12. kapitola - Vůně fialek

22.03.2013 21:17

Pohled Demetriho:

Podle Arova rozkazu jsem se vydal hledat Jane a Felixe. Popravdě se mi tenhle výlet vůbec nezamlouval, ale Aro nevypadal, že by se mnou o tom nápadu hodlal nějak diskutovat. Byl naštvaný, protože se ztratil jeho poklad. Jane pro něj byla nejoblíbenějším členem gardy a Aro to dával všem jasně na odiv. Té malé princezně se nesmělo nic stát.

Původně jsem měl cestu zvládnout letadlem, ale jelikož nejbližší let byl již plně obsazen a další letadlo z Florencie odlétalo až další den, musel jsem se spolehnout na vlastní nohy. Cestu mi trochu komplikoval slunečný den, ale nakonec jsem se s tím vypořádal a zastavil se až někde v Portugalsku, kdy jsem před sebou zahlédl širý oceán. Chvíli jsem uvažoval, že bych opět mohl zkusit místní letiště, ale poté jsem to vzdal, rozhodnut šetřit královskou pokladnu a v odlehlém místě, kde mě nemohl nikdo vidět, jsem se začal brodit hlouběji do vody, až jsem se nakonec celý potopil.

Stálým tempem jsem tedy proplouval mezi vším tím vodním živočišstvem a přemýšlel, co se asi mohlo pokazit, že se Jane neozývá. Nikdy za celou dobu mé služby na hradě se nic podobného nestalo.

Byl jsem natolik zabrán do svých myšlenek, že jsem si ničeho pořádně nevšímal. Co by se taky mohlo stát na širém oceánu, co? pomyslel jsem si, když vtom jsem do něčeho pořádně praštil hlavou. Okamžitě mě to zarazilo na místě, na chvíli jsem měl pocit, jako bych viděl kolem hlavy kroužit samé andělíčky a měl jsem dojem, že klesám stále hlouběji.

Sakra! Co se to tu děje?! nadával jsem v duchu a lehce potřepal hlavou, abych se uklidnil a vyplul jsem trochu výš. Jenže – ouha! Asi jsem se musel praštit opravdu pořádně, protože bych mohl přísahat, že jsem začínal mít halucinace. Přede mnou se objevila mořská panna!

A do prdele. Tohle je už fakt moc. Promnul jsem si nevěřícně vytřeštěné oči a znovu se zadíval před sebe. Uff… Žádná mořská panna to nebyla. Ulevilo se mi, ale jenom do chvíle než mi došlo, že to, do čeho jsem vrazil, byl zaoceánský parník a díky mně teď měl v trupu pořádnou díru, nabíral vodu a pomalu klesal ke dnu.

Původně mořská panna se nakonec ukázala jako tonoucí dívka. Její bezvládné tělo se pomalu potápělo níž, ale srdce jí ještě bilo. Byly to jenom slabé údery a bylo jasné, že i kdyby ji teď vylovili, nijak by jí nepomohli.

Bylo mi jasné, že se Aro bude vztekat jako sto čertů, pokud se o téhle mé chybě dozví, ale teď už se nic nedalo dělat. Nevěděl jsem, v které části oceánu se nacházím a kolik cesty mi ještě zbývá, a tak nebylo od věci se ještě posilnit. Dvěma mocnými tempy jsem se dostal k té dívce a přisál se jí ke krku. Její život tak aspoň nepřišel nazmar. Nechutnala špatně, ale už jsem měl pocit, že jsem v ústech cítil tu slanou vodu – blé…

Jen co jsem tedy pustil její bezvládné tělo, vydal jsem se rychle z místa činu a ponořen trochu hlouběji, aby mě ani náhodný člověk nespatřil, jsem plaval dál stejným směrem. Doufal jsem, že cestou nenarazím na další parník, nechtěl jsem, aby se tahle chyba opakovala, ale copak jsem mohl za to, že jsem byl natolik zabrán do úvah o tom, co se asi stalo s Jane? Tohle bude muset pochopit i Aro.

 

Po pár hodinách, když jsem se vynořil na hladinu, jsem v dálce před sebou zahlédl konečně pevninu. Stačilo jenom pár mocných temp pod vodou, abych nebyl moc nápadný a mohl jsem se vynořit a s očima na stopkách hledat vhodné místo, kde bych vylezl na pevninu.

Byl jsem mimo obydlenou část, ale i tak bylo potřeba zachovávat tajemství.

Přiblížil jsem se k pevnině natolik, že jsem už mohl stát i na dně a prodíral se přes vlny ke břehu, na kterém rostly nějaké stromy, které zabíhaly skoro až do vody. Mezi ně jsem se ukryl a následně vyšel na pevninu. Šaty jsem měl nasáklé vodou, a tak byly trochu těžší, ale nijak zvlášť mě to neobtěžovalo. Navíc nebyl čas řešit nějaké oblečení. Dokonce ani tmavý plášť jakožto insignii moci Volturiových.

Zaměřil jsem se na cíl své cesty. Soustředil jsem se na Jane a Felixe. Chvíli se nic nedělo, ale poté jsem ucítil slabé zavibrování, tak slabé, že bylo jasné, že jsem od té povedené dvojky ještě daleko. Zdálo se snad, že jsem na opačné straně tohoto kontinentu! Kvůli nim budu muset přeběhnout polovinu planety, než je najdu. Mé fyzičce to samozřejmě nevadilo, ale neměl jsem dohled nad Arem a jeho plány. Trochu mě znervózňovalo to, co by se za mé nepřítomnosti mohlo stát.

Nemělo tedy cenu se někde zdržovat a rozběhl jsem se směr Seattle, nejlepší orientační bod, někde tam se měli původně nacházet a nezdálo se, že by se od toho místa nějak více vychýlili.

 

 

Pohled Elizabeth:

Celou dobu jsem byla jako na trní. Vůbec jsem neměla ponětí, kdy přesně se tu Demetri ukáže. Při mém velkém štěstí se tu objeví ve chvíli, kdy tu zrovna nebudu… zoufala jsem si, protože jsem měla pocit, že porci štěstí jsem si vybrala na docela dlouho dopředu.

Pochodovala jsem po svém pokoji a zvažovala všechny možnosti. Hrozně jsem se na Demetriho těšila, ale nemohla jsem odhadnout takhle dopředu, jak se zachová, až se po tak dlouhé době uvidíme. Přece jsem mu tehdy neřekla nic o našem spánku a potom jsem se probudila v té úděsné rakvi přímo v pokoji té malé upírky. Byla to sice legrace – to přiznávám –, ale i tak, nestalo by se to, kdybych tehdy Demetrimu stačila všechno říct. Měl právo na to znát pravdu, ale tehdy jsem ještě tak nějak počítala s tím, že neusnu hned a budu mít čas ho na to nějak připravit.

To se ale nestalo a já tu teď musela zajmout dva členy volterské gardy, jenom abych ho nalákala sem, do tohohle upršeného městečka někde v severní Americe, kde se mi vůbec nelíbilo. Jižní Amerika byla mnohem hezčí, tak nějak barevnější.

„Nad čím přemýšlíš?“ zajímal se Edward ve chvíli, kdy se vrátil do pokoje. Zneklidněně si mě prohlížel tmavnoucíma očima, které neměly co společné s jeho touhou, kterou se mi po určité době podařilo rozdmýchat. Proč se mi to nepodařilo rovnou, když jsem se o to pokoušela a ne až teď, když jsem o to zrovna dvakrát nestála?

„Nad ničím podstatným,“ zamumlala jsem a zastavila své pochodování po pokoji.

„Zrovna teď mi lžeš,“ namítl a já na něj šokovaně pohlédla. Jak je možné, že teď tu moji odpověď prokoukl? Copak jsem se za ta dlouhá staletí, kdy jsem byla napojena na ostatní fexty, nenaučila dobře lhát? To je nesmysl. Uměla jsem lhát.

„Proč si to myslíš?“ zaváhala jsem a Edward došel až ke mně. Pozorně si mě přitom prohlížel a já se mu snažila celou dobu opětovat pohled a neuhnout. Nechtělo se mi lhát jemu ani jeho rodině. Na to jsem je začala mít až moc ráda. Ale nemohla jsem jim všechno říct, aniž by mě nepovažovali za blázna.

Edward mi lehce prsty nadzvedl tvář a dál se mi soustředěně díval do očí.

„Nevím, měl jsem jenom takový pocit. Bylo to podivné, navíc mě stále znervózňuje to, že ti nemůžu číst myšlenky. Nějak jsem si na to zvykl,“ prohodí a něžně mi přejede rukou po tváři.

„Fajn, máš pravdu. Poslední dobou se mi toho v hlavě honí opravdu hodně a nějak si to nemůžu všechno utřídit. Je toho na mě fakt moc. Pět století zavřená v rakvi a teď tu na mě čeká úplně nový život,“ zamumlala jsem omluvně. Když už poznal, že lžu, tak aspoň částečně vyjdu s pravdou na světlo.

„Stýská se ti po tvém minulém životu? Po někom z něj?“ vyzvídal.

Ano. Strašně se mi po Demetrim stýská, jenže – jak mu něco takového můžu přiznat? Netuším, jak moc se Demetri za tu dlouhou dobu změnil a jak ho Edward s rodinou znají. Nemuselo by se jim to líbit.

Raději jsem tedy vymanila svůj obličej z Edwardových rukou a otočila se čelem k oknu. Ta neupřímnost k jeho osobě mě ničila.

„Jak už jsem řekla, všechno je jiné. Svět se změnil, mé pocity a city se změnily… Ach jo, jsem tak nehorázně zmatená z toho všeho,“ zamumlala jsem a po chvíli ucítila Edwardovy ruce na svých ramenou. Opět se mě snažil utišit. On byl skutečně princ na bílém koni, jak o něm dívky sní. Jenže já snila pět století o někom jiném – ne o něm!

„Všechno se to nakonec srovná, věř mi,“ sliboval a políbil mě do vlasů. „Ta vůně fialek je přímo okouzlující,“ zamumlal mi do nich a já se jenom usmála. Proč on nemůže být mým princem? Jasně, je to upír a jsou to od přírody naši nepřátelé, ale Cullenovi jsou jiní a i Demetri byl příkladem toho, že se s nimi dá vyjít po dobrém.

„Děkuju,“ zašeptala jsem. „Jsem ráda, že mě chápeš.“

„Vždyť víš, že tu jsem pro tebe, kdybys cokoliv potřebovala,“ namítl a já se znovu usmála. On mě skutečně považoval za svou lásku. A pokud jí skutečně jsem, bude moc trpět, pokud jednou odejdu, a jeho žal nechci mít na svědomí. To bych přece nemohla udělat, potom by mě celá jeho rodina musela nenávidět.

„I za to jsem ti moc vděčná,“ poděkovala jsem mu a otočila jsem se k němu. Tím pohybem jsem setřásla jeho ruce z mých ramen. Pohlédla jsem mu do jeho zlatých očí, ve kterých se odráželo veškeré pochopení, láska a nevím co ještě. Tenhle pohled by jednou ráda viděla každá holka u svého vyvoleného. Jenže u mě to vyvolávalo jenom výčitky svědomí. Připadala jsem si jako ten největší zrádce pod sluncem.

Potřebovala jsem si promluvit s Patrickem. Nevěděla jsem, co bych mu asi tak měla říct, ale věděla jsem, že si s ním musím promluvit. Kromě Demetriho a těch dvou upírů v mé pasti jsem nedokázala myslet na nic jiného, nikoho jiného než na Patricka. Měla jsem ho plnou hlavu, přestože jsem stále trvala na tom, že miluju Edwarda a stále mu tím pletla hlavu. Věděla jsem, že to takhle nejde táhnout do nekonečna a doufala jsem, že to budu moct brzy ukončit – možná příjezdem Demetriho –, ale byla jsem si tím úplně jistá. Byla to hrůza.

 

 

Pohled Patricka:

Nechápal jsem její pohnutky. Na příkaz Alke jsem ji nadále sledoval. Zahrávala si s ohněm a moc dobře to věděla. Nehodlala se se mnou vrátit do chrámu. Správně bych ji měl necha jejímu vlastnímu osudu a vrátit se domů. Jenže to nešlo a nemohl za to příkaz Alke. Něco na ní totiž bylo. Elizabeth mě doslova a do písmene očarovala a já ji nemohl nechat jenom tak napospas všem těm upírům, co se kolem ní hemžili.

Dával jsem si dobrý pozor na to, kde jsem se vyskytoval, abych na sebe svým pachem moc neupozorňoval, ale stále jsem nedostal příležitost si s Beth znovu promluvit. Něco ji očividně trápilo, viděl jsem to na ní. Dokonce i ve chvíli, kdy se bavila s tím protivným upírem, který ji neustále opakoval ten největší nesmysl, jaký kdy upír může fextovi říct – že ji miluje.

Pche – taková hloupost!

Jak by ji mohl milovat? To nedávalo rozum. Všechno tady postrádalo logiku. Bylo to postavené na hlavu.

Zhoupl jsem se z větve a dopadl do trávy. Potřeboval jsem se projít, sledovat ty jeho zamilované pohledy, které házel po Elizabeth, to na mě byla opravdu hodně silná káva. Nechápal jsem, jak někoho tak dotěrného může Beth vystát.

Rozběhl jsem se hloub do lesa a míjel tu Elizabethinu past, kterou si nechala tou jednou zlatookou upírkou vystavět pro ty dva, které v ní teď drží. Co by asi na to naši vegetariáni řekli, kdyby se to dozvěděli?

„Hej, kdo je tam?“ ozvalo se najednou zevnitř a mně došlo, že o mně vědí. Byl to dívčí hlas „Jestli jsi to ty, ty malá děvko, tak okamžitě otevři ty zatracené dveře nebo si mě nepřej!“ rozkřikovala se ta malá upírka vevnitř, ale i tak byl její hlas tak zvláštně tlumený.

Zvažoval jsem, že bych jí mohl odpovědět, stejně svou přítomnost neutajím. Najednou mě v tom ale zastavila Elizabeth, když mi položila prst na ústa a donutila mě tak mlčet. Spiklenecky se na mě usmívala a v očích jí hrálo pobavení.

„O tomhle jsme se přece už spolu bavily. Ještě nenadešel ten správný čas,“ odvětila jí naoko otráveně, ale nepřestávala se na mě usmívat. Ten pohled na Elizabeth byl tak… Doslova jsem nad ním oněměl. Ať už jsem před okamžikem chtěl říct cokoliv, teď jsem nevěděl, co to bylo. Stačil mi pohled na ni, její rozzářenou tvář a dotek jejího prstu na mých ústech. Stále mi naznačovala, abych byl potichu.

„Myslíš si snad, že tohle ti projde bez jakéhokoliv trestu?! Volturiovi se už postarají o to, abys pykala. Určitě už je někdo na cestě sem, aby nás našel,“ pokračovala ve vyhrožování ta malá upírka a dokonale tím vyjádřila mou nejhlubší obavu. Přesně kvůli tomu jsem ten Elizabethin plán neschvaloval, ať už za ním bylo cokoliv.

„Přesně s tím počítám,“ namítla spokojeně a uvězněné upírce tím pádem došla slova. Tohle očividně nečekala. Rozhovor byl tedy u konce.

Elizabethin prst sklouzl z mých rtů a po chvíli mě už brala za ruku a táhla mě pryč od toho malého vězení, které si na mýtince udělala. Překvapením jsem se zamračil. Co má tohle, u všech fextů, znamenat?

 

 

Pohled Edwarda:

Elizabeth se trápila. Cítil jsem to. Ale nemohl jsem jí nijak pomoct, protože jsem nevěděl, co za tím stojí. A to trápilo pro změnu mě. Už poněkolikáté jsem proklínal skutečnost, že jí nedokážu číst myšlenky.

Pokaždé, když nad něčím přemýšlela, vypadala roztomile. Vždy jsem měl chuť políbit tu jemnou vrásku, která se jí tvořila na čele… Jenže teď nepřemýšlela nad obyčejnými věcmi. Začínal jsem mít z jejích častých toulek lesem divný pocit. Bylo mi jasné, že potřebuje trochu soukromí, aby se srovnala s tím, co se jí za posledních několik set let stalo, a zároveň co se odehrálo v posledních dnech.

„Proč hraješ tak smutně?“ zajímala se Esmé, když už mě chvíli poslouchala, jak hraju na klavír.

Němě jsem pokrčil rameny a dál pohyboval prsty po klaviatuře. Z toho nádherného nástroje se linuly složité tóny, ale já je vnímal jenom tak okrajově. Stále jsem musel myslet na to, že má Elizabeth přede mnou tajemství, které ji nejspíš trápí. Dneska dopoledne to bylo očividné.

„Edwarde?“ žádala si Esmé opět moji pozornost, a tak jsem přestal hrát a otočil se k ní. „Dopoledne jsem zaslechla rozhovor, co jste vedli s Elizabeth a… Je mi jasné, že je to teď pro vás hrozně těžké. Ona si opět musí zvyknout na nový život a my toho o fextech moc nevíme, abychom pochopili všechno, čím si prochází. Proto chápu tu její zvláštní náladu. Dej jí čas, chlapče, jsem přesvědčena o tom, že jakmile překonáte tohle období, tak spolu bude hrozně štěstí,“ ujišťovala mě a její slova byla prodchnuta takovou tou vírou, která ubezpečovala i mě o tom, že jinak to ani dopadnout nemůže.

„V tohle přesně doufám, jenom – jak dlouho to může trvat? Chtěl bych jí být v téhle chvíli oporou, ale ona se mi straní,“ namítl jsem nešťastně. Vždyť přece o tomhle má být plnohodnotné partnerství. O společném řešení problému. O poskytování pocitu bezpečí a útěchy.

„Jak už jsem řekla, o fextech toho moc nevím, takže pokud o její podstatě budeš chtít vědět víc, musíš se zeptat přímo jí nebo Carlislea. On o nich ví očividně víc než my ostatní. A pokud tě to utěší, můžu si promluvit s Beth sama. Třeba zjistím, co ji trápí. Některé věci prostě ženy s muži neřeší,“ pousmála se, a když jí na mysli vytanuly některé případy těchto rozhovorů, jenom jsem přikývl.

„Budu ti moc vděčný,“ zamumlal jsem.

„Pro tebe udělám cokoliv, synu. Jenom se už netrap, tohle ti nesvědčí. Konečně ti do života vstoupila láska a ta si nezaslouží tak smutné písničky, jako tu teď hraješ,“ kárala mě naoko a já se konečně po dlouhé době zase usmál.

Měla pravdu. Konečně jsem se dočkal toho, co jsem tak dlouho hledal, a místo abych se snažil udělat všechno proto, abych byl šťastný, tak tu hraju jenom smutné melodie, které nemají ani žádné jméno, a lituju se.

„Možná bych mohl zkusit Beth nějak rozptýlit,“ nadhodil jsem zamyšleně.

„To zní dobře, určitě společně něco podnikněte. Do začátku školy zbývá ještě jeden týden, a tak máte spoustu času,“ souhlasila se mnou okamžitě.

„Myslím, že si potřebuju promluvit s Carlislem,“ odvětil jsem a zvedal se od klavíru, abych se vydal za ním do nemocnice, kde měl zrovna službu. Kdyby to nebylo tak divné, trávil by tam nejspíš všechen svůj čas snahou zachránit úplně všechny.

„Jen běž,“ pobídla mě a já kolem ní prošel do chodby, popadl klíče od Volva a vyšel z domu, kolem kterého jsem stále cítil vůni fialek, která se nesla dál do lesa. Byl jsem pevně rozhodnut tuhle vůni nenechat zmizet a věděl jsem, že Elizabeth musí přijít na jiné myšlenky – ať už ty současné jsou jakékoliv.

 

 

Pohled Elizabeth:

„Myslela jsem, že jsi už odjel,“ zamumlala jsem, když už jsme byli z doslechu těch upírů. Nepotřebovala jsem, aby slyšeli všechno to, o čem chci s Patrickem mluvit. Tohle byl soukromý rozhovor.

„Mám nějaké instrukce od Alke, nemůžu jenom tak odjet, přestože by sis to nejspíš přála. Navíc jsem pořád docela zvědavý, co plánuješ s těmi upíry – vůbec se mi to totiž nezdá. Je to nebezpečné,“ začal mě napomínat a já po něm hodila jeden z pohledů, který mu měl výmluvně naznačit, co si o tom jeho proslovu myslím.

„Tohle není věc, o které bych se s tebou teď chtěla bavit,“ namítla jsem, když si uvědomil, že s lekcemi o sebezachování u mě v tuhle chvíli nepochodí.

„Takže to nebyla jenom náhoda, že jsme se v tom lese potkali?“ zajímal se a se zdviženým obočím si mě prohlížel. Rozcuchané blonďaté vlasy mu spadaly do tváře a jeho oči mě úplně hypnotizovaly, jako ve chvíli, kdy jsme se viděli poprvé.

„Ne, náhoda to opravdu nebyla,“ přiznala jsem a přešlápla z jedné nohy na druhou. Byla jsem hrozně nervózní. Kousala jsem si dolní ret a nevěděla kam s rukama.

„V tom případě – ven s tím. Co jsi potřebovala?“ pobídl mě a já mu pohlédla přímo do očí. Jeho hlas zněl tak rozhodně, ústa měl stažená do přísné linky. Zřejmě neočekával nic z toho, co se mu chystám říct. Nic dobrého – tedy pro něj dobrého.

V očích se mu skvěla zvědavost, ale snažil se to nedávat nijak víc najevo. Ruce měl složené do kříže na hrudi a vypadal neústupně, skoro až bojovně. Takhle jsem ho viděla poprvé a nevěděla jsem, co si o tom mám myslet.

Zastrčila jsem si uvolněný pramen vlasů za ucho a zhluboka se nadýchla.

„Přemýšlela jsem…“ vydechla jsem a z nějakého nepochopitelného důvodu jsem sbírala síly na zbytek toho, co jsem se mu chystala říct, „o tom, co jsi mi posledně říkal,“ vypadlo ze mě po chvíli, kdy si mě dál obezřetně prohlížel a já musela sklopit oči k zemi. Bylo těžké mu to všechno říct, když mě propaloval tím svým pohledem, který mě pronásledoval i ve snech.

„A na co jsi přišla?“ vybízel mě dál šeptem. Až ve chvíli, kdy jsem postřehla jeho tichý hlas, jsem si uvědomila, že jsem sama šeptala. Zřejmě jsem neměla víc síly na to mluvit normálně hlasitě.

Odkašlala jsem si, abych se zbavila toho pomyslného knedlíku v mém krku a potom spustila.

„Měl jsi pravdu, měla bych se vrátit domů.“

„Počkej,“ zarazil mě, když už jsem se nadechovala k dalším slovům. Překvapeně jsem na něj pohlédla a spatřila jeho nevěřícný úžas, který se mu rozprostřel ve tváři. „Slyšel jsem právě dobře, že se chceš vrátit domů?“

„Ano, chci se vrátit domů, ale ještě předtím si musím něco zařídit a jelikož vím, že se ti to nebude líbit a budeš mě kvůli tomu odsuzovat, protože to bude nebezpečné, tak tě chci poprosit, abys odjel už teď beze mě,“ odvětila jsem rozhodně a doufala jsem, že to tak i znělo, přestože jsem uvnitř sebe měla malou dušičku. Bála jsem se toho, že na sebe svolám hněv upírů, ale kvůli Demetrimu jsem to udělat musela. Zaslouží si znát odpovědi na to, co se před tolika lety stalo.

„Má to něco společného s těmi upíry v tom tvém vězení?“ ujišťoval se a jeho překvapený výraz byl ten tam. Opět ho nahradil ten vyčkávavý a obezřetný.

Přikývla jsem. Proč mu teď začínat lhát. Aspoň k někomu jsem potřebovala být upřímná, když už to nešlo k Edwardovi a jeho rodině. Oni nevědí, co se před mým spánkem událo, nevědí, co se odehrává teď a já je do toho všeho nemůžu zatáhnout. Ať už jsem si na začátku toho našeho soužití myslela cokoliv, ať už se oni ke mně chovali jakkoliv, věděla jsem, že tohle nikdy nemůže vyjít.

„V tom případě tu zůstanu, nemůžeš se potýkat se dvěma upíry sama,“ namítl.

„A právě o to tady jde, můžu, protože jak doufám, tak sama nebudu,“ namítla jsem a Patrick se zamračil.

„Myslíš, že ta tvoje rodina ti bude krýt záda, až se jejich vládnoucí rodina dozví o tom, že vězníš jejich dva gardisty?“ zpochybňoval něco, o čem neměl ani tušení.

„Ne, to si nemyslím. Cullenovy do toho zatahovat nehodlám. Nemám to v plánu a nikdy jsem ani neměla. Oni o těch dvou upírech nemají nejmenší tušení,“ zakroutila jsem hlavou.

„Potom tedy nerozumím tvé předchozí větě. Postrádá totiž logiku. Co se tady, sakra, děje, Elizabeth?!“ uhodil na mě.

„Děje se tady jenom to, že než se vrátím domů, potřebuju se vypořádat se svou minulostí,“ vykřikla jsem na něj a slzy se mi tlačily do očí. Patrick na mě překvapeně zíral a už se chystal namítnout něco na protest, jenže potom zmlkl. Ještě několikrát se nadechl, ale pokaždé si to rozmyslel.

„Teď máš na mysli toho upíra, který tě posledně doprovázel k nám, že?“ zeptal se po chvíli relativně klidným hlasem. Přesto jsem cítila, že se musí přemáhat a dost mi ten odhad usnadnil tím, jak si začínal třít kořen nosu. „To myslíš opravdu vážně? Vždyť přece nemůžeš vědět, jak se za tu dobu změnil a jestli vůbec žije,“ namítal a přecházel kolem mě.

„V tom se pleteš, vím, že žije a že už je na cestě sem. A já si s ním potřebuju jenom promluvit, nic víc,“ ujišťovala jsem ho a snažila se sledovat každý jeho krok, ale bylo to obtížné, neustále jsem se musela otáčet.

Do chvíle, dokud se nezastavil. „I tak tvrdím, že je to nebezpečné a měl bych tu s tebou zůstat. Alke by nebyla ráda, kdybych odešel a ty ses potom nevrátila k nám,“ namítl a znovu na mě pohlédl.

„Já to nebezpečí vnímám, ale tohle si potřebuju vyřešit sama,“ nesouhlasila jsem s ním. „Vrať se domů a já se tam vrátím taky, jen co tady uzavřu svou minulost a aktuální přítomnost. Navíc by si i Alke jistě přála, aby ses nemíchal do věcí, do kterých jsou zapleteni upíři. Takže se vrať a já se za ostatními – za tebou – vrátím jenom o pár dní později,“ slíbila jsem a zároveň jsem postřehla, jak náhle se změnil výraz v Patrickově tváři ve chvíli, kdy jsem řekla, že se vrátím za ním.

 

 

Pohled Demetriho:

Dávno jsem minul Seattle a cítil jsem, že se blížím k místu, kde se právě zdržuje Jane s Felixem. Jenže jsem nechápal, proč se tam zdržují. Bylo to podivné, tohle se Volturiovým ještě nikdy nestalo, aby se jejich členové jenom tak zatoulali a nedali o sobě vědět. Jediné, co bylo jisté, byl jejich život. Chelsea je cítila – to pouto, které u nich vytvořila.

Všechno to bylo hrozně zmatené. Jane byla spolehlivá a Felix rovněž. Něco se určitě muselo zvrtnout, ale nějak jsem nemohl přijít na to, co to bylo. Pokud by do toho byli zapletení další upíři, tak by ti dva už nejspíš nežili. Ve světě upírů se na žádné výkupné nehraje.

Jenže…

Potom se stalo něco, co mě donutilo se zastavit. Bylo to tu, jenom takový závan, nic určitého, přesto jsem to poznal hned. Cítil jsem fialky a jasně jsem dokázal přiřadit tu vůni. Nepatřila totiž květinám. Patřila fextovi.

To snad ne. Pokud jsou do toho zapleteni i oni, bude v celé téhle záležitosti ještě hodně problémů. Už před hodně dlouhou dobou jsem si slíbil, že fexty ochráním, přestože jsem k tomu neměl zrovna moc důvodů. Možná jsem to dělal jenom kvůli památce na Elizabeth, možná z nějakého podivného druhu vypočítavosti… To jsem nevěděl, věřil jsem, že je to kvůli té první možnosti.

Místo dalšího zvažování situace jsem raději přidal opět do kroku, abych se téhle záležitosti podíval na kořínek pěkně zblízka. Vůně fialek mě vedla přímo na místo činu.