13.kapitola - Ledový klid

12.01.2010 13:47

Bella:

Celý den ubíhal tak nějak moc pomalu. Seděla jsem na posteli a hleděla z okna, jak se po zemi zkracují a prodlužují stíny, jak postupovalo slunce po obloze. Někdy, když mě ta jeho zlatá záře naštvala hodně, jsem ho zastínila velkým mrakem, ale potom mi to připomínalo moji beznaděj a tak jsem ho zase nechala vykouknout. Stíny se po zemi ploužili moc pomalu a sluneční pouť po obloze mi přišla nekonečná, ale nakonec jsem se přece jen dočkala a slunce zapadlo. Nastala vláda noci a já jsem tentokrát sledovala bledé světlo, které vrhal měsíc.

Někdy uprostřed noci jsem musela usnout, protože mě probudilo až něčí opatrné zatřesení mým ramenem.

„Bello, je čas.“ Promluvil Lucas. Prve jsem se na něj chtěla usmát, ale potom jsem si uvědomila, na co je čas a taky to, že Lucas je zrádce a zase jsem se zachmuřila. Neochotně jsem se zvedla z postele a pohledem vyhledala Jamese. Stál u dveří a díval se nedočkavě ven. No jo, ten se asi hodně těší.

Bez jediného slova jsem do něj vrazila a vyšla ven. Slunce dneska bylo pod příkrovem mraků, což nebylo zvykem ani v Itálii. To zrádné slunce nám urychlí cestu do Voltéry. Zamračila jsem se na něj, ale potom mi došlo, že je to tak možná lepší. Aspoň se dříve dozvím, co je s mou rodinou.

 

Mezitím ve Voltéře - Jane:

Nechápala jsem, co se tu děje. Copak mi táta nebo jeden z jeho bratrů nemohl říct něco dopředu? Už od Bellina útěku jsem pozorovala to napětí, kterým byl nasycen celý trůnní sál, ale čekala jsem, dokud mi to někdo nevysvětlí. Škoda, že tu není Bella, ta by jim to vyčetla z myšlenek, ale já jim svým darem nechtěla ubližovat, abych se dozvěděla pravdu.

A pak se stalo to, co bych nikdy nečekala. Můj táta se svými bratry skončil ve vězení, mě zamkli do pokoje a Thomas se ujal vlády nad všemi upíry. Teď jsem zrovna seděla před zrcadlem ve svém pokoji a zuřivě si česala vlasy. Být člověk asi by mi už tekly slzy. Slzy bezmoci i bolesti. Bezmoci nad tím, že nemůžu své rodině pomoci a bolesti protože i jako upírovi mi tahy kartáče nebyly příjemné, ale nemohla jsem se donutit, položit kartáč zpátky na toaletní stůl.

***

Tohle už trvalo druhým dnem. Nikdo se mnou nemluvil, a když nějací upíři prošli po chodbě, raději ani nemluvili, abych se něco náhodou nedozvěděla. To snad není možné, jsem vězněm ve svém vlastním domě. Vidíte, kam jsem to až dopracovala!

Z ničeho nic jsem však zaslechla, jak se dveře od mého vězení otevírají. Někdo odemykal! Čekala jsem všechny, ale ten nebo spíš ta, která vešla, mě doslova překvapila. Heidy měla na tváři blažený úsměv.

„Jane, já jsem tak šťastná!“ řekla, když za sebou zavírala dveře.

„A co já s tím? Co se tady děje? Kde je táta a jeho bratři?“ spustila se lavina otázek, které mě trápili od chvíle, kdy za mnou někdo zamkl dveře mého pokoje a já neměla přísun informací a ani jídla.

„Těm je dobře, neměl péči.“ Odpověděla chladně a já jsem na ni nechápavě hleděla očima černýma od hladu. Jak to myslela, neměj péči? Vždyť jsou moje rodina. Je tam necitelná, ale to jsem věděla dávno. Přesto jsem však potřebovala vědět, co se za ty dva dny změnilo.

„Tak, co se tedy děje?“ zeptala jsem se.

„Budu se vdávat!“ vykřikla nadšeně a objala mě kolem ramen. Nechápavě jsem tam stála, jako bych spadla z Marsu. Tak Aro, Caius i táta sedí někde v nějaké smrduté kopce a ona se tu bude vdávat. To je, ale potvora!

„Moc ti to přeju.“ Řekla jsem s kyselým úšklebkem na tváři a poplácala ji po zádech.

„Ale to není to nejlepší. Víš, koho si beru? Ne já ti to povím, stejně bys to neuhádla. Beru si Lucase a budu s ním moct vládnout.“ Tak jestli jsem před chvílí hleděla, jako bych spadla z Marsu tak teď by to byl přinejmenším Měsíc. Nebyla jsem schopnější jiné reakce. Lucas.

Když se Heidy nedočkala žádného projevu mé radosti nad její svatbou a hlavně budoucím manželem, uraženě odkráčela z mého pokoje a já znovu zaslechla, jak za sebou zamkla.

Stála jsem pořád na místě a hleděla před sebe. Lucas. Lucas! Ten zrádce. Z mého nitra vyšel vzlyk, který byl naplněn bolestí a hroznou nenávistí. Jak mi to mohl udělat?! Čekala jsem, doufala … a nakonec přijde tohle! Jeho zrada bolela víc, než jsem si myslela. Bella věděla, co k němu cítím a taky mě v mém počínání podporovala, ale věděla i to, co se stane? Rozhodně ne, to by mě na to upozornila. Nebo to věděla a právě proto utekla s tím Cullenem? Ale co můj bratr? Netvrdila, že ho má ráda víc jako kamaráda?

Myšlenky se mi v hlavě střídaly hroznou rychlostí. Chvíli jsem myslela na Bellu a její útěk, potom hned na Aleca a co s ním asi teď je, ale nakonec jsem se znovu vrátila k Lucasovi. K tomu jednomu zrádci.

Z hrudi se mi vydral další bolestný vzlyk. Ten nával citu mě rval na malé kousíčky a já jsem měla potřebu také něco trhat a také něco zničit, jako ty city ničily mě. Rukou jsem tedy shodila všechno z toaletního stolku. Malé lahvičky se na zemi rozbily, ale já si toho vůbec nevšímala, šla jsem dál a ničila všechno, co mi přišlo pod ruce. Z oken jsem strhala závěsy, které mě kryly před slunečním světlem. Dneska to ale nebylo zapotřebí. Závěsy jsem tedy rozcupovala na malé kousky a potom se přesunula k posteli, která už nějakou dobu sloužila spíše jako nepotřebná rekvizita, ale i po úplné přeměně jsem si ji tu nechala. Se zuřivostí, která mě popadla, jsem se dala do cupování polštářů, až místností létalo prachové peří, kterým byly polštáře naplněny.

Najednou mě popadly za ruce něčí paže a tím mi zabránili v dalším ničení. Prudce si mě ten dotyčný otočil k sobě a já hleděla do škodolibého úsměvu toho posledního z té podlé trojice, která mě připravila i rodinu a o klid.

„Pusť!“ trhla jsem ruka, abych se uvolnila z jeho sevření. Na chvíli se mi to opravdu povedlo, ale po několika málo vteřinách mě opět surově svíral.

„Buď přece milejší na budoucího manžela.“ Snažil se mě uklidnit, ale jeho slova o manželství ve mně vyvolaly novou vlnu zuřivosti. Když v tom jsem si uvědomila, že mně použil v té větě jakou svou budoucí ženu. V tu chvíli jsem viděla rudě a nebylo to jenom kvůli tomu, že moje oči jsou i tak rudé.

Znovu jsem mu vytrhla ruce a snažila se mu utrhnou hlavu za to, co řekl.

„Nikdy se za tebe dobrovolně neprovdám, na to zapomeň!“ zakřičela jsem jako smyslů zbavená. Jeho úsměv však z tváře nezmizel. Začal se, se mnou dokonce prát. Povalil mě na postel a já mu bušila pěstmi do hrudníku.

„Myslím, že se tě nikdo ptát nebude,“ Procedil přes semknuté rty a potom mě hrubě políbil na rty. „Au!“ vykřikl zaraženě, když jsem ho do rtu kousla a odtáhl se ode mě kousek. Dost na to, abych s ním mohla znovu začít bojovat. Pozice, kterou jsem zrovna zaujímala, se mi totiž moc nelíbila. A ke všemu byly otevřené dveře! To je moje šance, musím se k nim dostat.

Znovu jsem do něj začal bušit jako smyslů zbavená, ale James, jako by si z toho nic nedělal. Usměv měl na tváři pořád a jednou rukou se mi snažil zachytit ruce, když se mu to nepodařilo, ucítila jsem na své tváři jeho ruku. Byl to jenom zlomek sekundy, ale úplně mě to zarazilo v pohybu. Nikdy jsem ještě facku nedostala. Vyjeveně jsem na něj koukala.

„Tohle si nech na svatební noc.“ Tím mě opět dokonale probral z transu, a když se zvedal k odchodu, skočila jsem mu na záda. Tolik jsem toužila mu tu hlavu utrhnout. Byla jsem vycvičená v boji lépe než Bella a tak jsem věřila ve své schopnosti, ale než jsem se nadála, zase jsem ležela přitisknutá po jeho tělem na posteli. Jak to proboha udělal?

Chtěl mi něco říct, ale než to stihl, jeho váha na mém těle zmizela a já uslyšela zuřivé vrčení někoho třetího. Myslela jsem, že je to někdo ze strážců, ale to jsem se mýlila. Toho upíra, bych tu nikdy nečekala.

„Co to děláš, Lucasi?“ zavřel zuřivě James na nově příchozího. Já na ně hleděla neschopna slova a oni kolem sebe začali kroužit v bojové pozici.

„Jane!“ ozval se najednou další hlas. Otočila jsem hlavu za zvukem svého jména, ale doopravdy jsem nevnímala, kdo volal. Všechno teď probíhalo velmi rychle. Octla jsem se v něčím náručí a cítila, jak dotyčný vzlyká, ale zároveň jsem vnímala zvuky boje, který se začal odehrávat v mém pokoji.

Ozvalo se další zuřivé zavrčení a já zase vnímala vše ostře. Odtáhla jsem se z té pevné náruče a rychle pohlédla na toho, kdo mě držel.

„Bello?!“ vykřikla jsem plna překvapení a radosti z tohoto setkání.

„Jane, je mi to tak líto. Nevěděla jsem…“ štkala a po tvářích jí tekly další a další slzy. Přitáhla jsem si ji do náručí a začala ji konejšit jako malé dítě.

„Pšt, ty za nic nemůžeš, nevěděla jsi to.“ Snažila jsem se ji uklidnit, ale znělo to jako bych uklidňovala sama sebe. Zvuk boje jsem vůbec nevnímala. Teď jsem tu byla znovu s Bellou, nevěděla jsem, co se bude dít dál, ale věděla jsem, že se to ani jedné nebude líbit.

„Tak dost!“ zakřičel Thomas, kterého do mého pokoje přilákaly zvuky rvačky. Stále jsem Bellu svírala v náručí, ale rozhlédla jsem se po svém pokoji, který teď vypadal jako kůlnička na dříví a nebylo to jenom mým přičiněním.

„Promiň, Thomasi.“ Omluvil se mu hned James, ale Lucas s omluvou otálel. Jako by se mu nechtělo. Očima sledoval svoje boty, ale nakonec se přece jen podíval na Thomase. Jeho pohled mě zarazil.

„Já se omlouvat nebudu. Nemám proč se omlouvat!“ vykřikl rozhněvaně a vyšel z pokoje. Thomas se za ním překvapeně podíval, ale víc to neřešil. Znovu se podíval po pokoji a nakonec se pohledem zastavil na mě a Belle v mém náručí.

„Bello, jsem tak rád, že tě vidím!“ usmál se a Bella se vymanila z mého sevření.

„Kde je otec a jeho bratři.“ Zeptala se ho chladnokrevně. Jak jsem ji teď záviděla její klid. Na jejím místě bych asi klečela na kolenou a prosila ho, aby mě k nim pustil.

„Neboj se, všechny je uvidíš na svatbě.“ Belle se zkřivila tvář do zvláštního úšklebku, ale ani Thomas to nijak nekomentoval. Pomalu přešel k posteli a pohladil Bellu po tváři. Stále jsem je pozorovala a v Thomasových očích jako by se na chvíli objevila něha. Na Belle zase bylo vidět, jak by nejraději svůj obličej od jeho ruky odtrhla, ale s velkým přemáhám, ji nakonec nechala na stejném místě.

„Thomasi?“ ozval se znovu James a tím narušil tu chvíli mezi nimi. Thomasova ruka se stáhla z Bellina obličeje a já jsem viděla, jak se jí ve tváři mohla úleva.

„Co?“

„Co uděláme s ní?“ zeptal se a ukázal na mě. Mluvil o mně jako o nějaké věci! Zuřivě jsem na něj zavrčela. Kdybych stále nesvírala Bellu v náručí, asi bych se po něm vrhla. Tohle si nikdo nikdy nedovolil a taky s tím nehodlám začínat. Nikdo o mně nebude mluvit jako o nějaké věci.

„Nech toho.“ Pošeptala mi Bella do ucha.

„Myslím, že si ji budeš muset zkrotit sám, ale prozatím ji dáme jenom jiný pokoj. Tenhle…“ rozhlédl se s pobaveným výrazem po místnosti „… tenhle zdá se dosloužil.“ No jo měl pravdu, vypadalo to tu, jako by se pokojem prohnalo tornádo.

„Odvedu Bellu a hned to zařídím.“ Řekl a přešel k posteli. Vzal Bellu za ruku a s trhnutím ji odtrhl z mého náručí. Belle se zkřivila tvář bolestí, ale ani nemohla. Bylo mi ji líto. Musela prožít ještě něco horšího, než jsem zažila já.

„Mohla bych být s Bellou v pokoji?“ zeptala jsem se potichu Thomase. Bella se k němu sice chovala chladně, ale já jsem si teď nemohla dělat, co jsem chtěla.

„Nevím, jestli je to dobrý nápad, Jane,“ řekl pochybovačně a já jsem na něj vrhla prosebný pohled, který u mě viděl jenom otec. Nikdy jsem neměla potřebí o něco prosti. Vždy jsem dostala to, co jsem chtěla. „Ale když tak pěkně prosíš. Jamesi, odveď je obě do Belliny komnaty.“ Rozkázal a sám se vydal po chodbě na druhou stranu. Vstala jsem z postele a přešla k Belle. Opět jsem ji objala kolem ramen a tak jsme odešly do jejího pokoje.

 

Bella:

Takový příjezd do Voltéry jsem opravdu nečekala. Lucas mě vedl do mého pokoje. Byla jsem naprosto smířená s osudem, který jsem si svým útěkem přichystala. Najednou se, ale můj strážce zastavil u jedněch pootevřených dveří a s divokým vrčením se vrhl dovnitř. Byl to Janin pokoj. Neváhala jsem ani okamžik a hned jsem mu v patách vlezla také dovnitř. Nic jiného kromě Jane jsem nevnímala.

To se však změnilo příchodem Thomase. Boj, který jsem vnímala jenom v pozadí, odezněl do ztracena. V pokoji bylo ticho, že by se dalo krájet. Najednou se jeden z rváčů omluvil a druhý se bez omluvy vytratil z pokoje. Thomas pak obrátil svou pozornost opět na mě. Jediné, co mě v tu chvíli zajímalo, bylo, kde najdu otce a jeho bratry. Nic konkrétního mi, ale neřekl a já se musela smířit s představou, že je uvidím až na svatbě.

Nakonec mě měl James odvést do mého pokoje. Kde jak jsem přepokládala budu zamčená čekat, dokud pro mě někoho Thomas nepošle, aby mě odvedl na naši svatbu. K velkému mému překvapení však povolil Jane, aby mohla zůstat se mnou.

***

Doufala jsem, že se od Jane dovím všechno, co se zde během mé nepřítomnosti dělo, ale moc mi toho říct nemohla, protože byla poslední tři dny zavřená ve svém pokoji. Zato já jsem jí měla, co vyprávět. Byla unešena mým malým románkem s Edwardem a záviděla mi, že mě má láska nezradila, zatímco ta její si dneska bude brát nejnecitelnější mrchu z celé Voltéry.

Seděla jsem před zrcadlem a Jane mi právě rozčesávala vlasy, aby z nich mohla vytvořit složitý účes. Na posteli ležely dvoje svatební šaty, které nám ráno Thomas poslal se vzkazem, že máme být odpoledne nachystané.

Dny ubíhaly moc a moc rychle. V hradě vrcholily přípravy na trojitou svatbu a také oficiální korunovaci nových králů. Všechno mělo být hodně slavností s jistou pompou, ale mě to připadalo jako snodárná. V myšlenkách procházející upírů jsem všechno viděla jako v kině a hned jsem to tlumočila Jane.

Obě jsme s ledovým klidem čekaly na den D, a když nastal, klid nás neopustil. Měly jsme strach o své otce a jejich bratry a nemohly bychom si odpustit, kdyby se jim něco stalo. Pořád jsem neměla ani žádné informace o Alecovi a pomyšlení na to, že by se mu něco stalo… jenom to pomyšlení ve mně vyvolalo vlnu nevole.

„Tak, přestože tohle není zrovna den, ze kterého bych byla, bůh ví, jak nadšená, ale myslím, že si nádherná.“ Řekla a já se podívala do zrcadla. Kysela jsem se usmála na tu krásku v zrcadle. Tahle jsem chtěla vypadat ve svůj svatební den, ale ne v den, kdy jsem si měla brát za muže Thomase.

„Moc se ti to povedlo, Jane. Teď jsem na řadě já.“ Začala jsem rozčesávat její vlasy. Prameny jejich hladkých vlasů mi klouzaly mezi prsty a já se znovu zatoulala myšlenkami někam daleko. Do malého deštivého městečka jménem Forks, kde teď je Edward. Píchlo mě u srdce, ale doufala jsem, že se pro mě nehodlá vrátit. Tohle bych nepřenesla přes srdce, on nesmí za mou chybu pikat.

„Bello?“ Janin hlas mě znovu vtáhl do přítomnosti a já se přistihla, že hledím do blba. Obě jsme se tomu zasmály, ale smích to i přesto nebyl šťastný. Byl takový vynucený.

„Promiň, jenom jsem se zamyslela.“ Omluvila jsem se jí a dál pokračovala v práci na jejím účesu. Věděla jsem, pro koho ji připravuju a věděla jsem, jak jenom pomyšlení na Jamese v ní vyvolává stejnou nenávist a zlobu jako u mě Thomas, ale obě jsme se rozhodly podstoupit tuto oběť pro klid rodiny.

 

Účesy jsme měly vytvořené a tak jsme obě přešly k posteli, kde ležely dvoje bílé šaty. Jedny byly hezčí než druhé, ale ani jedna jsme se neměly k tomu si je obléknout. Hleděly jsme na ně několik minut, dokud jsme nezaslechly odbíjet druhou hodinu.

Ještě půl hodiny. Pomyslela jsem si naprosto klidně. Až mě ten klid překvapil. Posadila jsem se na postel a rukou přejala po jedněch šatech. Byly opravdu nádherné, stvořené jako pro princeznu. Opět jsem si musela připomenout, že já jsem princezna. Znovu jsem se usmála. Jsem princezna, ale za chvíli budu královna, jak mi to nezapomenou Thomas připomenout. A ty šaty byly ušity pro budoucí královnu. Úsměv na tváři se změnil ve škleb.

„Je nejvyšší čas.“ Chtě nechtě jsem se musela do těch nádherných šatů obléci. Jane mi pomohla a na oplátku jsem pomohla i já jí. Vše jsme stíhly tak akorát, protože ve chvíli, kdy jsem Jane dopnula zip na šatech se ozvalo odemknutí zámku a do dveří vešel Demetri.

„Princezny,…“ Poklonil se, ale na tváři měl stejný výraz, jaký se zračil ve všech tvářích ostatních upírů. Nebyla to radost z nastávající svatby. Byla to podřízenost a hlavně strach. Vždycky jsem si myslela, že Demetri ani neví, co je strach, ale teď jsem si byla jistá, že ho zná. „…mám vás odvést do sálu.“ Za jeho zády stál ještě jeden upír. Povzbudivě jsem se na Jane usmála a udělala jsem první krok do naší nové budoucnosti, která nás bude čekat po boku našich nových manželů a vládců.

Diskusní téma: 13.kapitola - Ledový klid

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek