15.kapitola - Jak jsi to mohl udělat?

18.06.2010 17:19

Isabella Swan

 

„Bello,“ začal Aaron, ale já mu položila ruku na tvář.

„Ššš, pojď sem,“ pobídla jsem ho a přitáhla si jeho rty na své. Sice to pro mě bylo s nateklým spodním rtem bolestivé, ale nenechám se o tuhle chvíli připravit. „Miluji tě,“ zašeptala jsem, když si opřel svoje čelo o mé.

„Já tebe taky.“ Jeho tvář prozářil pomíjivý úsměv, znovu mě políbil, tentokrát vášnivěji, ale jeho tvář se pak znovu zachmuřila.

„Musím ti něco říct. Něco ti vysvětlit…“

 

„Musí to být zrovna teď?“ zašeptala jsem roztouženě a znovu se snažila vyhledat jeho rty, ignorujíc bodavou bolest v hrudníku.

„Copak ty o mě nechceš nic vědět?“ zeptal se zklamaně Aaron se zvednutým obočím, ale v jeho očích jsem viděla jiskřičky.

„Nechápu.“

„Po tom, co se odehrálo v té chatce, jsem dostal povolení.“

„Povolení?“
„Abych ti směl říct o sobě, své minulosti, o tom čím jsem a vždy budu. Syn zla a smrti.“
„Takhle nemluv, nejsi zlý.“
„To říkáš teď.“

„Nic mě od tebe nedokáže odtrhnout.“

„Uvidíme,“ pronesl prozaicky a zatlačil mě do postele, protože jsem se během našeho dohadování posadila a Aaronovi neušel můj bolestný škleb.

 

„Jak ti je?“ zeptal se starostlivě.

„Jsem jak přejetá parním válcem. Všechno mě bolí a vypadám děsivě. Divím se, že se na mě můžeš vůbec dívat.“

„Jsi krásná jako nikdy, lásko.“

„Nelži,“ zaúpěla jsem.

„Já nelžu. Jsi krásná, protože jsi živá, Bello. Ani nevíš, jak velký jsem měl o tebe strach. Nechtěl jsem se z té chaty vypařit a nechat tě tam samotnou jen s Edwardem, když jsem věděl, že se blíží Victoria, ale chtěl jsem být užitečný, chtěl jsem se jí zbavit, ale k tomu jsem potřeboval jistou věc, vysvětlím ti to všechno postupně,“ upozornil mě, když už jsem se nadechovala, abych ho přerušila. „Když jsem pak viděl, co má s tebou ten odporný upír v plánu, málem jsem se neudržel. Edward ho od tebe odtrhnul a já ho hned poslal do horoucích pekel, a to v podstatě doslova. Největší hrůzu jsem si ale zažil potom. Když jsem tě sebral ze země, z ničeho nic ses zhroutila. Upadla jsi do bezvědomí, na nic jsi nereagovala a já začínal panikařit. Edward naštěstí zachoval chladnou hlavu, poskytl ti první pomoc, udělal vše, co bylo v jeho silách a pak se Carlisle domluvil s místní nemocnicí, kde si tě do péče vzal sám Carlisle se zdejším primářem. Ty hodiny, kdy jsi byla na sále, byly úporné. Cítil jsem se jako lev v kleci, přecházel jsem po chodbě po boku Edwarda a nikdo nás nedokázal uklidnit. Během té chvíle, řekl bych, vyprchala alespoň prozatím naše vzájemná nevraživost. Pak tě konečně převezli na jipku, ale ty ses stále neprobouzela. Měli jsme všichni strach. Trvalo to celou věčnost i Carlisle začínal být netrpělivý.“

„Slyšela jsem vás,“ zašeptala jsem.

„Co prosím?“ zeptal se Aaron zdvořile.

„Slyšela jsem vás, jak jste se tu bavili. Cítila jsem vaše ruce. Báli jste se a já jsem vám tolik chtěla ukázat, že jsem tu, že vás slyším, ale nešlo to. Ta mlha byla všude a moje ruce byly tak těžké. Pak jsi odešel a mně se po dlouhých chvílích konečně povedl první pohyb a pak jsem dokázala rozevřít i víčka. Ale to jsme odbočili od tématu.“

„Ano, to jsme odbočili.“

„Takže jsi dostal právo mi vše říct?“ zeptala jsem se nadšeně.
„Ano, všichni usoudili, že po tom všem, čím sis už prošla, nejsi pro nás nebezpečná.“ Na chvíli se zamyslel a pak se mi podíval zpříma do očí. „Jsi si jistá, že to chceš vědět?“
„Naprosto. Chci o tobě vědět všechno.“

„Dobře. Nevím kde začít, ještě jsem to nikomu nevyprávěl.“
„Začni od začátku, času máme dost.“ Povzbudila jsem ho lehkým úsměvem a uchopila jeho ruku do své, i když to šlo s těmi obvazy těžko. Cítila jsem, jak mě stehy na větších ranách tahají a tiše jsem sykla. Aaron mě donutil zeslabit stisk a raději mou ruku uchopil mezi své.

 

Chvíli se zamračeně díval na mou ruku jako ve snách a já trpělivě vyčkávala.

„Zajímala ses někdy o řeckou mytologii?“ zeptal se najednou a já moc nechápala smysl té otázky.

„Jenom tak okrajově. Proč?“

„Chtěla jsi, abych začal od začátku.“

„To jako, že…?“

„Ano, kořeny mého druhu sahají až do dávné antiky. Kdysi žil bůh jménem Thanatos. Tento řecký bůh, byl ztělesněním smrti samotné. Byl znázorňován jako velice pohledný muž s černými křídly. Přicházel si pro smrtelníky v čas, který jim byl ustanoven Osudem a odnášel je do podsvětí, kde se o ně postaral Hádes. Od té doby se toho spoustu změnilo, ale podstata zůstává stejná. Říkáme si Maledové a jsme potomci Thanatose. Přinášíme smrt těm, jenž už vypršel čas.

 

Někteří z nás se starají o staré a nemocné a někteří jako já, se staráme o ty zlé, kteří tady působí jen zlo. Jejich duše posíláme k Velké radě, která nám přiděluje úkoly, které musíme plnit. Nemůžeme si vybírat a příkazy musíme poslouchat. Velká rada později rozhodne, kam duše připadne. Můžeš to přisuzovat k Poslednímu soudu a nebi a peklu, ale nikdo z nás není ďábel ani anděl. Nerozdělujeme se na ty hodné a zlé. Jsme v tom všichni společně; jen plníme rozkazy, které nám udílí Rada. Nemáme na výběr. I kdyby nám nakázali odnést někoho hodného, neposkvrněného, jehož čas ještě nenastal, nebo bychom s jeho smrtí nesouhlasili, musíme poslechnout.

 

Jak jsem říkal, od dob Thanatose se mnoho věcí změnilo. Nemáme žádná křídla, ale naše oči a vlasy tuto barvu stále zachovávají. Jako Thanatos jsme i my v podstatě mrtví. Tlukot srdce je pouhá iluze, to aby z nás lidé hodní a poctiví neměli strach. Jíst ani pít nepotřebujeme, je to pouhý přežitek z dob, kdy jsme ještě jídlo potřebovali. Pokud něco pozřeme, nijak nám to neublíží, i když je to poněkud nepříjemné, než se potraviny rozloží. V mnoha věcech jsme velice podobní upírům. Jsme rychlí, bledí, navždy mladí, nesmrtelní…“ Při těch slovech mi vhrkly slzy do očí, které jsem se snažila ze všech sil potlačit. Proč všichni okolo mě žijí věčně?

 

„Takže všechny ty sny, které jsem o tobě měla, byly pravda? A tenkrát v té uličce, když jsem našla toho mrtvého muže, to jsi byl taky ty, že?“

„Ano. Přísahám, že jsem tě nechtěl nijak vyděsit. Nepočítal jsem s tím, že by se tam kdokoliv objevil, natož ty. V tu chvíli jsem jednal impulzivně, nemohl jsem dovolit, abys mě odhalila. Musel jsem rychle utéct, a pak když jsem se tam vrátil, tolik ses bála. Vyčítal jsem si, co jsem udělal, že jsem tě do toho zatáhl. Musela ses cítit hrozně. Nedokážu si ani představit, jaké to muselo být, vidět toho muže s vytřeštěným, prázdným výrazem. Tolik mě mrzí, kolik stresu a špatných snů jsem ti přivodil.“

„Nemůžeš za to. Já se rozhodla tam jít. Teď mi pověz něco o sobě, prosím.“

 

„Dobře. Narodil jsem se roku 1345 v Anglii. Náš druh vzniká stejně jako ten lidský. Spojením Maleda s člověkem nebo někým svého druhu. Má matka byla člověk. Vychovávala mě do mých patnácti let, kdy si pro mě přišel posel Rady. Odvedl mě, aby mě mohla Rada náležitě vycvičit k mému poslání. Zprvu jsem nechtěl přivyknout tomu, co mě čekalo. Velice špatně jsem se vyrovnával s tím, že v podstatě nebudu žít, jak mi bylo předpovězeno. Jakmile totiž dovršíme osmnáctého roku, naše srdce přestanou bít a my se staneme plnohodnotnými Maledy. Odmítal jsem vyrovnat se s tím, naučit se bojeschopnosti, zákonům, které musím dodržovat. Nakonec mě vidina věčného života pohltila a já se dobrovolně poddal výcviku, který trval pár let. Celých šest set let jsem svého rozhodnutí litoval. Žil jsem na zemi, pracoval a plnil svou úlohu. Stěhoval jsem se z místa na místo a byl jsem vždy bezproblémový. Mezi svými jsem si vysloužil čestné místo, Rada si mě váží a to je možná jeden z důvodů, proč mi povolili, abych se ti se vším svěřil. Nějaký čas tě i přes mé protesty sledovali a usoudili, že jsi důvěryhodná našemu tajemství.“

„Říkal jsi, že jsi litoval celý šest set let. Co změnilo tvůj názor?“
„Láska, Bello, láska.“ Zamračila jsem se a Aaron se pousmál. „Počítáš roky? Ano, miloval jsem jednu dívku před tebou, jenže jsem ji musel opustit právě kvůli tomu, čím jsem. Nepochopila by to, a i když jsem ji velice miloval, nebyla to láska, jakou cítím k tobě. Ta dívka krátce na to zemřela.“ Jeho tvář posmutněla.

„Proč jsi mi to nikdy neřekl?“

„Téměř jsem na ni zapomněl. Její smrt mě ranila, snažil jsem se nevyvolávat na ni vzpomínky. Nepotřeboval jsem řešit svou předlouhou minulost, když jsem byl s tebou. Po tvém boku mě zajímá jedině přítomnost a naše možná, společná budoucnost, nic jiného neberu v potaz.“

„Dobře,“ přikývla jsem.

„Bell, ještě něco bych ti měl povědět…“ V tom se otevřely dveře a Aaron zmlknul.

 

Mezi dveřmi stála sestra a výhružně se dívala na Aarona.

„Pane Deathbry, měl byste slečnu Swanovou nechat odpočívat. Je po náročné operaci, měla by spát.“

„Jistě, máte pravdu. My si to povíme jindy.“ Aaron jí věnoval oslnivý úsměv a sestřička trošku zčervenala.

„Tak pojďte,“ pobídla ho mezi dveřmi a já se na ni naštvaně zamračila. Proč mi ho bere právě teď?

„Nechoď,“ zaprosila jsem a stiskla mu ruku.

