16.kapitola - Nedodržený slib

Damonův pohled:

Doba od odjezdu Edwarda se pozvolna prodlužovala a nezdálo se, že by po něm Bella nějak moc tesknila a toužila se k němu vrátit, čehož jsem ovšem nelitoval, právě naopak, čím míň na něj myslela, tím víc jsem měl možností získat ji pro sebe. Plány mi však trochu kazila Alice, ty jejich neustálé telefonáty, stálé připomínání Edwarda a to, jak je na tom chudák špatně. Toho jsem měl plné zuby, ale nemohl jsem jí nic říct, přece jenom je to její kamarádka a tady si jinou zatím nenašla.

Snažil jsem se s Bellou trávit všechen volný čas, co jsem si dokázal najít, ale i tak ho nebylo tolik, kolik bych si přál. Stále mi to něco narušovalo, buď to byl trénink, nebo další upír, který si usmyslel zničit Volturiovi a jejich vládu nad upíry a v neposlední řadě zhrzené upírky.

„Damone,“ oslovil mě dneska snad už po třetí Aro, ale jeho shovívavý úsměv, kterým mě obdařil při mém příchodu, pomalu pohasínal a nezastavoval se ani u kyselého úšklebku, „myslím, že dnes nějak nejsi ve své kůži,“ řekl, když jsem se vzpamatoval a přestal myslet na Bellu.

„Omlouvám se, pane. Samozřejmě jsem si plně vědom svého úkolu a zhostím se ho, jak nejlépe budu umět,“ řekl jsem a hlavou naznačil poklonu.

„Dobře, to jsem rád.“ S další lehkou úklonou jsem se vytratil ze sálu. Cítil jsem, možná to bylo jenom podvědomé nebo se mi to jenom zdálo, ale jako bych ztrácel u Ara pevnou půdu pod nohama. Přesněji, jako bych přestával být jeho oblíbencem a ještě přesněji, začalo to v době, kdy sem přišla Bella.

Je možné, aby Aro na Bellu třeba žárlil? Ne, to není možné, své povinnosti plním naprosto bezchybně. Pokud tedy nepočítám to, že jsme přišli o Paula, to ale bylo jenom malé nedopatření, jinak nedošlo k žádnému pochybení. Aro se tedy nemá vůbec čeho obávat, pokud Bella zůstane v hradu a nebude posílána na žádné mise… tedy pokud na nich nebudu také přítomen.

„Kam to zase jdeš?“ zastavil mě Simon, když jsem ho opět v zamyšlení obcházel. Rozhlédl jsem se po chodbě, abych si uvědomil, že jsem podvědomě šel opět za Bellou, což opravdu nebylo dobré.

„Promiň, trochu jsem se zamyslel… Tak tedy jdeme?“ zeptal jsem se, když si mě Simon zamračeně prohlížel. „Kam vlastně jedeme?“ zeptal jsem se ho jenom tak mimochodem, když jsem v garážích nasedal na motorku a na hlavu si nasazoval přilbu.

„Teď zatím jenom na letiště, tam na nás bude čekat posila. Víc se dozvíme také až tam, nemám přesné informace, jenom máme doplnit řady,“ řekl a tak jsem na souhlas přikývl, zaklapl hledí na přilbě a s hlasitým zaburácením motoru jsem vyjel z garáže. Simon mě následoval jenom o sekundu později, a protože bylo právě pozdní odpoledne a silnice do Florencie nebyly právě nejfrekventovanější, mohli jsme si jet jako s větrem o závod. Byl jsem docela zajímavý, kdo nás ve Florencii čeká a co za úkol nám to Aro opět svěřil.

Bellin pohled:

Ležela jsem na posteli a četla si nějaký román, který mi náhodou padl v knihovně do oka, abych zahnala dlouhou chvíli, když mi někdo zabušil na dveře. Zvedla jsem se tedy, ale ještě než jsem došla ke dveřím, tak už je někdo z druhé strany otevíral.

„Pospěš si do sálu, Aro pro tebe posílá,“ vyřídil mi netrpělivě vzkaz a čekal, až se za ním milostivě uráčím jít. Jeho vzkaz mě však překvapil. Co po mě Aro může chtít? Nikdy si mě do sálu nevolal, pokud mi nechtěl předvést zase zničení nějaké upíra, který porušil zákon, ale Damon se přece z mise nevrátil, aby dovedl někoho, kdo by měl být zničen, takže proč mě asi volá?

Bez nějakých otázek jsem se vydala za tím poslem. Ještě jsem však nevěděla, jestli je to posel dobrých nebo špatných zpráv, to se dozvím až v sále. Snad se Damonovi nic nestalo, co jiného by mi tak důležitého chtěl asi Aro sdělit? Pogratulovaní k tomu, jak ovládám svůj štít, jsem rozhodně nečekala, a tak jsem, plna očekávání, následovala posla do sálu, kde právě probíhala velmi živá diskuse.

„Pamatuješ, cos´ slíbil Damonovi?“ promluvil do ticha Marcus.

„Ano, děláš ze mě senilního starce, ale já si dobře pamatuju, co jsem slíbil. Ale jak teď vidíš, není možné to dodržet!“ rozkřikl se Aro a mě hned začalo zajímat, co mohl Damonovi slíbit, že to nemůže dodržet.

„Ano, v tom máš rozhodně pravdu. Je potřeba tam někoho poslat a Isabella se zdá pro tento úkol nejlepší,“ souhlasil s ním Marcus. Bylo až s podivem, že třetí bratr se do diskuze nezapojoval. Stála jsem tedy před trůny a čekala konečný verdikt. Z toho, co jsem zatím vyrozuměla, jsem pochopila, že bych se měla zúčastnit nějaké mise, ale vládci se dohadovali o tom, jestli mě tam poslat nebo nikoli. Ale měli by to rozhodou, co nejdříve, protože na mě čekali ostatní členové gardy, abychom konečně mohli vyrazit.

„Takže souhlasíš se mnou, že jet prostě musí,“ trval si na svém Aro.

„Stejně si pevně rozhodnut ji tam poslat, takže to uděláš, i kdybych ti odporoval, ale já s tebou souhlasím aspoň v tom bodě,“ přitakal Marcus a Aro se na něj podíval. Tahle odpověď nebyla přesně taková, jakou chtěl slyšet, ale vlastně mu řekl, že si má dělat, co sám uváží za vhodné. A právě v tuhle chvíli asi uznal za vhodné, ba přímo důležité, abych jela s ostatními členy gardy. Možná, že přece jenom tím, že mě pošle na misi mi tak trochu gratuluje k tomu, jak umím ovládat štít.

„Dobrá, máš pravdu,“ řekl ke svému bratrovi a potom se obrátil ke mně, „přidáš se ke gardě jedoucí potrestat potušení zákonu. Kam pojedeš a co přesně bude tvým úkolem, se dozvíš od Petera, který tě bude mít na starosti,“ rozhodl a gestem ruky mi naznačil, že můžu konečně odejít.

„Co Aro Damonovi slíbil?“ vypálila jsem na Petera, který na mě čekal za dveřmi sálu, aby mě odvedl do podzemních garáží, kde na nás čekaly připravené auta a ještě tři další členové gardy, které jsem však neznala.

„To opravdu netuším, ale měla by sis nasednout, ať můžeme vyrazit co nejdříve,“ rozkázal mi a tak jsem mu s úsměvem na rtech zasalutovala a sedla si na sedadlo spolujezdce. Peter obešel auto, nasedl a už startoval. „Tak co, jak se těšíš na svou první trestnou výpravu?“ zeptal se.

„Ani mi nemluv, jsem hrozně nervózní, ale vlastně se i těším. Je to divné, co?“

„Ale vůbec ne. Myslím, že všichni nováčci, jsou trochu nervózní, ale zároveň hodně vzrušení z následujících událostí. Prostě je to normální, sám jsem to před několika desetiletími zažil,“ přiznal a dál se věnoval řízení.

„Kam vlastně jedeme?“ zeptala jsem se po hodné chvíli ticha.

„Nikam daleko, jenom kousek za italské hranice. Aro se od jednoho nomáda, který se včera objevil ve Voltéře dozvěděl o nějakých nepokojích, takže jsme vysláni, abychom je napravili,“ vysvětlil mi a dál zase mlčel. Peter patřil k velmi nemluvným osobnostem a tak jsem ho nechala jeho mlčení a prohlížela si krajinu, kterou jsme projížděli. Jediné, co mi nešlo na rozum, bylo to, proč jsme neběželi, bylo by to mnohem rychlejší, než tohle courání autem.

„Proč vlastně neběžíme?“ zeptala jsem se po chvíli ticha. Obvykle jsem patřila taky k těm málomluvným, ale život ve Voltéře mě změnil. Pokud jsem se totiž nerozhoupala a sama se na něco nezeptala, tak jsem nemohla očekávat odpověď na předem nepoloženou otázku.

„Je to méně nápadné a navíc nechceme na nás upozorňovat ostatní,“ řekl po krátké úvaze.

„Jak na ostatní? Vždyť všichni ve Voltéře přece vědí, že jsme jeli na nějakou misi, tak proč bychom to měli tajit?“ zeptala jsem se překvapeně a až potom, co se na mě Peter zamračeně podíval, mi to došlo, „Jo ty myslíš TY ostatní?!“ řekla jsem vzrušeně a ještě s větší pečlivostí jsem si prohlížela okolní krajinu. Teď, když jsem věděla, že nemusí být všichni jenom na konečném místě naší mise, jsem se rozhodla dávat větší pozor na okolí kolem sebe.

„Ano, přesně ty myslím. Není to sice moc pravděpodobné, ale je dobré být ve střehu pořád, to ses měla svým tréninkem naučit. Mnohé ani nenapadne kontrolovat královskou rodinu, jestli se proti nim hodlá nějak zakročit a to bývá většinou jejich problém. Není tedy jisté, jestli mezi ty, co nás podceňují, patří i ti, za kterými teď jedeme, nebo právě naopak patří k těm, co přesně vědí, kolik nás jede, kdo z nás má jaký dar a prostě všechno o nás,“ řekl a sevřel volant ještě pevněji, než do teď.

„Už se ti to někdy stalo?“

„Co?“ zeptal se nechápavě a trochu uvolnil stisk volantu.

„No, že o vás všechno věděli. Jako, kdo má jaký dar, kolik vás je a tak. Prostě, že na vás byli už předem připravení a na vaší straně nebyl ani moment překvapení,“ vysvětlila jsem svou otázku.

„Jednou se to už stalo. Od té doby si ale dáváme větší pozor. Je na nás, abychom ochránili tajemství. Jsme jeho strážci, a pokud někdo přemůže strážce tajemství a to vypluje na povrch, stane se něco hrozného a to my, jako ti strážci nesmíme dopustit.“ Netušila jsem, co mohl myslet tím, že se stane něco hrozného, ale vyvolalo to ve mně vlnu odhodlání zničit ty, co tajemství ohrožují a zároveň malou vlnku strachu, že když se nám to nepovede, stane se přesně to, čeho se Peter obává.

„Co se tehdy stalo?“ zeptala jsem se zvědavě.

„Je to už dávno, nedělej si s tím hlavu. Teď by ses měla soustředit na to, co se odehraje za pár hodin a ne na to, co se odehrálo před několika desetiletími,“ řekl přísně a tak jsem se znovu pohodlně uvelebila na sedadle a za ticha, přerušovaného jenom zvukem motoru a štěrku pod našimi koly, když jsme nejeli zrovna po nějaké z lépe udržovaných silnic, jsem se dala do pozorování okolní krajiny.

Avšak, už jsem se nekochala její krásou. Dávala jsem si pozor a několikrát jsem měla dokonce pocit, že i na tu nepatrnou sekundu, jsem někde v křoví zahlédla rubínové očí. Poprvé jsem na to chtěla Petera upozornit, ale když jsem viděla jeho klidnou tvář, rozhodla jsem se mu nic neříkat. Možná jsem začínala být trochu paranoidní a viděla jsem upíry i tam, kde nebyli.

„Kolik myslíš, že jich tam bude?“ nevydržela jsem nakonec mlčet. Hlavou se mi honily různé scénáře toho, co se může v následujících hodinách stát a můj strach dostával trochu navrch nad mým nadšením.

„Nejsem si jistý jejich přesným počtem, ale nebude jich hodně. Zatím vyvolali menší rozruch mezi místními, ale pokud by se ta vlna násilí zvedla… nevím, nevím. Navíc, Aro se informován o všem, co pro nás je důležité a kdyby jich tam bylo víc, určitě by neposílal jenom nás čtyři. A do třetice, ty se nemáš čeho bát, jsi přece štít, a když sama nebudeš chtít, nikdo se k tobě nedostane.“

Vycítil můj strach, což nebylo dobré, ale zase věděl, jak mě má uklidnit. Ano, mám svůj štít a díky němu bude všechno v pořádku. Nemám se čeho bát. Jsem opravdu hloupá, že mě jeho slova o zničení strážců mohla takhle vykolejit. Aro by nás taky neposlal jenom tak málo, kdyby se obával větší hrozby. A jsme trénovaní, oni můžou být novorození, kteří o skutečném boji nemají ani potuchu. Jasně, bude to brnkačka, než se nadějeme, budeme zase v autě a budeme se vracet do Voltéry.

„Já se nebojím,“ zašeptala jsem do ticha auta. Strach mě po krátké úvaze o všech předpokladech, že to dokážeme, opravdu přešel a já jsem toužila zničit všechny, co ohrožují všechno, na co jsem si posledních několik měsíců tak těžce zvykala. Vlastně, když se to tak vezme, už to bylo skoro devět měsíců, co jsem se dozvěděla o upírech a víc jak tři měsíce, co jsem se já sama stala jedním z nich.

„Jasně, taky bych ti to ani nedoporučoval. Sama jsi neměla možnost to poznat, protože jsi pokaždé trénovala s někým dobrým, s někým, kdo se tě nebál, ale jakmile dojde k boji a ty jenom na chvíli zaváháš, novorozený to pozná a staneš se prvním na jeho seznamu, koho z nás bude chtít zabít,“ řekl přísně.

„Fajn, vždyť jsem řekla, že se nebojím,“ odsekla jsem mu a Peter se na mě znovu zvláštně podíval. „Dívej se radši na cestu, znervózňuješ mě,“ řekla jsem mu po chvíli, kdy mi jeho pohled začínal opravdu vadit. Doufala jsem, že budeme co nejdříve na místě, tohle se totiž nedalo vydržet.

„Jak myslíš,“ řekl a odvrátil pohled, znovu se zadíval na cestu před sebou a sešlápl trochu víc pedál od plynu. Motor trochu zaprotestoval, ale po chvíli se přizpůsobil a my jsme mohli spokojeně pokračovat v cestě, mnohem rychleji než před chvíli. „Ale i tak se drž blízko mě,“ upozornil mě po chvíli normálním hlasem. Nebyl ani přísný, ani rozkazovačný. Já jsem se bát neměla, ale on o mě strach mít může?

Souhlasně jsem tedy přikývla, aniž bych vlastně věděla, proč mě chce mít ve své blízkosti. Dokážu se přece sama ubránit. Trénovala jsem sice jenom se dvěma protivníky, ale i tak jsem věřila, že mám v té teoretické části boje dost zkušeností, abych nějakého novorozeného pěkně nakopala do zadku, roztrhala na malé kousky a následně je spálila, dokud by z nich nezůstal jenom prach.

Damonův pohled:

„Kde je Bella?“ zeptal jsem se prvního gardisty, kterého jsem potkal na chodbě. Toužil jsem ji po tom litém boji vidět. Její dokonalý úsměv by mě dokázal přimět myslet i na něco jiného, než na ten boj.

„Netuším, jela někam s Peterem,“ řekl a rychle se mi snažil zmizet z dohledu.

Takže Bella jela někam s Peterem? Kam by spolu ti dva tak mohli jet? Vždyť se skoro neznají, viděli se všeho všudy snad třikrát! V těch úvahách a nepochopitelnému pocitu žárlivosti jsem procházel ztichlými chodbami Voltéry. Byly až moc tiché.

„Antone!“ zavolal jsem přes chodbu, když jsem zahlédl známou osobu. Anton se zastavil a s pokřiveným úsměvem se vydal ke mně. „Jdeš na hodinu s Bellou?“ začal jsem se ho vyptávat, jako bych ani nevěděl, že Bella zrovna není v hradu.

„Rád tě vidím, Damone. A rovnou ti odpovím, že ne, dneska s Bellou trénink nemáme. Odjela s Peterem a několika dalšími pryč kvůli nějakým nepořádkům. Jenom přesně nevím, kde. To ví jenom Aro, jeho bratři a členové gardy, kteří tam měli namířeno. Nechápu, proč se to snaží tak utajit, vždyť na mise se jezdí pořád a nikdy se s tím takové tajnosti nedělaly,“ mluvil a já se snažil poskládat jeho dlouhý monolog do jedné smysluplné věty.

„Počkej. Bella jela na misi?“ zeptal jsem se mírně vykolejen.

„Jo, přesně to se ti tu snažím říct!“ zajásal Anton. Ne, to by Aro neudělal, požádal jsem ho přece o to, abych směl být přítomen na Bellině první misi a on mi to slíbil. Přece by své slovo jenom tak lehce neporušil.

„Kdy odjeli?“ začal jsem se netrpělivě vyptávat. Pokud by to nebylo moc dlouho a Aro by mi řekl, kam měli namířeno, mohl bych jet za nimi. Ano, to by bylo možné.

„Nevím to přesně, ale bylo to asi pár hodin po tvém odjezdu. Nebyl jsem v sále, takže nevím, co Ara přimělo poslat tam Bellu, ale asi to byl velmi závažný důvod. Její styl boje je dobrý, tedy hodně se zlepšila, když trénovala s členy gardy, ale její štít by ještě stál za to procvičit. Něco se mi na tom totiž nezdá,“ přiznal.

„Takže to znamená, že by se měli v brzké době vrátit?“ Pokud nejeli daleko, jak tvrdil, tak by se do několika hodin měla vrátit. „Děkuju za informace, někdy se na tvůj trénink s Bellou přijdu podívat,“ slíbil jsem a vydal se k sobě do pokoje. Nemělo cenu teď chodit za Arem a žádat ho, aby mi řekl, proč porušil svůj slib. Měl k tomu jistě své důvody, ale rozhodně to neměl dělat za mými zády. Vždyť Bella je tak křehká, může se jí něco stát a… ne, dost! Takové myšlenky si musím vyhnat z hlavy. Belle se nic nestane, hodně trénovala, v boji je dobrá a navíc je tam s ní Peter. Ten ví, jak moc mi na ní záleží, a tak mi na ni dá pozor.