15.kapitola - Blázna ze mě dělat nebudete, aneb Jane ve Swords

Edwardův pohled:

Bella mě políbila. Sice jenom na tvář, ale políbila. Stal se ze mě nejšťastnější upír. Nemohl jsem tomu uvěřit. Žádný člověk se k nám nikdy takhle blízko jako Bella nepřiblížil a ona mě ještě políbila!

Celou cestu co jsem ji doprovázel domů, jsme nemluvili. Každý jsme byli ponořeni do svých myšlenek. Přesto jsem neodolal a poočku Bellu sledoval. Výraz na její tváři se každou chvílí měnil. Jednou byla zamyšlená, podruhé ji na obličeji hrál milý úsměv a potřetí se dokonce červenala. Tak rád bych věděl na, co zrovna myslela.

Před jejím domem jsme se rozloučili a na mé tváři přistál ještě jeden z jejich horkých polibků. Nevěděl jsem, proč to udělala, ale byl jsem neskonale šťastný. Belle se na tváři opět rozlil ruměnec a potom odešla domů. Já se vydal za Victorem, ale už jsem neměl ponětí, co jsem mu to chtěl říct. Ještě než jsem zazvonil na zvonek, jsem vzpomínal, proč jsem s ním vlastně chtěl mluvit. Když jsem si vzpomněl, mohl jsem konečně zazvonit. Otevřel mi Neal.

„Ahoj Edwarde, jdeš za Victorem?“

„Jasně, je doma?“

„Jo, pojď dál. Já zrovna odcházím, ale to vám vadit nebude.“ Oblékl si mikinu a ještě zavolal po schodech „Victore máš návštěvu!“ a než jsem se nadál sbíhal Victor schody. Když uviděl, kdo je ta návštěva, trochu se zarazil a potom již pomalejším krokem došel až ke mně. Z jeho myšlenek jsem si dokázal představit, koho čekal. Bellu.

„Ahoj Edwarde.“

„Ahoj, mám nové zprávy.“ promluvil jsem, když se kolem mě prosmýkl Neal ven.

„Už se tedy rozhodli?“ zeptal se smutně a společně jsme vyrazili k němu do pokoje, kde měl překvapivě i uklizeno. Určitě čekal Bellu, sám by jen tak neuklízel.

„Ano, budou tu zítra.“

„Zítra?! A to říkáš tak klidně?“ vyjel na mě.

„V návštěvě jim stejně nezabráníme, ale můžeme se pokusit něco udělat, až budou tu. Navíc by je mohlo zajímat, že jsi nesmrtelný. Aro je takový sběratel unikátů …“ myslel jsem to povzbudivě, ale moje slova ho spíše urazila.

„Ty …ty … ty bys mě jim klidně vydal?“ dostal ze sebe konečně souvislou větu, když překonal počáteční šok z mých slov.

„Samozřejmě, že jsem to tak nemyslel.“ Bránil jsem se „Aro by ti podle mě nechtěl ublížit, pokud by věděl, že jsi nesmrtelný… stejně by se s tebou nic nestalo.“ dodal jsem už šeptem. Nikdo netušil, co všechno se může stát. Nikdo nevěděl, jak Aro zareaguje, až se dozví, že kromě upírů a vlkodlaků jsou ještě další nesmrtelní.

„Takže by mohli odjet až by zjistili, že mě stejně nezabijí?“ zeptal se s nadějí v hlase.

„Myslím si, že ano. Ale to nikdo neví.“ Nevím, co přesně si přál slyšet, ale snažil jsem se mu přesně vysvětlit, v jaké situaci se zrovna nacházíme. Jeho i náš osud neleží v našich rukách, ale pouze Arových. Pouze Aro může rozhodnout, co se s námi stane a jestli budeme žít svoji věčnost nebo se proměníme v prach, který nakonec vítr rozfouká po celém světě.

„Takže …?“

„Takže budeme muset počkat, až přijedou.“

„Kdo všechno přijede? A co Bella?“ zeptal se plný strachu o svou lásku a já si také uvědomil, že pokud přijedou upíři z Voltéry nikdo tady nebude v bezpečí. Ani Bella.

„Má přijet Jane a Alec.“ Už jen při té první větě jeho obličej zbledl hrůzou. Victor znal Jane z mého vyprávění dokonale a měl z ní stejný strach jako i upíři z gardy.

„A co Bella?“ zeptal se mě na otázku, na kterou jsem bohužel naznal odpověď.

„Nevím, pokusíme se s nimi domluvit. Bella nezná naše tajemství a tak by se jí nemělo nic stát. S Carlislem jim doporučíme lovit mimo Swords takže pokud bude Bella doma, nic by se jí nemělo stát.“

„A co jí mám jako říct? Že se od zítřka na nějakou dobu nesmíme vídat? Jak myslíš, že to pochopí?“ v tomhle měl zase pravdu. Dneska mě tím docela štval, ale musel jsem mu dát za pravdu.

„Nevím, můžeš jí říct, že …“ a rychle jsem začal vymýšlet nějakou smyslu plnou výmluvu, která by mohla zabrat „… já nevím, potom se zkusím zeptat Alice, ta něco určitě vymyslí.“ Ano Alice nás musí všechny zachránit. Bella jí určitě uvěří.

„Dobře, ale musím jí to říct ještě dneska.“ S tím jsem souhlasil, zítra už by mohlo být pozdě a ani jeden jsme Bellu nechtěli ztratit.

Bellin pohled:

Henry přišel brzo, jak slíbil. V práci toho neměli moc a tak je tam mohl nechat v tom malém počtu, v jaké byli, než se sem přestěhoval. Na oběd jsem udělala Henryho oblíbené lasegne a všichni jsme si pochutnali.

Celé odpoledne jsem potom byla duchem nepřítomna jelikož jsem uvažovala o tom, co se stalo o Cullenů doma a potom taky jak jsme přišli zpátky. Políbila jsem Edwarda. Sice jenom na tvář, ale i tak. Políbila jsem Edwarda! Jak jsem to mohla udělat? Jak jsem mohla Victora zradit? Když jsem si to, ale tak řekla, ono se vlastně nic nestalo, byla to přece jenom kamarádská pusa, nic na tom nemění fakt, že jsem si u toho představovala, jak ho líbám na rty. Jak se jeho chladné rty dotýkají mých v dokonalé souhře. Stop! Tyhle myšlenky jsem musela zahnat.

Sedla jsem si k počítači a napsala mámě o včerejší slavnosti. Jelikož byla neděle a Judy byla doma, odepsala mi hned sáhodlouhý dopis, jak moc se jí po nás stýská.

K večeru potom přišel Victor. Tvářil se opravdu ztrápeně a mě hned napadlo, že musel vidět, jak jsem dávala Edwardovi tu pusu a hned jsem si to všechno začala vyčítat. Čekala jsem, kdy spustí proud obviňování, ale ono se nic nestalo. Victor mě jenom políbil na tvář a šel do obýváku.

„Victore, stalo se něco?“ zeptala jsem se ho, když jsem si sedla vedle něj na sedačku. Vzala jsem jeho ruce do svých a hrála si s jeho prsty. Na tváři se mu objevil lehký náznak úsměvu.

„Nic se neděje, Bells.“ ale ani tak se netvářil moc přesvědčivě.

„Řekni mi, co se děje! Vidím na tobě, že něco není v pořádku.“

„Vlastně máš pravdu. Nejsem ve své kůži. Dneska jsem dostal špatné zprávy.“

„Špatné zprávy?“

„Vlastně jenom jednu. K Cullenům zítra přijede návštěva a já je mám s nimi přivítat… což není tak hrozné, ale …“

„Ale?“ zeptala jsem se, když dlouho nepromluvil.

„Ale po dobu co tu budou, se nesmíme vídat. Ani my dva ani Cullenovi s tebou.“

„Proč? To nechápu.“ proč bych se s nimi neměla vídat?

