15. Ještě něco jsem ti neřekl

10.01.2010 19:35

 

  

 

Vypráví Bella

Vtrhla jsem do pokoje pro hosty, který teď obýval Brian. Ležel na posteli, ruce měl složené za hlavou a pozoroval nedokonalosti stropu. Rozběhla jsem se a skočila jsem na něj.

„Ahojky.“ Zasmála jsem se a políbila ho zlehka na nos.

„Ahoj.“ Pousmál se a zkoumavě se na mě zadíval. „Už jsi v pořádku?“

„Naprosto. Nikdy mi nebylo lépe.“ Věnovala jsem mu zářivý úsměv, abych ho přesvědčila. Z velké části to byla pravda, jen mě moc mrzelo, jak jsem se zachovala k Alici. Odbyla jsem ji a přitom si to vůbec nezasloužila. Budu se ji muset nějak usmířit. Možná bych ji mohla pozvat na nákupy. To by na ni určitě fungovalo.

 

Brian chtěl nejspíš něco říct, ale najednou se tu objevila Alice a zářivě se na mě smála.

„Beru. Jedeme hned?“

„Alice, je noc. Nikde ještě nemají otevřeno a musíme do školy. Já už jsem tam nebyla dlouho. Mimochodem, co jste si vymysleli, když jsem chyběla?“

„Tvrdili jsme, že si musela narychlo odjet zpátky do Edmontonu.“

„Dobře. Díky Alice a slibuji, že jakmile to půjde, tak pojedeme ano?“

„Já si to budu pamatovat.“ Pousmála se Alice a znovu odtančila pryč, aby nám mohla nechat trochu soukromí.

„Chodíte do školy?“

„Musíš se toho o nás ještě hodně učit. To mi připomíná, že jsem tě ještě nevzala na ten slíbený lov. To bychom mohli ještě napravit.“ Pousmála jsem se a vytáhla ho na nohy. Seběhli jsme do obýváku.

„Jde s námi někdo na lov?“ zeptala jsem se a dokonale jsem zářila štěstím. Nevím, čím to bylo. Možná tím, že jsem konečně učinila nějaké rozhodnutí. Díky tomu jsem mohla normálně fungovat a nic nepředstírat. Ta radost mi šla sama od sebe. Šla od srdce.

Nakonec se k nám přidali Emmett s Rosalii a Alice s Jasperem. Edward stále nebyl k nalezení a Esme s Carlislem si chtěli užít vzácné společné chvilky v prázdném domě.

 

Domluvili jsme se, že poběžíme kousek za hranice do Kanady, aby se znovu neopakoval ten incident z minulého lovu. V Kanadě jsme byli během chviličky, pak už jsme začali lovit. Brianovi, jak se zdálo, nedělala zvěř žádný problém. Skolil dva velké medvědy a s Emmettem se hádali, který z nich měl většího. Nakonec vyhrál Brian a Emm se velice vztekal. Nesnesl pomyšlení, že ho někdo pokořil.

 

Brian nesl změnu potravy vážně velmi statečně. Musí to pro něj být těžší, než přizná. Hned po prvním lovu se mu oči zbarvily lehce do hněda. Pokud vydrží a bude se živit pouze krví zvířat, tak po dvou nebo třech lovech už bude mít oči jako my. A až si zcela odvykne a lidská krev už ho nebude tolik lákat, bude s námi moci chodit do školy a nebude muset být zavřený v domě, jako teď. Chudák, budu s ním muset trávit, co nejvíce času, abych mu vynahradila ty nudné chvíle samoty.

 

 

Když už jsme si s Brianem oba dostatečně zalovili, vrátili jsme se na louku, kde jsme se měli sejít s ostatními. Sedli jsme si s do trávy. Brian mě objal a já si hlavu položila na jeho široké rameno. Zavřela jsem oči a vnímala jen vůni Briana a přírody. Poslouchala jsem šum listí a šplouchání nedalekého potůčku.

„Bello?“

„Ano?“ Otevřela jsem oči a pohlédla mu do očí. Jeho výraz mě zmátl. Mísila se v něm bolest, nejistota a odhodlání. „Co se děje?“ Zeptala jsem se a pohladila ho po tváři.

„Já… Víš, ještě něco jsem ti o sobě neřekl.“ Když jsem tak nad tím přemýšlela, moc jsem toho o něm nevěděla.

„Víš, já-“ Chtěl něco říct, ale najednou se před námi objevil Emmett a baseballovým skluzem dojel až přímo k nám.

„Nazdárek holubičky.“ Zašveholil. Naštvaně jsem se na něj podívala.

„No, zas tak jsem snad neřekl, ne?“ Zvedl ruce v omluvném gestu.

„Ne, ale vyrušil si nás.“ Emmett si povzdychl, vstal a šel za Rose, která se bavila s Alicí a Jasperem kousek od nás. Otočila jsem se zpět k Brianovi.

„Co si mi to chtěl říct?“

„Nic, povím ti to, až budeme sami jo?“

„Dobře.“

„Tak pojď.“ Vstal a podal mi ruku, aby mi pomohl na nohy. Doběhli jsme ke zbytku rodiny a domluvili se, že se vrátíme domů. Za chvíli přeci jen budeme muset vyrazit do školy. S Brianem jsme běželi ruku v ruce a nakonec jsme si dali všichni závody, které vyhrál Jasper. Emmett má dnes opravdu špatný den. Nejdřív Brian uloví většího medvěda, a teď ho porazí Jasper v běhu. Na to vážně není zvyklý. Dříve jsem s ním soutěžila jen já a Rose, a to Emm vždy vyhrával. Musí to pro něj být hrozná rána. Taky, že se potom tak tvářil. Přišla jsem k němu a poplácala ho po rameni.

„Upřímnou soustrast.“ Dodala jsem s náznakem pobavení.

„Však já příště vyhraju.“ Šklebil se na mě Emmett.

„Na to jsem moc zvědavá. Máš teď větší soupeře, než jsem já a Rose.“ Smála jsem se mu.

„To, že vyhrál Jasper a Brian je jen náhoda. Příště jim to ukážu.“ Pokračoval Emmett s dávkou sebejistoty.

„Už se na to moc těším.“

 

Chvíli po tom, co jsme se vrátili z lovu, se Alice s Jasperem vydali domů, aby se mohli připravit do školy. Já jsem šla do svého pokoje následována Brianem.

„Máš krásný pokoj.“ Rozhlížel se po něm zkoumavě Brian. Došlo mi, že můj pokoj ještě neviděl. Vlastně se známe s bídou jeden den.

„Děkuju. Omluvíš mě na chviličku. Potřebuji se umýt.“

„Dobře. Počkám tady.“ Dodal Brian a rozvalil se na mé veliké posteli. Třeba bude konečně jednou k užitku. Vlétla jsem do koupelny rychlostí blesku a vlezla do sprchy. Nevnímala jsem, jestli jsem na sebe pustila horkou nebo chladnou vodu. Přemýšlela jsem znovu o posledních událostech. Došlo mi, že mé věčné stížnosti, že mě nikdo nechce, jsou už minulostí. Teď je tady muž, upír, říkejte si tomu, jak chcete, který je neskonale krásný, milý, skvěle si spolu rozumíme a nádherně líbá. I když já to vlastně nemám s čím porovnávat. A především mě má rád. Nevěřím tomu, co mi řekl Edward. Brian by mi nelhal. Vidím mu to na očích. Ale budu mít já ráda jeho? Cítím k němu něco víc, než jen kamarádství, nebo sourozeneckou lásku? Snažila jsem se vybavit, jak v těch romantických knížkách popisují zamilovanost. Všechno se vám zdá krásnější, snadnější. Jakmile jste se svým milovaným, poletují vám v břichu motýlci. Jenže tohle platí pro člověka, kterým já nejsem. Může něco stejného cítit i upír? Nejspíš ne. Možná to, co teď k Brianovi pociťuji, je ta stejná láska, jakou může pocítit člověk.

 

Vylezla jsem ze sprchy a otřela své mokré tělo ručníkem. Chtěla jsem se začít oblékat, ale došlo mi, že jsem si sebou nevzala žádné čisté oblečení. Obmotala jsem si oušku okolo těla a vyklouzla z koupelny zpátky do pokoje. Brian ležel stejně, jako když jsem odcházela. Stále ležel rozvalený na posteli a pozoroval strop. Přibouchla jsem dveře do koupelny a Brian po mně střelil pohledem. Když mě spatřil, mírně se mu pootevřela ústa. Musela jsem se uchichtnout. Muži.

„Promiň, zapomněla jsem si oblečení.“ Vysvětlila jsem svůj dočasný oděv a vlezla do šatny, kde jsem si začala vybírat oblečení. V rychlosti jsem se oblékla a vrátila se zpět do pokoje. Brian měl stále stejný výraz a své oči upíral na místo, kde jsem předtím stála jen v ručníku.

 

Přešla jsem do koupelny, kde jsem si vysušila hlavu. Potom jsem na řasy nanesla trochu maskary a rty přejela bezbarvým leskem. Když jsem vešla do pokoje, Brian už se konečně z mé nechtěné přehlídky vzpamatoval. Seděl na posteli a na tváři měl nádherný úsměv. Rozevřel svou náruč na znamení, abych k němu na chvíli přišla. Usedla jsem mu do klína a hlavu si schovala v důlku mezi jeho krkem a ramenem. Vdechovala jsem jeho vůni. Připomínala mi něco v lese, ale nemohla jsem si vzpomenout, co to je.

„Moc ti to sluší.“ Poznamenal Brian a porušil to ticho, které tu panovalo. Pohlédla jsem na své oblečení. Vlastně jsem ani nevěděla, co jsem si předtím oblékla. Měla jsem na sobě tmavé úzké džíny a k nim bílou vyšívanou košili.

„Děkuji.“ Pousmála jsem se. „Co si mi to chtěl říct na té louce?“ Zeptala jsem se. Brian se zhluboka nadechl, ale pak zavrtěl hlavou.

„Necháme to na později, až se vrátíš ze školy. Je to na dlouhé vyprávění a ty už musíš jít.“ Kývl směrem ke dveřím, na které začal někdo zlostně bušit. Emmett.

„Však už jdu.“ Poznamenala jsem pro Emmetta. „Dobře. Povíš mi to, až se vrátím. Měj krásný den.“ Popřála jsem a vtiskla mu jeden polibek. Vstala jsem z jeho klína, cestou popadla svou kabelku s věcmi do školy a vyšla z pokoje.

 

Z kabelky jsem cestou vyhrabala klíče od auta a šla jsem rovnou do garáže, kde už stepoval Emmett s Rosalii.

„No konečně!“ Ozval se Emm ihned, když mě spatřil.

„Klidni. Já na vás musela čekat celých padesát let. Teď si zvykej ty.“ Odsekla jsem mu a nasedla do auta. Rosalii si sedla ke mně dopředu a Emmett se zkroušeně sesunul na zadní sedačku. Nenáviděl, když musel jezdit vzadu.

 

Konečně jsem vyjela z garáže. Cestou mi došlo, že jsem vůbec neviděla Esme. Nejspíš je někde s Carlislem. Ještě jsem neměla šanci si s ní od mého návratu promluvit. Budu to muset napravit hned, jak se vrátíme ze školy. To mi připomnělo rozhovor s Brianem. Byla jsem celá napjatá a zvědavá, co mi chce říct. Přemýšlela jsem, co by to mohlo být, že se vždy tvářil tak vážně, proto jsem si ani nevšimla, že když jsem vylezla z auta, měla jsem okolo krku Alici.

„Bello?“ Mávala mi rukou před očima.

„Co? Co se děje?“ Zeptala jsem se zmateně.

„Ptala jsem se tě, jestli dnes pojedeme na ty nákupy.“

„Promiň, Alice, ale dneska si potřebuji promluvit s Esme a Brian mi chce něco říci. Nevíš, co by to mohlo být?“

„To, nevím. Netrap se kvůli tomu. Určitě to nebude nic vážného.“

„Když já nevím. Tvářil se vždy tak vážně.“ Pokrčila jsem rameny, ale odvedla jsem řeč jinam. „Na ty nákupy pojedeme zítra, dobře?“

„Jupí.“ Poskakovala radostně Alice a já jsem se musela nad její radostí pousmát. Vzhlédla jsem od Alice a spatřila poprvé od naší hádky Edwarda. Snažila jsem se rozluštit pohled, jakým se na mě díval, ale nedokázala jsem to. Mísilo se v něm tolik pocitů, že jsem nedokázala ani jeden správně zachytit. Jeho pohled se měnil z rozzuřeného na smutný, ze smutného na soucitný a nakonec pohled, který jsem nedokázala rozpoznat, ale velice mi připomněl pohled Esme, vždy když se na mě dívá. Zakroutila jsem nad tím hlavou a snažila se myslet na něco jiného. Před očima jsem však celý den měla jen ten Edwardův zvláštní pohled a Brianovu vážnou tvář. Co mi to jen chce říct?

Diskusní téma: 15. Ještě něco jsem ti neřekl

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek