12. kapitola

Po vyřčení té otázky jsme seděli vedle sebe notnou chvíli potichu a já už začínal přemýšlet nad tím, že byla chyba se vůbec ptát. Přece jenom pokud ohledně těch útoků nemá tak čisté svědomí, jako bych si přál, aby měla, bylo by jednodušší o tom nemluvit.

„Ono se to někomu nezasvěcenému špatně vysvětluje,“ zašeptala najednou do toho ticha.

„Tak mě tedy zasvěť,“ pobídl jsem ji a Monica ke mně otočila hlavu tak, aby se mi mohla podívat do tváře. „Jak jsi sama poznala, jsem přístupný mnoha věcem, kterým by člověk jen tak neuvěřil,“ dodal jsem, když jsem viděl její váhání.

„Toho jsem si opravdu všimla, jenže jsou věci, které ti nesmím říct ani já. Navíc pochybuju, že jsi o Belle a její rodině věděl úplně všechno. Taky si nechávala nějaká tajemství jenom pro sebe,“ namítla.

„V tom máš pravdu. Měla přede mnou nějaká tajemství, která stála náš vztah hodně, ale pokaždé jsme se přes to nějak přenesli,“ odmítal jsem přiznat, že Bella o mně věděla všechno a já o ní vůbec nic. Spoustu věcí jsem se dozvěděl – sice převážně jenom mou snahou, ale i to se počítalo.

„Ne vždy, ale to sám víš. Neřekla ti například o mně a raději si sbalila věci a zmizela z města.“

„Věděla, že jste ve městě, ale nejsem si tak úplně jistý, že o tobě věděla,“ odmítal jsem uvěřit tomu, že by mi tak zásadní věc neřekla.

„Tomu moc nevěř. Ona o mně věděla už delší dobu před tím, než jsem se stala vlkem. Cítila to. A já jsem cítila ji, jenomže na rozdíl od ní jsem já nevěděla, proti komu to stojím,“ odporovala mi. „Určitě ti musela říkat, jak dokonale jí voníš, podle toho jsi tedy mohl poznat, že její smysly jsou opravdu citlivé… No, a mě cítila stejným způsobem, pro ni nevoním jako ty nebo kdokoliv další z města nebo světa. Já ji svým pachem odpuzuju stejně jako ona mě. Upíři, co se s námi setkali, rádi vypráví, že smrdíme jako zmoklí psi. A nám upíři voní podivnou nasládlou vůní, která nás ale spíš odpuzuje, než přitahuje,“ rozvyprávěla se.

„Takže tedy musela vědět přesně, před kým utíká a kolik vás ve městě je,“ zašeptal jsem ohromeně. Tohle mě nikdy ani nenapadlo, přestože jsem toho o vlkodlacích i upírech docela dost přečetl.

„Věděla před kým, ale nevěděla, kolik nás je. Nesmíme dovolit, aby se upíři dozvěděli o tom, kolik nás je,“ odporovala mi dál.

„Dobrá, tak tohle bych dokázal pochopit. Ale docela jsme odbočili od toho, co jsem se tě ptal,“ řekl jsem, když už jsem měl pocit, že toho na mě v tomhle ohledu začíná být moc. Ničilo mě, kolik toho Monica o Belle ví i přesto, že jsou vlastně přirozenými nepřáteli. Věděla toho dokonce víc než já.

„Fajn,“ povzdechla si. „Ale pamatuj si, že si to chtěl vědět sám. Za poranění toho kluka a holky můžu tak trochu já. Ten druhý útok ale na svědomí nemám,“ bránila se.

„Co tě to ale donutilo udělat?“ nechápal jsem.

„Nevím, co všechno sis přečetl v té knížce od Alice, ale mladí vlci se nedokážou tak dobře ovládat. Myslím tím, že nedokážeme tak úplně ovládat naši proměnu a pach, který se z té dvojice šířil, mě natolik rozrušil, že jsem se prostě neovládla.“

„V tom případě máš jediné štěstí, že to oba přežijí,“ odvětil jsem přísně, přestože to nebylo na mně, abych ji soudil.

„Myslíš si, že mně je fuk, co jsem udělala?“ vyjekla pohoršeně a najednou stála přede mnou a pěkně si mě z celé své výšky prohlížela. „Nemáš nejmenší tušení, jak jsem se cítila potom, co jsem si uvědomila, co jsem udělala!“ zvyšovala na mě hlas a naprosto nedbala na to, jak byla tahle schůzka tajná.

„Já… omlouvám se,“ pokusil jsem si ji udobřit, přestože jsem stále měl před sebou obraz nepěkně podrápané Emily a to jsem nevěděl, jak dopadl Sam nebo ten poslední zraněný.

„Dneska toho bylo hodně, jak pro tebe, tak pro mě. Myslím, že bych měla už jít,“ prohodila z ničeho nic.

„Počkej… Já jsem tě nechtěl-“

„To je v pohodě. Opravdu je pozdě, měj se,“ prohodila a zmizela mezi stromy. Pomalu jsem se taky zvedl, očistil si mikinu i kalhoty od zbytečného bordelu, který bych nerad Esmé nanosil do domu, a vydal se zpět do pokoje. Potichu jsem vešel do haly, ale až tam jsem si uvědomil, jak je pozdě, protože v obýváku už nikdo neseděl a hodiny ukazovaly skoro jednu.

Víkend se pomalu blížil, Rose se připravovala na cestu do Olympie. Emmett se tomu nápadu jenom potutelně usmíval a nechával všechny v týmu hádat, co se bude dít. A od nás z rodiny se už nikdo nemohl dočkat toho, až bude vyprávět zábavné historky z její špionáže protihráče.

I já jsem se na ně hodně těšil. Ty historky byly poslední normální věc, kterou jsem si za poslední dny mohl poslechnout. Protože to, co jsem se dovídal od Moniky, bylo natolik nenormální a těžko uvěřitelné. Nechtěl jsem připustit to, že by mi Bella ve všem lhala. Že věděla o všem, co se tady děje, ale nic mi neřekla.

„A co plánuješ na víkend ty, Edwarde?“ zajímala se Alice, která si vymínila, že musí jet do Olympie s holkami.

„Jasně, co budeš dělat? My budeme s týmem trénovat, tak pokud by sis chtěl trochu protáhnout tělo, můžeš se přidat,“ navrhl mi okamžitě Emmett. Jako nápad to nebylo špatné, jenom jsem zvažoval, jestli by mě nechali trénovat bez zbytečných keců.

„Zatím nemám nic v plánu, zvažuju všechny možnosti,“ namítl jsem neurčitě. „Ale pokud nic nevymyslím, tak bych se za vámi na hřiště stavil,“ přislíbil jsem svou účast.

„Pokud přijdeš, měl by sis připravit pořádnou fyzičku, Emmett nepatří zrovna k příjemným kapitánům, když jde o trénink,“ zašeptal ke mně Mike, jako bych neznal vlastního bratra. To, že jsem se neúčastnil místních sportovních aktivit, ještě neznamenalo, že jsem nějaká padavka. Ve Virginii jsem se s Erikem neustále přidával k fotbalovému týmu, abychom si společně zatrénovali. Jim zvyšovalo ego, že mohli někoho zastínit svým výkonem a my byli rádi v jejich přítomnosti. Tam byl fotbalový tým ještě v pořádku – tedy ne, že by to tady stálo za houby, ale s kluky ve Virginii jsem se dokázal bavit úplně o všem. Zdejší basketbalový mi moc nesedl.

„Jen aby vás nakonec Edward všechny nestrčil do kapsy,“ začal se posmívat Emmett a Mike si mě celého přeměřil. „Do Edwarda by to moc lidí neřeklo, ale sport je jeho druhé já,“ namítl.

„Proč se tedy nepřidal do týmu?“ zajímal se Paul.

„Copak potřebujeme někoho dalšího na střídačku? V týmu je nás dost, a přestože Edwarda sport baví, tak asi ne natolik, aby se mu věnoval natolik aktivně jako my,“ odpovídal za mě Emmett, jako bych snad neuměl mluvit.

„Emmett má pravdu,“ přitakal jsem, aby se nemohlo říkat, že za mě musí mluvit někdo jiný.

„Fajn, někdy bych tě rád viděl běhat, třeba bychom tě potom chtěli vyměnit za Emmetta,“ přisadil si Mike a vysloužil si tak od svého kapitána nepěkný pohled. „Ty víš, že to byl jenom vtip,“ bránil se následovně.

„Já se nesmál,“ usadil ho Emmett.

Takže už jsem měl plán na víkend, kdybych se nějak extrémně nudil a toužil po lidské společnosti. Pobývat neustále zavřený mezi čtyřmi zdmi je docela deprimují i přesto, že větší část dne trávím ve škole. Ale nápad jít si zasportovat rozhodně nebyl špatný… Přesto jsem stále ale uvažoval nad tím, jestli se Monica opět staví. Včerejší rozhovor jsem nepovažoval za ukončený.

Ve škole si na ni už málem ani nevzpomněli. Dělali, jako by neexistovala - pro roztleskávačky jako by umřela. Svým odchodem od týmu si zpečetila osud a Rose si nemohla vynachválit Madison jako její náhradnici. Ta holka jí v ničem neodporovala, jako to Monica ráda děla. Přece jenom Monica měla ambice na to stát se vedoucí roztleskávaček - aspoň do chvíle, než se ve Forks objevila Rosalie Cullenová. Ale to bylo tak všechno. Její dezerce se nijak víc nerozmazávala.

A o to míň se o ní mluvilo od chvíle, kdy se neobjevovala ve škole. Kolovala zde sice spousta různých a samozřejmě i mylných názorů na její nepřítomnost, ale všechno to řešili lidé mimo sportovní elitu.

A přímou úměrou na to, jak o ni nikdo nejevil zájem, jsem byl já stále zvědavější a doufal, že přece jenom bude pokračovat ve své sdílnosti a že se třeba opět sejdeme. 

Což se také stalo. Rosalie se v pátek sbalila a s dívkami z týmu a s Alicí se vydaly do Olympie. Najednou mi ten dům přišel nějak tichý, když ty dvě po sobě nepokřikovaly z jednoho pokoje do druhého. Ale na druhou stranu to bylo fajn - mít chvíli klid.

A toho klidu okamžitě v sobotu využila Monica, která se objevila u dveří hned, co Carlisle odjel do nemocnice a Esmé odjela do dílny, kdy nastal nějaký problém s nábytkem, který nechala nově očalounit.

„Přece jenom ses rozhodla přijít?“ poznamenal jsem, když jsem ji zval dál.

„Jak vidíš,“ přitakala a rozhlédla se po domě. „Využila jsem toho, že jsi tu sám a nemusela jsem ti házet kamínky do okna.“

„Však to je v pohodě, stejně jsem uvažoval nad tím, co bych měl podniknout, takže jsi to dilema vlastně vyřešila za mě,“ vysvětlil jsem a byl rád, že ji opět vidím. Tentokrát byla opět v sportovních kalhotách a tričku s krátkým rukávem i když venku bylo ještě poměrně chladno a bez bundy bych zřejmě nevyšel. Ji však hřálo její vlčí já.

„A cos plánoval, než jsem se tu objevila?“ zajímala se.

„Nic zajímavého. Chystal jsem se za kluky na hřiště. Trénují na zápas, tak jsem si říkal, že bych se taky mohl trochu protáhnout,“ odvětil jsem.  „Ale teď když jsi dorazila, tak to odložím,“ dodal jsem ledabyle.

„To nemusíš. Pokud se chceš přidat ke klukům, můžeš. Do školy si můžeme společně zaběhnout a já bych se mohla pokusit navazovat opětovné přátelství,“ poznamenala a docela mě tím překvapila. Přátelství se mnou bylo prvním krokem k návratu do starých kolejí, jak jsem tak koukal.

„Tak jenom chvíli vydrž, hodím na sebe něco pohodlnějšího a můžeme vyrazit. Zatím si klidně nabídni něco k pití. Kde je kuchyně, přece víš,“ pobídl jsem ji, zatímco jsem už bral schody do patra po dvou.

V pokoji jsem na sebe hodil pohodlné sportovní kalhoty, ve kterých jsem trénoval i ve Virginii, triko a mikinu a už jsem se vracel do přízemí, kde na mě Monica čekala.

„Musím tě jenom upozornit, že už jsem dlouho neběhal, takže moje kondice nestojí za nic,“ omlouval jsem se, ještě když jsem si nazouval boty.

„To je v pohodě. Snad to s tebou nějak vydržím,“ namítla Monica a už jsme bok po boku vybíhali z domu a mířili si to ke školnímu hřišti.

„Proč jsi vlastně přišla?“ zajímal jsem se během běhu. „Rozhodně to nebylo proto, že by sis chtěla zaběhat. Pokud vím, tak chodíš běhat sama,“ dodal jsem.

„Kvůli sportu to fakt nebylo. Nejspíš mě trochu štvalo to, jak jsme ukončili náš poslední rozhovor. Vlastně mě štvala tvoje reakce. Mě bys nedokázal odpustit jeden jediný útok, který byl navíc zapříčiněn selháním mého ovládání, a u Isabelly jsi neviděl nic špatného na tom, že se na lidech živila. Vždyť já ty lidi ani nezabila,“ bránila se.

„Bella se na lidech neživí,“ namítl jsem a tím Moniku rozesmál.

„Vážně jsi tak hloupý, že věříš, že nikdy člověka nezabila? Podle mě jich bylo spoustu, co vysála anebo roztrhala. Byla po své proměně ještě divočejší, než jsem já.“  

„Dobrá, máš pravdu. Moje reakce byla fakt hrozná,“ povzdechl jsem ji. „Bellu jsem přijal bez těchto výčitek, protože jsem se hned na začátku dozvěděl, že se už neživí lidskou krví a ten zbytek mě prostě nezajímal - byla to její minulost, kterou jsem se rozhodl nějak akceptovat. Takže teď se pokusím přijmout i tu tvou,“ omluvil jsem se.

„To bych mohla nějak přijmout, pokud se na mě nebudeš dívat skrz prsty kvůli jednomu malému uklouznutí, za které jsem doopravdy nemohla,“ přistoupila na smír.

„Tak co tě potom dovedlo k tomu, žes zaútočila?“ vyzvídal jsem.

„Opravdu to chceš vědět?“ zajímala se.

„Opravdu. Dokonce i po Charliem jsem chtěl vědět, jaké to je lovit. Popisoval to tak barvitě, až se mi tajil dech. Ale aspoň jsem si mohl udělat dokonalou představu. Takže teď si chci udělat představu o tom, co se stalo tehdy v lese,“ souhlasil jsem.

„Jak myslíš… Byla jsem tehdy běhat jako obvykle. Fyzická námaha je skvělá věc proti stresu a přílišným výbuchům, takže můžu do jisté míry ovládat svou proměnu. A nejlíp se mi běhalo po lese… dokud jsem tedy neucítila ten příšerný zápach…,“ dala se do vyprávění a já v běhu zpomaloval, jak jsem se soustředil na její slova.  

„Co za zápach to byl?“ vyhrkl jsem neomaleně, když se trochu odmlčela.

„Cítila jsem tu upírku z Port Angeles,“ přiznala. „Potom už jsem neměla daleko k tomu, abych se proměnila. V lidském těle jsem pro upíra snadná kořist, ale pokud je ze mě vlk, jsem do jisté míry chráněna. Navíc jsem byla tak naivní, že jsem si myslela, že bych ji mohla dostat sama. Takže jsem se rozběhla za tou vůní, která mě nakonec dovedla k té dvojici, která byla tím pachem tak nasátá… A já byla v loveckém rozpoložení… Bylo to hrozné, ale potom ta holka vystřelila ze světlice… A já si konečně uvědomila, co dělám, a utekla jsem,“ dovyprávěla a já ohromeně zastavil.

„Zavolala jsi pak aspoň záchranku?“ zajímal jsem se, když zastavila o pár kroků dál i ona.

„Ne,“ šeptala. „Musela to být ta holka. Vím, že po mém útěku byla nějakou chvíli při vědomí a já byla natolik vykolejená, že jsem dokázala jenom utíkat a utíkat… co nejdál to šlo.“ Kvůli mně se vracela ke vzpomínkám, na které by nejraději zapomněl každý člověk, který by něco podobného prožil, a já si kvůli tomu připadal hrozně.

Došel jsem až k ní a najednou jsem ji objímal kolem ramen. Jako by to mohl utišit tu bolest, kterou v ní vytvářel ten útok. Musela si připadat tak hrozně, když se nedokázala ovládnout vlastní tělo a mysl…

„To bude v pohodě. O Christinu jste se přece už postarali a lidé jsou už v bezpečí,“ chlácholil jsem ji, dokud se sama neodtáhla.

„Tohle dělat nemusíš,“ namítla. „Nepotřebuju něčí soucit. Lov se najednou stal mou životní součástí, a přestože hned napoprvé neskončil zrovna dobře, tak bych si měla zvykat. Například kvůli té upírce jsem se necítila vůbec špatně, ba právě naopak,“ pochvalovala si najednou.

„Svět o moc její smrtí nepřišel,“ poznamenal jsem a zkoumavě si ji prohlížel.

„Svět nikdy o moc nepřijde, pokud se nám podaří poslat upíra na pravou smrt,“ odvětila zarputile a já trochu zaváhal. Kdybych neznal Bellu a její rodinu, zřejmě bych i souhlasil, ale takhle to bylo hodně těžké.

„V tomhle s tebou nemůžu souhlasit,“ namítl jsem.

„Jasně, jsi totiž ovlivněn protistranou, takže tvůj názor nemůže být nikdy objektivní,“ dobírala si mě, přestože ji to očividně štvalo víc, než se to snažila dávat najevo.

„Možná jsem trochu ovlivněn, ale rozhodně nehážu všechny upíry do jednoho pytle. Někteří z nich mají i svědomí a protiví se jim to, co se z nich stalo,“ bránil jsem sebe i těch několik vegetariánských upírů, co jsem znal.

„Dobře, obhájce upírů,“ povzdechla si, „nebudu se tu s tebou na tohle téma hádat, protože je očividné, že se nikdy neshodneme. Teď ale poběž, nehodlám tu totiž kvůli tobě zapustit kořeny,“ prohodila zvesela a rozběhla se.

Jen co jsme doběhli až k hřišti, rozhodli jsme se pro menší přestávku – fyzičku jsem měl fakt v háji. Společně jsme se tedy posadili na jednu z výše postavených laviček na tribuně a pozorovali mého bratra, jak neúnavně pokřikuje po týmu.

„Mikeu, přidej zatraceně!“ křičel po něm Emmett, zatímco Mike se oproti ostatním hráčům v běhu slušně opozdíval. Vypadal skutečně velmi unaveně.

„Vždyť se snažím,“ zaprotestoval a snažil se přidat, ale moc se mu to nedařilo.

„Jestli to tak půjde dál, tak na vítězství můžeme rovnou zapomenout,“ povzdechl si Emmett a vrátil se k Mikeovi, který se na trati zastavil a snažil se popadnout dech. Překvapeně jsem to celé sledoval. Ještě včera vypadal Mike úplně v pořádku a teď skoro jako na pokraji zhroucení.

„Počkáš tu chvíli? Půjdu se podívat, co se děje,“ omluvil jsem se Monice.

„Jasně, jen ho běž zkontrolovat. Podle mě si jenom potřebuje odpočinout, Emmett ho docela přepíná, a přestože Mike neustále trénuje, je toho na něj zřejmě hodně,“ usoudila má společnice a já se vydal z tribuny dolů a přes trávník na druhou stranu běžecké dráhy.

„… asi si potřebuju jenom na chvíli sednout,“ zaslechl jsem jenom Mikeova poslední slova.

„Fajn, vrať se s Edwardem na tribunu a trochu si odpočiň. Ještě by chybělo, abychom před tak důležitým zápasem přišli o hráče,“ souhlasil s ním Emmett. „Edwarde, můžeš mu pomoct?“ požádal mě a já přikývl. Pomohl jsem Mikeovi na nohy. Neskutečně mě ale překvapila jeho teplá ruka.

„Máš teplotu?“ podivil jsem se.

„Nejspíš jsem se zahřál při tom běhu, navíc mi není zrovna nejlíp,“ povzdechl si a ztěžka kráčel vedle mě zpět k Monice. „A to jsem si říkal, že pokud by šlo všechno na tréninku dobře, mohl bych Emmetta přemluvit na menší oslavu narozenin,“ dodal a mně pomalu začínalo svítat.

„Kdy budeš mít narozeniny?“ zajímal jsem se a v hlavě mi to šrotovalo neuvěřitelnou rychlostí. Nebylo náhodou Monice před první proměnou taky špatně? Mike měl všechny příznaky toho, že se o narozeninách promění na vlkodlaka. A Monica by to měla vědět – tedy, nejspíš už to ví a jenom na mě hraje, že o ničem neví. Přece jenom se zmínila, že nikdo nesmí vědět o tom, kolik vlků se v okolí pohybuje.

„Pozítří,“ zamumlal. „Ale pokud se to nezlepší, tak je zřejmě strávím v posteli.“

„Do narozenin budeš v pohodě, uvidíš,“ uklidňoval jsem ho, přestože jsem si tím nebyl vůbec jistý. Proměna ve vlkodlaka pro něj bude hodně těžká, pokud s tím mám tedy pravdu. Což jsem si hodlal ještě dneska ověřit u Moniky, která stejně slyšela každé naše slovo. Dokonalý sluch patřil k jedněm z mála výhod toho být napůl vlkem.

Jen co se Mike posadil do první řady, pohledl jsem o několik stupínků výš a významně pohlédl na Monicu. Jasně jsem se tím pohledem ptal na to, jak je to s Mikem, což samozřejmě pochopila a jenom pokrčila rameny a omluvně se usmála. Jasně – žádnou jasnější odpověď jsem dostat nemohl.

„Co tu vlastně dělá Monica?“ zajímal se Mike, když si všiml, kam se dívám. „Všiml jsem si, jak jste spolu přišli, a musím říct, že nejenom mě to překvapilo,“ podivoval se a zhluboka u toho dýchal.

„Jsme přátelé a nějak jsme se nemohli dohodnout, co podniknout, tak jsme se přišli podívat na trénink. Přece jenom jste mě zvali, abych se přidal,“ prohodil jsem.

„Rád slyším, že se už chová normálně. To povýšenecké chování mi k ní vůbec nešlo. Pochop to, znám ji od dětství, chodili jsme spolu do školky a bylo mi zatěžko pochopit tu náhlou změnu,“ zaradoval se.

„Řešila nějaké osobní problémy, takže myslím, že to chování bylo vyvoláno jenom jistým stresem,“ omlouval jsem ji a hned na to jsem zaslechl tiché kroky, jak k nám z horních řad scházela.

„Ahoj, Mikeu,“ pozdravila ho. „Ráda bych se ti omluvila, pokud jsem se k tobě chovala za poslední dny nějak protivně. To víš, rodinné problémy,“ omluvila se mu a použila i mou výmluvu.

„Jasně, to chápu,“ přitakal. „Hlavně že už je všechno teď v pohodě a vrátíš se do školy. Bez tebe tam začínala být docela nuda,“ postěžoval si.

„S tou školou bych moc nespěchala. Ještě nějakou dobu nedorazím. Všechno jsem ještě nedořešila k úplné spokojenosti, takže… Ještě to prostě nějakou dobu potrvá,“ vymlouvala se a mě docela zajímalo, jestli se ještě někdy hodlá začlenit do toho klasického lidského života, který vedla před proměnou ve vlka.

„Už se asi nebudeš vracet k roztleskávačkám, co?“ vyzvídal dál.

„Ne, tuhle možnost jsem už před časem zavrhla. Zjistila jsem, že roztleskávání není nic, bez čeho bych nedokázala žít,“ pokračovala ve lhaní. Roztleskávání zbožňovala, to věděl každý, kdo ji při něm viděl aspoň jednou. Nedokázal jsem si tudíž představit, jak se musela cítit potom, co se dozvěděla krutou pravdu, že se k tomuto sportu už nevrátí.