„Musím, lásko, opravdu bys měla odpočívat a já ještě musím něco vyřídit. Vše ti pak dopovím, slibuji. Už žádná tajemství, neměj strach.“

„Dobrá,“ přikývla jsem. Aaron se ke mně naklonil a políbil mě na čelo. Pak vstal a následován sestřičkou opustil můj pokoj. Osaměla jsem, a ačkoliv jsem si to celou dobu nechtěla přiznat, byla jsem hrozně unavená. Končetiny jsem měla těžké a ochablé, v hrudi mě občas bolestivě píchlo, a to ani nemluvím o tahavé bolesti na rukách, kde se mi hojily zašité rány od skla. Nechala jsem znavená víčka klesnout a po chvíli už mě pohltila temnota spánku.

 

Znovu se mi zdál podivný sen. Aaron ve společnosti nějaké překrásné černovlásky. Seděli v nějaké kavárně, smáli se, povídali si. Ona ho z ničeho nic pohladila po ruce a on ji chytil do své.  Nevěděla jsem, o čem mluví. Měla jsem obraz beze zvuku, jen rychle se pohybující rty, z kterých nevyšla hláska. Z ničeho nic se oba dva zvedli. Aaron ji vřele objal a ona mu vtiskla polibek na tvář. Vyprovodil ji před kavárnu, kde se znovu rozloučili a on se za ní s láskou v očích díval.

 

Zhluboka jsem se nadechla a otevřela oči. V očích mě pálily slzy, celé tělo se otřásalo zimnicí, i když hořelo v horečkách. Slyšela jsem z přístrojů podivné pípání, které udávalo mé sprintující srdce. Svět jsem měla celý rozmazaný, a tak jsem raději zavřela znovu oči.

„Bello, klid, klid. Byl to jen zlý sen. Uklidni se. Musíme ti srazit horečku. Nejspíš se někde objevil zánět.“ Byl to Edwardův hlas, který mi tiše šeptal u ucha. Ucítila jsem něco studeného a vlhkého, jak se mi otírá o čelo. Otevřela jsem oči a viděla jsem Edwarda, jak mi otírá mokrým hadrem zpocený obličej.

„Co se to děje?“

„Musíme ti srazit horečku, klidně spi, to pomůže.“ Vztekle odhodil mokrý hadr a přitiskl mi své chladné ruce k tvářím. Trochu to pomohlo, ale má horečka jeho ruce rychle ohřívala.

„Nechci spát, už nechci! Nechci, aby se ten sen vrátil.“

„Neboj se. Chceš mi o tom povědět?“ Zavrtěla jsem záporně hlavou. „Dobře, ale zkus na chvíli usnout, opravdu by to pomohlo, horečka by klesala rychleji.“

„Kde je Aaron?“ zeptala jsem se na důležitější otázku. Edward uhnul očima.

„Ještě se nevrátil.“ Přikývla jsem a ztěžka znovu zavřela oči. Bála jsem se, aby se ten sen nevrátil. Nechtěla jsem být znovu svědkem toho láskyplného pohledu, jenž Aaron upíral na tu černovlasou krásku. Ten pohled mi trhal mé hluboce zamilované srdce.

 

Snažila jsem se nad ničím nepřemýšlet a zpod víček vypudit ten obraz vysoké dívky s tmavými kadeřemi, krásnou tváří, dokonalou postavou… Kde se jen vzala v mém snu? Nikdy dříve jsem ji neviděla. Je to stejné, jako když se mi zdálo o těch vraždách. Ty muže jsem také nikdy dřív neviděla, a přesto vypadali v mých snech skutečně jako v reálu. Ten sen přišel vždy jako varování, když Aaron zbavil světa někoho zlého, tak co má být zase tohle? Další varování? Ale co si o tom mám myslet? Vždyť je to celé hloupost. Ne, to by mi Aaron přeci nikdy neudělal. Ale kde byl tedy celou dobu, když mi tvrdil, že je na služební cestě. Slyšela jsem, jak se přístroje vedle mé hlavy zbláznily.

„Klid, Bello, klid. Nerozrušuj se, prosím,“ šeptal úpěnlivě Edward a já stiskla víčka pevněji k sobě, aby neviděl ty zrádné slzy, které se mi už znovu tlačily do očí. Musím spát, musím se dostat z tohohle hrozného stavu, abych mohla začít zase normálně fungovat. Pomalu, ale jistě jsem si vyprazdňovala hlavu od zrádných myšlenek a nechávala své tělo spočívat v klidu. Zhluboka jsem pravidelně dýchala a nakonec jsem upadla do vytouženého bezesného spánku.

 

Když jsem se znovu probudila, mé tělo již nehořelo vysokými teplotami, čelo nebrázdily kapičky potu a neotřásala mnou zimnice. Cítila jsem chladnou ruku, jak pevně svírá tu mou. Pomalu jsem otevřela oči a podívala se do těch Edwardových, které pomalu ztrácely zlatavou barvu.

„Dobré ráno.“ Zářivě se na mě usmál a pohladil mě po tváři.

„Jak dlouho jsem spala?“ Můj hlas mě vyděsil. Byl zhrublý spánkem.

„No, dlouho,“ usmál se, „ale horečka už ti klesla. To je dobře. Brzy se uzdravíš, i když s tou nohou to bude na delší lokte. Zlomenina se nehojí moc rychle. Bude trvat pár týdnů, než budeš moci chodit a pár měsíců, než budeš moci chodit bez berlí.“ Hlasitě jsem zaúpěla. Proč musím mít pořád takovou smůlu? Ani nohu si neumím zlomit pořádně.

 

„Edwarde, povíš mi, co se přesně stalo na té chatě?“

„Je to rozumné?“ Nevěděla jsem, jestli mluví ke mně nebo spíš k sobě, ale rozzuřeně jsem přivřela oči a on si povzdechl. „Dobrá. Nemůžu ti povědět, co dělal Aaron, ale byli jsme domluveni, že se do minuty vrátí a my tak překvapíme samotnou Victorii. Aaron se tedy vypařil tím jejich způsobem – to ti musí vysvětlit on sám – a já pak s hrůzou zjistil, že Victoria není sama. Snažil jsem se nahnat čas, ale ty jsi mi mé plány trochu zhatila, s čímž jsem měl počítat. A pak zaútočili. Bojoval jsem, snažil se dostat k tobě a doufal, že se Aaron ihned vrátí. V podstatě jsem vložil naše životy do jeho rukou, i když jsem věděl, že je Aaron na míle daleko. Pak jsem konečně uslyšel jeho myšlenky. Nevím, jestli ti to Aaron pověděl, ale jednou z jeho schopností, které jsem objevil, nebo mi o nich pověděl, i když se to zdá nemožné, ale já už budu na tomhle světě asi věřit všemu,“ mumlal si pro sebe a pak se konečně dostal k jádru věci.

„Aaron se umí zneviditelnit. Je jeden z mála, který to z Maledů dokáže. Díky tomu se může nepozorovaně přiblížit ke své oběti.“

„Dokáže se zneviditelnit?“ zeptala jsem se zmateně. Panebože, co se ještě dneska dozvím?

„Ano, je to pouhá iluze, a pokud o něm nebudeš vědět, neuvidíš ho, díky tomu jsme mohli využít momentu překvapení. Já je zabavil a Aaron je pak… se jich pak zbavil.“ Na chvilku se zarazil, než pokračoval. „Pak jsem od tebe odtrhl toho upíra a Aaron ho poslal k těm ostatním. Vypadala jsi, že jsi docela v pořádku, krom těch odřenin a řezných ranek v tváři a po rukách, ale pak ses zhroutila k zemi. Rodina v čele s Carlisleem už byla na cestě, ale ty jsi potřebovala okamžitou pomoc.“ Jeho oči se ponořily do minulosti a byly plné strachu a obav. Obav o mě. „Přestávala jsi dýchat a já ti musel pomoci. Nemohl jsem přeci dovolit, aby si mou vinou zemřela. To bych nepřežil. Nic se ti nemělo stát. Musel jsem ti přivést uměle kyslík do plic, ale tvé dýchací cesty nebyly průstupné.“ Natáhl ruku a dotkl se mého krku, kde se skvěla veliká náplast. Teprve teď mi došlo, po čem je rána pod ní ukrytá. Pak svou ruku přesunul a dotkl se z boku obvázaného hrudníku.

„Pak jsem musel dostat pryč přebytečný vzduch, který se ti nahromadil v plicích a způsobil pneumotorax. S tím mi pomohl už Carlisle, sám bych to nezvládl; už je to dlouho, co jsem dělal medicínu.“

„Zachránil jsi mi život,“ vydechla jsem omámeně. Edward se jen smutně pousmál.

„Kdybych se nechoval jako hlupák, nemusel jsem ti ho zachraňovat vůbec. Dělal jsem jen to, co by udělal každý.“

„Ne, málokdo by něco takového dokázal. Děkuji, jsem ti neskonale vděčná.“ Natáhla jsem se pro jeho ruku a stiskla ji ve své. Druhou rukou jsem si přitáhla jeho rty za bradu a lehce ho políbila, jako své díky.

„Hlavně si nemysli, že mi snad něco dlužíš. To ani náhodou. Opovaž se nad něčím podobným jen uvažovat,“ rozčiloval se.

„Edwarde klid.“ Hladila jsem mu palcem hřbet ruky a mírně se usmála. Pak se ozvalo lehké zaklepání a dovnitř nakoukla střapatá hlava.

 

„Můžeme dál?“ zeptal se Emmett. S úsměvem jsem přikývla a sledovala, jak se do ošklivého nemocničního pokoje nahrnulo šest upírů, kteří svou krásou prosvítili ponurost mého pokoje.

První se ke mně prodral Carlisle a zkontroloval přístroje.

„Jak ti je? Edward říkal, že horečka už klesla. Bolí tě něco?“

„Ne, jen občas cítím bolest v hrudi, ale to nic není.“

„Hmm, to by nemělo být nic vážného, ale raději se na to podívám.“ Opatrně mi chladnýma rukama prohmatal hruď a mračil se.

„Všechno by mělo být v pořádku. Žebra srůstají a to může trochu bolet, pokud chceš, podám ti něco proti bolesti. Za chvíli budeš zase jako rybička.“ Potěšeně se na mě usmál a přesunul se ke zdi, aby uvolnil místo Esmé. Ta mi ihned přitiskla rty na čelo.

 

„Zlatíčko, jak je ti? Neboj, vše se zahojí. Zase budeš v pořádku. Měla jsem o tebe takový strach.“

„To víš, Bella se prala s upírem a nám žádného nenechala.“ Emmett pobaveně drknul do Jaspera, který na mě soucitně hleděl.

„Emmette!“ zasyčela jednohlasně Rosalie a Esmé.

„Nechte ho, má pravdu,“ zastala jsem se Emma a ten na mě mrkl. „Nechala jsem se zřídit.“ Mimoděk jsem zvedla ruku a dotkla se pořezaného obličeje a nateklého rtu.

„Neboj, obličej budeš mít zase v nejlepším pořádku, viděla jsem to. Za pár týdnů po tvých zraněních nebude ani památky,“ ozvala se Alice, dosud se opírající o Jaspera.

„Bello, když už tady Alice nakousla budoucnost, potřeboval bych s tebou o něčem soukromě mluvit,“ ozval se z rohu místnosti Carlisle a já se na něj překvapeně podívala, stejně tak Edward.

„Carlisle, počká to chvíli, než si promluvím s Alicí?“

„Jistě, chvíli to ještě počká,“ mrkl na mě s úsměvem. Co mi to jen chce říct? Přemáhala jsem zvědavost si s ním promluvit ihned, ale nejdříve jsem potřebovala znát odpovědi od Alice.

„Alice?“
„Ano, Bello?“

„Můžu s tebou mluvit sama, prosím?“
„Jistě,“ pousmála se mé formální otázce a přešla k mé posteli. Ostatní mezitím pomalu opouštěli pokoj. Když se za Edwardem, jenž chvilku váhal, zavřely dveře, Alice se ke mně otočila.

„Tak co potřebuješ, Bello?“

„Jako bys to nevěděla.“ Zavrtěla jsem hlavou, ale zhluboka jsem se nadechla, abych vyslovila svou otázku. „Alice, proč jsi mi volala, když se u mě v práci objevila Victoria?“
„J-já nic…“

„Alice, nelži mi. Volala jsi mi a něco jsi mi chtěla říct, a když jsem ti pověděla o Victorii, byla jsi zmatená, nevěděla jsi, že tam je. Proč jsi mi tedy volala? Co jsi mi chtěla říct?“
„Bello, o tomhle bys neměla mluvit se mnou, ale s Aaronem.“

„Alice, pověz mi, co jsi viděla!“ Přísně jsem se na ni podívala a ona uhnula pohledem.

„Dobře,“ rezignovala. „Už jsem o tom tak trochu mluvila s Aaronem, potřebovala jsem od něj něco vysvětlit, ale do ničeho jsem se nepletla, přísahám. Měla jsem totiž o něm vizi. O něm a…“

„A?“

„A jedné dívce,“ vydechla Alice ztěžka. Zavřela jsem oči. Prosím, ne…

„Měla černé vlasy?“ zeptala jsem se a chytala se posledních nadějí, že to nemá žádnou spojitost s mým snem.

„A-ano, jak to víš?“

„Zdálo se mi o tom… Ale jak je možné, že jsi měla vizi o Aaronovi? Vždyť jeho budoucnost přeci nevidíš.“

„To je právě to, o čem jsem s ním mluvila. Vysvětlil mi, že ho nevidím kvůli jedné z jeho schopností. Pokud je ale rozrušený, mohu jeho budoucnost vidět stejně dobře, jako Edward může číst jeho myšlenky.“
„A jakou jsi o něm měla přesně vizi?“

„Bello, to s tou dívkou strávil ty tři dny, o kterých ti lhal,“ zašeptala Alice zničeně. Přístroje vedle mě se najednou zbláznily. Divoce pípaly, jak mé srdce zběsile bilo. Po tvářích mi začaly stékat slzy. „Bello, neplakej, nějak se to vysvětlí, bude to zase dobré,“ snažila se mě utěšit Alice a hladila mě po vlasech.

„Alice, nech mě, prosím, o samotě,“ zašeptala jsem a Alice přikývla. Políbila mě na čelo, setřela mi slzy z tváří, které ihned nahradily nové. Ve dveřích se s někým srazila.

 

„Edwarde, nech ji teď samotnou. A ty taky!“

„Co se jí stalo? Alice, pusť mě tam!“ Aaron se vecpal dovnitř a zabouchl za sebou dveře.

„Bello, lásko, co se stalo?“ Přišel ke mně a vzal mě za ruku, kterou jsem mu vytrhla ze sevření. „Co se děje?“ ptal se zmateně.

„Zase jsem o tobě měla jeden z těch mých snů a Alice mi pověděla o té své vizi.“

„Bello,“ zašeptal a setřel mi slané pramínky z tváří.

„Jak jsi mi to mohl udělat?“ vzlykala jsem.

„Není to tak, jak si myslíš?“

„Není to tak, jak si myslíš? Vážně?! A jak to tedy je? Nechceš mi tu tvrdit, že ta dívka, s kterou jsi strávil tři dny, o kterých jsi mi mimochodem lhal, je tvá kamarádka?!“

„Ne, to ti tvrdit nechci.“

„Tak jaké máš pro mě vysvětlení?!“

Aaron se zhluboka nadechl. „Ta dívka se jmenuje Gabriela a... A je to má dcera.“

Diskusní téma: 15.kapitola - Jak jsi to mohl udělat?

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek