13. Lžeš!

10.01.2010 19:34

 

  

 

Vypráví Bella

Zhluboka jsem se nadechla a chtěla jsem všem poděkovat. Měla jsem už připravená slova, která jsem jim chtěla věnovat a chtěla jsem poděkovat i Edwardovi, protože hlavně díky jeho včasnému zásahu jsem byla stále tady.

„Víte, chtěla jsem-“ Začala jsem, jenže v tu chvíli, co jsem vypustila z úst svá první slova poděkování, začal Edward hrát agresivně na klavír.

 To si ze mě už asi vážně dělá srandu? Já se chystám poděkovat a to hlavně jemu a on do toho začne hrát? To mě tolik nesnáší, že mě nemůže ani vyslechnout?

„Ehm, ehm.“ Zkusila jsem, ale Edward na nic nereagoval. Dál hrál a to velmi hlasitě. Vím, že by mě ostatní slyšeli i přes hudbu, ale mě šlo prostě o princip. Tohle se přeci nedělá, je to neslušné rušit někoho, kdo mluví a Edward moc dobře věděl, že chci mluvit. Dostala jsem šílený vztek. Chtěla jsem mu něco provést. Už znovu se ve mně probouzela ta zlá Bella, která dělala ráda naschvály Edwardovi, a i když jsem si slíbila, že ho budu ignorovat, nemohla jsem to vydržet. Prostě jsem mu musela něco udělat, v tomhle okamžiku si to zasloužil víc, než jindy. Potkat ho někde na ulici a vzhledem k tomu, že vyrostl v minulém století, bych ho tipla na gentlemana, ale on se chová jak naprostý nevychovanec. Jako by v něm nebyla špetka slušnosti. Rozhodla jsem se, že to takhle jen tak nenechám.

 

Pomalu jsem přešla k piánu a dělala, že mě hrozně zajímá, co Edward hraje. Zmateně se na mě podíval, a když spatřil můj úsměv na tváři, vrátil se zpátky pohledem ke klávesám a hrál trochu klidněji, než před tím. Musela jsem uznat, že hraje vážně nádherně. Zlehka jsem se vedle něj posadila a natáhla ruce, abych mohla hrát s ním.

 

 Jenže než stihl cokoliv zaregistrovat, strhla jsem rychle zavírání piána dolů a přicvakla tam Edwardovi prsty.

„Děkuju, že si přestal hrát.“ Usmála jsem se na něj mile a znovu si stoupla. Všichni vypadali, že potlačují smích, jediný Emmett se smál nahlas.

„Takže, než mě tady Edward omylem přerušil,“ začala jsem ironicky. „Chtěla jsem poděkovat Carlislovi, Esme, Rosalii, Jasperovi, Emmettovi a především Alici, že jste mi dnes pomohli. Kdybyste nepřišli včas, asi bych už tu s vámi nestála.“ Během své řeči jsem se na každého mile usmála. Poslední pohled jsem si nechala pro Edwarda, kterého jsem nezmínila, a jen jsem se na něj zašklebila. Myslím, že kdyby byl člověk, tak je brunátný vzteky. Pochybuji, že ho přivření prstů do klavíru bolelo, i když jsem na to vynaložila veškerou svou sílu, ale v takové měře, abych klavír nerozbila.

 

Hodlala jsem odejít do svého pokoje, ale na schodech jsem se ještě otočila na Edwarda.

„Prosím nerozlaď mi ten klavír, a příště se zeptej, až na něj budeš chtít hrát.“ Řekla jsem sladce a přidala úsměv, jako byste mluvili s dítětem. Tolik mě bavilo si ho takhle dobírat. Otočila jsem se, ale nestihla jsem vyjít ani jeden schod, protože Edward vybuchl.

„A mně nepoděkuješ? To já jsem ho od tebe odtrhl, ale já si evidentně tvé poděkování nezasloužím,“křičel na mě nepříčetně. Nevydržela jsem to a začala křičet taky.

„Zasloužil by sis ho, kdyby ses nechoval jak naprostý idiot. Chtěla jsem ti poděkovat, ale ty si mi k tomu nedal příležitost. Nechápu tvé chování, stejně jako nechápu, proč si před tím v lese stále držel Briana, když už byl úplně v klidu. Vypadalo to, jako by ses v tom vyžíval.“ S každým slovem jsem se k němu přibližovala a nakonec jsem ho píchala prstem do prsou. Byl sice větší než já, ale díky mému vzteku jsem si připadala o půl metru vyšší. Vztek ve mně vzplál a naplnil mě na tolik, že bych možná praskla.

 

„Chtěl tě zabít. Já jsem tě bránil a ty mi za to budeš nadávat?“

„Mockrát ti děkuji, že jsi byl tak hodný a držel ode mě klidného Briana.“ Řekla jsem sarkasticky.

„Jsi nespravedlivá.“ Zavrtěl hlavou.

„A ty jsi idiot.“

„Já jsem idiot? A co bys řekla o sobě? Ty, která se taháš s prvním chlapem, kterého potkáš a ještě s takovým, který tě chtěl zabít?!“ Tak to už přehnal. Já se přeci s nikým netáhám!

 „Tahám? Co si to ksakru dovoluješ? Jsi hrozně zatrpklý, ale já nemůžu za to, že tebe nikdo nechce! A není divu s tvou namyšleností a arogancí. Ta, která by s tebou chtěla dobrovolně být, by musela být buď naprosto hloupá, nebo podplacená, protože s tebou by nikdo nevydržel!“ Křičela jsem dál a v návalu vzteku mi hlas přeskakoval. „Co to tady blábolíš? Jak zrovna ty můžeš vědět, že mě nikdo nechce?“ Dál na mě křičel.

 

Dramaticky jsem se okolo sebe rozhlédla a rozhodila ruce. „Vidíš tady snad nějakou, která by s tebou chtěla být?“

„Ty máš zrovna tak co říkat. Ten tvůj v tobě vidí jen prospěch, je s tebou jen kvůli tomu, že jsi velmi mocná. On to totiž umí vycítit. Je to jeho dar. Tebe nemiluje!“

„Jak to můžeš vědět?!“

„Přečetl jsem mu to v myšlenkách. Jen škoda, že v těch tvých se nedozvím, co k němu skutečně cítíš. Ty ho totiž jenom využíváš!“

Zpozorněla jsem, něco mě v jeho řeči zaujalo. „Ty mi nemůžeš číst myšlenky?“

„Ne, nemůžu.“

„A to si se mi chystal říct kdy?“ Řvala jsem nepříčetně dál.

„Bohužel jsem díky tobě, k tomu neměl žádnou šanci.“

 

Tohle jsem přešla bez povšimnutí a vrátila se k jeho předchozím výčitkám.

„Nevěřím ti, že mi Brian lže. To by neudělal. On je na rozdíl od tebe ke mně upřímný a hodný. A já ho nevyužívám. Ani nevím, proč bych to měla dělat!“

„Abys mě naštvala!“

„Proč bych měla štvát tebe zrovna tím, že jsem s Brianem. Tobě stačí, když jsem tady já.“

„To máš svatou pravdu. Už mě vážně štveš. Příště už ti taky nikdo pomáhat nemusí.“

„Radši bych byla mrtvá, než bych za svůj život vděčila tobě.“ Plivla jsem po něm ta slova a kladla jsem důraz na každé slovo.

„Bello!“ Vykřikla zděšeně Esme, která spolu se zbytkem našich rodin stále pozorovala naši hádku.

„Je to pravda Esme. Promiň. Nechci za svůj život vděčit takovému namyšlenému hlupákovi.“ Omluvila jsem se své matce a otočila se zpět k Edwardovi. „Nechápu, proč tu s tebou ztrácím čas, jen lžeš, nevěřím ti ani slovo!“

Všimla jsem si, že se všichni snaží nenápadně odtud zmizet a ze schodů jsem zaslechla Emmetův hlas, jak někoho varuje. „Radši bych tam nechodil.“ Nevěnovala jsem tomu moc pozornosti a stále zlostně pozorovala Edwarda.

„Jak myslíš, ale až se v něm zklameš, věř mi, že si to náležitě užiju a nenechám si ujít příležitost, abych ti mohl říct, že jsem to říkal.“

„Věř mi, že se budu snažit, abych ti takovou radost neudělala.“ Odpověděla jsem mu s přimhouřenýma očima.

„To je mi jasný, ale tohle neovlivníš ty. On takový prostě je. Lže ti. A nemusím být Alice, abych věděl, že ti hodně ublíží, ale já nebudu ten, který ti bude chtít pomoc. Dnes jsem se o to pokusil a pěkně ses mi odvděčila.“

„TY, si můj vděk nezasloužíš.“

„TY si nezasloužíš, abych s tebou ztrácel svůj čas. Někdo na tebe čeká.“ řekl chladně a střelil očima ke schodišti. Tam stál na posledním schodě udiveně Brian.

 

Nevěděla jsem, co mě to popadlo, ale najednou jsem zamířila k Brianovi. Stáhla jsem ho z posledního schodu, naposledy bleskla pohledem po Edwardovi a Briana vášnivě políbila. Zamotala jsem mu ruce do vlasů a plně se oddala polibku. Brian se chtivě zapojil do mé hry. Chytil mě pevně okolo pasu a lehce mě prohnul v zádech.

„Já jsem tě varoval.“ Ozval se naposledy Edward. Pak už jsem jen ucítila neobvyklé zašustění větru, jak opustil dům.

Diskusní téma: 13. Lžeš!

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek