12.kapitola - Já se tě nebojím

Bellin pohled:

Soustředila jsem se. Snažila jsem se nějak zachytit ten obal kolem mě, který mě chránil před všemi dary, a po chvíli opravdu velkého soustřední jsem mohla s úspěchem říct, že se mi to povedlo, ale raději jsem mlčela a soustředila se na ten můj štít, nechtěla jsem ho ztratit.

Podle Nikolových slov jsem se ho pokusila nějak roztáhnout, ale připomínal mi gumu, velmi tuhou gumu. Natáhnout šla jenom velmi ztěžka a při maličkém polevení ve snažení se opět stáhla do svého původního tvaru nebo se mi dokonce ještě zmenšila. Snažila jsem se tak moc, že jsem přestala ovládat i další funkce a za chvíli jsem už ležela v hale na podlaze a viděla jenom Edwardovy nohy, které rychle vybíhaly ze sálu.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se vyděšeně Nikoly.

„Nevím, sledoval tě, jak se snažíš roztáhnout štít a potom jenom takhle zmizel, podivín,“ dodal a mě v tu chvíli asi došlo, co se stalo. Když se štít vždy smrštil, mohl na malou chvíli přestat chránit mé myšlenky, než se ustálil ve své stálé podobě a tak mohl zaslechnout všechno, co mě trápilo.

Vyškrábala jsem se na nohy a vydala se za ním z haly. Nevěděla jsem, kam to šel, ale šla jsem podle jeho vůně a v duchu si nadávala, jak jsem to mohla dopustit. Ano, chtěla jsem, aby se to dozvěděl, ale chtěla jsem mu to říct sama, neměl se to nikdy dozvědět z mých myšlenek.

Po chvíli jsem se však uprostřed kroku zastavila. Možná bude lepší, když bude mít chvíli čas si to srovnat v hlavě a pokud pak se mnou bude chtít mluvit, tak za mnou přijde, rozhodně teď na něj nesmím tlačit.

Dávala jsem mu tolik času, kolik potřeboval. Podle všeho se zase zavřel u sebe v pokoji, protože jsem ho nikdy nevidě chodit po hradu a taky jsem nikde jinde než zpoza jeho dveří necítila jeho vůni. A to všechno mě trápilo.

„Co se s tebou děje, že chodíš jako tělo bez duše?“ zeptal se mě jednoho dne Nikola, když se vracel z lovu. Chtěla jsem s ním jít taky, ale včera mě opět přemohly mé instinkty a já jsem znovu zabila. Opět jsem na to nebyla hrdá o nic víc než posledně, ale co se dalo dělat. Bylo mi jasné, že pokud budu žít tady, nemám šanci se naučit odolávat. Ani Nikola se tu nenaučil odolávat, to všechno zvládl, když byl sám. „Není to snad kvůli tomu, že jsi nezvládla znovu odolat, že ne?“ zeptal se mě nejistě.

„Ne, kvůli tomu to opravdu není. Trápí mě Edward. Od toho incidentu s mým štítem jsem s ním ještě nemluvila, ale zároveň na něj nechci tlačit,“ povzdechla jsem si. Nikola tu byl jediný, s kým jsem mohla otevřeně mluvit.

„Tak to je to asi hodně zlé, co?“ zeptal se chápavě.

„Ani nevíš jak. Hodně jsem mu tím musela ublížit. Ještě před tím, než jsem se stala upírem, jsem s ním chodila, milovala jsem ho a teď, když jsem blíže poznala i jeho bratra, tak mám v citech chaos. Takže se mu vlastně nedivím,“ přiznala jsem.

„Aha,“ řekl chápavě a vyčkávavě se na mě podíval, když jsem však nic neřekla, tak pokračoval, „uvidíš, že až si to nechá projít hlavou, bude všechno v pohodě, on to pochopí a dá ti tolik času, aby sis v těch zmatených citech udělala pořádek. Sice ho neznám, ale pokud jsi s ním chodila, rozhodně nebude špatný.

„Asi máš pravdu, díky,“ řekla jsem a trochu se na něj usmála. Poté jsem doufala, že si budeme moct promluvit i o něčem jiném, tedy především o mém sebeovládání, když jde o lidskou krev, ale Nikola se vymluvil s tím, že má ještě nějakou práci a tak jsem jenom chápavě přikývla a se slovy „Tak snad příště,“ jsem se vydala chodbou dál.

***

„Tak se přece trochu snažte!“ vykřikl po dalších pár novicích Felix. Jeho křik mi stále naháněl strach, ale už jsem si na to trochu zvykla. Nebylo to jako první naši společnou hodinu. Teď to bylo jiné, odmítl se mnou trénovat, nenáviděl mě za smrt Demetriho za kterou jsem de facto nemohla a ještě mě stále urážel.

Nechápala jsem, kde se ve mně vzala ta nečekaná odvaha a já si na galerii stoupla, aby si mě Felix lépe všiml a rozhodla se zasáhnout do jeho hodiny. Měla jsem pocit, že se teď na těch nováčcích vylívá vztek, který by si normálně vylíval na mě. Takhle jsem ho nikdy neviděla se k nováčkům chovat.

„Felixi, nemyslíš, že dneska toho bylo už dost,“ vložila jsem se do toho a Felix se na mě trochu nepřátelsky podíval. Stála jsem na balkónku a bylo mi těch nováčků trochu líto. Oni tu na rozdíl ode mě byli poprvé, já už s ním trénovala šest týdnů a tak jsem věděla, co si na něj můžu dovolit a co zase ne. Tohle bych si sice dovolovat neměla, ale když už mě netrénuje, tak co.

„A ty jsi kdo, že mi budeš říkat, kdy tihle mají dost nebo ne?“ zeptal se zuřivě.

„Můžu ti to říct, protože zrovna teď tu mám mít trénink,“ řekla jsem naprosto klidně, až mě ten klid v hlase ohromil. Lehce jsem přeskočila zábradlí a dopadla na zem kousek od těch noviců. To s tím tréninkem byl výmysl, ale docela to zabralo. Felix zřejmě o ničem nevěděl a tak se tvářil docela překvapeně. A nováčci taky, jeden z nich při mém seskoku dokonce zavrčel a postavil se do obraného pokoje. Vycítil ze mě jisté nebezpečí. Škoda jenom, že ze mě nebezpečí necítí i Felix.

„Takže chceš dostat další nakládačku?“ zeptal se trochu překvapeně.

„Ne, jenom si chci trochu zatrénovat,“ vyvedla jsem ho z mýlky a rukou jsem naznačila nováčkům, že by měli odejít. Oni se však pohnuli až po hodné chvíli, protože stále nemohli pobrat, co se tu děje. „Tak sakra běžte,“ vyjekla jsem na ně, když se pořád k tomu odchodu neměli. Dva vzali za paže toho jednoho, co se pořád krčil a upřeně sledoval každý můj pohyb a odvedli ho z haly, kde jsme nakonec s Felixem zůstali sami.

„Ale copak, nechceš, aby někdo viděl, jak ti nakopu zadek?“ zeptal se vesele.

„Ne, nechci, aby někdo viděl, jak nakopu zadek tobě! Bylo by to přece ponižující, kdyby žačka nakopala zadek svému mistrovi už po šesti týdnech tréninku, nemyslíš?“ optala jsem se ho škodolibě, když už se konečně zavřely dveře do haly.

„Máš hodně vysoké sebevědomí,“ řekl klidně, „měl bych ti ho trochu srazit,“ dodal zamyšleně a mě napadala spousta jeho útoků, kterými by mě mohl zneškodnit a spousta těch, které jsem uměla dokonale odrazit.

Vyřítila jsem se proti němu a doufala, že ho překvapím. Jenže Felixe je těžké překvapit. A navíc byl rychlý. Bylo to, jako by věděl, co chci udělat, ještě dřív než já. Můj útok odrazil lehkou ránou ze strany do hlavy.

Vzdáleně jsem si uvědomovala, že nás už nesleduje jenom Nikola, který se tam zčista jasna objevil, ale ještě několik dalších upírů přilákaných zvuky boje. Přesto jsem se tím nehodlala rozptylovat.

Nespouštěla jsem s Felixe oči. Jak jsme se tak provokovali, útočili a odráželi útoky toho druhého, snažila jsem si vybavit všechno, co mě naučil a co jsem viděla používat ostatní upíry při boji. Sledovala jsem Felixe při trénincích s jinými upíry, neznám ho sice moc dlouho, ale během toho jsem si začala všímat, jak bojuje. Znala jsem jeho pohyby a on znal mé.

Začala jsem tedy své vědomosti využívat. Boj se tak stal záludnější. Oba jsme byli rychlí a boj byl hodně vyrovnaný. Ale potom po mě konečně Felix vyrazil. To nejhorší jsem odrazila, ale byl moc silný a já jsem zavrávorala. Nepromeškal příležitost, strhl mě k zemi a pokoušel se mě znehybnit.

„V tuhle chvíli bys byla mrtvá!“ vyštěkl kousek od mého obličeje.

„Myslíš?“ zapochybovala jsem o jeho slovech a snažila se ho ze sebe shodit, ale nešlo to, byl silný, ale já jsem věděla, že ne dost a pak jsem si vzpomněla na jeden chvat, který trénoval s jedním ze starších upírů, který už je nějakou dobu v gardě. Nezaváhala jsem ani na okamžik a podařilo se ti díky tomu chvatu dostat se z pod Felixe a tak jsme mohli pokračovat.

Nikdy jsem se do boje tolik nevžila jako teď. Skoro jsem si připadala jako člen gardy, ti přece bojovali s nejlepšími a dokázali proti nim vydržet hodně dlouho, nebo je dokonce porazit. V duchu jsem si stále opakovala, co všechno mě naučil a jak bojuje. V jeho tváři jsem si dokonce několikrát mohla předem přečíst to, k jakému úderu se chystá a tak se mu zdařile vyhnout.

Když jsem se znovu octla na zemi, Felix věděl, že nemůže použít stejný trik, jak mě zneškodnit, protože jsem ho znala, musel vymyslet něco nového, něco co jsem ho nikdy neviděla používat. Avšak já mu nedala ani tu nejmenší příležitost, a když jsem přes prameny vlasů, které se mi svezly do obličeje, uviděla, že je konečně dostatečně blízko, odrazila jsem se a tentokrát se mi podařilo Felixe konečně překvapit a snad poprvé za celou tu dobu, kdy jsme spolu trénovali, se mi podařilo ho složit k zemi a já jsem hodlala této šance vyžít.

„Skvělé!“ zaslechla jsem něčí pochvalný výkřik a potom i potlesk, když jsem zuby u Felixova krku naznačila, jak mu odtrhávám hlavu. Poté jsem se konečně zvedla a k svému vlastnímu překvapení jsem Felixovi podala ruku, abych mu pomohla vstanout. Te ji však tvrdohlavě odmítnul a podmračeně si mě měřil. Tohle nečekal, ale popravdě ani já ne, ale byla jsem nadšená, takový pocit euforie jsem už hodně dlouho nezažila.

Ohlédla jsem se po hale, kde u dveří postávalo asi pět členů gardy a zrovna teď si mezi sebou něco šeptali. Bylo mi ale fuk, co. Dnešní trénink dopadl na jedničku a tak jsem se mohla zase zahrabat na nějakou chvíli v knihovně, kde bych si pro změnu mohla vytáhnout nějakou knihu z historie upírů. Už dlouho jsem nestudovala.

A tak jsem si to s blaženým úsměvem na rtech zamířila rovnou do knihovny. Dnešní den je super a náladu mi nikdo nezkazí, podařilo se mi porazit Felixe, jupí!

***

Díky vítězství nad Felixem a toho pocitu štěstí, že se mi konečně něco povedlo, jsem dokonce zapomněla i na Edwarda a to, jak mu asi teď je. Neviděli jsme se už několik dní a já nevěděla, jak dlouho to bude ještě trvat, ale Edward se mi originálně připomněl.

Když jsem přicházela ke svému pokoji, cítila jsem zvláštní vůni, nedokázala jsem ji jen tak identifikovat a tak jsem přidala do kroku a zlomek sekundy potom jsem už otevírala dveře. Tam jsem však zůstala zaraženě stát. Hleděla jsem na ten můj portrét, co jsem zahlédla u Edwarda v pokoji, tentokrát byl ale dokončený. Co ale dělá v mém pokoji?

„Edwarde?“ promluvila jsem, když jsem o dvě minuty později opatrně zaklepala na dveře jeho pokoje. V pokoji mě totiž napadlo, že to mohl být něco jako vzkaz, něco jako „Přijď, chci s tebou mluvit,“. Přesto mi to přišlo divné, proč by mi to neřekl on sám?

„Pojď dál, Bello,“ vyzval mě a tak jsem pomalu otevřela dveře a pohledem lustrovala pokoj, dokud jsem ho neuviděla stát u okna opřeného o jednu stěnu, zadumaně hleděl ven. Vešla jsem tedy do pokoje a zavřela za sebou dveře. „Jak se ti líbí ten obraz?“ zeptal se, ale nepodíval se mým směrem.

„Je opravdu krásný,“ přiznala jsem. Až na ty oči jsem to skutečně mohla být já, tedy měla jsem to být já, jenom mi nikdy nepřišlo při pohledu do zrcadla, jak mě můžou vnímat ostatní. Na tom obraze jsem rozhodně byla hezčí, než jsem ve skutečnosti byla.

„Jsem rád, že se ti líbí,“ podotkl a konečně se ke mně otočil. Jeho obličej byl klidný, až na pozvolna tmavnoucí oči a jemně se rýsující kruhy pod očima ji nic nebrázdilo, nic, co by mi napovědělo, co se v něm teď odehrává. „Sedni si,“ ukázal k jednomu křeslu naproti oknu a tak jsem s drobným zaváháním přijala a sedla si. Stále jsem ho však nepřestala propalovat pohledem.

„Asi máš na mě spoustu otázek,“ prolomila jsem po chvíli to trapné ticho.

„Budeš se divit, ale nemám. Tvé myšlenky mi přesně odhalili to, co ses mi bála říct a já jsem to vlastně tak nějak uvnitř cítil, jenom jsem si to bál přiznat. Od chvíle, kdy jsem sem přijel, ses ke mně chovala spíš jako ke kamarádovi, mohlo mě to napadnout, ale já si to nechtěl přiznat. Teď jsem to pochopil a nebudu tě nutit vrátit se se mnou domů.“

„Edwarde…“

„Počkej, nech mě prosím nejdřív domluvit. Je to teď těžké pro všechny a proto si myslím, že bude nejlepší, když se teď asi vrátím domů. Esme se po mě už stýská a myslím, že bych tu dlouho stejně nevydržel,“ řekl a nejistě se na mě usmál. Věděla jsem, co mu bránilo v tom tu zůstat.

„Nechtěla jsem tě odtud vyhnat,“ zašeptala jsem, když skončil a místo jeho postavy jsem sledovala své ruce složené v klíně. Edward se však po malé chvíli přemístil od svého místa u okna a teď klečel přede mnou a svíral mi ruce.

„Nevyhnala jsi mě. Vím, že teď potřebuješ klid a já ti ho hodlám dopřát. Dopřeju ti ten čas s Damonem, abyste se mohli ještě lépe poznat a ty potom mohla jednodušeji pochopit to, co tvé srdce šeptá tvému rozumu. Teď jsi zmatená, ale já ti dám prostor k tomu, aby sis to mohla všechno utřídit v hlavě i v srdci,“ promlouval ke mně a já vzhlédla od našich propletených rukou.

„Já tě nechtěla trápit,“ řekla jsem, když jsem se mu podívala do očí. Nebyla v nich však ani špetka bolesti, spíš jenom porozumění. On to chápal.

„Díky tvým myšlenkám jsem si uvědomil, jak hrozně ses cítila, když jsi mě musela zarazit, když ses poprvé políbila s Damonem. Cítil jsem ten zmatek, přestože to byl jenom na malou chvíli. Chápu to a tím tahle debata končí,“ řekl a postavil se.

„Opravdu musíš odjet?“ zeptala jsem se, když jsem se postavila také. Nechtěla jsem, aby odjel, ale bylo by sobecké od něj žádat opak. A když Edward přikývl, cítila jsem, jak se z mého zlomeného a mrtvého srdce ulomil malý kousek, který si sebou Edward vezme, ať už pojede kamkoliv. „Bude se mi hrozně stýskat,“ zašeptala jsem, když jsem se neubránila citům a objala ho kolem krku. Cítila jsem to zaváhání, ale poté mé objal i on.

„Až si uděláš jasno v citech, dej mi vědět. Alice tě tady nevidí a já… no, rád bych měl o tobě aspoň nějaké zprávy,“ řekl s lehkým úsměvem, když se odtáhl, ale ten úsměv byl jenom na jeho rtech, nebyl upřímný, protože se nesmál i očima. Snažil se mi to ulehčit, ale sám se trápil.

„Nikdy si tě nezasloužím,“ vyhrkla jsem a znovu ho objala. Edward byl překvapený, ale znovu mě sevřel v náručí a začal mě hladit po zádech. Snažil se mě uklidnit, protože se mi z hrdla vydral vzlyk. Nechtěla jsem mu to dělat ještě těžší, ale nemohla jsem si pomoct. Tohle všechno šlo nějak mimo mě.

„Bello… už budu muset jít. Mluvil jsem s Arem i jeho bratry, už mám rezervovanou i letenku do Dublinu, přece nechceš, aby mi uletělo letadlo.“ Snažil se chovat vesele a bezprostředně a jenom já se zase chovala jako malé dítě.

„Samozřejmě, že nechci, aby ti to uletělo,“ ujistila jsem ho a odtáhla se. „A když mi slíbíš, že se moje rodina nedozví za žádných okolností o tom, kde jsem nebo co jsem, budeš moct Alici i ostatním všechno říct. Rozhodně ale nezapomeň Alici pozdravovat, hrozně se mi po ní stýská. Jo, a dávej ze mě pozor na Elinor. Vím, že je s Peterem v bezpečí, ale jenom tak pro jistotu a taky nezapomeň na tátu a na babičku,“ udílela jsem mu úkoly, kterých bych se tak ráda zhostila já, jenomže jsem nemohla, aspoň ne teď.

„Samozřejmě, že na ně dám pozor, nemusíš se bát,“ ujistil mě.

„Dobře, tak… tak už bys měl asi jít,“ řekla jsem nejistě a Edward znovu přikývl. Spolu jsme se vydali ke dveřím a já si až teď všimla jeho tašky, která ležela hned u dveří. Zvedl ji ze země a potom jsme se už spolu vydali na chodbu.

„Měj se tu hezky, do garáží trefím i sám. A pamatuj si, že na mě nemusíš brát vůbec žádné ohledy, řiď se jenom svým srdcem. Budu šťastný už jen tehdy, když se dozvím, že ty sama jsi našla své štěstí,“ řekl a naposledy mě lehce objal. Učinil jedno z těch velkých romantických gest, o kterých jsem doposud jenom čítávala. Obětoval se kvůli štěstí toho druhého.

Po několika minutách, které mi připadaly jenom, jako vteřiny se ode mě odtáhl a já pak jenom zahlédla jeho vzdalující se záda a o několik dalších vteřin později jsem hleděla jenom do prázdné chodby.

Edward tedy odjel. Definitivně. A já abych se zase dala do zkoumání vlastního nitra, musím přijít na to, co cítím k Damonovi dřív, než… než co? Edward odjel a já ho už možná nikdy neuvidím. Jenom to pomyšlení mě velmi tížilo.

Dřív, než někdo mohl uslyšet vzlyky deroucí se mi z hrudi, jsem se raději zavřela v pokoji a jen tak ležela na posteli s hlavou zabořenou do polštářů.