„Ta návštěva je taková zvláštní. Oni by to nepochopili, anebo právě naopak pochopili, ale všechno špatně.“ řekl sklesle Victor.

„Já tomu, ale pořád nerozumím. Co se děje?“

„Bello, věř mi. Je to pro tvoje bezpečí.“

„Já ti věřím, ale nechápu to.“

„Někdy ti to možná vysvětlím, ale teď na to není vhodná doba.“ Potom si stoupl a chystal se odejít. Také jsem vstala a šla s ním ke dveřím. Tak jsem ho ještě chytla za ruku a přitáhla ho k sobě a začala ho naprosto zoufale líbat. Victor se zdál nejdřív trochu překvapený, ale nakonec se do hry zapojil a i v jeho polibku byla cítit to neuvěřitelné zoufalství, ale také bolest, což mě překvapilo.

„Dobrou noc Bello.“ Řekl, když se naše rty rozpojily a on začal odcházet. Stála jsem stále ve dveřích a sledovala, jak se jeho záda vzdalují.

„Dobrou noc.“ zašeptala jsem do tmy. Victor nakonec, ale změnil smět, nešel domů. Mířil do lesa, pěšinou po které jsem ráno šla k Cullenům.

Noc byla opravdu zajímavá. Ve snech se mi objevila Briana. Bylo to poprvé, co jsem si viděla ve snu. Tentokrát se však nějak změnila. Chvíli mi trvalo, než jsem na to přišla.

„Victore, čekám dítě … naše dítě.“ byla znovu s Victorem na louce a zrovna mu sdělovala tu šťastnou novinu. Victori se rozzářil na tváři krásný úsměv a sevřel svou milou v náručí.

„Vezmeme se.“ rozhodl. „A to co nejdřív.“ oba byli šťastní přesto se v Brianiných očích na malý okamžik zaleskl strach. Samotnou mě to trochu vyděsilo, ale zmizel stejně rychle, jako se tam objevil. Sen tak skončil a zbytek noci se mi už nic nezdálo. Měla jsem klidnou noc beze snů.

Edwardův pohled:

Victor k nám přišel opravdu ve špatném stavu. Nechtěl Belle lhát, ale zároveň jí nemohl říct pravdu, která by ji ohrozila. V jeho myšlenkách jsem si přečetl, jak jejich setkání probíhalo a viděl jsem i to, co jsem vidět nechtěl. Jejich polibek, Nedal se srovnávat s tím, jaké políbení jsem dostal dnes od Belly já, ale i tak jsem vlastně dostal víc, než jsem kdy mohl očekávat.

V noci bylo v domě cítit obzvláště napětí. Victor si šel lehnout do pokoje pro hosty, ale moc toho nenaspal. Celou noc se převaloval a volal Bellu a také mě aby jí pomohl. Chtěl jsem ho nějak uklidnit, ale zároveň jsme potřebovali, aby se trochu prospal a stejně jako my načerpal trochu síly. Když se Victor na chvíli uklidnil, vydali jsme se všichni na lov, nevěděli jsme, co máme očekávat a museli jsme být připraveni.

Tentokrát po hodně dlouhé době jsem se nebyl podívat v noci na Bellu. Musel jsem se soustředit a Bella mé myšlenky pouze rozptylovala a odváděla mou pozornost.

„Bella bude v pořádku, uvidíš. Nic se jí nestane.“ Mluvila na mě v myšlenkách Alice. Sám jsem v to doufal, ale strach mě i přesto neopouštěl. Alice potom odešla s Jasperem někam ven. Naše pocity mu nedělaly dobře.

Ráno, přesněji kolem deváté, jsem uslyšel na příjezdové cestě auto. Jelo poměrně pomalu, a protože Alice nebyla doma, aby nás informovala o přesném času jejich příjezdu, byli všichni v pohotovosti. Ještě jsem šel vzbudit Victora, aby se k nám přidal, a potom jsem si šel do pokoje pro telefon, abych mohl zavolat Alici.

Nebylo třeba ani volat. Alice s Jasperem museli být někde v okolí, jelikož ještě než jsem zvedl telefon, jsem se zaslechl do přízemí. Spolu s Victorem jsme se tedy přidali k ostatním a čekali, až auto dojede k domu.

Před domem nakonec zastavil černý mercedes se zatemnělými skly. Otevřely se dveře od spolujezdce a z nich vysedl poměrně vysoký upír s původně olivovou pletí dnes takovou zašedlou. Pomalu došel až k zadním dveřím a otevřel je. Ze zadních míst vysedla Jane s Alecem a potom se také objevil i řidič. Carlisle nám naznačil, ať ho doprovodíme před dům.

„Vítejte u nás, Jane Alecu.“ Pozdravil je Carlisle.

„Carlisle, nečekali jsme, že se s tebou schledáme.“ Jane vypadala poněkud překvapeně, ale rychle se to snažila zamaskovat. Přesto nedokázala udržet na uzdě své myšlenky. „Co ten tu proboha dělá. Měla tu být jenom ta malá strapatá holka, její přítel a Edward. Ne celá rodina.“ Zuřila v duchu.

„Ehm, ehm…“ upozornil jsem ji na mou přítomnost.

„Omlouvám se, Edwarde. Trochu jsem zapomněla na tvou schopnost číst myšlenky. Už se to nebude opakovat.“ a nasadila úsměv, ala nic jsem si nemyslela. „A vidím, že přesně víte, proč jsme tady.“otočila svůj pohled na Victora.

„Ano, Alice nám o vašem příjezdu informovala.“ ujal se slova opět Carlisle.

„To je dobře, alespoň se nebudeme muset zbytečně zdržovat. Vydejte nám …“

„Myslíš Victora?“ zeptal jsem se, když bylo vidět, že jeho jméno nezná.

„Ano. Vydejte nám Victora a my zase odjedeme.“ Odpověděla se stejným andělským úsměvem, který nikdy nebyl pravý. Její oblibou byla bolest a ještě větší oblibou byla bolest, kterou mohla ona sama způsobit.

„Obávám se, že to nepůjde.“ Promluvil opět Carlisle.

„Co tím myslíte, že to nepůjde?“ zeptal se nevěřícně Alec „My jsme se vás neptali, my vám to rozkázali.“ bylo vidět, že oni nejsou zvyklí na odmítání. Nikdo ve Voltéře si je nechtěl znepřátelit a tak jim nikdo neřekl ne.

„Jak jsem řekl, nepůjde to.“

„Zná naše tajemství.“ zavrčela na něj Jane. V myšlenkách se už těšila, jak bude moct někoho z nás srazit na kolena.

„Neprozradí ho.“ zastal jsem se Victora a stoupl si před něj.

„To známe …“ řekl podrážděně Alec.

„Neprozradí, ví, jak je těžké udržet tajemství a to i své vlastní.“

„Ach, jak dojemné …“ a otřela si neexistující slzu „…ale já mu prostě nevěřím. Každý člověk mívá tajemství, ale my nejsme lidé. My musíme své tajemství hlídat o to pečlivěji.“ Tohle věděli všichni upíři, ale byly i případy, kdy bylo tajemství hodně blízko k odhalení. Tehdy musela gardy zasáhnout. Teď to, ale nehrozilo.

„Ne Jane, ty mi nerozumíš. Victor je sice člověk, ale asi by ti měl říct, kdy se narodil. Potom to snad pochopíš.“ ujal jsem se slova místo Carlislea.

„No tak tedy mluv. Stejně potom budeš muset jít s námi.“ A upřela pohled svých rvavě rudých očí na Victora. Cítil jsem jak, se mu pod jejím pohledem rozbušilo srdce a nebyl jsem jediný i Jane si toho samozřejmě všimla a začala se smát. Její smích byl ale krutý, nikdo by nemohl věřit, že k tak líbezné tváři patří tak krutý a nemilosrdný smích jako byl tento.

„Narodil jsem se v roce 365, kousek odtud.“ Dodal si nakonec trochu odvahy Victor, a přestože to skoro zašeptal, Jane usměv ztvrdl na rtech.

„Vyslechla jsem ho, Edwarde. Už tedy můžeme jet!“

„Já mát takový pocit, že jsi špatně slyšela Jane.“ Nechtěl jsem ji provokovat, ale musel jsem ji nějak zastavit. Teď nesměla odjet. Po mých slovech se znovu z jejich úst ozvalo hroziví zavrčení.

„Ne milý Edwarde, špatně jsem neslyšela. Přijeli jsme tu s Alecem abychom napravili to, čeho jste se dopustili a ne proto, abyste nás bavili nějakýma povídačkami.“ „Copak si vážně myslíte, že vám na tohle s Alecem skočíme? Jste blázni.“ Dodala ještě v myšlenkách.

„Ne blázni nejsme …“ zopakoval jsem její urážku nahlas a pak pokračoval „… a nechceme vás tu bavit nějakými povídačkami, jak tvrdíš. Snažíme se ti pouze vysvětlit situace, ve které se nacházíme.“ začal jsem jí pomalu všechno vysvětlovat.

„Edwarde, copak jsem malá holka? No možná tak vypadám, ale rozhodně nejsem tak blbá.“ Bylo mi jasné, že si nenechá něco jen tak vysvětlit.

„Myslím, že bychom měli jít dovnitř.“ Navrhl po chvíli ticha Carlisle, a přestože Jane se chtěla, co nejdříve rozjet zpátky musela v myšlenkách uznat, že je to dobrý nápad a vydala se spolu s bratrem do domu.

„Carlisle, ty jsi rozumný. Jak můžeš něčemu podobnému věřit?“ ozval se Alec. Všechnu konverzaci měli zřejmě vyřídit jenom sourozenci, jelikož ti dva co tu byli s nimi ještě ani jednou nepromluvili. Pouze stáli za Jane a Alecem v případě, že bychom na ně chtěli zaútočit.

„Victor i celá jeho rodina jsou nesmrtelní, měl jsem už tu příležitost si to ověřit.“

„Celá rodina? Zajímavé! A oni všichni vědí to, že jsme upíři?“

„Ne, to ví jenom Victor. Oni vědí jenom to, že jsme nesmrtelní. Myslí si, že jsme stejně prokletí jako oni.“

„Takže on je prokletý, chudák malý.“ I kdybych neuměl číst myšlenky, poznal bych, že nám odmítá věřit. Dívala se na nás na všechny jako na blázny.

Najednou ale Victor vstal a odešel do kuchyně, byl jsem tak soustředěný na Janiny myšlenky, že mi ty Victorovi naprosto unikly. Vrátil se i s nožem zpátky. Sledovalo ho jedenáct párů očí a já si konečně začal všímat jeho myšlenek.

„Victore, myslím, že tohle není dobrý nápad.“ Chtěl jsem, aby ten nůž odložil, přece jen byl v domě plném upírů a kromě Carlisle bychom se na něj dozajista všichni vrhli, kdyby došlo k nějaké nehodě.

„Co není dobrý nápad?“ zeptala se Jane.

„Victor ti chce dokázat, že je nesmrtelný.“

„Vážně, tak předváděj.“ vyzvala ho Jane, ale já stačil zareagovat přece jen o něco rychleji než Victor a nůž jsem mu z ruky vzal. Jane se na mě zklamaně podívala, ale nekomentovala to.

„Proč jsi to udělal, Edwarde?“ zeptal se mě zaskočeně Victor.

„Zapomněl jsi, že jsme upíři nebo co?“ v myšlenkách se mi za svoje neuvážené chování omluvil a dodal, že na naše upírství skoro vážně zapomněl.

„Dobrá, Edwarde. Myslím, že takhle to nevyřešíme. Zavolám Arovi a uvidíme, co na to řekne on.“ a začala se pomalu zvedat. Alec ji napodobil a spolu s oběma dalšími upíry pomalu vyšli z domu. Za malý okamžik se vrátili a Jane držela v rukou malý černý telefon.