14. kapitola

14. kapitola

Někteří si myslí, že je intuice dar. Ale stejně tak může být i prokletím. Hlasem volajícím nám z míst, která by měla zůstat neprobádána. Ozvěnou vzpomínek, které nikdy neodezní. Bez ohledu na to, jak moc se je snažíme zastavit.

Večer jsem seděla v obýváku před televizí a nedočkavě očekávala zprávy. Nevím, co jsem si myslela, že v nich uvidím, ale trochu jsem se toho bála. Během dne jsem se snažila nějak kontaktovat Liama, aby mě uklidil a řekl, že je všechno v pořádku. Ale nebral telefon.

Byla jsem z toho natolik nesvá, že jsem vcelku odbyla i Paula, když jsme se po škole sešli v kavárně. Dala jsem si mocca, ale byla jsem natolik roztržitá, že se mi ho podařilo rozlít. Což samozřejmě Paula znepokojilo. Takovouhle mě snad nikdy nezažil. Snažil se ze mě dostat, co se děje, ale já mu nedokázala odpovědět. Cítila jsem se nesvá. Všechno to bylo ještě horší kvůli tomu, že jsem zjistila, že je Cole pryč už od včerejška.

Věděla jsem, že bych se měla uklidnit. Cole přece odjel i s tou svou partičkou, která jenom ohrožovala mou rodinu. To přece bylo dobré znamení. Nebo ne?

„Alice? Nevíš něco o tom, že by se po okolí pohybovali nějací upíří?“ zeptala jsem se tety, když už jsem seděla před televizí jako fakír na hřebících.

„Hmm, žádné vize jsem neměla,“ namítla. „Proč se vlastně ptáš?“

„Já… ehm, jenom tak,“ zamumlala jsem, ale pak jsem si všimla podmračeného pohledu, který mi věnoval Jasper. Vnímal zmatenost mých citů a věděl, že Alici lžu. Pod náporem toho pohledu jsem nemohla dlouho tajit pravdu. „Ve škole jsem se dozvěděla, že je Cole už dva dny pryč a minimálně stejně dlouho dobu ještě bude. Chtěla jsem volat Liamovi, ale ten mi celý den nebere telefon. Nevím, co se děje, ale mám kvůli tomu obavy,“ vychrlila jsem ze sebe a potom se pořádně nadechla.

„Myslela jsem si to, bojíš se o nového přítele,“ pousmála se vítězně Alice.

„Bojím se o nového přítele?“ zopakovala jsem její poslední slova a zamračila se. Co tím chtěla říct? O Paula přece strach nemám. Ať už se upíři po naší zemi pohybovali kdekoliv, nebyli natolik hloupí, aby se zatoulali do města. A Paul nikam mimo Bemidji nejezdí.

„No jasně, Emmett nám o tom už řekl. Nemusíš se hrát na nechápavou. Je fakt, že jsem nečekala, že by si k tobě dokázal najít cestu – tedy hlavně po citové stránce, ale dějí se i divnější věci, než tohle,“ pokračovala Alice dál v plácání naprosto nesmyslných věcí. Nechápala jsem ani slovíčko. Paula neznala – tím jsem si byla jistá. Proč je tak překvapená, že si tedy našel cestu do mého srdce? Co je divného na tom, že jsem se zamilovala do člověka, nebo naopak on do mě? Vždyť s rodiči to bylo úplně stejně!

„Alice,“ promluvil konečně Jasper a položil jí ruku na rameno, aby ji zarazil, „mám dojem, že Ness opravdu netuší, o čem mluvíš. Ty její zmatené pocity mluví samy za sebe.“

No, konečně si toho někdo všiml! „Dostanu teď nějaké vysvětlení těch tvých zmatených blábolů?“

„Mluvili jsme s Emmettem. Říkal něco o tom, jak poslední dobou záříš, když se vracíš ze školy. Taky zmínil, že je to kvůli novému příteli… Takže – vymyslel si to? Nemáš nového přítele?“ Fajn, začínala jsem se v tom trochu orientovat. Hlavně proto, že hned v první větě zmínila Emmetta. Ano, byl to super strejda, ale občas dokázal všechno pěkně zamotat, až to nebylo pěkné. Výsledkem byly podobné rozhovory, jako ten, co právě teď vedu s Alicí – nechápavé pohledy, zmatené řeči a pocit, že jeden mluví o voze a druhý o koze.

„Tohle si nevymyslel. Skutečně mám nového přítele,“ přitakala jsem, „je to jeden kluk od nás ze školy. Hraje v hokejovém týmu spolu s přítelem Alex. Takhle jsme se vlastně poznali,“ rozvedla jsem to trochu dál a všimla si, jak se Alici nad hlavou rozsvítila pomyslná žárovka.

„Ááá… tak to je tedy trapas,“ zamumlala, když si to zřejmě spojila s tím, co řekla.

„Jelikož jsem ti před okamžikem naprosto nerozuměla, můžeš mi říct, co myslíš tím trapasem?“ požádala jsem ji o vysvětlení. 

„Myslela jsem, že Emmett mluví o někom jiném. Nevím, proč mě to napadlo. Přišlo mi to divné, ale když jsem nakonec všechno zvážila, tak jsem si říkala proč ne,“ mumlala Alice dál stejně zmateně jako před okamžikem. Obrátila jsem se tedy raději na Jaspera, aby mi její slova tlumočil trochu jasněji.

„Alice si myslela, že tvým novým přítelem je Cole,“ pronesl.

„Co?!“ vyjekla jsem zděšeně, až mi přeskočil hlas.

„Myslela jsem si, že chodíš s ním. Proto jsem myslela, že máš strach, že před dvěma dny odjel a že se nemůžeš dovolat ani Liamovi. Celá ta věc s Colem alias tvým přítelem mi přišla postavená na hlavu, ale potom jsem si vzpomněla na takové to jedno staré přísloví, možná ho taky znáš – Co se škádlívá, rádo se mívá. Navíc, když je Liam takový sympaťák, určitě by se nezahazoval s bráchou, který by byl úplný ničema, takže jsem si říkala, jestli jsi v něm neuviděla nějaké to dobro. Plus ty drby, které se šíří městem…“

„Jaké drby?“ vydechla jsem. Tohle je zlý sen. Jak si někdo jako Alice mohl myslet, že bych se mohla někdy zahodit s někým jako je Cole?

„Zaslechla jsem, co se stalo na plese a potom spoustu dalších drobností, o kterých není potřeba mluvit,“ mávla nad tím rukou a já nepřestávala třeštit oči nad tím, co se dovídám. Dokonce jsem díky tomu zapomněla na zprávy, které jsem tak nedočkavě vyhlížela.

Zhluboka jsem se nadechla, že na to něco řeknu, ale došly mi slova. Nadechla jsem se znovu a doufala, že kyslík, kterého se dožadovaly jak mé plíce, tak i mozek, konečně zapůsobí a pomůže mi vymyslet smysluplnou odpověď. Každopádně ta se nedostavila. Pouze pocit ukřivdění. Alice si přece nemohla myslet, že bych chodila s někým tak hrozným, nebo ano? Připadalo jí, že mezi mnou a Colem něco je? Jak mohla věřit drbům šířícím se po městě?

Drby! Paul! Co když je taky uslyší? Smířil se s tím, že o nás budou nějakou chvíli mluvit, než se to usadí, ale co se stane, pokud uslyší to, o čem mluvila Alice? Na Hallowenu mě viděl s Colem tancovat. Co když si ze všeho vyvodí špatný závěr? „To snad ne,“ zamumlala jsem a projela s rukou vlasy.

„Promiň, měla jsem tušit, že to není pravda,“ omlouvala se mi Alice a přisedla si za mnou na pohovku, aby mě mohla obejmout.

„Jak už jsme vás před několika dny informovali, zmizení dvou studentek z univerzity Severní Dakota, je v plném proudu. Podle přátel odešli odpoledne po vyučování společně na kávu a večer se měly sejít před oblíbeným nočním klubem. To se však nestalo a dívky se neobjevily ani druhý den ve škole...“

Hlášení moderátorky v televizi upoutalo mou pozornost. Odsunula jsem tedy rozhovor s Alicí na vedlejší kolej a zaostřila na slova, která se moderátorce hrnula z úst. Postávala v kabátě před budovou univerzity a měla u sebe nějakého kamaráda obou zmizelých dívek.

„- Není možné, aby si dívky udělaly pouze výlet, o kterém by nikomu z blízkých neřekly?; - To ne, ony byly vzorné studentky, dbaly na prospěch. Tale byla na univerzitě hlavně díky prospěchovému stipendiu. Muselo se jim tedy něco stát, jinak to zmizení nedává smysl.“ Další záběr byl na další členy jejich party, jak chodí kolem a rozdávají letáčky s informacemi o zmizelých.

„Policie dělá vše, co je v jejich silách, ale vypadá to, jako by dívky zmizely bez jediné stopy. Za posledních pár měsíců to je už několikáté neobjasněné zmizení v této oblasti. Policie je bezradná. Pokud byste někde zahlédly některou z dívek, ohlaste to na nejbližší policejní stanici. S přáním brzkého nalezení obou dívek se svání loučí Annabell Parkerová, Grand Forks.“

Reportáž skončila a opět se objevila moderátorka ve studiu, která už uváděla další zprávu. Obrátila jsem se na Alice a Jaspera. „Myslíte, že ty zmizení mají na starosti nějací upíři? Jeden nebo víc, to je jedno.“

„Možné to je. Je pravda, že nejnovější události nám teď trochu unikaly, což je ostudné vzhledem k tomu, že Grand Forks je dost blízko, pouhé dvě hodiny po dálnici,“ zauvažoval Jasper.

„Mohlo by to zároveň souviset s tím, že odjel i Cole s tou jeho partičkou. Třeba sledují zprávy daleko pečlivěji než mi a ty zmizení nějak registrují. Pokud mají podezření, že za tím stojí nějaký upír, je víc než jasné, že se ho pokusí odstranit,“ pokývala hlavou Alice.

„Kdo se koho pokusí odstranit?“ zeptala se máma, která se zrovna vrátila vlastně ani nevím odkud.

„Sledovali jsme zprávy, nedaleko odsud pravidelně mizí lidé. Navíc se před dvěma dny zdekovali i naši dva milí sousedé spolu s tou jejich partičkou a nenechali jediný vzkaz. Mám tedy dojem, že se po okolí pohybuje nějaký další upír,“ informovala jsem mámu rychle.

„Někdo známý?“ obrátila se na Alici.

„Neřekla bych. Nikoho jsem neviděla. Ačkoliv, pokud je jeho osudem zemřít rukou poloupíra, stejně bych toho moc neviděla. Navíc – moc živých známých už nemáme. Všeho-všudy, pokud správně počítám, tak Benjamin, ten by se měl skrývat někde v Africe, poloupírům se moc do pouště nechce, takže je tam vcelku v bezpečí. Potom Maggie, ale o té jsem už dlouho nic neslyšela, takže bůh ví, kde jí je konec. Dále Kachiri a Zafrina, o Sennu přišli před nějakou tou dobou, ale jinak je Amazonský les vcelku bezpečný. A poslední je Maria. Ta se určitě pohybuje někde na jihu. Mexiko a podobně. Tohle je její prostředí.“ Alice vyjmenovalo to nemálo přátel, které naší rodině zbyly po kompletní upíří genocidě. Tedy, tak úplná nebyla, jinak by asi nikoho nevyjmenovala a moje rodina by tu taky nebyla, ale i tak.

Každopádně, každý upír, který se novému režimu přizpůsobil, dokázal nějak přežít. Moje rodina toho byla důkazem. Vyhýbali jsme se problémům a živili se zvířaty, proto jsme na sebe tolik neupozorňovali veřejnost a hlavně média, které jsou v tomhle případě opravdu nebezpečné. Vždy svolají Cola a jemu podobné, do míst, kdy se to nevysvětleným zmizeními jenom hemží.

Vcelku brzy jsem se pak omluvila a odešla do svého pokoje. Z faktu, že byl Cole mimo město jsem byla podivně nesvá. Samozřejmě jsem byla ráda, že se na chvíli nemusí nikdo z rodiny ohlížet přes rameno, jestli ho nikdo nesleduje, ale i tak… Ty pocity, které se mi usadily v hrudi, se vysvětlovaly špatně a to nemyslím někomu v mém okolí. Nedokázala jsem je vysvětlit ani mému mozku.

Na posteli jsem se stočila do klubíčka a přitáhla si k sobě velkého vycpaného psa. Emmett mi ho dal před několika desítkami let k mým narozeninám. Podobal se huskymu, místo očí měl modré umělohmotné kamínky, čenich měl ze stejného materiálu, jenom byl černý a já ho měla ráda už od první chvíle. Pamatuji si, jak jsem ho okamžitě objala kolem krku, zabořila hlavu do příjemně měkké srsti a nechtěla jsem se od něj ani na okamžik odloučit. Tehdy se nemohl Emmett přestat smát. Nikdo to nechápal. Až možná dva dny na to vysvětlil, co ho napadlo, když jsem na dárek reagovala tak, jak jsem reagovala.

Jakkoliv to bylo už hodně dávno před současnou hrozbou, která se upírům postavila do cesty, někteří si pamatovali i tu předchozí. Bohužel – nebo naneštěstí? – to nebyl nikdo z našeho rodu. Tou hrozbou pro upíry byli vlkodlaci, lidé měnící se ve vlky nebo pouze částečné vlky. Vždy jsem v tom měla trochu chaos, ale nikdy mě to nijak netrápilo. O to se vlastně postaral Caius, jeden z původně vládnoucích upírů. Natolik se ponořil do lovu těchto vlkodlaků, až je nakonec vyhladil z povrchu zemského a tím zajistil upírům po celé zemi vcelku klidný život.

Teď se tedy konečně dostávám k hlavnímu důvodu toho Emmettova smíchu. Velmi ho pobavila myšlenka, že bych takhle někdy mohla objímat skutečného psa/vlkodlaka. Přece jenom se husky docela na vlka podobal. Možná taky proto dostal takové jméno. Nikoho z rodiny to ale moc nepobavilo. Přesto se pan Vlk stal součástí rodiny a nikdy neopustil bezpečí mého pokoje – ať už se ten pokoj nacházel v kterémkoliv městě nebo státě. A já u něj vždy hledala útěchu, kterou bych u nikoho jiného z rodiny nenašla.

„Už z toho všeho začínám bláznit, že ano, pane Vlku?“ otázala jsem se ho a dívala se do jeho modrých plastových očí. Srst už dávno nebyla tak měkká jako na začátku, černý plast místo čenichu už byl několikrát přebarvován fixem, aby se opět vrátil původní vzhled, a jedno oko jsem už musela přišívat kvůli jednomu zvlášť rychlému stěhování. Ani tak jsem se však od něj nedokázala odloučit.

Žádné odpovědi jsem se nedočkala. Divné by bylo, kdyby ano, to už bych byla asi opravdový blázen.

Místo toho jsem se po chvíli natáhla po laptopu a hned po zapnutí se mi na monitoru rozsvítila malá obálka. Psal mi Paul. Zatím jsme se nedostali k takovému tomu několika-hodinovému volání, kdy se na konci dohadujete, kdo zavěsí jako první, a to rovněž trvá několik hodin. Paul se omezoval na psanou konverzaci, pokud jsme zrovna nebyli spolu.

Každé slovo, které mi napsal, mě dokázalo zahřát u srdce. Opět jsem měla někoho, kdo ke mně patřil. Nemohla jsem dopředu uhádnout, na jak dlouho to bude tentokrát. Ani jak skvělé nebo špatné to mezi námi nakonec bude. Mohla jsem se však na všechno to před námi těšit. Zase něco normálního.

Záchytný bod.

„Promiň za dnešek, musela jsem něco vyřídit doma,“ začala jsem ve chvíli, kdy jsem zjistila, že je stále online a přešla na chat.

„To je v pořádku. Krizi nemůže mít jenom jedna rodina.“

„Jasně. Ale krize se mi řešit nechce. Raději mi řekni, co jsi dneska dělal a o co jsem přišla,“ pobídla jsem ho, aby se rozpovídal a dal mi podmět přemýšlet o jiných věcech, než o těch, které se mi neustále honily hlavou.

„S Derekem jsme měli trénink, který se trochu protáhl, takže jsi o nic zábavného nepřišla,“ namítl skromně.

„Určitě to byla větší zábava než to, co jsem dělala já,“ napsala jsem, ale ještě před odesláním zprávy jsem se zarazila. Chtěla jsem Paula otravovat s mými problémy? Před okamžikem jsem mu napsala, že se mi o krizích bavit nechce a je mi jasné, že by samozřejmě chtěl vědět, co ´nudného´ jsem dělala.

Zprávu jsem tedy okamžitě smazala a uvažovala, čím ji nahradit. „Trénujete na další zápas?“ Jo tohle bude bezpečné téma. Nad tou myšlenkou jsem se musela usmát. Prý bezpečné téma. Jasně, při konverzaci s Paulem bude těch bezpečných témat potřebovat hodně. Zvlášť takových, kdy nebudu zmiňovat Colea. Takový rozhovor by se totiž nemusel vyvinout dobře z pohledu našeho začínajícího vztahu. Stále častěji mám chuť na Colea křičet a když není v mé blízkosti, abych to mohla uskutečnit, musím si aspoň postěžovat, jak moc mě to všechno užírá. Ale kdybych s Paulem neustále mluvila jenom o Coleovi, ničemu by to neprospělo.

„Ano, za týden jedeme hrát proti škole v Grand Rapids. Tímto tě taky zvu, abys přijela, pokud budeš chtít.“

„Jasně,“ souhlasila jsem okamžitě. To by vlastně každá normální zamilovaná holka udělala. Jela by podpořit svého nového přítele a to jsem taky chtěla udělat. Žít normálně, užívat si nově začínající vztah a s tím všechno, co to obnáší. Navíc jsem doufala, že za týden už bude opět všechno v pohodě a já se nebudu pořád jenom nervovat.

„Pokud by se ti ale nechtělo, nikam jezdit nemusíš. Ani Alex zatím neřekla, jestli pojede nebo ne,“ namítl okamžitě. Bylo to milé, jako by se snad obával, že mě do něčeho nutí.

„Ať už Alex pojede nebo ne, tak já ano. Chci ti vynahradit to, jak jsem z posledního zápasu odešla… Teď to sice zní jako bych chtěla jet jenom z pocitu viny, ale tak to není… hmm, očividně se v tom začínám motat.“

„Máš pravdu, zníš jako by ta cesta do Grand Rapids měla být pro tebe povinnost. Ale i pokud to tak budeš brát a stejně pojedeš, budu moc rád,“ ujišťoval mě okamžitě a mě na okamžik překvapila ta očividná sobeckost z jeho strany. Bylo to tak nečekané a… překvapivě osvěžující. Konečně se začal trochu osmělovat. Ten jeho poslední vztah nedopadl nijak dobře a to chodil s obyčejnou holkou. Nedokázala jsem s tedy ani představit, jak pro něj musí být těžké navázat vztah nový a to ještě s někým jako jsem já. Přesto se snažil a já jsem za to byla ráda. Proto jsem se taky musela snažit ještě víc.

„Doufám, že opět vyhrajete, aby ta cesta nebyla zbytečná. Jakmile začnete prohrávat, odejdu ze stadionu a půjdu nakupovat!“  Rozhodla jsem se oplatit mu jeho slova stejnou mincí a trochu uvolnit rozhovor.

Potom jsme si psali ještě poměrně dlouho a rozhovor se ubíral všemi možnými směry a tématy stejně jako tenkrát u ohně. Teď jenom chyběl zvuk jeho kytary, který mě tak dokonale uklidnil. Někdy kolem druhé ráno jsem se s Paulem rozloučila a poslala ho spát. Jeho odpovědi měli stále delší odezvy, jak přemáhal spánek, a já nechtěla, aby další den usínal ve škole nebo na tréninku, který měli vcelku brzy po ránu.

Sama jsem se potom stulila vedle Vlka a čekala, až přijde spánek.

Stála jsem v zoologické zahradě u klece s vlky. Měli ji poměrně velkou, ale stále to byly mříže, které omezovaly jakýkoliv volný pohyb těchto majestátních divokých zvířat.

Zamračila jsem se. Byl to další sen, to jsem poznala okamžitě a nebylo to jenom proto, že jsem v celé zoo byla kromě zvířat sama. Tuhle zoo jsem navíc znala. Byla jsem tu s tátou a mámou ještě jako malá. Pro rodiče to bylo trochu nepříjemné, ale co by pro svou malou holčičku neudělali. Tenkrát jsem tolik chtěla vidět divoké vlky, abych je mohla porovnat se vzhledem mého Vlka, ale nebyli jsme zrovna v oblasti, která by těmito zvířaty překypovala. Proto jsem se musela smířit s těmi umístěnými za zdmi zoo, kde byl každý jejich pohyb omezen mřížemi.

Bylo mi jich líto. Tolik jsem si přála, aby mohli volně běhat. Byli skutečně nádherní, ale pohled do jejich očí mě zraňoval.

„Podivné místo,“ ozval se za mnou hlas Colea. Tentokrát mě to ale nepřekvapilo. Ve chvíli, kdy jsem poznala, že jde o sen, jsem věděla, že to je jeho práce. Za jiných okolností jsem okraje snu nikdy nevnímala. Většinou jsem se vždy s trhnutím probudila a rozdýchávala tu snovou skutečnost. Jenže tohle bylo něco jiného. Od prvního okamžiku jsem cítila, že tohle není tak úplně sen. A jelikož už to bylo potřetí, nebyla jsem překvapená, že se tu Cole objevil.

„Já to tohle místo nevybrala. Přestože přesně vím, kde se teď nacházíme,“ namítla jsem a všimla si, že se Cole postavil vedle mě a zadíval se do klece s vlky. Je možné, aby se mi o tomhle místě zdálo jenom proto, že jsem usnula s mým Vlkem v náručí? Že by se mi tento sen zdál tak jako tak, jenom teď je nějak ovlivněn někým zvenčí?

„Tak to je fajn. Můžeš mě tady provést. V zoo jsem nikdy nebyl, většinou mám zvířata, která se mohou volně pohybovat. Tohle ale může být zajímavá zkušenost. A mezi tím si můžeme promluvit,“ navrhl a já souhlasila. Vlky jsem opouštěla jenom nerada, ale nakonec jsem vydala po cestě vysypané hrubým pískem dál k ostatním zamčeným šelmám.

„Asi jsi ještě nepřišel na to, proč se takhle vídáme ve snu, co?“ zeptala jsem se s nadějí v hlase.

„Jak už jsem minule řekl, netuším. Pořád to může být tím, že si o mě prostě necháváš zdát. Nemůže to být třeba nějaká podoba tvého daru, která mě do tvého snu prostě vtáhne?“ nadhodil a já se zamyslela. Tahle varianta mě nenapadlo. Většinou jsem dokázala lidem pomocí svého doteku jenom ukázat své myšlenky a to, co se dělo tady bylo něco úplně jiného.

„Nemyslím si. Aby můj dar fungoval, musela bych s dotyčným, v tomhle případě s tebou, být ve fyzickém kontaktu,“ odvětila jsem po chvíli.

„Není možné, aby se tvůj dar nějak vyvinul a fungoval i na dálku?“

„To si nemyslím. Ale… Když už jsme se tu takhle setkali, mám na tebe pár otázek a ocenila bych upřímnost.“

„Jako bys nevěděla, že já jsem upřímný vždy,“ ušklíbl se a předešel mě asi o tři kroky a stoupl si přede mě. Nevím, co to gesto mělo znamenat, ale já jsem se nezastavovala a Cole se mi po dvou krocích přizpůsobil a šel pozpátku. Byla jsem zvědavá, kam až v zahradě budeme moc dojít, než skončí. Bylo to poprvé, co jsem se rozhodla ten podivný sen prozkoumat.

Měla jsem chuť na jeho slova něco namítnout, ale v poslední chvíli jsem se zařekla, že ho nebudu provokovat k hádce.

„Kam jsi s Liamem odjel?“ Položila jsem mu otázku, která mě od chvíle, co se tu objevil, pálila na jazyku.

„Copak to není jasné?“

„Kdyby mi to bylo jasné, neptala bych se tě, nemyslíš?“ namítla jsem a v hlase mi zněla podrážděnost.

„Na menší lov zla,“ prohodil a znovu se ušklíbl. Potvrdil mi tak domněnku, kterou jsem si vytvořila při dnešním sledování televize.

„Takže jste všichni v Grand Forks?“

„Už jsem si začínal myslet, že vůbec nesleduješ televizi, Cullenová, ale teď se ukázalo, že sleduješ,“ zasmál se a mě ten zvuk ještě víc dráždil. „Ale abych odpověděl na tvůj dotaz, tak ano, všichni jsme v Grand Forks. Chystáš se s tím něco udělat?“

„Jelikož nemám žádné informace o tom, že by se tam měl vyskytovat někdo, na kom mi záleží, tak se vměšovat nebudu. Ale mohl jsi mě informovat, že odjíždíte,“ pokrčila jsem rameny.

„Neříkej, že jsi o mě měla strach,“ podivil se a já na něj překvapeně pohlédla. Já a mít strach o něj?

„Kde jsi na tuhle blbost přišel?“ okřikla jsem ho.

„Od tebe,“ odvětil prostě. Ode mě? „Z toho jak ses tvářila, měla jsi strach, když jsem se už druhý den neobjevil ve městě,“ usmál se a já nevěděla, jak na to reagovat. Úsměv jsem mu nehodlala oplatit. A jeho upřený pohled do mých očí mi začínal být nepříjemný.

„Nebála jsem se o tebe!“ vykřikla jsem najednou. „Bála jsem se o Liama, že se mu něco stalo, protože tvoje partička přátel možná odhalila mou rodinu a on se nás snažil bránit,“ obhajovala jsem tu část mé reakce, kterou klamně přičítal k tomu, že jsem měla strach o něj.

„Měla jsi strach o Liama?“ podivil se. Spolkl mi to i s navijákem! Nepotřebovala jsem posilovat jeho ego, zvlášť když jsem si uvědomila, že jsem měla skutečně strach i o něj, samozřejmě jenom částečně.

„Ano, měla jsem strach o Liama,“ odsekla jsem mu.

 „Tak se o něj můžeš přestat bát, je v dobré společnosti.“ Zdálo se mi to, nebo zněl ublíženě? Je mu líto, že jsem neměla obavy o něj? „Pokud vše půjde podle plánu, tak se za dva dny vrátíme. Možná by bylo vhodné, kdyby si tvoje rodina udělala menší výlet, jela si někam zalovit nebo tak. Přátelé by se už dlouho zdržet neměli, ale nikdy nikdo neví, jak se nakonec rozhodnou,“ pronesl po chvíli, kdy jsme míjeli pavilon afrických savců a v jednom z větších výběhů na sebe slon chobotem házel písek.

„Vyřídím jim to. Nedovedeš si představit, jak se těším, až to lhaní bude za mnou,“ oddechla jsem si a na malý okamžik jsem snad v Coleově tváři viděla lítost nebo i smutek. Ale opravdu jenom na maličkou chvíli. Během okamžiku nebylo po žádné podobné emoci v jeho obličeji ani stopa.

„To já taky,“ zamumlal, zabořil ruce do kapes od kalhot a pokračoval v procházce parkem sám, přestože já se zastavila, abych si mohla prohlédnout líně se povalující lvi. Začal mě ignorovat. Náš hovor byl očividně u konce. A jelikož jsem nedokázala sen nijak ovládat, musela jsem se jenom dívat, jak se mi jeho záda ztrácejí v dálce. Běžet se mi za ním nechtělo. Asi toho měl dost k přemýšlení, když si ani nevšiml, že mě tady nechal.

Vzbudila jsem se na ránem a chvíli jenom tak ležela a vstřebávala dojmy z podivného snu, ze kterého jsem právě procitla. Z Colea jsem byla čím dál víc zmatená. Nedokázala jsem si vysvětlit jeho činy. Dneska jsem na chvíli měla pocit, jako bych se mu líbila a svými slovy ho odradila. Zároveň mi ale radil, jak ochránit mou rodinu, takže mi určitě nechce ublížit, přestože to ve skutečnosti občas vypadá jinak.

Asi o půl hodiny později se ozvalo zaklepání na dveře. „Ness, můžu dál?“ zajímal se táta.

„Pojď dál,“ zamumlala jsem a posadila se na posteli, aby si i táta měl kam sednout.

„Zaslechl jsem něco z tvých myšlenek. Ne, že bych poslouchal nějak záměrně, ale ten zmatek, co máš v hlavě, nešel přeslechnout,“ poznamenal, když si přisedl. „Neměla by ses nad Colem takhle trápit. Víš, že si nezaslouží, aby se ten tvůj krásný obličej mračil,“ usmál se na mě povzbudivě a já mu úsměv oplatila.

„Když já nevím, co s ním mám dělat. Chvíli se chová tak jak se chová a potom hned jinak. Kdyby to u nás bylo možné, začala bych normálně věřit, že má nějak psychicky rozdělenou osobnost a já se pokaždé setkám s úplně jiným Colem,“ povzdechla jsem si.

„Třeba je z tebe stejně zmatený jako ty z něj a proto neví, jak se chovat,“ namítl táta.

„Já ale na něj hned od začátku neútočila a nesnažila se mu znepříjemnit každý okamžik v tomhle městě,“ povzdechla jsem si. To všechno byla Coleova práce. Já se snažila žít v míru a pokoji. Neměla jsem důvod vyhledávat potíže – zvlášť ne u někoho, kdo se více-méně živí jako lovec upírů.

„Ness… Tohle bude ještě hodně složité, ale nakonec se budeš muset rozhodnout, jaký postoj vůči Coleovi zaujmeš a budeš na něm muset trvat. Jeho chování se mohlo změnit hlavně kvůli jeho minulosti, která se mu opět vkradla do přítomnosti a on neví, jak jinak se jí postavit, než se psychicky vrátit do stejného rozpoložení mysli, jako v době, kdy se s ní rozloučil,“ omlouval Coleovo chování táta. „Chápeš, co se ti tím snažím říct, že ano?“ zajímal se.

„To víš, že chápu,“ zamumlala jsem s očima zapíchnutýma do chlupatého zátylku pana Vlka. „Jenom je to těžké,“ povzdechla jsem si.

„Od toho máš mě, mámu i zbytek rodiny. Vždy, když nás budeš potřebovat, tu pro tebe budeme. Od toho jsme přece rodina. Možná i to je další důvod, pro Coleovo chování. On má jenom Liama. Byl vychován pro boj a nakonec se proti svému osudu postavil. Skutečnou rodinu díky Volturiům nepoznal.   

„Víš, že bych nikdy nevěřila, že zrovna ty ho budeš obhajovat?“ usmála jsem se na něj.

„Po prvním oficiálním setkání bych na to nespoléhal ani já. Pěkně mě svým chováním a myšlenkami vytáčel. Snažili jsme se mu pomoct a on měl pro nás všechny jenom urážky a nenávist. Ne vždy je dobré dávat na první dojem. U mě je to ještě komplikovanější, že já si můžu udělat hned dvojitý první názor – jak k chování, tak k myšlenkám.“

„Máš to složité, ale to jsem věděla vždy,“ prohodila jsem. „Občas by se mi ale ten tvůj dar hodil. Třeba včera bych mohla zarazit Alici ještě dřív, než pronesla tu bláznivou myšlenku, že mým novým přítelem je Cole a ne Paul,“ zavrtěla jsem hlavou.

„Ano, to bylo velmi scestné, ale v něčem dalším mohla mít pravdu. Liam má velmi milou osobnost. Cole tedy nemůže být tak špatný, jak se snaží působit, jinak by to s ním jeho bratr už dávno vzdal, nemyslíš?“

„Je to možné, ale pochybuju, že ty bys někdy zlomil hůl nad Jasperem nebo Emmettem i kdyby se chovali sebehůř. Ale popřemýšlím o tom,“ slíbila jsem a táta mě pak nechal se připravit do školy.  

Když se ocitl na křižovatce, říkával můj otec: „Řiď se instinktem.“ „Intuice,“ říkal, „má vždy na srdci naše nejlepší zájmy.“ Je to hlas, který nám dokáže říct, kdo je přítel a kdo nepřítel… Koho si držet od těla a koho si držet blízko. Ale až příliš často se necháváme rozptýlit strachem, pochybností, našimi vlastními umíněnými nadějemi a odmítáním poslouchat.