16. kapitola

10.12.2012 17:05

„No tak, Edwarde, co ti to udělá?“ škemral Emmett celé ráno a cestou do školy. „Sport ti přece nevadí a já jednoho hráče nutně potřebuju.“

„Říkal jsem ti, že si to musím promyslet,“ odvětil jsem neurčitě a jenom jsem si promítal v hlavě to, jak úpěnlivě mě včera prosil. Dokonce se natolik ponížil, že si klekl na kolena – tedy ne úplně, měl to v plánu, ale otevřené dveře do mého pokoje přilákaly příliš mnoho pozornosti. Což samozřejmě znamenalo Rose a Alici, které si nemohly nechat jeho prosby ujít. A jakmile je spatřil, jak nahlíží do pokoje, jeho hrdost se vzpříčila a k prosbě na kolenou nedošlo.

„Co je na tom tak těžkého říct ano nebo ne?“ zajímal se, když jsem pořád neodpovídal tak, jak by si přál. Pohlédl jsem na něj přes zpětné zrcátko a všiml si jeho zničeného pohledu. Bylo to super vidět jednou toho neporazitelného Emmetta na kolenou – i když jenom obrazně.

„Edwarde, copak ti ho není líto, když tě tak prosí?“ zajímala se Rose, kterou jeho prosby bavily a zároveň i štvaly.

„Víš, že není? Navíc mi ještě včera tvrdil, že musí nového hráče najít do tří dnů, takže mám ještě dva dny na rozmyšlenou, mezi kterými se mu možná podaří ukecat někoho dalšího,“ namítl jsem rozhodně, přestože jsem možnosti, že to místo nabídne někomu jinému, moc nevěřil.

„Jak myslíš. Pokud nemáš zájem pomoct svému bratrovi, tak se mnou příště v ničem nepočítej. Od teď pro tebe nejsem bratr,“ odvětil vážně Emmett a tím pro něj jakékoliv přemlouvání skončilo.

Věděl jsem, že pokud se chci opět zapojit do normálního lidského života a nemíchat se neustále do věcí, do kterých mi podle Belly i Monicy nic není, měl bych Emmettovu nabídku přijmout a zapojit se do školního týmu. Potřeboval jsem trochu toho obyčejného, občas i nudného života, který se mi touto možností nabízel.

A přestože jsem po tom toužil opravdu hodně, nehodlal jsem se dát jenom tak zadarmo. Emmett nesměl vidět, jak zoufale po tom toužím. Nešlo mi o to zahrát si basket, nešlo mi ani o ten zápas s Olympií nebo snad o partu. Šlo mi jenom o tu obyčejnost těch zážitků. Žádné nadpřirozeno se s nimi nevázalo.

 

 

U oběda mě už Emmett nežádal o to, abych se k nim do týmu připojil. Připadalo mi to trochu divné, ale zřejmě ne nepochopitelné. Urazil jsem jeho ješitnost a pýchu. Možná jsem ho i jako bratr trochu zklamal. Nebyl jsem si tím jistý, ale věděl jsem, že to chci napravit.

Už jsem se chystal souhlasit s jeho návrhem, když se obrátil k Paulovi.

„Myslím, že mám náhradníka za Mikea,“ pronesl a tím mě zarazil. Zdráhal jsem se to přijmout opravdu tak dlouho?

„Neříkej, že se ti Edwarda podařilo ukecat?“ podivoval se Paul a pohlédl na mě.

„Ne -“

„Vlastně ano, podařilo se mu mě ukecat,“ ujal jsem se slova, ještě než stačil Emmett něco odvětit. „Byl jsem sice trochu tvrdohlavý, ale nakonec jsem zvážil všechna pro a proti a jeho nabídku jsem přijal,“ dodal jsem.

„Tak to je paráda! Emmett nám sliboval, jak nám to ve hře natřeš, tak se můžeš předvést. Už se nemůžu dočkat dalšího tréninku,“ ujišťoval mě Paul.

„Jo, to já taky,“ souhlasil jsem a dal se do jídla. Emmett na má slova kupodivu nijak nereagoval. Prostě je jenom přijal.

