16. kapitola

24.09.2012 19:46

Pohled Oprah:

Poté, co Caius odešel, jsem se cítila přesně jako v tom snu. Bezmocná a vydaná napospas osudu. Já vím, znělo to, jako bych měla být nějaká hrdinka v historickém románu, kde za všechno může osud a nikoli moje přičinění. A za tohle jsem mohla tak na půl i já. Zřejmě jsem něco mezi romantikem a realistou – magie mi byla určená osudem a to, že jsem se octla tady, za to můžu sama. Takže jsem romantický realista. Zřejmě.

„Na co myslíš?“ promluvila po chvíli Abigail, a tak mě donutila vzhlédnout od zákrutů deky.

„Copak to sama nevidíš?“ zajímala jsem se, přitom si neodpustila úšklebek. Od doby, co se mi v životě objevil Agnar, jsem si připadala jiná. Nejenom proto, že mi život obrátil vzhůru nohama, ale i tak všeobecně.

„Samozřejmě, že to vidět můžu, ale nechci být dotěrná. Zvlášť potom, co tu byl Caius. Mohlas myslet na něco, co… ehm, co se týká jeho,“ namítla. A to, co mi právě řekla, mě natolik šokovalo, že jsem na ni chvíli jenom hleděla s vykulenýma očima. Na co, proboha, ta Abigail nemyslí!

„Tak na to, co si myslíš, jsem fakt nemyslela,“ osopila jsem se na ni v žertovném tónu.

„A jak zase ty můžeš vědět, co jsem si myslela?“ obrátila se proti mě. A já věděla, že takhle začíná taková ta nekončící hádka. Respektive končící ve chvíli, kdy jen řekne, co si myslel.

„Když myslíš, že jsem se netrefila, tak ti řeknu jenom jedno. Opravdu jsem nemyslela na to, cos myslela ty. Nemyslela jsem na Caia,“ ukončila jsem tohle téma. „Spíš se obávám, jakým stylem se má moc vyvíjí,“ zamumlala jsem a znovu sklopila pohled k dekám. „Co když budu zlá?“ zajímala jsem se.

„Nebudeš. Stejně jako Caius ti tohle můžu slíbit. Tvoje moc je obrovská. Sílila během staletí, když nebyla používána. Sama jsi cítila, jak jsi svým pouhým hněvem dokázala vyvolat zemětřesení. A to byl jenom zlomek toho, co dokážeš. Ale rozhodně se nemusíš obávat toho, že bys mohla být v budoucnu zlá. Tvá magie je napojena na přírodu a je od svého zdroje dobrá a ničí jenom tehdy, pokud stojí proti něčemu nepřirozenému,“ dala se do vysvětlování.

„Co by se stalo, kdybych tu dobrou magii použila na něco špatného? Můžu o ni přijít?“ využívala jsem její sdílnosti. Potřebovala jsem aspoň nějaké odpovědi.

„To nevím. Popravdě, nikdy jsem se o tomhle nezajímala,“ namítla.

„Aha,“ odvětila jsem trochu zklamaně. Sama jsem ale netušila, jestli bych se někdy vůbec magie chtěla zbavit, kdyby to šlo.

„Víš, magie je dar a ty - vlastně nikdo - by ho neměl zahazovat, jenom aby si ulehčil život,“ odporovala mým myšlenkám. Teď už jí to narušování soukromí nepřišlo naprosto nevhodné. „Já se jí taky nevzdala, ani jsem nehledala možnost, jak to udělat, když můj život vůbec za nic nestál,“ kárala mě dál.

„Ale já jsem přece neřekla, že bych se jí chtěla vzdát. Jenom mě to prostě napadlo v kontextu s tím, co jsi mi sama před chvílí řekla,“ začala jsem se bránit jejímu osočování.

„Dobrá tedy. Víš, co si o tomto případném rozhovoru myslím, ale doufám, že budeš rozumná.“

„Ještě jednu věc budu muset provést zřejmě nerozumně,“ zamumlala jsem a ukázala Abigail v mysli můj útěk z tohohle hradu. Neměla jsem sice pořádný plán, ale věděla jsem, že tu už dlouho nevydržím a s rychlostí, jakou se učím ovládat magii, s tím nebudu mít žádný problém.

„Tak v téhle nerozumnosti tě budu plně podporovat,“ přislíbila.

 

 

Pohled Caia:

Nebál jsem se, že by máma své chování hrotila i před Oprah, podle všeho bude za dokonalou dámu, ale rozhodl jsem se o tom Oprah informovat. Měla by vědět, že se za ní má matka chystá, jistě si s ní bude chtít promluvit. Taky bych ji možná měl trochu poučit o tom, jak se k ní může a nemůže chovat. U Ara to bylo dejme tomu nějak jasné, ale u mámy to bude trochu jiné.

Je to sice královna, ale přece jenom jsem se trochu obával výbušné povahy, kterou Oprah vlastnila. Otec byl na občasné nezdvořilé jednání docela zvyklý, takže, pokud se ten dotyčný poté napraví, pokud má možnost, dokáže nad tím jenom mávnout rukou. Ale Sulphicie nebyla na jiné, než uctivé chování zvyklá.

Před dveřmi do jejího pokoje jsem zaslechl její tiché broukání. Tedy tiché by bylo možná pro člověka, já ho slyšel naprosto dokonale. A znělo ještě lépe.

A jelikož to znělo pořád dokola, musel jsem tu symfonii ukončit a zaklepat na dveře. Po vyzvání jsem vstoupil a zahlédl Oprah, jak leží na posteli, nohama komíhá ve vzduchu a před sebou má rozloženou knihu, které stejně nevěnuje pozornost.

I beg, and borrow and steal,

have foresight and it's real.

I didn't know I would feel it

but it's in my way…

 

Notovala si dál, jako kdybych tam snad nebyl. Po chvíli ale přestala a přetočila se na záda.

„Dneska jsem tě tu už nečekala,“ namítla z ničeho nic. „Jako následník trůnu bys měl mít přece tolik povinností, ne?“ vyzvídala.

„To sice mám, ale umím si je dobře zorganizovat. Zvlášť, když nemusím spát, tak mám na všechno čtyřiadvacet hodin bez přerušení,“ namítl jsem a nechtěl zacházet do přílišných detailů.

„A co svatba? Všechno už nachystané? A kdy to vlastně bude? Máte stanovené datum?“  Začala ze sebe chrlit jednu otázku za druhou, až jsem nad tím pomalu začínal ztrácet přehled. Co se to s ní proboha tak najednou stalo? Výkyvy jejího chování mi nedávaly naději jí někdy porozumět.

„Datum ještě není stanovené, Aro dojednává s Vladem ještě nějaké podrobnosti. A i na tátu se tohle jednání docela natahuje,“ zamumlal jsem neochotně. Téma mé svatby nepatřilo k mým oblíbeným - a zvlášť ne, když jsem se bavil s Oprah.

„Takže to chápu dobře, když řeknu, že do své svatby nemáš právo mluvit, tedy kromě toho "ano", co si s nevěstou nakonec řeknete?“ pokračovala v nepříjemném tématu.

„Vlastně ano, máš pravdu,“ povzdechl jsem si a posadil se do křesla. Poslední dobou jsem v něm trávil daleko víc času než Aro na trůnu. A to tam trávil snad veškerý čas.

„Ale jak tak koukám, tak to není zrovna důvod, proč jsi za mnou přišel, co?“ nadhodila konečně.

„Taky že ne. Přišel jsem ti jenom něco říct, ale zatím jsi mě tak nějak nepustila ke slovu,“ namítl jsem a sledoval, jak se Oprah trochu zarazila a začala se červenat.

„Promiň,“ špitla.

„Nic si z toho nedělej. Říkal jsem, že mám docela dost času,“ mávl jsem nad tím jenom tak rukou. Oprah jsem byl schopen prominout všechno – i to, kdyby mě pomocí magie zabila. „To, co jsem ti ale chtěl říct, bylo to, že se sem někdy v průběhu pár dnů může stavit máma,“ vysvětlil jsem důvod své návštěvy a čekal na její reakci.

Ze začátku se smála, potom se zarazila a vypadala překvapeně.

„Co si od té návštěvy slibuješ?“ zeptala se po chvíli, kdy se relativně vzpamatovala. Kdyby totiž nepromluvila, asi bych začal uvažovat, jestli se jí něco náhodou mou zprávou nestalo.

„Sám nevím, jenom jsem ji požádal, aby si s tebou promluvila a poznala tě,“ pokrčil jsem rameny.

„Mám takový divný pocit jenom já, nebo za tímhle seznámením s tvou matkou je něco víc?“ začala vyzvídat a přitom si mě přimhouřenýma očima prohlížela. Netušil jsem ale, co přesně hledá. Možná se podle ní nějak prozradím, třeba špatným pohybem. 

„To se ti jenom zdá,“ namítl jsem.

„Ha!“ vyjekla a já čekal na to, co to mělo znamenat. „Tohle říkají všichni, když za tím skutečně něco je,“ upozornila mě. „Jaký je vůbec tvůj vztah s matkou?“ zajímala se.

„Řekl bych, že úplně normální na to, jak nenormální rodina ve skutečnosti jsme,“ nadhodil jsem. „Mámu jsem málem připravil o život, když jsem se narodil. A od té doby k sobě máme tak blízko jako normální máma se synem,“ snažil jsem se jí vysvětlit a doufal, že na to jdu dobře. Takovéhle otázky mi nikdy nikdo nepokládal.

„Myslím, že ne,“ namítla. „Tvůj vztah s ní bude mnohem hlubší, a to nemluvím o tom, že před sebou nemáte vůbec žádné soukromí. Podle mě se jí svěřuješ úplně se vším. Je pro tebe něco jako nejlepší kamarád – i když je to ženská,“ začala to rozebírat jako nějaký studovaný profesionál přes psychologii.

„Uvažovala jsi někdy nad tím, že bys studovala psychologii?“ zajímal jsem se pro změnu já.

„Neuvažovala, ale dost lidí mi to už říkalo. Šťourat se někomu v myšlenkách nebo soukromých životech by mě nebavilo. Občas mám dobrý odhad na lidi, to je všechno. U tebe jsem se třeba hned na začátku pořádně spletla,“ odpověděla.

„Co sis o mně myslela vůbec poprvé, co jsi mě uviděla?“ vyzvídal jsem. Tohle mě neskutečně zajímalo. Jak jsem na ni působil.

„To by tě nezajímalo,“ namítla a nervózně se usmála. A o to víc mě to zajímalo. Svou přirozenou rychlostí jsem se dostal až k ní. Lehce jsem jí tím zvýšil srdeční rytmus, ale po chvíli se jí srovnal.

„Ani nevíš, jak moc by mě to zajímalo,“ zašeptal jsem těsně u ní a nořil se do těch nádherných očí.

„Připadal jsi mi jako ten nejhezčí chlap, kterého jsem v životě viděla,“ zamumlala naprosto omámeně a jen, co to vyslovila, si skousla ret. Bylo to tak rozkošné.

„A dál? Co sis myslela potom?“ vyzvídal jsem naprosto netaktně.

„Chtěla jsem tě vidět znovu. Dokonce jsem uvažovala nad tím, že pokud se tak stane, tak tě svedu,“ pokračovala a já nestačil zírat. Stačí jeden upřený pohled a Oprah mi řekne úplně všechno, co jsem chtěl slyšet. Všechno, co mě tak trápilo, a přitom vůbec nemuselo. Byl jsem tak blízko k odpovědím na otázky a zjistil jsem to až teď.

„S tím jsi neměla moc práce,“ namítl jsem a lehce uhnul s pohledem, takže se i Oprah vzpamatovala.

„C-co jsi to říkal?“ zašeptala trochu vykolejeně. Na to jsem ale odmítal odpovědět, tak jsem jenom neznatelně pokýval hlavou. Oprah na mě ale nadále upírala svůj pohled. Rukou si prohrábla vlasy, když konečně znovu promluvila. „Říkal jsi, že jsem neměla moc práce se svedením tě?“ zajímala se najednou ona.

„Zřejmě jsem něco takového řekl,“ přiznal jsem trochu neochotně a čekal na její reakci. Tahle její blízkost byla tolik omamná. Měl jsem pocit, že jsem se jí takhle zblízka do očí nikdy nedíval. Dokonce jsem mohl šeptat i já a ona mě slyšela.

„A řekneš mi, co sis myslel o mně, když jsi mi pomáhal zvednout se ze země? Zřejmě to bylo něco v tom smyslu, jak jsem hrozně nešikovná nána,“ navrhla jistou odpověď na svou otázku, ale s tím jsem nemohl souhlasit.

„Od pravdy jsi neuvěřitelně vzdálená. Jako první mě zaujaly tvoje oči. Po dlouhé době to byla normální barva a ony jsou navíc tak nádherné, že bych se do nich mohl dívat celou věčnost,“ vyšel jsem s pravdou vstříc stejně jako ona předtím. Cítil jsem, jak při mých slovech opět začala červenat a sklápět pohled, což jsem nechtěl dovolit, takže jsem ji lehce uchopil za bradu a donutil ji, aby se mi dál dívala do očí. „Přišlas mi nádherná a já na tebe nedokázal přestat myslet,“ přiznal jsem nakonec něco, co jsem tajil před všemi ostatními.

Než jsem se potom nadál, cítil jsem její horké rty na svých. Měkce mě líbala a já se po překonání prvního překvapení okamžitě přidal. Takovouhle reakci jsem nečekal, ale nemůžu tvrdit, že není příjemná. Oprah překonala poslední vzdálenost mezi námi a tiskla se ke mně celou hrudí. Cítil jsem její omamnou vůni, dotýkal se její hedvábné a křehké kůže a užíval si toho, co mi v tuhle chvíli dávala.

Po chvíli se ale odtáhla.

„Promiň, nechala jsem se unést,“ zamumlala a úplně se stáhla. Přitáhla si k hrudi kolena a já nějak nevěděl, jak na nynější situaci reagovat.

„To je… ehm, v pořádku. Taky jsem se nechal unést,“ přitakal jsem a všiml si jejího lehkého úsměvu, kterým mě odměnila za má slova.

„Ta slova, co jsi řekl… Myslel jsi to všechno vážně?“ zajímala se.

„Všechny, do posledního. Jako bys to ale dávno nevěděla. Zamiloval jsem se do tebe,“ zašeptal jsem bezmocně a vsadil všechno na jednu kartu. Oprah sice tvrdila, že byla odhodlána mě sbalit, ale nikdy neřekla ta dvě slůvka, která by potvrzovala její city ke mně.

Opět jsem slyšel, jak se jí zvýšila tepová frekvence. Nad něčím zběsile přemýšlela a já uvažoval, jestli to čekání na odpověď je dlouhé jenom v mém měřítku nebo i v tom lidském.

„Já…“ zamumlala a opět ztichla. Nadechovala se k dalším slovům. „Asi… Zřejmě tě taky… Miluju,“ vydechla poslední slovo. Bylo tak tiché, že jsem ho mohl postřehnout jenom já. A přitom i to nejtišší slovo z jejích úst se mi v hlavě ozývalo stále dokola.

Toužil jsem ji obejmout, ale zároveň jsem ji nechtěl svým zbrklým chováním vystrašit. Takže jsem jenom němě otevřel náruč a čekal, jestli ona učiní ten poslední krok.

A ona ten krok udělala. Stulila se mi do náruče a já si oddechl. Konečně jsem si byl stoprocentně jistý tím, že mě už nenávidí pro to, co jsem ani kvůli tomu, kde se, částečně kvůli mně, octla.

Hladil jsem ji po vlasech a užíval si její přítomnost. Vdechoval jsem její omamnou vůni a nemohl se jí nabažit. Nejraději bych tu s ní zůstal už navěky. Nechtělo se mi opustit tento pokoj, dokonce ani její obětí – které nakonec ukončila ona.

Lehce se mi z něj vymanila a zadívala se mi do očí. „To proto chceš, abych se setkala s tvou matkou?“ zašeptala.

„Ano,“ souhlasil jsem. „Ona už nějakou dobu ví, co k tobě cítím. A doufal jsem, že když se s tebou teď seznámí, tak mi pomůže v boji proti Arovi. Sám bych zřejmě proti němu nic nesvedl,“ přiznal jsem a Oprah jenom chápavě pokývala hlavou a zase se mi stulila do náruče.

 

 

Jako dík za tohle všechno jsem se ještě večer vydal shánět růže. K velké nelibosti jsem musel vzít dvě kytice. Jednu mé milované Oprah a  druhou mé budoucí ženě.

 

 

Pohled Oprah:

Říct konečně pravdu bylo hodně osvobozující. Aspoň jsem měla pocit, že jsem řekla pravdu. Všechno se to ve mně navzájem bilo, a když jsem viděla Caia, jak čeká na mou odpověď, neměla jsem najednou jinou možnost, než to vyslovit. A zároveň ho učinit hrozně šťastným. Což dokazovaly i růže, které se chvíli po jeho odchodu objevily v mém pokoji. Nikdy jsem kytici růží, a vlastně ani jiných květin, nedostala. Byl tak hrozně pozorný.

„Máš pochybnosti ohledně toho, cos mu odpověděla?“ zajímala se Abigail, když už mě druhý den sledovala. I během trénování si všimla, že bývám myšlenkami úplně jinde. Nesoustředila jsem se, jak bych správně měla, a to ji rozčilovalo. Věděla, že má jenom omezený čas na to, aby mi předala svoje zkušenosti a ještě by mi ráda pomohla dostat se z tohohle místa, než úplně zmizí.

Na odpověď jsem jenom neznatelně přikývla. Trochu jsem váhala. Co to může být za lásku, když pořád plánuju útěk? Jak bych to Caiovi mohla udělat, pokud ho skutečně miluju?

 ***

Následujících pár dní jsem se probírala svými city jako odpadky na smetišti. Potřebovala jsem si být jistá, stoprocentně jistá, tím, co k Caiovi cítím.

A jeho nadšené návštěvy tomu moc nepřidaly. Byla jsem za ně ráda. Vlastně to byl jediný obyvatel hradu, který se se mnou normálně bavil. Aro stále štěkal nějaké rozkazy, vlastně nebyl vůbec nějak společensky naladěn. A jeho chování mě přivádělo k tomu, že bych skutečně ráda poznala ženu, která s ním dobrovolně tráví věčnost. Vždyť to musí být za trest, ne?

Čekala jsem Caiovu matku každý den, kdy jsem se vrátila ze sklepení, kde jsem trávila dlouhé hodiny. Skoro bych i řekla, že jsem potila krev, jen abych svou magii dokázala ovládnout natolik, abych jednou mohla zmizet odtud a možná i úplně.

„Nebuď tak nedočkavá, copak sis nevšimla, že upíři vnímají čas trochu jinak, než my lidé?“ dobírala si mě Abigail, když jsem se neúmyslně snažila o zničení koberce v mém pokoji. To neustálé přecházení tam a zpět mu opravdu nesvědčilo.

„Uvědomuju si to, ale… Uvědomuje si i ona, že to jsem já, komu ten čas ubíhá trochu jinak? Já bych při čekání na ni mohla i umřít, kdyby se rozhodla nepřijít i pár desetiletí,“ zabručela jsem na ni.

„Myslím, že tohle by Caius nedovolil. Copak sis nevšimla, jak za tebou neustále chodí. Je do tebe zamilovaný, nedovolil by své matce, aby tě takhle přehlížela. Určitě jí dá nějakou dobu, aby přišla sama, pokud to neudělá, tak si s ní půjde promluvit ještě jednou,“ uklidňovala to moje přecházení.

„A co když se jí nebudu líbit? Co když pozná, že trochu váhám, a dá mi to pěkně poznat? Znáš přece mateřské pouto k synovi, ne? Tchýně jsou vůbec nejhorší rodinní příslušníci, které znám,“ brblala jsem dál.

„Děláš, jako by ses měla už vdávat,“ začala se smát a já se zastavila.

„Co je na tom tak špatného? Docela ráda bych na ni nějak zapůsobila. Třeba mi to pomůže i u Ara. Přesně tohle přece říkal i Caius. Hodlá matku přesvědčit o tom, že se máme oba rádi, a tak se postavit otci,“ namítla jsem. „Pokud ji tedy sama přesvědčím, že to myslím vážně, mohlo by to opravdu pomoct.“

„V tom máš sice pravdu, ale než se s ní setkáš a budeš ji přesvědčovat, budeš muset nejprve přesvědčit sebe. Co kdyby k tvé smůle měla nějaký ten dar a mohla odhalit tvoje váhání?“ vyvedla mě z relativního klidu. Opět jsem se tedy dala do přecházení.

„Nad tím jsem taky přemýšlela a hrozně se mi tahle varianta nelíbí,“ přitakala jsem. „Ty, Ab, nemohla bys třeba nějak zjistit, jestli ten dar doopravdy nemá?“ dostala jsem nápad.

„A jak si to představuješ?“ zajímala se.

„Já nevím, to ty jsi tady neviditelná,“ pokrčila jsem nevinně rameny.

„Hodláš si ze mě udělat neviditelného špeha?“ ujišťovala se a já přikývla. „Čeho já se ještě nedočkám,“ zabědovala. Došla jsem až k ní a nahodila prosící pohled. Abigail si povzdechla. „Fajn, co bych pro tebe neudělala. Jenom doufám, že tu někde nezabloudím. A moje výzvědy k něčemu budou,“ rezignovala.

„Jsi zlatá,“ zamumlala jsem a sedla si, konečně. Od toho všeho chození a přecházení mě začaly bolet nohy.

 

 

Když už se Abigail dlouho nevracela, začínala jsem se nudit.  A jelikož se už připozdívalo a na hradě ještě nevynalezli topení, musela jsem se zabalit do deky. Vzala jsem si k sobě rozečtenou knížku a dala se do čtení. Stále jsem ale ubíhala k tomu, jak by mohlo proběhnout moje setkání s Caiovou matkou. Údajně o mně zrovna dobře nesmýšlela. Ale nedivila jsem se, já o ní taky neměla zrovna nejlepší mínění.

Po chvíli jsem to s knížkou už vzdávala a chystala se ponořit do slastného nevědomí, když se najednou otevřely dveře a vedle postele se objevila mně neznámá osoba. Rychle jsem se pokusila stanout, ale deka, do které jsem byla pěkně zachumlaná, mi v tomto činu zabránila natolik, že jsem se svalila na podlahu jako nějaký pytel brambor.

Rychle jsem si uhladila rozcuchané vlasy a chystala se stanout, když jsem zahlédla před tváří ruku té osoby.  „Nechte mě, jako by vám na mně záleželo,“ odbyla jsem její snahu mi pomoct. Nemotorně jsem se začala vyhrabávat z deky.

„Vy si myslíte, že vás nenávidím?“ otázala se, ale na mou odpověď nečekala „Mýlíte se.“

„Proč jste sem tedy přišla?“ zeptala jsem se a postavila se. Prohlédla jsem si příchozí ženu a hned mi došlo, před kým to vlastně stojím. Kde je ale Abigail? Nenápadně jsem se rozhlédla po pokoji, ale nikde nebyla. Abych zakryla počáteční znepokojení, snažila jsem se působit silně. Rozhovor s Caiovou matkou byl pro mě dost složitý po všech stránkách. „Myslím, že na kafe jste nepřišla, tak mi řekněte, co chcete,“ vyzvala jsem ji, možná trochu příkře, ale co se dá dělat. Nesnášela jsem dlouhé chození kolem horké kaše. Měla by mě poznat takovou, jaká jsem - v té podobě jsem silná v kramflících a přetvařovat se budu jenom v nejnutnějším případě.

„Přišla jsem vám říct, že už mezi vámi nebudu stát,“ odvětila a já chvíli uvažovala, nad významem jejich slov. „Pokud mého syna milujete, pokud on miluje vás,“ dodala a já si ji neustále prohlížela. Čekala jsem něco ve smyslu, že nikdy nebudu moct být s jejím synem, ale poprvé jsem měla pocit, jako by to myslela vážně. „Víte, jaká je ta pravá láska? Pravá láska je jako zimní květ v létě. Pokud se láska zrodí v nevhodný čas, je to ta pravá, jenom ta je skutečná.“

Nechápala jsem, co tím chce říct. „Proč mi tohle říkáte?“

„S Caiem jste se do sebe zamilovali v nepravý čas, ale jste jeden pro druhého nevhodní… Je mezi vámi propast… Jednoduše, ten váš květ lásky zimu nepřežije.“ Mýlila jsem se, stále stála proti mně a Caiovi. „Ale možná se mýlím, je-li vaše láska ta pravá, tak vás nemůže nikdo rozdělit. Vaše láska porazí vše. Rozumíte?“ zeptala se na konci svého proslovu a já jsem dostala zlost.

„Moc pěkně jste to řekla, paní. Vážně, letní květ, zimní květ, květ lásky, vážně pěkný, ale já nezažila několik století, abych mohla z hlavy citovat Shakespeara a jemu podobné básníky a filozofy jako vy. Vím jen jedno, Caia miluju a on miluje zase mě.“

„Věřím vám.“

Smířila se s mou odpovědí až moc rychle. Potom se však zadívala na vázu plnou růží, které mi před týdnem Caius potajmu donesl. Teď ve váze jenom pomalu vadly a usychaly. Sulpicie vytáhla jednu růži z vázy, jako by si k ní snad chtěla přivonět, ale nestalo se tak. „Uschnula rychle, žádná láska nepotrvá na věky. Dokažte, že jste pro Caia ta pravá. Řekněte si: Navzdory té propasti mezi námi Caia miluji, i když z toho později budu nešťastná, budu ho stále milovat. Pokud jste schopná si to říct, pak je to pravá láska,“ dokončila svá slova a na tváři měla tajemný úsměv.

Poté růži odložila na stolek vedle vázy a bez dalšího slova mě nechala samotnou. Po tváři mi začaly stékat slzy, které jsem jen stěží zadržovala, když mluvila. „Neprohraju. Neprohraju s vámi! Neprohraju! Neprohraju…“

Byla jsem na konci se svými silami. Nevěděla jsem, co bych měla udělat, aby všem dokázala, že má láska ke Caiovi je skutečná a jeho hloupá svatba z rozumu s tou Lilian je jenom vymyšlená snobárna, která nemůže nikdy vyjít. Copak si Aro a Sulphicie nepřejí, aby jejich syn prožil šťastnou budoucnost? Copak nevidí, že je po mém boku šťastný?

 

 

Caiovu matku jsem poté už neviděla. Ona neměla nejmenší zájem mě znovu navštívit a já nemohla ze svého pokoje ani na krok, pokud jsem zrovna nemířila na trénink. Ne, že bych tedy přítomnost Sulphicie vyhledávala.

Nevěděla jsem, jestli se Caius se svou matkou poté viděl... Nebo co mu ona případně řekla, ale já jsem se před ním tvářila, jako by bylo všechno v nejlepší pohodě.  Sulphicie mi možná nevěřila, ale to mi bylo ukradené. Možná mě považovala za něco, co je v našem světě podobné zlatokopkám, jenom jsem nevěděla, jak to nazvat v tom upířím.

„S ní si nedělej starosti. Co jsem zjistila, tak královna nemá žádný dar. Nezjistila nic o tom, že si svými city nejsi jistá, takže se teď soustřeď jenom na magii. Musíš toho ještě hodně zvládnout! A čas utíká,“ upozornila mě poté, co od mého neslavného rozhovoru s královnou uplynuly už dva týdny, kdy jsem se plně věnovala magii. A nebo Caiovi. S dalšími misemi nebo mučením už Aro nepřišel a já si mohla oddechnout.

Nestávala jsem se Jane.

 

 

Pohled nikoho:

„Výborně, Aro. Mám takový dojem, že jsme se konečně na všem domluvili,“ pochvaloval si Vlad, když spolu s italským vládcem upírů sjednal poslední detaily chystané svatby. Konečně mohly být obě strany spokojené.

„Ano, teď už chybí jenom připravit pořádnou svatbu a můžeme slavit,“ souhlasil s ním Aro.

„Teď bych si ještě rád promluvil s Caiem. Chci popřát šťastnému ženichovi a sdělit mu pár otcovských rad. Přece jenom si myslím, že by o Lilian měl něco vědět ještě před svatbou,“ zamýšlel se Vlad.

„Pokud to tedy pokládáš za důležité, můžu ho sem nechat zavolat,“ nabízel se ochotně Aro,

„To nebude potřeba. Nechci, aby to vypadalo tak oficiálně, rád si ho najdu sám a podívám se i po místě, kde bude má dcera prožívat svou věčnost po boku tvého syna,“ odmítl ho zdvořile Vlad a už se chystal odejít, když ho Aro zastavil.

„V tom případě mi musíš dovolit, abych tě doprovodil. Popravdě, sám bych rád zjistil, kde se Caius celé dny toulá. Během posledních dní jsem o tom ztratil úplně přehled a kromě času, který tráví s Lilian, o něm nic nevím,“ přidal se k němu i Aro a společně vyšli na chodbu.

 

 

Pohled Caia:

Opět jsem si to mířil za Oprah. Svou jistou povinnost vůči Lilian jsem měl splněnou tím, že jsem ji vzal opět ven. Tentokrát jsme se chovali skoro jako lidé a jí to udělalo obrovskou radost, když jsme společně seděli na střeše jednoho z mnoha domů v Benátkách a sledovali italskou operetu.

„Pokud takhle bude probíhat naše věčnost, budu velmi šťastná,“ zašeptala v průběhu sledování.

„Pokusím se tě udělat šťastnou,“ odvětil jsem. Ano, toužil jsem ji udělat šťastnou alespoň v mezích mých možností. Své srdce jsem jí už darovat nemohl, ale příjemnou věčnost ano.

Jenže to bylo asi tak všechno. Teď jsem se tím nehodlal zabírat a kazit si dobrou náladu.

U jejích dveří jsem se na chvíli zastavil a zaposlouchal se do zvuků za nimi. Bylo to sice nesprávné - takhle narušovat její soukromí, ale nemohl jsem si pomoct. Opět si něco broukala, tentokrát to byla jenom melodie beze slov a přitom jsem zaslechl, jak si kartáčem pročesává své dlouhé vlasy.

Lehce jsem zaklapal na dveře a po jejím tichém vyzvání jsem vešel dovnitř. Oprah už od toho zaklepání věděla, že to jsem já. Byl jsem zřejmě jediný, kdo v tomto prokletém hradě klepal a udržoval nějakou tu iluzi soukromí.

„Dneska pro tebe mám překvapení,“ začal jsem hned, až pak jsem přešel k ní a políbil ji do vlasů.

Zvědavě se na mě přes zrcadlo podívala. Její pohled mě vždy dokázal rozradostnit, ale tentokrát byl hodně unavený. Zřejmě to Aro opět s tréninkem přehnal. Konečně bych si měl promluvit s matkou a otci se postavit, takhle to totiž dál nejde.

„Co je to za překvapení?“ zajímala se a otočila se ke mně, aby mi viděla do očí. Zrcadlo bylo sice fajn, ale i tak jenom odráželo. Spokojeně jsem se usmál, věřil jsem totiž tomu, že se jí bude líbit to, co jsem pro ni přichystal.

„Nech se překvapit a pojď,“ pobídl jsem ji a nabídl jí ruku. Ještě překvapeněji ji přijala.

„Kam chceš jít? Trénink mám za sebou, žádná mise se nekoná a za jiných okolností přece nesmím tenhle pokoj opustit,“ namítala, když jsem ji vyvedl až na chodbu a zavřel za námi dveřmi.

„Neboj se a jenom pojď za mnou,“ odvětil jsem tajemně a vedl ji za její hřejivou ruku spletí hradních chodeb. Věděl jsem, že je to nebezpečné, ale o to lákavější bylo tenhle zákaz porušit. Táta s mámou měli svou zahradu a já jsem byl odhodlán ji Oprah ukázat. Už hodně dlouho nebyla nikde venku a s okolním světem byla v kontaktu jenom přes to jediné okno ve svém pokoji.

„Víš, že bych se neměla toulat po chodbách hradu, že ano? Je to pro mě nebezpečné a tvůj otec si to taky nepřeje. Mám být tajemstvím pro nezasvěcené,“ šeptala dál a ostražitě se rozhlížela kolem dokola. Zřejmě v navazujících chodbách hledala ukryté další upíry.

„Dobrá tedy,“ zastavil jsem se a otočil Oprah k sobě, aby se mi dívala do očí. „Vím, jak je tohle nebezpečné, ale nemusíš se bát. Ne celý hrad je upíry obsazen. Některé jeho části nejsou, jak bych to řekl, obývané. Tohle je jedna z nich, patří královské rodině a ostatní do ní mají zakázaný vstup,“ začal jsem vysvětlovat.

„Nejdeme za tvou matkou, že ne?“ vyhrkla najednou, až jsem se musel usmát.

„Neboj se, za ní skutečně nejdeme. Mám pro tebe mnohem lepší překvapení. Teď se ale aspoň usměj,“ požádal jsem ji a přitáhl si ji jemně do náruče. Poté mě odměnila trochu váhavým, ale i přesto krásným úsměvem. „Tak je to mnohem lepší,“ zamumlal jsem a skláněl se pro polibek.

„Tohle bys neměl dělat na chodbě, která je všem volně přístupná, přece jenom jsi zasnoubený muž,“ pokárala mě, jen co jsem se odtáhl.

„Jak jsem ti řekl, tady nás nikdo neuvidí,“ namítl jsem a chtěl jí to dokázat tím, že jsem se znovu natáhl pro polibek, když v tom…

„Ehm, ehm,“ zaslechl jsem hrané zakašlání a překvapeně zvedl zrak. V tu chvíli jsem se setkal s jedním velmi nahněvaným a jedním překvapeným pohledem, ve kterém se začínala zračit i pěkná zlost. Proti nám najednou stáli Aro s Vladem.

Okamžitě jsem schoval Oprah za záda a hodlal čelit tomu, co nastane. Podle otce tohle byl hodně špatný scénář. Vlad neměl o Oprah vůbec vědět.

„Aro? Můžeš mi vysvětlit, čeho jsem zde byl svědkem?“ promluvil najednou zaraženě Vlad a pohlédl na mého otce, který se stále mračil. Pohledem střílel ze mě na Oprah a nebyl schopný něco říct.

„Řekl bych, že si Caius přivedl svačinu,“ prohodil najednou pohotově a já zaslechl, jak se Oprah rozbušilo nad tím slovem srdce. A potom mě najednou začala něco za zády hřát. Nebyla to však Oprah. Překvapeně jsem se od ní odtáhl, ale zůstával jsem stát tak, abych ji chránil, kdyby se náhodou Vlad o něco pokusil.

To co jsem však zahlédl, překvapilo jak mě, tak i všechny přítomné na chodbě, včetně Oprah. Ta hleděla na ohnivou kouli, která se jí vznášela nad rukou.

Střelil jsem pohledem na otce a čekal na jeho reakci. Přítomnost Oprah by Vladovi zřejmě vysvětlil, ale levitující kouli, která se jí vznáší nad rukou asi těžko. Tak tohle bude asi pěkný průšvih.

 

Diskusní téma: 16. kapitola

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek