15. kapitola

01.09.2012 16:13

Pohled Oprah:

Jakmile mi to Aro rozkázal, dostala jsem strach. A byl tak hrozný, že mě celou naprosto pohltil a já se nedokázala ani pohnout.

„Jsi v pohodě?“ ujišťovala se Abigail, ale její hlas šel tak nějak mino mě. Nedokázala jsem se ani soustředit na to, abych jí odpověděla. Pomalu jsem nemohla ani dýchat. Docházel mi kyslík a to ještě víc zhoršovalo mou snahu rozumně uvažovat. „Co se děje?“ naléhala na mě Ab.

Bylo mi na omdlení a to jsem ještě nic neudělala. Ale jenom ta představa, že bych měla někoho zabít mi obracel žaludek naruby. Tohle bych přece nemohla nikdy udělat. Nemůžu o sobě sice tvrdit, že bych ani mouše neublížila - to ano, ty jsou od přírody tak otravné, že si to dokonce i zaslouží - ale on je člověk… Aspoň v rámci možností.

„Zřejmě jí budeš muset pomoct ty,“ zaslechla jsem drsné zavrčení a vzhlédla směrem k Agnarovi. Opět se mi naboural do myšlenek a komunikoval skrz ně. Dostala jsem na něj neuvěřitelnou zlost. A nebylo to jenom kvůli tomu, že nabádal Abigail aby mi pomohla.

„Za všechno můžeš ty!“ okřikla jsem ho v myšlenkách a upírala na něj zlobný pohled. V mém výrazu se musela odrážet všechna ta momentální nenávist k tomuhle upírovi. Kdyby se nenechal tak lehce chytit, tak bych ho nemusela teď zabít. Byla jsem hrozná nána, že jsem si myslela, že by mi mohl nějak pomoct. Mu snad šlo jenom o jediné.

„Máš pravdu. Trochu jsem tě využil ke svým cílům a ty teď nemáš na výběr a musíš mě zabít. O tohle mi vlastně celou tu dobu šlo. Chtěl jsem konečně umřít tak, jak se má,“ vysvětloval. „Nejhorší na tom všem bylo, že jsem nemohl. Když jsi upír, není tak jednoduché se sprovodit ze světa. A pokud k tomu všemu ještě ovládáš magii… Prostě je mi jasné, že by nikdo neměl žít tisíc let, dokonce ani několik stovek let, tak jsem se rozhodl to ukončit.“

„Bylo by nejlepší, kdybych tě teď nechala žít!“ odsekla jsem mu naštvaně.

„Oprah.“ Zaslechla jsem, jak mě oslovil mužský hlas a rozhodně nepatřil Agnarovi. Byl z něj totiž cítit strach nebo aspoň jistá obava.

„Stále čekáme, čarodějko,“ přidal se k němu i Aro. Který už se nemohl dočkat. Všichni - dokonce i Agnar - chtěl, abych ho zabila. Ale já nemohla a ke všemu i nechtěla. Dělat někomu jako je Agnar laskavost? Zbláznili jste se.

„Aro… Ehm, myslíš, že by se tohoto úkolu mohl ujmout někdo jiný z gardy? Oprah je zřejmě velmi vyčerpaná na nějaké další kouzlo,“ zastával se mě Caius. Docela mě překvapilo, že to vůbec před svým otcem řekl a projevil tak na veřejnosti, že má o mě starost.

„Zdá se mi to, nebo tomu klukovi nejsi vůbec lhostejná?“ posmíval se mi Agnar, jako by to byla nějak vtipné, když se do vás zamiluje upír… Samozřejmě, že je to divná představa, ale tady nejde tak úplně o to, že je to upír, ale že mě má rád.

„Do toho ti vůbec nic není!“ odsekla jsem mu naštvaně.

„Upíři se jen tak o někoho nestarají. Jsou to sobečtí parchanti a ze mě si můžeš vzít příklad. Nikdy upírovi nevěř,“ pokračoval v posmívání se mi.

„Poslední kouzlo ještě zvládne,“ namítl rozhodně.

„Oprah, pokud chceš, můžu ti s tím kouzel pomoct,“ nabídla se mi okamžitě Abigail. „Nenech se Agnarem vyprovokovat. Pokusím se ti vymyslet kouzlo, které mu způsobí co nejvíc bolesti,“ šeptala ke mně a v tu chvíli se místností roznesl Agnarův smích.

„Oprah, pokud to kouzlo zvládneš, neměla bys ho dlouho odkládat,“ pronesl ke mně Caius.

Přišlo mi, jako by v tu chvíli na mě mluvili úplně všichni a já se nemohla soustředit jenom na to, abych posbírala všechny síly k tomu někoho zabít. Z jedné strany Aro, hned na to Abigail, Agnar a nakonec i Caius. V hlavě mi tu hučelo jako nějakému bláznovi v léčebně a já to nedokázala zastavit.

Cítila jsem, jak mnou prochází vlna magie stejně, jako mě to před nějakou dobou učila Abigail. Konečky prstů jsem měla neuvěřitelně citlivé, doslova mi brněly a stejně tak se na okamžik zatřásla i země.

Natolik jsem se toho lekla, že jsem se na okamžik vzpamatovala. Nepřekvapilo to však jenom mě. Upíři si vyměňovali nechápavé pohledy a nakonec se všichni podívali mým směrem.

„Neměla bys jim přiznávat, že jsi to udělala ty,“ ozvala se po chvíli Abigail.

„T-to, jsem já nebyla,“ vykoktala jsem trochu otřeseně a přitáhla si paže k hrudi. Brnění v dlaních přestávalo a s ním i moje vypětí. Pomalu jsem se uklidňovala, přestože jsem byla stále překvapená z toho, co jsem schopná udělat. Vždyť jsem vyvolala zemětřesení! A ke všemu mě to ani Abigail neučila.

„V pořádku, vždyť se ani nic nestalo. Navíc, i kdybys to dokázala ty sama, bylo by to jenom pro tvé dobro. Rozpohybovat zemi, to je pro člověka skoro tak těžké, jako zničit upíra,“ podotkl Aro a lehce se zasmál, jako by řekl nějaký dobrý vtip. Poté se uvolnili v ostražitosti i ostatní členové gardy.

 „Doufám, že máš nějaké hodně dobré kouzlo,“ prohodila jsem směrem k Abigail a doufala, že při něm Agnar zažije aspoň hodně bolesti. Nikdy jsem nebyla tak plná zuřivosti, abych byla odhodlána někoho zabít. Na střední jsem sice pěnila každou chvílí, ale…. Tak plná nenávisti jsem nebyla a dokonce jsem měla pocit, že pokud ho skutečně zabiju, tak toho nebudu ani litovat.
 

 

Pohled Caia

Celou dobu jsem postával vedle Oprah i přesto, že jsem se nejspíš měl přesunout k otci a strýci. Měl jsem takový pocit, že musím zůstat Opah, co nejblížeji to půjde. Přestože to zřejmě nepotřebovala. Vypadalo to, jako by nějakou chvíli váhala, jestli otcův rozkaz uposlechnout a já ji v tom už chtěl pomoci, ale nakonec se její pohled změnil.

Ztvrdnul odhodláním rozkaz splnit.

Netušil jsem, jaký vnitřní boj se v ní může odehrávat, ale byl jsem si jistý, že tohle bude mít ještě své následky. Jestli to tedy Oprah skutečně udělá, bude si to vyčítat, i když je Agnar upír. Jeho smích ji zřejmě pobuřoval a vyvolával hněv. Ten jako by byl odrazem toho lehkého zemětřesení.

 

 

Pohled Oprah:

„Mám pro tebe skvělé kouzlo, ale ono samotné tě možná bude stát i život, pokud budeš krvácet, jako posledně,“ upozornila mě opatrně a já na ni pohlédla.

„To mi nevadí. Chci, aby trpěl za to, co mi provedl,“ namítla jsem plna odhodlání a potlačila ten osten strachu, který se mi dral do hlasu. Bylo samozřejmé, že jsem se o sebe bála. Nechtěla jsem umřít, ale zároveň bych nesnesla to, stát se někdy v budoucnu upírem. Jisté bylo jenom to, že Agnar musí zemřít.

„Něco jsem za dobu pobytu na tomhle hradě zjistila, takže doufám, že nám to pomůže,“ prohodila a natáhla ke mně ruku, abych se jí mohla chytit. Naším spojením proklouzla magie a já cítila opět její sílu. Nedokázala jsem si ani představit, co se stane, až Abigail ztratím. „Zopakuješ si bersek,“ informovala mě a usměv na Agnarově tváři nepolevoval, „jenže tentokrát to bude jiné,“ slíbila a já si všimla Agnarova zvědavého pohledu.

Sklonila jsem hlavu k zemi, abych se mohla lépe soustředit na kouzlo, které mi Abigail posílala.

„Duchové ohně, posedněte vybraného, nechť jeho krev vře!“ zamumlala jsem ona slova a nakonec zvedla hlavu. Ještě dvakrát… Šeptala jsem dál a Agnar se na mě nadále usmíval. Věděl, že oheň je jeho přítelem a neublíží mu, ale to jsme s Abigail věděly taky a já doufala, že dobře ví, co dělá.

Když jsem kouzlo vyslovila potřetí, úsměv na Agnarově tváři se změnil ve škleb. Křivil se do bolestné grimasy, jak ho plameny spalovaly zaživa. „Cítí tu samou bolest, kterou prožíval při přeměně. Občasné vycházky po hradě se mi vyplatily. Teď aspoň vím, co čeká člověka během proměny, a věř mi, že to není vůbec nic pěkného,“ vysvětlovala během toho, co se Agnar hroutil k zemi.

„Zajímavé. Pomalu mi to připomíná moc Jane,“ podotkl Aro, když viděl, co s Agnarem provádí mé kouzlo.

„Jeho dar ho spaluje zevnitř,“ podotkla jsem a pohlédla k zemi, kde se ten ničema škvařil v neviditelném ohni. Snažil se potlačit křik, ale nedařilo se mu to. „Není to ale poslední, co s ním udělám. Chvíli by tak ale mohl trpět, co říkáš – můj pane?“ zvedla jsem pohled k Arovi.

Se zvráceným potěšením se na mě usmál a já věděla, že dokud budu chtít, tak ho tímto kouzlem budu moct mučit. „Nechám ti ho jako hračku pouze na tři dny. Poté ho budeš muset bez zbytečných řečí zničit,“ souhlasil a já se vítězně na Agnara usmála. Projde si znovu svou proměnou.

 

 

Další den nad ránem mě už jeho myšlenky prosily o smrt. Kouzlo jsem opakovala stále dokola, ale pomalu mě to přestávalo bavit. Nebyla jsem stejné povahy jako Jane, abych si to užívala.

„Myslím, že by to mohlo stačit. Svou zlost sis na něm vybila, a teď bychom měly zavolat Ara, jistě bude chtít být u jeho zničení,“ promlouvala ke mně Abigail, když jsem seděla u zdi v tom špinavém sklepení a sledovala Agnara.

„Máš pravdu. Mučení bylo dost a na úroveň toho hajzla se na další dva dny nesnížím,“ přitakala jsem nahlas a vstala. Kouzlo mělo ještě chvíli účinkovat, než ho budu muset obnovit, takže jsem se nebála k Agnarovi otočit zády a dojít až ke dveřím, kde stále postával někdo z těch poskoků z gardy. Stačilo, když jsem otevřela dveře a hned věděl, co má udělat. Takhle jsme byli s Arem domluvení.

Jen co zmizel, octla jsem se v téhle části hradu s Agnarem úplně sama.

„Doufám, že si tohle užíváš, protože to je to poslední, co před svou smrtí ucítíš,“ promluvila jsem k němu normálně. Nikdo z upírů se tu nevyskytoval. S Arem jsem byla domluvená, že stačí jenom jeden.

„A já zase doufám, že si tohle mučení užíváš aspoň tolik jako Jane,“ vyprskl.

„Abych byla upřímná, tak ani moc ne. Nesnáším podobné násilí, ale ty sis to zasloužil. Nutíš mě k tomu, abych se uvnitř stala stejně prázdnou a bezcitnou jako jsi ty anebo všichni ostatní upíři v tomhle prokletém hradě!“ odvětila jsem mu naštvaně.

„Možná máš pravdu. Možná chci, aby ses takovou stala. Potřebuješ totiž otupit své lidské city a vnímání protože jinak tu nepřežiješ a nikdy nenajdeš cestu ven. Tohle je jenom lekce, kterou ti dávám. Sám si přeji zemřít a ty se musíš naučit být nemilosrdná, jestli chceš vyváznout živá. Nesmíš se bát použít svou magii a někoho zabít,“ rozmluvil se, když už kouzlo pominulo na snesitelnou mez.

„Ještě mi řekni, že bych ti měla poděkovat za to, co pro mě jako děláš,“ opět jsem se na něj obořila.

Než mi ale stačil odpovědět nebo jsem stihla použít znovu kouzlo, objevil se ve dveřích Aro. Vstala jsem od Agnara a čekala, až všemocný vládce upírů přijde blíž.

„Slyšel jsem, že tě tvá hračka omrzela,“ nadhodil lehce a shlédl k Agnarovi. „Doufám, že tě neuprosil k tomu, abys byla milosrdná a zabila ho?“ zajímal se.

„Nikoli. Pro ukončení téhle hry jsem se rozhodla sama. Skutečně mě přestalo bavit sledovat, jak se přede mnou svítí v křečích a prosí o to, abych to ukončila,“ napodobila jsem Agnarovo skuteční během chvíle, kdy kouzlo plně fungovalo.

„V tom případě nemám nic proti tomu, abys to ukončila. Jen do toho,“ pobídl mě.

Stačilo trochu soustředění a opět jsem v konečcích prstů cítila povědomé šimrání magie. V posledních chvílích byla hrozně citlivá. Nikdy předtím jsem ty přívaly moci vůbec nevnímala – prostě tu byla a hotovo. Teď jsem ji vnímala mnohem intenzivněji.

„Pokud jsi připravená, tak se pokus sama sestavit kouzlo, které zničí upíra za tebe. Když budeš potřebovat pomoc, jsem hned vedle tebe,“ nadhodila Abigail a to bylo poprvé, kdy mě odmítla vést. Tedy neodmítla úplně, ale vlastně mě v tom nechala samotnou. Abych si pěkně vymáchala hubu v tom, že někoho sama pomocí kouzel zabiju.

Zavřela jsem oči kvůli většímu soustředění a v tu chvíli se mi kouzlo začalo samo tvořit v mysli.

„Voda je neškodná a v ní se teď proměníš!“ Neměla jsem nejmenší zdání, jestli to na upíra bude fungovat, ale doufala jsem v to. Většina kouzel nebyla nikdy tak konečných jako tohle. Hodlala jsem Agnara proměnit v kaluž čiré tekutiny.

Po vyslovení kouzla potřetí jsem si nervózně zkousla ret a čekala, co se stane. Zlomek sekundy se nic nedělo, ale poté Agnara obklopila voda. Objevila se odnikud a celého ho pohltila. Společně s Arem a Abigail jsem sledovala, jak se postupně mění ve vodu. Sám Agnar to sledoval s velkým překvapením, ale nakonec se poddal. Byla to překvapivě milosrdná smrt. Žádné další mučení, prostě se jenom změnil v klidnou vodu, která pak zmizela stejně, jako se objevila.

„Nad tvými kouzly nestačím žasnout, čarodějko. A přestože jsi právě dokázala zničit upíra, neznamená to, že se o to můžeš pokusit i u ostatních. Tento byl na smrt odsouzen, ostatní nikoli a proto nezapomeň, že i přes tvá kouzla jsme rychlejší. Přijdeš o život dřív, než to kouzlo byť jenom vyslovíš,“ vyhrožoval mi Aro milým hlasem.

„To si uvědomuju,“ procedila jsem skrz zatnuté zuby. Štvalo mě, že kouzla fungují buď jenom na jednotlivce, nebo malé skupiny. Potřebovala bych, aby to fungovalo na všechny najednou. Třeba proměnit celý hrad v obří kaluž.

„To nezní špatně. Můžeme u tebe trénovat přednostně vodní magii, pokud si to přeješ,“ nabídla se mi Abigail, když mi v mysli narazila na tento nápad. Kupodivu mě v tom bláznovství chtěla i podporovat – takže to asi nebylo neuskutečnitelné. Možná by se mi to mohlo někdy podařit.

„Uvidíme,“ odvětila jsem jí neurčitě. Nebylo by od věci se všem těm upírům nějak pomstít, ale pořád jsem nebyla rozhodnutá. Nemůžu se jenom tak rozhodnout na základě jednoho kouzla. Ale kaluž vody zněla lákavě.

 

 

Pohled Caia:

Chtěl jsem s Oprah v tom vězení zůstat dokud nepřestane toho upíra mučit. Jenže i v tomto případě jsem se musel podřídit Arovi a jeho královské vůli. Přidal jsem se k Lilian a její rodině. Opět se konalo rodinné sezení v malém salónku hned vedle trůnního sálu.

Venku se pomalu smrákalo a já se snažil s Lilian zapříst aspoň trochu zajímavý rozhovor.

„Slyšela jsem o těch nepokojích, které se nedaleko odtud seběhly. Prý tam tvůj otec poslal Jane s Alecem,“ nadhodila k mému velkému překvapení Lilian. O situaci na hradě byla zřejmě docela dobře informována. Jenom jsem se obával, aby nebyla informována přespříliš. Oprah musela zůstat v utajení.

„Ano, to je pravda. Ale už je všechno v pořádku. Jane se podařilo toho upíra, co stál za vznikem té frakce, zajmout a teď je v područí několika stráží, dokud se otec nerozhodne o jeho… ehm, odstranění,“ odvětil jsem upřímně a jenom doufal, že Oprah to mučení nezmění, jak jsem se obával. Druhou Jane bych tu asi nesnesl. Nešlo o to, že by nebyla snesitelná, jenom byla občas moc otravná a její ´smysl pro humor´ se hrozně lišil od toho mého nebo Alecova. Navíc mi přišla z té jejich podivné dvojice až hrozně brutální.

„Tak to jsem ráda. Otec se obával, aby to nějak neohrozilo chystanou svatbu,“ uklidnila se.

„Se svatbou si nemusíš lámat hlavu. Všechno, co se týče příprav, běží jako po drátkách,“ odvětil jsem a pohlédl ven z okna, kde se pomalu město po rušném dni uklidňovalo a připravovalo se na ještě rušnější noc. O přípravách na svatbu jsem nelhal, ale to mohlo být tak všechno. Stále jsem totiž tak nějak necítil k Lilian to, co bych cítit jako šťastný ženich měl.

„Jen aby se nezamotaly,“ prohodila a vytrhla mě ze zamyšlení. Zmateně jsem se na ní podíval. „Myslím ty drátky,“ upřesnila svá slova a lehce se začervenala.

Samozřejmě. Omlouvám se, trochu jsem se zamyslel,“ přiznal jsem, že mě nachytala na švestkách.

„Poslední dobou jsi stále myšlenkami někde v oblacích. Pokud… Pokud tě něco trápí a já ti můžu pomoct… Chci tím říct, že se mi můžeš svěřit,“ nabídla se mi nesměle a stále pokukovala po všem možném, jenom aby se mi nedívala do očí.

„Děkuju za ochotu, ale tohle není v tvé moci,“ odmítl jsem a raději se vyhnul pohledu na rodiče. Přesně jsem si totiž ty jejich káravé pohledy dokázal představit.

 

 

V podobném duchu pokračovala debata skoro celou dlouhou noc. Nad ránem se od nás Aro odpojil, aby ukončil Agnarovo mučení a já jsem si rovněž oddychl, že si Oprah přestala pohrávat s magií i s tím upírem. Při pohledu na něj, když Oprah vyřkla to kouzlo, jsem měl pocit, jako bych sledoval člověka, když u něj probíhala proměna. Možná to samé napadlo i Ara, když rozhodl, že ho tímto způsobem může mučit tři dny.

Chvíli poté, co se odpojil otec, jsem se od skupiny oddělil i já. Lilian jsem se vymluvil na Aleca aniž bych měl vůbec v plánu ho navštívit, ale jako krytí i před matkou to stačilo.

 

 

 

Pohled Oprah:

To jediné po čem jsem po Agnarově zničení toužila, byla postel. Nemohla jsem se dočkat chvíle, kdy zalehnu do těch měkkých podušek a ponořím se do chlácholivé tmy. Noc v kamenném žaláři nebylo nic pro mé tělo. Nebyla jsem sice nikterak zhýčkaná, ale na jistý komfort si rozhodně potrpím - a k tomu postel neodmyslitelně patří.

Cestou k pokoji jsem nekontrolovatelně zývala. Při stálých výkřicích bolesti se spát fakt nedalo. Udržovala jsem se tam pořád v takovém tom polospánku, abych pokaždé jenom obnovila kouzlo.  Nemohla jsem se tedy úplně vyčerpat, abych začala krvácet a tím se nějak ohrozila.

„Hmm, postel bych taky neodmítla, jenom škoda, že už nějakou dobu nemůžu spát,“ prohodila Abigail, když si všimla, jakým směrem se mi ubývají myšlenky. „Víš, co to je, trávit čas s někým kdo spí? Co potom mám ty dlouhé hodiny dělat? Oceňovat krásu západu a východu slunce mě nebaví. Potulovat se mezi upíry? Občas se sice dozvím něco zajímavého, ale jinak jsem to hrozně nudní patroni – jenom samá krev, boj a já nevím co ještě,“ stěžovala si až mě to překvapilo.

„Nevěděla jsem, že ti tak vadí, že spím,“ namítla jsem. „Možná bys byla raději, kdyby mě proměnili na upírku. Potom bych už nemusela spát vůbec,“ navrhla jsem variantu na vyřešení jejího problému.

„Tak to ať tě ani nenapadne!“ rozkřikla se, div jsem neposkočila. Na ducha má docela páru. „Svou magii jsem ti nedarovala jenom tak, abys ji potom bezmyšlenkovitě vyplácala anebo se stala upírem,“ vyhrožovala mi se vztyčeným prstem. V tu chvíli mi víc než kdy jindy připomněla mámu, když mi jako malé hubovala za něco, co jsem udělala špatně.

Stýskalo se mi po ní, to jsem nepopírala. Ráda bych ji opět viděla, stejně tak i otce – věčně nabručeného pana podnikatele, který se mnou podnikl spoustu šílených výletů a nechal se ukecat na tak nebezpečně vyhlížející horské dráhy, až jsem se divila. Byl skvělým rodičem – tedy, ne že by máma nebyla. S tou jsem mohla probírat všechny holčičí věci, které mě jenom napadly. Byly jsme nejlepší kamarádky. Znala mě jako vlastní boty.

„Pokud budeš dál trénovat magii a všechny kouzla, jak máš, myslím, že nebude důvod, aby ses s rodiči neviděla. Pokud se nám podaří vymyslet nějaký plán, jak se odtud dostat, tak to bude hračka,“ uklidňovala mě.

„V to doufám. Rodiče bych aspoň jednou ještě ráda viděla. Potom budu vědět, že je to naposledy a budu se tak s nimi moct i rozloučit. Teď jsem k tomu neměla příležitost… Zajímalo by mě, co si o mém zmizení myslí,“ prohodila jsem. Netuším, jak moc se Aro snažil mé zmizení zamaskovat a co za kroky kvůli tomu podnikl. Netuším, jak moc se Aro snažil mé zmizení zamaskovat a co za kroky kvůli tomu podnikl.

„S tím bych si starosti nedělala. Až moc se v tomhle ohledu snaží, aby svět upírů zůstal tajemstvím,“ ubezpečila mě a mě to dál vrtalo hlavou. Zřejmě mě prohlásili za mrtvou, jinak by to nedávalo smysl.

Jak jsem pro obyčejné lidi umřela? Utopila jsem se v moři? Hloupost, to je odtud hodně daleko, jak bych se tam dostala? Srazilo mě auto? To je docela reálné, ale tělo by asi těžko nějak narafičili.

Natolik jsem neznala celý upíří svět, abych se odvážila něco si tipnout. Věděla jsem, že ho budu muset daleko víc poznat, než si budu moct dovolit uprchnout. Do té doby budu muset zjistit, jaké opatření by Aro učinil. Jak přesně fungují různé dary… Jestli existuje někdo, kdo by mě našel, kdybych si jenom tak odkráčela. Co všechno za opatření budu muset podniknout já sama, abych vůbec přežila.

 

 

Pohled Caia:

Došel jsem k pokoji Oprah a její klidně bijící srdce mi už dopředu napovědělo, že spí. Nechtěl jsem ji rušit, ale toužil jsem ji vidět a přesvědčit se, že se nijak nezměnila. Že je všechno tak, jak má být a Oprah je pořád stejná - milá a půvabná jako když jsem ji poznal.

Potichu jsem proklouzl do jejího pokoje a přisunul si k její posteli křeslo, abych ji mohl chvíli tiše pozorovat. Dlouhé blonďaté vlasy rozhozené po polštáři, červené rty lehce pootevřené a modré oči skryté pod nafialovělými víčky. Byla skutečně nádherná. Přímo dokonalá a Lilian se jí nemohla v ničem rovnat.

Má malá čarodějka, která se do mě nejspíš zamilovala.

Jenom při té myšlence jsem měl pocit, jako by mi srdce mělo vyskočit z hrudi. Už od chvíle, kdy jsem ji viděl poprvé jsem v něco podobného doufal, ale neodvažoval jsem na to myslet a teď – vlastně včera  to tak nějak přiznala. Její srdce to přiznalo.

 

 

Chvíli jsem tam už tak seděl, když se něco změnilo. Její dech byl trhanější, tlukot srdce rychlejší a pohyby očí pod víčky byly skoro nepostřehnutelně rychlé. Chvíli to vypadalo, jako by Oprah dokonce lapala po dechu, jak se nemohla nadechnout.

A potom začala křičet.

Ten křik se natolik lišil od toho posledního, kdy jsem ji musel probudit. V tomhle se skvěla daleko větší bezmoc a strach. Rozhazovala rukama po posteli a já se obával, aby si nějak neublížila. Jako by od sebe odháněla nějakou neviditelnou postavu.

Bez problému jsem jí tedy ruce chytil a v tu chvíli Oprah úplně ztuhla a zpod víček jí začaly téct slzy.

„Oprah, probuď se,“ šeptal jsem k ní a nevěděl, jak jinak ji šetrně probudit, aby ji nepolekala moje blízkost. Nikdy jsem se o nikoho nemusel starat tímto způsobem. Nevěděl jsem, jak se o člověka starat a ten divný pocit strachu, že něco nezvládnu tak, jak bych chtěl, mi svíral srdce.

„Je to jenom zlý sen. Probuď se,“ naléhal jsem na ni opatrně a lehce s ní i zatřásl. Oprah dál pofňukávala, ale po chvíli mého naléhání se jí zmírnil tep a nakonec i otevřela oči. A v ten okamžik se mi vrhla do náruče, kde se znovu rozbrečela. Němě jsem ji objímal a hladil po rozcuchaných vlasech, dokud se neuklidnila. Její teplé tělo to mé příjemně hřálo a její dokonalá vůně mě celého obklopovala.

„Už je to v pořádku, jsem u tebe,“ šeptal jsem a nepřestával ji hladit.

„By-bylo to tak h-hrozné,“ vzlykala mi do náruče. Smáčela mi tak nejen košili ale i plášť, jenže mi to vůbec nevadilo. „M-myslela jsem, že t-to nikdy nes-skončí. Že budu s-stejná jako Jane,“ mumlala a já se to snažil poskládat tak, abych to pochopil správně.

„Proč bys měla být jako Jane?“ zajímal jsem se.

„Já ne-nechci mučit lidi,“ vysvětlila a já si ji odtáhl, abych se na ni mohl podívat. Po tvářích jí stékaly slzy a ona na mě upírala pohled těch nejhezčích blankytných očí, jaké jsem kdy viděl. „Nechci se…,“ nadechla se, „… nechci se stát zrůdou,“ dodala a rukou si otřela tvář.

„Ty se zrůdou nikdy nestaneš,“ odvětil jsem pevně a rozhodně. „Nikdy nedovolím, aby se ti něco stalo a pokud to bude v mých silách, pokusím se rozmluvit Arovi ty mise a mučení,“ přislíbil jsem a doufal, že to Aro nějak pochopí a nebudou s tím nějaké problémy. Vlastně jsem se celkově obával toho s ním tento rozhovor začít… V tu chvíli mě napadlo, že by mi možná mohla pomoct matka.

„Já nechci používat kouzla, já se o magii nikoho neprosila,“ rozbrečela se znovu a opět se mi přitiskla k hrudi. „Já chci odtud pryč,“ zamumlala.

„Rád bych tě odtud dostal, ale já nemůžu. Otec by nás hned našel a to by ani jednomu nijak nepomohlo. Navíc mě zrovna čeká ta prokletá svatba!“ zuřil jsem nad svou bezmocností a před úplným projevem toho pocitu mě chránila Oprah stulená v mém objetí. Nebýt jí, byl by tenhle pokoj namaděru.

 

 

Ještě hodnou chvíli jsem ji utěšoval, než jsem musel odejít. Její vzlyky mi trhaly srdce na kousky a já si umínil, že s tím něco musím udělat. Byl jsem odhodlán promluvit si s matkou a pokud mi ona nepomůže, budu muset rovnou za otcem.

Po cestě k jejím pokojům jsem potkal i Aleca, kterého jsem už nějakou chvíli neviděl. Naposledy si akorát stěžoval na to, že mu už nevěnuju tolik volného času jako v minulosti. Tehdy byl zaneprázdněn jenom on svými misemi a já trčel na hradě. A přestože se na této skutečnosti vůbec nic nezměnilo, nedostatkem času jsem trpěl já.

„Tak jak probíhá sbližování s budoucí paní Volturiovou?“ zajímal se škodolibě.

„Řekl bych, že naprosto normálně. Kromě toho, že její rodiče až přespříliš váznou v tradicích je to milá dívka se zdravým názorem na život a když už nemám na výběr, tak si nemůžu stěžovat,“ připustil jsem popravdě. Lilian věděla, že mé city k ní nejsou lásce podobné ani na míle daleko.

„A považuje tě i ona za duchaplného společníka?“ pokračoval ve vyzvídání, ač bylo značně nezdvořilé tohle rozebírat na chodbě. Nejen že nás mohl kde kdo slyšet – na jistý nedostatek soukromí jsem si v tomhle hradě zvykl - ale bylo to značně nevhodné.

„O tom si promluvíme někdy jindy a rozhodně i někde jinde. Na chodbě s tebou tyhle záležitosti probírat nebudu,“ odmítl jsem mu odpovědět a nebylo to jenom z důvodu, že jsem odpověď neznal.

„Jak myslíš, ale pochybuju, že se sejdeme někde jinde, než na chodbě. Poslední dobou je to jediné místo, kde jsi k zastižení,“ namítl a nezněl u toho zrovna nějak nadšeně. „Co naše každodenní partičky šachů?“ zajímal se.

„Na šachy nemám nejmenší pomyšlení,“ zamručel jsem a už chtěl odejít, když jsem si všiml, jak zavětřil. Úplně mi vypadlo z mysli, že jsem se s Oprah objímal a její vůně na mě ulpěla mnohem intenzivněji, než obvykle.

„Už je mi i jasné, proč na ně nemáš pomyšlení. Jsi ale blázen, když se s ní vídáš. Víš, co by na to řekl Aro, kdyby se to dozvěděl?“ obořil se na mě a já jenom přikývl. Věděl jsem přesně, co by na to řekl. „On o tom ví?“ zeptal se podezřele.

„Jenom tak okrajově, ale zrovna jsem se chystal si s ním promluvit. On má jistou představu, se kterou já zrovna nesouhlasím,“ odvětil jsem mlhavě.

„Tak u tohohle rozhovoru bych být nechtěl. Rovnou ti dopředu přeji upřímnou soustrast – pokud si tedy Ara nenakloníš tím, že jsi jeho jediný syn a následník trůnu,“ prohodil a rovnou i zmizel, než jsem mu na to stačil něco odpovědět.

 

 

K matčiným pokojům jsem došel se smíšenými pocity. Trochu jsem se obával její reakce na mou žádost, ale zároveň jsem doufal, že zvítězí její mateřská stránka a bude stát při svém synovi. Před otcem jsem potřeboval spojence a matka byla v tomhle ohledu jasná volba. Nikdo kromě ní by si Arovi nedovolil nijak vzdorovat.

„Pojď dál a nestůj na té chodbě,“ vyzvala mě dál, když zaslechla, jak za dveřmi váhám.

„Rád tě vidím, mami,“ přešel jsem k ní a políbil ji na tvář. Oplatila mi to vřelým objetím a potom jsem se s ní posadil na jeden z divanů, které měla v ´přijímacím´ pokoji. Stejně jako otec se starala o politiku, ale na rozdíl od něj to byla jenom ta hradní a nikoli světová. Asi bych si ji nedokázal představit u výslechů a trestání odpadlíků.

„To já jsem ráda, že jsi za mnou opět zavítal. Trochu mě to uráží, jak mě přehlížíš,“ pokárala mě.

„Omlouvám se, pokusím se to nějak napravit, ale… Tohle vlastně není tak úplně důvod mé návštěvy,“ začal jsem trochu směřovat k tomu, co jsem od ní potřeboval.

„Mohlo mě to napadnout. Ukazuješ se mi jenom, když tě něco trápí anebo něco potřebuješ. Tak tedy spusť ať ulevíme tvému srdíčku,“ pobídla mě mile a já doufal, že jí ten přívětivý tón vydrží co nejdéle.

„Vím, že jsme se posledně nerozešli zrovna v dobré, ale rád bych s tebou v tom rozhovoru pokračoval.“

„Pokud se se mnou hodláš bavit o té malé čarodějce, která si o sobě myslí bůh ví co, když ji Aro nechal zničit jednoho z nás, tak si myslím, že si nemáme co říct,“ odmítla na to téma jakkoliv diskutovat. Náhlá změna jejího chování mě překvapila. Takhle odtažitou jsem ji snad nikdy nezažil.

„Právě o ní jsem chtěl mluvit a rovnou tě upozorňuju, že bys ji neměla urážet. Není nikterak nadšená z toho, co ji nutí otec dělat. Kdyby to bylo jenom na ní, tak tu dávno už není – vlastně by se tu ani nikdy neobjevila,“ dodal jsem po krátkém zaváhání.

„Chceš mi říct, že ji přede mnou budeš bránit?“ zajímala se stejně překvapeně.

„Ano, pokud se k ní nebudeš chovat, jak se patří,“ odvětil jsem přímo a zaslechl, jak zalapala po dechu. Jak jednoduché bylo postavit se vlastní matce, ale jaký jsem zbabělec před otcem.

„Vždyť si sám před nedávnem tvrdil, že tě nenávidí! Copak si neuvědomuješ, o co se ta malá mrcha snaží?“ vykřikla překvapeně a to, jak Oprah titulovala… Nevěřil jsem vlastním uším. „Snaží se nás rozdělit, poštvat nás proti sobě, aby potom jednoduše zničila všechno, na čem nám záleží!“

„Mami, přestaň!“ rozkřikl jsem se po ní. „Nic o Oprah ve skutečnosti nevíš, nevíš jaká je, co cítí ani co má v plánu udělat nebo neudělat. Takže ji, prosím tě, neodsuzuj,“ odvětil jsem chladně a dával si dobrý pozor na to, abych nezvedl opět hlas. Kromě toho, jak o ní mluvila, mě totiž štvalo to, že jsem přišel o spojence před Arem.

„Dobrá, jak myslíš,“ odvětila stejně chladně a postavila se, aby si aspoň tak připadala, že má navrch. Začala si urovnávat plášť a já čekal – tohle ještě nemohl být konec rozhovoru. „Dám jí příležitost, zajdu si s ní promluvit, ale nic ti neslibuju.“

„Děkuju, věřím, že si Oprah oblíbíš,“ vyslovil jsem tiché přání. Poté jsem matku objal a vytratil se z jejího pokoje.

Diskusní téma: 15. kapitola

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek