou koženou bundu. Na krku se mu houpala jedna taková ta vojenská známka. Už párkrát jsem zaznamenala, že má na krku něco zavěšeno, ale vždy měl přívěsek schovaný pod tričkem. Teď prvně jsem ho viděla celý… Bylo na něm Coleovo jméno. Nechápala jsem proč.

„Co se včera stalo, když jste odjeli?“ Tohle bylo opravdu důležité. Prošla jsem kolem Colea, opřela se o kmen stromu, ze kterého předtím Cole seskočil, a potom jsem se svezla k jeho kořenům, abych se mohla posadit. Tak nějak jsem čekala, že to bude delší příběh, přestože mu předcházela pouze velmi krátká rvačka.

„Překvapivě nic z toho, co jsem očekával,“ zamumlal a přešel ke stromu naproti tomu, kde jsem seděla.

 „Steve s ostatními dojeli včera až k nám domů, kde jsme je s Liamem dostihli. Steve pěkně zuřil, jelikož jsme ho o téhle situaci neinformovali, což chtěl Liam hned napravit a tak se o vás rozvyprávěl,“ začal Cole s vyprávěním včerejších událostí.

„Steve taky nevěděl, kdo jsme?“ zeptala jsem se opatrně. Stále jsem měla v dobré paměti to, že Cole s Liamem neměli nejmenší tušení, kdo já s mou rodinou jsme a jakou roli v tomhle novém světě hrajeme.

„On to věděl,“ zamumlal a hned na to udeřil do stromu vedle něj. Strom jenom zapraskal a rozpůlil se ve dví jako by do něj uhodil blesk… nebo se do něj pustil moc aktivní datel, jelikož ta prasklina nešla od vrchu, ale táhla se dobré dva metry po délce celého kmene.

„Štve tě, že tě o tom neinformoval?“ vyzvídala jsem dál, ale snažila se působit nenásilně. Jeho reakce po posledních slovech mě překvapila.

„Ne, o tohle tu přece vůbec nejde!“ rozkřikl se na mě a zpražil mě na okamžik tak nenávistným pohledem, až mi to vyrazilo dech. Upřeně jsem ho sledovala a odhadovala jeho další reakce. Musela jsem být připravená co nejdříve vyskočit na nohy a dát se do boje nebo utíkat. Zpočátku přátelské chování, které Cole předstíral, se měnilo jako letní počasí. „Kvůli tomuhle blbému tajemství jsem přišel o rodinu,“ zamumlal po chvíli.

Šokovaně jsem na něj vytřeštila oči. Nikdy jsem nemyslela, že tohle slovo uslyším z jeho úst a ještě ve spojitosti s ním. Slovo ´rodina´ přece považoval za nadávku… Nebo se mýlím?

„To je mi líto,“ zašeptala jsem. Ať už měl k té partě vrahů, v duchu jsem se za ten výraz sama sobě omluvila, jakýkoliv vztah, asi ho mrzelo, že o něj přišel. „Netušila jsem, jaký vztah mezi sebou máte.“

„No jasně, holka od milující rodiny krvelačných příšer nedokáže pochopit, že i my ostatní jsme schopni nějakých citů,“ zašklebil se a dál se díval někam do dálky.

„Tak to není. Nejsi první a myslím ani poslední nesmrtelný, který pochází z Volterry. S některými z vás se dalo vyjít po dobrém a nebyli zaslepení touhou pozabíjet všechny upíry na světě. Přijali svou existenci takovou, jaká je, a začali nový život. Ale pak jsou tu ti jako Steve, Zoya… ty…“ Cole ke mně obrátil zrak, ale nic neřekl. Snad čekal, co dopovím. „Jste svým způsobem života posedlí.“

„Neměli jsme na vybranou. Někdo s tou situací něco udělat musel. Zatraceně!“ rozkřikl se.

„Svět s upíry fungoval, ať už dobře nebo špatně, několik tisíciletí. Proč jste si tedy mysleli, že je důležité to všechno zničit?“ Až ve chvíli, kdy jsem to dořekla, jsem si uvědomila, že jsem obhajovala Arovu vládu, což jsem v plánu neměla. Ale každá mince má dvě strany a ani Arovo s bratry nebyli úplně zlí. Vždyť i díky nim lidé pořád žili. Utajení upíří existence bylo to nejrozumnější řešení s jakým, kdo mohl přijít. Pokud by se tak nestalo, tak už možná sto let po prvním upírovi by svět byl bezduchou pustinou, kterou by se potulovaly vysušené mrtvoly, které se nemají čeho napít.

„Vidím, že nemá smysl ti něco vysvětlovat. Jsi milovnice upírů a na tu s rozumnými argumenty nemůžu. Každopádně… I když je to naprosto proti mému přesvědčení, dám ti malou radu. Steve s Zoyou a ostatními jsou sice pryč, ale to ještě neznamená, že byste si měli přestat hlídat záda. Vědí o vás… A to je důležité,“ prohlásil, když kolem mě prošel a během okamžiku už jsem viděla, jak se jeho záda velkou rychlostí vzdalují od místa, kde jsme si ještě před chvílí ´povídali´.

 

Domů jsem potom dorazila o patnáct minut později. Na posteli tam na mě čekal mobilní telefon s několika zmeškanými hovory a jednou zprávou. Toho jsem si všimla až ve chvíli, kdy jsem vyšla ze sprchy omotaná v měkké osušce. Ručníkem jsem si sušila vlasy, když jsem se rozhodla zjistit, kdo mě mohl během té mé jednodenní nepřítomnosti postrádat.

Byl to Paul.

Ahoj Ness, právě odjíždíme do G.R. a tobě do toho muselo přijít jistě něco důležitého, když jsi nedorazila. Je mi to líto, ale chápu to. Paul

 

Pane bože, ještě tohle mi scházelo. Zapomenout na vlastního přítele! Hlava jedna děravá. Rychle jsem si vysušila vlasy, ze skříně vybrala nějaké oblečení, které by se slušelo na přítelkyni hokejového hráče. Stáhla jsem vlasy do culíku, popadla šálu ve školních barvách a s peněženkou, klíčemi a telefonem v ruce jsem už vybíhala z domu, abych se co nejdříve dostala do Grand Rapids, kde podle zběžného pohledu na hodinky, začínal zápas za patnáct minut.

Nedělala jsem si žádné naděje, že ho stihnu od začátku. To bych nedokázala ani, kdybych celou cestu běžela, ale rozhodla jsem se, že přece nemůžu být takhle hrozná přítelkyně už na začátku vztahu.

Cestou do Grand Rapids, která obvykle trvá něco přes hodinu, jsem porušovala snad všechny cedule ohledně rychlosti. Chvíli sice trvalo, než jsem se vymotala ulicemi města až ke stadionu, ale nakonec jsem to dokázala v rekordním čase třiceti-devíti minut. Zápas tedy už běžel skoro půl hodiny.

Zaparkovat před přeplněným stadionem se mi samozřejmě nepodařilo, takže jsem ještě asi pět minut hledala nějaké místo, odkud by mi auto neodtáhli, než jsem se mohla jít vydat fandit Paulovi a Derekovi. Což samozřejmě nebylo taky úplně nejlehčí. Hlavní dvoukřídlé dveře stadionu byly už zavřené, a tak jsem musela hledat náhradní cestu. Obcházela jsem ho dokola a zkoušela různé dveře, když si mě všiml nějaký muž z ochranky, který tady hlídkoval.

„Slečno,“ oslovil mě, „mohu vám nějak pomoci?“

„Nestihla jsem začátek zápasu a je pro mě nesmírně důležité se tam dostat,“ vysvětlovala jsem.

„A máte lístek? Jak vidím, jste ze sousední univerzity,“ mrkl významně na mou zelenou šálu s bílou výšivkou, kterou jsem si dala kolem krku. V kapse bundy jsem vylovila dva zmačkané lístky, které mi dal Derek – jeden měl být pro Alex, kdyby si to náhodou rozmyslela a rozhodla se na zápas přijet. Jeden jsem hned podala pánovi z ochranky. „Hm…,“ zamručel a potom pohlédl na hodinky. „Budete tu muset chvilku počkat. Za pět minut bude končit druhá třetina a během pauzy se otevírají dveře, aby si lidé mohli zajít na cigaretu a tak,“ informoval mě a vrátil mi můj lístek.

„Děkuju.“

Tak to je fakt pěkné. Stihnu třetinu zápasu. Opravdu jsem holka, na kterou je spoleh. Při té myšlence mi neušel kyselý úšklebek. Kdybych byla na Paulově místě, asi bych si ještě rozmyslela, jestli bych chtěla s takhle nespolehlivou holkou chodit. Je pravda, že teď bych to mohla ještě všechno svést na Colea, který mě v lese zdržel. Pokud by se to totiž nestalo, možná bych stihla zápas celý – netušila jsem totiž, jak dlouho jsme si tam tak ´povídali´.

 

Při přestávce se ven vyvalila snad polovina stadionu. Část z nich byla barevně sladěna jako univerzita Davenport, což představovalo červeno-šedo-černé barvy, a nemalá část jako Bemidji v zeleno-bílé. Pomalované obličeje, univerzitní mikiny, bundy, šály. Velké pěnové ruce, hlučné buzoly. Nic nesmělo chybět.

Jen co se prvotní dav lidí vyvalil ze dveří a dalo se dostat pohodlně dovnitř budovy, okamžitě jsem toho využila. Prodírala jsem se mezi hlučícími fanoušky, kteří probírali všechno možné od právě probíhajícího zápasu, přes problémy ve škole až k dnešní velkolepé párty, která se bude konat v domě jednoho univerzitního bratrstva.

Prodrala jsem se až k plexisklovým mantinelům, které oddělovaly hráče od diváků. Bez větší námahy jsem zahlédla Paula a Dereka, jak jsou s ostatními kolem trenéra, který jim představuje aktuální plán hry pro následující třetinu. Všichni byli do toho popisování natolik zabraní, že se mě nikdo nevšiml. Neměla jsem jim to ale za zlé. Určitě se museli velmi soustředit, aby vyhráli. Z útržků rozhovorů jsem pochopila, že je to právě teď remíza a je to pěkně napínavý zápas.

Jen co skončil proslov trenéra, zaklepala jsem na sklo. První, kdo si mě všiml, byl nějaký kluk, kterého jsem neznala, ale na dresu měl jméno Riley, takže se dalo předpokládat, že je to jeho jméno. Náznakem jsem ukázala k Derekovi a Paulovi. Následoval pohledem má gesta, a když viděl, na koho ukazuju, hned se mu rozsvítilo. Asi mě hned nepoznal.

„Paule!“ zavolal a jeho hlas tak nějak splýval s hluky v celé hale. Ale i tak ho Paul slyšel a podíval se jeho směrem. Riley pak ukázal na mě a já na Paula zamávala. Ten se zmohl na překvapený výraz a po chvíli i na úsměv. Nakonec se mu podařilo procpat mezi ostatními kluky až ke dveřím.

„Ness, nevěřil jsem, že ještě dorazíš,“ prohodil překvapeně bez jakéhokoliv pozdravu. V jeho slovech byla slyšet trochu výtka, že jsem tu nebyla od začátku, ale i překvapení, že jsem nakonec přece jenom dorazila.

„Omlouvám se. Měla jsem opravdu vážný důvod proč…,“ začala jsem se omlouvat, ale pak jsem nad tím mávla rukou, tohle mu můžu říct přece i po zápase. „Přece bych si nenechala ujít to, jak to můj kluk natře univerzitě z Grad Rivers,“ usmála jsem se na něj a dala mu rychlou pusu.

„Budu se snažit,“ oplatil mi úsměv a to už je svolával trenér na hřiště. Tribuna se postupně zaplnila, ale stále chodili poslední opozdilci. Hráči už bruslili po ledě, a tak jsem si sedla na jedno z dvou volných míst, které pasovaly k číslům na lístcích určených mě a Alex.

 

Hra byla napínavá až do poslední minuty. A to doslova. V druhé minutě dal Derek gól a zvedl skóre na tři dva, jenže během deseti minut se stav opět vyrovnal. V posledních patnácti sekundách, kdy všichni přítomní fandili jako šílení, se podařilo Paulovi nějak proklouznout kolem soupeřových hráčů a vystřelit puk tak šikovně, že proletěl mezi betony brankáře až do branky, čímž nám zajistil vítězství.

Pak už následoval jenom závěrečný ceremoniál, kdy si Derek, jako kapitán našeho týmu, převzal ocenění, potřásl si rukou s ostatními hráči a mohlo se jít slavit.

Paula jsem odchytila ještě cestou do šaten, kdy si potřásali rukama s fanoušky. Nad tím, co jsem potom udělala, jsem ani moc nepřemýšlela, tedy vlastně vůbec nepřemýšlela. Přitiskla jsem se k Paulovi a políbila ho tak, jak ještě nikdy. Byl to asi ten nejvášnivější polibek, který jsme si dali.

Když jsem se od něj odpojila, sama jsem popadala dech. A Paul na tom byl úplně stejně.

„Páni…,“ zamumlal a usmál se.

„Říkala jsem si, že je to vhodná odměna pro hráče, který nám dneska zajistil výhru,“ prohodila jsem, jak nejnevinněji jsem dokázala a Paul se na mě naoko zamračil.

„Takhle bys líbila i někoho jiného, kdyby zajistil výhru?“ zajímal se.

„Nooo…,“ protahovala jsem odpověď, „to víš, že ne. Takhle bych políbila pouze svého přítele, který právě exceloval v zápase proti sousední univerzitě,“ dodala jsem po chvíli.

„Tak to jsem rád, že jsem tím přítelem já. Ale teď mě budeš muset omluvit, potřebuju ze sebe sundat ten dres a zajít si do sprchy,“ omlouval se a utíral si rukou obličej, po kterém mu stékaly kapičky potu. Vlasy měl přitom mokré a lepily se mu tváře červené námahou a vzrušením. Oči mu jiskřily nadšením a vypadal opravdu k sežrání.

„Jen běž, počkám před stadionem,“ souhlasila jsem a nechala ho odejít. Myslím, že jsem mu udělala opravdu radost, když jsem se tu ukázala. A kdybych chtěla být opravdu hodně namyšlená, řekla bych, že ten poslední gól dal jenom díky tomu, že jsem tu seděla a fandila mu.

Zapnula jsem si bundu, abych venku nevypadala jako podivín, když bych tam v necelých pěti nad nulou byla jenom tak, a vydala se ven ze stadionu. Zběžně jsem přehlédla skupinky, které se na parkovišti vytvořily, ale nikoho konkrétního jsem nepoznávala, přestože jsem znala snad všechny z naší univerzity. Alespoň co se týká jména a aktuálně řešených problémů – před tím prostě člověk s dokonalým sluchem a ještě dokonalejší pamětí prostě neunikne.

Neměla jsem se tedy ke komu přidat, ale i tak jsem měla o společnost v brzké chvíli postaráno. Obklopila mě jedna opravdu veselá skupinka z naší školy, kterým bylo úplně jedno, že se osobně neznáme. K veselému klábosení jim stačil pouze fakt, že mám kolek krku školní šálu a hned jsem byla jejich kamarádka.

Tohle jsem na podobných akcích milovala. Ať už tam člověk byl sám nebo ne, tak vlastně sám nikdy nebyl.

 

Paul s ostatními hráči vyšli ze stadionu skoro o hodinu později. Kluci, kteří mě prve obklopili, se mě snažili přesvědčit, abych s nimi šla slavit dnešní úspěch, ale to jsem s díky odmítla a dál čekala na toho svého hrdinu dne. Při bližším přezkoumání parkoviště jsem si rovněž všimla, že z kluků tu moc exemplářů nezůstalo. Kolem se toulalo několik početných skupinek dívek, které se domlouvaly, jak okouzlí hráče, jen co vyjdou ven.

Chystali se i na Paula, ale tomu jsem jako správná přítelkyně rychle zabránila, když jsem se ho chytla kolem pasu. Hned mě taky obklopila vůně jeho sprchového gelu. Šťastně se usmíval a s kluky si vyměňovali ještě nějaké vtípky. Společně přitom mířili ke školnímu autobusu, kterým sem dojeli.

„Jestli chceš, můžeme jet mým autem, parkuju kousek odtud,“ navrhla jsem, ještě než jsme k němu došli.

„Samozřejmě, že chci,“ souhlasil, nadhodil si sportovní brašnu na rameni a rozloučil se s kluky. Potom jsme mohli společně vyrazit k mému autu a jet domů.

 

Spojenectví mohou znovu spojit staré přátele těmi nejméně očekávanými způsoby, testováním pout, která jsou nejsilnější ze všech. Mohou vést k těm největším vítězstvím nebo ke konečné porážce.

Diskusní téma: 16. kapitola

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek