16.kapitola - Co je to za sny?

18.06.2010 17:20

Isabella Swan

 

„Zase jsem o tobě měla jeden z těch mých snů a Alice mi pověděla o té své vizi.“

„Bello,“ zašeptal a setřel mi slané pramínky z tváří.

„Jak jsi mi to mohl udělat?“ vzlykala jsem.

„Není to tak, jak si myslíš?“

„Není to tak, jak si myslíš? Vážně?! A jak to tedy je? Nechceš mi tu tvrdit, že ta dívka, s kterou jsi strávil tři dny, o kterých jsi mi mimochodem lhal, je tvá kamarádka?!“

„Ne, to ti tvrdit nechci.“

„Tak jaké máš pro mě vysvětlení?!“

Aaron se zhluboka nadechl. „Ta dívka se jmenuje Gabriel a... A je to má dcera.“

 

„C-cože?“ vykoktala jsem překvapeně.

„Ano, Gabriel je má biologická dcera,“ odpověděl pomalu Aaron a upřeně se mi díval do očí. Snažil se v nich snad najít mé zmatené myšlenky?

„A-ale j-jak…?“

„Víš, jak jsem ti vyprávěl o té ženě, do které jsem se kdysi zamiloval?“ Nevzmohla jsem se na odpověď, a tak jsem jen konsternovaně přikývla. „Jmenovala se Camille. Seznámili jsme se v roce 1948 pár let po konci války v Coloradu. Byla to okouzlující, půvabná blondýnka, která ihned očarovala mé srdce. Do té doby jsem měl pár žen, ale nikdy předtím jsem nepoznal ten pocit, který mě naplňoval, když jsem spatřil Camille. Začali jsme spolu chodit. Vážně jsem ji miloval a byl jsem rád, že Rada mi mou lásku ke Camille schvalovala. Bylo to nejspíš pouze z důvodu, abychom rozšiřovali náš rod.

 

Není nás na světě mnoho, a tak je potřeba získávat nové Maledy. Ti nejsilnější vznikají ze spojení Maleda a člověka. Camille nevěděla nic o mně, myslela si, že jsem pouhý bankéř, za kterého jsem se v té době vydával. Ty vraždy okolo jí ale dělaly starosti. Mnohokrát jsem jí chtěl povědět, co jsem zač, ale kdykoliv jsem svedl téma na mýty a báje z antiky nebo různé strašidelné povídačky, které jak sama víš, jsou skutečné, vysmála se mi.

Věděl jsem, že jí to buď povím, nebo odejdu. Když jsem viděl, jak je křehká k okolnímu světu a není schopná pochopit tajemno, které mě obklopuje, odešel jsem. Za tři roky po mém odchodu jsem se dozvěděl, že Camille zemřela na nějakou chorobu.“ Cítila jsem, jak mi po tvářích stékají slzy. Věděla jsem, jak jí muselo být, když ji Aaron opustil, jak musela trpět jeho ztrátou a pak zjistila, že je s ním těhotná. Muselo to pro ni být tak těžké.

 

„Její smrt mě ranila. Dlouho jsem se skrýval a Rada ze mě byla nešťastná. Nakonec usoudili, že musím žít dál, a tak mě i přes mé protesty znovu poslali do jiného města k jiným úkolům, které jsem musel plnit. A pak ses v mém věčném životě objevila ty. Když jsem na tebe narazil v tom vestibulu, vypadala jsi tak bezbranně a zlomeně. Věděl jsem, že budeme pracovat spolu a ten večer v baru, když ses opila a pak mou vinou prožila tu hrůzu, zamiloval jsem se a to, co jsem kdysi cítil ke Camille, je nic oproti tomu, co cítím k tobě. Když jsme spolu začali chodit, tak jsem pomalu zjišťoval, že ti někdo kdysi ublížil. Všímal jsem si těch drobných pohybů, skromných úsměvů. Po čase jsem začal vnímat, jak se měníš, začala ses smát a celá jsi tak nějak ožila. Největší změna pak nastala potom, co ses vrátila od táty z Forks. Byla jsi jako vyměněná, nebyla jsi odtažitá, jako by sis tam urovnala spoustu věcí a nechala tam svou minulost.“

„Ano, tam jsem se definitivně rozhodla jít dál,“ souhlasila jsem.

„Abych se vrátil zpátky ke Gabriel. S Gabriel jsme se znali už dříve, byl jsem u jejích zkoušek a ona to celou dobu věděla a nic mi neřekla, až do předchozího měsíce. Dozvěděl jsem se to v době, kdy se vrátili Cullenovi a byla za tebou Reneé. Byl jsem z toho mimo a vím, že jsem ti to měl říct, ale potřeboval jsem se s tím sám vyrovnat. Najednou jsem měl dospělou dceru, která musí trpět stejným zatracením jako já, šedesát let jsem o ní nevěděl. Nenávidím se za to, že jsem na svět přivedl tvora podobného mě.“ Vytřeštila jsem oči a chtěla něco namítat, ale Aaron mě zase přerušil.

„Ne, nechápej to špatně. Gabriel je úžasná, milá, hodná a já jsem rád, že zrovna ona je mou dcerou, ale nenávidím se za to, že kvůli svému otci musí navěky kráčet po tomto krutém světě. Je to prokletí a já ho uvalil na svou dceru. Už nikdy víc takovou věc nechci udělat. Nechci odsoudit další nebohý lidský život k podobnému živoření.“ Během svého monologu složil hlavu do dlaní a já ho hladila po vlasech.

 

Ač jsem si to nechtěla přiznat a nikdy jsem nad otázkou založení vlastní rodiny nepřemýšlela, jeho slova mě ranila. Nechtěla jsem zatím děti, ale věděla jsem, že jednou si budu svého potomka ze srdce přát.

„Nechceš mít děti?“ zeptala jsem se šeptem a Aaron jen zavrtěl slabě hlavou. Povzdechla jsem si. Dobrá, to jsem ochotna přežít. Prostě nebudeme mít děti. U Edwarda jsem s tím byla také smířená, tak proč by to nemohlo být stejné s Aaronem? Možná protože vím, že s Aaronem tady ta možnost je. Bože, odkdy jsem tak na měkko ohledně dětí?

 

„Seznámíš mě s ní?“ Aaron nechápavě zvedl hlavu. „S Gabriel, ráda bych ji poznala.“

„I ona tě chce poznat. Počkáme ale, až se uzdravíš.“

„Dobře.“

„Teď bys asi měla odpočívat.“ Přikývla jsem, protože jsem cítila únavu, jak se vkrádá na mou mysl. „Miluji tě, lásko, víc, než si jen dokážeš představit,“ zašeptal mi Aaron do ucha a lehce mě políbil na rty. Než jsem se propadla do hlubin spánku, přemýšlela jsem o budoucnosti, Aaronovi, dětech, Cullenových a… Edwardovi.

 

Otevřela jsem oči a ocitla se v místnosti tak známé, a přesto cizí. Černá pohovka, stěny obsypané poličkami, jež přetékaly množstvím hudby a knih, těžké zlaté závěsy na velkých oknech, před nimiž stál kluk s bronzovými vlasy a díval se na slunce, které se sklánělo nad obzorem, kreslilo na hladině jezera cestičku a vytvářelo na jeho kůži třpytivé odlesky. Tvář, které dříve dominoval úsměv a oči plné života, nyní hyzdily tmavé kruhy pod mrtvolnýma očima, tváře zbrázděné ztrátou, zármutkem a utrpením a rty stažené do tvrdé linky. Nemluvil, jen stál, díval se z okna a ani jednou se nepohnul.

 

Pak se obraz změnil. Edward tentokrát ležel na pohovce, ruce složené pod hlavou a díval se do stropu.

„Pojď dál, Esmé,“ zamumlal z ničeho nic do ticha pokoje. Dveře se s tichým skřípotem otevřely a zpoza nich vykoukla medová hlava Esmé.

„Proč to musí být teď? Vždyť jsme se sotva přistěhovali. Všem se tady líbí, Rose bude naštvaná, že se zase musí stěhovat…“

„Nejsme všichni šťastní. Líbí se nám tu, to ano, ale naše rodina nemůže být šťastná, pokud nebude úplná a takhle úplná není.“ Esmé přešla k Edwardovi a posadila se vedle něj na pohovku. „Jakmile jeden člen rodiny trpí, trpí všichni, Edwarde. Jsme rodina, soucítíme s tebou, ale prosím tě, začni zase trochu žít.“

„Ale, Esmé…“

„Já vím, já vím. Miluješ ji a je to ode mě hrozně sobecké po tobě chtít, abys zapomněl, ale pamatuj, že to bylo tvé rozhodnutí. Mohli jsme tam zůstat, vše bychom překonali, ale ty jsi chtěl, aby žila normální život, chtěl jsi, aby nebyla zatažená do našeho světa, chtěl jsi ji uchránit. Prosil jsi ji, aby na tebe zapomněla. Nejspíš tě vyslyšela a teď je řada na tobě. Musíš se pokusit zapomenout, opustit tyhle čtyři stěny a začít zase v mezích možností žít. Proto se přestěhujeme. Začneme od začátku, jako kdybychom nikdy nebyli ve Forks. Já vím, bude to těžké, nikomu z nás se na ni nepodaří zapomenout, ale musíme se o to alespoň pokusit, jinak nebudeme schopni se s její ztrátou nikdy vyrovnat.“

 

„Esmé, ale já se s tím nedokážu srovnat. Byla to taková hloupost. Jak jsem si jen mohl myslet, že bez ní mohu žít?“

„Občas činíme z náhlého popudu, ale naše rozhodnutí už zpětně změnit nemůžeme. Můžeme se pokusit je napravit, ale jak sám víš, málo kdy se to povede. Pak je na čase jít zase o dům dál. Chápu, že v tvém případě je to těžší než u lidí, Edwarde, ale za snahu nic nedáš. Prosím tě, vrať mi zpět mého syna místo té trpící trosky, která tady už měsíce lehává.“ Esmé vypadala velice zkroušeně a v Edwardových očích se zračila nenávist k sobě samému, že tak ubližuje své matce.

„Dobrá,“ vydechl pouze a Esmé se na něj vděčně usmála…

 

S trhnutím jsem se probrala. Zírala jsem na bělostné stěny nemocničního pokoje a zhluboka dýchala. Ten sen byl tak… skutečný. Zhluboka jsem dýchala a dívala se na nedokonalosti stropu. Pak se otevřely dveře a dovnitř strčil hlavu Edward. Když mě spatřil, lehce se pousmál a vklouznul do pokoje.

„Říkal jsem si, že už budeš vzhůru. Jak ti je?“ zeptal se s nehranou strarostí v hlase. Zamyslela jsem se. Stále jsem se cítila jako přejetá válcem, ale bylo to rozhodně lepší.

„Vlastně docela dobře,“ řekla jsem nakonec a myslela to smrtelně vážně.

„Fajn, já jen že ti splašeně bije srdce a netroufám si tvrdit, že by to bylo mou přítomností.“ Pokřiveně se usmál a já také. Tohle byl Edward, jakého jsem si tu přála mít.

„Vlastně je to tak trochu tvou vinou. Zdál se mi o tobě sen.“ Potlačila jsem dětinskou touhu vypláznout na něj jazyk. Edward zvedl obočí.

„O mně?“

„Ano, bylo to v tvém pokoji. Stál jsi u okna, díval se na slunce sklánějící se nad jezerem. Vypadal jsi hrozně, strhaná tvář, smutné oči a černé kruhy pod nimi.“ Bezděčně jsem přejela prsty po jeho tváři. „Pak se to změnilo. Ležel jsi na pohovce a přišla za tebou Esmé. Šla ti oznámit, že se…“
„Že se stěhujeme,“ dokončil místo mě větu.

„A-ano, jak to víš?“

„Skutečně se to tak stalo. Dlouho mi promlouvala do duše, přesvědčovala mě, abych šel dál, jako jsem to radil tobě, snažil se zapomenout, začal chodit do školy a byl zase alespoň trochu šťastný.“
„Chtěla, aby se jí zpět vrátil milovaný syn,“ zašeptala jsem tiše a Edward přikývl. „Oba jsme trpěli, Edwarde, ale každý trochu jinak. Ty ses distancoval od své rodiny, od lidí, uzavřel se sám do sebe a já udělala pravý opak. Měla jsem takovou touhu být jiná.“ Pak jsem se na chvíli zarazila. „Říkal jsi, že přesně takhle se to stalo?“ Edward přikývl. „Tak jak je možné, že se mi o tom zdálo? Že se mi zdálo o něčem, co se odehrálo před měsíci? Nebylo by to poprvé, ale…“

„Nebylo by to poprvé?“ zeptal se trochu udiveně Edward.

„No, ano,“ souhlasila jsem a převyprávěla mu své sny o Aaronovi.

 

„Takže jsi ho viděla nejdříve potrestat toho muže, o kterém ses pak dočetla v novinách, a pak jsi ho viděla s Gabriel?“

„Ano, ale vždy to bylo v době, kdy se to stalo. Nikdy to nebylo o měsíce později. Nechápu to, Edwarde. Co to je za divné sny, které zobrazují přítomnost nebo minulost? Mají mě snad před něčím varovat? Na něco upozornit? A jak by si můj mozek dokázal stvořit místa a lidi, které jsem nikdy neviděla?“

„To nevím, Bello, ale přijdeme tomu na kloub, slibuji.“ Jeho tvář byla zadumaná, jak usilovně přemýšlel. „Poradím se s Carlisleem a třeba na něco přijdeme.“

„Je tady někde Carlisle? Chtěl se mnou o něčem mluvit.“
„Místní primář využil jeho přítomnosti a přizval ho na složitou operaci. Před pár chvílemi začali a ani Alice pořádně neví, kdy skončí.“

„To nevadí. Nevíš, o čem by se mnou chtěl mluvit?“

„Nemám tušení, velice si chrání své myšlenky.“

„To nevadí.“ Protáhla jsem se a hlasitě zívla.

 

„Asi chceš spát.“
„Neměla bych být přeci tak unavená.“

„Bello, prodělala jsi složitou operaci, na únavu máš právo. Jen hezky spi.“ Přikývla jsem, zavřela oči a modlila se, aby mě zase nepronásledovaly nějaké sny. Mé prosby však vyšly v niveč.

 

Stála jsem u okna, dívala se z okna na les a užívala si trochy klidu. Slunko prozařovalo skrz větve stromů a prohřívalo mé prochladlé ruce. Pak za mnou něco tiše zamručelo. Automaticky jsem se otočila a přešla k postýlce, která stála uprostřed pokoje. Sklonila jsem se nad ni a podívala se na malé stvořeníčko ležící v peřinkách. Byla to krásná holčička s vlásky černými jako uhel. Holčička v postýlce se zavrtěla a začala plakat. Opatrně jsem ji vzala do své náruče a přivinula si ji k sobě.

„Neboj se, Daisy, tatínek se k nám vrátí. Neboj,“ utěšovala jsem ji a pohupovala ve svém náručí.

 

Když jsem se probudila, nestačila jsem ani přemýšlet o svém snu, protože mě čekala vizita.

„Tak, slečno Swanová, vypadá to, že se vše v pořádku hojí. Myslím, že si vás Carlisle bude moci brzy vzít do vlastní péče,“ mrkl na mě potěšeně primář a já se lehce usmála.

„To by bylo skvělé.“ Primář jen přikývl, odložil mou kartu a společně s ostatními doktory opustil můj skrovný pokoj. Zůstal tady jen Carlisle.

„Opravdu už odtud budu moci brzy vypadnout?“ zeptala jsem se ještě pro jistotu.

„Ano, Bello. Myslím, že za dva - tři dny budeš schopná převozu k nám domů, kde se o tebe postaráme.“

„Ale to není potřeba, mohu být klidně u sebe doma a ty mě přijedeš vždy za čas zkontrolovat. Nechci u vás překážet.“

„Rozhodně nebudeš překážet a rozhodně tě nenecháme v tvém bytě samotnou. Budeš u nás, do budoucna to bude také lepší a to je další věc, o které s tebou chci mluvit.“

„Tak povídej, jsem napnutá,“ povzbudila jsem ho a čekala. Carlisle si přisunul k mé posteli židličku a posadil se na ni. Zdál se nervózní, nebo v nějaké míře potěšený?

 

„Když jsme tě přivezli do nemocnice, museli jsme udělat pár vyšetření. Když jsme ti dělali ultrazvuk, zjistili jsme, že jsi těhotná. Je to teprve druhý týden, ale gratuluji, Bello,“ usmál se na mě zářivě Carlisle a já byla v šoku.

„Těhotná?“

„Ano,“ potvrdil Carlisle svá slova. Jak je to možné? Jak je možné, že jsem těhotná? To přeci není možné. Vždy jsme měli s Aaronem ochranu. A co Aaron? Vzpomněla jsem si na jeho monolog. „Už nikdy víc takovou věc nechci udělat. Nechci odsoudit další nebohý lidský život k podobnému živoření.“ On nechce další dítě…

 

„Carlisle, mohl bys mě tu nechat, prosím, o samotě?“

„Jistě, promluvíme si později,“ přikývl Carlisle a odešel. Jakmile se za ním zavřely dveře, nechala jsem slzy volně stékat po tvářích. Jsem těhotná. Čekám dítě, které jeho vlastní otec nechce. Má snad Aaron pravdu? Je život Maledů skutečně prokletím? Ale každý tvor má přeci právo žít. Mé dítě ho má také, a i když o něj Aaron nebude stát, já si ho nechám, i přesto jaký osud ho čeká. Nedokázala bych to stvoření uvnitř sebe nechat zabít.

 

Vzpomněla jsem si na svůj sen a na krásnou holčičku v postýlce. Měla černé vlásky, mé a Aaronovy rysy. Určitě to byla naše dcera. Jak jsem ji oslovovala? Daisy. Sedmikráska. Ano, přesně tak byla krásná. Má malá dceruška, která dostane právo spatřit světlo světa, i kdyby tomu chtěl její otec zabránit.

 

Dveře se znovu otevřely a dovnitř vstoupil Edward.

„Bello, proč pláčeš? Měla by ses radovat.“ Byl smutný, viděla jsem to na něm.

„Edwarde,“ zašeptala jsem zlomeně. Kolikrát mu ještě ublížím?

„Proč pláčeš?“ zopakoval svou otázku a já vzlykla. „Bello, svěř se mi, víš, že mi přeci můžeš vše říct.“

Přikývla jsem. „O-on to dítě nechce, Edwarde.“

„Jak to můžeš vědět, právě ses o tom dozvěděla a Aaron to ještě ani neví. Bude určitě nadšený, každý muž by byl nadšený.“ Poslední slova jen bolestivě zašeptal a já zavrtěla hlavou.

„Řekl, že už žádné dítě nechce. Bude se za to nenávidět, Edwarde. On nebude naši holčičku chtít…“

„Ale no tak. Ššš, to bude dobré.“ Edward mi setřel slzy valící se po tvářích. „Bude to dobré.“

Zavrtěla jsem záporně hlavou. „Edwarde, prosím, odvez mě odtud. Prosím.“

„Uvidím, co se dá udělat,“ zašeptal, políbil mě na čelo a vystřelil z pokoje. Svalila jsem se zpět do polštářů a doufala, že už se konečně z těchto zdí dostanu.

Diskusní téma: 16.kapitola - Co je to za sny?

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek