12. kapitola

To ráno se mi do školy vůbec nechtělo, ačkoliv tomu mělo být právě naopak a já se měl do školy těšit jako snad nikdy předtím. Takže jen co se mi pokojem rozezvonil budík, zaklapl jsem ho, otočil jsem se na druhý bok a spal dál. Ale ani to nemělo dlouhého trvání, protože se znovu ozvalo klepání na dveře od mého pokoje a bylo tak vytrvalé, že jsem usnout nemohl.

„Dále!“ zavolal jsem na toho narušitele mého spánku, ale místo vrznutí dveří se ozvalo další zabušení a já si až pak uvědomil, že mám stále zamknuté dveře, a pokud chci, aby mi na konci dnešního dne ze dveří zůstaly větší kusy než pouhé třísky, měl bych se vyhrabat z postele a jít dotyčnému otevřít.

„No to je doba, brácha, snad jsi ještě nespal?“ obořil se na mě okamžitě Emmett.

„Jo, spal, tedy pokoušel se o to,“ podotkl jsem a hodlal jsem se vrátit zpátky do postele, jelikož jsem už konečně mohl mít klid, ale to by nesmělo být Emmetta, který, jen co zpozoroval mé plány, mě chytl za límec trika a nepustil. „Sakra! Co si myslíš, že děláš?“ rozkřikl jsem se po něm a okamžitě tím přivolal všechny sourozence.

„Klid, brácha, jsi dneska nějaký popudlivý, ne? Hned po ránu, to jsem se fakt dočkal. Člověk ti zachrání zadek, když tě vytáhne z postele, kde už jsi před dvaceti minutami neměl co dělat a ty jsi na něj ještě naštvaný!“ urazil se okamžitě.

„Zachránil zadek?!“ Tak tohle jsem opravdu nechápal.

„Zapomněl jsi snad na dnešní test ze špániny? Ta stará koza před katedrou si na mě bude chtít dneska smlsnout a navíc varovala před tím, když někdo dneska nepřijde,“ odpověděl a odpochodoval si to zpět do svého pokoje.

A do háje, na ten test jsem skutečně zapomněl jako na smrt. Esmé by mi sice omluvu napsala, kdybych ji požádal, ale asi by to neprošlo u profesorky, jistě by v tom viděla jasnou simulaci, přestože by to asi čekala spíš u Emmetta než u mě.

Rychlostí blesku jsem tedy zaletěl do koupelny, kde jsem si opláchl obličej, abych aspoň částečně smyl tu mou dnešní ospalost, a pak jsem se začal přehrabovat šatníkem. Jak je možné, že zrovna dneska, kdy vůbec nic nestíhám, mě nechá Alice na holičkách, abych si věci chystal sám? Nechápal jsem to. Poslední dobou snad nic - včetně mého vztahu s Bellou. Od chvíle, kdy jsme se všichni přestěhovali do tohoto bohem zapomenutého místa, se všechno stavělo na hlavu.

Navlékl jsem na sebe tedy první džíny, které mi padly pod ruku, k tomu bílé triko s nějakým vyšitým znakem na rukávě a na to ještě pulovr s modrobílými námořnickými pruhy. Nebyl to zrovna hit sezóny, ale pokud bude mít Alice proti mému dnešnímu outfitu nějaké námitky, bude si za to moc jenom ona sama.

„Edwarde, kde vězíš, přijdeme pozdě!“ zaslechl jsem z přízemí naštvanou Rose.

Jednou se člověk trochu zpozdí a hned je na něj naštvaný celý barák, ale když se tehdy Rose zlomil nehet a my přišli pozdě i do druhé hodiny, tak se nic nestalo!

„Už jdu!“ zavolal jsem na mé milé sourozence do haly a hned na to jsem sbíhal shody. Na nějakou snídani nebyl čas, přestože se začínalo projevovat to, že jsem od včerejšího oběda nic nejedl. V hale jsem si vzal z věšáku bundu a klíčky od auta a mohli jsme vyrazit.

Alice byla opět zahloubaná do knížky, kterou už měla skoro přečtenou, a proto jsem se tedy přestal divit tomu, že mi nepřišla nachystat oblečení. Asi se jí budu muset skutečně zeptat, co to čte, protože takhle zažranou do knihy, jsem ji snad nikdy neviděl - jenom asi poslední dva dny, kdy seděla jenom u ní a skoro nic jiného ani nevnímala.

Parkoviště před školou bylo narváno až k prasknutí. Dneska to dokonce nevypadalo na nějakou absenci, což bylo až podivné. Že by si všichni dneska zahráli na vzorné studenty a došli do školy, to mi přišlo jako pěkná hloupost, ale skutečnost, že byla ve škole i Bella s bratrem byla podstatně zajímavější, než mí ostatní obyčejní spolužáci.

Samozřejmě, že díky mému rannímu lenošení jsme přišli všichni do hodiny se zpožděním - a to jsem dneska ani moc nedodržoval předpisy. Za což by Esmé ani Carlisle nebyli rádi, kdyby jim přišel poukaz na zaplacení pokuty, kdyby mě odchytl nějaký policista. Jakože jich tu asi nemohlo být ani moc, možná tak Bellin táta - ten by jistě na všechny zločince ve Forks a okolí stačil sám. Když jsem ho totiž jednou viděl v tom klenotnictví, připadal mi jako člověk, ze kterého čiší respekt a rozhodně se ho někdo nedovolí naštvat, ale jemné dolíčky na tvářích naznačovaly jeho veselou povahu. Ale i tak jsem se mohl mýlit.

„Pane Cullene, opět pozdě?“ usmál se na mě shovívavě profesor, když jsem s omluvou zaplul do lavice a raději se snažil splynout se židlí. Nikdy jsem neměl problémy se včasnou docházkou do školy, jenom tady ano. Kdyby to tak bylo poprvé, ale tohle se opakovalo aspoň po třetí, a to jsme tu ještě nebyli ani moc dlouho, ještě to nebyl ani měsíc.

První hodina naštěstí uplynula poměrně klidně, po mém příchodu se profesor opět začal zabývat probíranou látkou a mě si vůbec nevšímal. Jel si svým tempem, až byla na konci hodiny tabule popsaná všemi možnými vzorci, zkratkami, definicemi a ještě dalšími jinými texty. V poznámkách jsem z toho měl docela chaos, a nebylo to jenom tím, že bych nedával zrovna extrémní pozor, bylo to i tím, že si náš milý kantor přeskakoval od jednoho vzorce ke druhému a hned na to byl u pátého, kde psal nějakou poučku, která souvisela se třetím.

Když jsem si tedy tak prošel pohledem jeho popsanou tabuli, zjistil jsem, že dva vzorce jsou tam naprosto stejné, jenom pokaždé změnil jedno písmenko, které se pak vysvětlilo jako úplně stejné a profesor se obhajoval novým značením.

Tak, pokud se tuhle šílenost někdy naučím a najdu v tom nějaký řád, tak to si potom budu moc pogratulovat, protože tohle vyžadovalo mistrovské snažení. Třeba bych se potom mohl zeptat Alice, jestli tohle pochopila víc jak já.

Po zvonění jsem vyšel z učebny a nějaké myšlenky na vzorce mě úplně přešly, po chodbě totiž přímo proti mně šla Bella. Dneska jsem ji viděl poprvé, ale vypadala stejně jako pokaždé úchvatně, jenom mi přišlo, že její oči jsou o něco tmavší, než je měla včera.

Minula mě a já zaslechl jenom takové vedlejší „Ahoj,“ a než jsem stačil odpovědět, mizela ve dveřích učebny, kde měla další hodinu. Její chování mě naprosto mátlo, a tak jsem začal přemýšlet nad tím, jak ji donutit k dalšímu rozhovoru, aby mi nějak osvětlila to, proč se ke mně chová tím odtažitým způsobem. Sice mě neignoruje, pozdravila mě, ale něco se v našem vztahu po odhalení její podstaty změnilo.

Do konce pauzy jsem jenom tak-tak došel do další učebny, kde na mě už netrpělivě čekal můj osobní budík v podobě Emmetta, který seděl v naší lavici, na které měl otevřený sešit, a se zavřenýma očima si opakoval několik španělských vět. Samozřejmě ani jedna z nich nebyla správně, a proto jsem mohl předpokládat, že moje písemka bude zdrojem všech Emmettových vědomostí, které se mu v jeho testě objeví.

A přesně to se i stalo. Stále jsem cítil Emmettův vtíravý pohled, kterým mi lustroval můj test a snažil se z něho vyčíst správné odpovědi, což se mu docela dařilo, jelikož nepíšu škrabopisem jako on.

„Cullene, pokud si myslíte, že jsem slepá, tak jste na omylu!“ promluvila klidně v polovině časového limitu profesorka. Emmett se tedy na malou chvíli soustředil na svůj test sám a zaškrtl několik odpovědí. Přesněji čtyři a tři z nich byly špatně. Divil jsem se, že aspoň ty jazyky nebere trochu vážně, když už chce být světoznámým sportovcem, měl by si dát záležet na tom, že se bude moct všude domluvit. Ale to on ne, nenechá si poradit, radši spoléhá na to, že se všude domluví po svém.

Vždy jsem nad tím kroutil hlavou, ale rozhodně jsem to neřešil. Pokud bude chtít na vysokou, aby udělal rodičům radost, bude muset hodně spoléhat na sportovní stipendium, protože s jeho vědomostmi by to bylo hodně na štíru.

„Jakmile zazvoní, odložíte psací potřeby, testy necháte na lavicích a spořádaně opustíte učebnu,“ zvedla svůj pohled od nějaké knížky profesorka, když se hodina blížila ke svému konci. A během pěti minut zazvonilo a všichni uposlechli profesorčina slova, jenom Emmett se snažil do posledního okamžiku opsat co nejvíc správných odpovědí.

„Tak tohle se ti moc nepovedlo,“ prohodil jsem, když jsme společně vycházeli z učebny.

„Kdybys nebyl škrt a trochu ten papír natočil, tak by si toho ani nevšimla,“ namítl.

„Nemyslím si, ale tak aspoň něco jsi opsal, takže bys rupnout nemusel,“ podotkl jsem.

„Já jsem ale pracoval i samostatně, abys netvrdil, chytráku,“ odpověděl mi vychloubačně a já si vzpomněl na ty chybné odpovědi, které se skvěly na řádcích nebo čtverečcích, když to zkusil na vlastní pěst. Nevím, jestli tedy má důvod se tím nějak vychloubat, nebo by měl pomlčet.

„Fajn, no já jdu na další hodinu, uvidíme se na obědě,“ vycouval jsem z rozhovoru o jeho znalostech a vydal jsem se na hodinu Americké literatury a jejích dějin. Až v učebně jsem si vzpomněl, že knížku jsem zapomněl doma na stole, a tak schytám další káravý pohled od profesorky, za nepřipravenost do hodiny.

Poté to však do oběda utíkalo vcelku rychle, nikdo po mně nic nechtěl, a tak jsem si psal jenom poznámky a moc na sebe neupozorňoval. Po páté hodině jsem se mohl konečně zvednout, protáhnout si zdřevěnělé nohy a vydat se na oběd, kde jsem mohl konečně utišit svůj kručící žaludek, který se po hodině literatury ozýval stále častěji. No jo, bylo vidět, tedy spíš asi slyšet, to moje hladovění.

Ze všech nabízených pochutin jsem si vybral jenom jednu velkou bagetu a láhev vody a následně jsem se začal rozhlížet po mých sourozencích. Dneska všichni seděli u jednoho stolu stejně jako včera, což jsem pokládal za výjimku, která se však od dnešního dne stávala pravidlem, a nedalo se s tím nic dělat.

Tedy… něco určitě jo. Pomyslel jsem si, když jsem spatřil, že Cordy je už na obědě, ale místo vedle něho je prázdné a přitom Bella v jídelně je také - jenom sedí u jiného stolu na druhé stráně místnosti. Tak tohle bylo skutečně nezvyklé. Něco se muselo stát, jinak by si rozhodně nesedli každý zvlášť.

Ale když už se tak stalo, měl bych toho využít. Stačil mi jeden pohled na zamyšlenou Bellu a na hlučnou společnost, které vévodil můj bratříček, který se chlubil, jak jednoduše zvládl test ze španělštiny - ale to že už opisoval, samozřejmě nezmínil - bylo řešení jasné.

Vzal jsem si svůj dnešní oběd a zamířil si to za Bellou.

„Můžu si přisednout?“ zeptal jsem se, když jsem k ní došel.

„Můžu ti v tom nějak zabránit?“ oplatila mi mou otázku otázkou, ale trochu se i usmála, což jsem pokládal za dobré znamení.

„No, to nemůžeš,“ souhlasil jsem a odsunul jsem si židli. „Co se stalo mezi tebou a Cordym, že nesedíte spolu? Nerozluční sourozenci Swan se rozdělili?“ tlumočil jsem něco, co jsem zaslechl během té krátké cesty ke stolu.

„Nic závažného. Včera jsem Cordymu řekla, že o nás už víš - nelíbí se mu to,“ podotkla.

„Aha. Asi… asi se to dalo tak nějak čekat, že z toho nebude nijak víc nadšený, než jsi ty,“ řekl jsem po krátké odmlce. Musel jsem nějak z Belly dostat, proč jí vadí, že o tom jejím tajemství vím.

„Pleteš se,“ odporovala mi.

„Já že se pletu? Nevypadáš, že bys byla nějak nadšená, že to vím,“ nedal jsem si to vymluvit.

„Ano, pleteš. Nedávám to sice nějak extra najevo, ale svým způsobem jsem ráda, že to víš. Ale mám trochu strach, co bude dál, protože ty to nesmíš vědět, je to moc nebezpečné,“ odpověděla mi tajemně a jakoby s výhružkou.

„Ty mi neublížíš, tak proč se bojíš?“ nechápal jsem.

„Já možná ne, ale jsou jiní. Sám jsi viděl, že nejsou všichni jako já a moje rodina. Musíš proto pochopit, že jsme nebezpeční. My… asi bychom se neměli stýkat, je to pro tebe nebezpečné,“ vyslovila něco, co by mě normálně, kdybych stál, posadilo na zadek, ale teď jsem na ni mohl jenom hledět.

„To myslíš jako vážně? Ale já jsem ti už řekl, že se nebojím. Chci tě poznat, dozvědět se o tobě víc, chci s tebou trávit víc času,“ odporoval jsem jí. Nemůže to přece vzdát jenom kvůli tomu, že jsem jednou narazil na Gracielu s Christinou.

„Nevíš, do čeho se to ženeš,“ namítla s povzdechem.

„Je mi to jedno. Ty mi za to stojíš.“

„Co tím chceš říct, že ti za to stojím?“ zeptala se zvědavě a na čele se jí vytvořila drobná vráska, kterou jsem u ní viděl, jenom když se hluboce zamyslela. Teď přemýšlela nad smyslem mých slov a já se snažil dát dohromady prostou odpověď, jelikož jsem vůbec neplánoval něco podobného vyslovit.

„Nevím, jsi zajímavá osoba, Bello, a není to jenom tím, kým jsi. Dovol mi tedy, abych tě směl trochu poznat, sama jsi přece tvrdila, že se ti ulevilo, že znám tajemství vaší rodiny. Navíc jsi tady asi jediná, s kým se můžu normálně bavit a kdo mě chápe,“ odpověděl jsem a musel se za svou řeč pochválit. Pokud i teď odmítne, tak opravdu nevím, co budu dělat.

„Ach jo… tak dobře,“ souhlasila a trochu se pousmála.

„Jsem rád, že jsi to nakonec uznala,“ podotkl jsem.

„To není kvůli tomu. Pamatuješ na slova těch dvou v Port Angeles? Nevidíme se naposledy.“

„Jo, pamatuju, a co to má s tvým rozhodnutím společného?“ zeptal jsem se nechápavě.

„Když ti budu na blízku, tak se ti i ty dvě vyhnout. Myslím, tedy vím, že ta brunetka svá slova myslela zcela vážně, když vyhrožovala,“ odpověděla zamyšleně.

„Jak bys to mohla vědět, přece nedokážeš číst myšlenky,“ usmál jsem se na ni, ale Belle se po mých slovech na tváři vykouzlil takový nevinný úsměv… a mně hned došlo, kudy vítr vane. „Nebo snad dokážeš?“ změnil jsem okamžitě své pevné rozhodnutí na otázku.

Pokud dokáže číst myšlenky, co všechno si mohla přečíst v mé mysli? Ví už, že jsem se do ní až po uši zamiloval? No, tohle asi ne, ale měla by vědět, že z ní opravdu nemám strach, tohle rozhodnutí mi plynulo už tolikrát myšlenkami, že si ho musela určitě všimnout.

„Za chvíli zvoní, nechceš přece přijít pozdě na hodinu, že ne?“ usmála se na mě místo odpovědi a zvedla se k odchodu.

Okamžitě jsem ji následoval a všiml jsem si, že během obědu jsem byl její přítomností natolik fascinován, že jsem se samozřejmě nestihl najíst a můj značně hladovějící žaludek o sobě dával náležitě vědět. Ještě než jsme tedy společně vyšli z jídelny, jsem se do bagety zakousl.

„Odpovíš mi na mou otázku?“ zeptal jsem se Belly s plnou pusou.

„Řekla bych, že ano, čistě teoreticky je možné někomu skutečně číst myšlenky,“ souhlasila.

„Čistě teoreticky - ty to dokážeš?“ snažil jsem se, dozvědět o ní víc.

„Pokud to bereme skutečně jenom čistě teoreticky, tak ano, dokážu si přečíst v lidských myšlenkách to, na co zrovna myslí,“ přijala tuhle hru na teorie a přitakala.

„A dokázala bys teď říct, na co myslím já v tuhle chvíli?“ vybídl jsem ji.

„Ne, to nemohla. Jsi taková teoretická výjimka,“ usmála se na mě a vešla první do učebny biologie, kde si zamířila k naší lavici. Já však přemýšlel nad tím, co tím myslela, že jsem výjimka. To by totiž mohlo znamenat, že moje myšlenky si přečíst nemůže! Což by ovšem nebylo špatné, ale zase by nevěděla, že z ní opravdu nemám strach.

Nevěděl jsem, jestli tohle zjištění pokládat za šťastné nebo ne.

„Aha a dokážeš ještě něco jiného? Myslím opět čistě teoreticky?“ začal jsem se dál vyptávat a doufal, že bude mít profesor aspoň malé zpoždění - nejlíp by do hodiny nemusel přijít vůbec, ale v to jsem rozhodně nemohl doufat.

„Co myslíš tím něco jiného?“

„Nevím, máš nějaké další super schopnosti?“ položil jsem jí další otázku a při pomyšlení na super schopnosti, jsem si vzpomněl na všechny hrdiny, jako je Superman, Spiderman a další. Bylo to komické, ale nemohl jsem si pomoct.

„Asi nic zvláštního, co by nezvládl každý z nás,“ odpověděla mi zamyšleně.

„A to co zvládne každý z vás, se nějak liší od toho, co zvládnou obyčejné lidé?“ přeformuloval jsem trochu otázku. Tohle mě docela zajímalo - co všechno bych od ní mohl čekat, ačkoliv jsem si toho mohl hodně přečíst na webu, odpovědi přímo od zdroje byly rozhodně cennější a pokud se rozhodla, že mi na všechno odpoví, je to jenom plus.

„Víš, že jsi hrozně zvědavý?“ usmála se na mě.

„To mám v povaze - zvědavost je moje druhé já,“ odpověděl jsem jí bleskurychle.

„Tak to se potom už ničemu nedivím,“ podotkla, „teď bys ale měl dávat trochu pozor, nebo si Bauer tím věčným mračením vysklí brýle,“ dodala a já si až teď všiml, že profesor je už přítomen a při vysvětlování nové látky si mě a Bellu měří zamračeným pohledem. Vážně to vypadalo, že kdyby se mračil ještě víc, tak si ty brýle vysklí.

„Fajn, ale odpovědi na mé otázky budu chtít stejně,“ upozornil jsem ji. Pak už jsem se spořádaně usadil v lavici a začal si psát poznámky. Sem tam jsem sice pohledem odbočil od tabule a podíval se na Bellu, ale ta většinou dávala pozor. Poznámky měla úhledným písmem napsané v bloku a jenom, když jsem se díval trochu déle, jsem docílil toho, že se podívala i ona na mě.

Čehož si profesor samozřejmě všiml, ale jelikož byl taktní a rozhodně nehodlal takové prkotiny řešit ve své hodině, vždy se na nás jenom zamračeně podíval. A jelikož jsme ho nechtěli moc provokovat, okamžitě jsme se začali věnovat svým poznámkám a jeho výkladu.

Nakonec mu však ani tohle nestačilo a jen co jsme se vydali po zvonění k odchodu na další hodinu, zadržel nás u katedry.

„Pan Cullen a slečna Swan - myslíte si, že vaše chování v hodině bylo, jak bych to řekl, přípustné?“ zeptal se trochu káravým hlasem.

„Omlouváme se, pane Bauere, už se to nebude opakovat,“ ujala se slova Bella.

„V to také doufám, ale pro výstrahu, do příští hodiny mi vypracujete společnou práci na téma dnešního učiva a své sympatie si budete projevovat o přestávkách a v hodinách se budete soustředit na výuku,“ pokáral nás a pak propustil.

„Takže vzájemné sympatie?“ usmála se Bella, jen co jsme vyšli z učebny,

„No a ne?“ namítl jsem a taky se na ni usmál. Bylo mi jasné, že ten pochybovačný tón v jejím hlase byl jenom hraný a ona o těch sympatiích samozřejmě věděla. Rozhodně jsem cítil v tom jejím chování něco víc - už tehdy, kdy se se mnou začala bavit poprvé. Chovala se sice jako kamarádka, ale cítil jsem něco víc.

„Jak tedy myslíš. Ale teď máme do pátku vypracovat tu společnou práci - kvůli tvému projevu sympatií,“ neopomenula si rýpnout.

„Bylo to vzájemné, takže si nestěžuj,“ odporoval jsem jí v mém obvinění. Ona v tom nebyla nevinně.

„Dobře, nebudu si stěžovat. Dneska bych se mohla stavit a mohli bychom to téma zpracovat, abychom měli klid, jestli souhlasíš,“ navrhla a já v tom hned viděl další příležitost k tomu ji pořádně vyzpovídat.

„Souhlasím, takže ve čtyři u nás?“ upřesňoval jsem čas.

„Fajn, ve čtyři jsem tam,“ přijala.

„A nezapomeň, že budu mít ještě spoustu otázek!“ zavolal jsem za ní, když se rychlejším krokem vydala na svou další hodinu. Sám jsem měl být asi už v tělocvičně, ale když přijdu o chvíli později, nic tak hrozného se zase nastane.

„Dobře, můžeš mít otázky, ale zítra bude řada na mně,“ přislíbila a já se na ni překvapeně podíval. Ona mi však jenom zamávala a pak už jsem viděl jenom její záda, která se vzdalovala, až zmizela v ohybu chodby. Hned na to jsem se pohnul i já a rozběhl jsem se na poslední hodinu, kterou jsem měl mít opět s Emmettem.

„Ahoj, Edwarde,“ pozdravil mě v šatnách Mike. Byl tam ještě s několika kluky, ale Emmett už musel být v tělocvičně, jelikož jsem ho nikde neviděl.

„Ahoj,“ oplatil jsem mu pozdrav a začal se převlíkat do pohodlnějšího sportovního oblečení.

„Jak to včera dopadlo s Bellou?“ zeptal se zvědavě, ale rozhodně to bylo diskrétní, protože nepořvával přes celou šatnu, ale stoupl si vedle mě. Hned mě však napadlo, jestli to není jenom nějaký způsob, jak se dozvědět nějaký drb. Ačkoliv se choval jako kámoš, byl jsem vůči němu trochu podezřívavý.

„Řekl bych, že to dopadlo dobře,“ odpověděl jsem mu po krátké úvaze a zavázal si botu, poté už jsem vyšel ze šatny a přidal se k Emmettovi, který zrovna střílel na koš, abych se rozcvičil.