 

 

„Proč jsi tak najednou změnil názor?“ zajímal se cestou na španělštinu. Konečně prolomil tu masku netečného hráče a projevila se jeho zvědavost.

„Jak jsem řekl, přemluvil jsi mě,“ namítl jsem.

„O tom docela pochybuju. Byl jsi zásadně proti tomu přidat se do týmu a jet s námi vyhrát ten zápas s Olympií. Ještě dneska ráno v autě jsi mi to dal jasně najevo. Takže určitě chápeš, že jsem zmatený, a proto chci odpověď, proč jsi to řekl,“ namítl.

„Očividně sis špatně vyložil moje slova. Neodmítal jsem tě. Pouze jsem tě nechával trochu podusit a zkoušel jsem, co jsi schopný udělat, abych se do týmu přidal. No, a to jsi taky udělal. Našel sis někoho jiného – tedy nejspíš, pokud jsi jenom neblafoval, a tak jsem si řekl, že by to už mohlo stačit a rozhodl jsem se přidat do týmu. S malým tréninkem jsem už začal, tak se snad co nevidět srovnám s vámi a nebudu vám dělat ostudu v Olympii,“ odvětil jsem a nepřestával doufat, že nevidí tu mou dychtivost.

„Jasper bude zklamaný,“ nadhodil najednou.

„Proč to říkáš? Běhat s ním budu i nadále. Nijak to můj trénink na zápas neovlivní.“

„Nemluvím o tom běhání. Chtěl se přidat do týmu. On byl ten, o kom jsem se zmiňoval v jídelně. Nemá sice takovou výdrž jako ty, ale na tom by se dalo zapracovat. Navíc by stejně celý zápas možná proseděl na lavičce. Což by mně ani jemu nevadilo. Jazz to dělá podle mě jenom kvůli nějaké holce… Netušíš, kvůli které?“ zajímal se.

„Počkej – zrovna jsi mi řekl, že Jasper chtěl s vámi hrát basket a já mu to vyfoukl a teď tu polemizuješ o tom, že by to bylo kvůli holce?“ ujišťoval jsem se, jestli jsem to dobře pochopil.

Emmett jenom přikývl. „Jinak si to neumím vysvětlit. Zjistil, že sportovci mají u holek větší úspěch, tak se rozhodl stát jedním z nich,“ hádal dál a já přemýšlel. Byla pravda, že se Jasper zmínil o tom, že je to kvůli holkám, ale řekl to v množném čísle. Navíc žádnou konkrétní holku nejmenoval.

„Tak to opravdu netuším. Pokud je to kvůli nějaké holce, může to být kterákoliv ze školy,“ pokrčil jsem rameny. Jasper se pohyboval ve společnosti spousty holek, ale sám tvrdil, že jsou to jenom kamarádky a jinak než jako kamaráda ho ani nevnímají.

 „Vsadil bych nevím co na to, že si myslí na tu novou roztleskávačku. Na Madison,“ upřesnil Emmett svá slova a mně to docvaklo. Vždyť on ji znal ještě předtím, než se tou roztleskávačkou stala. Věděl její jméno, když se přišla ucházet o to volné místo. Hlasoval pro ni… Už tehdy mě mělo napadnout, že mu ta holka zřejmě padla do oka.

„Máš pravdu, je to nejreálnější možnost. Ale co teď s tím jeho členstvím v týmu?“ zajímal jsem se pro jistotu. Nechtěl jsem ranit jeho city.

„Už jsem to vymyslel – tým bude mít dva náhradníky. Pravidla říkají, kolik hráčů musí být na hřišti, nikoli kolik jich může sedět na lavičce,“ odvětil vítězně.

„To je geniální nápad!“ souhlasil jsem s ním.

„Jsem rád, že si to myslíš. Teď si ale pohni, za pár minut začíná můj každodenní zápas s españoles dama,” podotkl a jako by se už těšil na tu slovní přestřelku s učitelkou.

„Jak myslíš, ale možná by ses měl krotit. Reprezentuješ sice školu, ale i tak bys to neměl přehánět,“ varoval jsem ho a doufal, že si ta slova vezme k srdci.

„Možná to uvážím jako možnost pro příště, dneska se na tu konfrontaci docela těším. A to jenom proto, že měla Rosalie včera odpoledne pravdu,“ namítl.

„S čím měla pravdu?“ zajímal jsem se. Co mohla včera říct tak světoborného?

„Copak jsi zapomněl, jak navrhla možnost, že by tým byl z poloviny tvořen naší rodinou? Jasper to odmítal a ty ses taky netvářil zrovna dvakrát nadšeně. No, a teď je to tady,“ prohodil a poplácal mě spokojeně po zádech. „Cullenovi se nikdy nenechávají na holičkách, pracují jako jeden tým a teď se to jenom potvrdí,“ pochvaloval si a společně jsme tak mířili do učebny.

 

 

Následující týden byl velmi krušný. Hlavně tedy pro Jaspera. Musel se přidat k tréninkům týmu, protože Emmett neměl to srdce ho odmítnout a nahradit ho mnou.

„Co takhle si dát jeden tréninkový zápas pět na pět?“ zajímal se Paul na konci tréninku, kdy Jazz jen stěží popadal dech. „Já si vezmu na starost Edwarda a ty Jaspera a rozdělíme si kluky do našich týmů. Ať si náhradníci vyzkoušejí, co skutečný zápas znamená,“ vyzval Emmetta.

„Jo, to by šlo,“ souhlasil s ním Emmett. „Tak vybírej prvního hráče, ať nemůžeš říct, že jsem ti vybral lepší kluky a tys kvůli tomu prohrál,“ poškleboval se mu Emmett.

„Jenom provokuješ. Je mi jasné, že Edward moc hrát neumí, ale pořád jsi o něm tvrdil, že by nám ve sportu nakopal zadek, tak ať se předvede. O Jasperovi jsi podobné silácké řeči nevedl, tak uvidíme, kdo vyhraje, anebo prohraje,“ oplácel mu Paul.

„Fajn, dost siláckých řečí, jdeme hrát, ať to tu můžeme rozpustit,“ ukončil jejich popichování Chris. „Slíbil jsem, že budu co nejdřív doma, mám hlídat ségru,“ zabručel otráveně a pak už jsme se dali do hry.

 

 

Datum zápasu se neuvěřitelně blížilo a my museli naplánovat cestu. Jednalo se o víkendovou akci, kde se bude odehrávat přece jenom víc zápasů než jenom ten náš. Pořadatelé nám zajistili ubytování, takže nám odpadla alespoň jedna starost.

„Tak jak se připravuješ?“ zajímala se Monica, když si ve čtvrtek večer přišla opět popovídat. Dostávala se tak do obyčejné společnosti, ve které nemusela řešit vlkodlačí problémy. Dokonce jsme se v té chvíli nebavili ani o Mikeovi, nechtěla se o něm bavit a já to respektoval. Pravidla její smečky jsem nechtěl porušit a zamotávat se do ní ještě víc nemělo navíc cenu.

„Zítra máme s kluky ještě poslední trénink a v podvečer vyrážíme do Olympie, abychom se tam ubytovali a nemuseli jezdit v sobotu brzo ráno,“ informoval jsem ji.

„To je rozumné, navečer se vyhnete i dopravním špičkám,“ přikyvovala.

„Víš, je to tak divné to s tebou řešit. Před nějakou dobou jsem ani nepomyslel na to, že bych do Olympie jel jinak než jenom divák a teď tam najednou budu a ke všemu i jako hráč. Navíc ty tam nebudeš, a přitom si to určitě zasloužíš daleko víc než já,“ povzdechl jsem si.

„Opravdu si myslíš, že si to zasloužím?“ zajímala se.

„Samozřejmě. Hodně jsi dřela, aby z tebe byla skvělá roztleskávačka. Já se k basketu dostal pomalu jako slepý k houslím. Navíc doufám, že většinu zápasu odsedím na lavičce a nebudu nucen zapojit se do hry,“ přiznal jsem barvu.

„Zase tak špatný být nemůžeš,“ chlácholila mě.

„To bys mě nejdřív musela vidět. Pravidla hry chápu, ale abych se basketem někdy v životě živil – to bych asi dřív umřel hlady, být závislý na tom příjmu,“ dobíral jsem si sám sebe a své schopnosti v této hře.

„Tak to bych tě opravdu chtěla vidět,“ přitakala. „Možná jsem si měla najít čas a jít se podívat na ten váš slavný trénink, se kterým Emmett vždy tolik nadělal. Anebo… můžu jet do Olympie s vámi a vidět tě v akci,“ navrhla možné řešení.

„Řekl bych, že je to skvělý nápad. Můžeš se zase postupně sbližovat se svými přáteli, jak jsi to měla v plánu. Pokud to posledně nebyla jenom léčka na mou maličkost, aby ses dostala blíž k Mikeovi ještě před jeho přeměnou,“ odhadoval jsem možnosti nějakého podrazu.

„Žádná léčka to nebyla. Pouze bych to nazvala asi tak, že jsem zabila dvě mouchy jednou ranou. Navíc od teď, co je Mike vlk, tak už nemám normální přátele, když tedy nepočítám tebe. A přestože vím, že před ostatními budu mít neustále nějaké tajemství, tak by bylo fajn se s některými znovu bavit,“ vysvětlila mi to.

„V tom by podle mě nemusel být vůbec žádný problém. Pokud chceš, můžeš jet s námi,“ navrhl jsem okamžitě.

„Žádný problém?“ podivovala se. „Copak jsi zapomněl na Rose? Ta mě nesnáší od chvíle, kdy jsem přestala být roztleskávačkou,“ namítla.

„To je sice pravda, ale mám takový dojem, že ostatní holky tě rády uvidí, takže se Rose bude muset přizpůsobit. Jediný problém vidím v tom, že si budeš muset sama zařídit nějaké to ubytování,“ informoval jsem ji o jediném zádrhelu, který tento výlet skýtá.

„Pokud to považuješ za jedinou překážku toho, abych s vámi jela, tak ji ber za vyřešenou. Nebude problém si rezervovat někde pokoj jenom na víkend,“ odvětila optimisticky.

„Opravdu si to myslíš? O víkendu bude celá Olympie žít tím turnajem, bude tam několik týmů z celého Washingtonu. Samozřejmě tam všichni budou mít známé a přátele, co je budou podporovat. Sehnání pokoje takhle pozdě by mohl být docela problém,“ chladil jsem její nadšení.

„Je vidět, že mě tedy asi neznáš. Pokud si něco umanu, jsem neoblomná. A navíc jsi mě pozval, abych se jela podívat na zápas. Pozvání kamaráda se neodmítá,“ namítla.

„Fajn, budu o tom informovat sourozence. Pokud nebudeš mít nic proti, tak můžeš jet autem se mnou. Stejně se zasedací pořádek v autech bude řešit zítra před odjezdem,“ nadhodil jsem.

„Zní to super. Už se nemůžu dočkat. Jenom…. Je mi líto, že se k nám nemůže připojit i Mike. Už na tenhle zápas se mají přijít podívat hledači talentů a Mike doufal v to, že ho vyberou a nabídnou mu stipendium na školu v Seattlu. Takhle z toho nic nebude,“ povzdechla si.

„Jestli si myslíš, že se Mike umí dobře ovládat, nemusel by být problém přibrat dalšího cestujícího. Mikea všichni rádi uvidí, takže proč ne,“ souhlasil jsem blahosklonně.

„Tak ráda bych ti řekla, že mu věřím. Má sice mou plnou podporu, ale nespoléhala bych na jeho sílu se ovládat. Pořád je ještě mladý – proměnit se ve vlka dokáže jenom něco přes týden a stále je to spíš jenom vyprovokovaná proměna než ta dobrovolná a řízená,“ namítla sklesle a já si vzpomněl na ten podivný sen, který se mi posledně zdál. Byl o Mikeovi a jeho vyprovokované přeměně.

„Potom bychom to asi neměli riskovat. Bude tam spousta lidí, a přestože by ho tam ostatní jistě rádi měli, na něj by to mohlo být moc,“ souhlasil jsem s Monicou. Bylo mi Mikea líto, ale nemohl jsem dovolit, aby se někomu něco stalo, kdyby s námi jel a něco se pokazilo.

 

 

Ráno jsme se v kuchyni dali do plánování cesty. Esmé se otáčela v kuchyni a chystala nám snídani, zatímco Carlisle si pročítal noviny. Byl to podivný obrázek. Od té doby, co jsme se sem nastěhovali, jsme málokdy snídali společně – natož ještě v pátek ráno.

„Když už jedete stejně všichni, co kdybychom se k vám přidali?“ zajímal se Carlisle, když jsme řešili, jak se všichni naskládáme do auta i s věcmi a kdo bude muset jet do Olympie s Paulem a několika dalšími hráči.

„Carlisle má pravdu. V práci teď nemám nic, co by den nebo dva nemohlo počkat a vždy jsme přece byli na tvém zápase, Emmette. A teď by to pro nás bylo ještě výjimečnější, když budou hrát i tví bratři,“ přitakala Esmé.

„Vždyť s tím, že pojedete, se přece počítá – tedy od této chvíle. Nechtěli jsme vás do té cesty nutit, navíc táta tráví poslední dobou v nemocnici daleko víc času. Ale to, že pojedete, je super,“ souhlasil okamžitě Emmett a i Rose přikývla.

„Tak to jsme rádi, že s námi ještě aspoň v tomhle počítáte,“ usmál se na nás Carlisle.

„My s vámi počítáme za všech okolností,“ namítl jsem pro změnu já. Věděl jsem přesně, že tak, jak to cítím já, to cítí i ostatní sourozenci – ať už to byli rození Cullenovi anebo jejich adoptovaná část. Carlisle s Esmé si dokázali získat srdce kohokoliv.

„A o to víc jsme rádi,“ přidala se Esmé. „Tak, ale teď se ještě najezte, plánování cesty je sice skvělá záležitost, ale musíte i do školy. Já nám zarezervuju v Olympii jeden pokoj, abychom tam s vámi mohli být po celou dobu toho turnaje. Carlisle si prohodí služby, to nebude žádný problém. Taky můžeme dva z vás vzít autem,“ začala okamžitě plánovat a všechno se to hned dalo do pohybu.

„Já jedu s Edwardem a vy si to vyřiďte mezi sebou,“ ozvala se mezi prvními Alice.

„Tím pádem máme místo už jenom pro jednoho, takže s námi pojede asi Jasper,“ zauvažoval jsem se nahlas a tím jsem ten mumraj kolem zastavil.

„Pokud vím, tak auto je pro čtyři a vy jste jenom tři, ne?“ namítla Rose.

„To samozřejmě vím, do čtyř ještě počítat umím,“ odvětil jsem a Rosalie čekala na vysvětlení. „Beru s sebou ještě někoho, koho bych na zápase rád viděl,“ odvětil jsem nicneříkajícím tónem. A schválně jsem trochu mlžil. Nepotřeboval jsem hádku ohledně toho, že s sebou hodlám vzít Monicu. Navíc jsem ji musel od Rosalie držet docela daleko.

„Koho sebou bereš?“ začal se vyptávat i Emmett. Páni, proč musí být tahle rodina tak neuvěřitelně zvědavá?

V tu chvíli mě ale napadlo vyzkoušet jedno z Emmettových únikových řešení, a tedy jeden významný pohled, který hned všechno vysvětlí beze slov. Což se také stalo, ale Emmett si to samozřejmě přetlumočil všechno trochu jinak.

„Bere s sebou nějakou holku,“ vyslovil nahlas a v tu chvíli zpozorněla i Alice.

„Že by se Bella už vrátila?“ zajímala se Esmé, které Emmettova slova neušla. K velké smůle jsem však musel na její otázku záporně zavrtět hlavou.

„Neříkej mi, že s námi pojede Monica!?“ vyjekla Rose, když si dala dvě a dvě dohromady. „Poslední dobou jsem ji s tebou viděla víc, než mi bylo milé,“ zamručela. „Myslela jsem, že jste se taky pohádali, když přišla po tom konkurzu na roztleskávačku.“

„Od té doby jsme se už párkrát viděli a všechno si vysvětlili,“ namítl jsem odevzdaně. Nemělo cenu odporovat, když už přece jenom uhádla, koho to sebou hodlám vzít.

„Potom taky chápu, proč mám jet s mámou a tátou,“ zamumlala. „Ne, že by mi to nějak vadilo, ale tohle ti ještě spočítám!“ přísahala, když vydupávala schody do svého pokoje. Ta její nehorázná ješitnost byla hrozná vlastnost. Jako by se prostě nemohla jednoduše přenést přes to, že Monica od roztleskávaček odešla. Místo ní si přece sehnala dobrou náhradu a Madison se opravdu činila, aby si Moničino místo v týmu zasloužila.

„Je z tebe mrtvý muž, kámo,“ poznamenal Emmett a chlácholivě mě poplácal po rameni, než se vydal taky do pokoje, aby si sbalil pár nezbytností ještě před odjezdem do školy. Všichni počítali s tím, že po škole tu bude docela chaos a na nějaké pořádné balení by nebyl čas.

„Jak dlouho myslíš, že Rose tohle naštvání vydrží?“ obrátil jsem se na Alici s otázkou.

„Podle toho, jak moc citlivě reaguje na Monicu, tak asi hodně dlouho. Ještě nestrávila ten její odchod z týmu a její chování. Těžko za tím hledat něco víc, navíc se jí nesnaží porozumět, když ji nezná tak dlouho,“ obhajovala ji.

„Fajn, přesně tohle jsem chtěl vědět,“ odvětil jsem. „Že jsem vlastně něco říkal,“ povzdechl jsem si, když jsem se rovněž odebíral do svého pokoje a za zády slyšel Alici, jak se snaží potlačit smích. „A ty se moc nesměj, s jednou sestrou se už nebavím, takže to hravě zvládnu i s tou druhou,“ vyhrožoval jsem, až ji smích skutečně přešel.

„To bys neudělal. Jsem tvoje oblíbenější sestra,“ chvástala se.

„Vsaď se, že bych to zvládl,“ popíchnul jsem ji a Alice nějakého toho slovíčkaření nakonec nechala. Zřejmě se skutečně obávala, že bych svou výhrůžku splnil. Což už jsem jednou udělal vlastně Emmettovi. Takže má slova teď měla jistou moc a váhu, což bylo rozhodně fajn.

 

 

Po návratu z tréninku, který si Emmett neodpustil, jsem si dal jenom rychlou sprchu, abych moc nezdržoval odjezd a potom jsme se už dali do balení auta. Někdy během toho jsem informoval i Monicu, že se pro ni cestou stavíme, aby nemusela zbytečně chodit k nám a provokovat Rosalii. Od rána se mnou totiž má sestra nepromluvila ani slovo.

„Asi si mám rovnou sednout dozadu, co?“ pohodila intuitivně Alice, když už jsme se chystali vyjet. Carlisle s Esmé nabrali Rose a Emmetta a byli už na cestě.

„To záleží na tobě, pokud chceš jít dopředu, nebudu ti v tom bránit,“ namítl jsem.

„Já vím, že bys mi v tom nebránil, ale i tak si sednu dozadu. Tak se aspoň budeš moc nerušeně bavit s Monicou a já můžu vyzvídat nějaké novinky od Jaspera,“ nadhodila a já si ji podezíravě změřil přes zpětné zrcátko. Mého pohledu si však nevšimla, protože si zrovna zapínala bezpečnostní pás.

„Jaké novinky ode mě chceš vyzvídat?“ podivoval se Jasper a vrhl na mě ublížený pohled.

„Ještě nevím, ale na něco cestou určitě přijdu. Od doby, co pomáhám Rose a roztleskávačkám, jsem trochu mimo v tom, co se děje ve zbytku školy, a to se mi moc nelíbí. A zároveň se mi moc nelíbí to, že přestávám vědět i o svých bratrech… Což mě přivádí k otázce, jestli už máš nějakou holku? Nalákala nějakou studentku tvoje slibně se vyvíjející kariéra sportovce?“ zajímala se a já se jenom zašklebil.

Viděl jsem Jasperův prosící pohled, ale nepomohl jsem mu. Raději jsem zařadil a vyjel na cestu. Tenhle rozhovor začal velmi slibně a já doufal, že Alice z něj vymámí přiznání ohledně Madison.

Diskusní téma: 16. kapitola

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek